Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 63/2020Usnesení NS ze dne 29.01.2020Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti

HeslaTěžké ublížení na zdraví z nedbalosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.63.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 147 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 63/2020-290

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného L. V., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 10 To 281/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 33/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 10 To 281/2019 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 17 T 33/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-západ přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 17 T 33/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný L. V. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku.

Za dané jednání byl obviněný odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. M., nar. XY, XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný i státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ si proti tomuto rozsudku podali odvolání. Krajský soud v Praze na podkladě odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu ve věci sám rozhodl. Rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 10 To 281/2019, obviněného L. V. uznal vinným opět přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„dne 14. 11. 2017 v 08:00 hodin řídil, na silnici v ulici XY, v obci XY, okr. Praha – západ, ve směru jízdy XY - XY, osobní automobil tovární značky Škoda Felicia, registrační značka XY, a v km 3,7 nevěnoval pozornost řízení vozidla a vzniklé dopravní situaci, zejména nerespektoval dopravní značku IP 6 “Přechod pro chodce“ doplněnou vodorovným dopravním značením V7 “ Přechod pro chodce “, načež vjel na tento přechod pro chodce v době, kdy přes něj zleva přecházeli chodci, a zprava na přechod náhle a neopatrně vstoupil J. M., vedený snahou řídit silniční provoz, načež obžalovaný přední částí vozidla narazil do jeho těla, přičemž v důsledku tohoto střetu a pádu na vozovku utrpěl J. M. zlomeninu horní části holenní kosti vlevo zasahující do kolenního kloubu s posunem úlomků, čímž byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu nejméně šesti týdnů“.

Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému rovněž trest řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců.

Odvolání obviněného Krajský soud v Praze zamítl podle § 256 tr. ř.

Na tomto místě je vhodné podotknout, že Krajský soud v Praze rozhodoval v této věci již potřetí. Prvními dvěma rozhodnutími zrušil rozsudky Okresního soudu Praha-západ, jimiž byl obviněný obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 10 To 281/2019 (dále také jen „napadený rozsudek“) podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) a l) tr. ř., když první tři uvedené dovolací důvody směřovaly proti novému rozhodnutí Krajského soudu v Praze, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. směřoval proti výroku o zamítnutí odvolaní obviněného.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odvolacímu soudu vytkl, že ačkoliv trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje po subjektivní stránce zavinění z nedbalosti, tento ve svém rozsudku neuvedl a nezdůvodnil typ nedbalosti, tj. zda se jednalo o nedbalost vědomou či nevědomou.

Dále obviněný uvedl, že odvolací soud nesprávně posoudil skutek jako trestný čin, ačkoliv k tomu nebyly splněny podmínky, neboť za daného skutkového stavu neměl povinnost zastavit vozidlo a v okamžiku vstupu poškozeného do vozovky již nebylo možné střetu zabránit. Soud považoval za podstatné vyřešení otázky, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti, přizpůsobil styl a rychlost své jízdy okolnostem, které mohl předvídat a dodržel všechna pravidla silničního provozu, nebo zda tomu tak nebylo. Soud uzavřel, že jde o druhou uvedenou variantu, k tomu citoval ustanovení § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (dále také jen „zákon o silničním provozu“), a k dané situaci uvedl, že blízko přechodu je škola, přičemž v 8 hodin ráno je pravděpodobné, že někteří opozdilí žáci se budou snažit do školy doběhnout tzv. na poslední chvíli. K tomu obviněný dodal, že uvedené je sice pravdou, nicméně žádné ustanovení neukládá povinnost v blízkosti školy zpomalit více, než stanoví zákon nebo dopravní značení. Nadto, pokud soud odkazoval na denní dobu s tím, že je pravděpodobné, že se opozdilí žáci budou snažit dostat do školy, nejde podle obviněného o fakt, ale o pouhou domněnku, která nemá v trestním řízení místo. V tomto případě totiž nejde o jakousi notorietu. Odvolací soud dále dodal, že za přechodem pro chodce stálo vozidlo městské policie s rozsvícenými majáky a navíc vedle přechodu stál strážník městské policie. K tomu obviněný namítal, že vozidlo městské policie se nacházelo na chodníku a není tedy zřejmé, z čeho měl usuzovat, že tam stálo z důvodu zvýšeného výskytu chodců na vozovce, stejně tak mohlo jít o řešení rvačky nebo „probouzení bezdomovce“. Strážník přitom stál vedle přechodu, nikoli na přechodu pro chodce, a to navíc otočen zády k přechodu. Řidič přitom nemá rozhodně povinnost zastavit či zpomalit v případě, že vedle přechodu stojí osoba, která zjevně nemá v úmyslu vstoupit na přechod, a to ani tehdy, jde-li o strážníka městské policie.

K výpovědi svědka E., že „pouštěl asi 10 lidí, tito lidé byli před jeho vozidlem“ dodal, že pokud tomu tak skutečně bylo, těžko mohl tak dobře vidět, jak se automobil obviněného přibližuje, těžko by detailně popsal zablokovaná kola, a to zkrátka proto, že by přes tak velkou skupinu lidí neviděl. Jinými slovy, jmenovaný svědek buď vypovídal nesprávně co do počtu chodců z jeho strany a místa, kde se nacházeli, nebo co do jízdy obviněného, brzdění apod. Podle obviněného je s podivem, že pokud celé situaci přihlíželo skutečně 10 dalších osob, byl vyslechnut jen svědek E., nikoho jiného se orgány činné v trestním řízení nepokusily vytěžit, přitom tito svědci měli celou situaci přímo na očích nikým nezakrytou. I tak je třeba učinit závěr, že výpověď svědka E. je rozporná, a pokud na ní soud založil své rozhodnutí, došel k právním závěrům, které jsou v extrémním rozporu se skutkovým stavem.

Obviněný uvedl, že je podle jeho názoru nepochybné, že orgány činné v trestním řízení se ani nepokusily zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. O tom svědčí i poněkud laxní přístup Policie ČR, která ani nezajistila stopy brzdných drah, natož aby se pokusila vytěžit více svědků. Není proto divu, že znalec musel vypracovat spoustu verzí nehodového děje, když zaviněním orgánů činných v trestním řízení nedošlo k zajištění všech možných a potřebných důkazů. Nedostatek důkazů však nemůže být nahrazen domněnkami soudu. Jestliže tedy není dostatek důkazů k jednoznačnému vyslovení viny, musí být obviněný obžaloby zproštěn. Okresní soud Praha-západ tento princip ctil, napotřetí obviněného odsoudil jen proto, že mu to v zásadě přikázal Krajský soud v Praze.

Obviněný následně poukazoval na to, že ohledně pozice chodců vyvstala v řízení tři různá tvrzení. Soud si přitom vybral verzi svědka E. s odůvodněním, že lze-li posoudit, která verze výpovědi vyznívá nejpřesvědčivěji, neznamená to, že by měl soud vycházet z výpovědi pro obviněného nejpříznivější. Obviněný však zopakoval, že výpověď tohoto svědka je plná rozporů a neodpovídá tomu, co uvedli ostatní „zúčastnění“. Naopak obviněný v souladu s poškozeným uvádí, že do vozovky z druhé strany ještě nikdo nevstoupil. V tomto přístupu soudu shledal obviněný porušení zásady in dubio pro reo.

Obviněný vytkl odvolacímu soudu i jeho závěr o tom, že měl obviněný prudce akcelerovat, když se obviněný chystal před střetem přeřadit z druhého na třetí rychlostní stupeň. Takový názor je podle obviněného v naprostém rozporu se selským rozumem, neboť každý řidič ví, že akcelerace lze docílit zejména podřazením na nižší, nikoli vyšší rychlostní stupeň.

Odvolací soud se podle obviněného pokusil zachovat příčinnou souvislost mezi řidičským pochybením a sražením poškozeného „oslím můstkem“, když uvedl, že poškozený vstoupil na přechod pro chodce právě proto, aby zastavil dopravu a umožnil přejít chodcům z druhé strany. Obviněný uvedl, že si lze představit, že by spáchal přestupek, když by nenechal dotyčné chodce přejít (ačkoliv uvedl, že tam žádní nebyli), nelze mu však přičítat k tíži, že srazil osobu, která objektivně vypadala tak, že se do vozovky vstoupit nechystá.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že mu byl napadeným rozsudkem uložen trest řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců. Takový trest však trestní zákoník nezná, resp. není uveden v § 147 odst. 1 ani v § 52 odst. 1 tohoto zákona. Nejblíže je takovému trestu trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, z rozsudku však nevyplývá, že chtěl soud takový trest uložit. Na základě toho dovodil, že mu soud uložil trest, který zákon nepřipouští a který dokonce ani český právní řád nezná.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že Okresní soud Praha-západ učinil ve svém rozsudku i výrok o výsledku adhezního řízení. Krajský soud v Praze tento výrok zrušil, nijak však jeho zrušení neodůvodnil. Nadto podle obviněného ani tento výrok napaden nebyl. Odvolací soud tímto proto zatížil řízení závažnou procesní vadou.

Závěrem se vyjádřil k nepřiměřeně dlouhé době řízení vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně jednoduchou věc. Krajský soud v Praze přitom neodůvodnil, jak tuto skutečnost zohlednil při výměře trestu. S ohledem na vše v dovolání uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a podle § 265m tr. ř. sám rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby, případně aby věc vrátil Krajskému soudu v Praze a přikázal mu ve věci znovu jednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“) využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. K námitkám obviněného uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že je pod tento dovolací důvod lze přiřadit pouze zčásti. Bezpředmětné jsou totiž ty výhrady, jejichž prostřednictvím obviněný brojil proti tomu, jak soudy hodnotily provedené důkazy, proti nedostatečnému množství provedených důkazů, proti tomu, k jaké verzi průběhu skutkového děje se soudy přiklonily nebo že došlo k porušení zásady in dubio pro reo. K takovým námitkám nelze zásadně přihlížet, jelikož nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, nýbrž míří do oblasti procesní a do oblasti skutkových zjištění. Jestliže pak obviněný zpochybňoval své zavinění a současně tvrdil, že neporušil žádnou povinnost ani potřebnou míru opatrnosti, jedná se sice o výtky uplatněné formálně relevantně, nejde však o námitky věcně opodstatněné. V této souvislosti odkázal na s. 5-7 napadeného rozsudku, kde krajský soud zmiňuje řadu okolností, na základě kterých lze bezpečně dovodit, že obviněný vědět měl a mohl o možnosti vstupu poškozeného na přechod pro chodce, současně mohl střetu s poškozeným zabránit, pakliže by věnoval patřičnou pozornost řízení vozu a dopravní situaci včetně pohybu chodců a dopravnímu značení indikujícímu přechod pro chodce v místě střetu. Krajský soud současně srozumitelně vysvětlil, jaké povinnosti svým činem obviněný porušil a v čem spatřoval nezbytný příčinný vztah. Se stanoviskem odvolacího soudu se státní zástupce ztotožnil. Bylo-li obviněným v dovolání namítáno, že se odvolací soud nevypořádal s tím, o jakou formu nedbalosti se jednalo, pak je nutno obviněnému do jisté míry přitakat. Podle státního zástupce však lze dovodit, že odvolací soud buduje odsuzující rozsudek na závěru o nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podstatným navíc zůstává, že tento určitý formální nedostatek přezkoumávaného rozhodnutí nemůže mít vliv na správnost zvolené právní kvalifikace. Předmětný přečin totiž může být spáchán jak z nedbalosti vědomé, tak i nevědomé.

K námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že se jednalo o formální vadu, když Krajský soud v Praze namísto slovního spojení „trest zákazu řízení motorových vozidel“ uvedl „trest řízení motorových vozidel“. Podle státního zástupce tato formální vada nemá za následek nesrozumitelnost výroku o trestu, neboť je zřejmé, jaká činnost byla obviněnému zakázána. Ostatně i z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný si je dobře vědom toho, jaký trest mu byl uložen. I kdyby nebylo možné daný nedostatek odstranit prostřednictvím opravného usnesení, podle státního zástupce rozhodnutí i přes formální vadu obstojí.

Stran výhradám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že odvolací soud nepochybil, pokud nepřevzal výrok ve smyslu § 229 odst. 1 tr. ř. Nebyly totiž splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí a soud prvního stupně ho neměl vůbec učinit, neboť nárok nebyl uplatněn včas.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný neuvedl žádnou argumentaci, ačkoliv v úvodu tento důvod výslovně označil. Závěrem se státní zástupce vyjádřil k výtkám obviněného k délce řízení. Uvedl, že se jedná o námitku zcela bezvýznamnou, délka řízení nemá žádný vliv na správnost přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu.

S ohledem na vše uvedené uzavřel, že z odůvodnění napadeného rozsudku nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soud postupoval v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění napadeného rozsudku splňuje požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby i jiné, než navrhované rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 10 To 281/2019, je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřovaly z převážné části právě do oblasti skutkové a procesní. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). Přitom je třeba konstatovat, že obviněný tento extrémní rozpor (nesoulad) namítl.

Namítal-li dále, že za daného skutkového stavu neměl povinnost vozidlo zastavit ve smyslu § 5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu, že v okamžiku vstupu poškozeného do vozovky již nebylo možné střetu zabránit, jakož i absenci příčinné souvislosti, je třeba k tomu uvést, že takové námitky pod uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze. Nejvyšší soud je zároveň shledal důvodnými.

Podle ustanovení § 5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce; tyto povinnosti se nevztahují na řidiče tramvaje.

Z rozhodných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný věděl o přítomnosti chodců po jeho levé straně, stejně tak o poškozeném strážníkovi M. po jeho pravé straně, když panuje shoda svědka E. a obviněného o tom, že jmenovaný poškozený stál do poslední chvíle otočený zády k vozovce, když měl přitom zároveň s někým hovořit. Dopravní situaci na místě poškozený neusměrňoval, tak si počínal zbrkle a neopatrně, když nedal vůči obviněnému pokyn k zastavení a na poslední chvíli vstoupil do vozovky, aby chodcům z protější strany umožnil bezpečné přejití. Podle učiněných závěrů soudů nižších stupňů tedy v době příjezdu obviněného situaci na přechodu pro chodce nesledoval a na přechod vstoupil až v okamžiku, kdy se vozidlo obviněného nacházelo již poměrně blízko a nebylo možné je zastavit.

Odvolací soud přitom uvedl, že i na poškozeného strážníka se vztahovalo ustanovení § 54 odst. 3 zákona o silničním provozu, podle něhož chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem.

Jestliže svědek E. vypověděl, že v době střetu se chodci nacházeli před jeho vozidlem (a soudy vycházely pouze z této jeho výpovědi), znamenalo by to, že obviněný, který jel plynulou, nikoli agresivní jízdou (rychlost okolo 20 až 30 km/h), by stihl bezpečně přechod pro chodce projet. Byť soudy nižších stupňů považovaly výpovědi obviněného a poškozeného za v rozporu s tím, co vypověděl jmenovaný svědek, je k tomu třeba uvést, že pokud obviněný v době, kdy k přechodu pro chodce přijížděl, viděl po své levé straně chodce, kteří k přechodu teprve došli, pak toto odpovídá tvrzení svědka E., že ve chvíli, kdy došlo ke střetu s poškozeným, chodci mezitím na přechodu pro chodce pokročili až před vozidlo tohoto svědka. Pokud by tam však poškozený z pravé strany obviněného řidiče nevkročil, za dané situace by obviněný přes přechod pro chodce bezpečně přejel. Odvolací soud obviněnému nesprávně vytýkal, že nezastavil na přechodu pro chodce, když se na něm nacházeli chodci z jeho levé strany. Obviněný totiž za dané situace nemusel ve smyslu § 5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu, před přechodem pro chodce zastavit. I s ohledem na výše uvedené je zjevné, že obviněný věnoval řízení a situaci na přechodu pro chodce pozornost. O dané dopravní situaci měl, na rozdíl od poškozeného, přehled. Soudy přikládaly váhu i tomu, že ke střetu došlo v blízkosti školy, navíc „v 8 hodin ráno je vcelku pravděpodobné, že se někteří opozdilí žáci budou snažit do školy doběhnout tzv. na poslední chvíli“. Činily tak však do jisté míry s nepřihlédnutím k tomu, co bylo zjištěno, tedy že obviněný byl obezřetný, když si zkontroloval obě strany vozovky (chodce po jeho levé straně registroval, stejně jako poškozeného po jeho pravé straně, vůči němuž si mohl důvodně vyhodnotit, že do vozovky nevstoupí), řízení věnoval pozornost, rychlost jeho jízdy byla okolo 20 až 30 km/h. Navíc nedošlo ke střetu s dítětem, nýbrž se strážníkem městské policie. Jeví se tedy rovněž zcela nepřiléhavým odkazovat na ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, v němž je ukládána povinnost řidiči dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem. Nejvyšší soud znovu opakuje, že obviněný měl přehled o dopravní situaci na vozovce, registroval chodce po jeho levé straně, přičemž ke střetu došlo se strážníkem městské policie, nikoliv s dítětem.

Soudy učinily závěr o vině obviněného navíc do jisté míry i v rozporu s provedenými důkazy, když uzavřely, že obviněný musel vědět, že se poškozený vedle přechodu pro chodce vyskytuje právě proto, aby zde usměrňoval dopravu. Na základě provedených důkazů totiž nemohl obviněný rozhodně usuzovat na tom, že poškozený hodlá na přechod pro chodce vstoupit, když v danou chvíli byl otočen k vozovce zády a dopravu neřídil. Jiná situace by byla, kdyby poškozený věnoval dopravní situaci pozornost. Pak by jistě bylo možné dovodit, že obviněný měl předpokládat, že tam poškozený bude chtít vkročit, nikoliv však za situace z provedených důkazů vyplývající. Není ani logický závěr odvolacího soudu, že obviněný zrychloval, aby stihl přejet přechod pro chodce, když chtěl přeřadit z druhého na třetí rychlostní stupeň. Odvolací soud totiž při vyvození takového závěru vycházel pouze z tohoto tvrzení obviněného, že přeřadil, nikoliv však z dalších provedených důkazů, z nichž vyplývá, že obviněný nezrychloval a jel plynulou jízdou. Při rychlosti, kterou obviněný jel, se nejeví nikterak neobvyklým, že by přeřadil z druhého na třetí rychlostní stupeň, aniž by musel prudce zrychlovat. Navíc za situace, kdy se teprve rozjížděl. Byť se jedná o zásah do skutkových zjištění ze strany Nejvyššího soudu, tyto vyvozené skutkové závěry jsou v rozporu s tím, co z provedených důkazů skutečně vyplývá, resp. soudy vyselektovaly některé důkazy, aniž by je zároveň řádně vyhodnotily v souladu s dalšími provedenými důkazy.

Soudy učinily nesprávný závěr, že příčinou posuzované nehody bylo neopatrné počínání obviněného i poškozeného, přičemž význam jejich pochybení pro vznik nehodového děje a jeho následků lze považovat za srovnatelný. Je třeba hodnotit význam a důležitost každé možné příčiny pro vznik následku. Z provedeného dokazování však vyplývá, že zásadní příčinou střetu obviněného s poškozeným bylo neopatrné vkročení poškozeného na přechod pro chodce ve chvíli, kdy se vozidlo obviněného nacházelo již v bezprostřední blízkosti před přechodem pro chodce. Pokud by tak neučinil, ke střetu by nedošlo. V této souvislosti lze odkázat na závěr znalce Ing. Vlasáka, že poškozený vstoupil do vozovky na vzdálenost 8-10 m, na kterou nemohl obviněný zastavit nebo střet odvrátit snížením rychlosti. Obviněný neměl povinnost zastavit na přechodu pro chodce, neboť chodce po jeho levé straně zaregistroval, přičemž si vyhodnotil, že přechod pro chodce bezpečně projede. Soudy mu přitom bylo přičteno k tíži, že nezabránil tomuto střetu s poškozeným strážníkem. Po obviněném však nebylo možno spravedlivě požadovat, aby předpokládal, že strážník se na poslední chvíli rozhodne vstoupit na přechod pro chodce, aby zde usměrňoval dopravu, když tak do té doby nečinil. Nemůže na tom ničeho změnit ani skutečnost, že se u přechodu pro chodce nacházelo vozidlo městské policie s rozsvícenými majáky, když v bezprostředním časovém úseku před střetem strážník pozornost situaci na vozovce nevěnoval, dopravu neřídil a navíc byl k vozovce otočen zády.

Vzhledem k tomu, že již na základě námitek obviněného podřazených pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. shledal Nejvyšší soud, že jsou rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vadná, k dalším uplatněným námitkám, s ohledem na jejich obsah, považoval za bezpředmětné se vyjadřovat.

S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 10 To 281/2019 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 17 T 33/2018. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby přitom postupoval v souladu s ustanovením § 265s tr. ř.

Toto rozhodnutí přijal Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru