Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 617/2020Usnesení NS ze dne 17.06.2020Podílnictví Poškození cizí věci

HeslaPodílnictví
Poškození cizí věci
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.617.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 228 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 617/2020-980

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání obviněného P. M., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 5 To 244/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 180/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 1 T 180/2018, byl obviněný P. M. uznán vinným přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 5) rozsudku), přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (bod 6) rozsudku), kterého se dopustil jako účastník podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku (bod 7) rozsudku) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 8) rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

obviněný P. M.

5) „dne 27. 3. 2018 a následně dne 5. 4. 2018 převzal ve XY, okres Opava, s vědomím, že se jedná o věci pocházející z trestné činnosti, od obžalovaného M. N. nejméně nožní pumpu s manometrem a startovací kabely, které jmenovaný získal vloupáním do vozidla značky VW Golf, RZ XY, z majetku D. F., a posléze autobaterii značky Varta 70 Ah, kterou získal z odcizeného motorového vozidla značky Hyundai Galloper, RZ XY, z majetku J. J. a tyto věci přechovával jednak v místě svého bydliště ve XY na ulici XY, jednak ve své garáži v XY na ulici XY,

6) poté, co se dne 4. 4. 2018 ve XY, okres Opava, v místě svého tehdejšího bydliště na ulici XY, dozvěděl od svého spolubydlícího obžalovaného M. N., že tento dne 3. 4. 2018 odcizil ve XY osobní motorové vozidlo značky Hyundai Galloper, RZ XY, tohoto vybízel, s ohledem na svůj negativní vztah k policii a policistům, aby pomocí tohoto vozidla způsobil škodu Policii ČR a vzbudil v něm rozhodnutí tak učinit, přičemž bezprostředně poté dne 5. 4. 2018 v 00.07 hodin obžalovaný M. N. s uvedeným vozidlem úmyslně najel před budovou policejní stanice v XY, okres Bruntál, do služebního motorového vozidla Policie ČR, v barevném provedení, značky Škoda Oktavia, RZ XY, a způsobil na něm škodu ve výši 59 102 Kč,

7) poté, co se dne 4. 4. 2018 ve XY, okres Opava, v místě svého tehdejšího bydliště na ulici XY, dozvěděl od svého spolubydlícího obžalovaného M. N., že tento odcizil osobní motorové vozidlo značky Hyundai Galloper, RZ XY, a toto ponechal v lese mezi obcemi XY a XY, a že jej chce, aby zahladil stopy trestného činu, svrhnout do šifrového lomu u obce XY, jej za účelem uskutečnění jeho záměru odvezl svým osobním motorovým vozidlem značky Citroen Xsara, RZ XY, na místo úschovy vozidla a poskytl mu i kanystr s 5 litry nafty a nálevku, neboť toto bylo v důsledku nedostatku pohonných hmot nepojízdné,

8) ve večerních hodinách dne 4. 4. 2018 a následně v brzkých ranních hodinách dne 5. 4. 2018 mezi obcemi XY, XY, XY a XY, v okresech Opava a Bruntál, řídil osobní motorové vozidlo značky Citroen Xsara, RZ XY, přesto, že rozhodnutím Městského úřadu v Bruntále č.j. MUBR/53533-17/stl-SO-8754/2017/stl ze dne 22. 12. 2017, které nabylo právní moci dne 20. 2. 2018, měl uloženu sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců a současně mu byla stejná sankce, tedy zákaz řízení všech motorových vozidel, uložena i rozhodnutím Magistrátu města Opavy č.j. MMOP 29349/2018 ze dne 5. 3. 2018, které nabylo právní moci dne 4. 4. 2018, v délce 14 měsíců“.

Za uvedené jednání byl obviněný P. M. odsouzen podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 1 T 203/2018, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu v trvání 4 let.

Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku v rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 1 T 203/2018, zrušen výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. N.

Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 1 T 180/2018, podal obviněný P. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 5 To 244/2019, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 5 To 244/2019, podal následně obviněný P. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolání ve vztahu ke skutku pod bodem 5) výroku o vině dovolatel uvedl, že nesouhlasí se závěrem, že předmětné věci tam vyjmenované na sebe za podmínek § 214 tr. zákoníku převedl a tím naplnil skutkovou podstatu přečinu podílnictví, neboť zjištěný skutkový stav věci takové právní posouzení neumožňuje. V této souvislosti vyjádřil názor, že nelze dovodit, že by předmětné věci na sebe převedl, neboť věc může být převedena pouze na základě konkrétního právního jednání a to na podkladě darovací, kupní, směnné, popř. jiné smlouvy. Z popisu skutku pouze vyplynulo, že měl tyto věci převzít, což však neznamená, že je na sebe převedl. Lze také doplnit, že skutkový závěr soudů, že věci na sebe převedl (čímž má zjevně na mysli závěr právní), je v rozporu s provedeným dokazováním, ze kterého vyplynulo pouze to, že spoluobviněný M. N. si u něho věci nechal, aniž by je na podkladě nějakého právního titulu na něho převedl.

Dále namítl nesprávnost právního posouzení skutku pod bodem 6) výroku o vině a s tím spojeného právního závěru o tom, že jako návodce ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spáchal přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Opět odmítl, že by spoluobviněného M. N. k jeho trestnému jednání naváděl. Přitom údajný návod k páchání trestné činnosti tohoto spoluobviněného měl spočívat v nezávazném rozhovoru, při kterém se mu svěřil, že „policajty nemá rád“ a že by bylo dobré jim způsobit nějakou škodu. Přitom se nebavili o konkrétní policejní složce, kterou by dovolatel měl k naplnění takového účelu vybránu. Vycházeje opět z podstatných skutkových okolností, popsaných pod tímto bodem výroku o vině, dovolatel jednal v návaznosti na zjištění o odcizení tam specifikovaného osobního motorového vozidla ze strany spoluobviněného M. N. tak, že tohoto vybízel právě s ohledem na svůj negativní vztah k policii a k policistům, aby jim právě pomocí tohoto vozidla způsobil škodu a tím v něm vzbudil rozhodnutí tak učinit s tím, že tento také takto konal se škodlivým následkem tam popsaným. Dále rovněž rozebíral pojem návod k trestnému činu.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že je třeba konstatovat, že pod označeným bodem 5) výroku o vině byl dovolatel uznán vinným tím podstatným jednáním, kdy za tam uvedených časoprostorových okolností převzal od spoluobviněného M. N. s vědomím, že se jedná o věci, pocházející z trestné činnosti, tam specifikované autosoučástky, resp. autopříslušenství z majetku tam jmenovaných poškozených D. F. a J. J. a tyto následně přechovával jak v místě svého bydliště, tak ve své garáži na tam uvedených adresách. Jestliže k popsanému způsobu jeho jednání, spáchanému za podrobně uvedených okolností ad 5) výroku o jeho vině, byla přiřazena věta právní, že na sebe převedl věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky, pak není pochyb o tom, že takovým způsobem (konkrétně převzetím těchto věcí) získal dispoziční moc nad všemi předmětnými věcmi s vědomím jejich původu (a převzatých podle jeho výpovědi od spoluobviněného M. N. za to, že ten u něho bydlí). Ono vědomé získání dispoziční moci nad věcmi, pocházejícími z trestné činnosti, spáchané při splnění výše uvedeného teritoriálního hlediska, tedy spočívalo ve faktickém úkonu převzetí takových věcí pro sebe, popř. za účelem jejich následného převedení na jiného, aniž by bylo namístě připustit úvahu, že by tím současně došlo k nabytí jejich vlastnického práva, a to od osoby, která jejich vlastníkem nikdy nebyla. Nelze se tak ztotožnit s jeho názorem, že si spoluobviněný M. N. u něho takové věci pouze (přechodně) ponechal (např. za účelem jejich ukrytí ve smyslu druhé zákonné možnosti naplnění povahy trestného jednání ve smyslu § 214 odst. 1 tr. zákoníku) aniž by je na podkladě některého z jím příkladmo uváděných právních titulů na něho převedl a na uvedeném podkladě tak důvodně dovozovat, že v namítaném směru nebyla z jeho strany naplněna objektivní stránka přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a potažmo ani jeho srozumění, že na sebe převádí cizí věci výše uvedeného ilegálního původu.

Dále zpochybnil otázku správnosti právního posouzení skutku pod bodem 6) výroku o vině a s tím spojeného právního závěru o tom, že jako návodce ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spáchal přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Z opatřených skutkových zjištění, vztahujících se ke způsobu, kterým spoluobviněného M. N. tzv. pohnul ke spáchání zcela konkrétního trestného činu proti cizímu majetku (resp. proti majetku státu ve správě jeho ozbrojeného bezpečnostního sboru), je zřejmé, že se tak nestalo v rámci pouhého nezávazného rozhovoru, ale při vyjádření jeho negativního stanoviska k Policii ČR s tím, že by tzv. bylo fajn, kdyby jí jmenovaný spoluobviněný způsobil nějakou škodu, resp. jej přímo nabádal, aby naboural do policistů a v této souvislosti mu také radil, aby auto utopil kvůli důkazům. Takové skutečnosti, vypovídající o dovolatelově zcela jednoznačném záměru vyvolat na straně spoluobviněného M. N. rozhodnutí spáchat trestný čin s uvedeným škodlivým následkem včetně způsobu jeho provedení, totiž vyplývají z výpovědi jeho spoluobviněného; dovolatelův negativní postoj k Policii ČR pak potvrdily svědkyně J. D. a D. F. a konečně byl závěr o dovolatelově vině v tomto bodě opřen i obsah jeho facebookové komunikace. Na prokázaný způsob dovolatelova působení na spoluobviněného M. N. tak rozhodně nelze nahlížet jako na bezvýznamné „plácnutí“ bez blíže promyšlených konsekvencí, na jehož podkladě ani nemohl tušit, že reálně dojde k uskutečnění toho, o čem hovořil, že by bylo dobré to udělat. Naopak navedení spoluobviněného M. N. ke spáchání konkrétního trestného činu ke škodě konkrétního poškozeného včetně doporučení prostředku, kterým tak má učinit, je svou povahou jednáním ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a tedy jednáním při splněném předpokladu dovolatelova úmyslného zavinění a to dokonce za podmínek § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu shledal, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. M.

Pokud jde o dovolací námitku, že soudy nesprávně právně posoudily jednání obviněného popsané pod bodem 5) jako trestný čin podílnictví, nelze dovolateli přisvědčit.

Přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj.

Převedením na sebe nebo na jiného podílník získává dispoziční moc nad věcí, která byla získána trestným činem, a směřuje k realizaci užitku z věci ať už pro sebe nebo pro jiného. Převedení se může stát jak bezplatně, tak i za úplatu. Převedením je i další převod, tj. od překupníka na dalšího překupníka. Je nerozhodné, z jakého důvodu podílník převedl na sebe věc získanou trestným činem spáchaným jinou osobou. Jde o převedení s vědomím nebo souhlasem osoby, která má takovou věc u sebe (k tomu přim. srov. rozhodnutí č. 42/1971 Sb. rozh. tr.).

Z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a to z tzv. právní věty, vyplývá, že v posuzované věci soud považoval trestný čin podílnictví spáchaný naplněním těch znaků uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný na sebe převedl věc, která byla získaná trestným činem spáchaným na území České republiky.

Z výrokové části tohoto rozsudku, a to z tzv. skutkové věty, je zřejmé, že za převedení věci soud prvního stupně pokládal jednání obviněného spočívající v převzetí věcí od spoluobviněného M. N., o nichž věděl, že byly odcizeny. S těmito závěry se soud druhého stupně v napadeném usnesení v plném rozsahu ztotožnil.

K tomu je třeba uvést, že již tímto popisem rozhodných skutkových okolností byla dostatečně vyjádřena skutečnost, že obviněný získal uvedené věci do své faktické moci a získal tak dispozici nad věcmi získanými trestnou činností spoluobviněného, čímž mu bylo umožněno s předmětem útoku (cizí věcí) podle vlastní vůle nakládat. Získání možnosti dispozice s cizí věcí a realizace užitku z takové věci za situace, kdy je dovolatel převzal od spoluobviněného, přičemž věděl, že je tento odcizil, jsou okolnosti, které ve svém souhrnu přesvědčivě dovolují učinit závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku. Jak správně uvedla státní zástupkyně, nelze připustit úvahu, že by tím současně došlo k nabytí jejich vlastnického práva, neboť osoba, od které předmětné věci převzal, jejich vlastníkem nikdy nebyla, a proto by jen stěží mohla být účastníkem smlouvy kupní, darovací, směnné, případně ujednání jiného smluvního typu (které vyžadují vážnost projevu vůle k převedení reálně existujícího vlastnického práva na jiného). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení skutku pod bodem 5) rozsudku soudu prvního jako trestného činu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je správné a námitku dovolatele považuje za zjevně neopodstatněnou.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Bruntále, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný, natož pak extrémní rozpor.

Skutečnost, že obviněný převzal s vědomím, že se jedná o věci pocházející z trestné činnosti, od obviněného M. N. nejméně nožní pumpu s manometrem a startovací kabely a posléze autobaterii značky Varta 70 Ah a tyto věci přechovával v místě svého bydliště a ve své garáži, vyplynula z výpovědi obviněného P. M. v přípravném řízení a dále z výpovědi spoluobviněného M. N., který v přípravném řízení i u hlavního líčení potvrdil, že při předání věcí obviněnému uvedl, že tyto pocházejí z trestné činnosti. Obviněný M. N. v rámci rozhodování o jeho vzetí do vazby rovněž potvrdil předání odcizených věcí dovolateli. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a provedenými důkazy je adekvátní obsahový vztah vylučující úvahy o tom, že bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení.

Nejvyšší soud považuje z hlediska možnosti přezkumu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále za relevantní námitku, která se vztahuje k nesprávnosti právního vymezení účastenství ve formě návodu na přečinu poškození cizí věci podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, § 228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se svým obsahem vztahuje k problematice účastenství ve formě návodu jako právní kategorii, od níž se odvíjí i právní posouzení činu obviněného.

Přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo poškodí cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce).

Podstata účastenství vychází ze zásady akcesority účastenství, tj. závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, tj., že organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle § 24 odst. 1, 2 tr. zákoníku jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Přitom čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu (srov. rozhodnutí č. 1/1973, č. 58/1973 a č. 39/1983 Sb. rozh. tr.). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, přestože účastník sám tyto znaky nenaplňuje.

Ve vztahu k naplnění znaků návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je možné poznamenat, že bez toho, aniž by dovolatel obviněného M. N. vybízel ke způsobení škody policii, obviněný M. N. by neměl žádného důvodu tak v uvedeném konkrétním případě učinit. Jinými slovy prostředkem navedení bylo jeho negativní stanovisko k Policii ČR (když v této souvislosti zmínil, že by „bylo fajn, kdyby jí způsobil nějakou škodu“), přičemž podle skutkových zjištění soudů v případě dovolatele, když se tento dozvěděl od svého spolubydlícího obviněného M. N., že odcizil osobní motorové vozidlo, tohoto vybízel, s ohledem na svůj negativní vztah k policii a policistům, aby pomocí tohoto vozidla způsobil škodu Policii ČR a vzbudil v něm rozhodnutí tak učinit, přičemž bezprostředně poté dne 5. 4. 2018 v 00.07 hodin obviněný M. N. s uvedeným vozidlem úmyslně najel před budovou policejní stanice do služebního motorového vozidla Policie ČR a způsobil na něm škodu.

V posuzovaném případě soudy důvodně vycházely z usvědčující výpovědi spoluobviněného M. N., který zejména v přípravném řízení uvedl, že mu odvolatel sdělil, že nemá rád policisty, a byl by rád, kdyby jim způsobil nějakou škodu. Proto také M. N. do vozidla policie najel. V rámci své výpovědi při rozhodování o vzetí do vazby pak obviněný M. N. výslovně uvedl, že do vozidla policie vrazil kvůli tomu, že když byl u P. M., který nemá policisty rád, tak do jejich vozidla úmyslně naboural, aby mu dokázal, že není „blbec“ a dá se tak říci, že obviněný P. M. jej k tomuto jednání navedl. Výrok o vině tímto trestným činem má dále podklad ve výpovědi svědkyně J. D., ze které vyplynulo, že obviněný P. M. veřejně prohlašoval, že nemá rád policisty a označoval je nelichotivými přívlastky, přičemž shodně vypovídala i svědkyně D. F. Dále soudy obou stupňů pak závěr o vině obviněného v bodě 6) opírají o obsah facebookové komunikace, kdy dle jeho sdělení by „více aut chtělo rozsekat, z čehož má radost“.

Prohlášení, které obviněný P. M. v přítomnosti spoluobviněného M. N. učinil, je jednoznačným impulzem, který vedl M. N. k rozhodnutí s odcizeným vozidlem úmyslně najet do služebního auta policie. Z provedeného dokazování je zřejmé, že se tak nestalo v rámci pouhého nezávazného rozhovoru, ale při vyjádření jeho negativního stanoviska k Policii ČR. Tyto skutečnosti vypovídají o dovolatelově jednoznačném záměru vyvolat na straně spoluobviněného M. N. rozhodnutí spáchat trestný čin s uvedeným škodlivým následkem včetně způsobu jeho provedení. V tomto případě tak platí, že kdyby nebylo návodu, nedošlo by ani k trestnému činu; návod ze strany obviněného zde byl příčinou porušení trestním zákoníkem chráněného zájmu. Byly tudíž bezpochyby naplněny znaky návodu trestného činu, neboť obviněný svým jednáním úmyslně vzbudil v obviněném M. N. rozhodnutí spáchat konkrétní trestné jednání. Z výše uvedeného je tedy patrné, že u dovolatele šlo o úmyslné jednání; obviněný záměrně vyvolal svým jednáním rozhodnutí hlavního pachatele, obviněného M. N., spáchat trestný čin. Závěr soudů je proto správný a námitka dovolatele zjevně neopodstatněná.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinů podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 5) rozsudku) a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (bod 6) rozsudku), příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 17. 6. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru