Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 690/2019Usnesení NS ze dne 12.06.2019

HeslaZkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.690.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 690/2019-2874

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání obviněného L. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2019 č. j. 3 To 112/2018-2815, v trestní věci vedené Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 5 T 11/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018 č. j. 5 T 11/2017-2765 byl obviněný L. M. uznán vinným jednak zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, na skutkovém základě popsaném v bodě I. výroku o vině, a dále přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodě ad II. výroku o vině. Za to byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.

Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný L. M. odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2019 č. j. 3 To 112/2018-2815 podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněného po dílčích korekcích popisu skutku uznal vinným pouze zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a za něj mu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému znovu uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.

Trestná činnost obviněného spočívala podle výroku odsuzujícího rozsudku zkráceně v tom, že v období nejméně od začátku měsíce ledna 2012 do konce října 2012 jako jediný jednatel společnosti V. I., IČ: XY, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (DPH) a vylákat nadměrný odpočet této daně, nevedl řádně účetnictví, vědomě zahrnoval do příslušných daňových přiznání fiktivní faktury z neuskutečněných obchodů a uplatňoval neoprávněně nárok na odpočet DPH na vstupu, čímž úmyslně zkrátil DPH celkem o 17.489.747 Kč, vylákal daňovou výhodu na DPH ve výši 31.662 Kč a dále se pokusil vylákat nadměrný odpočet DPH ve výši 151.668 Kč, přičemž tímto jednáním způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Říčanech, celkovou škodu 17.521.409 Kč a o způsobení další škody ve výši 151.688 Kč se pokusil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že v řízení před soudy došlo k porušení stěžejních zásad trestního řízení a jeho vina trestným činem dosud nebyla bez důvodných pochybností prokázána. Nebyl respektován ústavní princip presumpce neviny a od něj odvozená zásada in dubio pro reo. Dovolatel v dané souvislosti odkázal na protokoly o výsleších svědků M. Š., R. B., L. Š., S. T. T. a J. V., kteří ho jako pachatele neidentifikovali, resp. uváděli, že s ním žádné obchody nerealizovali. Jejich výpovědi byly protkány řadou rozporů a nejasností a nepředstavovaly tak potřebný důkazní podklad pro závěr, že se dopouštěl jednání, pro něž byl odsouzen. Za zcela kardinální vadu celého řízení považuje obhajoba neprovedení výslechu svědka V. N. B., jehož jméno se vyskytuje v celém procesním spise a který jako smluvní spolupracovník dovolatele sehrál v celé věci zásadní roli, když prováděl celou řadu obchodů namísto něho a jeho jménem. Několik slyšených svědků přitom potvrdilo, že obchodovali právě s osobou vietnamské národnosti, a současně nevyloučili, že touto osobou byl právě jmenovaný. Skutečnost, že se soudům nepodařilo svědka předvolat, nemůže jít k tíži dovolatele. Soudy nadto neprokázaly ani jeho úmysl trestný čin spáchat. V tomto směru nevyvrátili jeho obhajobu, že si žádného svého protiprávního jednání nebyl vědom a že z něj neměl žádný materiální prospěch.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2019 sp. zn. 3 To 112/2018 zrušil a „přikázal soudu prvního stupně“, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Součástí dovolání učinil obviněný i „návrh“, aby bylo rozhodnuto o odložení výkonu pravomocně uloženého trestu, a to až do rozhodnutí o tomto opravném prostředku. Předseda senátu Nejvyššího soudu nicméně žádné relevantní důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. v předložené věci neshledal.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle § 265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci a byl mu doručen dne 14. 5. 2019. Do zahájení neveřejného zasedání Nejvyšší soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva využít, neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by byl dovolací soud povinen vyčkat.

Obviněný L. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel primárně o výtky vůči rozsahu dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů. Svůj mimořádný opravný prostředek tak založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhal se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil de facto na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.

Žádnou z výše uvedených procesních vad však Nejvyšší soud v postupu krajského soudu ani vrchního soudu nezjistil. Nemá za to, že by byla dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.

K námitce, že dokazování nebylo provedeno v rozsahu dostatečném pro náležité zjištění skutkového stavu věci, jestliže v rozporu s požadavkem obhajoby nebyl předvolán a vyslechnut jako svědek vietnamský občan V. N. B., je zapotřebí zdůraznit, že trestní řád nestanoví žádná pravidla pro míru důkazů potřebných k objasnění určité okolnosti, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Je tedy na soudu, aby v každé fázi řízení zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování ještě doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví například další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy následně hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.).

Řízení před soudem zajisté ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, nebo - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - alespoň vyložit důvody tohoto odmítavého postoje v meritorním rozhodnutí ve věci. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, tak v podstatě vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny důkazy, jež navrhla ta či ona procesní strana (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí i v tomto směru jeho rozhodnutí respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

Z předloženého procesního spisu je zřejmé, že Vrchní soud v Praze výše uvedený postulát fair procesu beze zbytku dodržel. O návrhu obviněného na doplnění dokazování výslechem svědka V. N. B. rozhodl přímo ve veřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2019, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 2809 spisu). Proč tomuto návrh nevyhověl, pak podrobně a především ústavně konformním způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09) zdůvodnil na str. 12 písemného vyhotovení rozsudku.

Z podrobných odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů zároveň nelze dovodit, že by dospěly k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založily na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se již krajský soud vypořádal s obhajobou dovolatele spočívající v podstatě na tezi, že o daňových podvodech páchaných jinými osobami ku prospěchu společnosti V. I. vůbec nevěděl a nejednal tedy v úmyslu spáchat zločin, který je mu kladem za vinu, naopak nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz zejména pasáž odůvodnění rozsudku na str. 21 až 23). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) důsledně vypořádal již odvolací soud. Jestliže vůči krajským soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl až na nepodstatné výjimky žádných výhrad, i on své stanovisko odůvodnil na str. 12 až 17 shora písemného vyhotovení napadeného rozsudku plně v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Nelze tedy dovodit, že by skutkové závěry obecných soudů byly v jakémkoli, natož pak extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, případně že by jejich postup vykazoval znaky nepřípustné libovůle, jak naznačoval dovolatel.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného L. M. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádného jiného ze zákonných důvodů dovolání, rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 6. 2019

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru