Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 680/2015Usnesení NS ze dne 17.06.2015Pojistný podvod

HeslaPojistný podvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.680.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 210 odst. 2,4 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 680/2015-27

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2015 o dovolání obviněného A. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 5 To 254/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 31/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 67 T 31/2013, byl obviněný A. B. uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod II. rozsudku), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

„dne 3. 5. 2010 v 17:21 hod. obžalovaný F. L. telefonicky oznámil pojišťovně Kooperativa, a.s., se sídlem Praha 1, Templová 747, IČ 47116617, vznik pojistné události, když dle jeho tvrzení mělo dne 25. 4. 2010 v 14:00 hod. v P., v ulici R., dojít k dopravní nehodě mezi couvajícím vozidlem Volkswagen Tuareg, černé metalické barvy, řízené obžalovaným F. L. a zde zaparkovaným vozidlem BMW 525D, černé barvy, evidované na společnost Skal, s.r.o., jejímž jednatelem je obžalovaný D. S., kdy následně bylo ze strany pojišťovny Kooperativa, a.s. vyplaceno společnosti Skal, s.r.o., pojistné plnění ve výši 108.963,- Kč, které bylo zasláno na účet obžalovaného A. B., který měl údajně bourané vozidlo BMW 525D opravovat, přičemž provedeným šetřením bylo jednoznačně prokázáno, že tato nehoda se nikdy nestala a poškození shora uvedeného vozidla bylo pouze zfingováno, když spáchání trestného činu zosnoval obžalovaný A. B. tím, že sdělil obžalovanému F. L., že ve výše uvedeném vozidle BMW 525 D je velký potenciál a daly by se z něj získat peníze, přičemž následně obžalovaného F. L. navedl k tomu, aby se pojistného podvodu účastnil, čímž by mu snížil dluh, který u něj má, případně by z toho mohl mít zisk, přičemž obžalovaný F. L. měl v dané době vozidlo tov. zn. BMW v užívání, neboť mu jej zapůjčil obžalovaný D. S. pod podmínkou placení leasingových splátek s tím, že obžalovaný D. S. byl až následně obž. F. L. vyrozuměn o vzniklé dopravní nehodě a jako jednatel provozovatele vozidla podepsal obž. L. předložený záznam o dopravní nehodě, která se nestala, neboť bylo zjištěno, že vozidlo Volkswagen Touareg bylo v době údajné dopravní nehody prokazatelně v zástavě u společnosti NEMOKREDIT, a.s. a nemohlo tak být účastníkem nehody, přičemž svým jednáním způsobili poškozené společnosti Kooperativa, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, IČ: 47116617, škodu ve výši 108.963,- Kč.“

Za uvedené jednání a účastenství ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k pokusu přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku § 210 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 2 T 121/2012, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 44 To 390/2013, v právní moci dne 22. 8. 2013, byl obviněný A. B. odsouzen podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 2 T 131/2012 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 61 To 221/2012, v právní moci dne 10. 7. 2013, z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 4 T 80/2011, jenž nabyl právní moci dne 11. 8. 2011, z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 12. 2011, sp. zn. 1 T 182/2011, jenž nabyl právní moci dne 25. 1. 2012, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 51 T 57/2012, jenž nabyl právní moci dne 28. 11. 2012 u obviněného F. L., z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 3 T 101/2012 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 6 To 120/2013, jenž nabyl právní moci dne 25. 4. 2013, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 2 T 121/2012 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 44 To 390/2013, v právní moci dne 22. 8. 2013 u obviněného A. B., jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným F. L. a A. B. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili majetkovou škodu poškozené spol. Kooperativa a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, IČ: 47116617, škodu ve výši 108.963,- Kč.

Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného F. L. a o zproštění obžaloby obviněného D. S.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 67 T 31/2013, podali obviněný A. B. a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 5 To 254/2014, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 5 To 254/2014, podal následně obviněný A. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl ve vztahu k výroku o trestu, že jej považuje za nesprávný po formální i obsahové stránce, neboť nalézací soud za použití ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil ve vztahu k němu i výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 3 T 101/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 6 To 120/2013, ačkoliv se jej vůbec netýká. Dále vyjádřil názor, že ve vztahu k jeho odsouzení za sbíhající se trestnou činnost z pravomocného rozsudku ve věci Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 121/2012 došlo ke zrušení výroku o trestu pouze ve vztahu k obviněnému L., i když toto odsouzení se týkalo i dovolatele. Dále oběma soudům vytknul, že mu není zřejmé, proč uvěřily výpovědím spoluobviněného F. L. a tehdejšího spoluobviněného S., ačkoliv se ve výpovědích prve jmenovaného spoluobviněného nacházela celá řada rozporů, když nevěrohodnost jeho výpovědí lze dovodit z dalších jím poukazovaných okolností celého případu. Má proto za to, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba o tom, že se žádným přisouzeným způsobem nepodílel na trestném jednání spoluobviněného L., ale že šlo o zcela běžný případ finančně náročnější opravy, kterých se v jím provozovaném autoservisu uskuteční větší počet, přičemž v tomto případě tak jako ve většině obdobných případů komunikoval s pojišťovnou pouze jeho autoservis na základě udělených plných mocí a takovým zmocněním disponoval také ze strany bývalého spoluobviněného D. S. (z pozice statutárního zástupce leasingového nájemce havarovaného vozidla), a proto bylo pojistné plnění běžně poskytováno na účet servisu, který byl veden na jeho jméno. Dále uvedl, že nebyl proveden žádný objektivní důkaz, kterým by byly potvrzeny ty části výpovědi spoluobviněného L., ze kterých by bylo dovoditelné takové jeho jednání, které by odpovídalo přisouzené formě trestné součinnosti organizátora na pojistném podvodu tohoto hlavního pachatele F. L. Nesouhlasí tak s tím skutkovým závěrem, obsaženým v popisu skutku ad II. výroku o vině, že zosnoval a tedy inicioval dohodu o spáchání trestného činu. Přitom za zosnování trestného činu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba považovat činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymýšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku a rozdělování úkolů jednotlivým osobám. Nic takového však dovolateli prokázáno nebylo. Sám spoluobviněný L. vypověděl, že on sám tzv. sehnal viníka nehody, jakož i vozidla, která se měla na nehodě podílet. Vše tedy směřuje k němu, který měl jako jediný zájem na fingování předmětné dopravní nehody.

Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že ze zaměření dovolací argumentace, která byla použita při odůvodnění namítané nesprávnosti právního posouzení skutku, je zcela evidentní, že je orientována na zpochybnění způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů, resp. kvality výkonu přezkumné činnosti, která soud odvolací vedla k potvrzení rozhodných skutkových závěrů prvostupňového soudu, dále na polemiku s takovými jejich hodnotícími úvahami, která by vedla k prosazení jiné než přisouzené verze skutkového děje. Přitom je třeba v této souvislosti zdůraznit, že skutkovými zjištěními tak, jak byly učiněny ze strany nižších soudů ve věci činných, pokud k nim tyto dospěly na podkladě řádně provedeného dokazování, jehož výsledky byly vyhodnoceny v souladu se zásadami formální logiky, je dovolací soud zásadně vázán, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na vadě nesprávného právního posouzení skutku, popř. na pochybení jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Dovolatel ve smyslu ustálených judikovaných podmínek výjimečného zásahu do skutkového stavu věci nezaložil důvody takového výjimečného postupu dovolacího soudu ani formálně a ani obsahově, pokud nevyložil absentující, resp. rozporuplný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a přijatými skutkovými závěry na straně druhé. Skutkový podklad výroku o své vině totiž zpochybňuje zejména prostřednictvím námitky nevěrohodnosti usvědčujících výpovědí spoluobviněného F. L. a taktéž poukazuje na jeho výlučnou motivaci ke spáchané trestné činnosti, která se tak podle jeho obhajoby odehrála při využití zcela obvyklého způsobu naplňování jeho podnikatelské činnosti v rámci jím provozovaného autoservisu běžně řešícího otázky spojené s uplatněním nároku na výplatu pojistného plnění, sloužícího zcela běžně k úhradě tam prováděných oprav havarovaných vozidel. Ve vztahu k výroku o trestu dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. o tom, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. o chybějícím či neúplném výroku. Dovolatel napadenému odsuzujícímu rozsudku ve znění rozhodnutí odvolacího soudu tedy vytýká takovou neúplnost jeho výrokové části, která se týká ukládání souhrnného trestu za jeho sbíhající se trestnou činnost plynoucí z pravomocného odsouzení ve věci vedené proti němu před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 121/2012 s tím, že podle jeho názoru nelze dovodit ten dílčí výrok takového způsobu rozhodování, kterým se podle § 43 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku spolu s uložením souhrnného trestu ruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším (tedy výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 2 T 121/2012, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 44 To 390/2013), jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Takový závěr však ve vztahu k dovolateli A. B. nelze z textu dotčené části rozsudečného výroku o trestu dovodit, byť se tento dílčí zrušovací výrok stal v poněkud méně přehledné podobě součástí širší výrokové pasáže, která je společná jak pro dovolatele, tak i pro jeho spoluobviněného F. L. Z obsahu druhé části této pasáže, která se zřetelně vztahuje k osobě dovolatele A. B., je totiž zřejmé, že se postupem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku společným pro oba obviněné ruší výrok o trestu, plynoucí právě z posledně specifikovaného odsouzení za jeho sbíhající se trestnou činnost. Jeho námitku o neúplnosti uvedeného výroku tak lze označit za zjevně neopodstatněnou. Na straně druhé mu lze přisvědčit, pokud témuž rozsudečnému výroku vytýká, že se jeho zrušovací část vztahuje na odsouzení, které se jej vůbec netýká (viz trestní věc Obvodního soudu pro Prahu 10, vedená pod sp. zn. 3 T 101/2012 pouze proti obviněnému F. L.); nadbytečnost takové části rozsudečného výroku podle § 43 odst. 2 věty druhé trestního zákoníku, však nelze podřadit pod vadu chybějícího či neúplného výroku ve smyslu použitého dovolacího důvodu.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil mimo jiné i dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného A. B.

Pokud se týká uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný A. B. sice podal dovolání ze zmíněného dovolacího důvodu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného F. L., výpovědi svědka D. S., výpovědi obviněného) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. K navrhovanému důkazu – výslechu svědka D. Ž. Nejvyšší soud podotýká, že v dané věci se nejedná o případ tzv. opomenutého důkazu, neboť odvolací soud se na str. 7 odůvodnění usnesení zabývá právě otázkou, proč neshledává návrh na doplnění dokazování důvodným. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají potřebný obsahový základ ve výpovědi obviněného F. L., který podrobně a dostatečně konkrétně popsal okolnosti, za kterých bylo spácháno předmětné jednání, a ve výpovědi obviněného D. S., přičemž tyto výpovědi byly v souladu i s dalšími provedenými důkazy, kterými byly především výpověď svědka S., listinné důkazy a znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Soudy hodnotily důkazy důsledně v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Svůj hodnotící postup soudy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy se ke skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, dobraly na základě důkazů, při jejichž hodnocení dodržely logické myšlenkové postupy plně slučitelné se zásadou volného hodnocení důkazů. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.

Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Citované ustanovení se týká případů, kdy soud nevyčerpal celý rozsah toho, co bylo předmětem rozhodnutí, tedy případů, kdy soud nerozhodl o něčem, o čem měl rozhodnout. O nic takového se ovšem v posuzované věci nejedná. Obviněný namítl neúplnost výroku o vině, přičemž vytýká neúplnost jeho výrokové části, která se týká ukládání souhrnného trestu za jeho sbíhající se trestnou činnost, plynoucí z pravomocného odsouzení ve věci vedené proti němu před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 121/2012 s tím, že podle jeho názoru nelze dovodit ten dílčí výrok takového způsobu rozhodování, kterým se podle § 43 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku spolu s uložením souhrnného trestu ruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším (tedy výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 2 T 121/2012, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 44 To 390/2013), jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud konstatuje, že tento dílčí zrušovací výrok (v méně přehledné podobě) byl sice formulován v rámci širšího zrušovacího výroku, který je společný jak pro obviněného A. B., tak i pro obviněného F. L., avšak z formulace obsažené ve druhé části tohoto širšího zrušovacího výroku na s. 4 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 67 T 31/2013, vyplývá, že se jednoznačně vztahuje k osobě obviněného A. B., a rovněž je zřejmé, že se postupem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, společným pro oba obviněné, ruší výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 2 T 121/2012 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 44 To 390/2013), jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dovolání obviněného je v tomto směru bez jakéhokoli opodstatnění.

Lze přisvědčit výtce obviněného, že se zrušovací část předmětného rozsudku vztahuje na odsouzení, které se ho vůbec netýká (tj. trestní věc Obvodního soudu pro Prahu 10, vedená pod sp. zn. 3 T 101/2012 pouze proti obviněnému F. L.), avšak takto pojatá námitka se míjí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., protože nemá žádný vztah k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem v celém rozsahu vyčerpal předmět rozhodnutí. Z textu výroku, kterým se obviněnému A. B. ukládá souhrnný trest, lze navíc dovodit, že sbíhající se trestná činnost, spáchaná za podmínek § 43 odst. 1 tr. zákoníku, v posuzovaném případě vyplývá pouze z jeho pravomocného odsouzení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 121/2012.

Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný ve variantě, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tato varianta je konstruována tak, že dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. je vázán na některý z dalších dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až k) tr. ř., v dané věci na dovolací důvody podle § 265b odst. l písm. g), k) tr. ř.

Z uvedené vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. k) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř., a že pokud námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř.

K výhradám obviněného směřujícím k vlastnímu znění odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kdy je toho názoru, že závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou nesprávné, Nejvyšší soud podotýká, že dle ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný A. B. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného A. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. června 2015

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru