Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 585/2015Usnesení NS ze dne 17.06.2015Loupež dle § 173 odst. 1 tr. zákoníku

HeslaLoupež
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.585.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 585/2015-23

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2015 dovolání obviněného J. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 7 To 387/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 182/2014, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 3 T 182/2014, byl obviněný J. Č. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

dne 27. 1. 2014 v době kolem 12.45 hodin před budovou pobočky Č. p. v ulici O. v L. požadoval od řidiče vozidla taxi D. Z., vydání finanční částky 50,- Kč, přičemž mu vyhrožoval, že si ho s P. G. najdou a že dostane, a když mu poškozený odmítl peníze dát, opřel se o jeho levé rameno rukou, v níž držel otevřený skládací nůž, který směřoval špičkou čepele k jeho krku a opět požadoval vydání finanční částky 75,- Kč s tím, že pokud mu peníze nedá, dostane od G. jako svině, v důsledku čehož mu poškozený vydal mince v hodnotě nejméně 85,- Kč.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 3 T 226/2014 – 80, ze dne 30. 7. 2014, který téhož dne nabyl právní moci, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 3 T 182/2014, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 7 To 387/2014, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 7 To 387/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že důkazy v řízení provedené a z nich učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu. Nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, že by provedeným dokazováním bylo spolehlivě prokázáno, že po subjektivní a objektivní stránce naplnil všechny znaky skutkové podstaty souzeného zločinu. V této souvislosti odkázal na soudní judikaturu týkající se principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Zdůraznil, že řidiči vozidla taxi D. Z. žádným způsobem nevyhrožoval, nadto v průběhu řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by potvrzoval, že mu měl přiložit na rameno nůž. Na videozáznamu z kamery umístěné ve vozidle je patrné, co se dělo před vozidlem, nic však nenasvědčuje tomu, že by manipuloval s nějakou zbraní. Uvádí, že poškozený mu peníze vydal dobrovolně. Skutečnost, že se nedopustil žádné trestné činnosti, mohly dle něj potvrdit i záběry z kamer umístěných na pobočce České pošty, které však v řízení opatřeny nebyly, což nelze přičítat k jeho tíži. Obviněný se také domnívá, že mu soudem prvního stupně byl nesprávně uložen souhrnný trest, neboť nebylo přihlédnuto k jeho odsouzení pro přečin krádeže v březnu 2014.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, příp. aby sám obviněného předmětné obžaloby zprostil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 4. 5. 2015 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále třeba uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zdůrazňuje, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, resp. obsah podaného dovolání je téměř shodný s obsahem odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil, že jeho vina nebyla prokázána a že příslušné soudy provedené důkazy vyhodnotily nesprávně, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení výsledků provedeného dokazování, které nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Těmito námitkami obviněný ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Domáhá se tak, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán, čímž zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.

Za právně relevantní je možno z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu možno považovat pouze námitky týkající se neexistence subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty souzeného trestného činu. Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.

Obviněný byl ze spáchání posuzované trestné činnosti usvědčen zejména na základě výpovědí poškozeného D. Z., svědka M. K. a kamerových záznamů z kamery umístěné ve vozidle taxi, jak podrobně rozvádí soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat. Skutečnost, že obviněný poškozenému vyhrožoval s nožem v ruce, potvrdil nejen poškozený, ale i svědek M. K., který mimo jiné uvedl, že viděl obviněného vystupovat z daného vozidla taxi s nožem v ruce, přičemž poškozený na něj působil vystrašeným dojmem. Z videozáznamu z kamery umístěné ve vozidle taxi je pak zřejmé, že obviněný i přesto, že mu poškozený vysvětloval, že ho vzít nemůže, do vozidla nasedl s tím, že chce odvézt alespoň k poště. Během jízdy se opakovaně dožadoval zapůjčení peněz na jídlo od poškozeného, který mu však zpočátku peníze půjčit odmítal. U pošty obviněný z vozidla vystoupil a pak došlo k hádce mezi ním a svědkem M. K. Následně obviněný po příchodu k vozidlu taxi, kdy poškozený nestačil z místa odjet, opětovně požadoval po poškozeném peníze (nyní již důrazněji a agresivněji), a to pod pohrůžkou, že jinak „dostane od G.“. Poté mu poškozený požadované peníze ze strachu vydal. Poškozený se pak další zákaznici zmínil, že na něj obviněný vytáhl nůž. Dle protokolu o vydání věci obviněný po svém zadržení na policii vydal částku 85,- Kč a kapesní nůž.

Po zhodnocení všech v řízení provedených důkazů se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že důkazy tvoří ucelený řetězec svědčící o vině obviněného, resp. že obviněný svým jednáním naplnil objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Ze shora zmíněných kamerových záznamů jednoznačně vyplynulo, že komunikace mezi obviněným a poškozeným probíhala tak, jak vypověděl poškozený. Manipulace s nožem sice nebyla na kamerovém záznamu zachycena, ale s ohledem na další provedené důkazy nebyl důvod nevěřit tvrzení poškozeného, že obviněný proti němu slovní výhružky a posléze i nůž skutečně použil. Příslušné soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích jasně, srozumitelně a logicky zdůvodnily, z jakých důvodů uvěřil výpovědím vyslechnutých svědků a proč naopak výpověď obviněného vyhodnotily jako ryze účelovou a nepravdivou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.

Ve smyslu tvrzeného extrémního nesouladu nevznesl obviněný žádný argument, který by takový závěr mohl relevantně odůvodnit. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tj. tehdy, pokud skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, pokud jsou výsledkem dezinterpretace obsahu důkazů, jsou-li pro skutková zjištění rozhodné důkazy zcela pominuty, apod. Kritériem pro úsudek na tzv. extrémní nesoulad je zákaz svévole, resp. svévolného rozhodnutí. Otázku svévole však nelze redukovat výlučně na polemiku se skutkovými závěry a skutkovými zjištěními nalézacího soudu, extrémní nesoulad nelze shledávat ve faktu, že skutková zjištění soudů učiněná na základě vyhodnocení důkazů splňující kritéria upravená ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu jsou odlišná od představ obviněného, který důkazy hodnotí způsobem odlišným (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 646/2014).

K námitce obviněného, že mu měl být uložen souhrnný trest vzhledem k odsouzení, k němuž mělo dojít v březnu 2014 pro přečin krádeže, Nejvyšší soud konstatuje, že ač zmíněné odsouzení obviněný blíže nespecifikuje, jedná se patrně o odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 5 T 39/2013, v právní moci dne 25. 2. 2014, kterým byl obviněný uznán vinným mimo jiné i přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.

V nyní posuzované věci obviněný spáchal trestné jednání dne 27. 1. 2014, tj. krátce po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 5 T 39/2013. V takovém případě nemohl být ukládán vzhledem k tomuto odsouzení souhrnný trest ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

Není proto pochyb o tom, že obviněný svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. O žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se tak v dané věci nejedná.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného J. Č. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 17. června 2015

JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru