Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 609/2019Usnesení NS ze dne 12.06.2019

HeslaZnásilnění
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.609.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 609/2019-436

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání obviněného L. F., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2018 sp. zn. 2 To 85/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 10/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného L. F. odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. 9. 2018 sp. zn. 62 T 10/2018 uznal obviněného L. F. vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné dny v období od roku 2011 do konce roku 2016 v místě jejich tehdejšího společného bydliště v domě č. p. XY v obci XY, okres Svitavy, poškozeného nezletilého AAAAA (pseudonym), narozeného XY, jehož věk jako jeho otčím znal, zprvu zneužitím jeho bezbrannosti, protože smysl jeho jednání nechápal a nebyl si vědom jeho protiprávnosti, a tudíž neměl důvod se mu i s respektem k jeho dospělé autoritě účinně bránit, a později za využití pohrůžky zbitím páskem nebo facky a obav poškozeného, že pokud by se mu nepodrobil, že by jej byl skutečně zbil, pro své sexuální uspokojení, opakovaně, v přesně nezjištěném počtu případů, přiměl k různým sexuálním praktikám, konkrétně ke vzájemné manuální masturbaci, ke vzájemnému orálnímu sexu a v jednom případě na něm také vykonal pro poškozeného bolestivý anální pohlavní styk.

Za to byl obviněnému uložen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku stanovena zkušební doba na pět let za současného vyslovení dohledu.

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku soud též uložil obviněnému, aby se v průběhu zkušební doby zdržel jakéhokoliv kontaktu s poškozeným nezletilým AAAAA, narozeným XY, a podle svých sil odčinil nemajetkovou újmu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost nahradit nezletilému poškozenému AAAAA, narozenému XY, trvale bytem XY, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 400 000 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. nezletilého poškozeného AAAAA, narozeného XY, odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce, a to pouze proti výroku o trestu. Z podnětu tohoto odvolání pak Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2018 sp. zn. 2 T 85/2018 rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tím způsobem, že obviněného L. F., narozeného XY, odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.

Obviněný L. F. následně proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V tomto odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. 8 Tdo 213/2018 a žádá, aby bylo přezkoumáno i to, zda v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí byly dodrženy zásady spravedlivého procesu. Obviněný se totiž domnívá, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil popsaný skutkový stav a že navíc tyto skutkové závěry nejsou dostatečně určité a jednoznačné. Obviněný pak zejména namítá, že k jednání vždy došlo se souhlasem poškozeného, nikdy v souvislosti se sexuálními praktikami proti poškozenému nepoužil násilí ani pohrůžky násilí.

Dále v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. se soud prvního stupně nevypořádal s tím, že tam, kde to bylo možné, výpověď poškozeného ověřit porovnáním s jinými důkazy, bylo prokázáno, že poškozený lhal. Jde zejména o to, že poškozený tvrdil, že obviněný sexuálně obtěžoval i sestru poškozeného BBBBB (pseudonym), která to však jednoznačně popřela. Rovněž tvrzení poškozeného, že to oznámil matce, je v rozporu s její výpovědí. Obviněný též poukazuje na to, že z výroku rozsudku není zřejmé, v jaké době se mělo ze strany obviněného jednat o zneužití bezbrannosti poškozeného, a v jaké době se mělo jednat o použití pohrůžky násilí. Navíc tento údaj o obavě z použití výhrůžkami je v rozporu s tím, co je uvedeno v odůvodnění rozsudku, kde soud prvního stupně uvádí, že tyto výhrůžky nemusely být v přímé souvislosti se sexuálními praktikami. Obviněný se domnívá, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění je nutné, aby existovala přímá příčinná souvislost mezi pohrůžkou násilí a pohlavním stykem. Tak tomu ani podle soudu prvního stupně nebylo.

Lze též poukázat na vady řízení. Protokol o výslechu poškozeného ze dne 19. 1. 2018 byl zahájen zcela zjevně nepřípustnou otázkou vyšetřovatele, který v rozporu s ustanovením § 158 odst. 6 tr. ř. konstatuje obsah předchozího záznamu a dává poškozenému otázku, která je jednoznačně nepřípustná a návodná. Obviněný je proto přesvědčen, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, případně jako trestný čin podle § 186 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Současně je přesvědčen, že nebylo prokázáno použití násilí nebo pohrůžky násilí v přímé souvislosti s takovýmito sexuálními praktikami, které by bylo možno posuzovat jako pohlavní styk ve smyslu § 185 tr. zákoníku.

Odvolací soud pak závěry soudu prvního stupně ohledně výroku o vině převzal, aniž by je podrobil přezkumu, což podle názoru obviněného byl povinen učinit, i když obviněný odvolání do rozsudku soudu prvního stupně nepodal. V této souvislosti obviněný poukazuje na to, že i když odvolání proti takovému rozsudku podal pouze státní zástupce, a to pouze do výroku o trestu, měl odvolací soud přezkoumat i výrok o vině, protože výrok o trestu na výrok o vině navazuje a i proti výroku o vině mohl státní zástupce podat odvolání (viz § 254 odst. 2 tr. ř.).

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2018 sp. zn. 2 To 85/2018 a předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 9. 2018 sp. zn. 62 T 10/2018 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného (§ 265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapitulovala výsledek předchozího řízení včetně obsahu předchozích rozhodnutí nižších soudů, jakož i podaného dovolání obviněného včetně použitých argumentů.

K tomu pak uvádí, že pokud odvolání státního zástupce bylo podáno toliko proti výroku o trestu a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku soudu prvního stupně, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, odst. 3 tr. ř.), může obviněný napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost je přezkoumávat ani podle § 254 odst. 2, odst. 3 tr. ř., musí takové dovolání být odmítnuto jako nepřípustné.

Státní zástupkyně proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2018 sp. zn. 2 To 85/2018 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích je zřejmé, že obviněný odvolání proti odsuzujícímu rozsudku tohoto soudu nepodal. Proti tomuto rozsudku podal odvolání pouze státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a to v neprospěch obviněného a pouze proti výroku o trestu, jelikož jej pokládal za uložený v rozporu se zákonem [§ 246 odst. 1 písm. a) tr. ř., § 247 odst. 1 tr. ř., § 249 odst. 1 tr. ř.]. Nesouhlasil především s aplikací ustanovení § 58 tr. zákoníku a v důsledku toho s mimořádným snížením trestu odnětí svobody pod jeho dolní hranici.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu. Jiné výroky a jím předcházející řízení odvolací soud nesmí zásadně přezkoumávat, i kdyby šlo o výroky, proti nimž by odvolatel mohl podat odvolání, avšak odvolání nepodal (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003 sp. zn. 5 Tdo 82/2003).

Podle názoru Nejvyššího soudu z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatel, ať se již jedná o státního zástupce nebo o obviněného, může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně.

Jelikož odvoláním státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného pouze proti výroku o trestu, byla omezena přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně výhradně ve výroku o trestu, přičemž podle toho také odvolací soud postupoval, mohl obviněný uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo. V daném směru ale obviněný žádné námitky nevznesl. Naopak, pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnul výhradně námitky v prvé řadě zpochybňující hodnocení důkazů, dále skutková zjištění a v neposlední řadě užitou právní kvalifikaci jím spáchaného jednání, kdy namítal, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jelikož nebylo prokázáno, že by proti poškozenému užil násilí či pohrůžku násilí. Takovéto námitky ale směřují proti výroku o vině, nikoli proti výroku o trestu. V této souvislosti nemohou obstát názory též uvedené v dovolání, že výrok o trestu má spojitost s výrokem o vině a tudíž odvolací soud měl přezkoumat na základě odvolání státního zástupce i tento výrok. Odvolací soud by tak jistě mohl učinit, ale pouze v případě, kdyby k tomu sám shledal důvod postupem ve smyslu § 254 odst. 2 tr. ř. Z jeho rozhodnutí ale vyplývá, že k tomu zákonný důvod neshledal a tudíž výrok o vině předmětem svého přezkumného postupu neučinil.

Pokud tedy obviněný ve svém dovolání uplatnil pouze výhrady směřující proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a odvolacímu soudu vytýká, že v dané procesní situaci též nepřezkoumal výrok o vině tohoto rozsudku, nezbylo než konstatovat, že dovolání směřuje proti té části rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež tímto mimořádným opravným prostředkem napadnout nemohl.

Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší soud dovolání obviněného L. F. odmítl jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž tak učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 6. 2019

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru