Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 656/2015Usnesení NS ze dne 17.06.2015Zanedbání povinné výživy

HeslaZanedbání povinné výživy
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.656.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 196 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 656/2015-28

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2015 o dovolání obviněného Z. J., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 11 To 8/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 210/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 T 210/2014, byl obviněný Z. J. uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „od srpna 2012 do června 2014 v H. K. ani jinde řádně nepřispíval na výživu své dcery J. J., přestože na základě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. 0 Nc 148/2012, který nabyl právní moci dne 23. 7. 2012 a kterým byla schválena dohoda rodičů, byl povinen přispívat na výživném pro dceru J. měsíčně finanční částkou ve výši 2.600,- Kč splatnou do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky dítěte J. J., přičemž od prosince 2012 do června 2014 za něj výživné hradila babička oprávněné V. J., na výživném tak vznikl dluh za období od srpna 2012 do listopadu 2012 včetně ve výši 10.400,- Kč.“

Za uvedené jednání byl obviněný Z. J. odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých možností uhradil dlužné výživné a řádně hradil stanovené výživné.

Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 T 210/2014, podal obviněný Z. J. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 11 To 8/2015, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 11 To 8/2015, podal následně obviněný Z. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že odvolací soud nesprávně věc posoudil po právní stránce, neboť se dostatečně nezabýval otázkou zavinění obviněného, které by zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky zmíněného přečinu. Dále obviněný uvedl, že základní pochybení soudů spočívá v tom, že při rozhodování vycházely ze skutečnosti, že ohledně výše výživného existuje rozsudek civilního soudu, aniž by zkoumaly, jak vysoké výživné bylo stanoveno a zda bylo v možnostech obviněného vyživovací povinnost plnit. V tomto směru poukázal na problematiku tzv. předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá, že existuje-li o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, je soud jako orgán činný v trestním řízení tímto rozhodnutím vázán, nejde-li o posouzení viny obviněného. Pokud tedy toto pochybení nalézacího soudu podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odvolací soud nenapravil a odvolání obviněného zamítl, zakládá jeho rozhodnutí dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný dále v rámci dovolání uvedl, že nezpochybňuje své jednání popsané v rozhodnutích soudů obou stupňů, avšak nesouhlasí s jeho právní kvalifikací, neboť má za to, že jím nenaplnil po objektivní stránce zákonné znaky uvedeného přečinu. V této souvislosti citoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/02 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 624/2011. Rovněž uvedl, že podnikání podle vlastního vyjádření ukončil skutečně krátce před tím, než přestal hradit stanovené výživné, nicméně stalo se tak z toho důvodu, že neměl zakázky a nevykazoval tak žádný zisk. K tomu, že odmítl uvést bližší informace o své tehdejší finanční situaci, uvedl obviněný, že to není jeho povinností, navíc podle něho tyto informace vyplývají ze zprávy úřadu práce, podle které v té době pobíral pouze dávky v hmotné nouzi ve výši 3.410 Kč. Zaměstnání si však aktivně sháněl, a to i za pomoci své dcery. K finančním prostředkům získaným prodejem domu obviněný uvedl, že k prodeji došlo sedm let před obdobím, ve kterém nehradil výživné, a tehdy uhrazená kupní cena z hlediska jeho finančních možností o sedm let později nemohla hrát roli.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 T 210/2014, a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že jak je zřejmé z dovolací argumentace obviněného, lze po přezkoumání zmíněných rozsudků nalézacího a odvolacího soudu, protokolů z hlavního líčení a veřejného zasedání i podaného dovolání konstatovat, že jde o námitky uplatněné v plném rozsahu již v rámci odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v podaném dovolání, kdy zpochybnil způsob, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy, je tedy nutno zdůraznit, že jde o námitky procesního, nikoli hmotně právního charakteru, kterými by mohly být naplněny dovolací důvody jím zvolené, tj. uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Přestože se jedná o námitky procesní, které uplatněný dovolací důvod nenaplňují, lze poznamenat, že již soud prvního stupně rozvedl ve svém rozsudku úvahy, které jej vedly k závěru o vině obviněného, kdy konkrétně uvedl, že s ohledem na některé zjištěné skutečnosti nemůže nedostatek finančních prostředků k úhradě výživného obviněného zbavit trestní odpovědnosti. V rámci výčtu těchto skutečností pak uvedl, že obžalovaný sám z vlastního rozhodnutí ukončil podnikání a učinil tak v době, kdy neměl zajištěno jiné zaměstnání ani jiný zdroj příjmů, odmítl uvést podrobnosti ke své finanční situaci kromě informace, že jej živí matka, odmítl uvést částku, kterou získal prodejem domu, a rovněž tak komu z této částky půjčil jeden milion korun, aniž by si zajistil jeho vrácení. Pro úplnost lze pak dodat, že v dané trestní věci se nejedná o případ, kdy by mohlo jít o tzv. extrémní nesoulad. Z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je nezpochybnitelné, že se vypořádaly s námitkami obviněného a rozvedly své hodnotící úvahy (ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.), které je vedly ke skutkovému zjištění (§ 2 odst. 5 tr. ř.), které se stalo podkladem pro uznání obviněného vinným.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Z. J.

Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný Z. J. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve svém dovolání však ve skutečnosti z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědi svědkyně J. J., bývalé manželky obviněného, listinných důkazů - potvrzení od Úřadu práce, rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. 0 Nc 148/2012) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. O tom, že obviněný nevztahoval své námitky k právnímu posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, ostatně svědčí i to, že vytýkal i porušení zásady „in dubio pro reo“.

Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že uvedl, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a to objektivní stránka uvedeného přečinu. Ačkoli takto formulovaná námitka je právní námitkou, obviněný ji opřel o skutkové argumenty, kterými se snaží zvrátit skutkové závěry soudů nižších stupňů. Při posouzení uplatněné právní námitky proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku byly naplněny.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hradci Králové, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Hradci Králové na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají potřebný obsahový základ ve svědeckých výpovědích svědkyň J. J. starší - bývalé manželky obviněného, J. J. mladší - dcery obviněného, přičemž tyto výpovědi byly v souladu i s dalšími provedenými důkazy, kterými byly především listinné důkazy (rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. 0 Nc 148/2012, zpráva Úřadu práce v Hradci Králové, zpráva Živnostenského úřadu v Hradci Králové). Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se sice předmětného jednání dopustil, avšak nenaplnil jím zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl mimo jiné zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

V posuzované věci nebylo odvolání obviněného zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů podle § 253 odst. 1, odst. 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání rozsudku, ale bylo zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. po meritorním přezkoumání rozsudku. Proto byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě vymezené tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tj. v dané věci důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z konstrukce této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zřejmá vázanost tohoto dovolacího důvodu na jiné dovolací důvody, na nichž je závislý. Pokud je tedy dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Z. J. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Z. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. června 2015

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru