Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 77/2021Usnesení NS ze dne 09.02.2021

HeslaDokazování
Příčetnost
Skutek
Subjektivní stránka
Ublížení na zdraví
Vyloučení soudce
Výtržnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.77.2021.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 77/2021-363

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2021 o dovolání obviněného K. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 9 To 194/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 T 8/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 6 T 8/2020, byl obviněný K. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:

dne 30.11.2019 v době od 22:00 hodin do 22:25 hodin v ul. XY v XY za sportovním areálem XY před volně přístupnou tréninkovou U-rampou po požití blíže nezjištěného množství alkoholických nápojů nejprve poté, co bezdůvodně hozenou částí cihly rozbil pravé zadní okno ve dveřích tam zaparkovaného vozidla zn. Ford Transit RZ XY, čímž způsobil provozovateli vozidla M. P., nar. XY, škodu ve výši nejméně 3.168 Kč, a byl přítomnými D. R., nar. XY, J. S., nar. XY a K. F., nar. XY, se kterými u U-rampy popíjel alkoholické nápoje, upozorněn na to, že tohle neměl dělat, že z toho oni mohou mít problém, neboť bezprostřední okolí včetně U-rampy využívají k přespání, o čemž se všeobecně ví, a mohli by tak mít problémy, přičemž K. F. obžalovaného, který stál u dodávky a snažil se ještě rozbité sklo vytrhnout, chytil za ramena a škubnutím jej povalil na zem, J. S. přivedl obžalovanému jeho kolo a chtěli, aby z místa odjel, obžalovaný, když od něho odcházeli z pod bundy vyndal menší mačetu s plastovou rukojetí s rozšiřující se čepelí o délce 29 cm se zubatým ostřím na horní straně v délce 19 cm největší šířky čepele 6 cm, se kterou šel se slovy, že je kriminálník a že mu je to jedno, proti J. S. a K. F., s mačetou stále máchal před sebou, když poškození před ním ustupovali, při tomto obžalovaný zasáhl palec pravé ruky J. S., který si kryl s nataženou rukou před sebou horní část těla, v důsledku čehož tento utrpěl řeznou ranku o délce 2 cm na druhém článku bez nutnosti ošetření, přičemž když se obžalovaný zastavil a začal si svlékat bundu, tohoto využil K. F., který obžalovaného chytil zezadu a povalil ho na zem, k němu přiskočil i J. S., který obžalovaného udeřil nejméně dvakrát do obličeje, následně mu sebral mačetu a odhodil ji do blízkého potoka,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku č.j. 2 T 25/2015-304 ze dne 30. 6. 2015, který nabyl právní moci téhož dne, mimo jiné za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku se zařazením do věznice s ostrahou, z jehož výkonu byl propuštěn dne 11. 1. 2017.

2. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pro které byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. 2. 2020, č. j. 1 T 180/2019-200, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2020, uložil Okresní soud v Rakovníku obviněnému podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za využití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 10 (deseti) měsíců. Pro výkon tohoto trestu obviněného zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud dále uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to mačety s plastovou rukojetí s rozšiřující se čepelí o délce 29 cm se zubatým ostřím na horní straně v délce 19 cm, nejvyšší šířky čepel 6 cm, zn. Gerber s pouzdrem černé barvy s nápisem Gerber. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. 1 T 180/2019-200 ze dne 4. 2. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 6 T 8/2020, podal obviněný odvolání do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 9 To 194/2020 tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítnul.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 9 To 194/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř.

5. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku, neboť projednávaný skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu pokusu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ani znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když zdůrazňuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedeným dokazováním.

6. Namítá dále absenci objektivní stránky (pouze ve vztahu k pokusu přečinu ublížení na zdraví), a současně subjektivní stránky, přičemž chybějící zavinění spatřuje u obou spáchaných trestných činů.

7. Nesouhlasí se závěrem soudů, podle kterých je jeho vina založena na výpovědích nezainteresovaných svědků R., H. a P. Poukazuje na výpověď svědka H., který vyloučil jeho agresivní chování, jakožto i jeho manipulaci s nějakým předmětem (myšleno s mačetou) a zdůrazňuje, že tento svědek musel celou událost dobře vidět. V souvislosti s výpovědí svědkyně P. uvádí, že tato pouze uvedla, že se na místě měl ohánět mačetou, avšak svědkyně na místě činu nebyla a nemohla bezprostředně událost vnímat. Výpovědi svědků F. a S. hodnotí jako účelové, aby sami tito svědci nemuseli nést odpovědnost ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví vůči jeho osobě. Stran průběhu posuzovaného skutku předestírá, že nejprve na něho zaútočil svědek F., v důsledku čehož mají svědci F. a S. určující podíl na poranění poškozeného S. Vyloučil jednání těchto svědků v nutné obraně. Vyslovuje verzi o dohodnuté sjednocené verzi výpovědí těchto svědků.

8. Dovolatel dále zpochybňuje závěr soudů o jeho příčetnosti v době spáchání skutku, neboť soudy k tomuto závěru dospěly na podkladě znaleckého posudku prim. MUDr. Turka, který však byl vypracován v jiné době a k jinému účelu, než bylo posouzení otázky jeho příčetnosti v době spáchání skutku. Poukazuje na to, že k existenci duševní poruchy v souvislosti s požitím konkrétního množství alkoholu byl zkoumán naposledy soudním znalcem MUDr. Procházkou, a to rok před nyní projednávanou věcí, přičemž tento dospěl k závěru, že jeho ovládací schopnosti byly mírně snížené. Proto má dovolatel za to, že bez znaleckého zkoumání soud nemohl učinit závěr o jeho příčetnosti. Poukazuje v tomto směru na výpovědi svědků, ze kterých je patrna jeho náhlá změna chování, což nasvědčuje závěru o jeho nepříčetnosti v době skutku.

9. Opětovně vyjadřuje své přesvědčení o nesprávném posouzení otázky nutné obrany ze strany svědků F. a S. Tato byla dle jeho názoru zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Tvrdí, že fyzický konflikt vyprovokoval svědek F., když jeho reakce na poškození vozu byla neadekvátní.

10. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvádí, že v dané věci rozhodoval předseda senátu, který měl být dle jeho přesvědčení vyloučen z rozhodování. O zjevné podjatosti předsedy senátu Mgr. Pavla Mydly svědčí skutečnost, že se soudce ve svém usnesení ze dne 5. 5. 2020 nezmínil o pracovním zařazení E. C. jako jeho asistentky. Podle obviněného se tato v minulosti chovala k němu nekorektně, přičemž konflikt s ní vyústil v minulosti v jeho odsouzení. V důsledku těchto skutečností má pochybnosti o nestrannosti předsedy senátu Mgr. Mydly. Závěrem uplatňuje námitku proti formulaci otázek předsedy senátu při výslechu svědkyně M. R., kdy postup soudce hodnotí jako neetický, což má rovněž svědčit o jeho podjatosti.

11. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovozuje z toho, že v posuzované věci byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.

12. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. se ruší usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 9 To 194/2020, a aby věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu § 265l tr. ř.

13. Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 13. 11. 2020 (č. l. 349). Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 1 NZO 1050/2020, nejprve uvádí, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. K uplatněné dovolací argumentaci obviněného státní zástupkyně uvádí, že obviněný pouze opakuje svou argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Uplatněnými námitkami se zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, tudíž na ně lze bez výhrad odkázat. Zdůrazňuje, že dovolatel je usvědčován dostatečným množstvím na sebe navzájem navazujících usvědčujících důkazů, nejen výslechy svědků J. S., K. F., ale i svědků D. R., P. H. a M. P.

14. Podle státní zástupkyně se dovolatel ve svém podání zabývá pouze skutkovými otázkami, komentuje rozsah dokazování a vytýká soudům nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů. Konstatuje však, že skutkové závěry soudů jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného. Uzavírá, že výhrady obviněného nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a proto nevyhovují žádnému zákonnému důvodu dovolání.

15. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupkyně rovněž vyslovila souhlas s tím, aby bylo podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.

III.

Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá tudíž splnění dvou kumulativních podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002).

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

22. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je uplatněná druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodu, když odvolací soud řádně podané odvolání projednal v rámci veřejného zasedání.

23. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného.

a) K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

24. Z uplatněných námitek obviněného plyne, že předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. Pavel Mydla podle něj rozhodl ve věci jako vyloučený orgán. Důvod vyloučení dovozuje z toho, že se v usnesení ze dne 5. 5. 2020, (č. j. 6 T 8/2020-244), kterým předseda senátu rozhodl, že není vyloučen z projednávání jeho věci, nezmínil o tom, že podle rozvrhu práce na pozici jeho asistentky pracuje E. C., která se v minulosti vůči dovolateli chovala nekorektně, přičemž konflikt s ní vyústil v minulosti v jeho odsouzení, o čemž se však předseda soudu ve svém usnesení ze dne 5. 5. 2020 ani slovem nezmínil. O podjatosti předsedy senátu podle názoru obviněného svědčí rovněž otázky, jež kladl jeho partnerce M. R.

25. Jak již bylo naznačeno, formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z obsahu spisu vyplývá, že zmíněná okolnost, tj. že ve věci rozhodoval označený předseda senátu, jako vyloučený orgán, byla v řízení před Okresním soudem v Rakovníku, jakož i Krajským soudem v Praze namítnuta. Před soudem prvního stupně dovolatel uplatnil námitku podjatosti předsedy senátu, kdy o této námitce rozhodl Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 5. 5. 2020, č. j. 6 T 8/2020-244 tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. není předseda senátu Okresního soudu v Rakovníku Mgr. Pavel Mydla z důvodů uvedených v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u tamějšího soudu pod sp. zn. 6 T 8/2020. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, jež byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 9 To 130/2020-254, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Formální předpoklady pro použití tohoto důvodu dovolání ve vztahu k osobě jmenovaného soudce tak byly splněny.

26. Z hlediska věcného je třeba k námitkám dovolatele uvést, že soud prvního stupně na část námitek týkajících se přítelkyně obviněného M. R. reagoval ve svém usnesení ze dne 5. 5. 2020, č. j. 6 T 8/2020-244, když vysvětlil důvody položených otázek jmenované (viz bod 4. usnesení ze dne 5. 5. 2020 na č. l. 244 verte). Současně předseda senátu konstatoval, že nemá žádný vztah k projednávané věci ani k E. C., a že mu nejsou známy žádné skutečnosti, které by vyvolávaly pochybnosti o jeho nepodjatosti v dané trestní věci. Proto předseda senátu Mgr. Pavel Mydla podle § 31 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že není vyloučen z projednávaní v předmětné věci. S tímto názorem se ztotožnil i soud rozhodující ve druhém stupni (viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 na č. l. 254-255).

27. Nejvyšší soud po zhodnocení všech zjištěných skutečností, dospěl k závěru, že v dané věci není naplněn zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný namítá vyloučení z důvodů uvedených podle § 30 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Obecně je třeba ještě uvést, že podjatost soudce pro poměr k věci nemůže představovat každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. V dané věci obviněný fakticky namítá, že předseda senátu je vyloučen pro poměr k osobám, konkrétně pro tvrzený poměr ke své asistentce a z toho, že měl klást nevhodné otázky jeho přítelkyni. Pokud jde o poměr soudce k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán v tomto odstavci uvedený, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském (blíže srov. Šámal P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 377-378 s). Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba uvést, že samotný obviněný spatřuje existenci vztahu, pro který je předseda senátu vyloučen z projednávání v jeho trestní věci, fakticky v existenci pracovního vztahu mezi předsedou senátu a jeho asistentkou. Předně je třeba uvést, že se má jednat o pracovní vztah a že asistentka předsedy senátu v dané věci nevystupuje jako strana řízení, např. tím, že by byla poškozená či byla svědkem v tomto řízení. Již z tohoto pohledu je nepochybné, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou, když C. ve věci meritorně nerozhodovala a samotná existence pracovního vztahu mezi předsedou senátu, který ve věci meritorně rozhoduje, a C., nemůže zakládat pochybnosti o nepodjatosti předsedy senátu v dané věci. Nad rámec tohoto závěru je ještě nezbytné zdůraznit, že skutečnost, že C., podle tvrzení obviněného, rozhodovala v jiné trestní věci obviněného a že se v této věci dopustil obviněný jednání, které se stalo předmětem trestního stíhání obviněného, pro které byl pravomocně odsouzen, by sama o sobě nemohla zakládat důvod pro vyloučení jmenované v jiné trestní věci obviněného, a tudíž ani jejich kolegů, pokud by se k tomu nepřidala nějaká skutečnost, která by svědčila o tom, že jmenovaná či její kolegové nejsou schopni ve věci nestranně rozhodnout z pohledu ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Rovněž námitka stran podjatosti předsedy senátu založená na tvrzení, že v jiné trestní věci měl předseda senátu svědkyni M. R. údajně klást nevhodné otázky nemůže zakládat vyloučení předsedy senátu v této věci. Dovolací soud zdůrazňuje, že výslech jmenované měl provádět předseda senátu v odlišném trestním řízení, a tudíž nemá tato argumentace obviněného v posuzované věci žádný význam, když ze spisového materiálu se podává, že k nyní projednávanému skutku uvedená osoba vůbec nevypovídala. Výhrady dovolatele proti formulaci otázek při výslechu jmenované v odlišné trestní věci nejsou proto v posuzované věci tedy relevantní a nemohou zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

b) K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

28. Lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů (svědecké výpovědi H., P., R., F. a S.; usvědčujícími důkazy nemohou být výpovědi svědků P. a R.), když namítá vadná skutková zjištění (svědek H. neviděl obviněného manipulovat s jakýmkoliv předmětem, ani náznak agresivního chování, přičemž tento svědek musel celou událost dobře vidět; fyzický kontakt vyprovokoval svědek F., který na dovolatele nejprve zaútočil; F. a S. mají podíl na zranění svědka S.; svědci F. a S. se před příjezdem policie domluvili na své verzi výpovědi tak, aby ji sjednotili), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Zde je na místě zdůraznit, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněný uplatnil použitou argumentaci právně relevantně, když namítá chybné posouzení otázky nutné obrany svědků F. a S., tak z pohledu zvolených konkrétních dovolacích námitek pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů ohledně skutkového děje, ke kterému dospěly na základě provedených důkazů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Rovněž námitka vztahující se k příčetnosti obviněného je uplatněna pouze zdánlivě právně relevantně, neboť obviněný ve skutečnosti směřuje svou námitku do rozsahu dokazování, když v podstatě říká, že chtěl, aby soud ve věci provedl znalecké zkoumání jeho osoby. Právně relevantně dovolatel neuplatnil ani námitky stran absence objektivní a subjektivní stránky, byť tyto námitky jsou obecně způsobilé založit přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu, avšak obviněný uvedené námitky uplatnil pouze formálně, když následně k těmto neuvádí žádnou argumentaci. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

29. Bez ohledu na shora naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se k některým argumentům obviněného vyjádřit. Ve vztahu k námitce obviněného, že je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, je nutno konstatovat, že obviněný následně žádnou bližší právně relevantní argumentaci neuvádí. Z obsahu dovolání se dá dovodit, že tento rozpor fakticky dovozuje jen z řady skutkových námitek a hodnocení provedených důkazů dovolatelem, jenž obviněný uplatňuje v části II. a III. svého podání. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Je však nezbytné poukázat na to, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

30. Jak již bylo naznačeno, obviněný konkrétně existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozuje jen ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, především nalézací soud. Soud prvního stupně hodnotil obhajobu obviněného v kontextu ostatních provedených důkazů, zejména z pohledu výpovědi poškozeného S. a dalších svědků (F., R., H., P.), jakožto i dalších provedených listinných důkazů (např. protokolu o ohledání místa činu, protokolů o prohlídce těla poškozeného i obviněného, odborného vyjádření, záznamu o dechové zkoušce, znaleckých posudků z jiné trestní věci). Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz body 3. – 11. rozsudku soudu prvního stupně). Proto lze mít za to, že vina obviněného byla prokázána bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., a to s ohledem na všechny provedené důkazy, které soud hodnotil, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Lze rovněž konstatovat, že soud druhého stupně se nespokojil pouze s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, ale své úvahy řádně rozvedl z pohledu námitek obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání (viz body 19. – 24. usnesení soudu druhého stupně) a které jsou totožné s námitkami, které uvedl v rámci podaného dovolání. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná. Lze tedy uzavřít, že soudy nižší instance svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Nejvyšší soud v podrobnostech pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně odkazuje.

31. Bez ohledu na uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného. Ve vztahu k hodnocení výpovědi svědka H., je nutno konstatovat, že dovolatel hodnotí pouze část výpovědi tohoto svědka a zcela opomíjí další skutečnosti, jež tento svědek zmínil a které se týkají průběhu konfliktu a vyjádření jednotlivých aktérů (viz protokol z hlavního líčení na č. l. 241-242), když pokud svědek vypověděl, že neviděl obviněného máchat mačetou, tak je nezbytné zdůraznit tu část výpovědi tohoto svědka, ve které připustil, že toto by nemohl vidět, jelikož na místě byla tma. Lze tedy uzavřít, že výpověď tohoto svědka není v rozporu s výpověďmi poškozeného a ostatních svědků. Stejně tak námitky stran hodnocení výpovědi svědkyně P. představují vlastní hodnocení obviněného výpovědi této svědkyně, když soudy nižších stupňů netvrdí, že by konflikt viděla, pouze konstatují, že její výpověď koresponduje s výpovědí poškozeného a dalších svědků, když z výpovědi této svědkyně je zřejmé, že jí manžel, který šel k automobilu, sdělil, že se obviněný měl ohánět mačetou, byť z její výpovědi nevyplývá, zda její manžel viděl obviněného se ohánět mačetou, nebo zda mu incident takto popsali svědci F. a S., ale tato část výpovědi koresponduje s výpověďmi ostatních svědků, kteří se na místě v době incidentu nacházeli. Její výpověď představuje odvozený důkaz, který soudům sloužil k prověření věrohodnosti výpovědi ostatních svědků (F., S.). Obdobné povahy je výpověď svědka R., která slouží především k zhodnocení věrohodnosti skutkové verze obviněného a svědků F. a S. Byť tento svědek nedokázal jednoznačně popsat celý průběh děje, je podstatné, že jeho výpověď je zcela v souladu s výpověďmi svědků F., S., H. a nakonec i svědkyně P. Pokud dovolatel namítá účelovou výpověď svědků F. a S. a že se na svých výpovědích domluvili, tak se z jeho strany jedná jen o vyjádření nesouhlasu se skutkovými závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. V tomto směru ovšem nelze pominout, jak již bylo naznačeno, že výpovědi poškozeného a svědka F. podporují další provedené důkazy, na které poukazují soudy nižších stupňů a které podporují závěr o věrohodnosti jejich výpovědi.

32. Jak již bylo konstatováno, zdánlivě právně relevantně uplatnil obviněný námitku otázky posouzení nutné obrany svědků F. a S. Ve skutečnosti je jeho námitka skutkového charakteru, když uvádí, že fyzický konflikt vyprovokoval svědek F., když jeho reakce na poškození vozu byla neadekvátní a že pokud tedy došlo k jeho zranění (obviněného), tak svědci nejednali v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku. Fakticky tedy obviněný jednak vychází z jiné skutkové verze události a následně tvrdí, že zranění, které mu způsobili svědci, což ani svědci nezpochybňují, nebylo z jejich strany způsobeno jednáním v nutné obraně. Obviněný se tedy fakticky dovolává vyvození trestní odpovědnosti svědků za zranění, které mu způsobili. Proto nelze tuto argumentaci podřadit pod zvolený dovolací důvod, když soudy jsou vázány zásadou obžalovací. Přesto je nutno zdůraznit, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů ohledně průběhu skutkového děje, které dospěly k závěru, že k zranění obviněného došlo až poté, co tento poškozené napadl mačetou. Při respektu k těmto skutkovým zjištěním je třeba stručně uvést, že tuto námitku obviněný uplatnil v rámci řízení před soudy nižších stupňů, tyto na ni reagovaly, když dospěly k závěru, že není pochyb o tom, že obviněný v průběhu konfliktu utrpěl zranění, které mu způsobili svědci, přičemž ovšem podle těchto soudů jednali svědci v nutné obraně (viz bod 11. rozsudku soudu prvního stupně, bod 22., str. 5 usnesení soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud tento závěr akcentuje. Obecně je třeba uvést, že i pokud by svědci nejednali v nutné obraně, což ovšem Nejvyšší soud nezpochybňuje, tak by skutečnost, že v průběhu konfliktu utrpěl obviněný zranění, mohla vést k zvážení trestního stíhání svědků, nikoliv k závěru o důvodnosti podaného dovolání v nyní projednávané věci.

33. Zdánlivě právně relevantně uplatnil, jak již bylo naznačeno, dovolatel námitku stran posouzení otázky jeho příčetnosti, když se však věcně jedná o námitku do rozsahu dokazování, neboť obviněný v podstatě říká, že soudy měly provést znalecké zkoumání jeho osoby z hlediska posouzení jeho příčetnosti. Na tomto místě je třeba akcentovat, že vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů (viz nález Ústavního soudu č. 81/1995 Sb. n. u. ÚS – C. H. Beck, sv. 4, s. 263). Z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy totiž mimo jiné vyplývá, že soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzuje důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že k objasnění závěru o příčetnosti obviněného postačovaly listinné důkazy obsažené ve spise, jimiž byla příčetnost dovolatele jednoznačně prokázána, pak soud skutečně nemusel dokazování v tomto směru doplňovat. V daných souvislostech Nejvyšší soud uzavírá, že soud dodržel všechny zásady uvedené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Přesto je vhodné uvést, že soud prvního stupně provedl jako listinný důkaz znalecký posudek z jiné trestní věci obviněného, když se jednalo o znalecký posudek vypracovaný dne 7. 6. 2019, když další znalecký posudek byl vypracován v další věci obviněného v roce 2018. Pokud soudy na podkladě těchto znaleckých posudků, které byly provedeny jako listinné důkazy, a výpovědi svědků a dalších listinných důkazů dospěly k závěru, že v dané věci nejsou pochybnosti o příčetnosti obviněného v době činu (viz bod 22. usnesení soudu druhého stupně) nelze v jejich postupu spatřovat nějakou svévoli či libovůli. Zde se ještě sluší poznamenat, že v době spáchání činu měl obviněný prokazatelně v krvi 1,07 ‰ alkoholu v krvi, což nesvědčí o výraznější podnapilosti. Způsob jednání obviněného pak zcela odpovídá konstatované smíšené poruše osobnosti tak, jak byla shledána v jiné trestní věci obviněného. Nad rámec těchto závěrů je nezbytné zdůraznit, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Platí, že povinnost orgánů činných v trestním řízení vypracovat znalecký posudek k posouzení nepříčetnosti pachatele – nepříčetnosti pachatelem nezaviněné – obecně nenastává, neboť příčetnost se presumuje. Rovněž v případě intoxikace pachatele návykovou látkou nevyvstává bez dalšího povinnost orgánů činných v trestním řízení obstarat znalecký posudek příslušné odbornosti pouze z důvodu vyloučení alternativy vymizení rozpoznávací či ovládací složky pachatele. Nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie ve smyslu ustanovení § 105 odst. 1 či § 116 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014). O takovou naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když na podkladě provedených důkazů nevznikly pochybnosti o duševním stavu obviněného, a tudíž o jeho příčetnosti v době činu.

34. Stran námitky absence objektivní stránky (u přečinu ublížení na zdraví) a subjektivní stránky (u obou spáchaných trestných činů) je na místě zdůraznit, že přestože by se mohlo jevit, že obviněný uplatnil použitou argumentaci právně relevantně, když navenek namítá neobjasnění objektivní a subjektivní stránky, je třeba uvést, že obviněný především žádnou právně relevantní argumentaci neuvádí. Za takové situace nelze mít za to, že by bylo možno uplatněné námitky podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť obecně se námitky ohledně naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu týkají hmotněprávního posouzení a jako takové jsou podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se proto může s námitkami obviněného vypořádat pouze obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), když není úkolem Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

35. Pokud jde o objektivní stránku trestného činu ublížení na zdraví, resp. v posuzované věci, pokusu tohoto trestného činu, pak způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito (zda k němu došlo např. úderem pěstí nebo za použití nějaké zbraně ve smyslu § 118, např. klacku), zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1543). Obviněný na svědky S. a F. zaútočil mačetou, kdy S. způsobil tímto drobné poranění palce pravé ruky – řeznou ranku o délce 2 cm na druhém článku bez nutnosti ošetření. Zranění S. nedosahovalo následku ublížení na zdraví, a proto bylo jednání obviněného kvalifikováno pouze jako pokus trestného činu ublížení na zdraví. Z uvedeného je však patrné, že jednání obviněného mělo za následek poranění poškozeného, přičemž mezi jednáním obviněného a následkem (zranění svědka S.) existuje příčinná souvislost, přičemž vzhledem ke způsobu útoku, ale zejména použité zbraně, nedošlo jen v důsledku aktivní obrany poškozeného ke způsobení újmy na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku a proto byla v předmětné věci zcela nepochybně naplněna objektivní stránka pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

36. Stran naplnění subjektivní stránky Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit následující. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dáno v době činu, když závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

37. K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. R 22/1968-I., shodně R 19/1963). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k ublížení na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 (tak jako v posuzovaném případě). V tomto směru musí dovolací soud souhlasit plně se soudem prvního stupně, neboť za situace, kdy obviněný zaútočil na svědka S. a F. mačetou, musel být obviněný minimálně srozuměn s tím, že těmto může způsobit zranění dosahující ublížení na zdraví (viz bod 11., str. 7 rozsudku). Dovolatel tak nepochybně jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pokud jde o trestný čin výtržnictví, pak je pro naplnění základní skutkové podstaty výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku zapotřebí úmyslného jednání, přičemž pro naplnění subjektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 písm. b) daného ustanovení postačuje z hlediska zavinění ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu ke znaku opětovně nedbalost. Nutno konstatovat, že i ve vztahu k trestnému činu výtržnictví je na místě závěr o úmyslném zavinění, když obviněný se na místě veřejnosti přístupném a za přítomnosti třech dalších osob, čehož si byl vědom, dopustil toho, že napadl jinou osobu.

38. Vzhledem ke shora uvedenému, lze uzavřít, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení § 265b tr. ř. upravující dovolací důvody). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. sice uplatnil částečně právně relevantně, ovšem jeho námitky jsou zjevně neopodstatněné.

39. Protože v dané věci nebyly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve zvolené alternativě, když tento by byl naplněn pouze tehdy, pokud by v řízení před soudy nižších stupňů byly naplněny uvedené dovolací důvody.

40. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 9. 2. 2021

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru