Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 707/2020Usnesení NS ze dne 23.06.2020

HeslaLoupež
Poškození cizí věci
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.707.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 707/2020-707

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2020 o dovolání obviněného R. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. 9 To 39/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 2/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 11. 2019 sp. zn. 6 T 2/2019 byl obviněný R. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že

„dne 16. 5. 2017 v době od 07.00 hodin do 07.30 hodin v Praze 1, ul. XY, po předchozí společné domluvě, společně s již odsouzeným D. B., nar. XY, dosud nezjištěným způsobem vnikli do bytového domu, kde následně v pátém patře násilím, za užití kovového páčidla vypáčili vstupní dveře do bytové jednotky č. XY, poté vnikli do bytu a začali byt prohledávat, byli však vyrušeni obyvatelkou bytu G. Š.-P., nar. XY, na kterou se vrhli, obžalovaný R. B. ji udeřil páčidlem do ruky a tímto páčidlem ji ohrožoval, a poté ji povalili na zem, kde jí tlačili na krk, rukama jí zakrývali obličej a již odsouzený D. B. následně začal prohledávat byt, přičemž poškozená G. Š.-P. po chvíli, kdy toho byla schopna, jim z obavy o svůj život a zdraví sípavým hlasem řekla, kde má uloženou finanční hotovost ve výši 1.500 Kč, kterou následně již odsouzený D. B. vzal, dále vzal z peněženky, kterou měla v kabelce, finanční hotovost ve výši 3.300 Kč a dále z kabelky poškozené M. V., dcery poškozené G. Š.-P., vzal finanční částku ve výši 1.200 Kč, přičemž po celou dobu obžalovaný R. B. hlídal poškozenou G. Š.-P. ležící na zemi, kdy jí držel ruku na těle, načež byli oba vyrušeni poškozenou M. V., která se vrátila zpět domů po vyvenčení psa, a následně z bytu utekli, a tímto jednáním způsobili poškozené G. Š.-P. pohmoždění pravé ruky, oděrky na levé části obličeje a bradě a újmu na majetku ve výši 4.800 Kč a poškozené M. V. újmu na majetku ve výši 1.200 Kč a vypáčením dveří způsobili škodu ve výši 8.300 Kč, kterou poškozené G. Š.-P. uhradila Česká pojišťovna, a. s.“.

Za tyto trestné činy a za zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. 14 T 20/2018, jenž nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. 67 To 370/2019, byl obviněný R. B. podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho byl obviněnému podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu deseti let. Soud prvního stupně zároveň podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z výše citovaného pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. 14 T 20/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby společně a nerozdílně s již odsouzeným D. B. zaplatili poškozené České pojišťovně, a. s., IČ: 452 72 956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, na náhradě škody částku 12.800 Kč.

Z podnětu následného odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. 9 To 39/2020 rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu zákazu pobytu na území hl. m. Prahy. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. B. dovolání s odkazem na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely z nesprávných skutkových zjištění a v důsledku toho celou věc chybně posoudily i po stránce hmotněprávní. Obvodní soud mu nadto uložil nepřiměřeně přísný trest a dospěl i k vadným závěrům stran výroku o vině. Dovolatel trvá na tom, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Z osobní účasti na trestné činnosti ho neusvědčovaly ani nejednoznačné výpovědi svědků S., S. a V., kteří ho jakožto pachatele zprvu nebyli schopni popsat ani ztotožnit. Provedeným dokazováním nebylo postaveno najisto ani to, že se přepadení poškozené G. Š.-P., které v té době bylo 96 let, odehrálo právě tak, jak je popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku. Takový skutkový děj se podle dovolatele jeví jako zcela nepravděpodobný už proto, že poškozená, byť šlo o osobu pokročilého věku, neutrpěla žádná vážnější poranění a navíc byla schopna po údajném napadení běžet a volat o pomoc. Dovolatel tedy shrnul, že provedené důkazy v daném případě netvořily ucelený řetězec prokazující jeho vinu a soudy o ní rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. 9 To 39/2020 i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a poté aby buď sám rozhodl zprošťujícím výrokem, nebo věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání zaslal soud prvního stupně v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 11. 6. 2020 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k němu věcně vyjadřovat nebude. Omezila se pouze na výslovný souhlas s tím, aby o něm Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě předpokládaném v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.

Obviněný R. B. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti dle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl fakticky vytvořen procesní stav, který znamenal zamítnutí odvolání obviněného v části směřující do výroku o vině, do výroku o trestu odnětí svobody a výroku o náhradě škody.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzovaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel primárně o výtky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových zjištění, domáhal se zásadní revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ale znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil na procesním (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.

Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad však Nejvyšší soud v postupu soudů obou stupňů nezjistil. Nemá za to, že by byla obviněným zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Již obvodní soud se analýze obsahu jednotlivých důkazů věnoval s maximální pečlivostí a přesvědčivě vysvětlil, proč měl konstantní obhajobu obviněného, spočívající v popírání osobní účasti na loupežném přepadení poškozené, za vyvrácenou. Jeho hodnotícím úvahám obsaženým zejména na str. 8 a 9 odůvodnění rozsudku nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. S procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání a jejímž cílem bylo prosadit zejména odlišný náhled na věrohodnost usvědčující výpovědi svědkyně M. V., se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) patřičně vypořádal i odvolací soud. Jestliže vůči skutkovým závěrům soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v daném ohledu odůvodnil na str. 3 a 4 napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem.

Podle názoru dovolacího senátu tedy nelze dovodit, že by se obviněný stal obětí soudní libovůle, jak naznačuje. Pod deklarovaný dovolací důvod pak nebylo možno podřadit ani jeho vágně formulovanou námitku směřující proti pravomocným výrokům o trestu a náhradě škody. U výroku o trestu lze za tzv. „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat jen takové vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. nesprávný závěr o tom, zda pachateli měl či neměl být ukládán úhrnný nebo souhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 43 odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou vadu však obviněný napadeným rozhodnutím nevytkl. Jiná pochybení soudu, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku či v § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání zásadně namítat nelze (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. To zajisté úmyslem zákonodárce nebylo.

Žádnou právně relevantní výhradu nevznesl obviněný konečně ani vůči výroku o náhradě škody, který označil za „nesprávný a nepřiměřený“ pouze v návaznosti na tvrzení, že se projednávané trestné činnosti vůbec nedopustil. Takový argumentační postup však bez dalšího dovolací přezkum předmětného výroku založit nemohl.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného R. B. dospěl k závěru, že jeho námitky ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí jeho dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 6. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru