Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 650/2020Usnesení NS ze dne 17.06.2020

HeslaPodplácení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.650.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 650/2020-5080

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání obviněného M. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2019 č. j. 4 To 292/2019-4928, v trestní věci vedené Okresním soudem ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 120/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 13. 6. 2018 č. j. 18 T 120/2015-4726 ve věci vedené celkem proti patnácti obviněným byl obviněný M. D. uznán vinným přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

spolu s R. R., nar. XY, v blíže nezjištěný den, nejpozději však 5. 1. 2013 na blíže nezjištěném místě v České republice, vedeni společným úmyslem a po předchozí osobní domluvě, oslovili prostřednictvím M. D. blíže nezjištěným způsobem doposud neustanovené hráče týmu XY, příp. další osoby, a to za účelem, aby svým sportovním výkonem ovlivnili soutěžní utkání Tipsport ligy mezi týmy XY a XY, které se hrálo dne 5. 1. 2013 v XY, a to tak, že v tomto utkání vyhraje XY o 3 a více gólů a celkem padne 4 a více gólů, za což jim slíbil úplatek v přesně nezjištěné výši, který měl být generován jako výhra z podané sázky prostřednictvím I. Ž. u doposud blíže nezjištěné zahraniční sázkové kanceláře, přičemž za tímto účelem M. D. přijal finanční hotovost ve výši 10 000 EUR, což podle aktuálního kursu ke dni 4. 1. 2013 (5. 1. 2013 byla sobota) 25,355 Kč/EURO činí 253 550 Kč.

Za to byl obviněnému M. D. uložen podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku byl obviněnému M. D. rovněž uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb po 100 Kč, celkem tedy 10 000 Kč, přičemž pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti týdnů.

Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích podal, vedle dalších obviněných v této věci, své odvolání i obviněný M. D. Jeho odvolání pak Krajský soud v Českých Budějovicích, jakožto soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 4. 10. 2019 sp. zn. 4 To 292/2019 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. D. jako jediný z obviněných svým dovoláním, v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V jeho odůvodnění pak namítl, že skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Vina obviněného je konstatována na základě jediného nepřímého důkazu, kterým je výpověď R. R. Z uvedené výpovědi není možné učinit závěr, že by obviněný D. jinému poskytl, nabídl nebo slíbil úplatek, a tudíž nemohly být naplněny všechny znaky skutkové podstaty daného přečinu a obviněný tak nemohl být uznán vinným. Soudy překročily zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř.

Za nesprávný také označuje názor odvolacího soudu, že je nerozhodné, zda obviněný osloveným hráčům úplatek slíbil či nabídl. Pokud je přečin podplacení možno spáchat různými způsoby jednání, pak by mělo být jednoznačně zjištěno a prokázáno, jakým konkrétním jednáním se toho dopustil. Právní posouzení skutku tedy neodpovídá jeho popisu, když ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je uvedeno, že obviněný „slíbil úplatek“, zatímco v právní větě téhož rozsudku se hovoří o „nabídnutí úplatku“.

S tím souvisí i výhrada obviněného ke způsobu vymezení skutku, resp. k neurčitosti jeho popisu. Podle jeho názoru orgány činné v trestním řízení porušily zásadu zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti tedy zásadu uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř. Ze samotného popisu skutku není zřejmé, kdy, kde, jakým způsobem, komu či v jaké výši měl být úplatek slíben či nabídnut. Jednání obviněného není vůbec popsáno tak, aby mohlo naplnit skutkovou podstatu přečinu a byla zachována totožnost skutku. Jsou tak zde důvodné pochybnosti o tom, zda se takový skutek vůbec stal a zda jej spáchal zrovna obviněný.

Ze všech takto vymezených důvodů pak obviněný D. v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2019, sp. zn. 4 To 292/2019, v rozsahu, jímž bylo podle ustanovení § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání, a s ním související rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 13. 6. 2018, č. j. 18 T 120/2015-4726, jímž byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea prvá ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a aby podle ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí, a poté aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu nové projednání a rozhodnutí věci.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství dne 14. 5. 2020 sdělila Nejvyššímu soudu, že se k dovolání obviněného M. D. vyjádří ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. poté, co se seznámí se spisovým materiálem, který byl vyžádán u příslušného nižšího státního zastupitelství. Do dne konání neveřejného zasedání tak ale neučinila.

Obviněný M. D. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Přípustnost dovolání je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které jej obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Spočívá tedy ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z obsahu samotného dovolání je zřejmé, že obviněný spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho poslední variantě, tedy že jím podaný řádný opravný prostředek byl zamítnut, ačkoli řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně podle písm. g).

Pokud obviněný ve svém podaném dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice o něj jde, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný případně vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Na tomto základě tak Nejvyšší soud musí prohlásit, že bez opodstatnění je námitka, v níž obviněný uvádí, že ve skutkové větě rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že obviněný měl „slíbit úplatek“, zatímco v právní větě se uvádí, že měl „úplatek nabídnout“. Skutková podstata trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku postihuje několik alternativ nakládání s úplatkem, a to, že jej může pachatel poskytnout, nabídnout nebo slíbit nějaké třetí osobě. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný po předchozí domluvě a součinnosti s R. R. se vůči třetím osobám vyjádřil tak, že pokud prohrají fotbalový zápas o určitý počet gólů, budou z toho mít od něj neoprávněnou finanční výhodu. Z toho je nutno usuzovat, že obviněný třetí osobě či osobám „slíbil úplatek“. Takovéto jednání pak bylo soudem prvního stupně důvodně právně kvalifikováno jako přečin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Pokud v tzv. právní větě výroku o vině je uvedeno, že obviněný jinému „nabídl úplatek“, jde o významovou nepřesnost, která ovšem ve svém výsledku neměla žádný vliv na samotnou výslednou meritorní správnost právního posouzení skutku podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Je proto možno uzavřít, že soud prvního stupně se dopustil pouze nepodstatné formální chyby spočívající v nesprávné citaci znění zákona, nikoli chyby hmotněprávní. Ze strany nalézacího soudu tedy nedošlo k chybnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a takováto námitka nemůže založit existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 11 Tdo 1149/2010, ze dne 17. 8. 2011 sp. zn. 5 Tdo 751/2011, ze dne 8. 11. 2017 sp. zn. 7 Tdo 1351/2017).

Na jedné straně je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jak namítá obviněný, ale na straně druhé takový rozpor musí spočívat zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem, která se též stala podkladem napadeného rozhodnutí soudu krajského, a provedenými důkazy, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem, který vzaly při svém rozhodování za dostatečně prokázaný. Skutková zjištění soudů tak mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy jasně uvedly, které skutečnosti měly za prokázané a co je k těmto závěrům vedlo (výpověď svědka R. R., SMS zprávy mezi obviněným a tímto svědkem, protokol o sledování osob a věcí ze dne 2. 8. 2013, ze kterého plyne, že se tito dva scházeli, ze znaleckého posudku z oboru kybernetika č. 002/10/2014). Nalézací ani odvolací soud se tak v konečném důsledku v procesu hodnocení důkazů nedopustily žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a kdy se v projednávané věci taktéž nejedná o svévolné odůvodnění rozhodnutí, kde by absentoval logický způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o takovém skutkovém stavu věci nemá ani on žádné důvodné pochybnosti.

Nejvyšší soud v této souvislosti opakuje, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, zásady presumpce neviny, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

Pokud obviněný rovněž namítá, že skutková věta obsažená v rozsudku soudu prvního stupně je značně neurčitá a není z ní patrno kdy, kde, jakým způsobem, komu a v jaké výši měl být úplatek slíben, a jednání tak není popsáno, aby mohlo naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu, lze k tomu uvést následující. Je pravdou, že skutková věta ve výroku odsuzujícího rozsudku je v určitých ohledech nepříliš konkrétní, je nutno ale zdůraznit, že trestné jednání obviněného je z ní dostatečně zřejmé. Skutečnost, že není expressis verbis vyjádřeno, kdy a kde přesně k trestné činnosti mělo dojít, jakému okruhu osob obviněný úplatek slíbil či v jaké výši, neznamená, že nebylo prokázáno, že obviněný svým jednáním spáchal trestný čin, pro který byl odsouzen, protože žádná z výše uvedených okolností není nepominutelným znakem skutkové podstaty přečinu podplacení podle § 322 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku. Ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. musí skutková věta představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, resp. aby jednotlivé části popisu skutku odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Výše uvedené skutečnosti jako čas, místo, způsob spáchání trestného činu pouze dokreslují celou situaci, za jaké byl trestný čin spáchán a nemusí tak být zcela konkretizované, pokud, jako v tomto případě, nejde o jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu. Proto jednak není možné přisvědčit námitce obviněného, že tímto postupem soudu došlo k porušení § 2 odst. 5 tr. ř., a zároveň tuto námitku ani nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se jedná toliko o námitku procesního charakteru.

Jelikož jak vyplynulo z výše uvedeného, obviněný M. D. odůvodnil své dovolání námitkami, které nerespektovaly věcné zaměření dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v důsledku toho nevyhovují ani uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., proto Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž tak učinil za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 6. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru