Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 747/2015Usnesení NS ze dne 14.07.2015

HeslaPokus trestného činu
Znásilnění
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.747.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3792/16 ze dne 20.12.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 747/2015-32

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2015 o dovolání obviněného P. F., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. 2 To 56/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 7/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného P. F.

odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný P. F. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 1 T 7/2013 uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době pravděpodobně ve druhé polovině měsíce února 2013, v odpoledních hodinách v P., Š., ve sklepních prostorách domu, v zadní místnosti využil situace, kdy si poškozený nezletilý prohlížel rozbité sklo na zemi a předklonil se k němu, zezadu k poškozenému nezletilému přistoupil, stáhl mu tepláky a trenýrky a snažil se mu zavést svůj penis do konečníku, přitom držel zezadu poškozeného nezletilého oběma rukama za ramena tak, aby nemohl z místa utéct, a několik minut prováděl na poškozeném nezletilém kopulační pohyby, čemuž se poškozený nezletilý bránil slovně i fyzicky tak, že žádal obviněného, aby svého jednání zanechal a snažil se mu vysmeknout, což se mu ale nepodařilo, neboť jej obviněný stále držel silou za ramena, poté mu obviněný řekl, aby byl zticha a nikomu nic neříkal, že za to dostane částku 100,- Kč, tohoto jednání se dopustil přesto, že jako bratr matky poškozeného nezletilého a jeho strýc znal skutečný věk poškozeného nezletilého, který dosud nedosáhl věku patnácti let.

Za to mu byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti a půl let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, zamítl podle § 256 tr. ř. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. 2 To 56/2014.

Odvolací soud se zabýval touto trestní kauzou již podruhé, neboť předchozí odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 1 T 7/2013, jímž byl obviněný uznán vinným stejným trestným činem spáchaným ve stadiu pokusu a byl mu uložen totožný trest, zrušil usnesením ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 2 To 11/2014 podle § 258 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. a věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze, který pak rozhodl shora citovaným rozsudkem ze dne 25. 3. 2014.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. 2 To 56/2014 napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel v něm zastává názor, že soudy pochybily, pokud znovu nezopakovaly výpověď nezletilého poškozeného jako osoby mladší osmnácti let vyslechnutého pouze v přípravném řízení ve smyslu § 102 tr. ř. Obhajoba opakovaně navrhovala další výslech poškozeného z důvodu přetrvávajících pochybností o pravdivosti jeho výpovědi (otázka sledování porna poškozeným, úplné penetrace penisu obviněného do análního otvoru poškozeného dovozené z výpovědi poškozeného, že mu obviněný strčil pindíka do zadečku, což však bylo znaleckým zkoumáním označeno za velmi nepravděpodobné, a skutečnost, že podle výpovědí svědků V. a J. F. chtěl poškozený svoji výpověď změnit, avšak nedostal k tomu příležitost). Neopakování výslechu poškozeného může podle obviněného představovat podstatnou vadu řízení, kdy bez odstranění pochybností o pravdivosti a úplnosti výpovědi poškozeného nelze učinit bezpečný závěr o jeho vině pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění. I vadné zjištění skutkového stavu je eo ipso z pohledu práva hmotného důvodem pro nesprávné právní posouzení, aniž by tyto dvě roviny bylo možné vždy striktně oddělit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003 sp. zn. IV. ÚS 565/02).

Obviněný dále zpochybnil naplnění objektivní stránky stíhaného činu, neboť nebylo prokázáno, že by na nezletilém vykonal nebo se pokusil vykonat pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, zda a jakým způsobem se setkaly pohlavní orgány obviněného s tělem poškozeného (poškozený penis obviněného neviděl a pouze usuzoval, že se jednalo o jeho penis, a nebyl si vědom, že by obviněný byl obnažen). Kopulační pohyby lze samy o sobě stěží označovat za pohlavní styk. Nebylo ani řešeno, zda jednání obviněného bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu.

Obviněný tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. 2 To 56/2014, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 1 T 7/2013, a všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu. Dále aby Nejvyšší soud Městskému soudu v Praze přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednat a o ní rozhodnout. Současně požádal o přerušení výkonu jemu uloženého trestu odnětí svobody podle § 265o odst. 1 tr. ř. a zdůvodnění, proč nebylo dosud o jeho dovolání ze dne 7. 8. 2014 rozhodnuto. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší státní zástupce se do doby konání neveřejného zasedání k podanému dovolání nevyjádřil (§ 265h odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. 2 To 56/2014 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal podle § 265d odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

K samotným námitkám dovolatele lze konstatovat, že první z nich vztahující se k požadavku dalšího výslechu nezletilého poškozeného, tj. osoby mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivnit její duševní a mravní vývoj, ačkoli má být takový svědek v dalším řízení vyslechnut znovu jen v nutných případech, je ryze procesního charakteru vztahující se k získávání a provádění důkazu, jíž nelze s úspěchem uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení.

Z předloženého trestního spisu nadto plyne, že výslech nezletilého byl proveden jako důkaz přečtením protokolu o jeho výslechu v souladu s ustanovením § 102 odst. 1 a 2 tr. ř. (viz protokol o hlavním líčení ze dne 5. 11. 2013, č. l. 596) a následně k pokynu odvolacího soudu po vrácení věci soud prvního stupně přehrál obrazově-zvukový záznam pořízený o výslechu poškozeného v přípravném řízení ve smyslu § 102 odst. 2 tr. ř. (viz protokol o hlavním líčení ze dne 21. 3. 2014, č. l. 699). S ohledem na skutečnost, že nutnost opakování výslechu poškozeného byla stěžejní námitkou obhajoby již v nalézacím řízení a taktéž jedním z důvodů pro zrušení prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2013, tak se touto procesní okolností podrobně zabýval ve svém v pořadí druhém rozhodnutí nalézací soud na straně 19 a 20 odůvodnění rozsudku ze dne 25. 3. 2014 a posléze s identickou odvolací námitkou obviněného se logicky a pečlivě vypořádal i soud druhého stupně na straně 6 a 7 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení. Nejvyšší soud se proto takovou opakovanou námitkou nemá důvod zabývat ani z hlediska dodržení zásady spravedlivého procesu, neboť k jejímu porušení evidentně nedošlo.

Druhá výhrada obviněného směřující ke zpochybnění naplnění objektivní stránky předmětného pokusu zvlášť závažného zločinu znásilnění byla taktéž vyvrácena již v předchozím řízení s tím, že se jí zejména nalézací soud náležitě zabýval, kdy zohlednil výpověď poškozeného a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který vyloučil plný průnik penisu obviněného do análního otvoru poškozeného a konstatoval, že mohlo dojít pouze k pokusům o jeho částečné vniknutí, čemuž odpovídá i vnímání nižší bolesti poškozeným, než jak by tomu bylo při úplné penetraci penisu do konečníku poškozeného. Obviněný tedy bezprostředně směřoval k dokonání análního pohlavního styku jako jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží a snažil se proniknout do análního otvoru poškozeného, což se mu však nepodařilo, tedy došlo ke kontaktu pohlavního ústrojí obviněného s řitním otvorem poškozeného, kterému v té době ještě nebylo patnáct let, a podle skutkových zjištění obviněný dále na poškozeném několik minut prováděl kopulační pohyby. Soud prvního stupně proto správně kvalifikoval spáchaný skutek jako pokus zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Lze tudíž konstatovat, že dovolatel opakovaně argumentuje totožnými skutečnostmi jako v předchozím řízení, a to jenom proto, že není spokojen s jeho výsledkem, ačkoliv skutek byl správně právně posouzen, čili jeho námitka je v daném ohledu zjevně neopodstatněná ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Vzhledem k uvedenému neshledal Nejvyšší soud ani důvodu k vyhovění návrhu obviněného na přerušení výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. Na závěr je nutno konstatovat, že spisový materiál spolu s dovoláním obviněného ze dne 7. 8. 2014 byly Nejvyššímu soudu předloženy soudem prvního stupně dne 11. 6. 2015, takže průtahy v řízení před dovolacím soudem rozhodně nevznikly.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. července 2015

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru