Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 683/2017Usnesení NS ze dne 18.07.2017

HeslaKrádež
Vražda předem uvážená
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.683.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3214/17 ze dne 13.02.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Radovan Suchánek


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 683/2017-54

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2017 o dovolání obviněného R. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2017 sp. zn. 4 To 71/2016, v trestní věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 52 T 7/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. Š. odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. 52 T 7/2016 uznal obviněného R. Š. vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 8. 3. 2016 v době od 15:50 do 15:55 hod. v areálu arboreta Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v B., tř. G. P., úmyslně usmrtil K. O., tak, že si na předem sjednanou schůzku s poškozenou přinesl bodně-řezný nástroj o délce čepele nejméně 14 cm a rukavice, následně po slovním kontaktu poškozené zčásti velkou intenzitou zasadil celkem 25 bodně-řezných ran, z toho 7 ran do vlasaté části hlavy o hloubce bodného kanálu od cca 0,6 cm do cca 9,4 cm, 5 ran do obličejové části hlavy o hloubce bodného kanálu od cca 0,3 cm do cca 4 cm, další 3 rány do obličejové části hlavy, z nichž jedna vnikla do pravého čelního laloku mozku a další dvě do mozkového kmene o délkách bodných kanálů cca 7 cm, 13 cm a 14 cm, a dále bodně-řeznou ránu do břišní stěny vpravo, bodně-řeznou ránu do dolní poloviny zad vlevo, do pravého předloktí, řezné rány do dlaňové strany obou rukou, vícečetné bodně-řezné rány na levé stehno, bodně-řeznou ránu pravého stehna, bodně-řeznou ránu hrudní stěny vlevo s průbodem bránice a řezným poraněním sleziny, levé ledviny a levé nadledviny, přičemž poškozená se jeho zvlášť surovému útoku intenzivně bránila; utrpěná vnitřní zranění pak vedla k okamžitému selhání životně důležitých orgánů a bezprostřední příčinou úmrtí poškozené byly bodné rány hlavy s poraněním mozku, přičemž obviněný po činu svlékl z těla poškozené její černý kabát, a její tělo ukryl pod keř a poté z místa činu tento černý kabát poškozené odnesl, jakož i její kabelku černé barvy s blíže nezjištěným obsahem.

Za tyto trestné činy mu byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným: MVDr. D. O., nemajetkovou újmu ve výši 800.000 Kč, Ing. L. O., nemajetkovou újmu ve výši 700.000 Kč, D. O., nemajetkovou újmu ve výši 600.000 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Brno, pobočce pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, se sídlem v Brně, Benešova 10, škodu ve výši 4.207 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození MVDr. D., Ing. L. a D. O. odkázání se zbytkem svých nároků na náhradu škody (správně má být uvedeno nemajetkové újmy) na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali odvolání obviněný a poškození MVDr. D., Ing. L. a D. O. Vrchní soud v Olomouci je ve veřejném zasedání usnesením ze dne 7. 2. 2017 sp. zn. 4 To 71/2016 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jeho naplnění spatřuje v tom, že v předchozím řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásada rovnosti zbraní, což se odráží v existenci extrémního nesouladu mezi závěry o jeho vině s provedeným dokazováním, neboť z něj nevyplývá, že by trestnou činnost spáchal právě dovolatel (srov. stanovisko pléna Ústavního sudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 vztahující se k přezkumu dodržení práva na spravedlivý proces dovolacím soudem). Měl být proto v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěn obžaloby. Byl usvědčen na základě toliko nepřímých důkazů, které netvoří souvislý řetězec. Tyto neposkytují nevyvratitelnou jistotu, že skutek spáchal dovolatel. Nebyly provedeny důkazy týkající se možných jiných verzí průběhu skutkového děje vedoucí k odhalení skutečného pachatele, nýbrž pouze důkazy navržené obžalobou, která předpojatě počítala s jedinou možnou verzí o osobě pachatele. V trestním řízení musí být prokázána vina pachatele a pachatel není povinen prokazovat svou nevinu. Skutkový stav byl zjištěn nesprávně a neúplně. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, kterými úvahami se soudy řídily a jak se vypořádaly s obhajobou dovolatele, měly proto tím spíše v rámci hodnocení důkazů věnovat pozornost skutkovým tvrzením dovolatele a důkazům navrhovaných obhajobou a řádně se s nimi vypořádat. Soudy se jimi nijak nezabývaly a z provedeného dokazování nebylo možno dospět k právnímu závěru o vině obviněného, proto rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.

Soudy se měly konkrétně zabývat tím, s kým se poškozená setkala dne 8. 3. 2016, jaké měla v té době sociální vazby a zda se v její blízkosti neobjevovala osoba mající motiv ke spáchání trestné činnosti. Zároveň měly zajistit mobil poškozené, eventuálně zprávy jejího operátora za účelem zjištění, s kým udržovala kontakt, a zmapovat její pohyb v inkriminovaný den. Nebyla dodržena zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Obviněný opakovaně navrhoval, aby byla sestavena přesná trasa jeho „túry“, kterou dne 8. 3. 2016 absolvoval, aby bylo možno z výpisu z mobilních buněk zachycujících jeho mobil zjistit jeho pohyb a polohu v době smrti poškozené a zda si v ten den s poškozenou telefonoval či s ní byl jinak ve spojení. Soud vzal za svůj závěr o trvání cesty obviněného ze svého domova do arboreta okolo 30 minut, z čehož plyne, že cesta může trvat i 35 až 40 minut a při odchodu z domu ve 14:30 hodin měl být na lávce ve 14:49, ačkoli mohl vyjít i ve 14:20 či 14:40 hodin. Tedy závěr o tom, že byl ve 14:49 hodin v arboretu je jen spekulací a domněnkou. Nepoužitelným důkazem je vyšetřovací pokus bez účasti obhájce provedený jako neodkladný a neopakovatelný, na základě něhož podle nalézacího soudu bylo dovolateli sděleno obvinění, ačkoli v usnesení o zahájení trestního stíhání o něm není žádná zmínka. Bylo jím porušeno právo na spravedlivý proces a není v dalším řízení použitelný, jakož i důkazy z něj vyplývající. Obviněného neztotožnili svědci K. A. B. a T. D. M. ani při rekognici jako muže, co se sešel s poškozenou v arboretu, stejně tak na základě kamerového záznamu z lávky nelze s jistotou uzavřít, že by se jednalo o dovolatele. Orgány činné v trestním řízení se měly zabývat i variantou jiného pachatele než dovolatele, měly zjistit výšku obviněného i ve vztahu ke zjištěným zraněním poškozené, když se současně znalec vyjádřil v tom smyslu, že by pak mohl být proveden důkaz z hlediska mechanismu vzniku zranění u poškozené. Bratr poškozené D. O. se zmínil, že poškozená měla i jiného bývalého přítele studenta Mendelovy univerzity v Brně M. S., který nebyl ztotožněn, a soudy nezjistily, kde se v předmětný den nacházel. V diáři si obviněný na den 8. 3. 2016 nezaznačil žádnou schůzku, pouze na den 10. 3. téhož roku zde měl záznam o návštěvě pojišťovny. Na oblečení poškozené ani na obuvi obviněného se nenacházely žádné stopy krve, ačkoli se poškozená měla bránit útoku dovolatele, takže by se za nehty poškozené i pachatele měly objevit stopy DNA toho druhého, což se nestalo, tedy nebylo prokázáno, že se obviněný nacházel na místě činu. Dovolatel se již vyhrazoval i vůči ve věci vypracovaným znaleckým posudkům s tím, aby byly vypracovány posudky revizní, neboť během psychologického, psychiatrického a sexuologického zkoumání jeho osoby byl pod vlivem léků s tlumícím efektem a měl zánět bělma v oku, které měl zalepené, tedy byla snížena jeho soustředěnost i z důvodu omezení zraku.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2017 sp. zn. 4 To 71/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. 52 T 7/2016, zrušil a aby podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že jeho dovolací námitky jsou totožné jako námitky uplatněné před soudem druhého stupně, který se s nimi přesvědčivě vypořádal, a obviněný je znovu uplatnil fakticky ve stejném rozsahu jako v odvolání. Mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a jejich následným právním posouzením není možné zaznamenat žádný nesoulad, natož pak extrémní, jenž nemůže být založen pouze na vlastním hodnocení důkazů obviněným s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem na základě jeho přesvědčení. V posuzované trestní věci soudům nic nebránilo opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, které tvoří logickou ničím nenarušenou uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně na sebe navazujících a doplňujících se, přičemž jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možné dovodit pouze jediný závěr a současně je možné vyloučit možnost závěru jiného. Ze zevrubných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tyto přesvědčivě vyložily své úvahy, dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Je zjevné, že nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil plnou měrou akceptovatelná skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry řádně odůvodnil. Upozaděna nezůstala ani obhajoba obviněného, jak ji uplatňoval v hlavním líčení i ve veřejném zasedání u odvolacího soudu. Soudy obou stupňů přesvědčivě vyložily, proč jí neuvěřily. Namítá-li obviněný vadnou aplikaci procesní zásady in dubio pro reo, uplatňuje tím vadnou aplikaci procesních ustanovení trestního řádu, respektive zjišťování skutkových okolností případu, nikoli vadnou aplikaci hmotněprávních ustanovení a právního posouzení věci (ohledně právních otázek se podle státní zástupkyně uplatňuje zásada iura novit curia). Státní zástupkyně konstatovala, že u námitky neúplnosti dokazování je třeba připomenout, že při rozhodování v trestním řízení závisí na úvaze soudu, který z vyhledávaných předložených nebo navržených důkazů provede, což plyne i z Ústavy, v níž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z tohoto principu je zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 101/95). Není tedy povinností obecných soudů akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V posuzovaném případě soudy obou stupňů dostály své povinnosti a patřičným způsobem odůvodnily, z jakých důvodů nepřistoupily k provádění důkazů navrhovaných obviněným. Státní zástupkyně pro úplnost dodala, že veškeré důkazy podporující vinu obviněného byly podle jejího názoru provedeny procesně odpovídajícím způsobem. Ve zbytku odkázala na odůvodnění rozhodnutí obou soudů.

V závěru proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti, poskytuje-li podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2017 sp. zn. 4 To 71/2016 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisu, napadených rozhodnutí a obsahu dovolání obviněného je nucen konstatovat, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení skutku či k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Veškerá jeho argumentace se soustředila výhradně na polemiku s provedenými důkazy, na vyjádření nesouhlasu s jejich hodnocením a prezentaci vlastního hodnotícího pohledu na zjištěný skutkový stav. To celé je ale s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípadné a nesouladné s tímto důvodem dovolání. Pokud jde o namítaný extrémní nesoulad a porušení práva na spravedlivý proces, tak nelze než konstatovat, že se všemi výhradami dovolatele se soudy obou stupňů již v předchozím řízení pečlivě vypořádaly, neboť je uplatňoval před soudem prvního stupně, následně je zopakoval v odvolání a nyní je předkládá i ve svém dovolání. Jedná se z jeho strany o úplné popření viny a již vyvrácené obhajoby, že se v arboretu v inkriminovaný den vůbec nenacházel, neboť měl podle svého vyjádření absolvovat túru po městě B., jelikož měl za to, že se předem domluvená schůzka s poškozenou, na niž si vzal rukavice a nůž Glock, nekoná. Zpochybňuje určení časové posloupnosti jeho trasy, kterou pěšky ušel z domova do arboreta, když relativizuje svůj čas odchodu z domu, a dále že ve svém diáři neměl schůzku s poškozenou k danému datu 8. 3. 2016 zaznamenánu. Rovněž předkládá svou domněnku, že soudní znalec, aniž by jej konkretizoval, při svých závěrech neměl k dispozici informaci o výšce obviněného. Zřejmě měl na mysli znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Miroslava Ďatka, Ph.D., provádějícího pitvu poškozené, který se k dotazu předsedy senátu v hlavním líčení vyjadřoval konkrétně k výšce obviněného měřícího 176 cm a poškozené o výšce 174 cm a možného vzniku mnohočetných zranění na těle poškozené způsobené bodně-řezným nástrojem užitým obviněným a jejich vzájemného postavení. Není tedy pravdou, že by znalci jeho výška nebyla známa a nezahrnul ji do svých závěrů. Soudní znalec toliko konstatoval, že pro přesné určení rozpětí paží pachatele a pozice poškozené by musela být provedena rekonstrukce, přičemž rozebral, v jakých polohách se při bodání mohla nacházet poškozená a útočník s nožem. K dotazu soudu konstatoval, že s největší pravděpodobností došlo k výrazným změnám jejich postavení a poloh, což potvrzuje aktivní obrana poškozené zjištěná ze vzniklých charakteristických poranění na rukou a přítomnosti stopy bláta na riflích a kozačkách poškozené. Současně se soudním znalcem MUDr. Martinem Šindlerem zkoumajícím nadto zranění obviněného dospěli k závěru, že se poškozená snažila i uprchnout (viz protokol o hlavním líčení ze dne 15. 11. 2016, č. l. 1026-1029). Se zraněními obviněného se náležitě vypořádal soud prvního stupně, který na straně 20 a 21 zdůvodnil jejich vznik, na což odkázal na straně 8 bez dalšího i odvolací soud, neboť se s jeho závěry ztotožnil.

Nalézací soud (popřípadě posléze odvolací soud) se velmi pečlivě krok za krokem vypořádal i se všemi ostatními výhradami obviněného, jež znovu uplatňuje i v dovolání. Na straně 26 vysvětlil, proč k návrhu obhajoby neustanovil všechny osoby vyskytující se v arboretu od 14:37 do 16:52 hodin za účelem stanovení jejich možného vztahu k poškozené a zda s ní komunikovaly prostřednictvím telefonu, jež obhajoba uplatnila až v řízení před soudem. Bylo totiž zřejmé, že mobilní operátoři údaje o telekomunikačním provozu jsou povinni uchovávat pouze 6 měsíců, takže návrh obviněného ohledně zjištění telefonického kontaktu s poškozenou byl neproveditelný a ve zbytku je jeho argumentace nadbytečná. Na straně 28 odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyložil, proč se za nehty poškozené nemuselo nacházet DNA obviněného, kdy mimo jiné i zdůraznil, že přes zjevnou obranu poškozené se jí pod nehty nevyskytovala žádná cizí DNA, tedy ani jiné hypotetické osoby odlišné od obviněného. Obviněný měl při sobě rukavice, takže se DNA poškozené nemuselo dostat ani pod jeho nehty. Naopak je nutno přihlédnout k tomu, že z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetiky vyplynulo, že ze stěru odebraného z kapesníčku, který byl nalezen spolu s kabátem poškozené, svlečeného z jejího těla po činu jedině pachatelem v odpadkovém koši (na němž se nacházely poškození odpovídající bodněřeznému mechanismu a byl potřísněn zaschlou tekutinou hnědočervené barvy, stejně jako svetr a rifle poškozené), byl stanoven smíšený profil DNA tvořený znaky profilu DNA poškozené a obviněného (a třetí osoby vlivem kontaminace v odpadkovém koši), což podle nalézacího soudu navazuje na časovou linku a směr odchodu obviněného z místa činu i na kamerové záznamy z ulice B. Stejně tak na pochvě nože Glock zanechané pachatelem na místě činu i uvnitř ní bylo nalezeno DNA obviněného, přičemž se na ní nacházela i jeho pachová stopa.

Výhrady obviněného vůči rekognici provedené se zahraničními studenty, kteří podrželi poškozené branku vedoucí přes lávku do arboreta, když spěchala na schůzku s obviněným, a posléze ji viděli i slyšeli během hovoru s mladým mužem, který zde na ni čekal, nalézací soud taktéž vyvrátil. Obšírně se též na straně 30 až 31 vypořádal s tvrzením o nepoužitelnosti psychologického, psychiatrického a sexuologického vyšetření obviněného vlivem jeho zdravotních indispozic a ovlivnění medikamenty a nepoužitelnosti znaleckého zkoumání prim. MUDr. Petry Sejbalové a PhDr. Marcely Langové-Šindelářové, a při určení osobnostní struktury obviněného současně vzal v potaz i další listinné důkazy v podobě dopisů obviněného na rozloučenou jím sepsaných v únoru 2016, jeho neúspěšného prezenčního studia ani na jedné z vysokých škol a ne příliš příznivých pracovních hodnocení a výpovědí svědků, čemuž Nejvyšší soud nemůže ničeho vytknout. Nelze rovněž přisvědčit námitce dovolatele ohledně nezákonnosti vyšetřovacího pokusu provedeného těsně před sdělením obvinění (během něhož byl pořízen srovnávací kamerový záznam z lávky arboreta), s níž se nalézací soud patřičně zabýval na straně 13 až 14 svého rozhodnutí, přičemž rovněž zdůraznil, že obviněnému byla nabídnuta možnost jej opakovat za přítomnosti obhajoby, což obviněný odmítl. Taktéž lze konstatovat, že odůvodnění obou ve věci vydaných rozhodnutí předchozích soudů splňují podmínky obsažené v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. (příp. § 134 odst. 2 tr. ř.), neboť z nich dostatečně vyplývá, ačkoli dovolatel tvrdí opak, jakými úvahami se soudy řídily při hodnocení důkazů a jaké skutečnosti vzaly za prokázané. Napadená rozhodnutí těchto soudů proto vytýkanými vadami netrpí.

Nejvyšší soud v celkovém výsledku uvádí, že se s opakovanými výhradami obviněného vyčerpávajícím způsobem vypořádal soud prvního stupně a posléze i soud odvolací. Jeho obhajoba uplatňovaná v nezměněné podobě napříč trestním řízením byla plnohodnotně v plném rozsahu vyvrácena prostřednictvím důkazů získaných zákonným způsobem v souladu s trestním řádem a žádný z obhajobou navrhovaných důkazů nebyl opomenut. Z vyhodnocení provedených důkazů a na základě toho z řádně zjištěného skutkového stavu v rozsahu odpovídajícího ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. plyne, že pachatelem stíhaného trestného činu vraždy byl dovolatel. Taktéž k užité právní kvalifikaci ze strany soudů nižších stupňů nelze mít žádné výhrady, zejména když dovolatel vůči ní nevznesl jedinou relevantní hmotněprávní námitku.

Lze proto uzavřít, že v přezkoumávané věci se v žádném případě nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a kdy je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).

Na základě výše uvedených skutečností a jen z těchto stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. Š. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož se obviněný svým pojetím dovolání v rozsahu namítaného nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 7. 2017

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru