Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 755/2020Usnesení NS ze dne 29.07.2020

HeslaDoručování
Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Opatrovník poškozeného
přípravné řízení
Subsidiarita trestní represe
Úřední záznam
Výslech svědka
Zpronevěra
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.755.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 206 odst. 1,3 tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

§ 160 odst. 1 tr. ř.

§ 64 odst. 1b,45 tr. ř.

§ 158 odst. 3 tr. ř.

§ 164 odst. 1 tr. ř.

§ 45 odst. 1 t...

více

přidejte vlastní popisek

4 Tdo 755/2020-343

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného M. B., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 11 To 27/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 112/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 6 T 112/2019, byl obviněný M. B. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

v období od 15.04.2014 do 10.6.2015, jako společník a jednatel obchodní společnosti M. P., IČ: XY, se sídlem XY, proplatil následující faktury:

1. fakturu č. 20140395 ze dne 15.04.2014 znějící na částku 14 762,-Kč se splatností 29.04.2014,

2. fakturu č. 20140439 ze dne 20.04.2014 znějící na částku 4 356,-Kč se splatností 04.05.2014,

3. fakturu č. 20140441 ze dne 20.04.2014 znějící na částku 7 150,-Kč se splatností 04.05.2014,

4. fakturu č. 20140506 ze dne 30.04.2014 znějící na částku 2 965,-Kč se splatností 14.05.2014,

5. fakturu č. 20140513 ze dne 30.04.2014 znějící na částku 3 850,-Kč se splatností 14.05.2014,

6. fakturu č. 20141140 ze dne 20.08.2014 znějící na částku 6 776,-Kč se splatností 03.09.2014,

7. fakturu č. 20141154 ze dne 20.08.2014 znějící na částku 9 045,-Kč se splatností 03.09.2014,

8. fakturu č. 20141696 ze dne 20.11.2014 znějící na částku 8 470,-Kč se splatností 04.12.2014,

9. fakturu č. 20141704 ze dne 20.11.2014 znějící na částku 9 317,-Kč se splatností 04.12.2014,

10. fakturu č. 20141862 ze dne 31.12.2014 znějící na částku 19 360,-Kč se splatností 14.01.2015,

11. fakturu č. 20141877 ze dne 31.12.2014 znějící na částku 5 324,-Kč se splatností 14.01.2015,

12. fakturu č. 20150174 ze dne 28.02.2015 znějící na částku 22 385,-Kč se splatností 14.03.2015,

13. fakturu č. 20150188 ze dne 28.02.2015 znějící na částku 21 175,-Kč se splatností 14.03.2015,

14. fakturu č. 20150343 ze dne 31.03.2015 znějící na částku 13 794,-Kč se splatností 14.04.2015,

15. fakturu č. 20150355 ze dne 31.03.2015 znějící na částku 2 420,-Kč se splatností 14.04.2015,

16. fakturu č. 20150460 ze dne 20.04.2015 znějící na částku 16 063,-Kč se splatností 04.05.2015,

17. fakturu č. 20150524 ze dne 30.04.2015 znějící na částku 28 314,-Kč se splatností 14.05.2015,

18. fakturu č. 20150543 ze dne 30.04.2015 znějící na částku 10 285,-Kč se splatností 14.05.2015,

19. fakturu č. 20150585 ze dne 10.05.2015 znějící na částku 30 855,-Kč se splatností 24.05.2015,

20. fakturu č. 20150603 ze dne 10.05.2015 znějící na částku 1 271,-Kč se splatností 24.05.2015,

21. fakturu č. 20150664 ze dne 20.05.2015 znějící na částku 13 915,-Kč se splatností 03.06.2015,

22. fakturu č. 20150740 ze dne 31.05.2015 znějící na částku 5 896,-Kč se splatností 14.06.2015,

23. fakturu č. 20150805 ze dne 10.06.2015 znějící na částku 1 700,-Kč se splatností 24.06.2015,

v celkové částce 259 448,- Kč za stavební práce provedené na nemovitosti jeho manželky S. B. na adrese XY, kdy tyto faktury byly uhrazeny z bankovního účtu obchodní společnosti M. P., č. XY, přičemž tyto práce provedené spol. Autodoprava – M. P., IČ: XY, neměly žádnou souvislost s podnikatelskou činnosti M. P., a byly realizovány bez vědomí K. L., nar. XY, druhého jednatele uvedené obchodní společnosti, když tímto jednáním způsobil obchodní společnosti M. P. škodu v celkové výši 259.448 Kč.

2. Za shora uvedený přečin uložil Okresní soud v Hradci Králové obviněnému podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené společnosti M. P., IČ: XY, se sídlem XY, náhradu škody ve výši 259 448 Kč.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 6 T 112/2019, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 11 To 27/2020, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 11 To 27/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. Podle obviněného se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou a nehodnotily provedené důkazy ve vzájemných souvislostech. Dále namítá, že v přípravném řízení i před soudem prvního stupně došlo k řadě procesních pochybení, které poškodily jeho právo na spravedlivý proces. Současně uvádí, že se soudy nedostatečně zabývaly širším kontextem projednávaného sporu a došlo k opomnění zásady subsidiarity trestní represe.

7. Ve vztahu k procesním pochybením především namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání mu nebylo řádně doručeno, neboť je poskytovatel poštovních služeb předal jeho manželce. Zdůrazňuje, že tuto námitku uplatnil i v odůvodnění podané stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dále se neztotožňuje s postupem policejního orgánu, který místo výslechů svědků jen sepsal záznam o podaném vysvětlení (svědek P., paní Z.). Byť obviněný připouští, že takový postup není v rozporu s trestním řádem, tak se domnívá, že došlo k zneužití takové možnosti, neboť o podání vysvětlení není potřeba vyrozumívat obhajobu, čímž bylo zasaženo do jeho práv. Za vadný považuje i postup soudu prvního stupně, který zamítl jeho návrh na ustanovení opatrovníka poškozené společnosti, neboť je zde možný střet zájmů (obviněný je stále společníkem poškozené společnosti s podílem 49 %), přičemž zmocněnec poškozené společnosti právně zastupuje i hlavního svědka a jednatele. Předmětný návrh byl zamítnut soudem prvního stupně bez bližšího vysvětlení.

8. Rovněž poukazuje na zmatečnost právní kvalifikace skutku, která spočívá v opakované změně právní kvalifikace skutku ze strany soudu. V tomto směru uvádí, že ačkoliv obžaloba od počátku zahájení trestního stíhání skutek právně kvalifikovala jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, soud prvního stupně ho písemně po nápadu obžaloby upozornil na změnu právní kvalifikace skutku na přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když po námitce obhajoby promlčením podle § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku skutek opětovně překvalifikoval na přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Postup soudu prvního stupně pak vedl k jeho právní nejistotě, zmatečnosti celého řízení a vznikly zbytečné náklady řízení.

9. Stran průběhu hlavního líčení namítá, že došlo k přerušování jeho výpovědi samosoudcem pro bezpředmětnost, ovšem svědky za stejné situace samosoudce nepřerušoval a dále se jich doptával. Ze strany soudu prvního stupně došlo k opomenutí provedení listinných důkazů, když po závěrečné řeči státní zástupkyně, samosoudce znovu otevřel dokazování za účelem provedení listinných důkazů. Tímto postupem soudu nabyl dojmu, že samosoudce byl předem rozhodnut, aniž by posuzoval listinné důkazy, když však samotné svědecké výpovědi nemohly bez listinných důkazů obstát. Dále poukazuje na to, že listinnými důkazy se soud nezabýval ani v napadeném rozsudku. Současně rozporuje nezákonné pořadí závěrečných řečí, když nejprve měla závěrečnou řeč státní zástupkyně, pak obhajoba a pak zmocněnec poškozené společnosti, čímž došlo k porušení § 216 odst. 2 tr. ř. a ke zkrácení práva na obhajobu.

10. Obviněný se dále následně rozsáhle vyjadřuje k rozhodnutí o výši škody v adhezním řízení, která byla zjištěna bez potřebných skutečností, což namítal již dříve v trestním řízení. Soudy se nezabývaly vůbec tím, zda si poškozená společnost nezahrnula předmětné faktury do svých daňových nákladů a zda tak nedošlo ke snížení daňové povinnosti poškozené. Poškozená zřejmě předmětné faktury do daňových nákladů zahrnula a obviněný poukazuje na pravděpodobné podání dodatečného daňového přiznání. Pokud byly předmětné faktury zahrnuty do daňového přiznání, tak by poškozené společnosti byla způsobena nižší škoda. Soud prvního stupně svým rozhodnutím o náhradě škody podle názoru obviněného přenesl nepřiměřené důkazní břemeno na jeho osobu, když bude muset případný rozdíl ve výši skutečně způsobené škody poškozené společnosti a jím případně zaplacené škody na základě vydaného rozsudku soudu prvního stupně vymáhat po poškozené v občanskoprávním řízení. Obviněný se tak domnívá, že se jedná o zneužití práv poškozené, resp. K. L., který jedná ve zlé víře a v rozporu se zásadou Dolo agit, qui peptit, quod statim redditurust est. Obviněný tvrdí, že trestní řízení iniciované poškozenou společností probíhá pouze z důvodu osobní msty a proto, že jednatel K. L. jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře a nechal pohledávku promlčet, když se o ní dověděl již v roce 2016. Jedná se tak o zájem K. L. na jeho poškození z osobních důvodů.

11. Dále obviněný akcentuje, že soud druhého stupně se nevypořádal s jeho argumentací, že rozsudek soudu prvního stupně je nedostatečně odůvodněn, neodpovídá požadavkům uvedeným v § 125 tr. ř., a proto je nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně řadu listinných důkazů vůbec nezmiňuje a nezahrnuje do hodnocení důkazů (např. provedenou zprávu autodopravy P. či pracovní posudek obviněného). Současně poukazuje na případy e-mailové komunikace, kterou soud zohlednil pouze z části, a to jen v jeho neprospěch. Nastíněná procesní pochybení je podle jeho názoru nutné posoudit společně a ve vzájemných souvislostech, neboť tím došlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces (nedostatek procesní i hmotněprávní jistoty).

12. Současně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 730/2019 a uvádí, že soudy nižších stupňů nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť nesprávně a nedostatečně vyhodnotily provedené důkazy, když jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Dovolatel poté opakovaně tvrdí, že nejednal bez vědomí druhého jednatele, nýbrž na základě dohody mezi ním a druhým jednatelem – K. L., když se jednalo o přiměřené naturální plnění v jeho prospěch. Z provedených důkazů je podle jeho názoru nepochybné, že K. L. o jeho jednání věděl a souhlasil s ním.

13. Obviněný současně rozporuje naplnění objektivní a subjektivní stránky předmětného přečinu, když nejednal v úmyslu způsobit poškozené společnosti škodu, nýbrž s vědomím, že je k danému jednání oprávněn. Existence neformální dohody mezi ním a druhým jednatelem vyplývá z jiných důkazů. Obviněný na podporu svého tvrzení odkazuje na výslech K. L. a související důkazy. Výrazněji se věnuje e-mailové komunikaci, a co z ní podle jeho názoru vyplývá. Poukazuje současně na skutečnost, že k projednávanému jednání mělo dojít téměř před 5 lety, na nesrovnalosti a protizákonnosti v postupu druhého jednatele, když trestní oznámení relevantně doplnil až v roce 2019, tedy až ve chvíli promlčení pohledávky a zániku možnosti úspěšně pohledávku vymáhat v civilním řízení. Dále pak poukazuje na výslech B. L. a související listinné důkazy. Svědkyně vypovídala v rozporu s listinnými důkazy, popřela účastenství na e-mailové korespondenci, přičemž nesrovnalosti soudy nevzaly vůbec v potaz při hodnocení pravdivosti jejího tvrzení. Namítá, že soud prvního stupně nevzal v úvahu jeho pracovní posudek podepsaný B. L., když k jeho práci nebyly žádné připomínky. Dále odkazuje na výpověď I. M., ze které vyplývá, že k přebírání faktur docházelo ze strany svědka K. L. opakovaně. Zdůrazňuje, že svědek K. L. nenechal po zjištění údajného nesouladu vyřadit faktury z účetnictví poškozené, byť faktury neměly nic společného s podnikatelskou činností poškozené. Rovněž výslech S. B. považuje za nezohledněný. Obviněný uvádí, že došlo ke zneužití práv poškozené, když důvodem jeho odvolání z funkce jednatele nebylo zjištění nesouladu některých transakcí a faktur, nýbrž to, že se odmítl účastnit nových podnikatelských plánů K. L. Současně akcentuje, že proti K. L. a B. L. je vedeno trestní řízení týkající se zpronevěry vůči poškozené společnosti, a to v mnohem vyšší částce, nežli je vytýkána jemu. Tvrdí, že druhý jednatel na jeho osobu podává jedno trestní oznámení za druhým, když se jedná o komplexně stejný skutkový stav (faktury za malířské práce), přičemž K. L. předkládá policejnímu orgánu faktury postupně, aby nebyly projednávány v jednom trestním řízení a jemu tak vznikly enormní náklady na obhajobu. Trestní oznámení podal svědek rovněž na jeho manželku, neboť tato nebyla schopná u hlavního líčení popsat detaily o dohodě mezi ním a K. L. Takové jednání považuje obviněný za šikanózní, neboť vedení několika trestních řízení má jeho rodinu postupně zruinovat. Namítá, že doposud ho stálo trestní řízení 250 000 Kč, v dalších trestních řízení je požadováno 100 000 Kč. Obviněný se domnívá, že jednání druhého jednatele lze považovat za zneužití práva za účelem jeho poškození. Zastává názor, že by bylo lepší ukončit spory mezi nimi a doznat se k činům, které nespáchal a dobrovolně zaplatil poškozené požadované částky.

14. Je toho názoru, že ve skutku absentuje motiv, úmysl, neboť neměl motiv společnost poškodit, když v této i nadále vlastní 49% podíl. Nejednal tajně, bez vědomí druhého společníka a jednatele, ale na základě dohody s ním. Je běžnou praxí podnikatelů si vyplácet naturální plnění a toto pak neuvádět v daňových přiznáních. S ohledem na učiněné závěry se domnívá, že soud prvního stupně nehodnotil důkazy ve vzájemné souvislosti a zohlednil pouze tři důkazy (výslech svědků K. L., B. L. a předmětné faktury).

15. V neposlední řadě namítá, že soudy nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe. Trestní stíhání je v zásadě předmětem vymáhání pohledávky a osobní mstou. Obviněný rovněž zastává názor, že projednávaný spor neměl být řešen před soudem trestním, natož aby v něm bylo rozhodnuto o náhradě škody. Poukazuje na závěrečnou řeč státní zástupkyně, která uvedla, že by bylo vhodnější, aby se daná záležitost řešila jinou formou. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1152/17, že nikoliv každé jednání, které se ukáže být iracionálním, nehospodárným, či dokonce protiprávním, je nutně i jednáním řešeným prostředky trestního práva. Na projednávaný případ také aplikuje nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/05 a sp. zn. II. ÚS 698/19, v nichž je stanoveno, že musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že skutek, jenž je předmětem obžaloby, se objektivně stal a představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost, když ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Bylo proto na místě zvažovat, zda je nutno přistoupit k aplikaci hmotněprávních institutů. Porušení zásady trestní subsidiarity má za následek porušení ústavního principu nullum crimen nulla poena sine lege. Zdůrazňuje, že jestliže je možné několik skutkových verzí případu, tak je nutno se přiklonit k verzi o nevině obviněného, nelze přehlížet výpověď obviněného, která v řízení nebyla vyvrácena.

16. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 11 To 27/2020, zrušil v celém jeho rozsahu a poté sám podle § 265m tr. ř. rozhodl, že se zprošťuje obžaloby v plném rozsahu podle § 226 tr. ř. nebo aby věc vrátil podle § 265l tr. ř. soudu druhého stupně.

17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 1 NZO 546/2020, nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a uplatněnou argumentaci dovolatele, přičemž následně uvedl, že zvolené námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo dovolací důvod jsou tedy podle státního zástupce námitky, jimiž se snaží obviněný dosáhnout jiného hodnocení důkazů. Státní zástupce ve vztahu k právnímu posouzení skutku odkázal na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Poukazuje na výpověď svědka K. L. a svědkyně B. J., jakož i skutečnost, že předmětný nepeněžitý příjem v podobě prací na stavbě manželky obviněného nebyl zahrnut do daňového přiznání obviněného. Stran porušení práva na spravedlivý proces a opomenutí provedení listinných důkazů konstatuje, že takto formulované námitky obviněný uplatnil již v odvolacím řízení a v posuzované věci neexistují žádné opomenuté důkazy, neboť listinné důkazy byly provedeny v hlavním líčení dne 26. 11. 2019 v souladu s § 213 odst. 1 tr. ř.

18. K námitce subsidiarity trestní represe konstatuje, že společenská škodlivost je dána výší způsobené škody a postojem obviněného, který skutek popírá a nedoznal se. Použití trestního práva je zcela na místě v případech, kde jiné prostředky ochrany majetkových práv poškozených jsou nedostatečné a neúčinné, což je právě případ poškozené M. P. Soudy tedy postupovaly správně, když neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Státní zástupce se plně ztotožňuje se závěry soudů, jež učinily správná skutková zjištění, důvodně shledaly naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaného přečinu a jednání obviněného i správně kvalifikovaly. Konstatuje, že sama nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů, skutkovými zjištěními, odsuzujícím rozsudkem a faktickým zamítnutím odvolání neznačí chybu soudů a že by skutková zjištění byla vadná a s provedenými důkazy nesouladná.

19. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

20. Na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství reagoval obviněný prostřednictvím svého obhájce. Obviněný odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (viz sp. zn. 8 Tdo 730/2019) a Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 215/2019) týkající se extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, který může zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k vyjádření státního zástupce ohledně zásady subsidiarity trestní represe odkazuje na zásadu zákazu sebeobviňování, takže skutečnost, že se nedoznává, nemůže být použito jako měřítku společenské škodlivosti. Zároveň zdůrazňuje, že škodu již poškozené společnosti uhradil. V závěru vyjádření uvádí, že trvá na svém dovolání a souhlasí s jeho projednáním v neveřejném zasedání.

III.

Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

IV.

Důvodnost dovolání

22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když námitku podřaditelnou pod zvolený dovolací důvod představuje toliko argumentace ohledně porušení zásady subsidiarity trestní represe.

26. Vzhledem ke zbývajícímu konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, nelze podřadit. Téměř všechny uplatněné argumenty totiž převážně směřují do oblasti skutkových zjištění a rozsahu dokazování, neboť i námitky ohledně naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty fakticky směřují do způsobu hodnocení důkazů. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, konkrétně jak hodnotily jeho výpověď v kontextu s výpovědí svědka K. L., dále neprovedení všech navrhovaných důkazů, tedy rozsah dokazování, a teprve na podkladě těchto námitek zpochybňuje naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu kladenému mu za vinu. Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění a rozsah dokazování, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

27. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují převážně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který obviněný ani v dovolání nenamítá, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném kontextu. V dané souvislosti je nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně prováděl nejen důkazy navržené obžalobu, ale i důkazy navrhované obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Poté přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 5-8 rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se důkladně zabýval všemi provedenými důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněného, přičemž explicitně uvedl, jaké důkazy dovolatele usvědčují a z jakých důvodu nepřisvědčil obhajobě obviněného a má ji za vyvrácenou právě na základě provedeného dokazování.

28. Soud druhého stupně se posléze se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání (viz body 6., 25. – 47. usnesení soudu druhého stupně). Zde se sluší poznamenat, že soud druhého stupně se nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci, když soudy nižšího stupně své úvahy náležitě odůvodnily, zejména z pohledu neprovedení všech navržených důkazů.

29. Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Lze tedy uzavřít, že soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

30. Bez ohledu na tento závěr je nezbytné zdůraznit, že obviněný především ve věci namítá, že řízení předcházející právní moci rozhodnutí soudu druhého stupně trpí řadou procesních pochybení, které mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. Obecně je třeba uvést, že námitka stran porušení procesních předpisů neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když takto uplatněné námitky nesměřují do právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení. Přesto lze připustit, že z pohledu práva na spravedlivý proces je třeba vždy zvažovat i relevanci těchto námitek, když podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu případné procesní pochybení by mohlo za jistých okolností naplňovat zvolený dovolací důvod. Bylo by tomu tehdy, pokud by procesní pochybení bylo takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný a proto by takové procesní pochybení mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010), neboť takový postup by znamenal porušení práva na spravedlivý proces. O takovou situaci se ovšem v dané věci nejednalo. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se k některým tvrzeným procesním pochybením blíže vyjádřit.

31. Obviněný především namítá, že došlo k nesprávnému doručení usnesení o zahájení trestního stíhání jeho osobě. Z pohledu této argumentace považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že se jedná o tvrzení obviněného, které v daném řízení nebylo nijak verifikováno. Bez ohledu na tento závěr je nutné zdůraznit, že policejní orgán zaslal usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 3. 2019, č. j. KRPH-115294-16/TČ-2018-050281, s doručením do vlastních rukou adresáta, tedy obviněného [§ 64 odst. 1 písm. b), odst. 4, 5 tr. ř.]. Pokud snad nedošlo k doručení způsobem, který stanoví trestní řád, tedy do vlastních rukou obviněného z důvodu pochybení na straně provozovatele poštovních služeb, tj. České pošty, tak je nezbytné zdůraznit, že obviněný v tomto směru neučinil žádné kroky vůči provozovateli poštovní služby, takže z tohoto pohledu se jedná o jisté tvrzení obviněného, které nebylo nijak prokázáno. Přesto je třeba konstatovat, že v projednávané věci není pochyb o tom, že usnesení o zahájení trestního stíhání se dostalo do dispozice obviněného a obviněný se s jeho obsahem seznámil. Zde je totiž třeba uvést, že z předloženého spisového materiálu je nepochybné, že obviněný sám ani nepopírá, že v den tvrzeného doručení usnesení o zahájení trestního stíhání mu jeho manželka usnesení o zahájení trestního stíhání předala, tudíž toto se prokazatelně dostalo do jeho dispozice a měl tudíž objektivní možnost se s ním seznámit, takže práva obviněného fakticky nebyla nijak krácena (viz č. l. 5, 8). O tomto svědčí nejen obsah podané stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ale i skutečnost, že následujícího dne si obviněný sám zvolil obhájce pro svoji obhajobu v dané trestní věci (viz č. l. 6). Nejvyšší soud připomíná, že smyslem institutu zahájení trestního stíhání je v písemné podobě na základě prověřování a odůvodněných skutečností zjistit spáchaný trestný čin a určitou osobu, která jej spáchala, když výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, tak aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; přičemž obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku. V odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Současně je smyslem tohoto institutu, aby se osoba obviněná mohla seznámit se všemi těmito skutečnostmi a na tyto reagovat, zejména z pohledu svého práva na obhajobu. Jak již bylo naznačeno, se všemi těmito skutečnostmi a informacemi byl prokazatelně obviněný seznámen, což sám ani nerozporuje. Lze tedy uvést, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému doručeno, když se dostalo do jeho dispozice, byť lze připustit, že nelze skutečně vyloučit, že s jistým pochybením při jeho doručování ze strany provozovatele poštovních služeb. Naznačené pochybení, pokud k němu skutečně došlo, ovšem nebylo takového rázu, aby vedlo ke zkrácení práva obhajoby a ve svých důsledcích k porušení práva na spravedlivý proces.

32. Dovolatel dále tvrdí, že v průběhu přípravného řízení nebyla šetřena jeho práva, jestliže policejní orgán namísto výslechů svědků přistoupil k sepsání úředních záznamů o podaných vysvětleních. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že pokud policejní orgán v rámci přípravného řízení po zahájení trestního stíhání přistoupil k tomu, že případné svědky nevyslechnul formou protokolu o výslechu svědků, nýbrž s těmito osobami sepsal úřední záznam o podaných vysvětleních podle § 158 odst. 3 tr. ř., nelze v tomto postupu spatřovat nějaké porušení práv obhajoby. Především je nezbytné zdůraznit, že tento postup odpovídá ustanovení § 164 odst. 1 tr. ř., které tento postup preferuje, když těžiště dokazování je v řízení před soudem, přičemž pro výslechy těchto osob v procesním postavení svědků již v přípravném řízení nebyly splněny zákonné podmínky podle § 164 odst. 1, věta třetí, tr. ř., což nakonec ani obviněný netvrdí. Zde je nutno zdůraznit, že naznačený postup orgánů činných v přípravném řízení nemůže představovat porušení práv obhajoby. Je tomu tak proto, že úřední záznamy o podaných vysvětleních podle § 158 odst. 3 tr. ř. primárně slouží k tomu, aby v řízení před soudem bylo zváženo, zda tuto osobu je nutno v řízení před soudem vyslechnout jako svědka (§ 158 odst. 6 tr. ř.). Obecně platí, že úřední záznam o podaném vysvětlení nelze v dalším řízení jako důkaz použit, tento nelze ani osobě, která je následně v řízení vyslechnuta jako svědek přečíst nebo jinak konstatovat jeho obsah. Jistou výjimku z tohoto pravidla stanoví ustanovení § 211 odst. 6 tr. ř., podle něhož lze se souhlasem státního zástupce a obžalovaného v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§ 158 odst. 3 a 5 tr. ř.). V dané věci ovšem osoby, ohledně nichž obviněný a státní zástupce nesouhlasili s přečtením úředních záznamů o podaných vysvětleních podle § 211 odst. 6 tr. ř., byli posléze vyslechnuti během hlavního líčení v procesním postavení svědků, když obsahy úředních záznamů jim nebyly nijak předestírány, což nakonec ani obviněný netvrdí, přičemž u hlavního líčení byl přítomen jednak obviněný, tak i obhájce, a obhajobě tak byla dána možnost klást svědkům otázky a aktivně užívat práva na obhajobu. Zásada kontradiktornosti tedy byla zachována.

33. Stran námitky o zamítnutí návrhu na ustanovení opatrovníka poškozené společnosti lze uvést, že této nelze opětovně přisvědčit. Platí, že právnickou osobu zastupuje statutární orgán, který neprojevuje přímo vůli právnické osoby, ale vůli vlastní, jejíž důsledky pak budou přičítány dané právnické osobě. Jinak vyjádřeno, jedná-li statutární orgán určitým způsobem, je tímto právním jednáním právnická osoba vázána, když z jednání statutárního orgánu by mělo být zřejmé, co ho k jednání za společnost opravňuje. Občanský zákoník poměrně jasně rozlišuje mezi statutárním orgánem a členem statutárního orgánu. Podle § 164 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) může člen statutárního orgánu zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. Pokud se jedná o výkon pravomocí statutárního orgánu, resp. jeho členů při dennodenním spravování společnosti či jejím zastupování navenek vůči třetím osobám, je zcela nesporné, že je daný reprezentant z výkonu své funkce vůči společnosti odpovědný, pokud poruší svou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 159 odst. 1 občanského zákoníku. Ve společnosti s ručením omezeným je tedy statutárním orgánem jeden nebo více jednatelů společnosti, příp. jednatelé jako celek. Počet jednatelů pak určuje společenská smlouva a musí být vyjádřen konkrétním číslem. Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je každý jednatel, ledaže společenská smlouva určí, že více jednatelů tvoří kolektivní orgán [§ 44 odst. 5 ve spojení s § 194 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“]. Jednateli přísluší obchodní vedení společnosti. Má-li společnost více jednatelů, kteří netvoří kolektivní orgán, vyžaduje se k rozhodnutí o obchodním vedení společnosti souhlas většiny z nich, ledaže společenská smlouva určí jinak (§ 195 odst. 1 zákona o obchodních korporacích).

34. Z pohledu shora naznačených závěrů je nezbytné zdůraznit, že obviněný v době probíhajícího trestního řízení nebyl jednatelem poškozené společnosti, tímto přestal být ke dni 2. 6. 2016, takže nebyl oprávněn za poškozenou společnost jednat (viz rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 12 C 95/2014). Obviněný byl sice společník poškozené společnosti, když ovšem svá práva společníka mohl uplatňovat jen prostřednictvím valné hromady (viz § 167 odst. 1 zákona o obchodních korporacích) a jako společník poškozené společnosti neměl postavení statutárního orgánu. Lze tedy uzavřít, že statutárním orgánem poškozené společnosti byli jednatelé a tito byli oprávněni za poškozenou společnost jednat, přičemž není pochyb o tom, že v době probíhajícího trestního řízení měla poškozená společnost jednatele, kteří byli za ni oprávněni jednat. Za takové situace nevyplývala nutnost poškozené společnosti ustanovit opatrovníka a soud k tomuto ani nebyl oprávněn (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3899/2015). Zde je třeba zdůraznit, že podle § 45 odst. 1, věta poslední, tr. ř. je třeba právnické osobě ustanovit opatrovníka tehdy, je-li tu nebezpečí z prodlení a právnická osoba nemá osobu způsobilou činit úkony v trestním řízení. O takovou situaci se nejednalo, když jak již bylo naznačeno, poškozená právnická osoba měla v době probíhajícího trestního řízení statutární orgán, který byl za ni oprávněn jednat. V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že podle § 165 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn a doplnění, platí, že soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu, jsou-li zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby a nemá-li právnická osoba jiného člena orgánu schopného ji zastupovat (viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2017, sp. zn. 3 To 52/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015). O takovou naznačenou situaci se ovšem nejednalo, když, jak již bylo naznačeno, společník společnosti s ručením omezeným není statutárním orgánem, který je oprávněn za společnost jednat. Proto je uplatněná námitka zcela bezpředmětná.

35. Dovolatel rovněž argumentuje zmatečností právní kvalifikace skutku, když soud prvního stupně při doručování obžaloby překvalifikoval skutek, pro který byla podána obžaloba z přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku na přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Následně překvalifikoval skutek znovu na zpronevěru podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že postup soudu prvního stupně může jistým způsobem působit zmatečně, nicméně Nejvyšší soud považuje za rozhodné, že skutek, pro který byla podána obžaloba a pro který byl obviněný posléze odsouzen, zůstal totožný, takže obviněnému bylo známo, pro jaký skutek se vede trestní řízení. Zde je třeba zdůraznit, že trestní řízení se vede pro skutek, nikoliv pro právní kvalifikaci, která se může v průběhu trestního řízení měnit. Navíc nelze pominout, že fakticky již v okamžiku zahájení hlavního líčení bylo obviněnému z postupu soudu prvního stupně zřejmé, že soud prvního stupně se ztotožnil s právní kvalifikací uvedenou v obžalobě, takže obhajobě bylo jasné, pro jaký skutek je obviněný stíhán a jak je tento skutek právně kvalifikován a obviněný tak mohl tomuto přizpůsobit svoji obhajobu.

36. Obviněný dále namítá přerušování své výpovědi během hlavního líčení soudem prvního stupně, aniž by blíže specifikoval, v jakých částech jeho výpověď byla přerušována, ačkoliv se vyjadřoval k věci. Z tohoto pohledu se jedná o jistou obecnou námitku, navíc zcela procesní povahy. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že z protokolu o hlavním líčení a zvukového záznamu nebylo zjištěno nadstandardní přerušování výpovědi obviněného, když dovolateli byla dána možnost mluvit konstantně k projednávané věci, nicméně v případě, že se obviněný odchýlil podle samosoudce od podstaty souzené věci, tedy když výpověď dovolatele neobsahovala relevantní skutečnosti týkající se skutku, pro který bylo vedeno trestní stíhání, byl soudem na tuto skutečnost upozorněn. Takový postup odpovídá ustanovení § 92 odst. 2 tr. ř. (blíže viz Šámal, P. a kol., Trestní řád I., § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1418 s) a tímto postupem práva obviněného na obhajobu nebyla zkrácena (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 846/2017) a nemohlo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

37. Obviněný dále závažná procesní pochybení dovozuje ze způsobu provedení listinných důkazů. V dané souvislosti je třeba především zdůraznit, že tyto listinné důkazy byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny, takže se z tohoto pohledu nejedná o tzv. opomenuté důkazy (viz protokol o hlavním líčení ze dne 26. 11. 2019). Lze připustit, že při jejich provádění došlo k drobnému pochybení ze strany soudu prvního stupně, který nejprve ukončil dokazování a vyzval státní zástupkyni k přednesení závěrečné řeči, když následně si uvědomil, že v rámci dokazování nebyly provedeny listinné důkazy. Poté soud prvního stupně znovu otevřel dokazování a předmětné listinné důkazy provedl postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. Zde je třeba uvést, že postup soudu, který po závěrečných řečech otevře znovu dokazování je možný (viz § 217 odst. 2 tr. ř.) a sám o sobě neznamená porušení práv obviněného. Z pohledu argumentace obviněného je třeba uvést, že skutečnost, že soud prvního stupně dal slovo k závěrečným řečem a opomněl předtím provést listinné důkazy nelze interpretovat tak, že by byl o vině obviněného již předem rozhodnut. Naopak skutečnost, že si po závěrečné řeči státní zástupkyně soud uvědomil, že nebyly dosud provedeny listinné důkazy, svědčí o tom, že je soud měl vždy v úmyslu provést a že se z jeho strany jednalo o jisté opomenutí, ke kterému by sice nemělo docházet, ale v praxi k takovým drobným pochybením dochází, když ovšem rozhodující je skutečnost, že soud prvního stupně toto opomenutí napravil a listinné důkazy následně v rámci hlavního líčení řádně jako důkazy provedl.

38. Stran námitky ohledně nezákonného pořadí závěrečných řečí nelze obviněnému upřít jistou relevanci tohoto tvrzení. Z protokolu o hlavním líčení bylo zjištěno, že nejdříve přednesla závěrečnou řeč státní zástupkyně, poté obhájce, následně zmocněnec poškozené a jako poslední hovořil obviněný se svou závěrečnou řečí, když obviněnému byla dána možnost i posledního slova. Z dikce § 216 odst. 2 tr. ř. se podává, že po závěrečné řeči státního zástupce promluví poškozená, resp. její zmocněnec, a poté obhájce obviněného, popřípadě obviněný, který promluví však vždy poslední. Z uvedeného je tedy zřejmé, že jako první vždy promluví státní zástupce, jako poslední má právo přednést svoji závěrečnou řeč zásadně obžalovaný, a to případně i po svém obhájci. V projednávaném případě je rozhodné, že obviněný svou závěrečnou řeč přednesl jako poslední a měl i právo posledního slova, tedy v souladu se zákonem (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1426/2015). Jak již bylo naznačeno, lze skutečně připustit jisté pochybení ve výměně pořadí obhájce a zmocněnce při závěrečných řečech, nicméně práva obviněného nebyla tímto postupem fakticky zkrácena, když hovořili všichni a obviněný přednesl závěrečnou řeč jako poslední a současně měl právo posledního slova, takže obviněný nebyl zbaven možnosti přednesu závěrečné řeči, ale zejména toho, aby závěrečnou řeč přednesl skutečně jako poslední. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že obviněný ani neodůvodňuje, jak by toto jisté procesní porušení dosáhlo takové intenzity, že by bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces jako celek. Navíc je nezbytné zdůraznit, že námitky stran pořadí závěrečných řečí nenaplňují zvolený dovolací důvod, neboť se jedná o argumentaci procesní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 55/2008).

39. Obviněný rovněž namítá, že se soud prvního stupně nijak nezabýval provedenými listinnými důkazy, když nějakou bližší argumentaci dále neuvádí. Z pohledu této námitky je zřejmé, že byť to obviněný výslovně neuvádí, tak se fakticky dovolává existence tzv. opomenutých důkazů. Zde je na místě předestřít některá obecná východiska tykající se tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V dané věci přichází v úvahu varianta spočívající v tom, že soud prvního stupně listinné důkazy sice provedl, ale těmito se při hodnocení důkazů nijak nezabýval. O takovou naznačenou situaci se v předmětné věci ovšem nejedná, když soud prvního stupně se provedenými listinnými důkazy v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval, jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí (viz str. 5-8), když výslovně hodnotí obhajobu obviněného v kontextu právě provedených listinných důkazů (např. záznam komunikace prostřednictvím elektronické pošty a hodnocení jejího obsahu, odkaz na společenskou smlouvu, daňové přiznání obviněného, obsah proplacených faktur). Bez ohledu na tento závěr je také třeba zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že předmětné faktury byly proplaceny z účtu poškozené společnosti, ačkoliv se jednalo o stavební práce provedené ve prospěch manželky obviněného, což ani obviněný nezpochybňuje, když ve věci se jednalo o prověření obhajoby obviněného, že se tak dělo se souhlasem druhého jednatele poškozené společnosti. Zde je třeba uvést, že obviněný ani netvrdí, že by z provedených listinných důkazů explicitně vyplývalo, že by druhý jednatel s tímto jednáním souhlasil.

40. Dovolatel rovněž zpochybňuje výši přiznaného nároku na náhradu škody, když namítá, že bylo rozhodnuto o výši škody v adhezním řízení bez zjištění potřebných relevantních skutečností, neboť soudem prvního stupně nebylo vůbec zjišťováno, zda si poškozená společnost nezahrnula předmětné faktury do svých daňových nákladů a zda tímto postupem nedošlo ke snížení její daňové povinnosti. Tato námitka fakticky směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jako taková není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod.

41. Přesto je třeba uvést, že přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Znakem skutkové podstaty daného přečinu je tedy způsobení škody, která se obecně chápe jako újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a jde tedy o újmu majetkové povahy. Spadá sem nejen zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i ušlý zisk (lucrum cessans), tj. to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Došlo-li zpronevěřením, tj. protiprávním použitím věci či jiné majetkové hodnoty k jinému nežli svěřenému účelu, již k dokonání trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, je způsobenou škodou celá takto neoprávněně použitá (zpronevěřená) peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později přisvojené peníze nebo jejich část vrátí poškozenému, škodou je tedy celá skutečná hodnota zpronevěřené věci nebo jiné majetkové hodnoty.

42. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že na výši způsobené škody a na navazující adhezní výrok nemá vliv skutečnost, že poškozená společnost zpronevěřené částky uplatnila v rámci daňového přiznání, když předmětné faktury byly vystaveny vůči poškozené společnosti, ačkoliv jí předmětné plnění nebylo poskytnuto a nesouviselo s její podnikatelskou činností, ale bylo poskytnuto manželce obviněného. Skutečnost, že poškozená společnost tyto částky nárokovala v rámci daňového přiznání a že se tedy do výše přiznaného nároku na náhradu škody nepromítlo případné daňové snížení daňové povinnosti poškozené společnosti, není pro přiznání nároku na náhradu škody v rámci trestního řízení rozhodná, neboť pro trestní řízení je podstatná škoda, která poškozené společnosti vznikla z důvodu zpronevěření celé částky. Zde je na místě uvést, že nakonec i z vyjádření zástupce poškozené společnosti je zřejmé, že po právní moci rozhodnutí soudu bude podáno dodatečné daňové přiznání, které se podává v případě, že je zjištěna určitá skutečnost, tj. že původně vykázané údaje nebyly vykázány správně, tedy prakticky slouží dodatečné přiznání k nápravě chyb. Na základě dodatečného přiznání pak správce daně doměří daň či opraví údaje vykazované v přiznání k dani. Daň je také možno doměřit z moci úřední správcem daně, a to nejčastěji po daňové kontrole. Navíc obecně existuje povinnost podat dodatečné přiznání, pokud daňový subjekt zjistí, že daň má být vyšší než poslední známá daň. S ohledem na shora uvedené skutečnosti není argumentace obviněného důvodná.

43. Stran námitky obviněného ohledně nenaplnění objektivní a především subjektivní stránky uvedeného přečinu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný pod bodem B podaného dovolání neuplatňuje žádnou právně relevantní a důvodnou argumentaci, nýbrž uplatňuje pouze skutkové námitky, když tvrdí, že nejednal bez vědomí druhého jednatele K. L. a rozebírá jednotlivé provedené důkazy a vyjadřuje svoje přesvědčení, jaké skutečnosti z těchto důkazů vyplývají a poukazuje na širší kontext vztahu mezi ním a svědkem K. L. Takto uplatněná argumentace nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, když neodpovídá zvolenému, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Obecně přesto Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně se se všemi skutečnostmi významnými pro meritorní rozhodnutí vypořádal na základě provedeného dokazování (viz body 28. a 30. tohoto rozhodnutí), přičemž dospěl ke správným skutkovým zjištěním popsaným v soudním rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. a § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. S ohledem na neurčitost námitky ohledně porušení ustanovení trestního zákona napadeným rozhodnutím nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že soud prvního stupně postupoval zcela řádně v souladu s trestním zákoníkem a trestním řádem, jestliže na základě provedeného dokazování uznal obviněného vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zcela správně a řádně se vypořádal se stanovením způsobené výše škody. Nad rámce tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že pokud by bylo vycházeno z tvrzení obviněného, že takto jednal obviněný na základě souhlasu druhého jednatele (neprokázaného), tak by takové jednání mohlo zakládat důvodné podezření ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku.

44. Tvrzené opakované podávání údajných trestních oznámení jednatelem poškozené společnosti K. L. stojí zcela mimo zvolený dovolací důvod. Nelze se ztotožnit ani s námitkou obviněného, že neměl motiv ze společnosti odčerpávat finanční prostředky, když je 49% společníkem. V prvé řadě je nutno zdůraznit, že obviněný byl minoritním vlastníkem společnosti. Za další obviněný sám připustil, že prostředky ze společnosti čerpal, tudíž nepopírá proplacení předmětných faktur, toliko tvrdí, že se tak stalo se souhlasem druhého jednatele. O samotném neoprávněném čerpání finančních prostředků z účtu poškozené společnosti nemá Nejvyšší soud pochyb, když tomuto závěru odpovídají skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně, když je třeba uvést, že skutkové závěry soudů prvního stupně nestojí jen na výpovědi svědka K. L., nýbrž na pečlivém hodnocení všech provedených důkazů v jejich vzájemném kontextu.

45. Obviněný dále obecně zmiňuje absenci svého úmyslu, bez nějaké bližší argumentace. Takto pojatá dovolací argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod, když není úkolem Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

46. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dáno v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém dle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. V dané věci není pochyb o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém, když nechal jako jednatel poškozené společnosti zaplatit předmětné faktury z účtu poškozené společnosti, ačkoliv věděl, že práce vyúčtované firmou Autodoprava – M. P., IČ: XY, neměly žádnou souvislost s podnikatelskou činností této poškozené společnosti a ve skutečnosti byly provedeny ve prospěch manželky obviněného. Při posuzování úmyslu obviněného také nelze pominout postup obviněného při podání přiznání k dani z příjmů fyzických osob v roce 2014 až 2015, když obviněný přiznal příjem ve výši 10 000 Kč, který měl představovat náhradu jeho cestovních nákladů, vyplacený mu společností M. P., ale do daňového přiznání nezahrnul částky z uvedených faktur. Již z tohoto jednání vyplývá přímý úmysl obviněného.

47. Z pohledu zvolené dovolací argumentace týkající se subsidiarity trestní represe je třeba zdůraznit, že námitka týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky poukazuje na skutečnost, že míra škodlivosti jeho jednání nedosahuje intenzity předpokládané § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když akcentuje skutečnost, že se jedná o osobní mstu a že cílem předmětného řízení je vymáhání pohledávky a že nedůvodně věřil druhému jednateli společnosti.

48. Předně je třeba uvést, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

49. Platí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

50. V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., konkrétně na bod II., v němž bylo vysloveno „Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“.

51. Současně je třeba zdůraznit, že při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe nelze opomenout zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl.

52. Z pohledu těchto naznačených závěrů bylo přistoupeno k námitce obviněného. Stručně vyjádřeno argumentace obviněného subsidiaritou trestní represe je založena na tom, že důvodem, proč stojí před trestním soudem je skutečnost, že neměl z důvodu důvěry vůči K. L. uzavřenou písemnou smlouvu. Již z této argumentace je nepochybné, že námitka subsidiarity trestní represe je založena na jiných skutkových zjištěních, než k jakým soudy nižších stupňů dospěly, když fakticky obviněný setrvává na tvrzení, že svědek K. L. s úhradou faktur z účtu společnosti souhlasil. Zde je třeba uvést, že v trestním řízení bylo prokázáno, že žádná ústní dohoda mezi obviněným a svědkem K. L. uzavřena nebyla, takže z tohoto pohledu je námitka obviněného subsidiaritou trestní represe zcela bezpředmětná, když tato nemůže být založena na zcela jiných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Současně je třeba odkázat na bod 43. tohoto rozhodnutí, které se týká otázky případné právní kvalifikace jednání obviněného v případě akceptování jeho obhajoby. Pokud obviněný namítá, že jeho trestní stíhání je založeno na osobní mstě, tak je třeba zdůraznit, že poškozeným v této věci není K. L. jako fyzická osoba, nýbrž právnická osoba, kde svědek má sice postavení jednatele a zároveň společníka stejně jako obviněný, který je rovněž společníkem, když vlastní 49 %, z tohoto ovšem nelze dovozovat, že podání trestního oznámení statutárním orgánem je projevem msty, když statutární orgán toliko hájí oprávněné zájmy poškozené společnosti. Navíc při posuzování otázky subsidiarity trestní represe nelze opomíjet ani výši způsobené škody ve výši 259 448 Kč, která představuje v souladu s § 138 odst. 1 tr. zákoníku větší škodu podmiňující i naplnění kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou. Tvrzená skutečnost ze strany obviněného, že v současné době již škodu uhradil, nesouvisí s otázkou subsidiarity trestní represe, když tato měla nastat až po právní moci rozhodnutí ve věci, a navíc se jedná o tvrzení obviněného, které v řízení nebylo doloženo. Lze proto uzavřít, že posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Proto použití zásady subsidiarity trestní represe v dané věci nepřicházelo v úvahu.

53. Nad rámec uvedeného se Nejvyšší soud zabýval rovněž námitkami obviněného v souvislosti s jeho postavením společníka poškozené společnosti. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (přiměřeně viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 18/2006-II. a č. 41/2010-II. Sb. rozh. tr.), od které není důvodu se odchylovat, společníka obchodní společnosti, a to i když je jediným společníkem, nelze ztotožňovat se společností s ručením omezeným jako právnickou osobu coby poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva rozdílné právní subjekty. Jestliže tedy obviněný, který je zároveň společníkem poškozené společnosti s ručením omezeným, způsobil trestným činem škodu této obchodní společnosti, nelze s ohledem na oddělení majetku společnosti s ručením omezeným od majetku jejích společníků, resp. i jediného společníka, vyplývající ze zákona, dovozovat, že by nemohl ve funkci jednatele při porušení povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, způsobit škodu této společnosti. Přestože se závěry vyjádřené v citované judikatuře týkají zejména trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku a pak i z novější judikatury trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 Tdo 575/2013) lze je přiměřeně použít též v nyní posuzované věci obviněného, protože jde o obecné pojetí majetkové samostatnosti obchodních společností jako subjektů práva odlišných od jejich společníků.

54. Obecně k námitce stran porušení práva na spravedlivý proces, je třeba uvést, že toto není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a učiněnými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.

55. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

56. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

57. Na závěr je třeba uvést, že pokud obviněný vyjádřil nesouhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, tak toto jeho vyjádření nebránilo Nejvyššímu soudu v tom, aby o dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání, když tento postup umožňuje bez ohledu na vyjádření obviněného ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 7. 2020

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru