Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 544/2017Usnesení NS ze dne 14.06.2017

HeslaLoupež
Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
Pokus trestného činu
Vydírání
Znásilnění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.544.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 544/2017-69

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2017 o dovolání obviněného L. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. 2 To 123/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 3/2015, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá.

Odůvodnění:

V rámci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. 1 T 3/2015 v trestní věci obviněných L. L., F. Ú. a M. H. byl obviněný L. L. uznán vinným v bodě ad I. 1) výroku o vině pokusem zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a dále za použití § 22 odst. 2 tr. zákoníku zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě ad I. 2) výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 2/a), zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea první, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku (pod bodem 2/b) a zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku (pod bodem 2/c), dále v bodě ad I. 3) výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě ad I. 4) výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě ad I. 5) výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Podle skutkových zjištění soudu spočívala trestná činnost obviněného L. L. v tom, že:

I.

1/ společně s obviněnými F. Ú. a M. H.

po předchozí dohodě o přepadení poškozeného O. F. za účelem jeho donucení k obstarání finančních prostředků, které předcházela žádost obžalovaného L. na obžalovaného Ú. o pomoc ve věci vymožení údajného dluhu poškozeného prostřednictvím jeho fyzického napadení, ačkoli žádný dluh neexistoval, se dne 18. 4. 2014 kolem 12:00 hodin v P., ulice P., všichni obžalovaní se jmenovaným sešli poblíž restaurace L., kam ho obžalovaný L. vylákal pod záminkou společné návštěvy restaurace, a obžalovaná H. mu telefonicky upřesnila místo setkání, a poté, co poškozený F. nastoupil do osobního motorového vozidla BMW 540, řízeného L. L., ho obžalovaný Ú. začal fyzicky napadat tak, že ho bil pěstmi a kopal koleny do celého těla, zatímco obžalovaná H. stisknutím bezpečnostní pojistky zadních dveří na straně, kde seděl poškozený, zabránila, aby mohl vůz opustit, a v průběhu jízdy po ulici P. ale i na dalších místech v obvodu P. se k tomuto útoku postupně připojil i obžalovaný L. hrozbou namířené střelné zbraně a použitím pepřového spreje proti obličeji poškozeného a začal po něm vyžadovat, aby mu opatřil částku 300.000 Kč, přičemž obžalovaní L. a Ú. stále pokračovali ve fyzickém napadání, a když se poškozený pokusil vystoupit z auta dveřmi na straně obžalovaného F. Ú., obžalovaná H. mu v tom zabránila stisknutím další bezpečnostní pojistky dveří, následně všichni odjeli na V. O. v P., kde obžalovaní L. a Ú. poškozeného vytáhli z auta, dali mu ruce za tělo, nasadili kovová pouta a radili se, co s ním budou dál dělat, a ve chvíli, kdy poškozený ležel na zemi, ho oba obžalovaní začali kopat, bít pěstmi a teleskopem, přičemž útok byl směřován na celé tělo a aktivně se do něj zapojila i obžalovaná M. H. údery gumovým pásem přes obličej, tělo a záda, a následně poškozeného opět naložili do vozidla a odvezli kolem 17:00 hodin do skanzenu T., v P. – Ř., kde ho v prostorách jednoho z dřevěných domů skanzenu opět začali L. L. a F. Ú. fyzicky napadat, konkrétně údery pěstmi, koleny, skákáním po horní polovině těla a kopy tamtéž, jakož i údery teleskopickým obuškem do celého těla po blíže nezjištěnou dobu, přičemž během tohoto útoku se obžalovanému Ú. v důsledku intenzity ran tento obušek rozpadl, a následně poškozeného všichni odvedli zpět k vozidlu a odjeli s ním do P. – S. a během cesty a následně i na blíže nezjištěném parkovišti kolem 22:00 hod. mu obžalovaný L. opakoval požadavek na obstarání finanční částky 300.000 Kč s tím, že pokud ji neobstará, tak ho přiváže v lese ke stromu a zanechá ho zde, a poškozeného posléze opětovně fyzicky napadl údery pěstí za současného vyslovení hrozby, že ho zabije, což demonstroval vytažením pistole, kterou namířil poškozenému na hlavu, a odmítl nabídku poškozeného, že sežene prostřednictvím svého otce nižší částku, a poškozený v reakci na jeho chování a z obavy o svůj život sdělil, že udělá vše co bude chtít, načež obžalovaný L. ho posléze vyzval, aby si vybral místo, kam ho má střelit pistolovou kuší, a posléze ho střelil do levého ramene a do levého stehna a pak všichni obžalovaní společně odjeli na adresu B., P., kde zaparkovali v nočních hodinách dne 18. 4. 2014 vozidlo a poškozeného odvedli do nebytových prostor v přízemí domu na adrese B., P., kde ho připoutali pouty a řetězy kolem těla k židli a takto jej ponechali celou noc, a svým jednáním způsobili poškozenému O. F., zranění spočívající ve zlomenině spodiny očnice vlevo s výhřezem úlomku do levé čelistní dutiny s proniknutím vzduchu do očnice, krvácení do levé čelistní dutiny, brýlový krevní výron v okolí levého oka s krevním výronem pod spojivkou levého oka, střelné poranění v oblasti levého ramene a levého stehna, a s ohledem na intenzitu a způsob jejich útoků, které byly vedeny proti hlavě a horní polovině těla hrozilo, že poškozenému budou způsobena další vážná či život ohrožující zranění,

a následujícího dne 19. 4. 2014, za účelem realizace svého požadavku na obstarání peněz poškozeným O. F., ho donutili k loupežnému přepadení prodejny pod smyšlenou pohrůžkou, že v batohu, který mu dali na záda, je bomba, kterou během 10 minut odpálí, pokud loupežné přepadení neprovede, kdy obžalovaní nejprve jezdili autem a v obci L. společně tipovali a obhlíželi prodejny vhodné k tomuto přepadení, až se nakonec rozhodli pro prodejnu tabáku na H. n., a za tím účelem zastavili v boční ulici, obžalovaná H. vyměnila na autě registrační značky a poškozenému F. dali obžalovaní pepřový sprej a teleskopický obušek a poškozený z obavy o svůj život, že skutečně vybuchne bomba, o níž byl přesvědčen, že ji má v batohu, na základě jejich pokynů, vešel do prodejny, kde byl v té době přítomen poškozený V. B., kterému ukázal, že má na zádech bombu a sdělil, že má deset minut, a žádal, aby mu dal peníze, a poté ke škodě poškozené Š. B. podnikající, z pultu sebral krabičku cigaret Viceroy, plato zapalovačů, tabák, láhev vodky a hotovost ve výši 11.620 Kč a bezprostředně poté z prodejny utekl, a odcizené věci odevzdal obžalovaným,

přičemž tohoto jednání se obžalovaní dopustili jako členové skupiny, kterou řídil obžalovaný L. L., který rozhodoval o všech podstatných věcech, zejména o jednání a útocích na poškozeného O. F., a ukládal úkoly dalším členům skupiny - obžalovaným F. Ú. a M. H., kteří je na základě jeho požadavků plnili,

2/ společně s obviněnými F. Ú. a M. H.

a) dne 10. 5. 2014 v době kolem 21:14 hodin, po předchozí dohodě o tom, že získají finanční prostředky tak, že nějaké ženě seberou kabelku, při projíždění L. ulicí v P. dodávkou značky Ford Transit 100 EBBCAS, vytipovali jako vhodnou oběť poškozenou Ing. B. L., s úmyslem zmocnit se její kabelky a věcí v ní uložených poté, co obžalovaný L., který řídil, auto zastavil, obžalovaný Ú. vystoupil a rozběhl se za poškozenou Ing. L., která když ho spatřila, před ním začala utíkat, ale obžalovaný Ú. ji po několika metrech doběhl, uchopil jednou rukou zezadu kolem prsou a druhou rukou jí zakryl pusu, povalil ji na zem a pod hrozbou nože při současném tvrzení, že pokud nenastoupí do vozidla, tak ji podřízne, ji odtáhl do výše uvedené dodávky, u které obžalovaná H. mezitím otevřela boční posuvné dveře, naložil ji do nákladového prostoru, kde jí ihned odebrali kabelku, přičemž obžalovaná M. H. na ní mířila pistolí a vyzvala ji, aby nastoupila do vozu, nebo ji zastřelí, poté jí svázala ruce u zápěstí jednorázovými plastovými pouty, načež z místa odjeli, později jí obžalovaný L. vyměnil tato pouta za jiné, které jí ruce víc stahovali a během jízdy jí všichni obžalovaní postupně prohledali kabelku, ze které jí odcizili hotovost ve výši 8.300 Kč a dvě platební karty společností Česká spořitelna, a. s., a Air Bank, a. s., které si ponechali, a následně v ulici K., P., poškozené opětovně prohledali kabelku s osobními věcmi a poté z místa odjeli na benzínovou čerpací stanici Š. v ulici J., P., kde obžalovaní L. L. a F. Ú. odešli do prostor čerpací stanice a za odcizenou finanční hotovost uskutečnili nákup,

b) po jejich návratu zpět do vozu odjeli všichni obžalovaní směrem do ulice J. v P., kde v době okolo 21:14 hod. zastavil obžalovaný L. vozidlo v prostorách za Základní školou K., kde následně sám nutil poškozenou Ing. B. L., pod pohrůžkou použití střelné zbraně, aby se svlékla, což odmítla, a proto ji svlékl sám a následně jí vsunul do přirození svůj pohlavní úd a na podlaze úložného prostoru dodávky, za střídavé přítomnosti obžalovaných F. Ú. a M. H. na předních sedadlech vozidla, kteří obžalovanému L. v jeho jednání nijak nebránili a nepřekazili ho, na ní vykonal pohlavní styk,

c) v době odchodu obžalovaných L. a Ú. na benzínovou stanici v P., J., obžalovaná M. H. zůstala s poškozenou Ing. L. v nákladním prostotu dodávky a s revolverem v ruce ji hlídala, aby zabránila jejímu případnému útěku, a nutila ji tím, aby zůstala v nákladním prostoru vozu, a poté, co obžalovaný L. v prostorách za Základní školou K. zanechal vůči poškozené Ing. L. svého jednání, si na mobilní telefon vyfotil její občanský průkaz a společně s obžalovaným Ú. jí vyhrožovali, že ví, kde bydlí, a že pokud celou věc oznámí na policii, tak si ji najdou a postřílí ji i celou její rodinu, na důkaz toho pak obžalovaný L. na odlehlém místě u silnice zastavil a vystřelil do vzduchu pistolí, přičemž zopakoval předchozí pohrůžku a opět požadoval po poškozené, aby celou věc neoznamovala na policii, ihned na to odvezli poškozenou zpět do ulice L., P., kde ji propustili a z místa odjeli,

přičemž jednání pod body I. 2 a), c) se obžalovaní dopustili jako členové skupiny, kterou řídil obžalovaný L. L., který rozhodoval o všech podstatných věcech, zejména o jednání a útocích na poškozenou Ing. B. L., a ukládal v této souvislosti úkoly dalším členům skupiny - obžalovaným F. Ú. a M. H., kteří je na základě jeho požadavků plnili,

3/ společně s obviněnými F. Ú. a M. H.

dne 14. 5. 2014 kolem 18:05 hod. v B., v ulici b. K., mezi domy, poté, co provedli obhlídku existence městského kamerového systému a výběr místa, se společně dohodli na tom, že někoho okradou, a L. L. vytipoval poškozenou L. Z., s čímž obžalovaný F. Ú. souhlasil, vydal se za poškozenou a poté, co ji dostihl, uchopil zezadu její koženkovou kabelku bílé barvy, kterou držela v levé ruce, a pokusil se jí kabelku vytrhnout, což se mu však napoprvé nepovedlo, proto se s poškozenu chvíli přetahoval a následně se mu podařilo strhnout poškozenou k zemi, přičemž poškozená při pádu kabelku upustila a obžalovaný Ú. se jí zmocnil spolu s věcmi v ní uloženými, a to občanským průkazem, zdravotním průkazem pojištěnce VZP ČR, roční jízdenkou na MHD na jméno poškozené, dále černou koženou peněženkou s finanční hotovostí ve výši 2.080 Kč, osobními fotografiemi, písemnostmi, mobilním telefonem Samsung model GT - S5839i černé barvy, deštníkem a svazkem klíčů, a poté spolu s obžalovanými L. a H., kteří se zdržovali opodál a měli za úkol hlídat okolí, z místa utekli, přičemž odcizené finanční prostředky použili pro svoji potřebu, ke škodě poškozené L. Z., přičemž tohoto jednání se obžalovaní dopustili jako členové skupiny, kterou řídil obžalovaný L. L., který rozhodoval o všech podstatných věcech, zejména o místu útoku a výběru poškozené a ukládal v této souvislosti úkoly dalším členům skupiny - obžalovaným F. Ú. a M. H., kteří je na základě jeho požadavků plnili,

4/ společně s obviněným F. Ú.

dne 27. 4. 2014 kolem 22:30 hod. v P., ulice M., poblíž vstupu do stanice metra O., po předchozí dohodě o tom, že získají finanční prostředky tak, že nějaké starší ženě seberou kabelku, vytipovali jako vhodnou oběť poškozenou M. S., která v té době šla směrem ke stanici metra, kde k ní poblíž sloupu veřejného osvětlení zezadu přiběhl F. Ú., narazil do ní svým pravým bokem, až poškozená následkem srážky upadla na travnatou plochu, kde se jí pokusil obžalovaný Ú. vytrhnout kabelku z ruky, což se mu však nedařilo, a proto k ležící poškozené přiběhl obžalovaný L. L. a nastříkal jí slzotvorný sprej do obličeje, v důsledku čehož se podařilo F. Ú. zmocnit se kabelky hnědé barvy z umělé kůže, včetně věcí uložených uvnitř, a to dioptrických brýlí s bílým proužkem v pouzdru tmavé barvy, deštníku hnědomodré barvy, 8 ks klíčů, čipové karty do zaměstnání, platební karty Visa společnosti Česká spořitelna, a. s., Opencard, čtyř stravenek společnosti Gastro v hodnotě po 50 Kč a mobilního telefonu značky Nokia 6303 se SIM kartou na telefonní číslo, když během tohoto jednání jeden z obžalovaných sdělil poškozené, že jestli bude křičet, tak ji zastřelí, a poté s odcizenou kabelkou z místa utekli, ke škodě M. S.,

5/

nejméně v době od 18. 4. 2014 do 15. 5. 2014 v P. a na dalších místech území České republiky řídil motorová vozidla, a to minimálně od 18. 4. 2014 do 28. 4. 2014 osobní motorové vozidlo BMW 540, s nímž se dne 23. 4. 2014 stal účastníkem dopravní nehody na silnici ve směru od S., od níž ujel a vozidlo následně odstavil mezi obcemi N. a B., a minimálně v době od 21:14 hodin dne 10. 5. 2014 do 02:00 hod. dne 15. 5. 2014, kde byl na parkovišti v obci B. v odstaveném vozidle zadržen hlídkou Policie ČR, řídil nákladní skříňové vozidlo Ford Transit 100 EBBCAS, ačkoliv mu byl rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 7. 2013 pod sp. zn. S-MHMP-1537451/2012/Syř, které nabylo právní moci dne 4. 9. 2013, vysloven zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, tedy do 4. 9. 2015.

Za to byl obviněný L. L. podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu soud uložil také trest propadnutí věcí podrobně specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněnému uložena zabezpečovací detence.

Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby rukou společnou a nerozdílnou se spoluobviněnými F. Ú. a M. H. zaplatil na náhradě škody poškozeným: Vojenské zdravotní pojišťovně, pobočka Praha, Bělehradská 130, 120 00 Praha 2, částku 7.438 Kč, Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra, pobočka Praha, Kodaňská 1441/46, 100 10 Praha 10, částku 4.684 Kč, Š. B., bytem H. n., L., částku 11.620 Kč, L. Z., bytem B. K., B., částku 2.080 Kč a Ing. B. L., bytem K., P. – S., částku 8.300 Kč, a dále aby rukou společnou a nerozdílnou se spoluobviněným F. Ú. zaplatil na náhradě škody poškozené M. S., bytem K., P. – Ch., částku 300 Kč. Poškozené Ing. B. L., Š. B., M. S. a L. Z. pak byly podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázány se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Soud zároveň rozhodl o vině a trestu u obviněných F. Ú. a M. H.

Výrokem pod bodem II. byla obviněná M. H. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro (zde uvedený) skutek, jenž byl státním zástupcem kvalifikován jako trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

Proti předmětnému rozsudku podali odvolání obvinění L. L. a M. H., státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a poškozená Ing. B. L. Obviněný L. L. je zaměřil do výroků o vině, o trestu a o uložení zabezpečovací detence, obviněná M. H. do výroků o vině a trestu, státní zástupce (resp. státní zástupkyně) do výroku o náhradě škody, a to v neprospěch obviněného L. L., a poškozená do výroku, kterým ji soud podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. 2 To 123/2016 tak, že z podnětu odvolání obviněné M. H., státního zástupce a poškozené Ing. B. L. podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněné H. ve výroku o vině pod bodem ad I/3 a ve výroku o trestu a dále ve výroku o náhradě škody u poškozené Ing. B. L. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté v rozsahu zrušení znovu rozhodl o vině obviněné H. a nově jí uložil trest (výroková část rozsudku pod bodem I.). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak obviněným L. L., F. Ú. a M. H. uložil společnou povinnost zaplatit poškozené Ing. B. L. na náhradě škody částku 8.300 Kč, a obviněnému L. L. samostatně povinnost zaplatit této poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 300.000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy byla poškozená Ing. L. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného L. L. odvolací soud podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl (výroková část rozsudku pod bodem II.).

Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný L. L. následně dovoláním, v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl nesprávné právní posouzení jeho jednání, popsaného v bodě ad I. 1) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jako pokusu zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 tr. zákoníku. Soudům vytkl, že se nijak nevypořádaly s jeho obhajobou, podle níž on sám vůči tělu poškozeného nevedl natolik razantní útok, aby byl způsobilý mu přivodit těžkou újmu na zdraví, nýbrž takto si počínal pouze spoluobviněný F. Ú. Soudy především odhlédly od závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného MUDr. Jiřím Hladíkem, podle nichž poškozený žádná zranění v kvalitě předpokládané v ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku neutrpěl. K potřebnému následku jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku tak nedošlo. Předmětný skutek proto mohl být kvalifikován pouze jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, případně odst. 2 tr. zákoníku, se sazbou trestu odnětí svobody od šesti měsíců do čtyř let, resp. od dvou roků do osmi let.

V další části dovolání vznesl obviněný výhrady vůči uloženému trestu odnětí svobody. Podle jeho názoru nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku, za nichž lze pachateli při souběhu vícero trestných činů uložit tento trest v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu. Pokud tak soud prvního stupně učinil, zatížil své rozhodnutí vadou předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., spočívající v uložení trestu obviněnému ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V uvedené souvislosti dovolatel připomněl, že nejpřísněji postižitelné bylo jeho jednání posouzené jako pokus zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 3 tr. zákoníku, za něž byl ohrožen sazbou trestu odnětí svobody od pěti do dvanácti let. Soud mu však tento trest uložil ve výměře třinácti let. Přitom dostatečně nezohlednil skutečnost, že jeho trestná činnost měla různorodý charakter, kdy dva z pěti skutků spáchaných v rámci sbíhající se trestné činnosti vykazovaly co do způsobu a intenzity provedení a vzniklého následku výrazně vyšší míru společenské škodlivosti než ostatní. Dovolatel má za to, že pouze tyto dva nejzávažnější skutky měly být brány v úvahu při posouzení možnosti aplikace ustanovení § 43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku. V návaznosti na tom pak dovodil, že vícečinný souběh toliko dvou trestných činů použití posledně citovaného zákonného ustanovení vylučoval. Důvodnost uvedené argumentace by měl Nejvyšší soud hodnotit také s přihlédnutím k tomu, že soud prvního stupně přistoupil k použití ustanovení § 43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku v situaci, kdy u dovolatele nebyly splněny podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 tr. zákoníku. Kromě toho soudy nahlížely na všechny spoluobviněné jako na členy organizované skupiny, ovšem k uložení trestu odnětí svobody ve výměře převyšující horní hranici zákonné sazby bylo přistoupeno pouze v jeho případě. U spoluobviněné M. H. byl trest odnětí svobody dokonce mimořádně snížen pod dolní hranici sazby uvedené v zákoně. V postihu jednotlivých obviněných tak došlo k hrubé disproporci.

Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. 2 To 123/2016 podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila pověřená státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta úvodem zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů, včetně jejich meritorních rozhodnutí ve věci. Poté připomněla, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a nikoli k revizi skutkových zjištění, na nichž je takové právní posouzení založeno. Proto jej podle jejího názoru obviněný neuplatnil právně relevantně tou částí své argumentace, v jejímž rámci zpochybnil vlastní proces dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Státní zástupkyně připustila, že v řízení o dovolání lze výjimečně zasáhnout do zjištěného skutkového stavu věci, ovšem jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a dovolatel tento rozpor zároveň učiní předmětem dovolání. V daném případě však rozhodnutí soudů obou stupňů takovou vadou zatížena nebyla. Právně relevantně tak podle mínění státní zástupkyně uplatnil obviněný zvolený dovolací důvod pouze tvrzením, že jeho jednání nebylo možné posoudit podle okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení § 175 odst. 3 tr. zákoníku, neboť v rámci vydírání poškozeného nejednal v úmyslu způsobit mu těžkou újmu na zdraví (absence subjektivní stránky trestného činu) a poškozenému také žádná závažnější poranění sám nezpůsobil (absence příčinné souvislosti mezi jednáním a způsobeným následkem). Předmětné námitky však státní zástupkyně nepovažovala za opodstatněné. V uvedené souvislosti poukázala na to, že soudy obou stupňů všechny obviněné, tedy i dovolatele, označily za spolupachatele ve smyslu § 23 tr. zákoníku u obou trestných činů popsaných v bodě I. 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Bylo totiž prokázáno, že obvinění vytvořili skupinu s určitým hierarchickým uspořádáním, kterou řídil právě L. L. Jeho vůli a pokyny pak respektovali a vykonávali jak spoluobviněný F. Ú., tak spoluobviněná M. H. Když společně vylákali poškozeného O. F. k osobnímu setkání, aby jim vydal finanční hotovost, počítali všichni s tím, že požadavek na vydání peněz bude doprovázen i fyzickým napadáním poškozeného, a to mimo jiné i z toho důvodu, že poškozený nebyl nijak zavázán obviněnému L. L. k tomu, aby mu požadovanou finanční částku ve výši 300.000 Kč vydal. To dokládá i skutečnost, že se na setkání s ním vybavili perkusním revolverem, pistolovou kuší, kovovými pouty, teleskopickými obušky, gumovým pásem i řetězy, které následně při útoku na poškozeného také použili. Svým jednáním poškozenému způsobili zranění spočívající ve zlomenině spodiny očnice vlevo s výhřezem úlomku do levé čelistní dutiny s proniknutím vzduchu do očnice, v krvácení do levé čelistní dutiny, brýlový krevní výron v okolí levého oka s krevním výronem pod spojivkou levého oka a střelné poranění v oblasti levého ramene a levého stehna, přičemž s ohledem na intenzitu a způsob útoku mohla být poškozenému způsobena další vážná či život ohrožující zranění. Poškozenému bezprostředně hrozilo krvácení do oční koule, odchlípení sítnice, zlomeniny obličejového skeletu, krvácení do mozkových obalů nebo pohmoždění mozku. Podle znalců byly útoky proti tělu poškozeného vedeny velkou silou a mohlo dojít i k jeho smrti. Mezi všemi obviněnými přitom existovala konkludentní dohoda o fyzickém útoku na poškozeného, která zahrnovala i možnost, že mu bude způsobena těžká újma na zdraví. Se vznikem tohoto následku tak byli minimálně srozuměni ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Údery pěstí, kopáním obutou botou a skákáním po těle a hlavě mohli poškozenému poškodit důležitý orgán nebo mu způsobit delší dobu trvající poruchu zdraví. Pro úplnost státní zástupkyně dodala, že dovolatel mohl být uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, i když fakticky k těžkému ublížení na zdraví poškozeného nedošlo. Pokus tohoto trestného činu je totiž charakterizován právě nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví. Rozhodující je, zda úmysl pachatele, ať už přímý nebo nepřímý, ke způsobení takového následku směřoval.

Opodstatnění postrádají podle názoru státní zástupkyně i námitky obviněného vůči výroku o uloženém trestu, které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Soud prvního stupně správně zohlednil, že dovolatel spáchal takový počet zvlášť závažných zločinů, který značně převyšuje obvyklý rozsah páchané trestné činnosti. Ta navíc v daném případě směřovala proti osobní svobodě i majetku občanů, vůči svobodě jejich rozhodování, včetně rozhodování o pohlavním životě, a proti svobodě jednání a chování. Dovolatel se jí navíc dopouštěl poté, co byl v minulosti opakovaně soudně trestán, takže je zřejmé, že z předchozích odsouzení si nevzal potřebné ponaučení. Podmínky pro aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku ohledně zvýšení horní hranice trestu odnětí svobody o jednu třetinu tak byly v jeho případě bezezbytku naplněny. Uvedený trest byl i odpovídající reakcí na míru jeho narušení, jak ji konstatovali znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie.

Státní zástupkyně tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 25. 5. 2017 obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do dne konání neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.

Obviněný L. L. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud dále shledal, že podané dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl mimo jiné samostatným výrokem zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1480/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/2005 tr.).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.

O prvé alternativě tohoto dovolacího důvodu v předmětné trestní věci uvažovat nelze, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo obviněným namítanými vadami zakládajícími některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (případně oba současně), které rovněž uplatnil.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na shora uvedená obsahová východiska předmětného dovolacího důvodu je zřejmé, že mu neodpovídá ta část argumentace obviněného, jejíž podstatou je prosazování vlastních skutkových závěrů, podle nichž si on sám - na rozdíl od spoluobviněného F. Ú. - v rámci společného fyzického napadání nepočínal vůči poškozenému O. F. natolik razantně a takovým způsobem, aby mu mohl přivodit závažnější poranění. Potud dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek založil na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů, domáhal se jejich zásadního přehodnocení (revize) ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal, že soudy nesprávně posoudily otázku, zda jeho vlastní jednání bylo pokryto potřebnou formou zavinění (zde úmyslem) i ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku trestného činu vydírání podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku, tj. eventuálnímu způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného F. Dovolání tedy dílem uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takto konstruované námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Pokud jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum. Žádnou z výše uvedených zásadních procesních vad, jejichž existenci ostatně dovolatel ani výslovně nenamítl, však v dovolacím řízení Nejvyšší soud v postupu soudů obou stupňů nezjistil.

K námitce obhajoby stran absence subjektivní stránky pokusu trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k 175 odst. 3 tr. zákoníku v jednání dovolatele je vhodné pro úplnost připomenout, že podle skutkových zjištění, jak byla popsána ve výroku ad I. 1) rozsudku soudu prvního stupně, se dovolatel spolu s dalšími obviněnými předem dohodli na tom, že společně donutí poškozeného O. F., aby jim pod záminkou zaplacení údajného dluhu obstaral finanční prostředky. Poškozeného poté vylákali k osobnímu setkání a prakticky od chvíle, co k nim přistoupil do osobního motorového vozidla řízeného dovolatelem, ho postupně začali fyzicky napadat. Vykonané násilí přitom mělo sloužit jako prostředek působení na vůli poškozeného, aby v budoucnu splnil neoprávněný požadavek dovolatele na vyplacení peněžní částky ve výši 300.000 Kč. S užitím násilí všichni spoluobvinění počítali předem, což bylo evidentní již z toho, jak se na inkriminovanou schůzku ozbrojili. Přistoupili k němu s vědomím, že poškozený ve skutečnosti dovolateli nic nedluží a ke splnění požadavku s vysokou mírou pravděpodobnosti dobrovolně nepřistoupí. Celou skupinu přitom řídil právě obviněný L. L. a ostatní spoluobvinění toliko plnili jeho vůli a pokyny. Na opakovaném fyzickém napadání poškozeného se podílel stejnou měrou a se stejnou razancí jako spoluobviněný Ú., kdy poškozeného svorně bili pěstmi a teleskopickými obušky a kopali ho do všech častí těla, včetně hlavy. Zjištěná technika a brutalita útoku, kterým mohli poškozenému přivodit i vážná a život ohrožující poranění (tj. minimálně těžší následek podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku), tedy rozhodně nebyla projevem excesu (vybočení) spoluobviněného Ú. z rámce původní společné dohody o způsobu a intenzitě jeho provedení, jak se dovolatel po celé trestní řízení účelově hájí ve snaze bagatelizovat svou osobní roli v posuzované trestné činnosti a zmírnit tím dopad jejích trestněprávních důsledků na svou osobu.

Deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně pouze námitkou, že stíhaný skutek nemohl být právně posouzen podle kvalifikované skutkové podstaty dle § 175 odst. 3 tr. zákoníku, jestliže poškozený neutrpěl v příčinné souvislosti s jeho jednáním (fyzickým napadáním) žádné zranění, jež by bylo možno charakterizovat jako těžkou újmu na zdraví. Po stránce věcné však této argumentaci nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.

Jak ve svém vyjádření k dovolání případně podotkla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, pokus trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným, se na rozdíl od trestného činu dokonaného vyznačuje právě nedostatkem účinku, resp. příslušného následku, k jehož způsobení směřoval útok pachatele na zájem chráněný trestním zákonem. Pokus tedy vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde. Aby mohl být pachatel uznán vinným pokusem trestného činu s tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatou, musí být nicméně zjištěno, že jeho úmysl směřoval i ke způsobení těžšího následku předpokládaného v uvažovaném zákonném ustanovení, k němuž však nezávisle na jeho vůli nedošlo.

Výše uvedený předpoklad pro posouzení jednání dovolatele jako pokusu zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 3 tr. zákoníku splněn byl.

Soudy na podkladě skutkových zjištění o způsobu, intenzitě a zaměření útoku spoluobviněných (tedy i dovolatele) proti tělu poškozeného dovodily v jejich jednání tzv. nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku směřující k naplnění obligatorního znaku použité kvalifikované skutkové podstaty (tj. způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku) zcela správně. Důsledně posoudily veškeré okolnosti, za kterých k předmětnému útoku došlo, jakým motivem byli spoluobvinění vedeni, co jejich útoku na poškozeného předcházelo, jakým způsobem a s jakou četností a intenzitou byl proveden, jakých nástrojů při něm bylo použito, a konečně i to, že spoluobvinění záměrně útočili i proti takovým částem těla, v nichž jsou uloženy důležité orgány, jejichž poškození může obecně vést k závažným až fatálním následkům pro zdraví (či dokonce život) oběti napadení. Takový následek si i dovolatel jako průměrně intelektově vybavený dospělý člověk zajisté musel představit jako možný (tzv. intelektuální složka úmyslu). Přitom však nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by jeho případnému vzniku mohla zabránit. Pro případ, že následek způsobí, s ním byl tedy i srozuměn (tzv. volní složka úmyslu).

Nejvyšší soud mu tedy nepřisvědčil v názoru, že by napadená rozhodnutí soudů obou stupňů byla v namítaném směru zatížena vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Jestliže dovolatel namítl, že byl za posuzovanou trestnou činnost odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, tj. ve výměře přesahující horní hranici trestní sazby stanovené za nejpřísněji postižitelný pokus zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to bez splnění podmínek stanovených v § 43 odst. 1 větě první za středníkem tr. zákoníku, jde sice z hlediska uplatněného důvodu dovolání o výhradu právně relevantní, ovšem současně zjevně neopodstatněnou.

Ustanovení § 43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku umožňuje soudu, odsuzuje-li pachatele za dva nebo více trestných činů v případě, kdy jde o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, uložit pachateli úhrnný trest v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu. Omezen je zde pouze potud, že horní hranice trestní sazby odnětí svobody nesmí ani po tomto zvýšení převyšovat dvacet let a při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nesmí převyšovat třicet let. Zákon tak dává soudu možnost lepší diferenciace trestního postihu u pachatelů, kteří spáchali takové množství trestných činů ve vícečinném souběhu, že k jejich náležitému potrestání nepostačuje ani trestní sazba stanovená u nejpřísněji trestného ze sbíhajících se trestných činů, oproti pachatelům, kteří spáchali jen jeden skutek, byť jím naplnili více skutkových podstat trestných činů. Tím je vyjádřena logicky vyšší závažnost vícečinného souběhu, který svědčí o vyšší míře narušení pachatele.

Pro účely fakultativního použití postupu podle § 43 odst. 1 věty první za středníkem trestní zákoník nijak nerozlišuje mezi vícečinným souběhem stejnorodým nebo různorodým, jak se snaží prosazovat dovolatel. Podstatné z hlediska úvah o možné aplikaci předmětného ustanovení je posouzení, zda se pachatel dopustil v případě vícečinného souběhu většího počtu trestných činů, který současně výrazněji zvyšuje závažnost celého souhrnu trestné činnosti, takže k jejímu odpovídajícímu postihu nepostačuje ani horní hranice sazby trestu odnětí svobody nejpřísněji trestného ze všech sbíhajících se trestných činů. Zákon neposkytuje žádné vodítko k určení, jaký počet trestných činů lze pro dané účely považovat za „větší“. Takový závěr bude nepochybně vždy záviset především na povaze sbíhajících se trestných činů a jejich závažnosti (k tomu srov. v právní teorii Šámal a kol.: Trestní zákoník I - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 595).

Výše uvedená obecná východiska soud prvního stupně při ukládání trestu dovolateli plně respektoval. Důvodně vycházel z toho, že dovolatel se každým ze skutků popsaných v rozsudku ve výroku o vině pod body ad I. 1) - 4) dopustil alespoň jednoho a celkem pak sedmi zvlášť závažných zločinů směřujících proti zásadním hodnotám chráněným zákonem, a sice lidské svobodě, důstojnosti, zdraví a majetku. Odvolací soud pak v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 20 příznačně podotkl, že dovolatel svým jednáním projevil zcela výjimečnou aroganci k těmto statkům a vůči poškozeným O. F. a Ing. B. L. také extrémní dávku bezcitnosti a bezohlednosti. Podle názoru Nejvyššího soudu jde v posuzované věci o „učebnicový příklad“, kdy u obviněného byly podmínky pro aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku ohledně zvýšení horní hranice trestu odnětí svobody o jednu třetinu bezvýhradně splněny. Ani potud tedy rozhodnutí soudů vadou uplatněnou pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a kterou by bylo nutno odstranit v dovolacím řízení, netrpí.

Závěrem lze konstatovat, že dovolání obviněného L. L. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a dílem o námitky, jimž z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a v důsledku toho i podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nebylo možno přiznat jakoukoli důvodnost. Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 6. 2017

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru