Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 571/2017Usnesení NS ze dne 25.05.2017Křivé obvinění

HeslaKřivé obvinění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.571.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 345 odst. 2,3 písm. c,e) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 571/2017-25

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2017 o dovolání obviněné D. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 44 To 293/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 14/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 3 T 14/2016, byla obviněná D. S. uznána vinnou ze spáchání zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že

1)

„dne 10. 4. 2013 osobně doručila Městskému soudu v Praze, Praha 2, Slezská 9, písemnou stížnost na nekonání, nekomunikaci a nesoučinnost likvidátorky Bytového družstva Pod Řetězem Ing. D. A., roz. B., zaevidované pod sp. zn. 72 Cm 156/2013, ve které uvedla, že „paní likvidátorka svým nekonáním, nekomunikací či lživou podjatostí zabraňuje objektivnímu posouzení všech podezření na ev. trestné činy představenstva bytového družstva v řádech miliónů Kč“,

2)

dne 6. 7. 2013 v návrhu na zastavení exekuce adresovaném Exekutorskému úřadu Praha 9, soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Suchánkovi, se sídlem Praha 9, Pod pekárnami 245/10, v odůvodnění uvedla o Ing. D. A., jako likvidátorce obchodní firmy Pod Řetězem - bytové družstvo v likvidaci m. j. že „likvidátorka požádala o exekuci na základě klamných, podjatých, neúplných či dokonce chybějících dokladů od představenstva bytového družstva a uvádí v omyl i členy bytového družstva“, dále že „v současné době městský soud pod č. j. 72 Cm 153/2013-8 rozhoduje o odvolání likvidátorky pro závažná pochybení likvidátorky v průběhu likvidace bytového družstva, která mají za následek krytí závažných trestných činů představenstva, člena pana Č. a samotné likvidátorky, jejich jednáním došlo k poškození všech členů bytového družstva v řádech milionů Kč, sama likvidátorka opakovaně porušila jak zákony, tak stanovy vždy ve prospěch viníků v řádech statisíců Kč“, dále že „svým jednáním zabraňuje objektivnímu posouzení závažné trestné činnosti a zvyšuje tak riziko na vznik škody, i v průběhu likvidace bytového družstva“ a že „exekuce měla mít jediný efekt a to odvést pozornost členů BD jiným směrem a zakrýt tím skutečnost, že likvidátorka svými úkony kryje trestnou činnost představenstva a potažmo i svoji“,

3)

dne 6. 7. 2013 požádala písemně ve věci sp. zn. 72 Cm 153/2013-8 Městský soud v Praze, Slezská 9, Praha 2, aby vydal usnesení o odvolání z funkce likvidátora bytového družstva Pod Řetězem, které odůvodnila m. j. tím, že likvidátorka „opakovaně nekoná, nekomunikuje, lživou podjatostí zabraňuje objektivnímu posouzení všech podezření na závažnou trestnou činnost představenstva, svojí nečinností a jednáním zvyšuje riziko na vznik škody v průběhu likvidace“ a uvádí, že „likvidátorka celá desetiletí byla účetní v BD, tudíž je zcela vyloučeno, aby nevěděla o trestných činech představenstva“,

4)

dne 3. 10. 2013 doručila Městskému soudu v Praze, Slezská 9, Praha 2, ve věci sp. zn. 72 Cm 153/2013-19 vyjádření likvidátorky, kde m. j. uvádí, že „svým nekonáním zabraňuje objektivnímu posouzení všech podezření na závažnou trestnou činnost představenstva a potažmo i svoji, jakožto účetní BD a zvyšuje riziko na vznik škody i v průběhu likvidace BD“,

5)

dne 7. 1. 2014 podala na Obvodním ředitelství policie Praha I, Bartolomějská 14, Praha 1, trestní oznámení na Ing. D. A., pro neoznámení podezření na závažné trestné činy představenstva BD a potažmo svoje, kdy opět m. j. uvádí, že „paní Ing. D. A. svým nekonáním, nekomunikací či lživou podjatostí úmyslně zabraňovala objektivnímu posouzení všech podezření na závažné trestné činy představenstva BD v řádech milionů Kč, svým nekonáním zvyšovala riziko na vznik škody a to i v průběhu likvidace“, a dále „Ing. D. A. záměrně a připravovaně neodváděla daně FÚ za BD v odpovídající výši“,

6)

dne 6. 2. 2014 doručila Městskému soudu v Praze, Slezská 9, Praha 2, písemné vyjádření označené věc sp. zn. 72 Cm 153/2013-47 ze dne 14. 1. 2014, kde m. j. uvádí, že likvidátorka „poškodila členy bytového družstva v řádech milionů Kč“, popisuje špatné odvedení daně se škodou ve výši cca 500.000 Kč a dále uvádí, že „paní likvidátorka neoznámila podezření na závažné trestné činy představenstva, neřešila je 3 roky“,

7)

dne 22. 7. 2014 doručila Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Štěpánská 28, Praha 1, své podání ze dne 20. 7. 2014 označené „Věc: váš zaměstnanec Ing. D. A. a její možný střet zájmu“, kdy m. j. uvedla, že přiložený protokol o jednání u Městského soudu Praha a rozhodnutí soudu „v žádném případě ale nesnižuje její odpovědnost při krytí závažných trestných činů v BD“ a „při likvidaci našeho BD by tak mohlo dojít ke střetu zájmů ohledně odváděných daní jak v desetiletích, kdy jmenovaná byla účetní BD, tak i za poslední 3 roky, kdy byla likvidátorkou BD“,

čímž ve svých písemných vyjádřeních popisovala skutkové podstaty trestných činů „Porušení povinnosti při správě cizího majetku“ dle ust. § 220 tr. zákoníku, „Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby“ dle ust. § 240 tr. zákoníku, případně „Nadržování“ dle ust. § 366 tr. zákoníku, ze kterých nezaměnitelně obviňuje poškozenou Ing. D. A., kdy poškozená byla na základě těchto podání obviněné prověřována policejním orgánem, přičemž ze závěru prověření oznámení policejního orgánu Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. odd. hospodářské kriminality ze dne 29. 1. 2014, vyplývá, že policejní orgán nezjistil skutečnosti, které by jej opravňovaly dle § 158 odst. 3 tr. řádu zahájit úkony trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl jednáním poškozené uvedeném v trestním oznámení spáchán trestný čin a stejně tak z vyjádření Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze 27. 2. 2014, sp. zn. ZN 122/2014-9, vyplývá, že v jednání obviněnou popisovaném nedošlo k naplnění znaků žádné ze skutkových podstat trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákona – zák. č. 140/1961 Sb. ani trestního zákoníku – zák. č. 40/2009 Sb.“

Za uvedené jednání byla obviněná D. S. odsouzena podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 3 T 14/2016, podala obviněná D. S. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 44 To 293/2016, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 44 To 293/2016, podala následně obviněná D. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svých námitkách obviněná uvedla, že podle ustálené rozhodovací praxe (konkrétně judikátu uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 44/1965) nelze za zločin křivého obvinění považovat vyslovení pouhého podezření. Ve vztahu ke skutkům ad 1), 3), 5), 6) výroku o vině dovolatelka namítla, že vyjádřila toliko takové podezření, a to konkrétně v tom směru, že poškozená Ing. D. A. zabraňovala objektivnímu posouzení všech podezření na ev. trestné činy představenstva (ad 1), dále že (ad 3) hovoří o podezření na závažnou trestnou činnost, dále u skutku ad 5) měla poškozená zabraňovat posouzení všech podezření na závažnou trestnou činnost a ad 6) se vytýká poškozené, že neoznámila podezření na závažné trestné činy představenstva. Dále uvedla, že orgány činné v trestním řízení musí prokázat, že si pachatel trestného činu křivého obvinění byl vědom toho, že jiného obviňuje nepravdivě, avšak v jejím případě je závěr o jejím úmyslu přinejmenším diskutabilní. Např. u skutku pod bodem č. 2 vyplývá z textu, že poškozená neměla přímo krýt trestnou činnost, ale že takový stav byl důsledkem jejich pochybení. Nelze tedy hovořit o úmyslu poškozené. Rovněž nelze souhlasit se závěrem soudů, že tvrzení v rámci skutku č. 3 je formálně úmyslným obviněním, když se spekuluje o vědomosti poškozené coby účetní družstva o trestné činnosti představenstva. V bodu 3) svého dovolání obviněná uvedla, že nepodaří-li se orgánům činným v trestním řízení prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobou za pachatele označen, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo křivé a že bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného. Obdobně pak musí platit, že nepodaří-li se orgánům činným v trestním řízení prokázat pravdivost tvrzení toho, kdo je stíhán za křivé obvinění, není to důkazem nepravdivosti takového tvrzení. V této souvislosti namítla ohledně skutku ad 5), že se jí klade za vinu toliko sdělení o tom, že poškozená záměrně a připravovaně neodváděla daně.

Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 3 T 14/2016, a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolatelka sice poukázala na dostupnou judikaturu s tím, že za zločin křivého obvinění nelze považovat vyslovení pouhého podezření. Na straně druhé ono poukazované podezření se vztahuje pouze k údajné trestné činnosti představenstva bytového družstva Pod řetězem se sídlem na Praze 1, a to k takové udávané závažné trestné činnosti členů tohoto kolektivního statutárního orgánu družstva, která poškozuje členy BD v řádech milionů korun a měla by se tak stát předmětem trestního oznámení a poté i „objektivního posouzení“ ve významu jeho prošetření. Jednání samotné poškozené je pak v této souvislosti ve všech výše označených případech spojováno s takovým jejím konkrétním jednáním, kterým v postavení likvidátorky aktivním způsobem tam popsaným naprosto záměrně bránila v tom, aby došlo k objasnění této závažné majetkové trestné činnosti členů představenstva BD (ad 1, 3, 5 výroku o vině), a tudíž lze z takto oznamovaných skutkových okolností dovodit, že se poškozená dopustila trestného činu nadržování ve smyslu § 366 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze tak přisvědčit dovolatelčině související a veskrze skutkové námitce, že tvrzená trestná činnost poškozené ad 3) výroku o vině nebyla nijak konkretizována, když se z obsahu její písemnosti ze dne 6. 7. 2013 podává, že je s ohledem na dlouhodobost likvidátorčina předešlého postavení jako účetní v uvedeném BD vyloučeno, aby nevěděla o trestných činech představenstva.

V případě popsaném ad 6) výroku o vině se nehovoří ve smyslu pouhého podezření na trestnou činnost likvidátorky, ale předmětné podání, doručené dne 6. 2. 2014 Městskému soudu v Praze ve věci pod sp. zn. 72 Cm 153/2013, je založeno na dovolatelčině tvrzení a ke tvrzení trestné činnosti likvidátorky se pak vztahuje ono likvidátorčino poškozující jednání právě v kontextu s poukazovanou závažnou trestnou činností představenstva BD. V těchto souvislostech pak jen stěží obstojí dovolatelčina námitka, že nikoliv každé poškození jiného či porušení povinnosti je automaticky trestným činem; pokud by totiž nebyla přesvědčena, že také v tomto případě oznamuje trestnou činnost likvidátorky a potažmo i členů představenstva BD, pak by k nápravě takto poukazovaného protiprávního stavu dozajista volila jiné formulace a jiné právní prostředky. Argumentovala opět mimo rámec skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o její vině, pokud namítla, že uvažovaná trestná činnost tak jak byla v jejích podáních popsána, nebyla nijak hodnocena a ani nebyly zjišťovány okolnosti, které by mohly zakládat znaky skutkových podstat určitých trestných činů. Přitom přehlédla tu část popisu tzv. skutkové věty, podle které poškozená

Ing. D. A. byla na podkladě všech jejích podání prověřována policejním orgánem tam označeným a z výsledků jehož šetření nevyplynulo, že by byly dány zákonné důvody k zahájení úkonů trestního řízení ve smyslu § 158 odst. 3 tr. ř. k objasnění a prověření skutečností, důvodně nasvědčujících tomu, že byl jednáním poškozené spáchán trestný čin. Stejně tak je třeba v uvedeném směru odkázat na vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. ZN 122/2014, že v jednání obviněnou popisovaném nedošlo k naplnění znaků žádné ze skutkových podstat trestných činů, uvedených ve zvláštní části jak trestního zákona, tak i trestního zákoníku... a tedy včetně těch, které vyplývaly z písemných podání dovolatelky, konkrétně pak trestných činů ve smyslu § 220 tr. zákoníku, § 240 tr. zákoníku a § 366 tr. zákoníku. Tyto výsledky šetření OČTŘ se zákonitě vztahují i na dále poukazovaný skutek ad 2) výroku o vině, podle kterého se dovolatelce neklade za vinu pouze to, že v návrhu na zastavení exekuce uvedla, že poškozená požádala o exekuci na základě klamných, podjatých, neúplných či dokonce chybějících podkladů a uvádí v omyl..., ale závažná pochybení likvidátorky jsou v této části výroku o vině vylíčena právě v kontextu s tam podrobně popsaným krytím závažných trestných činů představenstva BD jako shora ve spojení se zabráněním ze strany likvidátorky v tom, aby tato trestná činnost byla objektivně posouzena, a to v další spojitosti s vyjádřením pravého smyslu nařízené exekuce proti dovolatelce. Proto její námitka, zda její dílčí a z kontextu uvedeného skutku vytržená tvrzení, byla provedenými zjištěními potvrzena či vyvrácena, byla uplatněna bez respektu ke skutkovému stavu věci. V témže duchu byla vznesena obdobná námitka, vztahující se ke skutku ad 5) výroku o vině s tím, že se dovolatelce klade za vinu toliko sdělení o tom, že poškozená záměrně a připravovaně neodváděla daně, když se všechna dovolatelčina tvrzení o trestné činnosti poškozené a tedy i toto dílčí tvrzení, uváděné v rámci popisu skutku pod uvedeným bodem výroku o vině, stalo předmětem prověřování OČTŘ. Námitka o tom, že poukazovaná skutečnost není žádným způsobem verifikována, je tak podobně jako předcházející výtka, toliko skutkové povahy. Za jedinou kvalifikovanou námitku pak není možno považovat ani tu, prostřednictvím které s odkazem na další judikát, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (pod R 63/1991 o tom, že OČTŘ musí prokázat, že si pachatel trestného činu křivého obvinění byl vědom toho, že jiného obviňuje nepravdivě) považuje dovolatelka závěr o jejím úmyslu za diskutabilní. Výjimku v uvedeném směru tak netvoří ani ta část její argumentace, která se vztahuje ke skutku ad 2) výroku o vině, kdy se dovolatelka opět nedržela těch skutkových zjištění, které tvoří podklad výroku o vině v takto poukázané části, a proto neposkytla kvalifikovaný podnět k dovolacímu přezkumu, zaměřenému na otázku, zda se i v tomto případě dopustila přisouzeného trestného činu v předepsané formě zavinění.

Navrhuje tedy, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné D. S. tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněná D. S. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky dovolatelky, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně listinných důkazů – podání obviněné adresovaných různým státním orgánům) a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněná neuplatnila žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované dovolání by odpovídalo dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I když obviněná v dovolání deklarovala, že vytýká nesprávné právní posouzení skutku, neuvedla žádné ustanovení hmotného práva, které podle ní bylo chybně aplikováno na skutkový stav zjištěný oběma soudy. Z uvedeného je patrné, že námitky uplatněné obviněnou uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jimi obviněná napadá právě skutková zjištění. Jde zejména o námitky, že soud prvního stupně objektivně nezjistil, jestli se její obvinění poškozené zakládalo na pravdě, a dále že nebyla prokázána subjektivní stránka. K tomu lze pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Obhajoba obviněné byla již v předchozím řízení vyvrácena a lze tak odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Je třeba konstatovat, že obviněná se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnou považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají potřebný obsahový základ jednak v doznání obviněné D. S., v listinných důkazech (podání obviněné adresovaná různým orgánům státní správy, zápisy z členských schůzí bytového družstva, návrh na nařízení exekuce proti obviněné atd.) a rovněž ve výpovědi poškozené Ing. D. A. Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu zabýval v podstatě totožnou argumentací dovolatelky jako v nyní projednávaném dovolání a vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona řádně odůvodnil. Soudy si byly vědomy obhajoby obviněné, že nikoho lživě neobvinila v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, resp. že se v daném případě nejednalo o úmyslné jednání, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněná nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

Pro úplnost je třeba dodat, že skutek, tak jak byl popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, vykazuje všechny znaky zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku. Obviněná (jak je uvedeno výše) ve svém dovolání uplatnila pouze skutkové námitky, měla tedy namysli vlastní verzi skutkového děje, nikoli tu, která byla zjištěna soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné D. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 5. 2017

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru