Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 534/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020Krádež

HeslaKrádež
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.534.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 205 odst. 1,2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 534/2020-232

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného M. Š., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 67 To 19/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 121/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 1 T 121/2019, byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 2 T 63/2018, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 150 T 40/2018, výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu, při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušených rozhodnutích, a bylo rozhodnuto tak, že byl obviněný M. Š. uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

1. „v době od 4. 5. 2018 16:00 hod. do 6. 5. 2018 22:15 hod. v XY, z kočárkárny umístěné v přízemí bytového domu odcizil dámské horské jízdní kolo zn. GIANT Liv Tempt 4 2017, sériové číslo rámu XY, v hodnotě 11.000 Kč a pánské horské jízdní kolo zn. GT Avalanche Elite 2018, výrobní číslo rámu XY, v hodnotě 16.000 Kč tak, že překonal zajišťující mechanismus okna kočárkárny pootevřeného na ventilaci, vnikl dovnitř, kleštěmi přeštípnul lankový zámek, jímž byla kola zajištěna, kola oknem vytáhnul ven, prodal je do bazaru a takto získané finanční prostředky užil pro svou potřebu, čímž způsobil poškozenému F. M. odcizením věcí škodu ve výši 27.000 Kč a poškozením lankového zámku škodu ve výši 400 Kč,

2. v době od 9. 5. 2018 17:00 hod. do 10. 5. 2018 08:50 hod. v XY, z kočárkárny umístěné v přízemí bytového domu odcizil dámské horské kolo zn. FELT Q520 2010, číslo rámu XY, v hodnotě 4.400 Kč s dětskou sedačkou zn. HAMAX v hodnotě 600 Kč tak, že překonal zajišťující mechanismus okna kočárkárny pootevřeného na ventilaci, vnikl dovnitř, kleštěmi přeštípnul lankový zámek, jímž bylo kolo zajištěno, kolo oknem vytáhnul ven, prodal ho do bazaru a takto získané finanční prostředky užil pro svou potřebu, čímž způsobil poškozené T. Ž. odcizením věcí škodu ve výši 5.000 Kč a poškozením lankového zámku škodu ve výši 100 Kč,

3. dne 13. 5. 2018 v době od 19:34 hod. do 19:36 hod. v XY, v prodejně hypermarketu Globus XY, odcizil na volné prodejní ploše 4 ks makových koláčů v ceně 8,90 Kč/ks a 10 ks tyčí uherského salámu zn. Pick v ceně 199 Kč/ks tak, že zboží odebral z regálu, uschoval ho do svého batohu a s takto ukrytým zbožím prošel bez jeho zaplacení prostorem samoobslužných pokladen, kde byl následně zachycen ostrahou prodejny, čímž způsobil společnosti Globus ČR, k.s., hypermarket Globus XY, IČ: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 2 025,60 Kč (převzato z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. července 2018, sp. zn. 150 T 40/2018),

4. dne 22. 5. 2018 kolem 19:10 hodin v XY, v obchodním domě Quadrio v prodejně DM Drogerie odebral z volného prodeje dvě balení zubních kartáčků zn. Curraprox v celkové hodnotě 518 Kč, zubní kartáčky uschoval do přední kapsy kalhot, bez zaplacení prošel pokladní zónou a odešel z prodejny, kde byl zastaven pracovníkem ostrahy (převzato z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. května 2018, sp. zn. 2 T 63/2018),

tímto pokračujícím jednáním způsobil škodu odcizením věcí v celkové výši 34.543,60 Kč a škodu poškozením věcí v celkové výši 500 Kč a dopustil se ho přesto, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 21 T 69/2015, odsouzen mj. pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen, následně usnesením ze dne 1. 11. 2016 bylo odsouzenému uloženo trest vykonat, přičemž odsouzený trest vykonal ke dni 2. 11. 2017; dále byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 102 T 21/2016, odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, který byl usnesením ze dne 24. 7. 2018 přeměněn na trest odnětí svobody v trvání 200 dnů, přičemž odsouzený trest vykonal ke dni 10. 7. 2019.“

Za uvedené jednání byl obviněný M. Š. odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 13 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:

- F. M., nar. XY, bytem XY, částku 1.400 Kč,

- T. Ž., nar. XY, bytem XY, částku 5.100 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození F. M. a T. Ž. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 1 T 121/2019, podal obviněný M. Š. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 67 To 19/2020, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 67 To 19/2020, podal následně obviněný M. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání obviněný namítl, že soud prvního stupně při uložení trestu nezohlednil, že vzhledem k nařízení výkonu předchozích podmíněně odložených trestů se předpokládaný termín propuštění dovolatele z výkonu trestu posunul z července 2020 na leden 2021, a z tohoto důvodu považuje zvýšení původního sedmiměsíčního trestu o 6 měsíců na konečných 13 měsíců za nepřiměřeně přísné. K tomu argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 1 T 121/2019, ve výroku o trestu, a aby sám rozhodl tak, že by obviněnému uložil podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku společný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců (se zařazením podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou).

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že s námitkami obviněného se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil na str. 4 odůvodnění svého rozsudku, kde vysvětlil zejména i to, proč nemohl přistoupit na závěrečný návrh obhajoby, aby bylo pro neúčelnost upuštěno od potrestání. Odvolací soud pak v odstavcích 8-13 odůvodnění svého usnesení přiléhavě vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů nemohla působit ke zmírnění výsledného nepodmíněného trestu odnětí svobody ani kumulace výkonu dříve uložených trestů podmíněných. V této souvislosti dále citoval judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, která pracovala s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4022/18.

K tomu dodal, že Nejvyšší soud neustoupil ze své ustálené judikatury, podle níž nemůže být dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn pouhou nepřiměřeností uloženého trestu. K tomu je nutno předně připomenout již shora zmíněné rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací soud však může posoudit přiměřenost uloženého trestu mimo dovolací důvody – v případech výjimečných svou nespravedlností. Tedy pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, jak plyne již z poměrně obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu – viz zejména rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1404/2016 a 8 Tdo 1694/2016. Takovou námitku však dovolatel neuvedl. Takovému rozporu ani nic nenasvědčuje, neboť soudy obsáhle a přesvědčivě vysvětlily druh a výměru trestu uloženého dovolateli.

Shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Námitky, které se vztahují k přiměřenosti uloženého trestu, se sice týkají aplikace hmotného práva, avšak přesto nejsou dovolacím důvodem, a to ani v té variantě ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř., která dovolací důvod vymezuje jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.

Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu.

Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, je vyloučeno namítat v dovolání nepřiměřenost trestu (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). To, že námitky týkající se přiměřenosti trestu nejsou dovolacím důvodem, vyplývá z logiky vzájemného vztahu obou hmotně právních dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem vztahujícím se jen k výroku o uložení trestu. Proto má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden z nějakého hmotně právního důvodu, může to být jen ze zvláštního důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Připustit výklad, podle kterého by námitky ohledně přiměřenosti trestu byly „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by bylo nelogické, protože ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by se tím stalo bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by totiž vždy nutně bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem by ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedávalo žádný smysl.

Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, pak Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do výroku o uložení trestu z důvodů vztahujících se k přiměřenosti trestu. Jen zcela výjimečně k tomu může přistoupit, jestliže uložený trest je v tak extrémním rozporu s hledisky stanovenými pro ukládání trestu, že to porušuje ústavní zásadu proporcionality trestní represe, která je atributem demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). V posuzované věci se ovšem o nic takového nejedná.

Obviněnému byl uložen společný trest odnětí svobody podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku, § 205 odst. 2 tr. zákoníku na 13 měsíců, tedy v dolní hranici zákonné trestní sazby (když byl obviněnému navýšen o 6 měsíců oproti původně uloženému trestu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 150 T 40/2018). Jde o trest spíše mírný, rozhodně není v žádném extrémním rozporu se zákonnými hledisky pro ukládání trestu (§ 37 odst. 2 tr. zákoníku, § 39 odst. 1 a násl. tr. zákoníku). Pro uložení takto vyměřeného trestu odnětí svobody měl Obvodní soud pro Prahu 9 přijatelný podklad zejména ve čtyřech útocích trestného činu krádeže, jimiž byl obviněný uznán vinným (z nichž dva naplňovaly skutkovou podstatu přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, přičemž výše škody přesáhla 30 000 Kč), když je třeba poukázat i na recidivu obviněného, který byl v minulosti vícekrát soudně trestán pro majetkovou trestnou činnost, což ukazuje na ztížené možnosti jeho nápravy. Uvažovat za tohoto stavu o nějakém extrémním rozporu uloženého trestu se zákonnými hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu a o kolizi uloženého trestu s ústavní zásadou proporcionality trestní represe nepřichází v úvahu. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně se výrokem o trestu nedostaly do žádného extrémního rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. To, že obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, není dovolacím důvodem.

Ohledně nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4022/18 se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje s názorem státního zástupce, který ve svém vyjádření uvedl, že s dovolatelem lze souhlasit pouze v tom, že Ústavní soud citovaným nálezem označil kumulaci výkonu trestů za problematickou praxi. Nikoliv v tom, jak má být tento problém řešen. V odstavci 29 citovaného odůvodnění Ústavní soud zcela jednoznačně uvedl, že řešením může být „výjimečné ponechání podmíněného odsouzení v platnosti podle § 86 odst. 1 tr. zákoníku“. Nikoliv, že by snad takovým řešením mohlo být zohlednění dříve uložených trestů při ukládání dalšího trestu v dalším řízení. Problematické kumulaci trestů má zabránit soud, který rozhoduje o výkonu již uloženého podmíněného trestu z řízení o věci předchozí. Nikoliv soud, který ve věci pozdější nově rozhoduje o uložení dalšího trestu. Dovolatel tedy z citovaného nálezu dovodil zcela jiný způsob řešení, než jaký zvolil Ústavní soud, který popsal nápravu cestou rozhodování o výjimečném ponechání předchozího podmíněného odsouzení v platnosti. Ústavní soud popsané řešení zvolil právě proto, že mu nezbylo, než respektovat výrok o trestu učiněný v následném rozsudku soudu obecného. Jestliže Ústavní soud v judikované věci nakonec respektoval nepřihlížení obecných soudů k předchozím podmíněně uloženým trestům, je zřejmé, že takovým nálezem nelze brojit proti stejnému postupu nalézacího soudu v dovolatelově věci.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru