Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 55/2020Usnesení NS ze dne 29.01.2020

HeslaOhrožení pod vlivem návykové látky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.55.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 55/2020-107

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného S. O., nar. XY, státního příslušníka Ukrajiny, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019 č. j. 10 To 192/2019-59 v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 32 T 16/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. O. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 4. 2019 č. j. 32 T 16/2019-46 byl obviněný S. O. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že po předchozím požití přesně nezjištěného většího množství alkoholických nápojů řídil dne 27. 1. 2019 v 00.15 hod. v obci Říčany, na ulici XY, okres Praha-východ, osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Superb, r. z. XY, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR, obvodní oddělení Říčany, a měřením provedeným za použití přístroje Dräger Alcotest 7510 mu byla při dechových zkouškách provedených téhož dne v 00.17 hod. a v 00.23 hod. postupně naměřena hodnota 1.43 ‰ a 1.30 ‰ alkoholu v dechu. Za to byl obviněný podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 62 odst. 1 tr. zákoníku a § 63 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 90 hodin. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 15 měsíců.

O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2019 č. j. 10 To 192/2019-59 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný S. O. následně dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že během jízdy automobilem, při níž byl kontrolován policejní hlídkou, nebyl ovlivněn alkoholem v takové míře, aby svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho mínění nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by koncentrace alkoholu v jeho krvi dosahovala v rozhodné době hladiny nejméně 1 g/kg (1 promile), při níž podle obecně respektovaných poznatků lékařské vědy ani nadprůměrně disponovaný řidič není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo. Poukázal přitom na skutečnost, že u něho nebyla provedena krevní zkouška. Tu mu sice měli zasahující policisté „nabídnout“, ale přímo k tomu, aby se jí podrobil, ho nevyzvali. S ohledem na jazykovou bariéru jejich vyjádření nepochopil. Odběr krve rozhodně neodmítal, a proto nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že svým postojem znemožnil verifikaci výsledků dechové zkoušky sofistikovanější metodou. Neprovedení krevní zkoušky mu nelze klást k tíži. Dovolatel připustil, že k prokázání znaku „stav vylučující způsobilost“ ve smyslu § 274 tr. zákoníku mohou postačovat i jiné důkazy, než klinické vyšetření krevního vzorku, jestliže vyznívají jednoznačně. V posuzovaném případě tomu tak podle jeho názoru ovšem není. Styl jízdy, který měl upoutat policejní hlídku, věrohodně vysvětlil. Výrazné známky ovlivnění alkoholem při kontrole nejevil, jak ostatně vyplynulo i z výpovědi P., který byl podle svých slov výsledkem měření sám překvapen. Zmíněný policista před soudem výslovně uvedl, že jednání obviněného nijak nevybočovalo z normálu, nicméně věřil přístroji, který používá. Vyvrácena nebyla ani výpověď dovolatele, že před jízdou nepožíval alkohol v nadměrném množství. Jediným osamoceným důkazem ohledně míry jeho ovlivnění alkoholem tak zůstaly pouze výsledky opakované dechové zkoušky provedené přístrojem Dräger Alcotest 7510, kdy mezi oběma naměřenými hodnotami byla poměrně výrazná kvantitativní odchylka (10% z nižší naměřené hodnoty). To svědčí o nepřesnosti použitého přístroje. Dovolatel uzavřel, že pokud soudy obou stupňů přes výše uvedené rozpory nekriticky vycházely z úředního záznamu o provedené kontrole řidiče ze dne 27. 1. 2019 a dospěly k závěru o jeho vině trestným činem, porušily při hodnocení důkazů ústavní princip presumpce neviny a od něj odvozenou zásadu in dubio pro reo. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadené usnesení zrušil a věc odvolacímu soudu přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který úvodem podotkl, že obviněný v něm pouze zopakoval svou obhajobu známou z předchozích fází trestního řízení, s níž se již věcně správně vypořádaly soudy prvního a druhého stupně. Z hlediska dovolacího přezkumu pak označil za podstatné, že námitky obviněného samy o sobě nenaplňují uplatněný hmotněprávní důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný S. O. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti požadované ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Předmětný dovolací důvod naopak neslouží k přezkumu správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, resp. k prověření úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních a nikoliv hmotněprávních norem. Dovolací soud je tudíž vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a ta jsou pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřel primárně o výtky směřující vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek fakticky založil na zpochybnění skutkových zjištění ohledně míry jeho ovlivnění alkoholem, při němž v rozhodné době řídil motorové vozidlo, a teprve na tomto půdorysu reklamoval existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že zvolený důvod dovolání uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se zajisté nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09).

Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad ovšem řízení v nyní posuzované trestní věci zatíženo nebylo.

Pokud dovolatel naznačil, že byl uznán vinným výhradně na podkladě výsledků neprůkazného měření hladiny alkoholu v dechu, nemá jeho argumentace oporu v realitě. Soudy rekonstruovaly skutkový děj mimo jiné i z jeho vlastní výpovědi a výpovědi svědka A. T., v jejichž rámci oba doznali, že před jízdou společně požívali alkohol, dále z úředního záznamu o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů ze dne 27. 1. 2019, z nějž se mimo jiné podává, že z dovolatele byl během kontroly cítit alkohol a jeho chování bylo unavené a zpomalené, a konečně i ze zjištěného způsobu jízdy dovolatele, který podle výpovědi P. upoutal pozornost policejní hlídky a který tento svědek popsal jako „lehké kličkování“. Zcela nepřípadně dovolatel vytkl soudům i nerespektování ústavního principu presumpce neviny a z ní plynoucí procesní zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ při hodnocení provedených důkazů. Zde je třeba v obecné rovině zdůraznit, že pravidlo in dubio pro reo se uplatňuje výhradně tehdy, jsou-li pochybnosti o vině stíhané osoby do té míry závažné a opodstatněné, že v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se však tyto pochybnosti odstranit tím, že soud hodnotí provedené důkazy volně podle vnitřního přesvědčení a po objektivním, nestranném a pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak pro rozhodnutí ve prospěch obviněného naopak žádný prostor dán není. V této trestní věci zastává Nejvyšší soud názor, že výsledky dechové zkoušky (viz č. l. 10 spisu), jíž se dovolatel jako řidič motorového vozidla podrobil při silniční kontrole v brzkých ranních hodinách dne 27. 1. 2019, spolu s ostatními důkazy, bylo možno přijmout za spolehlivý podklad pro určení míry jeho ovlivnění alkoholem v době jízdy. Jestliže obhajoba zpochybňovala přesnost a relevanci provedeného měření, účelově zároveň pomíjela či bagatelizovala skutečnost, že dechová zkouška byla prováděna s použitím kalibrovaného přístroje, jehož správná funkce byla ověřena platnou certifikací (viz č. l. 16 a 17 spisu). Bez významu pak není ani fakt, že dovolateli byla opakovanou zkouškou pokaždé naměřena hladina alkoholu v dechu, která poměrně výrazně převýšila hodnotu 1.00 ‰. Ta podle ustálené soudní judikatury a soudně lékařské praxe představuje mezní hranici, od níž ani nadprůměrně disponovaný řidič není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo a tuto činnost tudíž vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Za daných okolností závěr soudů, že dovolatel svým jednáním naplnil formální znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, žádné rozumné pochybnosti nevzbuzuje. Ani při reklamované absenci důkazu rozborem krve nelze dovodit, že by skutková zjištění soudů byla toliko souborem nepodložených domněnek či spekulací.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného S. O. dospěl k závěru, že jeho námitky ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru