Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 632/2020Usnesení NS ze dne 17.06.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
Subjektivní stránka
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.632.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku

§ 15 tr. zákoníku

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b,e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 632/2020-716

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovoláních obviněných A. F., nar. XY, OSVČ, trvale bytem XY a B. K., nar. XY, administrátora, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 61 To 167/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 83/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné A. F. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. K. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 44 T 83/2018, byli obvinění A. F. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) a B. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

v přesně nezjištěné době v listopadu roku 2016 při osobních schůzkách obžalovaných a poškozeného M. T., narozeného XY, neoprávněně vystupovali jako zástupci 1. K. k. b., IČ: XY, sídlem XY, předmětem jejíž činnosti měl být obchod na komoditní burze, a poté, co obžalovaní poškozenému M. T. vysvětlili systém fungování této burzy a přislíbili mu, že finanční prostředky, které společnosti 1. K. k. b. svěří, budou užity pouze s jeho předchozím výslovným souhlasem a v rámci obchodování na této burze, předložili obžalovaní dne 21. 11. 2016 v Praze 1, na adrese XY, poškozenému M. T. k podpisu Smlouvu o správě majetku ze dne 21. 11. 2016, ve které se mimo jiné 1. K. k. b., zastoupená J. Š., jakožto správcem, zavázala finanční částku ve výši 1 000 000 Kč, kterou složí poškozený na bankovní účet 1. K. k. b., spravovat a používat pouze s předchozím písemným svolením poškozeného a s jeho souhlasem, přičemž poškozený takto již ze strany správce signovanou smlouvu podepsal, obžalovaný K. na základě takto uzavřené smlouvy předal poškozenému M. T. registrační formulář a pokyny k provedení plateb s hlavičkou 1. K. k. b., na základě kterých poškozený M. T. dne 23. 11. 2016 poukázal ve prospěch bankovního účtu 1. K. k. b. č. XY vedeného u České spořitelny, a.s., částku ve výši 500 000 Kč, a takto obžalovaní ve vzájemné spolupráci jednali, ač od počátku věděli, že jednak nejsou oprávněni za 1. K. k. b. sjednávat a uzavírat jakékoliv burzovní smlouvy, nebo smlouvy související s burzovními obchody ve smyslu § 2 Zákona č. 229/1992 o Komoditních burzách a dále, že finanční prostředky poskytnuté poškozeným dle Smlouvy o správě majetku ze dne 21. 11. 2016 ihned po jejich připsání na bankovní účet č. XY z větší části vyberou a ponechají si je pro svou potřebu a zbytek dají k dispozici J. Š., přičemž za tímto účelem si obžalovaný K. nechal zřídit dispoziční právo k tomuto bankovnímu účtu a věděl, že tak nedostojí jak svým příslibům o použití finančních prostředků pouze v rámci činnosti burzy a s předchozím souhlasem poškozeného, které poškozenému sdělili výhradně za tím účelem, aby ho přiměli k poskytnutí finanční částky ve výši 500 000 Kč, tak smluvním ujednáním dle Smlouvy o správě majetku ze dne 21. 11. 2016, a takto i konali, a ještě dne 23. 11. 2016 vybral obžalovaný B. K. z bankovního účtu 1. K. K. B. č. XY finanční částku ve výši 400 000 Kč a to s vědomím obžalované A. F. a zbývající finanční částku ve výši 100 000 Kč dne 28. 11. 2016 z bankovního účtu č. XY převedl dle instrukcí obžalované F. J. Š. bezhotovostním příkazem na svůj bankovní účet č. XY vedený u České spořitelny, a.s., v domnění, že jde o částku na pokrytí nákladů spojených s převodem 1. K. k. b., obžalovaní tak svým jednáním poškozenému M. T., narozenému XY, trvale bytem XY, způsobili majetkovou škodu ve výši 500 000 Kč.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 za uvedený zločin uložil oběma obviněným shodně podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu obviněným podmíněně odložil na zkušební dobou v trvání tří let. Dále podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil oběma obviněným přiměřenou povinnost podle svých sil nahradit ve zkušební době majetkovou škodu, kterou trestným činem způsobili.

3. Současně byla obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému M. T., nar. XY, bytem XY, majetkovou škodu v částce 400 300 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený M. T. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 44 T 83/2018, podali oba obvinění odvolání směřující do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 61 To 167/2019, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k nim

5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 61 To 167/2019, podali prostřednictvím obhájců oba obvinění dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí bylo podle nich stiženo vadou nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.

6. Obviněná A. F. v rámci dovolání rekapituluje obsah svého odvolání a uvádí, že soud prvního stupně dostatečně neobjasnil, jakým způsobem se měla skutku dopustit. Má za to, že neobjasnění skutku je důsledek neprovedení její osobou navrhovaných důkazů a rovněž nedostatečného vyhodnocení výpovědi svědka Š. Rozebírá trestní oznámení, které podala na B. K., M. T., L. a K. F. Poukazuje na nestandardní průběh řízení u odvolacího soudu, kdy existují rozpory mezi písemným vyhotovením protokolu o veřejném zasedání a zvukovým záznamem. Akcentuje, že před soudem druhého stupně navrhovala doplnění dokazování (grafologická expertíza a listiny, které zaslalo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1), ale tento soud uvedené návrhy na provedení dokazování neakceptoval a současně takové rozhodnutí ani řádně neodůvodnil. Připomíná, že soud nevyhlásil usnesení o ukončení dokazování ani usnesení, kterým by rozhodl o jejích návrzích na doplnění dokazování. Obviněná je toho názoru, že pod zvoleným dovolacím důvodem lze úspěšně uplatňovat námitku opomenutých důkazů, a to s odkazem na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, případně usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09.

7. V závěru podaného dovolání obviněná A. F. navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle § 265k odst. 1 tr. ř. ruší napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 61 To 167/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 44 T 83/2018. Obviněná dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. Obviněný B. K. s odkazem na odpovídající judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 669/05, I. ÚS 55/04) namítá nedostatečná skutková zjištění, v důsledku čehož byl skutkový stav nesprávně kvalifikován jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle dovolatele ze skutkových zjištění nelze dovodit naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu. Následně namítá, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka tohoto trestného činu, když úmysl vylákat finanční prostředky od poškozeného vylučuje jeho snaha (obviněného) obnovit činnost 1. K. k. b. Dovolatel má za to, že dokazování nebylo realizováno v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., za špatně hodnocené důkazy považuje smlouvu o správě majetku (chybně vyhodnocenou jako burzovní obchod), příjmový pokladní doklad (ze kterého podle obviněného vyplývá, že výběry iniciovala obviněná) a výpověď svědka J. Š. Obviněný vytýká soudu druhého stupně, že ho uznal vinným trestným činem podvodu na základě nedostatečně provedeného dokazování a chybného hodnocení důkazů, když z důkazů rozhodně nelze dovodit, že by jednal od počátku s podvodným úmyslem. V neposlední řadě dovolatel namítá porušení zásady in dubio pro reo.

9. V závěru podaného dovolání obviněný B. K. navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 61 To 167/2019 zrušil, a aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně znovu projednat a rozhodnout.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním obou obviněných vyjádřil prostřednictvím jednoho podání. Ve vyjádření ze dne 21. 2. 2020, sp. zn. 1 NZO 1349/2019, nejprve uvádí, jaký dovolací důvod obvinění uplatňují a v čem spatřují jeho naplnění, přičemž následně se vyjadřuje k jejich argumentaci.

11. Státní zástupce předně vyjadřuje názor, že obvinění opomenuli označit ve svých dovoláních důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť svá dovolání směřují proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byla zamítnuta jejich odvolání podle § 256 tr. ř.

12. Ve vztahu k dovolání obviněné A. F. státní zástupce předně uvádí, že zvukový záznam o průběhu veřejného zasedání neměl v době sepisování vyjádření k dispozici, ovšem z písemného vyhotovení protokolu vyplývá, že strany návrhy na doplnění dokazování nevznesly. Poukazuje rovněž na to, že z dovolání obviněné není zcela jednoznačné, co má na mysli listinami zaslanými prostřednictvím Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, přičemž pokud má obviněná na mysli trestní oznámení podané pro podání křivé výpovědi, pak se jimi soud druhého stupně zabýval (viz bod 2. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Z obsahu listin označených jako trestní oznámení vyplývá, že obviněná hodnotí výpovědi svědků v hlavním líčení, a současně se vyjadřuje k pravdivosti skutečností uváděných svědky. Je tedy nepochybné, že dovolatelka ve zmiňovaných listinách namítá nevěrohodnost výpovědí daných svědků, což státní zástupce považuje za odvolací argumentaci obviněné. Má za to, že se nejedná o důkaz, který by bylo možné provést ve veřejném zasedání podle § 213 odst. 1 tr. ř. Jelikož se tedy nejedná o důkazy, pak nepřipadá v úvahu ani posouzení listin jako opomenutých důkazů.

13. K námitce opomenutých důkazů připomíná, že rozsah dokazování je zcela v kompetenci soudu, kdy v případě neprovedení navrhovaného důkazu soud musí odůvodnit, proč nevyhověl návrhu na provedení dokazování. Poukazuje na to, že soud prvního stupně o návrzích rozhodnul samostatným usnesením (viz protokol o hlavním líčení ze dne 31. 1. 2019), a současně z odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu vyplývá náležité odůvodnění jeho zamítavého rozhodnutí (bod 42. rozsudku). Rovněž soud druhého stupně se s odmítnutými důkazními návrhy náležitě vypořádal (bod 4. usnesení). V případě obviněné se proto podle státního zástupce nejedná o situaci opomenutých důkazů.

14. Ve vztahu k argumentaci obviněného B. K. má za to, že uplatněné námitky směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, když obviněný vyjadřuje nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a následně hodnotí některé provedené důkazy (smlouvu o správě majetku, příjmový pokladní doklad, výpověď svědka Š.) odlišně od soudů prvního a druhého stupně. Státní zástupce vyhodnocuje, že odůvodnění rozhodnutí obou soudů jsou v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Následně zdůrazňuje, že ze smlouvy o správě majetku je zjevná podmíněnost nakládání s prostředky složenými poškozeným (reálně vylákanými) písemným svolením poškozeného. Ve vztahu k příjmovému pokladnímu dokladu poukazuje na nezbytnost rezervovanosti přístupu k tomuto důkazu, kterou adekvátně již odůvodnil soud prvního stupně v bodě 60. svého rozsudku, a vyslovuje názor, že tento důkaz dokládá pouze vzájemný vztah mezi obviněnými. K námitce nedostatečného hodnocení výpovědi Š. ve stručnosti pouze odkazuje na náležité odůvodnění soudu prvního stupně (bod 53. – 54. rozsudku).

15. Podle státního zástupce lze pod zvolený dovolací důvod podřadit výhradu obviněného k posouzení podvodného úmyslu, byť je tak možné učinit s velkou dávkou tolerance, neboť obviněný naplnění subjektivní stránky trestného činu zpochybňuje pouze tvrzením, že se snažil o obnovení 1. K. k. b. Tato skutečnost je ale podle státního zástupce ve vztahu k podvodnému jednání vůči poškozenému zcela irelevantní. Následně státní zástupce odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, který v bodech 49. – 59. rozsudku rozebral okolnosti, které jej vedly k závěru o přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ze strany obviněného.

16. K námitce absence objektivní stránky trestného činu předně uvádí, že tuto dovolatel dále nerozvádí a tato vychází pouze z odlišného hodnocení důkazů, když obviněný vyjadřuje přesvědčení, že nebylo náležitě prokázáno, že se dopustil jednání mu kladeného za vinu. Podle státního zástupce se takto ale obviněný dostal mimo uplatněný dovolací důvod. Následně uzavírá, že ani námitka porušení zásady presumpce neviny není s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 813/2017) právně relevantní, neboť směřuje do skutkových zjištění, respektive proti způsobu hodnocení důkazů.

17. Závěrem státní zástupce navrhnul, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné A. F. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a dovolání obviněného B. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné [nepřistoupí-li i v tomto případě k použití § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Současně Nejvyššímu soudu navrhnul, aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.

III.

Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], jsou podaná osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

20. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

22. Nejvyšší soud v dané věci považuje za vhodné uvést, že oba obvinění v podaných dovoláních uplatňují v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jejich obhajoby reagovaly, tedy zabývaly se jimi. V souvislosti s námitkami, které obvinění uplatnili v rámci podaných dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaných odvoláních je třeba uvést, že na situaci, kdy obvinění v rámci podaných dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněná. O takový případ se v dané věci jedná. Bez ohledu na uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněných.

23. Předně je nezbytné uvést, že z pohledu konkrétně uplatněné dovolací argumentace obviněných lze konstatovat, že toliko obviněný B. K. uplatněnou argumentací částečně naplnil zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Právně relevantním způsobem, byť se značnou dávkou tolerance, uplatnil obviněný námitku vztahující se k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu.

24. Ohledně zbývající části uplatněných námitek obviněného B. K. a z pohledu dovolací argumentace obviněné A. F., jež se vztahují k naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze uvést, že oba obvinění sice své námitky formálně opírají o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jimi namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obvinění vytýkají soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když obviněná A. F. vyjadřuje nesouhlas s hodnocením výpovědi svědka Š. (svědek dané problematice vůbec nerozuměl, což podle jejího názoru umožňovalo spoluobviněnému K. podvodně jednat) a obviněný B. K. namítá chybné hodnocení následujících důkazů - smlouvy o správě (jednalo se nanejvýš o prostou správu cizího majetku nebo smlouvu o zprostředkování obchodu ve smyslu občanského zákoníku), příjmového pokladního dokladu ze dne 25. 11. 2016 (tento dokazuje, že v celé věci byla obviněná F. hlavní iniciátorkou) a výpovědi svědka Š. (z té je zjevné větší zapojení svědka do celé věci), a oba přitom současně prosazují vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněné A. F. a obviněného B. K. v tomto směru tedy fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. V podstatě vyjadřují nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a předestírají vlastní verzi události, která je pro ně příznivější, když fakticky neuvádí žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy nižších stupňů, pouze soudům vytýkají především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů a následně vadná skutková zjištění.

25. Nejvyšší soud připomíná, že hodnocení důkazů spadá do kompetence soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího (provádí-li dokazování) a Nejvyšší soud není zásadně oprávněn k jeho revizi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 892/2014: „Shromážděné důkazy soud – pozn. myšleno soud prvního stupně – hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence …. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 940/2016: „…je podstatné, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily … skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.“, a dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Jak již bylo naznačeno, touto argumentací obvinění zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný.

26. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněnými v podaných dovoláních, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněných nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněných za vyvrácenou, a které důkazy je usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 48. – 62. rozsudku). Soud prvního stupně rovněž řádně rozvedl, z jakých důvodů považuje požadavek obviněné A. F. na doplnění dokazování, konkrétně požadavek na provedení grafologické expertízy za nadbytečný (viz bod 42. rozsudku). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, když ovšem neodkázal pouze na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obvinění uplatnili v rámci podaných odvolání (viz bod 4. usnesení). I druhostupňový soud se ztotožnil s rozhodnutím prvostupňového soudu o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem grafologie, když své závěry řádně zdůvodnil (viz bod 4. usnesení). Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009), přičemž Nejvyšší soud má za to, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů těmto požadavkům zcela dostálo.

27. Přestože, jak již bylo naznačeno, námitky týkající se hodnocení důkazů nemohou založit přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu, považuje Nejvyšší soud za vhodné se k některým argumentům obviněných blíže vyjádřit. Obviněná A. F. především namítá, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud zamítly její návrh na provedení znaleckého posudku z oboru grafologie a že v průběhu řízení před soudem druhého stupně nebylo vyhlášeno usnesení, kterým byl zamítnut její návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru grafologie. Zde je na místě konstatovat následující. Obviněná před soudem druhého stupně trvala na vyhotovení znaleckého posudku z oboru grafologie a poukázala na trestní oznámení, která učinila na svědky. Z protokolu o veřejném zasedání, jakožto i ze zvukového záznamu o průběhu veřejného zasedání, je zjevné, že soud druhého stupně skutečně nevyhlásil usnesení, kterým by rozhodl o návrzích obviněné na doplnění dokazování. Je třeba ovšem připomenout, že podle § 263 odst. 6 tr. ř. se na provádění důkazů před soudem druhého stupně použije ustanovení o provádění důkazů v hlavním líčení. Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování má formu usnesení, kterým soud upravuje probíhající řízení, a proto není třeba jej vyhotovovat (viz § 136 odst. 1 tr. ř.), je toliko vyhlášeno během hlavního líčení případně veřejného zasedání a zaznamenáno do protokolu. Usnesení je následně po vyhlášení stručně ústně odůvodněno. Důvody, proč nebyly stranami navrhované důkazy provedeny, je potřeba vždy zmínit v písemném odůvodnění rozsudku (viz § 125 odst. 1 tr. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1388/2012). Z uvedeného je tedy zjevné, že pokud odvolací soud nevyhlásil usnesení o zamítnutí důkazních návrhů obviněné během veřejného zasedání, jedná se o formálně procesní pochybení soudu druhého stupně. Z odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu je však zjevné, proč nebyly navrhované důkazy provedeny. Odvolací soud zhodnotil, že důkazní situace je jednoznačná, a proto byl jako nadbytečný zamítnut návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru grafologie, když provádění dalších důkazů by bylo podle tohoto soudu neúměrné a zbytečně by zdrželo průběh trestního řízení. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je tak zjevná nadbytečnost takového dalšího dokazování. Proto byť se v tomto směru jedná o jisté formálně procesní pochybení odvolacího soudu, nejde o takové pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího soudu. Je tomu tak proto, že proti usnesení o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování není stížnost přípustná. Navíc ze zvukového záznamu a písemného vyhotovení rozhodnutí soudu druhého stupně je patrno, z jakých důvodů nepovažoval za nutné dokazování doplnit, čímž byla dána možnost obviněné se s jeho závěry a úvahami seznámit.

28. Současně považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se proto považuje i procesní situace, spočívající v tom, že bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Zde se sluší poznamenat, že jak již bylo naznačeno, v řízení před soudy nižších stupňů bylo soudy náležitě odůvodněno, z jakého důvodu byl důkazní návrh obviněné A. F. na znalecké zkoumání stáří razítka a podpisu na příjmovém pokladním dokladu ze dne 25. 11. 2016 zamítnut. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že soudy nižších stupňů závěr o vině obviněné A. F. nezaložily na příjmovém pokladním dokladu, tento hodnotily velmi obezřetně (viz bod 60. rozsudku soudu prvního stupně), ale na ostatních důkazech, na které odkazují, když se jedná zejména o výpovědi svědků. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy. V dané věci nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], když se soudy prvního i druhého stupně s důkazním návrhem obviněné v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11).

29. Pokud dovolatelka A. F. uvádí, že se odvolací soud nezabýval listinami, které mu byly zaslány prostřednictvím Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a které dle jejího názoru odůvodňují odvolání, pak (pokud obviněná těmito listinami měla na mysli čtyři trestní oznámení pro podání křivé výpovědi) s tímto tvrzením nelze souhlasit. Z odůvodnění usnesení soudu druhého stupně (bod 2. usnesení) je nepochybné, že odvolací soud považoval tato trestní oznámení za doplnění odvolání obviněné. Z obsahu listin je evidentní, že se jedná o hodnocení výpovědí svědků obviněnou, především pak hodnocení věrohodnosti těchto svědeckých výpovědí. Listinu obsahující hodnocení výpovědí svědků a zpochybňující jejich věrohodnost však nelze považovat za návrh listinného důkazu, který by bylo nutno provést během veřejného zasedání, fakticky se jedná o námitku do způsobu hodnocení důkazů (výpovědi svědků). Je vhodné dodat, že i v případě, pokud by obviněná prostřednictvím těchto listin uplatňovala ve svém dovolání námitku posouzení věrohodnosti svědků, pak ani tato námitka by deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný, nemohla naplňovat, neboť posouzení otázky věrohodnosti svědků spadá do otázky hodnocení důkazů. Je na místě zopakovat, že posuzování věrohodnosti svědka nepřísluší obviněné nýbrž soudu.

30. K námitce stran údajných rozporů mezi písemným vyhotovením protokolu o veřejném zasedání a zvukovým záznamem z veřejného zasedání je třeba uvést, že tato rovněž nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že obviněná žádnou bližší argumentaci neuvádí, takže není zřejmé, v čem konkrétně měly tvrzené rozpory spatřovat. Navíc případnou opravu protokolu lze uplatňovat postupem podle § 57 odst. 1 tr. ř.

31. K argumentaci obviněného B. K. spočívající v porušení zásady in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že předmětné pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).

32. Přesto je obecně třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.

33. Pokud dovolatel B. K. namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu, tak je třeba uvést, že k této dovolací argumentaci neuvádí nic dalšího. Za situace, kdy chybí jakýkoliv náznak dovolací argumentace je možno mít za to, že tato argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod a jako takovou se jí Nejvyšší soud v rámci podaného dovolání nemůže vůbec zabývat, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet. Jak již bylo naznačeno, právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem. Obecně jen považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na úvahy soudů nižších stupňů, které se otázkou naplnění jednotlivých znaků charakterizujících objektivní stránku trestného činu podvodu v rámci svých rozhodnutí zabývaly (viz bod 56. – 58., 61. – 62. rozsudku soudu prvního stupně, bod 4. usnesení soudu druhého stupně).

34. Jak již bylo naznačeno, obviněný B. K. dále zpochybňuje subjektivní stránku svého jednání, tedy úmysl spáchat trestný čin. Takto uplatněnou námitku lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť jak již bylo naznačeno s poměrně velkou dávkou tolerance, když obviněný vychází ze své obhajoby, a současně tuto námitku odůvodňuje pouze tím, že podnikal kroky směřující k tomu, aby obnovil chod 1. K. k. b. Obecně je třeba uvést, že subjektivní stránka se vztahuje k zavinění a jako taková se týká předpokladů trestní odpovědnosti fyzické osoby. Zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dáno v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Současně platí, že závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15) a nedbalost (§ 16), přičemž závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Jinak vyjádřeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. U trestného činu podvodu, pokud jde o zavinění, se v základní skutkové podstatě vyžaduje úmysl, byť postačí úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] a v případě kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, postačuje nedbalost ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku. V předmětné věci soud prvního stupně uzavřel, že obvinění jednali v úmyslu přímém (viz bod 61. rozsudku), přičemž soud druhého stupně se vyjádřil tak, že obvinění jednali minimálně s podvodným úmyslem minimálně ve formě nepřímého úmyslu (viz bod 4., str. 4 usnesení).

35. Závěry obou soudů o úmyslném zavinění obviněných považuje Nejvyšší soud za správné, neboť z provedeného dokazování a následně z učiněných skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že oba obvinění si museli být vědomi toho, že burza se nachází v likvidaci a nemá nezbytné licence, potřebné pro provozování burzovních obchodů, a i přes vědomí této skutečnosti poškozeného T. ubezpečovali, že jeho finance použijí k obchodování na burze a jen s jeho souhlasem. Obvinění tedy poškozenému poskytovali nepravdivé informace o podstatných skutečnostech, čímž byl poškozený uveden v omyl a svěřil jim finanční prostředky ve výši 500 000 Kč, přičemž obvinění věděli, že nabízený obchod nemohou na burze zajistit. Následně obvinění bezprostředně po převedení částky 500.000 Kč peníze poškozeného z účtu vybrali a použili dále nezjištěným způsobem, přičemž samotný obviněný vybral částku 400.000 Kč v podstatě ihned po jejím složení v hotovosti, aniž by měl s takovým jednáním souhlas poškozeného a ani se o to, zda tento souhlas poškozeného byl udělen, nezajímal, ačkoliv si byl vědom, že se složenými penězi mohou nakládat jen na základě předchozího souhlasu poškozeného, neboť mu byl znám obsah uzavřené smlouvy ze dne 21. 11. 2016. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že není důležité, zda se jednalo v případě uzavřené smlouvy ze dne 21. 11. 2016 o burzovní obchod, ale o to, jaké informace obvinění před uzavřením této smlouvy a složením peněz sdělili poškozenému, když právě na základě těchto nepravdivých informací došlo k podvodnému vylákání částky 500.000 Kč a dále o skutečnost, že se složenými finančními prostředky mohlo být nakládáno jen za základě předchozího písemného souhlasu poškozeného, který ovšem nebyl udělen a obviněnému to bylo známo. Obvinění se tak uvedeným způsobem obohatili ke škodě poškozeného svědka T. Nad rámec tohoto závěru odkazuje Nejvyšší soud na úvahy ohledně naplnění subjektivní stránky jednání obviněných na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.

36. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněná A. F. svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešla a vznesla námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jí deklarovaný, ale ani žádný jiný.

37. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněné A. F. je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

38. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze současně uvést, že dovolání obviněného B. K. bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněná námitka je zjevně neopodstatněná.

39. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného B. K. je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.

40. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích obviněných v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 6. 2020

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru