Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 760/2020Usnesení NS ze dne 15.07.2020

HeslaZkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.760.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 240 odst. 1 tr. zákoníku

§ 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 760/2020-921

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2019, sp. zn. 3 To 34/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 13/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 50 T 13/2016, byl obviněný M. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„jako jednatel obchodní společnosti N. C., IČO: XY, se sídlem XY, v úmyslu vyhnout se plnění daňové povinnosti u daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2007, neuvedl ve výsledku hospodaření společnosti výnos z prodeje celkem 940 listinných akcií na majitele společnosti S. P. o. W., IČO: XY, se sídlem XY, v celkové hodnotě 940 000 000 Kč, který sjednal Smlouvou o prodeji a koupi akcií z 15. 3. 2007 za celkovou částku 230 000 000 Kč se společností N. P., IČO: XY, se sídlem XY, i přesto, že se jednalo o prodej, který je předmětem daně z příjmů dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a měl být zahrnut ve výsledku hospodaření společnosti a tento výsledek hospodaření, bez uvedeného prodeje akcií, promítl do daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob, jenž za zdaňovací období roku 2007 podal dne 30. 10. 2008, čímž ke škodě České republiky – Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Mostě, zkrátil daň z příjmů právnických osob za rok 2007 o částku ve výši 49 485 600 Kč.“

Za tento zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Finanční úřad pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Mostě, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku podal obviněný, státní zástupce a poškozený Finanční úřad pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Mostě odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze dne 8. 11. 2019, sp. zn. 3 To 34/2019, zamítnuta podle § 256 tr. ř.

Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný v odůvodnění podaného dovolání uvedl, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném posouzení skutku, uplatněný dovolací důvod spatřuje v tom, že byla nesprávně hmotněprávně posouzena jeho odpovědnost za podání daňového přiznání, které podepsal, avšak nezpracovával. Neučinil nic, co by vedlo k zatajení daňové povinnosti před správcem daně, ani k tomuto nevydal pokyn. Uvádí, že dne 9. 5. 2007 měl sdělit finančnímu úřadu uzavření inkriminované smlouvy o prodeji akcií a tím jej upozornit na existenci této smlouvy. V řízení byly vyslechnuty pracovnice finančního úřadu V. K. a M. D., kterým byla předmětná smlouva o prodeji akcií předložena a předána. Činnost správce daně však ani po tomto předání nesměřovala k doměření daňové povinnosti, což jej utvrdilo v přesvědčení, že daňová povinnost nevznikla a postup účetních a daňových firem, které se podílely na zpracování daňového přiznání, byl v souladu se zákonem, neboť o tomto byl utvrzován výkladem daňové poradkyně R. B. Dovolatel má za to, že své daňové povinnosti plnil tím, že tyto svěřil odborníkům, a to účetní, daňové a auditorské společnosti a spoléhal se na jejich odborné názory.

Dále dovolatel uvedl, že v rozhodnutí soudů je mu vytýkáno, že provedl účelovou změnu daňového poradce z Č. na Š. Č., který byl vyslechnut mimo hlavní líčení dne 4. 4. 2019, mimo jiné uvedl, že existovaly dva různé názory na řešení problematiky zrušení smlouvy, a to buď od začátku, nebo ode dne, kdy druhá strana obdržela výpověď smlouvy. Také uvedl, že informace nedostával od něj, ale od M. a že po něm nikdo nepožadoval, aby vypracoval daňové přiznání podle pokynů obviněného ani jiné osoby. Š. byl obviněnému doporučen proto, že vykonává svoji činnost v působnosti Finančního úřadu v Mostě. Š. také výslovně prohlásil, že měl k dispozici odstoupení od smlouvy. Má za to, že za této právně nejasné situace dovozovat subjektivní stránku skutkové podstaty ve vztahu k § 240 tr. zákoníku, tedy úmyslnou formu zavinění, nemá oporu v provedených zjištěních. Dovolatel dovolací důvod spatřuje v tom, že právní závěry obou soudů jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěnými a skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a to v takovém rozsahu, že dochází k porušení základních práv a svobod a k dotčení principů řádného a spravedlivého procesu.

Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2019, sp. zn. 3 To 34/2019 podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, stejně tak zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2019, č. j. 50 T 13/2016-844 a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na uvedená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání obviněného je formálně opřené o § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popřípadě nesprávnost hodnocení důkazů soudy.

Dovolací námitky obviněného týkající se absence subjektivní stránky trestného činu podle § 240 tr. zákoníku lze s jistou dávkou tolerance pod uplatněný dovolací důvod podřadit, při posuzování jejich důvodnosti je nutno vycházet ze skutkových zjištění rozvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. V této souvislosti konstatoval, že z námitek dovolatele nevyplývá existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Dovolatel pouze předkládá vlastní verzi zjištění, která by měla být z provedených důkazů vyvozena. Trestný čin podle § 240 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, k naplnění jeho subjektivní stránky postačuje úmysl nepřímý. Lze připustit, že úmyslné zavinění nelze bez dalšího dovozovat ze skutečnosti, že nějaká osoba podepsala nepravdivé daňové přiznání. Úmyslné zavinění by nemuselo být dáno zejména za situace, kdy by se daňový subjekt daně o obsah daňového přiznání nezajímal, protože by bezvýhradně důvěřoval osobě, která daňové přiznání zpracovávala. V předmětné věci však ze skutkových zjištění vyplývá, že dovolatel o daňové povinnosti věděl a cíleně jednal v tom směru, aby tato daň přiznána a zaplacena nebyla. Před podáním předmětného daňového přiznání měl dovolatel k dispozici daňové přiznání zpracované M. a poté daňovým poradcem Č., ve kterých daňová povinnost vzniklá z předmětného obchodu s akciemi byla zahrnuta, tato však nepodal a nechal daňové přiznání zpracovat Š., daňovým poradcem, který zpracoval daňové přiznání, ve kterém daňová povinnost zahrnuta nebyla. Tento poradce vycházel z nepravdivé informace obviněného o tom, že došlo k odstoupení od smlouvy o prodeji akcií. Obviněný opakovaně měnil osoby zpracovatelů daňového přiznání tak dlouho, až našel daňového poradce, který zpracoval daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob odpovídající představám obviněného, přičemž tomuto poradci nepodal přesné informace o okolnostech významných pro vznik daňové povinnosti. Lze u něho dovodit přímý úmysl daň z příjmu právnických osob založenou předmětným obchodem s akciemi nepřiznat a nezaplatit. Odkaz dovolatele na zpracování daňového přiznání odbornou firmou je tedy z hlediska jeho trestní odpovědnosti bezpředmětný. Relevantním podkladem pro vyměření daně je daňové přiznání a trestní zodpovědnost není vyloučena skutečností, že v jiné souvislosti předmětný akciový obchod oznámil finančnímu úřadu. Irelevantní je také skutečnost, že správce daně zřejmě zůstal nečinný poté, kdy po dokonání trestného činu opatřil kopii smlouvy v jiné souvislosti. Uzavřel, že dovolací námitky jsou zjevně nedůvodné.

Z uvedených důvodů navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně nedůvodné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedaní. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2019, sp. zn. 3 To 34/2019, je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněný sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotněprávním posouzení, fakticky se však ve většině své argumentace opírá o námitky skutkové povahy. Namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a učinily vadná skutková zjištění (v tomto směru namítl extrémní nesoulad). Z této argumentace vyvozuje závěr o naplnění hmotněprávního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve svém dovolání ve své podstatě uvádí, že daňové přiznání podepsal, avšak jeho obsah nevypracoval, neučinil nic, co by vedlo k zatajení daňové povinnosti před správcem daně ani k tomu nedal pokyn, z čehož vyvozuje, že se trestného činu, který je mu kladen za vinu, nedopustil. Z uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný se snaží předkládat vlastní verzi hodnocení důkazů.

Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V posuzované věci však extrémní nesoulad není dán.

Je totiž zřejmé, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy (nevybočil z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěl. Je přitom zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se proto následně po provedeném přezkumu se skutkovými, potažmo právními, závěry nalézacího soudu důvodně ztotožnil.

Nelze tudíž činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu nepřísluší, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.

Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a rovněž z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Za právně relevantní dovolací námitku dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat námitku týkající se absence subjektivní stránky jednání obviněného.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se přitom rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku).

Pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. Při eventuálním úmyslu pachatel zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221-223).

V návaznosti na uvedená teoretická východiska je namístě uvést, že z provedených důkazů je zřejmé, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že podané daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob je nepravdivé, neboť opakovaně měnil osoby, které zpracovávaly předmětné daňové přiznání k příjmu právnických osob, a byla mu známa skutečnost, že v případě podání daňového přiznání bez uvedení příjmu z prodeje akcií podá daňové přiznání neúplné. Před podáním předmětného daňového přiznání měl obviněný k dispozici daňové přiznání vypracované účetním M. M. a daňovým poradcem J. Č., kdy v obou těchto daňových přiznáních byl příjem z prodeje akcií zahrnut. Tato daňová přiznání však obviněný nepodal, ale nechal si vypracovat daňové přiznání daňovým poradce R. Š., který zpracoval daňové přiznání, ve kterém daňová povinnost plynoucí z prodeje akcií nebyla zahrnuta, přičemž tomuto nepodal úplné informace o okolnostech významných pro vznik daňové povinnosti.

Z výše uvedeného je tak zřejmé, že u obviněného lze dovodit přímý úmysl daň z příjmů právnických osob, založenou předmětným obchodem s akciemi, nepřiznat a nezaplatit. Odkaz obviněného na zpracování daňového přiznání odbornou společností je tedy z hlediska jeho trestní odpovědnosti bezpředmětný.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Se zřetelem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto rozhodl o jeho odmítnutí v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 7. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru