Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 805/2020Usnesení NS ze dne 15.09.2020

HeslaZanedbání povinné výživy úmysné
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.805.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.

§ 265l odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 805/2020-880

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2020 o dovolání obviněného G. N., nar. XY ve XY, trvale bytem ve XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2019 sp. zn. 5 To 289/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 88/2013, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2019 sp. zn. 5 To 289/2019.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněný G. N. byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 4. 2019 sp. zn. 21 T 88/2013 uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, za což mu byl podle téhož ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl v souladu s § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Poškození R. N., nar. XY a K. N., nar. XY, oba bytem XY, byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 12. 2019 sp. zn. 5 To 289/2019 podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a v souladu s § 259 odst. 3 tr. ř. jej znovu uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v době od 1. 1. 2012 do 25. 6. 2013 v XY, okr. XY a jinde, neplnil řádně vyživovací povinnost na syna R. N., nar. XY a na syna K. N., nar. XY, která mu vyplývá ze zákona o rodině a jejíž výše byla upravena rozsudkem Obvodního soudu v Ambergu, SRN, č. j. 001 F 00688/05 ze dne 31. 3. 2006 ve výši 142 € měsíčně na syna R. a ve výši 120,50 € měsíčně na syna K., od 1. 1. 2013 pak přispíval nepravidelnými dílčími platbami v úhrnné výši 3 000 Kč každému z nich, za uvedené období dluží na výživné syna R. N. 2 435 €, a syna K. N. 2 048 €, a v tomto období činil kroky k tomu, aby se vyživovací povinnosti a splnění existujícího dluhu zbavil, ztížil jeho vymáhání tím, že se ve prospěch své matky vzdal dědického podílu v hodnotě nejméně 1 200 000 Kč po svém zemřelém otci F. N., a zbavil se tak možnosti mít finanční prostředky, ze kterých by mohl platit běžné výživné a zaplatit dlužné výživné. Za to mu byl podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný jej obsahově zdůvodnil tím, že nebyly správně posouzeny předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. o tom, zda existuje jeho vyživovací povinnost a v jaké výši s ohledem na jeho situaci a osobní a majetkové důvody, zda nepodání žaloby na neplatnost závěti je úkonem, kterým se obviněný vyhnul vyživovací povinnosti, a zda občan SRN je oprávněn uhradit výživné jednorázově, aniž by tím splnil hmotněprávní podmínky zákona o rodině, respektive zda se jedná o právní omyl, nesplní-li formální podmínky českého práva.

Soudy nižších stupňů porušily jeho právo na obhajobu, neboť nezohlednily, že obviněný není schopen plnit vyživovací povinnost z důvodu jeho zdravotního stavu, neboť trpí chronickou obstrukční plicní nemocí spojenou s plicní fibrózou, cukrovkou II. typu, takže nesmí vykonávat fyzicky náročnou práci, v prašném prostředí, v kolektivu zaměstnanců a musí pracovat v teple. Není zaměstnatelný a je řádně evidován na Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Jediným jeho příjmem je sociální dávka ve výši 2.200 Kč a příspěvek na dietu ve výši 1.130 Kč, což vylučuje placení výživného.

Obviněný neměl v úmyslu vyhnout se vyživovací povinnosti tím, že v dědickém řízení po jeho otci nevyslovil relativní neplatnost jeho závěti odkazující veškerý majetek jeho manželce (matce obviněného) Ž. N., neboť s ohledem na nedostatek informací o svých synech, s nimiž nebyl od roku 2003 v kontaktu, nevěděl, že jeho vyživovací povinnost trvá a že existuje dluh na výživném. Nemohl tedy vědět, že bude jeho nečinnost v dědickém řízení dodatečně posouzena jako vyhýbání se vyživovací povinnosti. Uvedené mu nelze klást k tíži ani z toho důvodu, že mu žádný právní předpis neukládá povinnost žalobu na neplatnost závěti podat. Soudy nemohly chování obviněného a jeho procesní úkony v dědickém řízení vyhodnotit jako vyhýbání se placení výživného, neboť obviněný sám jen respektoval poslední vůli svého otce. Nadto je zřejmé, že jako jediný syn Ž. N. veškerý majetek potencionálně zdědí v budoucnu.

Obviněný neznal osobní a majetkovou situaci synů. Nevěděl, zda a kde studují. Mnoho let byli nekontaktní, o svého otce se nezajímali. Nedali mu vědět, zda vyživovací povinnost trvá či zda jim obviněný něco dluží. Obviněný se ani nedozvěděl, že se jeho synové odstěhovali ze SRN. Jediné právní jednání, které jeho synové učinili po 1. 1. 2012, bylo podání trestního oznámení v nyní posuzované věci, o němž se dovolatel dozvěděl až v únoru 2013.

Závěr soudů o tom, že úhradu výživného poškozeným jednorázovou částkou do budoucna ve výši 600.500 Kč prostřednictvím matky obviněného nelze považovat za placení výživného z důvodu chybějící dohody mezi obviněným a matkou poškozených V. M. (N.), je nepřezkoumatelný. Žádný zákon s ohledem na smluvní volnost nevylučuje, že by musel přímo obviněný, který se dohodne s matkou svých synů, zaplatit výživné, a že by nemohla výživné předat třetí osoba, tj. babička poškozených. Obviněný byl přesvědčen, že má výživné uhrazeno z částky ve výši 600.500 Kč do budoucna, tedy soudy tuto částku měly započítat ve prospěch obviněného v období od 1. 1. 2012 na dobu 7 let (84 měsíců), tj. 262,5 EUR při průměrném kurzu 27 Kč za Euro.

Obviněný byl v době poskytnutí předmětné částky občanem SRN, kde trvale bydlel, a byl přesvědčen, že takto výživné jednorázově dopředu poskytnout může, jelikož takový postup umožňuje německé právo. Nemohl znát a ani neznal české právo, tedy že by nebyly splněny formální podmínky pro hrazení výživného jednorázově do budoucna, kdy soudy naznačovaly, že taková dohoda nebyla schválena opatrovnickým soudem. K jeho tíži nemůže být ani přičtena neznalost českého rodinného práva. Oba soudy nižších stupňů neposoudily tuto skutečnost jako okolnost vylučující odpovědnost obviněného s ohledem na právní omyl ve smyslu § 19 tr. zákoníku.

V neposlední řadě napadá právní posouzení skutku jako úmyslného přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku tak, že soudy jednoznačně neodlišily, kterým právním jednáním v dědickém řízení obviněný dovršil svůj úmysl se vyhnout vyživovací povinnosti, odkdy se jednalo o nedbalost a kdy jej obviněný učinil. Ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku jej dovodily jako odmítnutí dědictví, což je institut dědického práva upravený v ustanovení § 463 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.”), který však obviněný v dědickém řízení o pozůstalosti svého otce neučinil. Obviněný toliko nepodal žalobu na neplatnost závěti ve vztahu ke své matce jako jediné dědičce na konci roku 2012. Před uplynutím lhůty pro podání této žaloby podle § 175k o.s.ř. neměl možnost dědit, tudíž před tímto okamžikem se nemohl úmyslně vyhýbat vyživovací povinnosti. Oba soudy řádně neurčily jednání obviněného, jehož vykonáním se měl vyhýbat placení výživného. V období od 1. 1. 2012 obviněný neměl možnost získat dědictví.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2019 sp. zn. 5 To 289/2019 zrušil a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí, anebo aby Nejvyšší soud sám rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání obviněného se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že podstatná část dovolatelovy argumentace formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá a teprve v návaznosti na tuto skutkovou polemiku vznáší některá tvrzení týkající se právních otázek platby výživného předem. Do značné míry postrádá logiku, aby si dovolatel v roce 2006 „předplácel“ výživné na léta 2012-2013, když v roce 2006 zajisté nebylo známo, zda v letech 2012-2013 bude vyživovací povinnost k synům, zejména v případě syna R., narozeného v roce XY, ještě trvat. Sám dovolatel pak na jiném místě dovolání tvrdí, že nevěděl o tom, že vyživovací povinnost trvá. Státní zástupce vzhledem k tomu, že částka 600.500 Kč podle skutkového zjištění soudů platbou výživného vůbec nebyla, považuje za bezpředmětné námitky týkající se právního omylu dovolatele ohledně právních podmínek pro platbu výživného předem. Za irelevantní z hlediska právního posouzení skutku a ostatně i z hlediska skutkového pokládá i odkazy dovolatele na časové prodlevy ze strany oprávněných osob při právních krocích k vymáhání dlužného výživného.

Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitky týkající se znaku úmyslného vyhýbání se vyživovací povinnosti ve smyslu § 196 odst. 2 tr. zákoníku, pod nějž lze podřadit chování obviněného v dědickém řízení po otci popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Státní zástupce rekapituloval průběh dědického řízení vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 47 D 102/2011 a shrnul, že nelze učinit závěr, že se obviněný vyhýbal vyživovací povinnosti po celé období od 1. 12. 2012 do 25. 6. 2013, a v tomto směru je jeho námitky nutno považovat za částečně důvodné. Přes problematické motivy obviněného k podání žaloby na určení, že je dědicem (viz vyjádření obviněného citované v bodě 13. rozhodnutí odvolacího soudu, podle kterého chtěl zabránit tomu, aby dědictví dostali jeho „povedení synové“), nelze dost dobře dovozovat, že obviněný se vyhýbal plnění vyživovací povinnosti odmítáním dědického podílu v době, kdy ještě v důsledku právních kroků zemřelého otce dědicem nebyl a vedl spor o určení, že dědicem je. Právní kroky k tomu, aby se domohl svého dědického podílu, mohl obviněný činit nejdříve po 11. 4. 2012, kdy výrok o určení, že dědicem je, nabylo právní moci. V tomto směru pak lze podle státního zástupce vycházet z toho, že vyhýbat se plnění vyživovací povinnosti mohl dovolatel nejen aktivními kroky, ale i nečinností, tj. opomenutím konání, které by vedlo k tomu, aby dovolatel zlepšil svoji majetkovou situaci a mohl plnit svoji zákonnou vyživovací povinnost. Ve vztahu k předcházejícímu období by pak bylo nutno řešit otázku, zda šlo o trestný čin podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku nebo o jednání beztrestné. I v této variantě se však obviněný úmyslně vyhýbal plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu předpokládanou trestním zákoníkem, tedy dobu delší než čtyři měsíce, od dubna 2012 nebo dokonce až od října 2012. Dovolateli byl přitom uložen poměrně mírný trest odnětí svobody vyměřený v dolní čtvrtině zákonné trestní sazby, přičemž jeho výkon byl podmíněně odložen na nejkratší možnou zkušební dobu. Výrok o náhradě škody napadené soudní rozhodnutí neobsahuje, a to ani výrok podle § 229 tr. ř. Upřesnění doby páchání skutku by tedy nemělo dopad na právní kvalifikaci skutku a ani v jiných směrech by nemělo podstatný dopad na postavení obviněného. Případ, kdy jednání pachatele trestného činu podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku bude spočívat v nepřijetí dědictví, bude v praxi zřejmě výjimečný a nejde tedy o problematiku, která by vyžadovala judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného než výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2019 sp. zn. 5 To 289/2019 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Obviněný ve svém dovolání napadl charakter částky ve výši 600.500 Kč poskytnuté jeho matkou poškozeným R. a K. N., tedy tvrdí, že si prostřednictvím babičky svých dětí „předplatil” výživné. Jedná se však o ryze skutkovou argumentaci, s níž se dostatečně vypořádaly již oba soudy nižších stupňů, a dovolatel ji znovu opakuje, neboť není spokojen s výsledkem předchozího řízení. Odvolací soud v bodě 11 a 12 napadeného rozsudku náležitě vysvětlil, že se obviněný o převodu těchto peněz dozvěděl až dodatečně a že mu nepředcházela dohoda obviněného a jeho matky. Je zjevné, že dovolatel tvrzený účel takto poskytnuté částky během své obhajoby opakovaně měnil. V tomto směru lze přihlédnout i k vyjádření matky poškozených synů k jeho dovolání směřujícímu proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (č. l. 816-822), v němž poukázala na skutečnost, že předmětnou částku považovala za dar i samotná babička poškozených, neboť prostřednictvím obhájce obviněného je vyzvala, aby jí dar vrátili. S ohledem na uvedené není třeba zkoumat, zda byly splněny podmínky pro hodnocení jednání obviněného jako právního omylu ve smyslu § 19 tr. zákoníku, tedy že obviněný se domníval, že uhradil výživné prostřednictvím své matky jednorázově do budoucna, když mezi nimi dohoda de facto neexistovala. Skutkovými výhradami nespadajícími pod uplatněný dovolací důvod jsou rovněž výhrady obviněného vztahující se k hodnocení výpovědi svědkyně V. N., M. a čestného prohlášení dovolatelovy matky.

Hájí-li se obviněný tvrzením, že nevěděl, kde se jeho synové nacházejí, zda vyživovací povinnost trvá, že jej synové nekontaktovali a právně nevymáhali dlužné výživné, jedná se o neopodstatněnou argumentaci. Odpovědnost za stíhaný přečin není vyloučena samotnou okolností, že obviněný nevěděl, kde se nachází jeho synové jako osoby, kterým měl platit výživné, jestliže se nesnažil místo jejich pobytu dostupnými prostředky zjistit. Plnění zákonné vyživovací povinnosti nespočívá jen v samotném placení výživného, ale i v tom, že osoba povinná hradit výživné si v takovém případě z vlastní iniciativy zjistí, kde se zdržuje osoba oprávněná z výživného, pokud je vzhledem k okolnostem toto zjištění pro povinnou osobu dostupné (srov. R 16/1996). Nepovažoval-li obviněný za nutné poskytovat jako řádný rodič svým synům potřebnou péči a finanční prostředky jen s ohledem na prostou skutečnost, že se jedná o jeho potomky, byl tak povinován v souladu s § 31 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, tedy pečovat o své nezletilé děti, zejména pečovat o jejich zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, a podle § 85 odst. 1 a 2 téhož zákona je povinen přispívat na jejich výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě je oprávněno podílet se na životní úrovni svých rodičů. Nezajímal-li se, kde synové bydlí, v jakých podmínkách žijí, zda mají k dispozici dostatek prostředků k obživě, k plnění svých školních povinností a k pokrytí nákladů na mimoškolní sportovní či jiné aktivity, svědčí tato okolnost o jeho zjevné lhostejnosti k jejich osudu a zanedbání jeho povinnosti se o syny starat a poskytnout jim adekvátní podmínky pro jejich zdárný vývoj. Nadto je vystavil situaci, kdy museli sami vynaložit finanční prostředky k vymožení povinnosti obviněného je náležitě živit, jako elementární povinnosti každého rodiče, k němuž takový rodič nepotřebuje podrobnou znalost českého ani německého práva, jak prezentuje ve svém dovolání obviněný. Současně museli být účastni trestního řízení v pozici poškozených a svědčit proti svému otci, což pro žádné dítě jistě není situace jednoduchá ani žádoucí.

Na straně druhé je ale třeba částečně přisvědčit dovolacím námitkám obviněného týkajícím se vymezení doby spáchání stíhaného skutku v závislosti na jeho právních krocích učiněných v dědickém řízení po zůstaviteli F. N.

Odvolací soud viní obviněného z toho, že se v době od 1. 1. 2012 do 25. 6. 2013 úmyslně vyhýbal plnění své zákonné vyživovací povinnosti ke svým synům tak, že činil kroky k tomu, aby se vyživovací povinnosti a splnění existujícího dluhu zbavil, ztížil jeho vymáhání tím, že se ve prospěch své matky vzdal dědického podílu v hodnotě nejméně 1.200.000 Kč po svém zemřelém otci F. N., a zbavil se tak možnosti mít finanční prostředky, ze kterých by mohl platit běžné výživné a zaplatit dlužné výživné.

Napadená soudní rozhodnutí neobsahují konkrétní údaje o průběhu dědického řízení. Z trestního spisu však vyplývá, že otec obviněného F. N. zemřel dne 15. 1. 2011. Za svého života vydědil dovolatele listinou o vydědění (a závětí) sepsanou notářským zápisem notářkou JUDr. Radkou Novákovou se sídlem ve Frýdku-Místku, ze dne 21. 5. 2003 sp. zn. NZ 76/2003, N 81/2003 a veškerý svůj majetek odkázal své manželce Ž. N. V dědickém řízení po zůstaviteli vedeném Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 47 D 102/2011 byla usnesením tohoto soudu ze dne 7. 4. 2011 dovolateli stanovena lhůta 15 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení, aby podal u téhož soudu návrh proti odpůrcům - své matce a dvěma synům - žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli. Tak učinil žalobou podle § 175k odst. 2 o.s.ř. doručenou soudu dne 19. 4. 2011. Okresní soud ve Frýdku-Místku pak ve výroku I. rozsudku ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. 13 C 51/2011 určil, že obviněný je dědicem po zůstaviteli F. N., přičemž tento nabyl právní moci dne 11. 4. 2012 (ve zbývajících výrocích II. a III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení, posléze je potvrdil Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 7. 2012 sp. zn. 56 Co 388/2012). V dědickém řízení bylo pokračováno dne 16. 10. 2012, kdy byl dovolatel poučen ve smyslu § 479 obč. zák., podle něhož se zletilým potomkům musí dostat alespoň tolik, kolik činí polovina jejich dědického podílu ze zákona. U jednání před soudním komisařem obviněný prohlásil, že nenamítá relativní neplatnost závěti. Vzápětí proto Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. 47 D 102/2011 (ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 24. 10. 2012 sp. zn. 47 D 102/2011), které nabylo právní moci téhož dne, ustanovil jedinou dědičkou matku dovolatele Ž. N. a stanovil obvyklou cenu majetku a čistou hodnotu dědictví ve výši 5.828.442,04 Kč.

Z uvedeného je patrné, že odvolací soud dovolateli kladl za vinu, že se ve prospěch své matky vzdal dědického podílu v hodnotě nejméně 1.200.000 Kč po svém zemřelém otci, což je pojem právně vágní. Blíže se mu nevěnují oba soudy ani v odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. V té době platný občanský zákoník umožňoval dědici právo odmítnout dědictví, zakotvené v ustanovení § 463 obč. zák., podle jehož odstavce 1 se odmítnutí musí stát ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením jemu zaslaným. Prohlášení o odmítnutí dědictví může dědic podle § 464 obč. zák. učinit jen do jednoho měsíce ode dne, kdy byl soudem o právu dědictví odmítnout a následcích odmítnutí vyrozuměn. V nyní posuzované věci však dovolatel nemohl ihned odmítnout dědictví, ale musel se jej nejprve domoci. Tedy po úspěšném uplatnění žaloby na určení, že je dědicem svého otce, mohl při jednání konaném dne 16. 10. 2012 namítnout relativní neplatnost závěti podle § 40a obč. zák. Tím by došlo k modifikování vůle otce obviněného jako pořizovatele závěti a dovolatel by tak získal povinný podíl neopomenutelného dědice jako zletilý potomek, neboť nebyl platně vyděděn a mohl dostat z pozůstalosti aspoň tolik, kolik mu ve smyslu § 479 obč. zák. náleží, tj. jednu polovinu jeho dědického podílu ze zákona. Prohlášením obviněného ze dne 16. 10. 2012 o tom, že neuplatňuje právo dovolat se neplatnosti závěti pro její rozpor s ustanovením § 479 obč. zák., tak obviněný nevyužil jedinou možnost domoci se svého podílu i proti vůli pořizovatele závěti, čímž se obviněný dobrovolně zřekl svého dědického podílu v neprospěch svých dvou synů oprávněných k výživě, neboť z částky 1.200.000 Kč mohl pokrýt dluh na výživném i plnit řádně svou zákonnou vyživovací povinnost upravenou rozsudkem Obvodního soudu v Ambergu, SRN, ze dne 31. 1. 2006, č. j. 001 F 00688/05 ve výši 142 EUR měsíčně na syna R. a 120,5 EUR měsíčně na syna K. To vše v situaci, kdy sám nepracoval, neměl žádný příjem, vyjma sociálních dávek.

Pokud měl obviněný v úmyslu respektovat vůli otce odkázat veškerý svůj majetek jeho matce a naplnit tak svou majetkovou potencionalitu jako jediný v úvahu připadající dědic do budoucna, jak tvrdí ve svém mimořádném opravném prostředku, odporuje tomu následný vývoj událostí, kdy jeho matka necelé dva měsíce po získání dědictví bezplatně darovala veškerý děděním nabytý nemovitý majetek darovacími smlouvami ze dne 3. 12. 2012 manželce obviněného Z. N. a následně došlo ke zcizení některých z těchto darovaných nemovitostí. Nelze také přehlédnout, že dovolatel nenamítl relativní neplatnost závěti svého otce v době, kdy současně probíhalo řízení o žalobě jeho syna R. N. o zvýšení výživného, kdy si byl vědom, že v případě vyhovění této žalobě bude povinen platit vyšší výživné. Zdědit majetek po své matce tedy v budoucnu nemůže, neboť je již v dispozici jiné osoby. Obhajoba dovolatele byla ostatně vyvrácena již oběma soudy nižších stupňů i tím, že přiléhavě poukázaly na motivaci obviněného k podání žaloby na určení, že je dědicem, aby podle jeho vlastních slov nedostali jednu čtvrtinu jeho „povedení synové“ (viz bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Z výše uvedeného tak lze dovodit, že pokud jde o stíhané jednání obviněného, bylo reálné uvažovat o právním posouzení jako vícečinného souběhu přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se obviněný (dovolatel) dopustil tím, že od 1. 1. 2012 do 16. 10. 2012 úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat či zaopatřovat své dva syny, neboť jim neposkytoval žádné výživné ani odpovídající plnění v naturální formě, a přečinu zanedbání povinné výživy v jeho kvalifikované podobě podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož obviněný od 16. 10. 2012 do 25. 6. 2013 neplnil řádně vyživovací povinnost vůči synům R. a K., jejíž výše byla upravena předmětným rozsudkem Obvodního soudu v Ambergu, SRN, od 1. 1. 2013 pak přispíval nepravidelnými dílčími platbami v úhrnné výši 3 000 Kč každému z nich, v tomto období činil kroky k tomu, aby se vyživovací povinnosti a splnění existujícího dluhu zbavil a ztížil tak jeho vymáhání tím, že dne 16. 10. 2012 před soudním komisařem prohlásil, že neuplatňuje své právo namítnout relativní neplatnost závěti jeho zemřelého otce F. N., v důsledku čehož Okresní soud ve Frýdku-Místku tentýž den usnesením ustanovil jedinou dědičkou majetku po zemřelém otci matku obviněného Ž. N., a obviněný se tak zřekl bez důležitého důvodu majetkového prospěchu v podobě dědického podílu v hodnotě nejméně 1.200.000 Kč, z něhož byl schopen hradit běžné výživné a zaplatit i vzniklý dluh na výživném.

V proběhlém trestním řízení tak v konečném výsledku bylo rozhodnuto ve prospěch obviněného, když byl nakonec uznán vinným toliko přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, což ale s ohledem na aplikaci zásady zákazu reformace in peius nelze ve výše uvedeném směru již změnit, jelikož by se jednalo o zhoršení postavení dovolatele. Podle § 265p odst. 1 tr. ř. je totiž možné změnit rozhodnutí v neprospěch obviněného jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v jeho neprospěch, což v nyní projednávané věci učiněno nebylo. Obviněného tak navzdory výše uvedenému již nelze uznat vinným dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy, jak bylo naznačeno, nýbrž pouze jediným tímto trestným činem podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku.

Z posloupnosti vývoje dědického řízení je ale zároveň patrné, že obviněný se nemohl úmyslně vyhýbat plnění své vyživovací povinnosti ke svým synům R. a K. od 1. 1. 2012, jelikož v této době dědicem nebyl a činil aktivní právní kroky, aby se jím stal. Proto také dne 20. 4. 2011 podal žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli F. N. v řízení vedeném podle § 175k odst. 2 o.s.ř. u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 51/2011, o níž bylo kladně rozhodnuto rozsudkem ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. 13 C 51/2011 určujícím, že je obviněný oprávněným dědicem. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 11. 4. 2012. Teprve od tohoto dne mohl obviněný činit právní kroky k zneplatnění závěti jeho zemřelého otce o vydědění. Každopádně ale zjevnou povahu vyhýbání se zákonné vyživovací povinnosti jeho synů má až počin obviněného spočívající v prohlášení o neuplatnění jeho práva namítnout relativní neplatnost závěti jeho zemřelého otce učiněný dne 16. 10. 2012 před soudním komisařem v dědickém řízení, v důsledku čehož Okresní soud ve Frýdku-Místku tentýž den usnesením sp. zn. 47 D 102/2011 ustanovil jedinou dědičkou majetku zůstavitele matku obviněného Ž. N. Tudíž až od tohoto dne také lze obviněného vinit z jednání, které v ostatních momentech bylo výstižně popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu.

V existující procesní situaci tak nebylo možné ponechat obviněným napadený rozsudek odvolacího soudu bez zásahu soudu dovolacího, když zjištěná vada v podobě nesprávného stanovení doby páchání skutku, tedy ve své podstatě i objektivní stránky stíhaného přečinu, má vliv na konečnou podobu výroku o vině obviněného a v důsledku toho může ovlivnit i případný výrok o trestu, který mu má být uložen. Byť je možné souhlasit s názorem státního zástupce vysloveným v jeho vyjádření k dovolání obviněného, že upřesnění doby páchání skutku nebude mít žádný faktický dopad na jeho výslednou právní kvalifikaci, nelze v této souvislosti ale zároveň pominout, že více jak devíti měsíční rozdíl, pokud jde o dobu páchání trestné činnosti, zejména když se jedná o přečin spojený s úmyslným vyhýbáním se zákonné vyživovací povinnosti vlastních dětí, nelze označit za něco bagatelního a nevýznamného pro výslednou podobu odsuzujícího rozsudku.

Na základě výše uvedených zjištění a závěrů tak Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněného G. N. zčásti důvodným a zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2019 sp. zn. 5 To 289/2019, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.), přičemž je ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí. Krajský soud tak v opakovaném řízení o odvolání obviněného bude zejména povinen nově stanovit dobu páchání stíhaného jednání obviněným, přičemž bude zejména vycházet z doby výslovného neuplatnění práva obviněného namítnout relativní neplatnost závěti jeho zemřelého otce F. N. v dědickém řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 47 D 102/2011 o jeho vydědění a v závislosti na tomto výroku o vině pak obviněnému uloží i adekvátní trest.

Nejvyšší soud za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 9. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru