Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 601/2017Usnesení NS ze dne 13.06.2017Nebezpečné vyhrožování podle. § 353 odst. 1 tr. zákoníku

HeslaNebezpečné vyhrožování
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.601.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 601/2017-19

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2017 dovolání obviněného D. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 9 To 543/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 127/2016, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 1 T 127/2016, byl obviněný D. K. uznán vinným pokračujícím přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

od přesně nezjištěné doby, nejméně od 27. 11. 2014 do 29. 3. 2016, v neupřesněném počtu případů, nejméně jednou týdně, v důsledku konfliktní rodinné situace úmyslně vyhrožoval své bývalé manželce J. K., svým synům D. K., a J. K., a dále svému bratrovi I. K., tím způsobem, že jim nadával vulgárními výrazy ve spise uvedenými, vyhrožoval fyzickou likvidací za pomocí mačety, vyhrožoval podpálením chalupy a baráku, kdy konkrétně v neupřesněné době v měsíci únoru 2016 poškozené J. K. vulgárně nadával a poté jí v afektu sdělil, že ji brzy zabije a pohádka skončí, dále synovi D. K. v neupřesněné době ve výše uvedeném období vyhrožoval tím, že si koupí jateční pistoli a že všechny postřílí, dále svému synovi, poškozenému J. K., dne 4. 3. 2016 vyhrožoval tím, že mu mačetou usekne hlavu a dále v afektu své výhrůžky směřoval i na další členy rodiny, zejména bratra I. K., přičemž s ohledem na skutečnost, že v minulosti se obviněný pokusil fyzicky za pomocí sekery napadnout výše jmenované tím, že ji po nich hodil, tedy stupňující se agresivní chování v poškozených vzbudilo důvodnou obavu o jejich život a zdraví, když věřili tomu, že by své výhrůžky uskutečnil, tím spíše, že mačetu vlastnil a následně vydal policejnímu orgánu.

Za to byl podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to mačety zn. Stainless Steel v černém pouzdře.

Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 1 T 127/2016, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 9 To 543/2016, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 9 To 543/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že se ke svému jednání v průběhu řízení částečně doznal, zásadně však nesouhlasí s tím, že by se tak dělo „v neupřesněném počtu případů, nejméně jednou týdně“. Podle něj nebyl proveden žádný důkaz, který by tvrzenou četnost potvrdil. Dle jeho názoru mělo dojít k postupu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jeho jednání není dostatečně společensky škodlivé. Současně podotkl, že uložený trest neodpovídá charakteru a rozsahu trestné činnosti, jíž se dopustil, proto jej považuje za trest nepřiměřeně přísný.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a uložil mu trest mírnější.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřila. V tomto vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Obviněný v dovolání uplatnil argumentaci známou již z jeho dosavadní obhajoby i z námitek uplatněných v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s níž se již dostatečně vypořádaly rozhodující soudy nižších stupňů. Podle jejího názoru bylo v řízení bez pochybností prokázáno, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty souzeného přečinu, je dána i společenská škodlivost jeho jednání, což je překážka neumožňující v daném případě aplikovat ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Za irelevantní pokládá také námitky obviněného zaměřené proti výši uloženého trestu.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Nejvyššímu soudu proto v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že dovolací námitky obviněného, kterými upozorňuje na to, že nebyl proveden žádný důkaz potvrzující četnost jeho slovních i fyzických útoků, případně výhrůžek, jsou námitkami výlučně skutkovými, které pod uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nespadají. Těmito námitkami se obviněný domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.

Nejvyšší soud se na základě zjištěného skutkového stavu věci zcela ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že v průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný se dopustil vytýkaného jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Dopouštěl se dlouhodobého negativního a agresivního chování vůči členům své rodiny (tj. bývalé manželce, synům a bratrovi), vyhrožoval jim usmrcením, přičemž totožnou trestnou činnost spáchal již v minulosti (mimo jiné hodil po poškozených sekerou). Je proto zjevné, že výhrůžky obviněného oprávněně vyvolaly v poškozených důvodnou obavu o jejich životy a zdraví a je tak třeba přisvědčit závěru soudů obou stupňů, že obviněný vytýkaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

Právní názor obviněného, že ve věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku (ultima ratio), Nejvyšší soud nesdílí. Aplikace tohoto právního institutu, upraveného v ustanovení § 12 odst. 2 tr. řádu o tzv. subsidiaritě trestní represe, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).

Nejvyšší soud je povinen vycházet z premisy, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).

V projednávané věci nelze z učiněných skutkových zjištění učinit závěr, že by jednání obviněného vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Jak uvedly již nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, nebylo možno, vedle závažnosti daného jednání, přehlédnout zcela nekritický přístup obviněného k věci, speciální recidivu trestné činnosti, přičemž není nepodstatné, že totožnou trestnou činnost spáchal ve lhůtě předchozího podmíněného odsouzení za současného vyslovení dohledu. Nevýznamné není ani zjištění, že v protiprávním agresivním jednání pokračoval i poté, co již v nyní posuzované trestní věci bylo zahájeno trestní stíhání. Obviněný se dopustil úmyslného protiprávního zaviněného jednání, které zcela překročilo meze akceptovatelných občanskoprávních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že aplikace prostředků trestněprávní represe byla zcela namístě. Je proto zřejmé, že jeho jednání nelze hodnotit jako méně škodlivé, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Okolnosti spáchání trestného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestněprávním řešením.

Konečně obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu brojí také proti výši uloženého trestu odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný. Ani tuto námitku však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či pod dovolací důvody ostatní, byť neuplatněné.

Předně je třeba zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Opačný výklad by vedl k závěru o zřejmé nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, protože pak by jakékoli pochybení při ukládání trestu, a tím spíše uložení trestu mimo zákonem vymezenou trestní sazbu nebo nepřípustného druhu trestu, bylo možné považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V dané věci obviněnému nebyl uložen nepřípustný druh trestu ani mu nebyl vyměřen trest mimo zákonnou trestní sazbu. Byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody vyměřený toliko v polovině zákonné trestní sazby, který dle názoru Nejvyššího soudu odpovídá nejen dosaženému stupni škodlivosti jednání obviněného pro společnost, ale i osobě obviněného, jeho poměrům a možnostem nápravy. Nejedná se tak o trest, který by byl pro obviněného trestem nepřiměřeně přísným.

Nezbývá tedy než konstatovat, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného D. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 13. 6. 2017

JUDr. Danuše Novotná

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru