Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 637/2017Usnesení NS ze dne 14.06.2017Pokus trestného činu Těžké ublížení na zdraví

HeslaPokus trestného činu
Těžké ublížení na zdraví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.637.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 145 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 637/2017-40

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2017 o dovolání obviněného E. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 50 To 452/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 78/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 2 T 78/2016, byl obviněný E. T. uznán vinným ze spáchání jednak zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a jednak zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

I.

„v době od 12:00 hodin do 17:00 hodin dne 22. 3. 2016 v R., okr. týž, v místě svého bydliště v podkrovním bytu v bytové jednotce v ul. B. nejprve vyzval přítomnou bývalou přítelkyni A. B., poté, co jí přišla SMS zpráva do jejího mobilního telefonu, aby mu mobilní telefon půjčila, což A. B. dobrovolně učinila, kdy po prohlédnutí jejího mobilního telefonu jí nejprve vyčítal, že má kontakty na osoby, se kterými on nemá dobrý vztah a které jej údajně udaly na policii pro jeho trestnou činnost, a nejprve ji rukou sevřenou v pěst udeřil do oblasti levého oka, kdy se mu snažila vše vysvětlit a zabránit tak dalšímu jejímu fyzickému napadení, což se jí nepovedlo, došlo k slovní rozepři, kdy se po chvíli uklidnil, vzápětí jí řekl, že celou dobu ví, že se baví s lidmi, co jej udali, a rukou sevřenou v pěst udeřil A. B. vícekrát do obličeje, kdy se snažila krýt, v důsledků úderů upadla na podlahu, následně ji vícekrát kopl nohou obutou ve sportovní botě do oblasti zad a levého boku, kdy ji neustále vyčítal to samé, a když se uklidnil, tak jí přikázal, aby si sedla vedle něj, což učinila, vyzval ji, aby se na počítači přihlásila na svůj facebookový účet, což se jí nepovedlo, přihlásil se tedy na facebookový účet prostřednictvím jejího telefonu, kdy si pročítal staré zprávy, kdy zjistil další skutečnosti k jejím kontaktům, které jej opět rozčílily tak, že ji opětovně napadl, kdy ji rukou sevřenou v pěst udeřil nejméně dvakrát do oblasti čela, v důsledku čehož opět upadla na podlahu, následně ji vícekrát kopl nohou bez obuvi do oblasti zad a levého boku, čímž A. B. způsobil zlomeninu 7. až 10. žebra vlevo v čáře střední klíčkové bez výraznějšího posunu s drobným pneumothoraxem vlevo a brýlový krevní výron v měkkých tkáních očnice oboustranně, tři krevní výrony na zadní ploše pravé paže, nevýrazné krevní výrony a povrchní oděrky na předloktí oboustranně a krevní výron vlevo nad okrajem lopaty kosti kyčelní, kdy poškozená byla léčena 8 dní v Rokycanské nemocnici a délku poruchy jejího fyzického zdraví lze odhadnout na dobu 4 - 6 týdnů, když však vzhledem k opakovanému způsobu napadání kopy na horní část těla a údery pěstí na hlavu s vysokou intenzitou zraňující síly ze strany obviněného je zřejmé, že obžalovaný byl srozuměn se způsobením zranění, spočívajícího v poranění vnitřních orgánů těla s krvácením do dutiny břišní poškozené,

II.

v rozporu s §§ 4 a 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších doplňků, si blíže nezjištěným způsobem obstaral metamfetamin (pervitin), který jednak sám užíval a rovněž zdarma dával a jedenkrát prodal v období od května 2015 do 22. 3. 2016 v podkrovním bytě v bytové jednotce v ul. B. v R., okr. týž, A. B., které takto poskytl celkem nejméně 86,1 gramu pervitinu, který měl na A. B. obvyklé účinky,

přičemž metamfetamin je psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a současně zařazená mezi psychotropní látku podle nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění zákonem č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, v platném znění,

a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 13. 6. 2014 pod spisovou značkou 1 T 55/2014, který nabyl právní moci dne 13. 6. 2014, odsouzen pro zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let podmíněně odložené na zkušební dobu v trvání 5 let“.

Za uvedené jednání byl obviněný E. T. odsouzen podle § 145 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, škodu ve výši 29.601 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 2 T 78/2016, podal obviněný E. T. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 50 To 452/2016, tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 2 T 78/2016, ve výroku o vině pod bodem I., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný E. T. byl uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem I. rozsudku), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

I.

„v době od 12:00 hodin do 17:00 hodin dne 22. 3. 2016 v R., okr. týž, v místě svého bydliště v podkrovním bytu v bytové jednotce v ul. B. nejprve vyzval přítomnou bývalou přítelkyni A. B., poté, co jí přišla SMS zpráva do jejího mobilního telefonu, aby mu mobilní telefon půjčila, což A. B. dobrovolně učinila, kdy po prohlédnutí jejího mobilního telefonu jí nejprve vyčítal, že má kontakty na osoby, se kterými on nemá dobrý vztah a které jej údajně udaly na policii pro jeho trestnou činnost, a nejprve ji rukou sevřenou v pěst udeřil do oblasti levého oka, kdy se mu snažila vše vysvětlit a zabránit tak dalšímu jejímu fyzickému napadení, což se jí nepovedlo, došlo k slovní rozepři, kdy se po chvíli uklidnil, vzápětí jí řekl, že celou dobu ví, že se baví s lidmi, co jej udali, a rukou sevřenou v pěst udeřil A. B. vícekrát do obličeje, kdy se snažila krýt, v důsledků úderů upadla na podlahu, následně ji vícekrát kopl nohou obutou ve sportovní botě do oblasti zad a levého boku, kdy ji neustále vyčítal to samé, a když se uklidnil, tak jí přikázal, aby si sedla vedle něj, což učinila, vyzval ji, aby se na počítači přihlásila na svůj facebookový účet, což se jí nepovedlo, přihlásil se tedy na facebookový účet prostřednictvím jejího telefonu, kdy si pročítal staré zprávy, kdy zjistil další skutečnosti k jejím kontaktům, které jej opět rozčílily tak, že ji opětovně napadl, kdy ji rukou sevřenou v pěst udeřil nejméně dvakrát do oblasti čela, v důsledku čehož opět upadla na podlahu, následně ji vícekrát kopl nohou bez obuvi do oblasti zad a levého boku, čímž A. B. způsobil zlomeninu 7. až 9. žebra vlevo v čáře střední klíčkové bez výraznějšího posunu, s drobným pneumothoraxem vlevo, a brýlový krevní výron v měkkých tkáních očnice oboustranně, tři krevní výrony na zadní ploše pravé paže, nevýrazné krevní výrony a povrchní oděrky na předloktí oboustranně a krevní výron vlevo nad okrajem lopaty kosti kyčelní, kdy poškozená byla léčena 8 dní v Rokycanské nemocnici a délku poruchy jejího fyzického zdraví lze odhadnout na dobu 4 - 6 týdnů, když však vzhledem k opakovanému způsobu napadání kopy na horní část těla s vysokou intenzitou zraňující síly ze strany obžalovaného je zřejmé, že obžalovaný byl srozuměn se způsobením zranění spočívajícího v poranění vnitřních orgánů těla s krvácením do dutiny břišní poškozené.“

Za uvedené jednání a za jednání pod bodem II. výroku napadeného rozsudku byl obviněný E. T. odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ:47114321, škodu ve výši 29.601 Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 50 To 452/2016, podal následně obviněný E. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že nebylo prokázáno vedení kopu do dolní části hrudníku, bylo prokázáno pouze kopnutí, které mělo za následek zlomení sedmého až devátého žebra vlevo bez posunu. Zranění nevyžadovalo chirurgický zákrok, mohlo být léčeno pouze konzervativně. Znalec zranění hodnotil jako lehké a nezávažné, následkem byly především bolesti, léčení spočívalo v klidovém režimu. Znalec rovněž uvedl, že zranění může ovlivnit i obutí útočníka, ohrožení orgánů závisí na intenzitě kopu. Z uvedených skutečností obviněný dovozuje závěr, že kopnutí sportovní botou či bosou nohou bylo takové intenzity, že došlo k prasknutí tří žeber bez posunu, tedy nedošlo v žádném případě k bezprostřednímu ohrožení vnitřních orgánů poškozené, jak by tomu bylo v případě, že by došlo k dislokaci a bezprostřednímu ohrožení vnitřních orgánů. Nedostatkem argumentace soudů je absence popsání reálně hrozícího následku, soudy se omezily na spekulativní obecný popis, když podle soudů byl obviněný srozuměn se způsobením ještě závažnějšího poranění, není však uvedeno, jakého poranění z hlediska ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že hrozící následek popsaný krajským soudem nemá oporu v provedeném dokazování, nebyl prokázán žádný útok ani žádné poranění dolní části hrudníku.

Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obsahem dovolání jsou námitky, které obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, mj. v podaném odvolání. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a další) přitom v obecné rovině vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se oba soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Je toho názoru, že jak Okresní soud v Rokycanech tak i Krajský soud v Plzni se s veškerými námitkami obviněného vypořádaly řádně. Pokud jde o konkrétní výhrady, pod uplatněný dovolací důvod rozhodně nelze podřadit tu, v jejímž rámci obviněný namítá, že nebyl prokázán kop do dolní části hrudníku. Obviněný jejím prostřednictvím jen polemizuje s provedenými důkazy a jejich hodnocením, potažmo zpochybňuje skutkové zjištění, k němuž dospěl nalézací soud a jehož správnost potvrdil také soud odvolací. Uvedená námitka se tak s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí. Obdobně pak mimo rámec tohoto dovolacího důvodu stojí i závěrečná pasáž dovolání, kde obviněný vytýká údajné nedostatky v popisu skutku, tedy ve vyjádření reálně hrozícího následku. Pod uplatněný dovolací důvod by snad s jistou dávkou tolerance bylo možno podřadit jeho námitku, že s ohledem na intenzitu kopů a skutečnost, že byly vedeny bosou nohou potažmo nohou obutou v lehké sportovní obuvi, nehrozil bezprostřední následek v podobě těžké újmy na zdraví. Tuto námitku však považuje za neopodstatněnou. Obviněný ji, a upozornil na to také odvolací soud na straně 7 rozsudku, odvíjí především od fakticky způsobeného následku, kterým bylo prosté ublížení na zdraví. Ze skutkových zjištění však vyplývá, že z jeho strany byly, vedle úderů pěstí do hlavy, vedeny opakované kopy do horní poloviny těla poškozené. Jak vyplývá i z posudku znalce MUDr. Hynka Řehulky, v případě takových kopů není v možnostech útočníka ovlivnit ani intenzitu jednání, ani místa na těle poškozené, na která je útočeno. Závěr obou soudů, že uvedeným jednáním dovolatele reálně hrozilo závažné poranění poškozené mající již charakter těžké újmy na zdraví, je tak bezesporu důvodný.

Navrhuje proto, aby bylo dovolání obviněného E. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

K vyjádření státního zástupce obviněný uvedl, že soudy měly hodnotit reálně hrozící následek se zřetelem ke skutečnému průběhu útoku a jeho skutečné intenzitě. Zejména nesouhlasí se znalcem MUDr. Řehulkou, že nebylo v jeho možnostech ovlivnit intenzitu jednání útočit menší silou bosou nohou nebo v lehké obuvi, neměl v úmyslu způsobit zranění.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného E. T.

Obviněný právně relevantně namítl absenci popsání reálně hrozícího následku ve skutkové větě, neboť soudy obou stupňů neprokázaly srozumění obviněného se způsobením závažnějšího poranění, tj. že jeho jednání nesměřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví.

Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže nedošlo k dokonání trestného činu.

Podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.

Nejvyšší soud této námitce obviněného nepřisvědčil. Lze připustit, že v tomto směru je skutková věta výroku rozsudku soudu druhého stupně formulována poněkud méně výstižně. Z odůvodnění rozsudků, kde jsou učiněná skutková zjištění blíže rozvedena, je však naprosto zřejmý závěr soudů, že jednání obviněného směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví. Nejvyšší soud konstatuje, že tento názor je podložen skutkovými zjištěními vyplývajícími jednak z částečného doznání obviněného, který uvedl, že poškozenou dvakrát udeřil pěstí do obličeje a dvakrát kopl do oblasti žeber, dále z výpovědí svědkyně P. Š., která popsala zranění poškozené po zde posuzovaném útoku, a především z výpovědi poškozené A. B., která byla konzistentní, logická a ve které poškozená přesně popsala jednání obviněného. Dále pak jsou skutková zjištění doplněna znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví znalce MUDr. Hynka Řehulky a jeho výslechem při hlavním líčení dne 1. 11. 2016, kdy uvedl, že „obecně kopy do horní části těla, zejména do oblasti dolní části hrudníku mohou způsobit i vážná poranění vnitřních orgánů břicha a hrozícím krvácením do dutiny břišní“ (viz str. 10 druhý odstavec rozsudku soudu prvního stupně). Na tomto základě pak soud prvního stupně vyvodil závěr o srozumění obviněného s tím, že svým jednáním mohl poškozené způsobit vážnou poruchu zdraví ve formě poškození důležitého orgánu, tedy vnitřních orgánů břicha, např. sleziny.

Také odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že pro úvahy o právní kvalifikaci jednání obviněného pod bodem I. však bylo nutno brát v úvahu charakter a intenzitu jednání obviněného vůči poškozené, způsob jejího fyzického napadení a v kontextu s tím i reálnost vzniku následků, které za dané situace poškozené bezprostředně hrozily. V této souvislosti je tak nutno připomenout i další závěr znalce, že za dané situace nebylo v možnostech obviněného ovlivňovat intenzitu jeho jednání a místa na těle poškozené, do kterých byly vedeny údery a zejména kopy. Že takovým jednáním obviněného hrozilo i způsobení závažných následků vyjádřil soud prvního stupně v závěru skutkové věty pod bodem I. napadeného rozhodnutí. Upřesnit je možno, že pokud byl obviněným veden kop do oblasti dolní části hrudníku, může toto jednání vést k poranění vnitřních orgánů, nejvíce ohrožena je poté slezina, kdy traumatizace této krajiny hrozí tupým poraněním s trhlinou a možným krvácením do dutiny břišní, může dojít i k pneumotoraxu apod.

Nejvyšší soud shledal, že veškeré znaky skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku vyplývají ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu, příp. z jeho odůvodnění. Nejvyšší soud podotýká, že ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu (a rovněž z jeho odůvodnění):

- je patrný použitý „nástroj“ – resp. způsob napadení poškozené (údery pěstí, kopy nohou ve sportovní obuvi, kopy nohou bez obuvi);

- je zřejmé, kam byly rány vedeny – do oblasti zad a levého boku, přičemž soud připojil stěžejní zjištění, že za dané situace nebylo v možnostech obviněného ovlivňovat intenzitu jeho jednání a místa na těle poškozené, do kterých byly vedeny údery a zejména kopy, mohlo tedy dojít ke vzniku závažných poranění;

- je zde také obsaženo zjištění charakterizující formu zavinění obviněného. Z odůvodnění rozsudku pak vyplývá, že k tomuto následku nedošlo nikoli na základě vůle obviněného. Jinými slovy, že případné způsobení následku nebylo obviněnému proti vůli, jelikož s tím byl přinejmenším srozuměn. V dané věci takový následek reálně hrozil zejména v souvislosti s velkou intenzitou zraňující síly, kterou byly kopy vedeny (zejména v případě, kdy měl obviněný na nohou sportovní obuv), a to proti poškozené, která je velmi drobné postavy, obviněným o váze bezmála 100 kg. Reálná možnost vzniku těžkého zranění poškozené byla i ze subjektivního hlediska obviněného předvídatelná. Za výše uvedeného stavu obviněný nutně akceptoval i reálně hrozící následek v podobě těžkého zranění poškozené. Okolnost, že poškozená nakonec utrpěla jen lehčí zranění, nevyplývala z ničeho, co by se dalo hodnotit ve prospěch obviněného.

Možná pochybnost je tedy odůvodněními rozsudků odstraněna a Nejvyšší soud neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými ve věci a právním posouzením skutku, jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný E. T. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky mimo jiné zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného E. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 6. 2017

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru