Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 718/2020Usnesení NS ze dne 15.07.2020

HeslaVydírání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.718.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 175 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 718/2020-707

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2020 o dovolání obviněné A. M., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 6 To 576/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 151/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2018, sp. zn. 1 T 151/2016 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná A. M. (dále také jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Spolu s ní byli týmž rozsudkem uznáni vinnými rovněž obviněný R. S., roz. H. (dále také jen „obviněný“) a obviněný V. H., a to zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obvinění se těchto trestných činů dopustili podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

obžalovaná M. v době od 25. 1. 2016 do 29. 1. 2016 v Ústí nad Labem, na adrese XY č.p. XY, v úmyslu zpeněžit motorové vozidlo tovární značky a typu AUDI Q7 4L, registrační značky XY, bílé barvy, VIN: XY, které měla svěřené v rámci operativního leasingu od poškozené obchodní společnosti ŠkoFIN s.r.o., IČO: 45805369, slovní pohrůžkou násilí vyhrožovala obžalovanému S., roz. H. s tím, že pokud se o to nepostará on, postarají se o něj její kluci, kteří to s ním vyřeší tak, že to stejně zaplatí on, kdy vyjádřením na její kluky odkazovala na své známé ruské národnosti, kteří v širším okolí byli vnímáni jako osoby násilnější povahy, čímž v obžalovaném S., roz. H. vzbudila důvodnou obavu o zdraví své i svých nejbližších, a když obžalovaný S., roz. H. pod touto pohrůžkou souhlasil, předala mu klíče od vozidla společně se zakoupenou rušičkou signálu GPS, načež obžalovaný S., roz. H. po předchozí ústní dohodě s obžalovaným H. dne 29. 1. 2016 v nočních hodinách dovezl předmětné vozidlo do dílny v areálu objektu XY, Ústí nad Labem, kde obžalovaný H. za předem domluvenou částku 50.000,- Kč samostatným jednáním a za užití obžalovaným S., roz. H. dodané rušičky signálu GPS vozidlo rozřezal na díly, ač si byl vědom, že nejedná se souhlasem oprávněného vlastníka, kdy následně obžalovaný S., roz. H. prodal tyto díly dosud neustanovené osobě za částku 6.000,- Eur, obžalované M. předal částku 150.000,- Kč, jež si ji ponechala pro vlastní potřebu, a zbylý skelet vozidla odvezl obžalovaný S., roz. H. na polní cestu nad obec XY, okres Děčín, kdy následně obžalovaní M. se S., roz. H. předstírali, že došlo k odcizení vozidla, kdy tímto jednáním byla poškozené obchodní společnosti ŠkoFIN s.r.o. způsobena škoda ve výši 995.000,- Kč.

Za uvedené jednání byla obviněná odsouzena podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 84 tr. zákoníku, za podmínek § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku, byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.

Obviněný R. S., roz. H., byl odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Obviněný V. H. byl za shora uvedený zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě účastenství jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 12. 2017, č. j. 3 T 68/2017-201, který nabyl právní moci dne 9. 1. 2018, odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené obchodní společnosti ŠkoFIN, s. r. o., IČO: 45805369, se sídlem Pekařská 635/6, Jinonice, 155 00 Praha 5, majetkovou škodu ve výši 50 159,22 Kč, poškozené pojišťovně Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, majetkovou škodu ve výši 902 500 Kč.

Soud prvního stupně současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 12. 2017, č. j. 3 T 68/2017-201, který nabyl právní moci dne 9. 1. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2018, sp. zn. 1 T 151/2016, si podala obviněná odvolání. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že jej usnesením ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 6 To 576/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 6 To 576/2018 (dále také jen „napadené usnesení“), napadla obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovoláním z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že soud nesprávně hodnotil důkazy a neuvěřil její výpovědi, přestože je osobou dosud netrestanou a bezúhonnou, a naopak uvěřil obviněnému R. S., roz. H. Spáchání přečinu vydírání přitom kromě jeho výpovědi a výpovědi svědkyně V. R., jeho přítelkyně, nepotvrdil nikdo ze slyšených svědků a není to zřejmé ani z listinných důkazů. Ani jeden ze jmenovaných přitom neuvedl, z jakého jednání měli mít strach. V této souvislosti uvedla, že obviněný věděl, že obviněná i její matka jsou cizinky, tudíž mohl předpokládat výskyt cizinců v jejich domě. Dále vyjádřila svůj názor, že k odsouzení nemůže stačit pouhá obava a tvrzení recidivisty, že měl strach z nějakých mužů mluvících rusky, což podle ní navíc „zavání rasismem“. Pouhá skutečnost, že je osoba ruské národnosti, neznamená, že se jedná o násilníka či vyděrače. Soudu obviněná vytkla, že vycházel z nepodložených tvrzení, údajní vyděrači nebyli ani ztotožněni. Soud ani nespecifikoval, jakým okolím byli „ruští kluci“ vnímáni jako osoby násilnější povahy, když nikdo ze slyšených svědků jejich existenci nepotvrdil. Jedná se tedy podle ní o zcela vykonstruované obvinění několikrát trestaných lidí. Obviněný R. S., roz. H., byl několikrát ve výkonu trestu, a proto nelze věřit jeho tvrzení, že se bál rusky mluvících mužů, když ani neuvedl, jak měl nátlak na něj probíhat, natož aby to bylo věrohodně prokázáno. Podle názoru obviněné, pokud by jmenovaný obviněný se svou přítelkyní žili v takových obavách, svěřili by se kamarádům nebo rodičům. To však neučinili.

Následně uvedla, že z výrokové části a ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, čím vzbudila důvodnou obavu o zdraví obviněného a jeho nejbližších a proč soud takto jednání posoudil.

Rovněž její odsouzení za zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spočívá jen na tvrzení obviněného, jinak nebylo ani toto právní posouzení podloženo žádnými důkazy.

Soud prvního stupně podle obviněné porušil základní zásady trestního práva, provedené důkazy rozhodně netvoří ucelený objektivní celek, ze kterého by vyplývala její vina. Nebyl respektován princip in dubio pro reo. Namítala, že „skutkové závěry jsou v nesouladu se skutkovými zjištěními (nenapadá úplnost dokazování a zjištěný skutkový stav, doplnění dokazování nežádala)“.

Závěrem uvedla, že v popisu skutku ve výrokové části rozsudku nebyly uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že se dopustila trestného činu vydírání a zpronevěry. Mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry soudu je extrémní nesoulad. Navrhla proto, aby bylo napadené usnesení (obviněnou nesprávně uvedeno rozsudek) i řízení jemu předcházející zrušeno.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“) využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve vyjádření nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení, jakož i obsah podaného dovolání, přičemž i přes neúplný dovolací návrh uvedl, že nejde o takovou vadu, která by vedla k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Státní zástupce následně provedl výklad k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na základě toho uvedl, že převážná část námitek obviněné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod není podřaditelná, neboť tyto směřovaly výlučně do oblasti skutkové a procesní. Obviněná se distancovala od jednání obviněného, přičemž v této souvislosti odkazovala na procesní, nikoli hmotněprávní princip in dubio pro reo. Z jejich námitek nelze podle státního zástupce dovodit ani tzv. extrémní nesoulad.

S jistou dávkou tolerance, byť zejména ve vztahu k trestnému činu zpronevěry obviněná své námitky blíže nekonkretizovala, lze podle státního zástupce pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky, podle kterých nejsou ve skutkové větě obsaženy skutečnosti odpovídající znakům trestných činů, kterými byla obviněná uznána vinnou. Pokud se přitom jedná o trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, je námitka obviněné podle státního zástupce zcela bezpředmětná. Ve skutkové větě jsou uvedeny jak okolnosti charakterizující předmětné vozidlo jako cizí věc obviněné svěřené, tak i okolnosti odpovídající znaku „přisvojení si cizí věci“, když je uvedeno, že obviněná prostřednictvím dalších osob nechala vozidlo rozřezat na díly a následně je zpeněžit. Takovýmto jednáním obviněná nepochybně naložila v rozporu s účelem svěření a svěřitele trvale vyloučila z dispozice s předmětným vozidlem. Taktéž způsobená škoda ve výši 995 000 Kč je škodou značnou ve smyslu § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spojení s § 138 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud se jedná o trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, lze podle státního zástupce námitky obviněné interpretovat tak, že nebyl dostatečně vyjádřen znak spočívající v použití pohrůžky násilím. Lze připustit, že v tzv. skutkové větě není tento znak vyjádřen zcela přiléhavě, když formulace „slovní pohrůžkou násilí vyhrožovala“ je v podstatě parafrází zákonného znění § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Z dalších uvedených okolností ve spojení s okolnostmi uvedenými pod bodem 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze nicméně dovodit, že obviněná poškozenému hrozila použitím fyzického násilí ze strany jí známých rusky hovořících osob. Vymezení skutku lze tedy i ve vztahu ke znakům trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku považovat za akceptovatelné. Dodává, že obviněnou zpochybňované vyvolání důvodné obavy z realizace výhrůžek na straně poškozeného bylo sice ve skutkové větě konstatováno, není však zákonným znakem trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

Státní zástupce proto uzavřel, že námitky obviněné, které lze formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod jsou zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 6 To 576/2018, je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Ačkoliv obviněná v nyní posuzované věci uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v obecnosti namítala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, její dovolací argumentace byla založena z převážné většiny na námitkách směřujících do oblasti skutkové a procesní. Teprve sekundárně - na základě skutkových (procesních) výhrad - vyvozovala závěr o nesprávném právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Měla však výhrady ke způsobu hodnocení důkazů, především k výpovědi obviněného R. S., roz. H. a jeho věrohodnosti, jakož i ke svědeckým výpovědím, na základě nichž soud prvního stupně učinil taková skutková zjištění, která následně subsumoval pod skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Její dovolací argumentace spočívala na předestření vlastní verze hodnocení důkazů, když kladla důraz zejména na to, že byla osobou dosud soudně netrestanou a naopak jmenovaný obviněný již byl v minulosti odsouzen, přesto jeho výpovědi soud uvěřil a na základě ní ji odsoudil. Namítala přitom, že neexistuje žádný důkaz, ze kterého by bylo možné dovodit, že se dopustila trestného činu vydírání vůči jmenovanému obviněnému. Soud podle jejího názoru vycházel z ničím nepodložených tvrzení, žádnými ze svědků nebyla potvrzena existence „ruských kluků“. Žádný důkaz však podle jejího názoru nesvědčil ani pro závěr o spáchání trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že takové námitky obviněné, jimiž brojila proti způsobu hodnocení důkazů, jakož i nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, podle jejího názoru důkazně nepodloženému, stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Nutno poznamenat, že obviněná ani nevznesla námitku tzv. extrémního nesouladu, naopak sama v dovolání paradoxně uvedla, že nenapadá úplnost dokazování a zjištěný skutkový stav. Namítala-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, nejedná se o námitku extrémního nesouladu ve smyslu výše uvedené judikatury Ústavního soudu, jelikož nesoulad mezi skutkovými a na to navazujícími závěry právními je podstatou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pouze ve stručnosti lze pro úplnost uvést, že Okresní soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal mj. obviněnou vinnou ze spáchání předmětných trestných činů. Důkazy přitom hodnotil ve shodě s jejich obsahem, nedopustil se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soud prvního stupně jasně, srozumitelně a logicky vysvětlil. Soud prvního stupně tedy postupoval v souladu se zásadami zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., princip in dubio pro reo porušen nebyl. To potvrdil také Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozhodoval o odvolání obviněné, jehož obsahem byly podobně jako v dovolání námitky skutkového charakteru, přičemž již tento soud konstatoval, že se jednalo o pouhé opakování její obhajoby, se kterou se vypořádal již soud prvního stupně. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že obviněná svou dovolací argumentací fakticky ani nebrojila proti napadenému usnesení odvolacího soudu, nýbrž proti rozsudku soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud dále uvádí, že se značnou mírou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit ty námitky, jež obviněná postavila na tom, že u obviněného nemohlo dojít k důvodným obavám o jeho zdraví nebo zdraví jeho přítelkyně. Je však nutno podotknout, že i v tomto případě se spíše jednalo z její strany o zásah do skutkových zjištění, když se snažila své jednání zlehčovat tvrzeními, že k „odsouzení přece nemůže stačit pouhá obava a tvrzení recidivisty, že měl strach z nějakých mužů mluvících rusky…“, když byl několikrát ve výkonu trestu, ani neuvedl, jak měl nátlak na něj probíhat. Tím obviněná opět především zpochybňovala hodnocení důkazů soudy, když znevěrohodňovala výpověď obviněného R. S., roz. H. Je přitom vhodné poznamenat, že soud prvního stupně důkladně zvažoval věrohodnost jmenovaného obviněného a současně zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě obviněné.

Nejvyšší soud předně konstatuje, že trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Z uvedeného je patrno, že „vyvolání důvodné obavy“ není zákonným znakem trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a proto nelze námitce obviněné v tomto směru přisvědčit.

I pokud by tedy obviněný žádné obavy nepociťoval, na právní kvalifikaci by to nemělo vliv, jestliže bylo její jednání současně vyhodnoceno jako pohrůžka násilí k tomu, aby něco obviněný konal, neboť již vyslovenou pohrůžkou násilí byl trestný čin dokonán. Pro takové posouzení je také bez významu, že nebyly tyto osoby ruské národnosti ztotožněny. Stejně tak je zcela irelevantní tvrzení obviněné, že obviněný jakožto osoba několikrát trestaná se nemohla obávat rusky mluvících mužů a také, že se nesvěřil svým rodičům nebo kamarádům. Tím spíše, pokud to byla právě kamarádka obviněného, svědkyně L. H., která vydírání obviněného ze strany obviněné dosvědčila, resp. uvedla, že jí obviněný naznačil, že mu obviněná vyhrožovala. Lze poznamenat, že obviněný R. S., roz. H., uvedl, jaké vyjádření obviněné vnímal jako pohrůžku násilím, tedy jak měl na něj nátlak probíhat, přestože obviněná v dovolání tvrdila opak. Obviněný (stejně tak jeho přítelkyně) rusky mluvící muže z okolí obviněné vnímal jako osoby násilnější povahy už jen proto, že měli vypracované postavy, matka obviněné je nazývala XY. Proto si obviněný tvrzení obviněné vyložil tak, že pokud chce obviněná něčeho dosáhnout, „pošle tyto své kluky a ti to násilím vyřeší.“ Tvrzení obviněné bylo možno rozhodně vnímat jako pohrůžku násilím k tomu, aby něco vykonal, opačný výklad by totiž ani nevysvětloval, proč by tak obviněná činila.

Pod uplatněný dovolací důvod je možno podřadit také námitku, podle níž ve skutkové větě výroku o vině nejsou obsaženy skutečnosti odpovídající znakům trestných činů, pro něž byla odsouzena. Je třeba uvést, že skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n.).

V návaznosti na výše uvedené však nelze přisvědčit této námitce, podle níž z výrokové části nevyplývá, čím vzbudila obviněná v obviněném důvodnou obavu o jeho zdraví a zdraví svých nejbližších. Nejvyšší soud prvně konstatuje, že soud prvního stupně ve skutkové větě parafrázoval zákonné znění § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a to formulací „slovní pohrůžkou násilí vyhrožovala“. Ačkoliv se jedná o právní vyjádření znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, které náleží do právní věty výroku o vině, soud prvního stupně mimoto následně popsal i skutkově takové skutečnosti, které byly z hlediska právní kvalifikace rozhodné. Pohrůžka násilí, aby něco obviněný konal je tedy dostatečně vyjádřena i ve skutkové větě výroku o vině, a to konkrétně tím, že „pokud se o to nepostará on, postarají se o něj její kluci, kteří to s ním vyřeší tak, že to stejně zaplatí on, kdy vyjádřením na její kluky odkazovala na své známé ruské národnosti, kteří v širším okolí byli vnímáni jako osoby násilnější povahy“. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je následně rozvedeno, na základě jakých důkazů k takovému závěru soud prvního stupně dospěl.

Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené uzavírá, že na podkladě důkazní situace lze konstatovat, že jednáním obviněné byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a použitá právní kvalifikace posuzovaného jednání je přiléhavá a důvodná, dostatečně vyjádřená rovněž ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Stejně tak, pokud jde o popis skutku ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Nutno podotknout, že obviněná své námitky v této souvislosti ani nikterak nekonkretizovala a neuvedla, v čem konkrétně spatřovala skutkovou větu tohoto trestného činu nedostatečnou.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněné námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly shledány opodstatněnými. Dovolání obviněné A. M. proto Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 7. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru