Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 60/2021Usnesení NS ze dne 09.02.2021Podvod

HeslaPodvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.60.2021.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 60/2021-4560

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2021 o dovolání obviněného L. M., nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 6 To 29/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 1/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 10 T 1/2017, byl obviněný L. M. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„1)

vedeni záměrem umožnit společnosti S. C., se sídlem XY, neoprávněné získání licence k výrobě elektřiny ze slunečního záření ve výrobně v XY a neoprávněné získání souhlasu s jejím provozováním paralelně s distribuční soustavou ještě v roce 2010 a umožnit jí nesprávné uplatňování a inkasování podpory výroby elektřiny, protože jim bylo známo, že společnost nemůže pro nedokončenost výrobny splňovat technické předpoklady pro udělení licence, o kterou společnost požádala dne 16. 11. 2010 u Energetického regulačního úřadu v Jihlavě,

P. S. dne 23. 11. 2010 vyhotovil zprávu č. VR140S10 o výchozí revizi fotovoltaické výrobny v XY o výkonu 1,1 MWp s nepravdivým potvrzením, že zařízení je schopno bezpečného provozu, ačkoliv nebylo dokončeno, přičemž věděl, že zpráva bude předložena stavebnímu úřadu za účelem vydání povolení k užívání stavby, Energetickému regulačnímu úřadu v Jihlavě jako podklad pro udělení licence společnosti S. C. k výrobě elektřiny a také společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín, Teplická 8, k žádosti o první paralelní připojení výrobny do distribuční soustavy,

L. M. dne 29. 11. 2010 vyhotovil jménem společnosti L. E. D., se sídlem XY, zhotovitele výrobny v XY, nepravdivé prohlášení, že výrobna je provedena, a toto prohlášení předložil společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se žádostí o první paralelní připojení výrobny k síti, včetně zprávy P. S. č. VR140S10 o výchozí revizi fotovoltaické výrobny v XY o výkonu 1,1 MWp, přestože věděl, že výrobna nebyla dokončena a zprávou nelze prokázat její bezpečnost,

L. M. jako zástupce společnosti L. E. D. vyhotovili nepravdivý protokol o předání a převzetí díla - kompletní fotovoltaické elektrárny s datem 10. 12. 2010, ačkoli věděl, že výrobna není dokončená a nebyla objednateli předána a že tento protokol bude předložen Energetickému regulačnímu úřadu v Jihlavě za účelem udělení licence společnosti S. C.,

L. M. dne 17. 12. 2010 doplnil u Energetického regulačního úřadu v Jihlavě žádost společnosti S. C. o udělení licence předložením zprávy P. S. č. VR 140S10 ze dne 23. 11. 2010 o výchozí revizi výrobny v XY o výkonu 1,1 MWp a rozhodnutí Stavebního úřadu Česká Lípa o povolení zkušebního provozu výrobny ze dne 10. 12. 2010, které bylo vydáno na základě této zprávy, ačkoliv věděl, že výrobna nebyla dokončena a její bezpečnost nebyla ověřena,

P. S. dne 6. 12. 2010 vyhotovil další zprávu č. VR140S10 o výchozí revizi fotovoltaické výrobny v XY o výkonu 1,034MWp, kterou opatřil datem 23. 11. 2010 a v níž nepravdivě uvedl, že zařízení je schopno bezpečného provozu, ačkoli nebylo dokončeno a věděl, že zpráva bude předložena Energetickému regulačnímu úřadu v Jihlavě jako podklad pro udělení licence společnosti S. C.,

L. M. dne 22. 12. 2010 doplnil u Energetického regulačního úřadu v Jihlavě žádost o udělení licence protokolem o předání a převzetí díla - kompletní fotovoltaické elektrárny ze dne 10. 12. 2010, a zprávou P. S. č. VR140S10 o výchozí revizi výrobny o výkonu 1,034 MWp ze dne 23. 11. 2010, ačkoliv věděl, že výrobna v XY nebyla dokončena a její bezpečnost nebyla ověřena,

P. S. vyhotovil další zprávu č. VR140S10 o výchozí revizi fotovoltaické výrobny o výkonu 1,034MWp s datem 15. 12. 2010, v níž nepravdivě uvedl, že zařízení je schopno bezpečného provozu, ačkoliv věděl, že nebylo dokončeno, přičemž věděl, že zpráva bude předložena Energetickému regulačnímu úřadu v Jihlavě jako podklad pro udělení licence společnosti S. C., načež zprávu na popud L. M. tomuto úřadu zaslal dne 31. 12. 2010 K. P.,

P. S. na základě žádosti L. M. učiněné dne 5. 1. 2011 vyhotovil dne 6. 1. 2011 zprávu č. VR 140S10 o výchozí revizi fotovoltaické výrobny v XY o výkonu 1,034 MWp, kterou opatřil datem 30. 12. 2010, v níž nepravdivě uvedl, že zařízení je schopno bezpečného provozu, ačkoli nebylo dokončeno a že zpráva bude předložena Energetickému regulačnímu úřadu v Jihlavě jako podklad pro udělení licence společnosti S. C., načež zprávu dne 10. 1. 2011 tomuto úřadu předložil J. T. jako zástupce této společnosti,

takže v případě udělení licence do 31. 12. 2010 by výrobna, s ohledem na souhlas společnosti ČEZ Distribuce, a. s., ze dne 31. 12. 2010 s jejím provozováním paralelně s distribuční soustavou, byla nesprávně považována za uvedenou do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, což by společnosti S. C. umožnilo po dobu 20 let na základě měsíčních výkazů o výrobě elektřiny a faktur neoprávněně uplatňovat a inkasovat výkupní cenu za elektřinu ve výši 12 150 Kč/MWh, ročně zvyšovanou o nejméně 2%, místo výkupní ceny ve výši 5 500 Kč/MWh, stanovené pro výrobny uvedené do provozu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, čímž by společnosti ČEZ Distribuce, a. s., popř. jiným osobám vykupujícím elektřinu, ve kterých by výši uplatňované podpory mylně považovali za správnou, způsobili škodu ve výši 159 800 000 Kč,

ovšem ohledáním výrobny dne 30. 12. 2010 bylo úředníky Energetického regulačního úřadu zjištěno, že výrobna není dokončena a její bezpečnost není ověřena, takže licenci není možno do 31. 12. 2010 udělit, načež Energetický regulační úřad v Jihlavě, za který jako úřední osoba jednal J. V., vydal rozhodnutí on udělení licence č. 111018028, společnosti S. C. k výrobě elektřiny až dne 4. 2. 2011,

2)

vedeni záměrem umožnit společnosti S. C., se sídlem XY, neoprávněné získání licence k výrobě elektřiny ze slunečního záření ve výrobně v XY a neoprávněné získání souhlasu s jejím provozováním paralelně s distribuční soustavou ještě v roce 2010 a umožnit jí nesprávné uplatňování a inkasování podpory výroby elektřiny, protože jim bylo známo, že společnost nemůže pro nedokončenost výrobny splňovat technické předpoklady pro udělení licence, o kterou společnost požádala dne 16. 11. 2010 u Energetického regulačního úřadu v Jihlavě,

P. S. dne 23. 11. 2010 vyhotovil zprávu č. VR150S10 o výchozí revizi fotovoltaické výrobny v XY o výkonu 3,086 MWp s nepravdivým potvrzením, že zařízení je schopno bezpečného provozu, ačkoliv nebylo dokončeno, přičemž věděl, že zpráva bude předložena stavebnímu úřadu za účelem vydání povolení k užívání stavby, Energetickému regulačnímu úřadu v Jihlavě jako podklad pro udělení licence společnosti S. C. k výrobě elektřiny a také společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín, Teplická 8, k žádosti o první paralelní připojení výrobny do distribuční soustavy,

L. M. dne 29. 11. 2010 vyhotovil jménem společnosti L. E. D., se sídlem XY, zhotovitele výrobny v XY, nepravdivé prohlášení zhotovitele, že výrobna je provedena, a ve dnech 29. 11. 2010 a 30. 11. 2010 toto prohlášení předložil společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se žádostí o první paralelní připojení výrobny k síti, včetně zprávy P. S. č. VR150S10 o výchozí revizi fotovoltaické výrobny v XY o výkonu 3,086 MWp, přestože věděl, že výrobna nebyla dokončena a zprávou nelze prokázat její bezpečnost,

L. M. jako zástupce společnosti L. E. D. vyhotovil nepravdivý protokol o předání a převzetí díla - kompletní fotovoltaické elektrárny v XY s datem 10. 12. 2010, ačkoliv věděli, že výrobna není dokončená a nebyla objednateli předána a že tento protokol bude předložen Energetickému regulačnímu úřadu v Jihlavě za účelem udělení licence společnosti S. C.,

L. M. dne 17. 12. 2010 doplnil u Energetického regulačního úřadu v Jihlavě žádost společnosti S. C. o udělení licence předložením zprávy P. S. č. VR 150S10 ze dne 23. 11. 2010 o výchozí revizi výrobny v XY o výkonu 3,086 MWp a povolení Stavebního úřadu Český Dub k předčasnému užívání výrobny XY ze dne 30. 11. 2010, které bylo vydáno na základě této zprávy, ačkoliv věděl, že výrobna nebyla dokončena a její bezpečnost nebyla ověřena,

P. S. na základě žádosti L. M. ze dne 17. 12. 2010 vyhotovil zprávu č. VR 154S10 o výchozí revizi fotovoltaické výrobny o výkonu 2,999 MWp s datem 18. 12. 2010, v níž nepravdivě uvedl, že zařízení je schopno bezpečného provozu, ačkoliv nebylo dokončeno, přičemž věděl, že zpráva bude předložena Energetickému regulačnímu úřadu v Jihlavě jako podklad pro udělení licence společnosti S. C.,

L. M. dne 22. 12. 2010 doplnil u Energetického regulačního úřadu v Jihlavě žádost společnosti S. C. o udělení licence protokolem o předání a převzetí díla – kompletní fotovoltaické elektrárny v XY ze dne 10. 12. 2010, a zprávou P. S. č. VR154S10 ze dne 18. 12. 2010 o výchozí revizi fotovoltaické výrobny v XY o výkonu 2,999 MWp, ačkoliv věděl, že výrobna nebyla dokončena a její bezpečnost nebyla ověřena,

takže v případě udělení licence do 31. 12. 2010 by výrobna, s ohledem na souhlas společnosti ČEZ Distribuce, a. s., ze dne 31. 12. 2010 s jejím provozováním paralelně s distribuční soustavou, byla nesprávně považována za uvedenou do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, což by společnosti S. C. umožnilo po dobu 20 let na základě měsíčních výkazů o výrobě elektřiny a faktur neoprávněně uplatňovat a inkasovat výkupní cenu za elektřinu, ročně zvyšovanou o nejméně 2%, ve výši 12 150 Kč/MWh, místo výkupní ceny ve výši 5 500 Kč/MWh, stanovené pro výrobny uvedené do provozu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, čímž by společnosti ČEZ Distribuce, a. s., popř. jiným osobám vykupujícím elektřinu, ve kterých by výši uplatňované podpory mylně považovali za správnou, záměrně způsobili škodu ve výši 463 600 000 Kč,

přičemž na základě těchto nepravdivých tvrzení o dokončení výrobny a o údajném ověření její bezpečnosti Energetický regulační úřad v Jihlavě, za který jako úřední osoba jednala I. F., vydal dne 31. 12. 2010 rozhodnutí o udělení licence č. 111018017 společnosti S. C. k výrobě elektřiny,

díky čemuž společnost S. C. vyráběla a dodávala elektřinu, za což na základě měsíčních výkazů o výrobě elektřiny a faktur neoprávněně uplatňovala podporu ve formě výkupní ceny, a to vůči společnosti ČEZ Distribuce, a. s., ve výši 12 400 Kč/MWh v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, ve výši 12 650 Kč/MWh v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 a vůči společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., ve výši 12 903 Kč/MWh v období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 a ve výši 13 161 Kč/MWh v období od 1. 1. 2014 do 26. 6. 2014, a protože zaměstnanci těchto společností mylně považovali uplatňování podpory za oprávněné, nechali částky ve vystavených fakturách zčásti proplácet společnosti S. C. a zčásti odvádět ze státního rozpočtu na úhradu podpory

- za elektřinu vyrobenou v kalendářních měsících roku 2011

- leden 758 Kč, fakturou došlou dne 11. 4. 2011,

- únor 1 319 663 Kč, fakturou došlou dne 11. 4. 2011,

- březen 4 048 148 Kč, fakturou došlou dne 11. 4. 2011,

- duben 4 937 616 Kč, fakturou ze dne 9. 5. 2011,

- květen 7 292 674 Kč, fakturou došlou dne 9. 6. 2011,

- červen 1 951 214, fakturami došlými dne 14. 7. 2011 a 20. 7. 2011,

- srpen a září 2 490 956 Kč, fakturou došlou dne 11. 10. 2011,

- říjen 2 994 600 Kč, fakturou došlou dne 14. 11. 2011,

- listopad 1 424 477 Kč, fakturou došlou dne 12. 12. 2011,

- prosinec 547 644, fakturou došlou dne 16. 1. 2012,

- za elektřinu vyrobenou v kalendářních měsících roku 2012

- leden 853 313 Kč, fakturou došlou dne 15. 2. 2012,

- únor 1 969 225 Kč, fakturou došlou dne 12. 3. 2012,

- březen 4 505 029 Kč, fakturou došlou dne 5. 4. 2012,

- duben 5 425 317 Kč, fakturou došlou dne 9. 5. 2012,

- květen 6 991 483 Kč, fakturou došlou dne 7. 6. 2012,

- červen 5 867 040 Kč, fakturou došlou dne 9. 7. 2012,

- červenec 5 827 116 Kč, fakturou ze dne 3. 8. 2012,

- srpen 6 278 919 Kč, fakturou ze dne 3. 9. 2012,

- září 4 910 821 Kč, fakturou ze dne 4. 10. 2012,

- říjen 2 494 742 Kč, fakturou ze dne 5. 11. 2012,

- listopad 940 841 Kč, fakturou ze dne 6. 12. 2012,

- prosinec 302 917 Kč, fakturou ze dne 4. 1. 2013,

- za elektřinu vyrobenou v kalendářních měsících roku 2013

- leden 284 680 Kč, fakturou ze dne 18. 2. 2013,

- únor 1 296 957 Kč, fakturou ze dne 12. 3. 2013,

- březen 3 624 894 Kč, fakturou ze dne 12. 4. 2013,

- duben 4 611 143 Kč, fakturou ze dne 14. 5. 2013,

- květen 4 974 043 Kč, fakturou ze dne 13. 6. 2013,

- červen 5 336 461 Kč, fakturou ze dne 12. 7. 2013,

- červenec 7 160 561 Kč, fakturou ze dne 14. 8. 2013,

- srpen 6 687 327 Kč, fakturou ze dne 12. 9. 2013,

- září 3 693 480 Kč, fakturou ze dne 14. 10. 2013,

- říjen 3 479 040 Kč, fakturou ze dne 14. 11. 2013,

- listopad 864 690 Kč, fakturou ze dne 12. 12. 2013,

- prosinec 822 161 Kč, fakturou ze dne 23. 1. 2014,

- za elektřinu vyrobenou v kalendářních měsících roku 2014

- leden 785 873 Kč, fakturou ze dne 13. 2. 2014,

- únor 2 416 638 Kč, fakturou ze dne 13. 3.2014,

- březen 5 041 015 Kč, fakturou ze dne 14. 4. 2014,

- duben 5 719 778 Kč, fakturou ze dne 13. 5. 2014,

- květen 5 774 706 Kč, fakturou ze dne 23. 6.2014,

- 1. až 26. června 6 146 658 Kč, fakturou ze dne 1. 8. 2014,

v důsledku čehož, při zohlednění předpokladu, že výrobna byla do provozu řádně uvedena v době od 1. 1. 2011 do 28. 2. 2011 a s tím spojená nižší podpora byla oprávněná, způsobili škodu ve výši 65 632 338 Kč, z toho společnosti ČEZ Distribuce, a. s., ve výši 34 027 182 Kč a společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., ve výši 31 605 156 Kč, načež Krajský soud v Brně s účinností ke dni 26. 6. 2014 rozhodnutí o udělení licence pro nezákonnost zrušil.“

Za uvedené jednání byl obviněný L. M. odsouzen podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. l tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 250 (dvou set padesát) denních sazeb, při stanovení denní sazby ve výši 1.000 Kč (jeden tisíc korun českých), tedy celkem ve výši 250 000 Kč (dvě stě padesát tisíc korun českých). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 250 (dvě stě padesát) dnů.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného P. S. Tímto rozsudkem byli dále obvinění A. S. a Z. V., podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, sp. zn. 2 VZV 5/2015, neboť nebylo prokázáno, že skutky, uvedené ve výroku rozsudku, spáchali obvinění.

Podle § 229 odstavec 3 tr. ř. byla poškozená ČEZ Distribuce, a. s., IČ: 24729035, se sídlem Děčín – Děčín IV – Podmokly, Teplická 874/8, PSČ 40502, odkázána se svým nárokem na náhradu škody vůči obviněným A. S. a Z. V. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 10 T 1/2017, podal obviněný L. M., obv. P. S. a státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 6 To 29/2020 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v celém výroku o trestu, uloženém obviněnému M. a ve výroku o trestu zákazu činnosti, uloženém obviněnému S. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině nově rozhodl tak, že obviněnému L. M. uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 250 (dvou set padesát) denních sazeb, při stanovení denní sazby ve výši 1.000 Kč (jeden tisíc korun českých), tedy celkem ve výši 250 000 Kč (dvě stě padesát tisíc korun českých). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 250 (dvě stě padesát) dnů. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obv. L. M. a státního zástupce ve vztahu k obviněnému A. S. zamítnuta.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 6 To 29/2020, podal následně obviněný L. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř., neboť proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, dále, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a dále z důvodu, že došlo k zamítnutí jeho opravného prostředku, ačkoliv v řízení předcházejícím, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy z důvodu § 265b odst. 1 písm. l). Konkrétní důvody pro dovolání spatřuje v tom, že v řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení principu ne bis in idem [důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve výroku o trestu není podle obviněného přezkoumatelné a nese znaky libovůle v takové míře, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, a konečně že řízení provázel extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním.

Proti obviněnému bylo v minulosti vedeno již pravomocně skončené trestní řízení, ve kterém byl rozsudky Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 170/2011 a Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 31 To 226/2013 uznán vinným ze spáchání zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře tří let, podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře čtyř let. Obviněný má za to, že skutek, pro který byl nyní soudy uznán vinným, je stejným skutkem s tím, pro jehož spáchání byl již jednou odsouzen, čímž došlo k porušení zásady dvojího odsouzení za tentýž skutek. Poukazuje, že tuto námitku uplatňoval v rámci svého trestního stíhání od samotného počátku, ovšem soudy se s touto námitkou vypořádaly neadekvátním způsobem. V řízení před soudy nižších stupňů došlo k určitému nesouladu v obsahu jejich rozhodnutí, soudy ve výroku rozsudků na jednu stranu v rámci popisu skutku vymezily následek jednání obviněného shodně jako v případě předchozího odsouzení Okresním soudem v Liberci, avšak Krajský soud v Brně pod bodem 70 rozsudku argumentoval poukazem na objekt trestného činu podplacení podle § 332 tr. zákoníku a trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku a vystavěl závěr o rozdílnosti spáchaných skutků na rozdílu objektů trestných činů a jejich právní kvalifikace, které byly v jednání obviněného spatřovány. Soud odvolací se potom s námitkami obviněného nevypořádal, když bez toho, aby svoji argumentaci podstatným způsobem rozvinul, se pouze ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Obviněný má za to, že shoda skutků, pro jejichž spáchání byl odsouzen, je dána především následkem, ke kterému jeho jednání směřovalo. Obviněný byl v obou trestních řízeních odsouzen pro jednání, kterého se měl dopustit v rámci svého angažmá na výstavbě, zprovoznění a připojení fotovoltaických elektráren. V prvém případě mělo jednání směřovat ke snaze dosáhnout kladného výsledku licenčního řízení díky úplatku nabízenému pracovníku Energetického regulačního úřadu, ve druhém případě měl vyhotovovat nepravdivé listiny, které byly posléze předkládány v licenčním řízení vedeném u Energetického regulačního úřadu a v řízení o připojení fotovoltaických elektráren do distribuční soustavy. Soudy nižších stupňů tak ve svých úvahách chybovaly, když vnímaly jednotlivé dílčí úkony obviněného izolovaně, neboť nelze předpokládat, že by bylo záměrem obviněného dopouštět se jednotlivých dílčích protizákonných jednání v rámci licenčního řízení, či jiného formalizovaného postupu pouze za účelem dosažení dílčího cíle jako takového. Takový postup by neměl žádné ekonomické ani jiné opodstatnění, protože by vedl pouze k dosažení dílčího cíle, který sám o sobě provozovateli elektrárny k ničemu užitečný není. Naopak je z jednání obviněného zřejmé, že v případě obou trestních řízení směřovalo k zajištění toho, aby společnost L. E. D. splnila uzavřené smlouvy o dílo, tedy zajistit, aby byly obě fotovoltaické elektrárny vybaveny licencí vydanou Energetickým regulačním úřadem a aby byly zároveň připojeny do distribuční sítě a mohly inkasovat podporu výkupních cen elektřiny. Pakliže soudy kvalifikovaly jednání obviněného v prvním případě jako podplácení podle § 332 tr. zákoníku a ve druhém případě jako podvod podle § 209 tr. zákoníku, nic nebránilo tomu kvalifikovat jednání jako jednočinný souběh obou uvedených trestných činů. Na základě výše uvedeného má tedy za to, že trestní řízení bylo od počátku nepřípustné.

Obviněný je dále názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o trestu nese znaky libovůle, a to natolik intenzivní, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Má za to, že soud prvního stupně učinil správné skutkové závěry stran okolností stíhaného trestného činu a osobnosti obviněného, včetně dalších okolností významných pro učinění zákonného výroku o trestu. Odvolací soud ale na tyto závěry nesprávně aplikoval hmotněprávní ustanovení trestního zákoníku, týkající se rozhodnutí o trestu a závěry o existenci či neexistenci důvodů pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody učinil sám, bez toho, aby ve smyslu § 259 odst. 3 tr. ř. znovu provedl důkazy významné pro otázku ukládaného trestu. Obviněný tak má za to, že odvolací soud v napadeném rozsudku nedostatečně odůvodnil změnu ve výroku o trestu, nesprávně posoudil okolnosti významné pro rozhodnutí o trestu, respektive odmítl úvahy soudu prvního stupně bez adekvátního odůvodnění toho, proč je shledává nesprávnými, a v rozporu s úpravou trestního řádu dopadající na pravomoc odvolacího soudu změnil rozsudek napadený řádným opravným prostředkem a sám uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody.

Ve svém mimořádném opravném prostředku dále zmiňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, které spatřuje v tom, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V celém průběhu předcházejícího řízení nejenže nebylo prokázáno, zda se obviněný dopustil skutku, který je mu kladen za vinu, respektive zda byly u obviněného dány předpoklady k tomu, aby bylo možno jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin. Soudy nižších stupňů založily závěr o vině obviněného na domněnkách a nikoli na logických závěrech z provedených důkazů, když opřely své závěry o plné moci, kterými byl obviněný zmocněn k jednání se státními orgány v rámci licenčního a stavebního řízení. Na základě těchto plných mocí pak dovodily, že musel mít vědomost o stavu předmětných elektráren. Z tohoto pro soudy klíčového důkazu, ani z jiného důkazu přitom nijak nevyplývá, že by obviněný ke své činnosti vůbec potřeboval být o výstavbě elektráren informován, když jeho pracovní úkoly v tomto ohledu spočívaly především v doručování listin či písemností jednotlivým správním úřadům. Takto namítaná pochybení přitom dosahují dle obviněného takové intenzity, že je nutno na ně nahlížet jako na porušení práva na spravedlivý proces.

Závěrem upozorňuje na skutečnost, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 6 To 29/2020, byl řádně doručen pouze tehdejšímu obhájci obviněného, avšak obviněnému nebyl doručen v souladu s § 62 a násl. tr. ř. Opis rozsudku Vrchního soudu Olomouci měl být doručován do vlastních rukou. Tento postup ale dodržen nebyl a napadené rozhodnutí bylo vhozeno do poštovní schránky. Součástí této zásilky byla i výzva k nástupu trestu. Rozsudek odvolacího soudu a výzvu k nástupu trestu proto nelze považovat za řádně doručené a právní účinky, které jsou spojeny s doručením písemností za nastalé.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř. a v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, dále aby v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Rovněž dává ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. podnět k tomu, aby byl přerušen výkon rozhodnutí, které tímto dovoláním napadl.

V doplnění dovolání ze dne 22. 9. 2020 obviněný částečně zopakoval, co již uvedl, a dále k námitce porušení zásady dvojího odsouzení za tentýž skutek poukázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 3. 2016, č. 50124/13 a ze dne 14. 1. 2014, č. 32042/11, zabývající se časovou a místní souvislostí jednotlivých dílčích úkonů jednání. V jejich návaznosti uvedl, že z časové souvislosti jednotlivých dílčích úkonů obviněného je patrné, že veškeré zkoumané trestněprávně relevantní jednání proběhlo přibližně během jednoho měsíce. Jednotlivé popsané úkony na sebe přitom časově navazují. Co se týče místní souvislosti jednotlivých úkonů, bylo místo jednání v drtivé většině případů dáno okolnostmi nezávislými na vůli obviněného. Dle rozsudku soudu prvního stupně měl vyhotovovat jednotlivé písemnosti a tyto následně předkládat Energetickému regulačnímu úřadu v Jihlavě, popřípadě je měl předkládat distribuční společnosti ČEZ Distribuce, což činil elektronicky. K jednání obviněného dne 30. 12. 2010 pak došlo před restaurací poblíž FVE XY, bezprostředně v návaznosti na místní šetření, které na elektrárně téhož dne proběhlo. Je proto zřejmé, že obviněný vždy trestněprávně relevantně jednal pouze na místech, souvisejících se záležitostí, kterou obstarával. Z obsahu rozsudku Okresního soudu v Liberci dále vyplývá, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu telefonu byly pořízeny právě v prvním trestním řízení, vedeném pro podezření ze spáchání trestného činu podplácení podle § 332 tr. zákoníku. Do trestního řízení vedeného před Krajským soudem v Brně byly později zařazeny. Již Okresní soud v Liberci tak měl k dispozici odposlechy, ve kterých měl obviněný komunikovat ohledně otázek dokončenosti předmětných elektráren, a lze mít za nepochybné, že tyto důkazy měl k dispozici i policejní orgán a intervenující státní zástupce, aniž by ovšem rozhodli o zahájení trestního stíhání pro podvod podle § 209 tr. zákoníku. Dle názoru obviněného pak nemůže být osobě, proti které se trestní řízení vede, přičteno k tíži, jakým způsobem orgány činné v trestním řízení kvalifikovaly jeho jednání. Nelze tedy argumentovat, že by jednání obviněného ve vztahu k Energetickému regulačnímu úřadu a distribuční společnosti nebylo orgánům činným v trestním řízení v době trestního stíhání před Okresním soudem v Liberci známo. Uzavírá, že na jeho jednání v souvislosti s ukončením výstavby a připojením fotovoltaických elektráren, které v souladu s jeho postavením zaměstnance společnosti L. E. D. a v souladu se smlouvami touto společností uzavřenými vykonával, je nezbytné pohlížet jako na jeden skutek, o kterém již bylo ve vztahu k obviněnému pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 170/2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 31 To 226/2013.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že příkaz ne bis in idem zakazuje samotné stíhání ve věci, která už byla rozhodnuta. Při řešení otázky porušení zásady ne bis in idem je rozhodující otázka totožnosti skutku, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí. Co se ale rozumí týmž skutkem zákon přímo nedefinuje a soudní praxe vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je podstatné, že o něj jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale také v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Ve vztahu k čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně základních práv a základních svobod, který zakotvuje tuto zásadu, jde o rozhodnutí toho, které prvky skutku musí být shodné, aby byla zachována jeho totožnost. Při řešení uvedené otázky státní zástupkyně odkazuje na rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 10. 2. 2009 ve věci Zolotukhin proti Rusku č. 14939/03. Jestliže obviněný argumentuje tím, že v trestní věci Okresního soudu v Liberci vedené pod sp. zn. 6 T 170/2011 byl již pro obdobný skutek odsouzen, je třeba zmínit, v čem jeho trestné jednání spočívalo. V uvedené trestní věci byl obviněný L. M. (a další dva obvinění) odsouzen za to, že nejprve nabídli a následně i předali úředníkovi Energetického regulačního úřadu peněžní hotovost jako úplatek za to, že vyhotoví protokoly o ohledání elektráren a že v nich v rozporu se skutečností uvede, že obě splňují technické předpoklady nutné pro udělení licencí k podnikání, přičemž jednal v úmyslu neoprávněně získat ke škodě České republiky příjem spočívající ve výkupních cenách garantovaných státem po dobu dvaceti let. Uvedený skutek byl právně posouzen jako zločin podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. V nyní posuzované trestní věci trestné jednání obviněného v konečném důsledku právně posouzené jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spočívalo v tom, že obviněný L. M. vyhotovil a předložil nebo nechal vyhotovit a předložit listiny s nepravdivým obsahem, na základě kterých měl Energetický regulační úřad vydat licenci pro společnosti S. C. a S. C., a společnost ČEZ Distribuce, a. s., měla provést první paralelní připojení výroben k distribuční soustavě, načež byla společnosti S. C. vyplacena podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů ve výši 65.632.338 Kč, kterou je třeba označit za škodu. Státní zástupkyně konstatuje, že jednání obviněného lze rozdělit na dva samostatné skutky, a to nejen proto, že v daném případě byly způsobeny dva různé následky, na které reagují ony rozdílné skutkové podstaty, jimiž byly tyto jednotlivé činy posouzeny, ale rozdílné bylo i jednání obviněného, neboť nelze dospět k závěru, že by uvedené činy byly spáchány při jediném jednání. Společným je pouze skutečnost, že obě jednání byla učiněna v jednom správním řízení. Ve věci Okresního soudu v Liberci obviněný nabídl a poskytl peníze jako úplatek, aby tak ovlivnil obsah protokolu o ohledání věci ze strany úřední osoby, která měla ohledat stav fotovoltaické elektrárny a tento výsledek poté zapracovat do protokolu, na jehož základě měla být udělena licence pro podnikání v energetických odvětvích. Ve druhém případě obviněný vyhotovil a předkládal jako zaměstnanec společnosti L. e. d. listiny, které neodrážely skutečný stav rozestavěnosti nově budovaných fotovoltaických elektráren. Lze sice připustit, že i v popisu skutku právně posouzeného jako zločin podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku je uvedeno, že obviněný úplatek nabídl a poskytl v úmyslu získat majetkový prospěch pro společnosti S. C. a S. C. a to v přesně specifikované výši, který spočíval v příjmu z provozování výroben elektřiny využívající sluneční záření za státem garantované ceny výkupu platné do 31. 12. 2010 po dobu dvaceti let oproti cenám výkupu platných od 1. 1. 2011, avšak uvedená skutečnost specifikuje obmysl obviněného, tedy pohnutku, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 písm. a) § 332 tr. zákoníku, nikoli samotný následek jako v případě trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Vzhledem k odlišnosti jednání, ale i následku, státní zástupkyně konstatuje, že skutky v obou řízeních jsou skutky rozdílnými a trestní stíhání v nyní posuzované trestní věci proto nelze označit za nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř.

Jako další námitku obviněný uvedl, že soudy hodnotily důkazy svévolně, neboť odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, čímž došlo k deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. S takovým názorem však státní zástupkyně nesouhlasí. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný jednal zcela vědomě ve snaze dosáhnout na výkupní ceny energií z fotovoltaických elektráren platných do konce roku 2010, a to pro společnosti S. C. a S. C., ač byl srozuměn se skutečným stavem fotovoltaických elektráren. Právě proto předkládal orgánu státní správy listiny, které byly zjevně v rozporu se skutečným stavem. Obviněný byl zmocněn investorem komunikovat s příslušnými orgány, především s Energetickým regulačním úřadem a zajišťovat potřebné listiny pro účel zajištění správních rozhodnutí nutných pro uvedení fotovoltaických elektráren do provozu. V podrobnostech je možné odkázat na body 71, 72 a 81 z rozsudku soudu prvého stupně a na bod 27 z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, neboť oba soudy se totožnými námitkami obviněného uplatněnými v rámci jeho obhajoby zabývaly. Nalézací soud podrobně a logicky zhodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že v obou případech to byl obviněný (za spoluúčasti dalších osob), kdo usiloval o podvodné vylákání licence pro dvě fotovoltaické elektrárny, které v době, kdy bylo o licenci usilováno, nebyly ve stavu deklarovaném v dokumentech předkládaných obviněným. Nejde přitom o nepodložené domněnky, jak namítal obviněný, ale o důkazně podložený závěr, o kterém nemohou vzniknout pochybnosti. Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině přisouzeným trestným činem, nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný s těmi zjištěními nesouhlasí a že se neztotožňuje se způsobem, kterým soudy důkazy hodnotily, není dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ani námitky obviněného vůči přísnému trestu, který mu byl uložen v odvolacím řízení, není možné uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť námitky proti druhu a výměře trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, je možné v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný dále vytkl odvolacímu soudu, že nepotvrdil výrok o trestu z rozsudku soudu prvého stupně, který mu ukládal trest v režimu podle § 58 tr. zákoníku. Má za to, že předmětný institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody měl být v jeho trestní věci aplikován, a to již z toho důvodu, že soud prvního stupně podle předmětného zákonného ustanovení postupoval řádně a odpovídajícím způsobem zdůvodnil, proč tak učinil, a to na rozdíl od soudu odvolacího, jehož rozhodnutí o trestu je podle obviněného nepřezkoumatelné. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že požadavky na užití § 58 tr. zákoníku nelze prostřednictvím žádného dovolacího důvodu namítat a s odkazem na § 265b odst. 1 tr. ř. není možné soudům vytýkat, že neužily toto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby. Nejsou-li splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby, která je ve zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, v řízení o dovolání není možné s úspěchem namítat ani existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť tato otázka souvisí s přiměřeností uloženého trestu, kterou zásadně nelze v dovolání zpochybňovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 672/2017). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu pouze výjimečně v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná. Obviněnému byl uložen trest v rámci zákonné trestní sazby při dolní hranici, neboť soud přihlédl k délce řízení i k době, která uplynula od spáchání skutku. Prostor ke zpřísnění trestu odvolacímu soudu dávalo odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Nedošlo tudíž ani k porušení zákazu reformace in peius.

S ohledem na skutečnosti výše uvedené proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tř. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Ve své reakci ze dne 21. 12. 2020 na vyjádření ze strany Nejvyššího státního zastupitelství obviněný upozornil na skutečnost, že shoda skutků, pro které již byl obecnými soudy odsouzen a která zakládá porušení principu dvojího trestání, spočívá ve shodě v podstatných znacích následku jeho jednání. Jak již uvedl, jeho jednání, které bylo trestněprávně relevantní pro obě trestní věci, se uskutečnilo v relativně krátkém časovém úseku roku 2010, a to až do té míry, že se jeho jednání časově překrývají, vytvářeje řetězec na sebe navazujících dílčích jednání. Soudy nižších stupňů tak neměly při posuzování ne bis in idem brát v úvahu pouze právní kvalifikaci jednání, ale zejména právě následek, ke kterému jeho jednání směřovalo, protože právě skrz zamýšlený následek nepochybně své jednání vnímal i obviněný. Ten byl totiž v případě obou trestních řízení odsuzován za jednání související se stejnými stavebními projekty, které mělo směřovat ke stejnému cíli, tedy ke zprovoznění fotovoltaických elektráren, které by zároveň získaly nárok na státní podporu za výkup elektřiny. Obviněný přitom neměl žádný důvod oddělovat jednotlivá dílčí jednání tak, jak to učinily soudy nižších stupňů. Bylo-li totiž úkolem obviněného, vyplývajícího ze smluvního vztahu mezi jeho zaměstnavatelem a jeho smluvním partnerem, zajištění splnění smlouvy o dílo, nemělo by pro obviněného žádný význam samostatně dosáhnout pouze některého z dílčích cílů. Veškeré trestněprávně relevantní jednání obviněného směřovalo ke stejnému následku, kterým bylo dosažení nároku na získání podpory na výkup elektřiny, bez ohledu na prostředky, které k jejich dosažení volil. Státní zástupkyně se ve svém vyjádření zejména pod bodem 13 vyjadřuje k této otázce poněkud rozporně a dává za pravdu podanému dovolání, když uvádí, že i v popisu skutku posouzeného jako zločin podplácení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku je uvedeno, že obviněný úplatek nabídl a poskytl v úmyslu získat majetkový prospěch pro společnosti S. C. a S. C., a to v přesně specifikované výši, který spočíval v příjmu z provozování výroben elektřiny využívající sluneční záření za státem garantované ceny výkupu platné do 31. 12. 2010 po dobu dvaceti let oproti cenám výkupu platných od 1. 1. 2011. I na tento závěr ovšem opět nazírá optikou objektu chráněného trestním zákonem, a nikoliv optikou následku, k jehož způsobení jednání obviněného směřovalo. Jeho jednání totiž nesměřovalo k podplacení úřední osoby, ale právě k získání nároku na výkupní ceny solární energie pro příslušné FVE, pro které byl zisk licence nezbytným předpokladem.

Pod body 15-19 poté zpochybňuje státní zástupkyně námitky obviněného proti výroku o trestu. Samotná podstata námitky obviněného nespočívá v tom, že by odvolací soud neužil ustanovení o mimořádném snížení trestu dle § 58 tr. zákoníku, nýbrž v tom, že odvolací soud, učiniv rozhodnutí o zrušení výroku o trestu soudu prvního stupně a jeho následné nahrazení vlastním výrokem o trestu, nepostupoval v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Výrok o trestu učiněný soudem prvního stupně byl rozsáhle a pečlivě odůvodněn, kdy soud rozvedl důvody, které ho k uložení trestu od dolní hranice trestní sazby vedly a konkrétně je aplikoval na projednávaný případ. Odvolací soud proti tomu svůj výrok o trestu nepodpořil adekvátní argumentací, která by splňovala zákonné požadavky na odůvodnění rozhodnutí. Tím zasáhl do práva obviněného na spravedlivý proces. Měl-li odvolací soud pochybnosti o správnosti výroku o trestu, měl rozsudek vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Na základě výše uvedených skutečností má obviněný za to, že právní názor vyjádřený Nejvyšším státním zastupitelstvím je nesprávný, a proto trvá na rozhodnutí učiněném ve svém dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného L. M.

Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný L. M. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v části dovolání pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (plných mocí obviněného, kterými byl zmocněn k jednání se státními orgány v rámci licenčního a stavebního řízení) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (když konkrétně namítá, že nebylo prokázáno, zda se dopustil skutku, který je mu kladen za vinu), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

K námitce obviněného, že nebylo prokázáno, zda se dopustil skutku, který je mu kladen za vinu, respektive zda u něj byly dány předpoklady k tomu, aby bylo možno jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin, Nejvyšší soud uvádí, že provedeným dokazováním bylo jednoznačně zjištěno, že jednáním obviněného došlo k porušení zájmu na ochraně majetku třetích osob, představovaného prostředky státu určených na podporu výroby z obnovitelných zdrojů. Způsob provedení byl plánovaný, promyšlený a koordinovaný. Byla do něj zapojena skupina spolupachatelů, přičemž obviněný M. byl pouze jeden z nich, u kterého se podařilo zaznamenat konkrétní podíl na klamavých úkonech vůči úřadům. Pachatelé, včetně obviněného, podnikali řadu kroků, které měly ovlivnit jednání dotčených osob a úřadů. V bodu 1) nedošlo k přímému způsobení škody, protože přes podvodnou činnost spolupachatelů a účastníků trestného činu nedošlo k vydání licence, z důvodů neodstranění poslední překážky na cestě k uplatňování neoprávněné podpory. V bodu 2) rozsudku se podařilo dosáhnout oklamání všech rozhodujících míst a dosáhnout vyplácení neoprávněné podpory a způsobení škody přesahující 65 mil. Kč. Obviněný věděl, jaká je jeho pozice ve skupině ostatních spolupachatelů, k čemu jeho kroky směřují, jaké doklady shromažďuje, kam je předává, k čemu slouží a především věděl o jejich rozporu se skutečností. Není tedy pravdou, že by obviněný L. M. byl pouhým shromažďovatelem materiálu, který by pouze předal orgánům odpovědným k rozhodnutí o udělení licence. Jestliže byl zmocněn k jednání se správními orgány a distributorem elektrické energie, pak rovněž odpovídal za soulad předkládaných dokumentů se skutečným stavem obou fotovoltaických elektráren. Výše uvedené námitce proto nelze přisvědčit.

Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný uplatnil také námitku ohledně porušení jeho právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že zásah do práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Porušení práva na spravedlivý proces obviněný vztahuje i k výroku o trestu. Má za to, že odvolací soud pochybil, když nesprávně posoudil okolnosti významné pro rozhodnutí o trestu, resp. odmítl úvahy soudu prvního stupně o uložení mimořádně sníženého trestu odnětí svobody, a bez adekvátního odůvodnění změnil rozsudek napadený řádným opravným prostředkem a sám uložil přísnější nepodmíněný trest odnětí svobody.

Ve vztahu k námitce ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dodává, že uložený trest lze podle zákona za trestný čin podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložit, navíc byl vyměřen při dolní hranici zákonné trestní sazby.

Obviněný v dovolání dále poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, který spatřuje v tom, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z plných mocí, které obviněný přijal a na jejichž základě byl zmocněn jménem investora komunikovat s příslušnými orgány a zajišťovat potřebné listiny pro účely zajištění správních rozhodnutí nutných pro uvedení obou fotovoltaických elektráren do provozu. Ve prospěch soudy učiněných závěrů svědčí i komunikace obviněného s revizním technikem S., u něhož poptával revizní zprávy. O podvodném úmyslu svědčí i skutečnost, že obviněný jako osoba zmocněná k jednání se správními orgány a distributorem elektrické energie odpovídal za soulad předkládaných listin se skutečným stavem obou děl. O podvodném jednání svědčí také jeho požadavek o antedatování revizní zprávy po uplynutí 31. 12. 2010. Polemika obviněného s důkazy, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Námitku nepřípustnosti trestního stíhání s odkazem na § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. lze z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. považovat za námitku právně relevantní. Obviněný má za to, že skutek, pro který byl nyní soudy uznán vinným, je stejným skutkem s tím, pro jehož spáchání byl již jednou odsouzen, čímž došlo k porušení zásady ne bis in idem, tedy dvojího odsouzení za tentýž skutek.

Podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Jedná se o vyjádření pravidla ne bis in idem. Uvedený princip vychází také z čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby.

Porušení principu ne bis in idem spatřuje obviněný v tom, že proti němu bylo již v minulosti vedeno pravomocně skončené trestní řízení, ve kterém byl rozsudky Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 T 170/2011 a Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 31 To 226/2013 uznán vinným ze spáchání zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, jehož se dopustil ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku společně s dalšími spoluobviněnými. Na základě výše uvedeného namítá, že skutek, pro který byl nyní soudy odsouzen, je stejným skutkem s tím, pro jehož spáchání byl již jednou odsouzen výše uvedenými rozsudky.

Při posouzení problematiky uplatnění zásady ne bis in idem Nejvyšší soud pokládá za důležité poukázat na zakotvení zásady ne bis in idem v právním řádu České republiky. Zmíněná zásada, tedy právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, a okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Základními vnitrostátními normami upravujícími nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g) a h) a ustanovení § 11a tr. ř. Významné je však právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát (princip ne bis in idem), jak jej zaručuje článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zní: Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

Pro dosah uplatnění zásady ne bis in idem je rozhodující otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí. V nauce jde o jednu z nejdiskutovanějších otázek, kterou jednotlivé právní řády neřeší stejně. Ve vztahu k aplikaci článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakotvujícího zásadu ne bis in idem, jde o vyřešení toho, které prvky skutku musí být shodné, aby byla zachována jeho totožnost. Co se rozumí týmž skutkem, zákon nedefinuje. Soudní praxe vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je podstatné, že o něj jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale také v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Totožnost skutku je zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo v následku (nebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je používán i pojem čin. Podstata skutku je tedy tvořena jednáním obviněného a následkem, který byl jeho jednáním způsoben a jenž je relevantní z hlediska trestního práva. Jednání a následek, popř. další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv závěry právní.

K tomu Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zolotukhin proti Rusku ze dne 10. 2. 2009, číslo stížnosti 14939/03. Citované rozhodnutí je třeba považovat za sjednocující ve vztahu k vnitřně rozporné judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která se týká ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V projednávané věci se velký senát Soudu vyslovil v daném kontextu relevantně k otázce, zda delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné (idem) a dospěl k závěru, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku. Velký senát ESLP rovněž zdůraznil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání v případě, když předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků res iudicata. Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují zásadní východisko pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné, případně jsou totožné alespoň v podstatných rysech, a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních.

Otázkami totožnosti skutku z hlediska překážky ne bis in idem se zabývala judikatura Nejvyššího soudu např. v usnesení ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 494/2002, nebo v rozhodnutí ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 183/2005, uveřejněném pod č. 10/2007 Sb. rozh. tr. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je třeba zmínit rozhodnutí Velkého senátu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, v němž je uvedeno, že české orgány činné v trestním řízení při posuzování překážky ne bis in idem musí vycházet primárně z totožnosti skutku chápané jako totožnosti rozhodných skutkových okolností určitého činu. Zvláště je ale třeba zdůraznit, že je na místě posuzovat každý jednotlivý případ důsledně individuálně.

Na úvod považuje Nejvyšší soud za důležité připomenout, že zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu (v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného) poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, spáchá-li tento čin v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, nebo spáchá-li takový čin vůči úřední osobě. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném, nestranném, nezištném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života a zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí. Obstarání věcí obecného zájmu je činnost související s plněním úkolů, týkajících se věcí obecného zájmu. Zpravidla jde o rozhodování orgánů státní moci, ale může jít také o jiné činnosti. Nejčastěji to jsou potřeby kulturní, sociální, případně i jiné. Takové úkoly musí být plněny nestranně a řádně, aby nebyla zvýhodněna žádná skupina nebo osoba, ať už fyzická nebo právnická. Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Podstatou jednání pachatele trestného činu podplacení podle § 332 tr. zákoníku je jeho záměr dosáhnout poskytnutým, nabídnutým nebo slíbeným úplatkem toho, aby osoba, která obstarává věci obecného zájmu (tj. podplácená osoba), vyhověla požadavku pachatele.

Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek nebo ochrana majetkových práv bez ohledu na formu a druh vlastnictví. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spočívá v tom, že:

- pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, a tím

- vznikne škoda velkého rozsahu na cizím majetku a

- dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.

Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy.

Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu zjistil, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 T 170/2011, odsouzen za zločin podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. V nynější trestní věci je mu kladeno za vinu spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.

Jak je již zmíněno výše, objektem trestného činu podplácení je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarání věci obecného zájmu. Ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci jde o zájem na řádném, nestranném a zákonném průběhu licenčního řízení a konkrétním úkonu pracovníka Energetického regulačního úřadu při kontrole fotovoltaických elektráren. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek nebo ochrana majetkových práv bez ohledu na formu a druh vlastnictví. V nyní projednávaném případě se jedná o majetek České republiky vyplácený prostřednictvím distribučních společností ČEZ Distribuce a ČEZ Prodej formou výkupních cen za výrobu energie z obnovitelných zdrojů, v tomto případě výkupních cen za elektřinu vyrobenou elektrárnami v XY a v XY, nárokovaných společnostmi S. C. a S. C.

K objektivní stránce jednání kvalifikovaného jako trestný čin podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu uvádí následující. Podle § 3 odst. 3 mohou právnické osoby podnikat v oboru výroby tzv. obnovitelných zdrojů na území České republiky pouze na základě licence vydané Energetickým regulačním úřadem. Bez licence vydané tímto úřadem do konce roku 2010 by vznikla společnosti L. E. D. značná škoda uhrazením smluvní pokuty za nedokončení elektráren v dohodnuté lhůtě. Zákonné podmínky pro přidělení licence ze strany uvedené společnosti ovšem splněny nebyly, proto se obviněný spolu s dalšími spolupachateli rozhodli získat licenci k provozu tak, že nabídli úplatek pracovníku Energetického regulačního úřadu, a to za provedení změn v protokolech o ohledání elektráren a oznámení stavu, odlišného od skutečnosti na Energetickém regulačním úřadu. Ke spáchání tohoto zločinu postačuje podle zákonné definice nabídnutí úplatku, nikoli až jeho předání. Obviněný M. (společně s obviněným M.) úplatek nabídli, čímž došlo k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu.

K objektivní stránce podvodu, resp. k jejímu znaku „uvedení někoho v omyl“, Nejvyšší soud k projednávané trestní věci uvádí, že obviněný M. tuto naplnil tím, že v licenčním řízení a v jednání o připojení k distribuční soustavě předkládal listiny, které byly objektivně nepravdivé (např. prohlášení předložené společnosti ČEZ Distribuce dne 29. 11. 2010, že výrobna v XY, i v XY je provedena), čímž uváděl stavební úřad, společnost ČEZ Distribuce a Energetický regulační úřad v omyl ohledně dokončení fotovoltaických elektráren a prokázání bezpečnosti jejich provozu.

Další znak objektivní stránky trestného činu podvodu spočívající v „obohacení pachatele nebo jiné osoby“, byl u obviněného naplněn v bodu 2) rozsudku tím, že po podvodných jednáních spolupachatelů a účastníků trestného činu přesvědčili Energetický regulační úřad a společnost ČEZ Distribuce o dokončení fotovoltaické elektrárny v XY, čímž dosáhli připojení této elektrárny do provozu do konce roku 2010, což vedlo distribuční společnosti k nesprávnému závěru o oprávněnosti uplatňovaného nároku na podporu výroby elektřiny pro rok 2010, na rozdíl od správného stavu, když měla být fotovoltaická elektrárna v XY považovaná za dokončenou, bezpečně zkontrolovanou a uvedenou do provozu až v roce 2011, čemuž by odpovídala podpora pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011. Rozdíl těchto cen v roce 2011 a v dalších letech vytvořil obohacení, které se společnosti S. C. neoprávněně dostalo. Obdobně by to platilo v bodu 1) rozsudku u fotovoltaické elektrárny v XY. V tomto případě soudy považovaly jednání za pokus spáchání trestného činu podvodu za obdobných okolností a stejných podmínek jako v bodu 2), pouze s tím rozdílem, že se nepodařilo odstranit poslední překážku před vznikem nároku. I přes souhrn podvodných jednání nedosáhli vydání licence pro společnost S. C. do 31. 12. 2010, ale až ke dni 4. 2. 2011, čímž z povahy věci nemohlo dojít k obohacení společnosti S. C., tedy tento dílčí útok dospěl pouze do vývojového stadia pokusu o trestný čin.

Poslední znak objektivní stránky trestného činu „způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku“ založila skutečnost popsaná v bodu 2) rozsudku, že společnosti ČEZ Distribuce a ČEZ Prodej neoprávněně vyplatily společnosti S. C. celkem částku 65 632 338 Kč, odpovídající rozdílu mezi neoprávněně uplatňovanou výši podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů ve fotovoltaické elektrárně v XY pro zdroje splňující podmínky pro rok 2010 a podporou, která měla být správně vyplácena tomuto zdroji jako uvedenému do provozu v roce 2011. Došlo tedy ke způsobení škody na majetku České republiky, která vznikla neoprávněným vyplácením podpory prostřednictvím distribučních společností ČEZ Distribuce a ČEZ Prodej. V bodu 1) rozsudku jednání směřovalo k obdobnému neoprávněnému uplatňování podpory výroby elektřiny ve fotovoltaické výrobně v XY ve výši pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, oproti správně uplatňované podpoře pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011. K jeho dokonání ovšem nedošlo, jelikož licenci tato fotovoltaická výrobna obdržela až 4. 2. 2011.

Nejvyšší soud v návaznosti na výše uvedené konstatuje, že pro posouzení toho, zda jde o jeden a týž skutek, je podstatné, že o něj jde nejen při souladu v jednání i v následku, ale také v případě shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě shody alespoň v následku při rozdílném jednání (potažmo částečné shody v podstatných okolnostech). Na základě popsaných východisek lze proto přisvědčit soudům nižších stupňů, že jednání obviněného v nyní projednávané trestní věci bylo zcela odlišné od jednání, za které byl odsouzen v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci. Zatímco v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci se jednalo o podplácení, tedy snahu působit na orgán státní správy úplatkem, v nyní projednávané věci se jednalo o podvodné jednání, spočívající v uvedení orgánu státní správy v omyl. Jak uvádí i Vrchní soud v Olomouci v bodě 25 odůvodnění svého rozsudku, uvedení v omyl je třeba chápat jako jednání, při němž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Naopak při nabídce úplatku není skutečný stav zakrýván, ale nabídkou neoprávněného plnění je uplácený motivován k přehlédnutí skutečného stavu věci. I z tohoto důvodu je zřejmá odlišnost jednání, které trestní zákoník kvalifikuje jako trestný čin podvodu a jako trestný čin podplácení.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství shodně s názorem Nejvyššího soudu ve svém vyjádření uvedla, že jednání obviněného lze rozdělit na dva samostatné skutky zejména proto, že v daném případě byly způsobeny dva různé následky, na které reagují ony rozdílné skutkové podstaty, jimiž byly tyto jednotlivé činy posouzeny, ale také z důvodu rozdílnosti jednání obviněného. V popsaných případech se jednalo o naprosto odlišné jednání, kdy v prvém případě mělo jednání směřovat ke snaze dosáhnout kladného výsledku licenčního řízení díky úplatku nabízenému pracovníku Energetického regulačního úřadu, ve druhém případě měl obviněný vyhotovovat nepravdivé listiny, které byly posléze předkládány v licenčním řízení, vedeném u Energetického regulačního úřadu a v řízení o připojení fotovoltaických elektráren do distribuční soustavy. Jednalo se taktéž o porušení různých zájmů chráněných trestním zákoníkem, v prvním případě šlo o zájem na řádném, nestranném a zákonném průběhu licenčního řízení a v případě druhém šlo o zájem na ochraně majetku České republiky, vypláceného prostřednictvím distribučních společností formou výkupních cen za výrobu energie z obnovitelných zdrojů. V případě trestného činu podplacení podle § 332 tr. zákoníku obviněný ohrozil nestranné, zákonné a nezištné obstarávání věcí obecného zájmu, jímž bylo zákonné rozhodování Energetického regulačního úřadu ve správních řízeních o žádostech o udělení licence. V případě trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku došlo přímo k újmě na majetku, kdy v prvním případě měla být a ve druhém případě byla způsobena škoda společnostem ČEZ Distribuce, a. s. a ČEZ Prodej, a. s., spočívající ve výplatě podpory za výkupní ceny energie v roce 2010.

Pro úplnost zbývá připomenout závěr Nejvyššího soudu uvedený v rozhodnutí velkého senátu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, že z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. V daném případě lze do subjektivní stránky činu zahrnout subjektivní stránku druhého odst. písm. a) § 332 tr. zákoníku – spáchá čin uvedený v odst. 1 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu.

Nejvyšší soud uzavírá, že výše uvedené skutky nelze považovat za skutky totožné a trestní stíhání v nyní posuzované trestní věci proto nelze označit za nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., jak ve svém dovolání namítal obviněný. Pro uplatnění zásady ne bis in idem není podle přesvědčení Nejvyššího soudu splněno kritérium totožnosti skutku.

Závěrem svého dovolání obviněný namítl, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 6 To 29/2020 byl řádně doručen pouze tehdejšímu obhájci, kdežto obviněnému byl doručen v rozporu s § 62 a násl. tr. ř. a byl vhozen do poštovní schránky. Rozsudek odvolacího soudu proto obviněný nepovažuje za řádně doručený a právní účinky, které jsou spojeny s doručením písemností, za nastalé. Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí, že se tato skutečnost nezakládá na pravdě, neboť z obsahu trestního spisu jednoznačně vyplývá, že zásilku obsahující napadené rozhodnutí doručovatelka uložila na poště a zanechala obviněnému výzvu k jejímu vyzvednutí. Obviněný si opis zasílaného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vyzvedl na poště dne 14. 8. 2020 (č. l. 4417 tr. spisu), což mimo jiné stvrdil i svým podpisem na příslušné tzv. dodejce.

V posuzované věci nebylo odvolání obviněného zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů podle § 253 odst. 1, odst. 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání rozsudku, ale bylo zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. po meritorním přezkoumání rozsudku. Proto byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě vymezené tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tj. v dané věci důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. Z konstrukce této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zřejmá vázanost tohoto dovolacího důvodu na jiné dovolací důvody, na nichž je závislý. Pokud je tedy dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný L. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu podvodu § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Dále je možno učinit závěr, že v posuzované věci nedošlo k porušení zásady ne bis in idem, jelikož jednání obviněného v nyní projednávané trestní věci bylo zcela odlišné od jednání, za které byl odsouzen v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci, a to zejména z důvodu rozdílnosti jednání obviněného a rozdílnosti následků spáchaných trestných činů.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného L. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Se zřetelem na shora uvedený výrok tohoto usnesení Nejvyšší soud nerozhodoval o přerušení výkonu rozhodnutí (§ 265o odst. 1 tr. ř.).

Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle § 265o tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 2. 2021

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru