Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 523/2017Usnesení NS ze dne 14.06.2017

HeslaVýtržnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.523.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 523/2017-25

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2017 o dovolání obviněného T. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2016 sp. zn. 61 To 476/2016, v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 77/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 16 T 77/2016 uznal obviněného T. M. vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 5. 5. 2016 v době od 23:45 do 23:55 hod., v P., v okolí ul. L. mezi domy čp. .... a ....., šel a sledoval poškozenou Z. N., následně ve vzdálenosti cca 5 metrů od poškozené si stáhl kalhoty, do ruky uchopil svůj pohlavní úd a začal před ní onanovat, přitom ji mlčky sledoval a vyzývavým způsobem na ni pokyvoval hlavou, poškozená mu na to řekla: „Ne, ne, ne!”, a spěšnou chůzí odešla směrem ul. N., kde však ve svém jednání pokračoval, a to konkrétně před domem čp. ......, kde opět stál a ze vzdálenosti cca 15 metrů před poškozenou Z. N., nar. ......, uchopil svůj pohlavní úd a onanoval, přičemž uvedeného jednání se dopustil, přestože byl trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 6 T 240/2004 ze dne 8. 9. 2004, v právní moci dne 23. 9. 2004, odsouzen pro trestný čin výtržnictví dle § 202 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb. k trestu odnětí svobody ve výměře 5 měsíců podmíněně odloženého na zkušební dobu 2 let, a dále byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 6 T 191/2005 ze dne 27. 10. 2005, v právní moci dne 24. 12. 2005, odsouzen pro trestný čin výtržnictví dle § 202 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., přičemž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu.

Za to mu byl podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. V souladu s § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.

Odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný podal, Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 12. 2016 sp. zn. 61 To 476/2016 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nesprávné právní hodnocení skutku podle něj spočívá v tom, že oba soudy nižších stupňů provedené důkazy nehodnotily v souladu se zákonnými hledisky a řádně neprověřily tvrzení obviněného, přičemž mělo být rozhodnuto v pochybnostech ve prospěch obviněného. Obviněný byl nesprávně identifikován, neboť odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že z protokolu o zadržení vyplynulo, že poškozená přímo na místě zadržení obviněného bezpečně poznala, ačkoli to v něm není uvedeno, a že poškozená dvě hodiny po zadržení obviněného v podaném vysvětlení uvedla, že by pachatele možná poznala podle obličeje, ačkoli úřední záznam o podaném vysvětlení nelze užít jako důkaz v trestním řízení. Obviněný nebyl procesně správně identifikován, neboť poškozená jej identifikovala z policejního vozidla k dotazu policistů, o čemž měl být sepsán záznam o podaném vysvětlení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1116/2012), ani poté by se však nejednalo o procesně přijatelný důkaz identifikující pachatele skutku. Poškozená se vyjádřila v tom smyslu, že by pachatele možná poznala podle obličeje, podle fotek si nebyla zcela jistá, z čehož plyne, že s poškozenou byla při podání vysvětlení provedena rekognice podle fotografií ve smyslu § 104b tr. ř., k níž se však může přistoupit až za předpokladu, že není možné provést rekognici in natura. O rekognici však není ve spise žádný záznam, ačkoli po zadržení obviněného být provedena mohla. Obviněného pak identifikovala až v hlavním líčení, čímž však nebylo možno zhojit předešlá pochybení v jeho rekognici.

Obviněný dále odkázal na své argumenty uplatněné v odvolání s tím, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (s čímž se musí podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 zabývat i Nejvyšší soud v dovolacím řízení; srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15), neboť mu nebylo umožněno stanoveným postupem se domáhat svého práva u nezákonného a nestranného soudu. O jeho odvolání nebylo rozhodnuto v souladu se zákonem a jeho právo na odvolání zaručené v čl. 2 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o lidských právech se stalo pouze zdánlivým. Soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, jež zakládají více než důvodné pochybnosti. Výpovědi poškozené jako jediného svědka jsou časově nepřesné a obsahují mnoho rozporů. Poškozená si ihned po spáchání skutku nebyla jistá obličejem pachatele, zatímco o 14 dní později uvádí jeho detailní popis, což odvolací soud zdůvodnil prostým popřením poznatků vědy, aniž by své tvrzení doložil vědeckými zjištěními, tedy jeho argumentace je nepřezkoumatelná. Dále se dostatečně nevypořádal s námitkou obviněného o rozporech ve výpovědi poškozené o tom, že slyšela klapnutí kovové spony možná od kalhot, přestože žádnou sponu na sobě neměl, a že nemohl mít podle tvrzení poškozené rozepnutý poklopec, neboť měl na sobě tepláky. Klíčové okolnosti svědčící ve prospěch obviněného byly odstraněny nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení, což nelze přijmout za situace, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá složení senátu odvolacího soudu.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2016 sp. zn. 61 To 476/2016 v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a zároveň rozhodl o tom, aby byla věc přikázána k rozhodnutí jinému senátu odvolacího soudu.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se po seznámení s obsahem mimořádného opravného prostředku obviněného rozhodl k němu věcně nevyjadřovat a vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Po uplynutí dvouměsíční (dovolací) lhůty obviněný dne 24. 5. 2017 zaslal Nejvyššímu soudu v rámci již uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. doplněk podaného dovolání. V něm poukazuje na rozpory mezi informacemi z úředního záznamu a informacemi získanými při výslechu svědka (poškozené) a upozorňuje, že tyto v pozdějším řízení nebyly brány v potaz. Zároveň se domáhá toho, že úřední záznam měl být v řízení před nalézacím, případně odvolacím soudem přečten a s uvedenými rozpory se tyto soudy měly vypořádat. V závěru pak opakuje již jednou deklarovaný návrh, jakým způsobem má ve věci dovolací soud rozhodnout. K tomu je třeba ale uvést, že podle § 265f odst. 2 tr. ř. lze důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Za „důvody“ ve smyslu citovaného ustanovení je třeba považovat konkrétní věcné námitky, nikoli pouze odkaz na dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Termín „důvody“ je jednoznačně uveden v ustanoveních § 267 odst. 1, 2, 3 tr. ř. při vytyčení obsahu stížnosti pro porušení zákona a rozsahu přezkumu touto stížností napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem. Podání tohoto mimořádného opravného prostředku není na rozdíl od dovolání omezeno formálními důvody, a přesto musí ministr spravedlnosti uvést, z jakých důvodů jej podává a Nejvyšší soud je na ně omezen ve své přezkumné činnosti. Z uvedeného vyplývá, že i rozšíření námitek v rámci již uplatněného dovolacího důvodu po uplynutí dovolací lhůty (§ 265e odst. 1 tr. ř.) není možné. Nejvyšší soud proto nemohl k takto dodatečně uplatněným námitkám přihlížet (srov. přiměřeně rozhodnutí NS ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 268/2017).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2016 sp. zn. 61 To 476/2016 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Obviněný v posuzovaném případě pod argument nesprávného právního posouzení skutku podřadil výlučně výhrady směřující ke skutkovým zjištěním a provedenému dokazování, protože soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, upozorňuje na domnělé rozpory ve výpovědi poškozené, a sám tvrdí, že se skutku nedopustil. Rovněž zpochybňuje způsob, jakým jej poškozená identifikovala, domnívá se, že během podání vysvětlení poškozené proběhla i fotorekognice, ačkoli ve skutečnosti provedena nebyla. Poškozená se pouze vyjádřila, že by muže asi poznala podle obličeje, podle fotek si není jistá, ale podle celkové postavy spíše ano (viz č. l. 25). Již odvolací soud konstatoval, že obviněný byl zadržen ihned poté, co poškozená uvědomila policii a na místě jej označila, i později poskytla jeho podrobný popis. Rovněž logicky poukázal na rozrušení poškozené při podání vysvětlení záhy po činu a na to, že po 14 dnech do protokolu o výslechu již nikoli v rozrušení náležitě popsala obviněného jako pachatele a vzpomněla si i na detaily během podrobnějšího výslechu, než jakým bylo podání předešlého vysvětlení. Dále se na straně 4 odůvodnění napadeného usnesení vypořádal s tím, jaké kalhoty měl obviněný na sobě, včetně zvuku připomínajícího poškozené klapnutí spony na opasku. Obviněný tedy v dovolání znovu opakuje skutkové námitky již v předchozím řízení vznesené, ačkoli se s nimi soudy nižších stupňů v předchozím řízení dostatečně vypořádaly. Nemají proto jakékoli opodstatnění, když je současně třeba konstatovat, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, jaké skutečnosti vzaly za prokázané, a rovněž náležitě vyvrátily obhajobu obviněného, že nijak před poškozenou neonanoval, ale pouze močil v blízkosti svého bydliště.

Dále je třeba uvést, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012 sp. zn. 7 Tdo 1116/2012, na něž poukázal dovolatel, na danou situaci nedopadá. V nynější věci poškozená vzápětí po označení obviněného jako pachatele, o čemž byl policejním orgánem sepsán úřední záznam dne 6. 5. 2016 č. j. KRPA-173533-4/TČ-2016-001118 (č. l. 75), byla převezena na služebnu, kde poskytla vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. a policejní orgán o něm sepsal úřední záznam podle § 158 odst. 6 tr. ř. Ten ale nebyl (v souladu s trestním řádem) použit jako důkaz v rámci prováděného dokazování, neboť poškozená později obsáhleji vypovídala do protokolu o výslechu svědka ze dne 20. 5. 2016 (viz č. l. 17–21) a taktéž v hlavním líčení po náležitém poučení (viz protokol o hlavním líčení ze dne 26. 10. 2016, č. l. 120–121). Nepoužitelnost úředního záznamu o vysvětlení podaném podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. tak nebyla obcházena jako ve věci sp. zn. 7 Tdo 1116/2012 tím, že policisté byli v postavení svědků vyslechnuti k tomu, jak se k věci před nimi poškozená při jejich šetření na místě vyjadřovala.

(Pouze nad rámec posuzované problematiky lze vyslovit podiv nad tím, že dovolatel na jedné straně poukazuje na důkazní nepoužitelnost pořízeného záznamu o podání vysvětlení poškozené a v doplňku dovolání se naopak domáhá jeho provedení coby důkazu v řízení před nižšími soudy).

Pokud jde o další výhrady týkající se ignorování důkazů ve prospěch obviněného a porušení zásady in dubio pro reo, tak ty rovněž nemohou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na straně druhé je pravdou, že i když skutkové námitky v zásadě nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Takovou vadou důkazního řízení se rozumí mimo jiné situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případ, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

K takové výjimečné vadě však podle názoru Nejvyššího soudu v této věci nedošlo. Nalézací i odvolací soud provedly dokazování v takové šíři, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Provedené důkazy pak soudy obou stupňů hodnotily podle jejich vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Zde je třeba poznamenat, že spravedlivost provedeného procesu nespočívá v tom, že soud ve věci rozhodne vždy ve prospěch obviněného. Ta je dána tím, že obviněnému jsou především zachována procesní práva včetně práva na obhajobu, což se v daném případě stalo. Soudy pak rozhodly na základě provedených a v souladu s trestním řádem vyhodnocených důkazů způsobem, který byl dostatečně pregnantně vyjádřen v jejich rozhodnutí. V tomto ohledu tedy lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, k nimž není třeba nic podstatného dodávat. Závěrem je tak třeba uvést, že k namítanému porušení práva obviněného na spravedlivý proces předchozím postupem orgánů činných v trestním řízení rozhodně nedošlo.

Zároveň je pak třeba dodat, že podle § 134 odst. 1 písm. a) tr. ř., který vymezuje nezbytný obsah usnesení, se v záhlaví usnesení uvádí označení orgánu o jehož rozhodnutí jde, ale nikoli jeho složení pokud jde o jména a příjmení soudců /na rozdíl od rozsudku – viz § 120 odst. 1 písm. a) tr. ř./. Tedy pokud obviněný v dovolání též namítal, že z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá složení senátu, tak se v žádném případě o žádné pochybení nejedná, neboť usnesení odvolacího soudu i v daném ohledu odpovídá liteře zákona.

Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů z těchto stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného T. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož se svým pojetím dovolání v rozsahu namítaného nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 6. 2017

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru