Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 582/2020Usnesení NS ze dne 17.06.2020

HeslaKrádež
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.582.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 582/2020-5448

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání obviněného P. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, a obviněného M. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2019 č. j. 6 To 48/2019-4893 v trestní věci vedené Krajským soudem v Brně, pobočkou ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 11/2018, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 4. 2019 č. j. 61 T 11/2018-4767 byli obvinění T. Ž., nar. XY, V. Ž., nar. XY, B. Ž., nar. XY, P. P. a M. F. uznáni vinnými zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že

obžalovaní P. P. a M. F. si nejprve v blíže nezjištěné době, nejpozději na začátku června 2015, opatřili elektronické zařízení, umožňující ovlivnění průtoku výdejní technologie společnosti Č. ve skladu společnosti Č. ve středisku XY, okres Kroměříž, přemostili (či nechali přemostit) zaplombované přepínací zařízení v propojovací skříni v rozvodně dispečinku a následně neoprávněnou simulací sepnutí přepínače a přenastavením konstanty průtokoměru prostřednictvím externího dálkově ovládaného přepínače umožnili obžalovaným M. F., T. Ž. a V. Ž. opakované neoprávněné čerpání pohonných hmot z výdejních „lávek“ společnosti Č. v XY nad rámec oficiálně objednaného, deklarovaného a uhrazeného množství pohonných hmot, a to tak, že:

obžalovaný P. P. jako zaměstnanec společnosti Č. ve středisku XY na pozici operátora, v rámci své pracovní náplně, jíž byl mj. dohled a ovládání fyzického pohybu pohonných hmot ve středisku XY, ovládání výdejních lávek z „dispečinku“ a následné vystavení dodacích nákladních listů řidičům dopravce, nejméně v době od 9. 6. 2015 do 2. 5. 2016 vždy v předem dohodnutou dobu odběru s řidiči autocisteren, čerpajících pohonné hmoty – nejprve s M. F. a poté s T. Ž. a V. Ž. – v areálu střediska XY za předem slíbenou odměnu umožnil přemostěním zaplombovaného spínače čerpání pohonných hmot při změně konstantě průtokoměru, tedy v množstvím mnohem vyšším, než jak bylo majiteli pohonných hmot společnosti Č. objednávkou a následnou úhradou vystavených fakturací prostřednictvím společnosti SILMET Příbram, a. s. či jiných smluvních partnerů deklarováno,

obžalovaný M. F. nejméně v době od 9. 6. 2015 do 30. 9. 2015 jménem společnosti Q. o., IČO: XY, se sídlem XY, provedl z výdejních lávek společnosti Č. v XY s využitím shora uvedeného přemostění a elektronického zařízení, ovlivňujícího průtok výdeje pohonných hmot, za přispění P. P., nejméně ve 25 případech odběry motorové nafty nad rámec objednaného a deklarovaného množství, a to v celkovém objemu 58 607 litrů motorové nafty v hodnotě 1 364 873 Kč (vč. spotřební daně, bez daně z přidané hodnoty), s možností využití zařízení seznámil obžalované T. Ž. s V. Ž. a následně z jimi neoprávněně odebíraných pohonných hmot pobíral až do 2. 5. 2016 provizi,

obžalovaní: T. Ž., V. Ž. a B. Ž. nejméně v době od 9. 7. 2015 do 2. 5. 2016 jménem společnosti P. p. h. H., IČO: XY, se sídlem XY, provedli po společné dohodě, z výdejních lávek společnosti Č. v XY s využitím shora uvedeného přemostění a elektronického zařízení, ovlivňujícího průtok výdeje pohonných hmot, za přispění P. P., prostřednictvím autocisteren ve vlastnictví společnosti P. p. h. H., nejméně ve 266 případech neoprávněné odběry motorové nafty a benzínu, a to takto:

- obžalovaný T. Ž. provedl neoprávněné odběry motorové nafty v celkovém objemu nejméně 604 551 litrů a automobilového benzínu o objemu nejméně 19 021 litrů v celkové hodnotě 12 934 159 Kč (vč. spotřební daně, bez daně z přidané hodnoty),

- obžalovaný V. Ž. provedl neoprávněné odběry motorové nafty v celkovém objemu 279 505 litrů v celkové hodnotě 5 774 022 Kč (vč. spotřební daně, bez daně z přidané hodnoty),

obžalovaná B. Ž. jako jediná jednatelka společnosti P. p. h. H., jednající a odpovědná za vedení společnosti, která ve společnosti prováděla finanční transakce, administrativní agendu, objednávky odběrů pohonných hmot od smluvních partnerů společnosti ze skladu společnosti Č., střediska XY, vystavování přepravních dokladů a prodej pohonných hmot koncovým zákazníkům, nejméně v období od 9. 7. 2015 do 2. 5. 2016, po společné dohodě s T. Ž. a V. Ž. a P. P. neoprávněně odebírají ze střediska společnosti Č. v XY větší množství pohonných hmot, než jak bylo pro společnost P. p. h. H. objednáno, a než tedy bylo deklarováno na dodacích nákladních listech vystavených společností Č. určených k přepravě odebraných pohonných hmot, takto odebrané pohonné hmoty společně s T. Ž. a V. Ž. prodávala koncovým zákazníkům, zajišťovala jejich uskladnění v pronajatých prostorách areálu bývalého zemědělského družstva v obci XY, okres Vsetín, případně na pobočce společnosti P. p. h. H., v XY, nebo na čerpací stanici v XY, provozované společností D., IČO: XY, se sídlem XY, za účelem dalšího prodeje, a z důvodu vzniklých rozdílů ve v účetnictví vykazovaných nákupech a prodejích pohonných hmot, způsobených neoprávněným čerpáním pohonných hmot ve společnosti Č., průběžně dorovnávala účetní stav nakoupených a prodaných pohonných hmot společností P. p. h. H.,

v důsledku čehož byla společnosti Č., IČO: XY, se sídlem XY, způsobena celková škoda 20 073 054 Kč, na jejímž vzniku se obžalovaní: P. P. a M. F. podíleli v plné výši, obžalovaní: T. Ž., V. Ž. a B. Ž. ve výši 18 708 181 Kč.

Za výše uvedenou trestnou činnost soud prvního stupně uložil obviněným následující tresty:

M. F. podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi let a dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 6 000 Kč, tedy v celkové výši 1 500 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 250 dnů.

P. P. podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 7 000 Kč, tedy v celkové výši 2 100 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 300 dnů. Vedle toho byl obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí částky 17 050 000 Kč a 1 637 euro, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku také trest propadnutí věcí, a to:

- 1x černá plastová skříňka s vypínačem a anténkou, 3x dálkové ovládání zn. KEETEC, 3x elektrický kabel,

- 1x plastová skříňka o rozměru 20x15x7 cm, se síťovým kabelem k připojení na 220V a dalším vývodem pro anténní připojení,

- 1x mobilní telefon zn. LUMIA 950, IMEI XY, včetně baterie, uložený v koženém obalu, 1x SIM karta telefonní číslo XY, 1x micro SD karta Kingston 128 GB,

- 1x mobilní telefon zn. SAMSUNG, včetně baterie, IMEI XY, 1x SIM karta číslo XY,

- 1x rozbočovač na 220V, bílé barvy,

- 2x elektronické zařízení zn. JABLOTRON GD02-DIN, uložené v šedé plastové skříňce bez krytu, která jsou propojena směsicí drátů a přívodní šňůrou na 220V, 1x SIM karta číslo XY, 1x SIM karta číslo XY, 1x baterie s konektorem,

- 1x ovladač s označením KEETEC s kroužkem.

Ostatním obviněným, tj. T. Ž., B. Ž. a V. Ž. soud uložil podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku tresty odnětí svobody v rozmezí od pěti let a tří měsíců do sedmi let, všem s výkonem ve věznici s ostrahou, a dále peněžité tresty (T. Ž. a B. Ž.), tresty propadnutí věci (T. Ž. a V. Ž.) a trest zákazu činnosti (B. Ž.).

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak soud uložil povinnost obviněným P. P. a M. F. společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Č., IČO: XY se sídlem XY, částku 19 371 674 Kč. Obviněným T. Ž., V. Ž. a B. Ž. společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Č. částku 17 343 298 Kč, a to společně a nerozdílně s P. P. a M. F. v rámci jejich povinnosti zaplatit poškozené společnosti Č. výše uvedenou škodu, a to spolu s úrokem z prodlení počítaným od 16. 9. 2018 u obviněného P. P. z částky 19 371 674 Kč, od 19. 9. 2018 u obviněného M. F. z téže částky, a to společně a nerozdílně s P. P.; od 26. 9. 2018 u obviněných T. Ž., V. Ž. a B. Ž.; u všech společně a nerozdílně, včetně obviněných P. P. a M. F. z částky 17 343 298 Kč, do zaplacení škody, přičemž výše uvedení jsou z výše uvedených částek povinni společně a nerozdílně uhradit úročení úroků, a to 9 % ročně z úroku z prodlení od 6. 11. 2018 do zaplacení.

Poškozenou společnost Č. se zbytkem jejího nároku na náhradu škody ve smyslu § 229 odst. 2 tr. ř. soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně podali všichni obvinění, jakož i státní zástupce svá odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného P. P. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 8. 2019 sp. zn. 6 To 48/2019 výrokem v bodě I. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu propadnutí věci, a to částky 17 050 000 Kč a 1 637 euro uloženého obviněnému P. P. Výrokem v bodě II. pak za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému P. P. uložil podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to částky 17 050 000 Kč a 1 637 euro. Výrokem pod bodem III. podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce ohledně obviněných T. Ž. a B. Ž. zamítl, stejně tak jako odvolání obviněných T. Ž., V. Ž., B. Ž. a M. F.

Toto rozhodnutí odvolacího soudu následně napadli dovoláními obvinění M. F. a P. P.

Obviněný M. F. v něm uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V odůvodnění pak konkrétně namítl, že se neztotožňuje s tvrzením uvedeným v rozsudku odvolacího soudu, že rozhodnutí nalézacího soudu splňuje kritéria obsažená v § 120 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 125 odst. 1 tr. ř. Nesouhlasí tedy s tím, že nalézací soud měl k dispozici dostatek kvalitních důkazů, na základě kterých a po jejich vyhodnocení mohl učinit ve věci jednoznačné a nezpochybnitelné rozhodnutí. Rozpory spatřuje v následujícím.

Pokud je v první části popisu skutku obviněnému F. kladeno za vinu, že si s obviněným P. P. opatřil elektronické zařízení umožňující ovlivnění průtoku výdejní technologie Č. ve středisku XY a přemostil (či nechal přemostit) zaplombované přepínací zařízení v propojovací skříni v rozvodně dispečinku, není mu jasné, z čeho je tak usuzováno, když ovládací prvky s kvalifikací bezprostředně umožňující zásahy do technologií společnosti Č. měly být nalezeny u obviněného P. P. O obviněném F. a jeho vztahu k opatření, výrobě, montáži či držení některé části takového zařízení však není tvrzeno ničeho. Svědek V. N. v rámci svého výslechu sdělil, že takové zařízení by neudělal amatér, že by to musel být elektrikář, čímž však obviněný F. není.

Nelze ani konstatovat, že obviněný F. byl s obviněným P. v nějakém bližším kontaktu. Znali se maximálně od vidění. Pokud si obviněný P. na něj hledal číslo, nejedná se o podivnou okolnost, jak uzavřel krajský soud. Lze si velmi snadno představit situaci, pokud by ho chtěl obviněný P. kontaktovat, aniž byli přátelé či známí, nebylo nic snazšího, než si jeho číslo najít na internetu, kde je měl uvedeno.

Co se týká písemných poznámek obviněného P., tak data na nich uvedená v době od 9. 6. 2015 do 30. 9. 2015 se skutečně shodují s daty, kdy obviněný F. odebíral pohonné hmoty. Na poznámkách však není jediný znak, který by skutečně směřoval k jeho osobě, a to ani iniciály. Stejně tak poznámky neobsahují žádný přesný časový údaj. Z předmětné doby neexistují záznamy ze systému Accuload, ze kterých by bylo možno vyčíst, že by se např. čas odběru pohonných hmot obviněným F. skutečně shodoval s časem, kdy by byl v systému Accuload zaznamenán pozměněný koeficient. Obviněný F. tak odebíral pohonné hmoty na základě řádně vystavené a uhrazené faktury v odpovídajícím množství. Po samotném odběru pohonných hmot mu byl vždy předán dodací nákladní list (DNL), přičemž ten byl pokaždé podepsán pracovníkem společnosti Č. Jemu poskytnuté DNL pak obsahují různé podpisy, kdy na 17 z nich může být jméno obviněného P., jelikož začíná na P, ale ve zbylých osmi případech nikoli. V rámci trestního řízení však tato skutečnost vůbec nebyla zkoumána. Je tak zřejmé, že pohonné hmoty odebíral zcela náhodně a nepreferoval směny obviněného P. Ze skladových pohybů je rovněž patrné, jakými úvahami se mohl při pořizování pohonných hmot řídit, neboť jejich většímu odběru ze strany zákazníka Q. o. vždy předcházel nákup pohonných hmot u společnosti Č. a současně je patrna snaha o udržení stálé zásoby.

V rámci trestního řízení pak nebyl proveden důkaz kamerovým záznamem, na kterém by byl obviněný F. zachycen při neoprávněném odběru, jak by nakládal s takovýmito pohonnými hmotami nebo přijímal či předával peníze získané trestnou činností, ale pouze ty, na kterých je nahráno čerpání pohonných hmot T. Ž. a V. Ž. Závěr vrchního soudu v bodě 28 je tak zcela nepřesný a neodpovídající.

Svědek V. D. ve své výpovědi uvedl, že obviněný F. neplnil cisterny do plna, protože na to neměl peníze, kdy mu dokonce svědek musel dvakrát půjčovat. Naplněností autocisteren při odběrech se zabýval dodatek č. 322-18/18-1 ke znaleckému posudku KMPG. Je nutno zmínit, že tento dodatek vychází ze závěrů učiněných v tomto znaleckém posudku, zejména z množství pohonných hmot, které mělo být neoprávněně odebráno. Průměrná naplněnost autocisteren společnosti Q. o., se kterou jezdil obviněný F., ve sledovaném období podle dodacích nákladních listů dosahuje hodnoty 25,7 %, v nepřítomnosti obviněného P. na pracovišti pak 35,5 %. Lze tedy shrnout, že hodnota naplněnosti se ve všech případech pohybuje kolem 30 %. Vzniklé odchylky nejsou natolik významné, aby mohly vést k jakémukoliv závěru o tom, že obchodní rozhodnutí o množství odebraných pohonných hmot byla obviněným F. činěna v závislosti na přítomnosti obviněného P. na pracovišti. Z porovnání se společností P. p. h. H. je zřejmé, že v jejich případě se naplněnost při nepřítomnosti obviněného P. zvyšuje téměř na dvojnásobek. U společnosti Q. o. taková situace nenastává, hodnoty se liší o jednotky procent. Dalším bodem dodatku je komparace naplněnosti autocisteren s naplněností při odběrech srovnatelných společností, ze kterého se podává, že naplněnost je porovnávána pouze se dvěma podobnými odběrateli, přičemž tento výběr byl učiněn pouze na základě dvou parametrů, a to celkového množství odebraných hmot ve sledovaném období a počtem dodacích nákladních listů. Takový výběr je nutno považovat za nahodilý, porovnání pak za nic nevypovídající ve vztahu k závěru o vině obviněného. Není zohledněna ani skutečnost, že v případě společnosti Q. o. je sledované období poslední tři měsíce provozování čerpací stanice. Z dodatku je tak možno vyčíst, že je zcela běžné, že autocisterny nejsou čerpány do plna, jak bylo v průběhu řízení tvrzeno s odůvodněním na neekonomičnost takového jednání.

Pokud se pak vrchní soud „ztotožňuje s poukazem nalézacího soudu stran okolností prodeje čerpací stanice obžalovaným Ž.“, tak obviněný F. namítá, že čerpací stanici neprodal. Domníval se, že by mohli chtít čerpací stanici převzít, a tak v červnu 2015 kontaktoval T. Ž. Ten sice projevil zájem, nicméně ji započala provozovat D. F. po skončení mateřské dovolené. Samotný převod proběhl 30. 9. 2015 na nově založenou společnost D., jejímž jednatelem a jediným společníkem byla právě D. F. Fakticky tak obviněný F. čerpací stanici neprodal Ž., jak měl zjistit soud. K důvodům se pak ve své výpovědi vyjádřil i svědek D.

V případě, že je uváděno, že měl obviněný F. s prodejem čerpací stanice předat i know how trestné činnosti obviněným Ž., tak tato skutečnost není žádným způsobem prokázána.

Pozoruhodný je i fakt, že i když jsou v projednávané trestní věci odposlechy velice objemným materiálem, o obviněném F. v nich padla zmínka pouze velice ojedinělým způsobem, a to dosti nekonkrétně. Soud nemůže z kontextu odposlechů vytrhnout jedinou zmínku, aniž by hodnotil skutečnost, že v ostatních částech odposlechů o něm není vůbec hovořeno. Z přepisu jejich částí ze dne 19. 2. 2016 nelze vyvodit, že se jedná o obviněného F. Informace z odposlechů podané se jeví jako zcela nevěrohodné. Stejně tak odposlechy neposkytují reálné informace o prodeji cisterny a vybavení v XY společnosti D. Závěr soudů ohledně provize, kterou měl pobírat z neoprávněných odběrů je pouhou teorií, která je podložena jednou větou pronesenou T. Ž. v rámci odposlechů.

Výše způsobené škody je stanovena ve znaleckém posudku KMPG, který vychází z poznámek obviněného P., z nichž je usuzováno, kdy k neoprávněnému odběru mělo docházet. Tyto poznámky však žádným způsobem nekonkretizují obviněného F. S ohledem na tuto skutečnost tak výši škody určenou znaleckým posudkem považuje obviněný za nepřípustnou. Nadto v řízení nebylo prokázáno, že škodu skutečně způsobil on. Lze pouze shrnout, že společnost Č. neevidovala ztrátu, ve společnosti Q. o., ani u obviněného F. nebyly zajištěny neoprávněně odebrané pohonné hmoty, ani finanční prostředky trestnou činností údajně získané. Ze strany Č. v účetnictví žádná škoda nebyla zaznamenána.

V rámci trestního řízení tak nebyly provedeny žádné přímé důkazy, které by prokazovaly vinu obviněného F. Nepřímé důkazy, které byly provedeny, považuje z výše uvedených důvodů za zcela nepřijatelné a nedostatečné k vyslovení jednoznačného závěru o jeho vině.

Obviněný F. dále namítá, že jemu uložený trest se jeví ve značném nepoměru vzhledem ke škodě, která měla být způsobena, avšak fakticky zjištěna nebyla. V odůvodnění pak zcela absentuje posouzení následků trestného činu, doby, která uplynula od jeho spáchání, či délky trestního řízení. Majetkové poměry v rámci odůvodnění ukládaného trestu nebyly zjišťovány vůbec, přičemž obviněný nedisponuje finančními úsporami, které by mu umožnily peněžitý trest uhradit.

S ohledem na veškeré tyto důvody obviněný M. F. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2019, č. j. 6 To 48/2019-4893, a to ve výroku v bodě III., a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Ve dvouměsíční lhůtě pro podání dovolání jej obviněný F. ještě doplnil dodatkem, ve kterém uvádí, že si je vědom, že v rámci dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu a ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů, ale v projednávaném případě se jedná o výjimku, neboť jde o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy tak, jak uvedl ve svém dovolání.

I kdyby Nejvyšší soud považoval nepřímé důkazy za dostačující k prokázání skutkových zjištění o tom, že se měl osobně nadměrného čerpání pohonných hmot dopouštět, jednalo by se o jiný trestný čin, než kterým byl uznán vinným. V takovém případě by totiž škoda způsobená obviněným měla být ve výši 1 364 873 Kč, a šlo by tak o trestný čin krádeže podle § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

Rovněž upozorňuje na skutečnost, že vzhledem k tomu, že převážná většina závěrů soudů prvního a druhého stupně nevyplývá z žádného z provedených důkazů, dalo by se jen těžko posuzovat, na jakých důkazech měly soudy dospět k závěru, že jednání obviněného vykazovalo úmyslné jednání. Nebylo tak možné prokázat, že jednal alespoň v nepřímém úmyslu.

Obviněný F. poté prostřednictvím svého obhájce dne 27. 11. 2019 zaslal soudu písemnosti coby důkazy, na které ve svém dovolání odkazoval.

Pokud jde o dovolání obviněného P. P., tak i on v něm uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění konkrétně namítl, že během trestního řízení nebyly respektovány jeho základní zásady a to in dubio pro reo a presumpce neviny, což se projevilo v zásadním vybočení z mantinelů daných judikaturou Ústavního soudu ČR a došlo tak k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a skutečným obsahem jednotlivých důkazů.

Závěry odvolacího soudu svědčí o neznalosti spisového materiálu, neboť jinak by nemohl konstatovat, že obviněný P. disponoval příslušnou technickou dokumentací, která mu umožnila provést zásah do přepínacího zařízení v propojovací skříni v rozvodně dispečinku. Dokumentace, kterou obviněný ve skutečnosti disponoval, pocházela z doby, kdy pracoval jako hasič a kdy zařízení Accuload nebylo ve skladě společnosti Č. ani instalováno. Technickou dokumentaci, která byla potřeba k zásahu do elektronického systému, neměl obviněný P. nikdy k dispozici a svědkové N. a M. rozhodně ve svých výpovědích obviněného neusvědčovali z toho, že ji měl.

Žádným způsobem nebylo prokázáno, jak došlo k neoprávněnému čerpání pohonných hmot a které zařízení k tomu bylo použito, zda EDOP-RF či EDOP-GSM, přičemž první jmenované bylo nefunkční a druhé obviněný nikdy nepoužil. Stejně tak údaje o množství odcizených pohonných hmot se pohybují v rovině virtuální, neboť sám odvolací soud ve svém rozsudku konstatuje, že nebylo možné zjistit neoprávněné odběry, protože nepřekročily technologickou odchylku.

Důkazní řízení pak nebylo provedeno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, nebyly přehrány odposlechy, k nimž by se obviněný mohl vyjádřit, nebyl proveden videozáznam z vyšetřovacího pokusu a je zřejmé vzhledem k rozsáhlosti spisu, že s provedenými důkazy se jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud neseznámily.

Lze tedy shrnout, že odvolací ani nalézací soud se nezabývaly všemi důkazy, které byly provedeny v trestním řízení, neodůvodnily, z jakého důvodu dovozují vinu obviněného, tedy úmysl spáchat trestný čin, a ignorovaly důkazy svědčící v jeho prospěch. Závěry odvolacího soudu i soudu nalézacího jsou pouze jejich domněnkami bez opory v provedených důkazech.

S ohledem na výše rekapitulované důvody obviněný P. P. v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2019 sp. zn. 6 To 48/2019, tak i rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 4. 2019 sp. zn. 61 T 11/2018, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Vedle toho také obviněný s odkazem na § 265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon rozhodnutí spočívající v trestu odnětí svobody, proti němuž bylo toto dovolání podáno.

Opis dovolání obviněných byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 11. 3. 2020 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že i když oba obvinění ve svých dovoláních namítli shodně, že se soudy dopustily extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a skutečným obsahem jednotlivých důkazů, tak je nutno konstatovat, že ten v projednávaném případě není možné spatřovat. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zcela logicky vyplývají z provedených důkazů a z jejich vyhodnocení. Ze spáchání skutku usvědčuje obviněné ucelený řetězec důkazů. Z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů přitom vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi jejich úvahami při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními, jednak mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými.

Obviněný P. ve svém dovolání odůvodnění soudních rozhodnutí ignoroval a své námitky založil na argumentech, které z nich ani nevyplývají. Vina obviněného P., bez jehož spoluúčasti a osobního přičinění by nemohlo dojít ani k započetí trestné činnosti, byla prokázána hned z několika důkazů a nikoli pouze na podkladě toho, že v jeho bydlišti byl zajištěn velký finanční obnos v hotovosti.

Skutečnému obsahu důkazů poté neodpovídá tvrzení obviněného P., že zařízení EDOP-RF nebylo funkční a tudíž nemohlo sloužit k páchání trestné činnosti. Naopak provedeným důkazům jednoznačně odpovídá závěr o plné funkčnosti zařízení EDOP-RF a jeho schopnosti vyřadit metrologický spínač W + M a ovlivnit konstantu pro nastavení průtočného množství pohonných hmot.

Pokud jde o námitku, že se údaje o množství odcizených pohonných hmot pohybují v rovině virtuální, jde opět o námitku stran skutkového zjištění. I v tomto směru však úvahy soudů založené na konkrétně označených a vzájemně se doplňujících důkazech uspěly v nutném testu zjištění rozhodných skutečností bez důvodných pochybností. Je nutno zdůraznit, že pro určení výše způsobené škody soudy vycházely z minimálního množství neoprávněně odebraných pohonných hmot, když skutečné odběry mohly být mnohem rozsáhlejší.

O tom, jak obviněný P. přizpůsobuje závěry ve věci činných soudů potřebám svého dovolání, aby vzbudil zdání zjevné rozpornosti výroku o vině, svědčí jeho poukaz na konstatování soudu o nemožnosti zjištění neoprávněných odběrů z důvodů technologické odchylky. Formulace v bodě 34 rozsudku odvolacího soudu nezněla tak, jak bylo uvedeno obviněným. Předně se však netýkala vyloučení možnosti zjistit neoprávněné odběry dokazováním v trestním řízení na podkladě zjištěných důkazů. Teze byla odvolacím soudem vyslovena ve vztahu k rozpoznávacím schopnostem kontrolního systému v technologickém zařízení poškozené společnosti a možnostem zaměstnanců této společnosti zaznamenat čerpání pohonných hmot nad rámec ve fakturaci deklarovaných odběrů, ovšem v rozsahu nikoli nad míru zjistitelnou technologií používanou poškozenou společností, nadto po započtení povolené technologické ztráty, a to ve vztahu k době, kdy ke krádežím docházelo. Údajná virtuálnost zjištění výše neoprávněných odběrů je pouhou frází, která podporu v konkrétním obsahu trestního spisu v projednávané věci nalézt nemůže.

Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky obviněného P. mířící do způsobu, s jakým byly provedeny jednotlivé důkazy. Jde o čistě formálně procesní výtky, s nimiž se adekvátně vypořádal odvolací soud ve svém rozhodnutí.

I obviněný F. s poukazem na existenci extrémního rozporu uplatnil námitky v zásadě výlučně založené na odmítnutí skutkových zjištění, jaká byla na podkladě provedených důkazů zaujata soudem prvního stupně a po doplnění dokazování i soudem odvolacím.

Podivuje-li se obviněný F. nad tím, jak mu může být přičítán podíl na opatření elektronického zařízení, když sám ani nebyl elektrikář a při domovní prohlídce žádné takové zařízení nalezeno nebylo, je nutno poukázat na to, že byl uznán vinným za trestnou činnost spáchanou ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Osobou, která zařízení nainstalovala, byl obviněný P. Jeho činnost v prvotní přípravné fázi však nemohla být samoúčelná a od počátku musel kooperovat s někým dalším, jenž by do fungování tohoto technického zařízení byl zasvěcen a za jeho použití byl schopen zrealizovat nadměrné čerpání pohonných hmot. V tomto ohledu je pak nutno předpokládat, že i obviněný F. musel být minimálně obeznámen s tím, že na technologii poškozené společnosti bude nainstalováno ono přemosťující technické zařízení. Je nutno uvést, že v době domovních prohlídek, již obviněný F. nebyl osobou, která by osobně v XY prováděla neoprávněné odběry.

O vztahu obviněného F. a obviněného P. lze jen stručně poukázat na to, že z ústřižků s písemnými poznámkami k jednotlivým případům čerpání pohonných hmot zajištěných u obviněného P. vyplývají jednoznačně data neoprávněného čerpání v XY, která se kryjí s daty, kdy pohonné hmoty odebíral obviněný F. Žádný jiný odběratel, který by odpovídal tomuto požadavku, nebyl zjištěn.

Pokud obviněný F. poukazuje na to, že při odběru pohonných hmot nebyl obviněný P. na pracovišti sám a nemohlo být tak toto jednání utajeno, jde o pochybnost, s níž se soudy jednoznačně vypořádaly. Charakteristika zařízení sloužícího k obejití technologie poškozené společnosti vylučovala, aby kdokoli, včetně zaměstnanců poškozené společnosti, v době čerpání v areálu zaznamenal neoprávněný odběr, a to ani v denní uzavírce.

Jde-li o výhradu k závěrům soudů týkajících se zjištění o naplněnosti cisteren společnosti Q. o. jedná se opět o polemiku se skutkovými závěry. Rozdíl v naplněnosti cisteren v době, kdy byl na pracovišti přítomen obviněný P., od doby, kdy přítomen nebyl, není sice tak výrazný jako v případě obviněných Ž., nicméně je zjištěn a při vyhodnocení písemných poznámek obviněného P. mapujících nelegální odběry tento rozdíl nahodilosti přičítat nelze.

Zcela vedlejší význam má námitka proti konstatování soudu o prodeji čerpací stanice Ž. Nalézací soud ve svém odůvodnění hovoří spíše o přenechání čerpací stanice za odpovídající protiplnění s tím, že tuto dále po formální stránce provozovala družka spoluobviněného T. Ž. prostřednictvím společnosti D. Není těžké vysledovat i důvody, proč tomu bylo právě takhle (exekuce vedená na majetek spoluobviněného T. Ž.; snaha zastřít totožnost osob, které skutečně za nelegálním obchodováním s pohonnými hmotami stály).

Co se týká provedených odposlechů, tak je nutno sdělit, že se nejedná o jediný důkaz, který by prokazoval vinu obviněného F., ale toliko dokresloval a potvrzoval jeho postavení a spoluúčast na páchání trestné činnosti.

Konečně i výhrada ohledně výše způsobené škody přičitatelná obviněnému F. s odpovídající právní kvalifikací podle § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je primárně založena na jiných skutkových závěrech. Nereflektuje prokázanou spoluúčast obviněného na neoprávněných odběrech realizovaných prostřednictvím společnosti P. p. h. H.

Pakliže obviněný F. napadl i výrok o trestu, šlo o argumentaci vybočující z mezí uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný zjevně namítl nepřiměřenost uložených trestů a nesprávné vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, čili neargumentoval ani v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Lze tak uzavřít, že v dovoláních obou obviněných namítané vady nelze pod uplatněné, ale ani pod žádné jiné, dovolací důvody podřadit. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn obviněnými toliko jen formálně a reálné námitky v dovoláních vyslovené nelze obsahově podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřují výlučně proti skutkovým zjištěním, nikoliv proti právnímu posouzení skutku.

Vzhledem k výše uvedenému proto v závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Zároveň souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, či aby pro případ odlišného stanoviska podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Obviněný F. poté prostřednictvím svého obhájce podal repliku k vyjádření nejvyššího státního zástupce k jeho dovolání a podnět k odkladu/přerušení výkonu rozhodnutí proti němuž bylo podáno dovolání ve smyslu § 265o tr. ř.

V této konstatuje, že se závěry státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nesouhlasí. Něco jako „ucelený řetězec nepřímých důkazů“ jednoznačně nepopsaly ani soudy v odůvodnění rozsudků, a ani státní zástupce. Závěry soudů o spolupráci obviněného F. s obviněným P. při obstarávání a instalaci zařízení nejsou fakticky zjištěna a nelze se spokojit s tím, že by absence jakéhokoliv důkazu prokazující jejich spolupráci byla zhojena „předpokládáním“ soudu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 1975/08). S ohledem na zásadu trestního práva a konstantní judikaturu je tak zcela nepřijatelné v pochybnostech postupovat v neprospěch obviněného.

Pokud státní zástupce uvádí, že nebyl zjištěn žádný jiný odběratel, který by v uvedených datech čerpal, otázkou je, zda tato informace byla skutečně zjišťována. Obviněný F. je přesvědčen, že kromě něj totiž v předmětná data zcela nepochybně muselo ve skladu v XY čerpat pohonné hmoty velké množství jiných odběratelů.

Provázanost obviněného F. a obviněného P. nelze z ničeho dovodit, a to ani ze vztahů s Ž., neboť mezi ním a touto rodinou nebyl žádný vztah, kdy jim pouze přenechal čerpací stanici, jeho jméno zmínili poté v jednom z odposlechů, a to je vše.

Námitka obviněného F. týkající se různorodosti podpisů na nákladních listech směřovala na skutečnost (což státní zástupce pravděpodobně nepochopil), zda obviněný P. mohl ovládat tyto soudem uváděné přepínače tak, aby si toho jeho spolupracovníci nevšimli. Současně nebylo zjištěno, zda přímo v čas údajného nadměrného odběru ze strany obviněného F. byl obviněný P. „na velíně“, když dokumentaci vyřizovala v několika případech údajně neoprávněného odběru úplně jiná osoba.

Státní zástupce ohledně naplněnosti cisteren uvádí, že takovýto postup je neekonomický, přičemž ale obviněný jasně doložil, že tak činil i v minulosti a proč si nemohl dovolit načerpat plnou cisternu. Stejně tak ve svém vyjádření konstatuje, že obviněný do věcí „zasvětil“ spoluobviněné Ž. Takový závěr však není prokázán žádným důkazem. Současně ani nebylo zjištěno, že by s nimi spolupracoval a pobíral od nich nějakou provizi. Zmínka o něm v odposleších je zcela ojedinělá, kdy z nich vůbec nelze usuzovat, jakou roli měl hrát v celé věci právě obviněný F. či jakým způsobem měl být profit z trestné činnosti rozdělován nebo kdy mělo dojít k pobírání provize.

Stejně tak se nemůže smířit s vyjádřením státního zástupce o tom, že není směrodatné zjištění přesné výše „jeho obohacení“, když je konstatováno, že se muselo pohybovat v řádech milionů korun. Zjištění výše obohacení je zcela zásadní, a to s ohledem na právní kvalifikaci činu.

Je nutno připomenout, že se jedná o řízení trestní, kde není možné spokojit se s tím, že určitý skutkový závěr je možné připustit s velkou mírou pravděpodobnosti, a proto je nezbytně nutné, aby nepřímé důkazy tvořily zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud dospěl, a nelze tak ignorovat zásadu in dubio pro reo. V celé věci se vyskytlo velké množství spekulací a domněnek. Obviněný je tak nadále přesvědčen, že je v tomto případě odůvodněn mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění.

Ve svém podnětu k odkladu/přerušení výkonu rozhodnutí obviněný F. uvádí, že pro uhrazení peněžitého trestu nedisponuje finančními úsporami v takové výši a současně ani pravidelným příjmem, pro který by přicházelo v úvahu požádat o povolení splácení tohoto trestu. Pokud by došlo k nařízení vymáhání peněžitého trestu použitím zajištěného majetku, došlo by k vážnému ohrožení výživy a výchovy osoby, o jejíž výživu a výchovu je obviněný povinen pečovat, tj. nezletilého syna. Je tak zcela nepředstavitelné, aby byla P. F., jakožto manželka obviněného, která se stará o dvě nezletilé děti a její příjem spočívá pouze v rodičovském příspěvku, vystavena situaci, že by sobě a svým dětem měla hledat nové bydlení, protože nemá kam jinam jít a není v jejích možnostech platit nájemné.

Obviněný se domnívá, že z obsahu spisu a podaného dovolání, lze dospět k závěru, že výkon rozhodnutí by měl být odložen či přerušen. Vzhledem k tomu, že společnost Č. ani neevidovala jakoukoliv ztrátu (která měla být způsobena nadměrným čerpáním pohonných hmot ze strany obviněného a dalších spoluobviněných), lze se oprávněně domnívat, že odkladem či přerušením výkonu rozhodnutí nemůže dojít k zásahu do jejích práv.

Z výše uvedených důvodů obviněný F. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu tento podnět přezkoumal a zvážil odložení či přerušení výkonu rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 4. 2019 sp. zn. 61 T 11/2018, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2019 sp. zn. 6 To 48/2019.

Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství poté dne 16. 5. 2020 sdělil, že k podání obviněného F. označeného jako „replika k vyjádření nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného“ se nebude věcně vyjadřovat, neboť vyjádření k dovolání bylo učiněno a argumentace obviněného se zásadně nezměnila.

Obvinění P. P. i M. F. jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Přípustnost dovolání obviněného P. P. je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože ve svém výsledku směřuje proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest. Oproti tomu přípustnost dovolání obviněného M. F. je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněný mimo jiné obviněným F. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Spočívá tedy ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z obsahu samotného dovolání obviněného F. je zřejmé, že ten spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho poslední variantě, tedy že jím podaný řádný opravný prostředek byl zamítnut, ačkoli řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně podle písm. g).

Pokud oba obvinění ve svých podaných dovoláních shodně deklarovali dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice o něj jde, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný případně vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury mohou odpovídat rovněž námitky existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními jde v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu a obou rozhodnutí předchozích soudů zjistil, že oba obvinění ve svých dovoláních uvedli totožné námitky, které v rámci své obhajoby uplatňovali po celou dobu trestního řízení, jež proti nim bylo vedeno, deklarovali je rovněž v odvoláních, která podali proti rozsudku soudu prvního stupně. Obhajobu obviněných především prověřoval nalézací soud, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, a důkazy rovněž způsobem konvenujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil (viz body 75 až 87 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Hodnocení důkazů je plně v souladu s požadavky, které na tuto činnost klade jednak právní předpis a jednak uznávaná pravidla logického myšlení. Obhajoba obviněných byla prověřena i procesním postupem odvolacího soudu a jeho rozhodnutím, v němž soud druhého stupně vyložil, proč obhajobu obviněných nepovažuje za prokázanou, a naopak ji má za vyvrácenou (srov. body 26 až 38 odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud rovněž dostatečným způsobem vyložil, proč na základě odvolání obviněného P. rozsudek soudu prvního soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu propadnutí věci, a proč naopak odvolání obviněného F. zamítl jako nedůvodné. Hodnocení důkazů je výsostným a nezadatelným právem nalézacího soudu, a jak Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Usoudili-li obvinění, že výklad ustanovení trestního řádu jim zaručuje právo na to, aby soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich představami, vychází z vadné premisy. V této souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že „právo na spravedlivý proces a z něho plynoucí výsledky není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

Důvody pro užití dovolaní podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oba obvinění shledávají výhradně v námitkách proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňují rozsah dokazování a především pak způsob hodnocení jednotlivých důkazů soudy obou stupňů. Takovýmto postupem a v důsledku předkládané vlastní verze skutkového stavu obviněný F. rovněž dospívá k závěru, že svým jednáním mohl způsobit škodu ve výši pouze 1 364 873 Kč, čímž by se tak maximálně dopustil trestného činu krádeže podle § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Veškeré takto prezentované námitky je ale nutno označit za námitky skutkového charakteru, jimiž se obvinění domáhají pouze toho, aby byl jiným způsobem zjištěn a popsán skutek, pro nějž byli odsouzeni, čímž současně zaměňují dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek za další řádný opravný prostředek ve stylu odvolání. Pomíjí však, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek plně odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. ř. Nedostatek validní právní argumentace k užitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze konvalidovat odkazem na zákonem nestanovenou a nepředvídanou povinnost Nejvyššího soudu dospět za použití krajně extenzivního výkladu k závěru o právní konformitě podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení tak obvinění vyvozují pouze z nabízené vlastní verze skutkového děje, spočívající převážně na jejich subjektivním hodnocení jednotlivých důkazů, a tímto postupem dospívají k závěru, že neměli být uznáni vinnými ve smyslu podané obžaloby, popřípadě že spáchaný skutek měl být kvalifikován pouze jako trestný čin krádeže podle § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jak uvádí ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný F. Jak již bylo zmíněno výše, uvedenou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat, případně nadále rozvíjet skutkové závěry soudu a vršit tak další argumenty do polemiky obviněných s nimi, zejména v případě, kdy soudy obou stupňů plně dostály své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování v zákonem požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do správné právní kvalifikace činu. Okolnost, že obvinění výsledky tohoto postupu obou soudů nadále neakceptují a nadále prosazují svou verzi skutkového děje, nemůže být v tomto stadiu řízení relevantní.

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, který dokazování doplnil, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem, který vzaly při svém rozhodování za dostatečně prokázaný. Skutková zjištění soudů tak mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy jasně uvedly, které skutečnosti měly za prokázané a co je k těmto závěrům vedlo (např. písemné poznámky obviněného P., které kopírují neoprávněné odběry pohonných hmot ze strany obviněného F., znalecký posudek vypracován společností KPMG včetně jeho dodatku, odposlechy telefonních hovorů mezi obviněnými Ž., kde se jasně mluví o obviněných F. a P., okolnosti přenechání čerpací stanice obviněným F. spoluobviněným Ž.). Nalézací ani odvolací soud se tak v konečném důsledku v procesu hodnocení důkazů nedopustily žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a kdy se v projednávané věci taktéž nejedná o svévolné odůvodnění rozhodnutí, kde by absentoval logický způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem, který částečně vlastním dokazováním doplnil, a konstatoval, že o takovém skutkovém stavu věci nemá ani on žádné důvodné pochybnosti.

Nejvyšší soud v této souvislosti opakuje, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, zásady presumpce neviny, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

Pokud obviněný P. ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí též námitky směřující do způsobu, jakým byly provedeny jednotlivé důkazy (odposlechy, záznam z vyšetřovacího pokusu, atd.), popř. že jím navrhované důkazy byly zamítnuty, jde tak čistě o procesní výtky, se kterými se vypořádal již odvolací soud (viz bod 16 odůvodnění jeho rozsudku). Jelikož nalézací soud veškeré důkazy určitým způsobem vyhodnotil a zároveň odůvodnil, proč důkazy navrhnuté obhajobou neprovedl, nelze tento způsob označit za protiústavní nebo ústavně nekonformní, který by byl v rozporu s ústavně garantovanými právy obviněného (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 3724/16). Tudíž ani takovéto procesní námitky nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud nebylo shledáno, že bylo zasaženo do základních práv obviněného.

Dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. neodpovídá ani námitka obviněného F., když nesouhlasí s výší uloženého trestu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové vady ovšem obviněný nevytkl. Proto ani námitku poukazující jen na nesouhlas s uložením trestu není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat v řízení o dovolání. Přitom v posuzované trestní věci soudy nižších stupňů věnovaly náležitou pozornost otázce přiměřenosti trestu (viz bod 95 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně či bod 39 odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci). Soud prvního stupně uložil obviněnému F. trest odnětí svobody v délce sedmi let a dvou měsíců, tedy v zákonné trestní sazbě, jež činí pět až deset let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou v souladu s podmínkami uvedenými v § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Vedle toho mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 6 000 Kč, tedy celkem 1 500 000 Kč, což se žádným způsobem nevymyká ze zákonného rozpětí uvedeného v § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Přitom nalézací soud zhodnotil majetkové, osobní i rodinné poměry obviněného, byť ten ve svém dovolání namítá, že tomu tak nebylo. Nejvyšší soud proto závěrem konstatuje, že takto uložený trest odpovídá jak okolnostem případu, tak osobním poměrům a zejména možnostem nápravy obviněného F. a nejedná se žádným způsobem o trest nepřiměřeně přísný.

Vzhledem k tomu, že oba obvinění v rámci svých dovolání v podstatě pouze zpochybňovali důkazní či skutkové hodnotící závěry soudů a prosazovali vlastní verzi skutkového děje, přičemž obviněný F. navíc namítal též nepřiměřenost uloženého trestu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky uvedené v dovolání jak obviněného M. F., tak obviněného P. P. se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí, a v důsledku toho nevyhovují ani obviněným M. F. uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Pokud v rámci svých dovolání oba obvinění shodně navrhli, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. u jejich osob přerušil výkon trestu odnětí svobody, jenž jim byl uložen napadeným rozhodnutím, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli o návrh, takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně. Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., jenž je toliko fakultativním institutem, neshledal. Za této situace tudíž nebylo zapotřebí o podnětu obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (byť negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 6. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru