Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 628/2017Usnesení NS ze dne 03.07.2017

HeslaPříprava k trestnému činu
Vražda nájemná
Vražda předem uvážená
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.628.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2732/17 ze dne 07.11.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 628/2017-35

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 7. 2017 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. 7 To 83/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 1/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 47 T 1/2016 byl obviněný M. B. uznán vinným přípravou k zvlášť závažnému zločinu vraždy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) k § 140 odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že

„od dosud přesně nezjištěné doby, nejméně však od 10. 8. 2015, na území Š. v B. v hotelu I. B. a na jiných přesně neztotožněných místech na území Š., kde byl společně s D. V., asJ. P., do 07.54 hod. dne 16. 8. 2015, kdy byl zadržen v A., začal telefonicky a elektronicky nejprve komunikovat a hádat se s poškozeným J. K., jednak kvůli neshodám v oblasti homosexuální prostituce, jednak z důvodů vzájemných finančních nesrovnalostí a rovněž z důvodu výpovědi ze svého pronajatého bytu, který zapůjčil poškozenému po dobu svého pobytu v cizině, a tento se v něm měl chovat nepřístojně, což bylo důvodem k ukončení smlouvy, načež následně zablokoval poškozeného na sociální síti Facebook a začal hovořit o tom, že ho musí zpracovat, zneškodnit, zabít, resp. „nechat toho zmrda zabít“, následně se dotázal D. V., zda nemá ještě nějaké známé, kteří by to dokázali, a pokud ne, tak že si na to sežene nějaké „negry“ z P., kteří mu vozí kokain, kteří ho zabijí a zakopou, a když si D. V. uvědomil, že to obžalovaný myslí vážně, z obavy o život poškozeného mu nabídl, že jeho plán na likvidaci poškozeného dokáže sám vyřešit, a současně se hned rozhodl, že učiní vše, aby tomuto jeho plánu zamezil, a tak mu nabídl, že během pár dní najme na odstranění poškozeného svého otce J. V., s čímž obžalovaný souhlasil a rovněž s tím, že likvidace poškozeného bude něco stát, a od tohoto okamžiku se neustále dotazoval D. V., zda to pro něj skutečně udělá, a když během následujících tří dnů pořád na něho naléhal, tak D. V. v obavě, aby obžalovaný nakonec neoslovil někoho jiného, se společně s J. P. nechal jím dne 13. 8. 2015 odvézt autem ze Š. do F. n. M., odkud poté odjel sám s J. P. vlakem do P., kam přijeli dne 15. 8. 2015 kolem 13:00 hodiny, a D. V. zde ihned informoval poškozeného o plánu obžalovaného, následně se ve svém pronajatém bytě v P. …, V. S. …, napojili na sociální síť Facebook, a D. V. komunikoval s obžalovaným tak, že v obžalovaném vzbudil dojem probíhající vraždy poškozeného K., a obžalovaný 15. 8. 2015 ve 13:55 hod. na Facebooku potvrdil, že skutečně chce, aby D. V. zajistil prostřednictvím svého otce, který však o ničem nevěděl, usmrcení poškozeného, poté vše poškozený K. oznámil na linku 158, a pak kromě této facebookové komunikace ještě zajistili nahrávku telefonického hovoru mezi D. V. (číslo ...) a M. B. (číslo ...) ze dne 15. 8. 2015 v čase 15:10 hodin, během níž D. V. informoval M. B., že poškozeného již zabil jeho otec, který za to požaduje určitou finanční částku, s čímž obžalovaný souhlasil a přislíbil za vykonanou vraždu vyplatit částku ve výši 20.000 Kč až 30.000 Kč, následně V. s K. oznámili osobně věc na PČR“.

Za to byl obviněný M. B. podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. 7 To 83/2016 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. B. následně dovolání, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že se žádného jednání, s nímž by bylo možno spojovat trestněprávní důsledky, nedopustil. Byl to naopak údajně poškozený K., který mu vyhrožoval tím, že ho zničí, resp. že ho nechá „zašít“. Za tím účelem se pak spojil i se svědky V. a P., které ovládal a s nimiž manipuloval. Celá věc tak od počátku měla být vyšetřována spíše jako „vyhrožování“ a následně „křivé obvinění“ ze strany poškozeného. Dovolatel zdůraznil, že k jeho vraždě nikdy nevydal žádný kategorický pokyn. Byl to naopak svědek V., kdo ho k takovému výroku v rámci šestihodinové facebookové komunikace, vedené navíc pod taktovkou poškozeného K., „tlačil“. Takovému tlaku by pak odolal jen zcela výjimečný a dobře cvičený jedinec, nikoli však dovolatel, který je podle závěrů příslušného znaleckého posudku snadno ovlivnitelnou osobností. Jednalo se de facto o formu mučení, která je mezinárodním právem zakázána. Obdobně svědek V. vedl i následný telefonický rozhovor s dovolatelem, který současně nahrával. I ten realizoval pod vedením poškozeného, který si tímto způsobem zajišťoval podmínky pro možnost podat trestní oznámení a dosáhnout dovolatelova uvěznění. Z tohoto úhlu pohledu se však orgány činné v trestním řízení, včetně soudů obou stupňů, případem vůbec nezabývaly. Dále porušily procesní zásadu zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., podle níž má byt skutkový stav věci zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Přes pokyn státního zástupce nebyl v přípravném řízení vyslechnut svědek P., tak aby mohl být konfrontován s výpověďmi svědka V. a poškozeného K. Tento postup odůvodnil policejní orgán tím, že výslech svědka bude realizován až v řízení před soudem, k čemuž však nakonec nedošlo. Svědek V. pak byl podrobně vyslechnut pouze v přípravném řízení. U soudu již k věci nic podstatného neuvedl, když za všech okolností pouze „mlžil“. Za těchto okolností je ovšem podle dovolatele diskutabilní odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podle nějž oba svědci v průběhu řízení vypovídali konzistentně. Přes návrhy obhajoby pak nebyl svědek V. podroben psychiatrickému zkoumání za účelem zjištění, nakolik jsou jím uváděné skutečnosti reálnými, i když jde o osobu těžce závislou na tvrdých drogách a cca šest měsíců poté, co vypovídal ve věci, byl hospitalizován na psychiatrii s projevy schizofrenie způsobené právě jeho drogovou závislostí.

V další části dovolání obviněný uvedl, že v průběhu celého řízení nebyl prokazován jeho úmysl usmrtit jiného s rozmyslem, který v jeho jednání dovodily soudy obou stupňů. Znovu zdůraznil, že žádnou vraždu neplánoval a neměl to ani v úmyslu. Poukázal přitom na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypracovaný k jeho osobě, podle nějž není rozmyslu ani dlouhodobého uvážení či jakékoli složitější konspirace jakožto simplexní osobnost, podléhající afektu a lehkému ovlivnění okolím, schopen. Z toho hlediska se jeho označení za organizátora posuzovaného trestného činu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jeví jako nemyslitelné. Jeho jednání tak mohlo být kvalifikováno nanejvýš maximálně podle ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Pak by s sebou ovšem neneslo trestněprávní důsledky, neboť příprava k trestnému činu zabití v základní skutkové podstatě není možná. Pokud již soudy dospěly k závěru, že skutek je třeba posoudit podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, nevyřešily po výtce dovolatele otázku, zda jeho jednání dospělo do takového stupně, aby je vůbec bylo možno označit za přípravu trestného činu vraždy. V uvedené souvislosti podotkl, že pouhou myšlenku ani její verbální projev nelze trestním právem postihovat. Organizování trestného činu vraždy v rámci podniknuté přípravy pak musí spočívat zejména ve vytváření podmínek pro jeho spáchání. Musí jít o aktivní činnost organizátora, nikoli však třetí osoby. V daném případě to byl svědek V., kdo byl v rámci vzájemné komunikace na facebooku a při telefonickém rozhovoru tím aktivnějším, rozpravu vždy cílil na téma provedení vraždy údajného poškozeného a snažil se v tomto směru dovolatele přinutit k nějaké reakci. Ten však o celou věc evidentně nejevil zájem, když opakovaně svědka žádal, aby mu „dal pokoj“. Z jeho strany tak nedošlo ani ke vzdálenému vytváření podmínek pro spáchání trestného činu, ani k vyhledávání jakýchkoli společníků k jeho spáchání. V tomto směru mu své služby aktivně nabídl svědek V. Soudy tak podle názoru dovolatele měly spíše uvážit, zda to nebyl právě jmenovaný, kdo se rozhodl poškozeného K. „odstranit“. Právě on byl totiž osobou, které mohl poškozený nejvíce ublížit. Tento svůj nápad pak mohl svědek v rámci zdeformovaného vnímání reality způsobeného nadužíváním drog „projektovat“ do myšlení dovolatele, který však žádným způsobem nepřekročil hranici pouhé slovní proklamace.

K výroku o trestu dovolatel namítl, že soudy nijak nezvážily možnost postupu podle § 46 odst. 3 tr. zákoníku a neupustily od jeho potrestání, ačkoli pro to byly splněny potřebné podmínky. Především je zřejmé, že za žádných okolností nemohlo dojít k dokonání trestného činu, kdy měl vraždu poškozeného provést otec svědka V., který však o ničem nevěděl a podle výpovědi svědkyně V. by nebyl takového násilného jednání ani schopen. Odměna za provedení vraždy měla činit 20.000 Kč, což je částka zcela neodpovídající. Celá akce se ani v základních obrysech nepřiblížila byť i k pokusu vraždy. Nebylo dostatečně zohledněno, že dovolatel dosud nebyl trestán, již samotné projednání věci je pro něho dostatečně odstrašující a není předpoklad, že by se dopustil jakékoli další trestné činnosti. Má zdravé rodinné zázemí, podporu své přítelkyně, sám opakovaně proklamoval, že celé věci lituje a že se chce s přítelkyní usadit. Ostatně sám poškozený se k trestu dovolatele vyjádřil tak, že samotné projednání věci u soudu pokládá za dostatečné a nepřeje si, aby z ní byly vyvozeny další důsledky.

Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. 7 To 83/2016 i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 47 T 1/2016 zrušil a věc „vrátil“ Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně poukázala na to, že obviněný v něm v podstatě zopakoval stejnou argumentaci, kterou se hájil od počátku trestního řízení a s níž se v rámci odvolacího přezkumu podrobně a logickým způsobem vypořádal i soud druhého stupně. Připomněla, že stíhaný skutek byl prokázán nejen výpověďmi svědků P., V. a K., ale i dalšími důkazy, mimo jiné obsahem facebookové komunikace a telefonních hovorů. Právě vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, pak téměř výučně směřují námitky obviněného, což je ovšem v rozporu s obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který předpokládá existenci vad v aplikaci hmotného práva na soudy učiněná skutková zjištění.

Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou jmenovány v § 265b tr. ř., a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 19. 5. 2017 obhájkyni dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jejím prostřednictvím zaujmout své stanovisko (tzv. repliku). Do dne konání neveřejného zasedání však eventuální další reakci z její strany neobdržel.

Obviněný M. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na shora uvedená obsahová východiska předmětného dovolacího důvodu je zřejmé, že mu neodpovídá ta část argumentace obviněného, jejíž podstatou je prosazování vlastní skutkové verze, podle níž o fyzické likvidaci poškozeného J. K. nikdy vážně neuvažoval, ani si ji neobjednal, a naopak se sám stal terčem výhrůžek z jeho strany; přičemž trestní oznámení bylo produktem promyšleného komplotu poškozeného a svědka D. V. vůči jeho osobě, vedeného snahou jej zničit. Potud dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek založil de facto na výhradách vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování a vůči způsobu hodnocení důkazů. Taktéž se domáhal zásadního přehodnocení (revize) skutkových závěrů soudů a v návaznosti na to namítal nesprávné právní posouzení stíhaného skutku včetně závěru o tom, že se přípravného jednání dopustil po předchozím uvážení a formou organizování. Dovolání tedy dílem uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, v důsledku čehož takto konstruované námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Pokud jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum. Žádnou z výše uvedených zásadních procesních vad, jejichž existenci ostatně dovolatel ani výslovně nenamítl, však v dovolacím řízení Nejvyšší soud v postupu soudů obou stupňů nezjistil.

K námitce dovolatele, že v řízení měl být proveden důkaz psychiatrickým znaleckým posudkem na svědka V. za účelem zjištění vlivu užívání drog na jeho osobnost a věrohodnost jeho výpovědi, je v obecné rovině zapotřebí uvést, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro určení (kategorizaci) váhy určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Řízení před soudem však ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a ˗ pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví ˗ ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

Z písemného odůvodnění napadeného usnesení (pasáž na str. 5/6) zřetelně vyplývá, že odvolací soud obhajobou navrhovaný důkaz neopomněl. Jeho provedení však zjevně nepovažoval za potřebné, což ve svém rozhodnutí vysvětlil v souladu se zákonem (§ 134 odst. 2 tr. ř) a ústavně konformním způsobem. Dal dostatečně zřetelně najevo, že mu doposud provedené důkazy ke zjištění skutkového stavu věci, o němž sám nemá důvodné pochybnosti, postačují. Potud tedy jeho postup žádnou vadou, která by fakticky vedla k nežádoucímu zásahu do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces, zatížen nebyl.

Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., pak zároveň nelze dovodit, že by soud prvního stupně dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. S nimi se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté podrobně zdůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Přesvědčivě vysvětlil, proč neakceptoval obhajobu obviněného, podle níž chtěl s poškozeným K. pouze ukončit vzájemnou spolupráci, ovšem nenásilnou cestou, za což se stal obětí msty a intrik z jeho strany, a proč naopak neměl důvodu pochybovat o věrohodnosti usvědčujících výpovědí poškozeného a svědků V. a P., podpořených i dalšími provedenými důkazy, zejména pak obsahem telefonické a facebookové komunikace mezi obviněným a svědkem V. (viz zejména str. 15 až 20 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval prakticky totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 4 až 7 napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Skutková zjištění soudů tak nelze pokládat za produkt nezákonného procesního postupu nebo dokonce za projev jejich nepřípustné libovůle.

Hmotněprávním námitkám dovolatele, které svou povahou spadají pod uplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak Nejvyšší soud nepřiznal žádné opodstatnění.

Ze skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely při právním posouzení jeho jednání, předně nelze dovodit, že by dovolatel pod nátlakem svědka V. pouze „odsouhlasil“ jeho záměr usmrtit poškozeného K., jak prosazuje obhajoba. Jeho záměr fyzicky zlikvidovat poškozeného, projevovaný konstantně po několik dní, a na něj navazující další aktivní kroky rozhodně nebylo možno charakterizovat ani jako tzv. afektdelikt, tj. jednání v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, ani jako jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu zabití, jehož příprava obecně není trestná. Žádné takové specifické okolnosti posuzovaného jednání v daném případě soudy na podkladě provedeného dokazování nezjistily. S dovolatelem pak nelze souhlasit ani v názoru, že jeho jednání nedospělo do takového vývojového stadia, resp. do takové fáze, aby vůbec neslo charakteristiku přípravy trestného činu ve smyslu § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Je sice pravdou, že při domluvě se svědkem V. nijak blíže nevymezil způsob provedení činu co do samotné techniky usmrcení poškozeného, ovšem tuto okolnost nelze hodnotit v jeho prospěch tak, že by nepřekročil rámec pouhé myšlenky, resp. rámec jejího projevu. Danou skutečnost je třeba ve shodě s tím, jak ji vnímal svědek V., interpretovat tak, že otázku techniky provedení činu zcela ponechal na osobě, kterou k jeho spáchání svědek sjedná. O tom, že k vraždě ani k jejímu pokusu nakonec nedošlo, rozhodlo pouze to, že D. V. neměl vážný úmysl vraždu poškozeného u kohokoli objednat, a tuto „službu“ nabídl dovolateli jen „naoko“, tak aby jeho záměr naopak účinně překazil. Ani tuto okolnost však není možné ve prospěch dovolatele přeceňovat, neboť absence vražedného úmyslu na straně „prostředníka“ vraždy a od ní odvozená absence jejího přímého vykonavatele obecně odpovědnost obviněného za přípravu k vraždě nevylučuje. Pokud si D. V. vnitřně předsevzal vraždě poškozeného zabránit, stalo se tak zcela nezávisle na vůli dovolatele, který jeho rozhodnutí v tomto směru nijak neovlivnil. Naopak, zájem na usmrcení poškozeného ve víře, že komunikuje se svým komplicem, svědkovi znovu potvrdil i v momentě, kdy měl za to, že domnělý hlavní pachatel (otec svědka) již J. K. fakticky zbavil osobní svobody, má ho ve svých rukou a pouze čeká na příkaz k provedení samotné „exekuce“. Pokud za daných okolností soudy dospěly k závěru, že na straně dovolatele nešlo bez dalšího jen o pojatý či pouze slovně vyjádřený úmysl (myšlenku) usmrtit jiného, ale o zcela konkrétní jednání, jímž ze svého hlediska učinil vše, co pokládal za potřebné k dosažení svého zločinného záměru, nelze jejich právní úvaze z věcného hlediska ničeho vytknout. Jak správně zdůraznil Městský soud v Praze na str. 22 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, není z hlediska právního posouzení předmětného jednání podstatné, že dovolatel ve skutečnosti od počátku neměl situaci ve svých rukou. Jestliže jeho příprava nakonec nevedla k provedení zamýšlené vraždy ani k pokusu o ni, a to pouze pro nedostatek skutečného úmyslu na straně osoby, která měla její provedení „zprostředkovat“, trestní odpovědnosti ho to zbavit nemůže (k tomu v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Vrchního soudu Praze ze dne 4. 6. 1997 sp. zn. 3 To 41/97, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 46/1998/I tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013 sp. zn. 7 Tdo 264/2013).

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy obou stupňů a popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze, právní posouzení jednání dovolatele jako přípravy k zvlášť závažnému zločinu vraždy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku plně odůvodňoval. Nejvyšší soud mu proto nepřisvědčil v názoru, že by napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně byla založena na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Výhrady dovolatele vůči výroku o uloženém trestu pak žádnému ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. neodpovídají.

Obviněný se podaným dovoláním zásadně nemůže domáhat toho, aby bylo za použití § 46 odst. 3 tr. zákoníku upuštěno od jeho potrestání. Z formulace předmětného zákonného ustanovení zřetelně plyne, že jde o tzv. fakultativní postup, který soud v konkrétním případě uplatnit může, ale také nemusí. Pokud obviněnému za pokus trestného činu nebo jeho přípravu vyměří trest v rámci příslušné zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že by jeho rozhodnutí bylo zatíženo vadou jiného nesprávného hmotněprávního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebo vadou zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tím méně pak v situaci, kdy obviněnému byl za spáchaný čin nižšími soudy uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak v žádném případě nezjistil, že by se soudy nižších stupňů nějakého takového pochybení, které by šlo k tíži dovolatele při ukládání trestu, dopustily.

Protože dovolání obviněného M. B. bylo dílem opřeno o námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a dílem o námitky, jimž z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. 7. 2017

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru