Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 685/2015Usnesení NS ze dne 30.06.2015Podplácení

HeslaPodplácení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.685.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 332 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoník

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2827/15 ze dne 09.08.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Radovan Suchánek


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 685/2015-34

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2015 o dovolání obviněného J. L., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 31 To 439/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 117/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 2 T 117/2012, byl obviněný J. L. uznán vinným ze spáchání zločinu podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době nejpozději do 14. 6. 2011 veden snahou vytvořit příznivé podmínky pro vydání souhlasného stanoviska Ministerstva životního prostředí ČR k záměru společnosti CHLUP, s.r.o., na zahájení těžby čediče v lokalitě dobývacího prostoru L., katastrálních území L. u M., H. a P., který byl v té době posuzován pod č.j. MZP287, když výsledkem mělo být vydání souhlasného či nesouhlasného stanoviska Ministerstva životního prostředí ČR, a ovlivnit tak výsledek posuzování uvedeného ministerstva z hlediska vlivů na životní prostředí, přičemž v případě povolení těžby čediče předpokládal, že by spol. CHLUP, s.r.o., mohla realizovat zisk převyšující nejméně částku 500.000,- Kč, dne 14. 6. 2011 v době od 10.00 hod. do 11.00 hod. v Č. L., ulici Ch., na zahradě domu Č. c. e. nabídl M. L. a M. Š. při osobním jednání, které se uskutečnilo z jeho iniciativy, kdy vystupoval pod jménem D., každému z nich finanční obnos ve výši 1.300.000,- Kč za to, že odstoupí od svých dosavadních nesouhlasných stanovisek k záměru společnosti CHLUP, s.r.o., na zahájení těžby čediče v uvedeném dobývacím prostoru a v této věci nepodají další nesouhlasná stanoviska, a přestože jmenovaní jeho nabídku odmítli, zopakoval nabídku dne 17. 8. 2011 v době od 10.00 hod. do 11.00 hod. při osobním jednání s M. L. na stejném místě, když uvedl, že mu vyplatí finanční obnos ve stovkách tisíc Kč za stejných podmínek, avšak předání peněz v hotovosti podmiňoval tím, že se M. L. písemně zaváže, že ani občanské sdružení H. D. ani on sám osobně již nebude dále vyvíjet žádné aktivity zpomalující a znesnadňující správní řízení, které mělo být v budoucnu konáno u Obvodního báňského úřadu v L. ve věci rozhodnutí o povolení hornické činnosti, tedy otvírky, přípravy a dobývání výhradního ložiska, rozhodnutí o povolení trhacích prací velkého rozsahu a rozhodnutí o povolení trhacích prací malého rozsahu, a nabídku úplatku zopakoval při telefonickém jednání s M. L. dne 24. 8. 2011 kolem 14.00 hod., kdy jmenovanému nabídl úplatek ve výši 700.000,- Kč, přičemž v době nabídky věděl, že Ministerstvo životního prostředí ČR pravděpodobně vydá souhlasné stanovisko k uvedenému záměru a následně bude společností CHLUP, s.r.o., podána u Obvodního báňského úřadu v Liberci žádost o povolení hornické činnosti ve výše uvedeném rozsahu, když zájmem obžalovaného bylo ovlivnit zejména správní řízení před uvedeným správním orgánem, a proto si připravil ve dvojím vyhotovení listinu označenou jako „Podmínky pro vzájemnou spolupráci“, v níž byl vyjádřen závazek vyplatit částku 1.000.000,- Kč postupně podle jednotlivých fází správního řízení, přičemž prvních 100.000,- Kč měl podle obsahu této listiny M. L. obdržet při podpisu listiny, dalších 250.000,- Kč a 650.000,- Kč pak v rámci dalšího postupu řízení podle podmínek uvedených v předmětné listině, v návaznosti na to obžalovaný dne 31. 8. 2011 v době od 14.00 hod. do 15.00 hod., opět v úmyslu ovlivnit zejména správní řízení před Obvodním báňským úřadem v L., na stejném místě při opětovném jednání s M. L. nabídku poskytnutí úplatku za stejných podmínek opětovně zopakoval, avšak s tím, že konečná výše úplatku činila 500.000,- Kč, přičemž první část úplatku ve výši 50.000,- Kč měl M. L. obdržet při podpisu listiny, dalších 150.000,- Kč a 300.000,- Kč pak v rámci dalšího postupu řízení dle podmínek uvedených v listině, kterou mu předložil a ponechal k prostudování před jejím podpisem, avšak k podpisu listiny ani k vyplacení finančního obnosu nedošlo, neboť došlo k zásahu policejního orgánu.“

Za uvedené jednání byl obviněný J. L. odsouzen podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 2 T 117/2012, podal obviněný J. L. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 31 To 439/2014, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 31 To 439/2014, podal následně obviněný J. L. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém dovolání obviněný uvedl, že inicioval schůzku, která se uskutečnila dne 14. 6. 2011, s M. L. a M. Š., a to s cílem diskreditovat ekologická sdružení, jejichž jménem tyto osoby jednaly, a proto jim nabídl peníze výměnou za to, že přestanou bránit těžbě čediče. Jeho úmyslem nebylo nikoho podplatit, ale poukázat na fakt, že ekologická sdružení jsou za peníze ochotna přistoupit na cokoli. Jestliže M. L. a M. Š. na jím učiněnou dohodu nepřistoupili, bral tuto záležitost za uzavřenou, přičemž odkázal na úřední záznam o podaném vysvětlení, resp. výpověď M. L., podle níž tento svědek nebyl schopen říci, zda byl úplatek nabídnut. Byl to M. L., který v něm vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin, takže se sám dopustil trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku, a inicioval další společné schůzky, konané ve dnech 17. 8., 24. 8. a 31. 8. téhož roku, v rámci nichž znovuobnovil snahu o diskreditaci ekologických sdružení. Dále uvedl, že M. L. byl Policií ČR využit jako agent, jehož záměrem bylo vyprovokovat obviněného ke spáchání trestného činu, ačkoli nebyly splněny podmínky pro užití tohoto institutu. V této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva. Na první schůzce nemohlo dojít ke spáchání trestného činu i z toho důvodu, že s ohledem na finanční možnosti mohl být pouze prostředníkem J. Č., ten však byl obžaloby zproštěn. Obviněný rovněž namítl, že ani při následujících třech schůzkách nemohl spáchat trestný čin, neboť se jednalo o tzv. policejní provokaci. Dále namítl, že nebylo prokázáno zvýhodnění spočívající v navázání obchodního styku s podnikatelem J. Č., ani zvýhodnění pro společnost CHLUP, s.r.o.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný sice namítal nenaplnění skutkové podstaty zločinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zvláště s odkazem na absenci úmyslu, úplatku a prospěchu, jako znaků této skutkové podstaty, nicméně činil tak primárně prostřednictvím prosazování zásahu do skutkových zjištění, resp. podle vlastního hodnocení důkazů nabízel novou, resp. modifikovanou verzi skutkového děje a domáhal se změny skutkových zjištění. Takto jím uplatněné námitky nelze pod avizovaný dovolací důvod podřadit. Stejně tak nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky obviněného, že M. L. spáchal trestný čin přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku, resp. že v něm vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin. Skutkové závěry potvrzují opak, totiž že trestného činu, konkrétně zločinu podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, se dopustil právě a jen obviněný, neboť inicioval první schůzku, na níž přislíbil úplatek zástupcům ekologických sdružení, a dalších tří schůzek se zúčastnil aktivním způsobem ve vztahu k úplatkářství. Oporu ve skutkových závěrech nemá rovněž tvrzení obviněného, že byl s ohledem na svoje finanční možnosti nejvýše prostředníkem J. Č. Lze poukázat na přiléhavé konstatování soudu prvního stupně, že: „… J. L. svým jednáním chtěl dosáhnout zvýhodnění nejen pro sebe, neboť toto zvýhodnění mělo předpokládat případné navázání obchodního styku s úspěšným podnikatelem J. Č., ale zvýhodnění pro jiného, tedy původně obžalovaného J. Č., resp. pro společnost, ve které J. Č. vykonával funkci jednatele a společníka, tedy pro společnosti CHLUP, s.r.o.“

Pokud by se zde přece jen extrahovaly určité námitky obviněného, týkající se skutkové podstaty zločinu podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, totiž že takový trestný čin nebyl dokonán vzhledem k výše vyloženým okolnostem, které jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jako vady při aplikaci hmotného práva, uvádí následující. Neobstojí námitka obviněného směřující k zpochybnění právní relevance první schůzky se zástupci ekologických sdružení, neboť ji inicioval, a dalších tří schůzek, protože se jich zúčastnil aktivním způsobem ve vztahu k úplatkářství. Byl to obviněný J. L., který dne 14. 6. 2011 vyhledal M. L. a M. Š., a při osobním jednání s nimi přislíbil každému z nich úplatek v podobě peněžní částky ve výši 1.300.000 Kč, za což požadoval odstoupení od dosavadních nesouhlasných stanovisek k záměru společnosti CHLUP, s.r.o., na zahájení těžby čediče v dobývacím prostoru a nepodání dalších nesouhlasných stanovisek. Již tímto jednáním obviněného J. L. byl dokonán trestný čin podplácení, je-li forma přípravy povýšena na dokonaný trestný čin. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného, že M. L. byl Policií ČR využit jako agent, jehož záměrem bylo vyprovokovat obviněného ke spáchání trestného činu, ačkoli nebyly splněny podmínky pro užití tohoto institutu, potažmo že šlo o tzv. policejní provokaci. Je zřejmé, že se o tzv. policejní provokaci nejednalo, protože obviněný spáchal předmětný trestný čin ze své vlastní pohnutky. Policie ČR, a to ani prostřednictvím M. L., nevzbuzovala v obviněném prvotní vůli a úmysl přislíbit, resp. nabídnout a poskytnout, úplatek zástupcům ekologických sdružení. Aktivita Policie ČR, následující po oznámení ze strany M. L. v návaznosti na protiprávní jednání obviněného v rámci první schůzky, resp. dojednání očekávané druhé schůzky, neměla na spáchání samotného trestného činu obviněného J. L. vliv a sloužila pouze k jeho zdokumentování. Existovalo již podezření o páchání trestné činnosti obviněného a o jejím rozsahu. Obviněným citovaná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva, dokládající nepřípustnost tzv. policejní provokace, není na posuzovaný případ aplikovatelná.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. L.

Nejvyšší soud dále zjistil, že obviněný J. L. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi dovolatele, výpovědi svědka M. L.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a rovněž námitky ohledně toho, že M. L. se mohl dopustit trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku, příp. že v obviněném vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To proto, že dovolatel prostřednictvím výše uvedených námitek předkládá dovolacímu soudu na základě vlastního hodnocení důkazů vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje a teprve na jejím základě se domáhá jiného hmotně právního posouzení, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování soudy obou stupňů. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, proč uvěřily výpovědím svědků M. L. a M. Š. a naopak neuvěřily výpovědi obviněného J. L.

S jistou mírou tolerance lze mít za právně relevantně uplatněnou námitku spočívající v tom, že zločin podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nebyl dokonán.

Zločinu podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch.

Objektem trestného činu podplácení je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života a zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí. Pachatelem uvedeného trestného činu může být fyzická i právnická osoba, která se podílí na obstarávání věcí obecného zájmu. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž pachatel svým jednáním realizuje záměr dosáhnout pro sebe nebo jiného nějaké zvýhodnění v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu.

Nejvyšší soud konstatuje, že předmětné jednání, za které byl obviněný odsouzen, se vztahuje k poskytnutí slibu úplatku. Slib úplatku je vyjádřením závazku úplatek poskytnout, jestliže v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu bude osobou, jíž je slib úplatku dán, požadavku pachatele vyhověno. Slib úplatku směřuje do budoucna. Oproti nabídce je takový slib úplatku méně konkrétní, čemuž odpovídají i učiněné skutkové závěry. Trestný čin je dokonán již pouhým slibem úplatku. Pokud tedy obviněný J. L. dne 14. 6. 2011 nabídl M. L. a M. Š. při osobním jednání, které se uskutečnilo výlučně z jeho iniciativy, kdy vystupoval pod jménem D., každému z nich finanční obnos ve výši 1.300.000,- Kč za to, že odstoupí od svých dosavadních nesouhlasných stanovisek k záměru společnosti CHLUP s.r.o. na zahájení těžby čediče v uvedeném dobývacím prostoru a v této věci nepodají další nesouhlasná stanoviska, již tímto jednáním obviněného byl trestný čin podplácení dokonán. Dále je třeba zdůraznit, že k naplnění skutkové podstaty se nevyžaduje, aby druhá osoba úplatek přijala, tedy odmítnutí úplatku nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele.

Pod deklarovaným dovolacím důvodem lze rovněž uplatnit námitku týkající se údajné policejní provokace.

K námitce údajné policejní provokace je namístě uvést, že se jí již podrobně zabýval odvolací soud, když pro stručnost je možné na jím přijaté závěry plně odkázat (viz s. 6 - 7 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 31 To 439/2014). Soudy na základě učiněných skutkových zjištění právem dospěly k přesvědčivému závěru, že to byl právě dovolatel, kdo dne 14. 6. 2011 přislíbil úplatek zástupcům ekologických sdružení a dobrovolně se zúčastnil dalších tří schůzek ve dnech 17. 8. 2011, 24. 8. 2011 a 31. 8. 2011, a to aktivním způsobem ve vztahu k podplácení. Nejvyšší soud se tedy ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že posuzovaný skutek nebyl výsledkem tzv. policejní provokace. O nepřípustnou provokaci by šlo za předpokladu, že by obviněný pod vlivem aktivity policie spáchal čin, který sám z vlastního rozhodnutí nezamýšlel. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo, neboť primárním podnětem tu bylo rozhodnutí samotného obviněného spáchat trestný čin včetně vytvoření konkrétního plánu na jeho provedení a realizace plánu dne 14. 6. 2011. V tomto ohledu policie nijak neovlivnila rozhodnutí ani na to navazující jednání obviněného a do průběhu celé akce vstoupila, až když již existovalo podezření o páchání trestné činnosti obviněným. Nejvyšší soud je toho názoru, že výše uvedené obstojí i z hlediska dovolatelem citované judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. L. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. června 2015

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru