Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 704/2012Usnesení NS ze dne 27.06.2012Násilí proti úřední osobě

HeslaNásilí proti úřední osobě
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.704.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 704/2012-35

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2012 o dovolání obviněného R. J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 11 To 561/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 98/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 2 T 98/2011, byli obvinění R. J., J. S. a M. Š. uznáni vinnými ze spáchání přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že dne 30. 12. 2010 kolem 12.25 hodin při provádění preventivní prohlídky odsouzených ve Věznici Oráčov fyzicky napadli příslušníka vězeňské služby por. A. M., který poté, co zahlédl předání předmětu do ruky obviněnému R. J. a u něho pojal podezření, že má u sebe nelegálně držený mobilní telefon, který předtím obdržel od Š. zabalený v kapesníku, požadoval po něm, aby mu ho vydal, obviněný J. neuposlechl, bránil por. M., aby se přístroje zmocnil, přitom se ho snažil předat jiné osobě, ve výhledu por. M. a v jeho dalším konání mu bránil obviněný Š. tím, že se snažil zakrýt obviněného J., přitom došlo k tomu, že obviněný J. por. M. v kleče držel za nohy, aby se nemohl pohybovat, obviněný S. ho vzápětí nato chytil za ruce a později i za nohy a obviněný Š. mu skočil na záda a držel ho, aby poškozený nemohl pokračovat ve služebním úkonu a J. se tak mohl zbavit mobilního telefonu.

Za tento trestný čin byli obvinění shodně odsouzeni podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku nepodmíněně a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byli pro výkon uloženého trestu zařazeni do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 2 T 98/2011, podali odvolání státní zástupce a obvinění R. J. a M. Š. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 11 To 561/2011, tak že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, který byl uložen obviněnému M. Š. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. Š. uložil podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněných R. J. a M. Š. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 11 To 561/2011, podal následně obviněný R. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro skutek, který byl kvalifikován jako přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku, přestože toto stíhání bylo dle jeho názoru nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vymezuje právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž čin a obviněnému byla již za výše popsané jednání rozhodnutím ředitele Věznice Oráčov ze dne 31. 2. 2010 uložena sankce podle § 28 odst. 1, 2, 3 zákona č. 169/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dle obviněného je zájem chráněný zmíněným ustanovením třeba považovat za zájem obecný, norma je adresována všem osobám ve výkonu trestu odnětí svobody, proto nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že kázeňský postih podle zákona č. 169/1999 Sb. ve znění pozdějších přepisů nemůže být obecně považován za trestní sankci a jeho uložení tak nebrání odsouzení v trestním řízení.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. obviněný poukázal na nepřípustnost trestního stíhání (viz výše) s tím, že odvolací soud tuto vadu rozsudku soudu prvního stupně neodstranil, přestože na ni obviněný ve svém odvolání upozorňoval. Dále obviněný uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, neboť jednání, jež je mu kladeno za vinu, nenaplňuje znaky trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle obviněného jsou skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, ze záznamu z kamerového systému není patrné, že by bránil svědku M. ve výkonu jeho pravomoci a že by použil násilí, naopak na výzvu svědka M. si lehl na zem, přitom se nechtěně dotkl nohy jmenovaného svědka, ale žádného násilí se nedopustil. Obviněný je toho mínění, že manévr držení nohou, jak jej popisuje svědek M., není reálně proveditelný a že soud měl zohlednit, že svědek Z. neviděl, že by obviněný napadl svědka M., i když od něj stál pouhé dva metry.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí ve výroku o zamítnutí odvolání obviněného R. J. zrušil a přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že zákon č. 169/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o výkonu trestu odnětí svobody, podle kterého byl obviněný sankcionován, je partikulární normou adresovanou pouze určité omezené skupině lidí, a proto spáchání kázeňského přestupku podle něj nelze považovat za trestní věc. Pravomocné rozhodnutí o kázeňském přestupku a následující trestní stíhání pro přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, týkající se téhož skutku, proto neznamenají porušení zásady ne bis in idem ve smyslu článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Trestní postih pachatele je navíc v takovém případě přípustný i s ohledem na ustanovení § 55 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého uložením kázeňského trestu odsouzenému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem. Dle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství je tedy zřejmé, že námitka obviněného podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je zjevně neopodstatněná a soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, pokud na posuzovanou trestní věc neaplikovaly zásadu ne bis in idem.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci kterého obviněný namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podotkla, že v posuzované trestní věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná, neboť skutková zjištění uvedená ve výroku o vině mají zřetelné zakotvení ve svědecké výpovědi por. A. M. a ve výpovědích širšího okruhu svědků, kteří byli v kritickou dobu na místě činu a sledovali tak jeho průběh. Důležitým důkazem v posuzované trestní věci byl i pořízený videozáznam z celé události. Soudy vysvětlily, proč své skutkové závěry opřely právě o výpověď svědka por. A. M., která odpovídala pořízenému videozáznamu. Soudy proto opodstatněně vyloučily, že by se obviněný R. J. na vzniklém konfliktu nijak aktivně nepodílel. Dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství tedy skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, evidentně naplňuje zákonné znaky přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a protože dovolání obviněného zpochybňovalo výlučně ve věci učiněná skutková zjištění, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný neuplatnil právně relevantně, neboť jeho námitky se s uvedeným dovolacím důvodem zcela zřetelně míjí.

Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství shrnula, že pokud bylo dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu, podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., bylo zjevně neopodstatněné

i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a pokud námitky obviněného obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud České republiky připomíná, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného R. J.

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Obviněný R. J. v dovolání namítl, že trestní stíhání proti němu vedené mělo být zastaveno z důvodu nepřípustnosti dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána - čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který vymezuje právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž trestný čin. Dovolatel uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro skutek, který byl kvalifikován jako přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku, a to za situace, kdy mu již byla za výše popsané jednání rozhodnutím ředitele Věznice Oráčov ze dne 31. 2. 2010 uložena sankce podle § 28 odst. 1, 2, 3 zákona č. 169/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Je třeba podotknout, že tato námitka dovolatele je opakováním obhajoby z předchozích stádií trestního řízení a z jím podaného odvolání, s níž se již rozhodující soudy dostatečně vypořádaly, a která ani dle názoru soudu dovolacího nemůže obstát.

Zásada ne bis in idem, tedy právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, a okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.

Ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny stanoví, že nemůže být nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby (shodně srov. Pl. ÚS 6/03). Z tohoto ustanovení je zřejmé, že zákaz dvojího odsouzení neplatí v případech, kdy dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím správního orgánu o přestupku, jiném správním deliktu nebo o kárném či kázeňském provinění, ale že se vztahují toliko na trestní stíhání pro činy kvalifikované jako trestné činy.

Stejně tak ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. hovoří o nepřípustnosti trestního stíhání v těch případech, pokud dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Oprávněným orgánem se zde přitom myslí státní zástupce, který vedle soudu, jako jediný, má právo trestní stíhání zastavit.

Ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. se týká nepřípustnosti trestního stíhání proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

Z citovaných ustanovení je zřejmé, že ani jedno z nich (ani žádné jiné) nedopadá na posuzovaný případ. Jelikož vnitrostátní úprava nestanoví překážku ne bis in idem v těch případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku, je nutné v takových případech přímo aplikovat ustanovení příslušných mezinárodních smluv, a to ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., které výslovně upravuje jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání okolnost, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 je mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána a která je ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR součástí právního řádu, ve vztahu k níž platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod stanoví, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Český překlad posledně jmenovaného článku hovoří sice o trestném činu, ovšem z čl. 10 Protokolu č. 7 plyne, že autentická jsou znění ve francouzštině a angličtině. Anglickému a francouzskému pojmu „offence“ a „infraction“ v češtině ovšem odpovídá jak pojem „trestný čin“, tak pojem „přestupek“. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (a v návaznosti na jeho výklad pojmů „trestní obvinění“ a „obviněný z trestného činu“) se stávající praxe soudů za určitých podmínek nebrání tomu, že zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu citovaného článku Úmluvy je nezbytné vztáhnout jak na činy patřící v českém právním řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. Evropský soud pro lidská práva vymezil tři kritéria pro posouzení, zda se jedná o trestný čin. Prvním kriteriem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Druhé kriterium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kriteriem je druh a závažnost sankce. Druhé a třetí kritérium jsou alternativní, nikoli kumulativní. Na základě těchto kriterií Evropský soud pro lidská práva jako trestní dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy posoudil též přestupky, a to na základě povahy deliktu. Jako trestné činy ve smyslu čl. 6 Úmluvy posoudil ve svých rozhodnutích např. přestupky dle § 47 odst. 1 písm. a), c) a podle § 49 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, (viz rozhodnutí ve věcech K. v. S. a L. v. S. z 2. 9. 1998). Trestní charakter přestupků zde Evropský soud pro lidská práva dovodil z toho, že norma má obecný charakter, obrací se na všechny občany, nikoliv pouze na určitou skupinu se zvláštním statusem, a že uložená pokuta měla charakter trestu majícího odradit od dalšího spáchání. I když se popsaná judikatura týká čl. 6 Úmluvy, nutno ji beze zbytku vztáhnout i na čl. 4 Protokolu č. 7, neboť v obou ustanoveních se objevuje pojem „trestný čin“ (criminal offence), který musí být vykládán jednotně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Tdo 1026/2006).

V mezích výše specifikovaných skutečností dospěl Nejvyšší soud České republiky při své rozhodovací praxi k závěru, že za trestní řízení Evropský soud pro lidská práva považuje veškerá řízení vedená o činech kvalifikovaných podle vnitrostátního práva jako trestné činy, když z řízení vedených o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jako přestupky řadí mezi tato řízení požívající ochrany podle čl. 6 Úmluvy a podle č. 4 Protokolu č. 7 pouze ta, která mají trestněprávní povahu, když při jejich posuzování klade důraz na typ deliktu, tedy zejména na to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či partikulární, a v tomto ohledu též to, zda je daná právní norma adresována všem nebo pouze určité skupině lidí. Jde-li v tomto směru o normu partikulární, nebude se zpravidla jednat o trestní věc ve smyslu Úmluvy, když o trestní povaze věci naopak obvykle svědčí univerzálnost dané normy a represivní účel uplatnitelné sankce. V tomto smyslu je např. zákon o přestupcích č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů normou adresovanou všem občanům, nikoliv pouze omezené skupině se zvláštním postavením, a proto shledal, že jde o právní předpis obecné povahy, když i uložená sankce má zjevně represivní povahu. Rozhodnutí o přestupcích dle tohoto zákona jsou tak trestními věcmi (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 5 Tdo 166/2006).

Vzhledem k tomu, jak vyplývá již z výše uvedeného, že v případě projednávané věci jde o vztah přestupek – trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku ne bis in idem nestanoví, přichází zde v úvahu pouze přímá aplikace čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 Tz 183/2005).

Je třeba zdůraznit, že i když orgány činné v trestním řízení v České republice vycházejí z totožnosti skutku, již znění čl. 4 odst. 1 Protokolu nehovoří o opětovném stíhání pro tentýž skutek (act, conduct, comportement), ale o opětovném stíhání pro tentýž trestný čin (criminal offence, infraction pénale), což jednoznačně odkazuje do oblasti právní kvalifikace. Je tedy zřejmé, že Evropský soud pro lidská práva nepovažuje dvojí stíhání pro tentýž skutek za porušení čl. 4 Protokolu č. 7, pokud se jedná o stíhání pro různé trestné činy, které mají rozdílné podstatné znaky (rozdílné znaky skutkových podstat), což je jasným dokladem toho, že tento soud vychází z totožnosti právní kvalifikace. V návaznosti na rozebranou judikaturu pak lze dovodit, že § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. stanoví důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně pouze v případě, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako přestupek. Proto nikoliv každé pravomocné rozhodnutí o přestupku vytváří překážku věci rozhodnuté pro trestní stíhání ohledně téhož skutku.

Z hlediska aplikace článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod o zákazu dvojího trestání (ne bis in idem) je proto v každém konkrétním případě rozhodné především to, zda v přestupkovém řízení a poté v trestním řízení bylo rozhodnuto o témže skutku a zda se tudíž jednalo o činy s alespoň částečně stejnými znaky skutkové podstaty. Nejvyšší soud České republiky je přesvědčen, že v posuzované věci se o takovou situaci nejedná.

Co se rozumí „týmž skutkem“ zákon nedefinuje. Soudní praxe vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v rozsudku a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, přičemž nelze vycházet jen z odůvodnění příslušných rozhodnutí, ale podstatné je vždy vymezení skutku ve výrokové části rozsudku a v rozhodnutí o přestupku. Pochybnosti pak nevzniknou při úplné shodě ve skutkových okolnostech uvedených v jednotlivých rozhodnutích, přičemž v jednom typu řízení je obviněný uznán vinným trestným činem a ve druhém přestupkem, přičemž formální znaky skutkových podstat těchto protiprávních jednání jsou shodné a vzájemně se odlišují pouze v materiální stránce, resp. společenské nebezpečnosti. Teorie a praxe ovšem nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi v odsuzujícím rozsudku a v rozhodnutí o předstupku, neboť postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku bude tedy zachována i v případech, kdy je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo úplná shoda v následku při rozdílném jednání, anebo za situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň částečně shodné za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech, jimiž se rozumějí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska formálních znaků skutkových podstat trestných činů a jím po formální stránce korespondujících přestupků, které přicházejí v úvahu. Spočívá-li však změna formálních znaků trestného činu oproti formálním znakům přestupku v takových skutkových změnách, při kterých se již mění podstata skutku tak, že se formální znaky jednotlivých skutkových podstat protiprávního jednání v části charakterizující následek zcela nekryjí a v části charakterizující jednání ani částečně nekryjí, totožnost skutku z trestního řízení a přestupkového řízení nebude zpravidla zachována.

Přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby.

Povinnosti odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody jsou stanoveny v ustanovení § 28 odst. 1, 2, 3 zák. č. 169/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Podle odst. 1 je odsouzený ve výkonu trestu povinen dodržovat stanovený pořádek a kázeň, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby, pracovat, pokud je mu přidělena práce a není uznán dočasně práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce, plnit úkoly vyplývající z programu zacházení, šetrně zacházet se svěřenými věcmi, nepoškozovat cizí majetek, dodržovat zásady slušného jednání s osobami, s nimiž přichází do styku, a i jinak zachovávat ustanovení vnitřního řádu věznice. Dále je povinen dodržovat opatření a pokyny podle zvláštních právních předpisů10) k zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany.

Podle odst. 2 je odsouzený dále povinen

a) podrobit se osobní prohlídce v zájmu zajišťování vnitřního pořádku ve věznici a vyloučení toho, aby u sebe neměl věc, kterou by narušoval účel výkonu trestu,

b) umožnit zaměstnancům Vězeňské služby kontrolu svých osobních věcí,

c) podrobit se preventivní vstupní, periodické, mimořádné a výstupní lékařské prohlídce v rozsahu určeném lékařem nebo zvláštním právním předpisem, včetně nezbytných diagnostických a laboratorních vyšetření a očkování, a opatřením stanoveným orgány hygienické služby,

d) strpět úkony, které souvisejí s jeho identifikací, a podrobit se úkonům nezbytným pro zpracování komplexní zprávy (§ 41 odst. 2),

e) pokud onemocní, stane se mu úraz nebo je zraněn, tyto skutečnosti neprodleně ohlásit zaměstnanci Vězeňské služby,

f) oznámit neprodleně zaměstnanci Vězeňské služby okolnosti, které mohou způsobit vážné ohrožení bezpečnosti jemu samotnému, spoluodsouzeným nebo věznici, pokud se o nich dozví nebo je zjistil,

g) podrobit se opatřením, která jsou nezbytná k potlačení výroby, držení nebo zneužívání omamných a psychotropních látek a jedů ve věznici,

h) dodržovat zásady hygieny,

i) oznámit neprodleně věznici skutečnost, že je poživatelem důchodu, výsluhového příspěvku, příspěvku za službu nebo má příjem podléhající dani z příjmu,

j) odevzdat do úschovy věznice věci, jejichž držení s ohledem na jejich cenu, množství nebo způsob používání je zakázáno nebo je v rozporu s účelem výkonu trestu,

k) uhradit náklady na zdravotní služby poskytnuté v zájmu zachování nebo zlepšení jeho zdravotního stavu nad rámec zdravotních služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo ze státního rozpočtu nad rámec mezinárodních dohod, kterými je Česká republika vázána.

Podle odst. 3 je odsouzeným zakázáno

a) navazovat styky s jinými osobami v rozporu s tímto zákonem nebo s pokynem vydaným na základě tohoto zákona,

b) vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit zdraví,

c) přechovávat a rozšiřovat tiskoviny nebo materiály propagující národnostní, etnickou, rasovou, náboženskou nebo sociální nesnášenlivost, fašismus a podobná hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka, násilí a hrubost, jakož i tiskoviny nebo materiály obsahující popis výroby a použití návykových látek, jedů, výbušnin, zbraní a střeliva,

d) hrát hry o peníze, věci, služby nebo o jiné úkony; účastnit se loterií a jiných podobných her,11)

e) tetovat sebe nebo jinou osobu anebo nechat se tetovat,

f) předstírat poruchu zdraví nebo se úmyslně poškozovat na zdraví,

g) bez souhlasu Vězeňské služby prodávat, směňovat a darovat věci, které má v držení ve věznici.

Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 2 T 98/2011, vyplývá, že obviněný R. J. spolu s dalšími spoluobviněnými spáchali přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku tím, že dne 30. 12. 2010 kolem 12.25 hodin při provádění preventivní prohlídky odsouzených ve Věznici Oráčov fyzicky napadli příslušníka vězeňské služby por. A. M., který poté, co zahlédl předání předmětu do ruky obviněnému R. J. a u něho pojal podezření, že má u sebe nelegálně držený mobilní telefon, který předtím obdržel od Š. zabalený v kapesníku, požadoval po něm, aby mu ho vydal, obviněný J. neuposlechl, bránil por. M., aby se přístroje zmocnil, přitom se ho snažil předat jiné osobě, ve výhledu por. M. a v jeho dalším konání mu bránil obviněný Š. tím, že se snažil zakrýt obviněného J., přitom došlo k tomu, že obviněný J. por. M. v kleče držel za nohy, aby se nemohl pohybovat, obviněný S. ho vzápětí nato chytil za ruce a později i za nohy a obviněný Š. mu skočil na záda a držel ho, aby poškozený nemohl pokračovat ve služebním úkonu a J. se tak mohl zbavit mobilního telefonu.

Z popisu skutku v rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odsouzenému ze dne 31. 12. 2010 (č. l. 84 spisu) se podává, že obviněný dne 30. 12. 2010 ve 12.25 hodin v jídelně pro odsouzené u sebe prokazatelně přechovával mobilní telefon, dále pak je naprosto prokazatelné, že chytil příslušníka SRPaS za tělo a aktivně mu bránil v provedení úkonu – odnětí nelegálně drženého mobilního telefonu, čímž hrubě porušil § 28 odst. 1, 2, 3 zák. č. 169/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Za uvedené jednání byl obviněnému uložen podle § 46 odst. 3 písm. f) zák. č. 169/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů kázeňský trest, a to umístění do uzavřeného oddělení na 28 dní s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení.

Z uvedeného je zřejmé, že totožnost skutku je zde zachována, neboť jednání i následek jsou v podstatných okolnostech shodné.

Nejvyšší soud České republiky je však toho názoru, že formální znaky skutkových podstat uvedeného kázeňského přestupku a trestného činu se neshodují. Přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se obviněný dopustil tím, že napadl příslušníka vězeňské služby, kdežto kázeňského přestupku se dopustil tím, že u sebe prokazatelně přechovával mobilní telefon a poté, co mu ho chtěl příslušník vězeňské služby odebrat, odmítl mu jej vydat, čímž porušil povinnosti a pravidla stanovená zákonem pro režim výkonu trestu odnětí svobody, které jsou uvedeny v ustanovení § 28 odst. 1 zák. č. 169/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů a spočívají např. v povinnosti dodržovat stanovený pořádek, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby, zachovávat ustanovení vnitřního řádu věznice. Pravomocné rozhodnutí o kázeňském deliktu a následující trestní stíhání pro přečin násilí proti úřední osobě se sice týkala téhož skutku, avšak znaky příslušných skutkových podstat na tento skutek aplikovaných nejsou alespoň z části stejné, když zmíněné ustanovení trestního zákona hovoří o užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a zákon č. 169/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů hovoří o porušení povinností a zákazů specificky stanovených pro osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody. Trestní zákon má nesrovnatelně širší dosah, je normou obecnou, když stanoví povinnosti nejen pro osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody, ale též pro všechny ostatní. V tomto smyslu je i porušený zájem chráněný zákonem v případě daného trestného činu mnohem obecnější než zájem chráněný zákonem č. 169/1999 Sb. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody je naproti tomu nutno považovat za normu partikulární, adresovanou pouze určité omezené skupině lidí, proto spáchání kázeňského přestupku podle tohoto zákona nelze považovat za trestní věc ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Tdo 1026/2006).

Trestní postih pachatele je navíc v projednávaném případě přípustný i s ohledem na ustanovení § 55 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého uložením kázeňského trestu odsouzenému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem.

Nejvyšší soud České republiky proto, ve shodě s názorem rozhodujících soudů nižších stupňů, uzavřel, že v dané věci není dán důvod pro zastavení trestního stíhání dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.

Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil v podaném dovolání, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Pro úplnost je třeba dodat, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán a není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu a obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu by obviněný nemohl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části žádnými námitkami naplnit.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se Nejvyšší soud České republiky již výše vypořádal, proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.

Pokud se týká důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /prostřednictvím kterého obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve své druhé alternativě/, podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky shledal, že obviněný R. J. v dovolání ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování ze strany soudů co do jejich věrohodnosti či průkaznosti je nutno považovat jak tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil, tak i jeho výtky ohledně údajného neprokázání skutečnosti, že bránil svědku M. ve výkonu jeho pravomoci a že vůči němu použil násilí. Dle obviněného jsou skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, avšak, jak správně uvedla již státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání, v posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná. Trestná činnost obviněného byla prokázána nejen na základě svědeckých výpovědí por. A. M. a dalších svědků, kteří byli v kritickou dobu na místě činu a sledovali tak jeho průběh, ale důležitým důkazem byla i reprodukce obrazového záznamu z bezpečnostní kamery umístěné v místnosti objektu, kde se skutek odehrál. Z pořízeného videozáznamu je patrné, jak obviněný R. J. brání por. A. M. v odebrání mobilního telefonu, jak obviněný J. S. zezadu napadá a svírá poručíka A. M. oběma rukama a jak obviněný J. S. a obviněný M. Š. drží por. A. M. zezadu pod krkem a R. J. jej chytá na zemi za nohy. Výpověď por. M. odpovídala tomuto videozáznamu. Na základě provedeného dokazování není tedy pochyb o tom, že všichni tři obvinění jednali s cílem zabránit por. A. M., aby zabavil ve věznici nelegálně držený mobilní telefon. S ohledem na zmíněné důkazy byla tedy výpověď obviněného správně posouzena jako nevěrohodná a účelová.

Obviněný R. J. se tak danými námitkami domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Dané námitky uplatněné obviněným v dovolání je nutno považovat za námitky čistě skutkové a tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní a současně se jedná o námitky, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně.

Je tedy možno uzavřít, že obviněný R. J. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného R. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. června 2012

Předseda senátu

JUDr. Jiří Pácal

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru