Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 521/2019Usnesení NS ze dne 24.09.2019

HeslaDokazování
Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
Návod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.521.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 211 odst. 1,6 písm. a) tr. zákoníku

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 21 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 521/2019-6340

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2019 o dovoláních, která podali obvinění B. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice, a J. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 2 To 74/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 7/2016, a obviněná P. R., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha­Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 2 To 90/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 7/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 34 T 7/2016, byla obviněná P. R. (roz. I. K.) uznána vinnou pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku (jednání pod bodem I., II.). Obvinění J. K., B. S. a spoluobvinění J. C., R. L. a společnost K. P. byli uznáni vinnými pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku (jednání pod bodem II.), když obviněný B. S. se jednání dopustil formou návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Spoluobvinění D. Š. a společnost D. S. I. byli uznáni vinnými pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku (jednání pod bodem I.), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

I. obžalovaní D. Š., P. R. a D. S. I.

obžalovaný D. Š. jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti obžalované D. S. I., IČ: XY, se sídlem XY, dříve XY, XY, se v březnu 2014 prostřednictvím svého známého B. S. seznámil s obžalovanou P. R. za účelem vyřízení úvěru v zamýšlené výši cca 100 mil Kč za sjednanou provizi ve výši 20% hodnoty sjednaných úvěrů jako odměnu pro obžalovanou P. R. a pro nespecifikované bankéře, a to i za situace, že ekonomická situace společnosti D. S. I. získání úvěru v takové výši neumožňovala, následně obžalovaná P. R. převzala od obžalovaného D. Š. reálné účetní doklady společnosti D. S. I., zejména daňová přiznání k dani z příjmu právnických osob za období 2011 až 2013, výkazy zisků a ztrát, rozvahy, výsledovky a další, ve vztahu k nimž buď sama nebo prostřednictvím další osoby či osob zajistila jejich přepracování, a to tak, že hospodářský výsledek společnosti D. S. I. několikanásobně převyšoval skutečnou výši, následně tyto padělané účetní doklady sama a prostřednictvím obžalovaného D. Š. a dalších osob doručila do České spořitelny a.s. a Komerční banky a.s. a v součinnosti s bankéři zajistila další nezbytné podklady a formality pro sjednání úvěrů pro obžalovanou společnost D. S. I., přičemž uvedení obžalovaní tak vše činili s vědomím, že skutečná ekonomická situace společnosti D. S. I. neumožňovala získání úvěrů u bank ve výši jak byly tyto na základě uzavřených smluv o úvěrech poskytnuty, neboť výsledky hospodaření a obrat společnosti D. S. I. činil:

- za rok 2011 - výsledek hospodaření 424.789 Kč, obrat 1.689.000 Kč

- za rok 2012 - výsledek hospodaření 915.288 Kč, obrat 3.904.000 Kč

- za rok 2013 - výsledek hospodaření 979.326 Kč, obrat 5.349.000 Kč

přičemž Komerční bance a.s. a České spořitelně, a.s. byla k žádosti o úvěry pro společnost D. S. I. předložena daňová přiznání s přílohami, která obsahovala nepravdivé údaje o výsledcích hospodaření a obratu:

- za rok 2011 - výsledek hospodaření 1.533.411 Kč, obrat 42.039.000 Kč

- za rok 2012 - výsledek hospodaření 3.186.335 Kč, obrat 73.448.000 Kč

- za rok 2013 - výsledek hospodaření 3.774.221 Kč, obrat 101.014.000 Kč,

na základě nepravdivých podkladů vztahujících se k ekonomické situaci společnosti D. S. I., bylo poskytnutí úvěrů této společnosti schváleno, úvěry byly poskytnuty na základě obžalovaným D. Š. jako jednatelem společnosti podepsaných smluv o úvěrech s:

1. Českou spořitelnou a.s.:

• Kontokorentní úvěr č. 537/14/LCD na částku 10.000.000 Kč, na financování provozních potřeb, poskytnutý na základě Smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 21.5.2014 uzavřenou v Jihlavě, mezi Českou spořitelnou a.s. a obžalovanou D. S. I., zastoupenou jednatelem obžalovaným D. Š., zajištěný blankosměnkou avalovanou D. Š. a smlouvou o zástavě pohledávek, který byl průběžně čerpán a nejpozději ke dni 22.5.2018 byl celý převeden na provozní úvěr 020816-003 a uzavřen,

• Nerevolvingový úvěr č. 555/15/LCD na částku 10.000.000 Kč, na financování nebo refinancování nákladů klienta investovaných do nákupu zásob, poskytnutý na základě Smlouvy o úvěru ze dne 28.5.2015 uzavřenou v Jihlavě mezi Českou spořitelnou a.s. a obžalovanou D. S. I., zastoupenou jednatelem obžalovaným D. Š., zajištěný blankosměnkou avalovanou D. Š. a smlouvou o zastavení nemovitosti č. ZN/555/15/LCD ze dne 15.7.2016, jehož úvěrový rámec byl dodatkem č. 2 smlouvy ze dne 31.5.2016 snížen na částku 9.000.000 Kč s podmínkou, ke dni 10.4.2018 činí zůstatek úvěru (nesplacená jistina úvěru) 9 mil Kč, přičemž na tento provozní úvěr byl nejpozději ke dni 22.5.2018 převeden úvěr poskytnutý na základě smlouvy o úvěru č. 537/14/LCD,

• Účelový úvěr č. 554/15/LCD na částku 9.000.000 Kč na nákup nemovitostí, poskytnutý na základě Smlouvy o úvěru ze dne 28.5.2015 uzavřené mezi Českou spořitelnou a.s. a obžalovanou D. S. I., zastoupenou jednatelem obžalovaným D. Š., zajištěný blankosměnkou avalovanou D. Š. a smlouvou o zástavě nemovitostí, který byl plně vyčerpán dne 3.6.2015 na základě Žádosti o čerpání úvěru ze dne 2.6.2015,

čímž obžalovaní D. Š., P. R. a D. S. I. způsobili poškozené České spořitelně a.s., IČ: 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4 přímou škodu 8.700.000 Kč z celkového možného limitu čerpání 19.000.000 Kč, přičemž ke dni 22.5.2018 činí nesplacená jistina úvěru částku 6.525.000 Kč.

2. Komerční bankou a.s.:

• Účelový úvěr č. 99008922239 na částku 2.000.000 Kč, výhradně na refinancování úvěrů poskytnutých ČSOB a.s. a Raiffeisenbank a.s. a financování provozních potřeb, na základě Smlouvy o úvěru ze dne 19.6.2014 uzavřené v Ostravě mezi Komerční bankou a.s. a obžalovanou D. S. I., zastoupenou jednatelem obžalovaným D. Š., zajištěný blankosměnkou avalovanou D. Š., který byl plně vyčerpán na základě žádosti o čerpání úvěru v částce 2.000.000 Kč ze dne 19.6.2014 převodem na účet č. XY,

• Revolvingový úvěr č. 99008920896 na částku 5.000.000 Kč, na základě Smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 19.6.2014 v Ostravě mezi Komerční bankou a.s. a obžalovaným D. S. I., zastoupenou jednatelem obžalovaným D. Š., zajištěný blankosměnkou avalovanou D. Š., zástavou pohledávek a M-Zárukou Českomoravské záruční a rozvojové banky a.s. na 70% jistiny, který byl plně vyčerpán na základě žádosti o čerpání úvěru v částce 5.000.000 Kč ze dne 15.9.2014 převodem na účet č. XY,

• Revolvingový úvěr č. 99008916430 na částku 5.000.000 Kč, na základě Smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 19.6.2014 v Ostravě mezi Komerční bankou a.s. a obžalovanou D. S. I., zastoupenou jednatelem obžalovaným D. Š., zajištěný blankosměnkou avalovanou D. Š., zástavou pohledávek a M-Zárukou Českomoravské záruční a rozvojové banky a.s. na 70% jistiny, který byl plně vyčerpán na základě žádosti o čerpání úvěru v částce 3.000.000 Kč ze dne 26.8.2014 a žádosti o čerpání úvěru v částce 2.000.000 Kč ze dne 15.9.2014 v obou případech převodem na účet č. XY,

čímž obžalovaní D. Š., P. R. a D. S. I. způsobili poškozené Komerční bance a.s., IČ: 45317054, se sídlem Na Příkopě 969/33, 110 00 Praha škodu v celkové výši 12.000.000 Kč, přičemž konečná škoda byla ponížena o 7.000.000 Kč plněnou zárukami ČMZRB a pravidelnými splátkami klienta, v důsledku čehož Komerční banka ke dni 16.7.2017 eviduje nesplacenou jistinu ve výši 2.598.466 Kč.

V průběhu úvěrového vztahu byly dále České spořitelně a.s. a Komerční bance a.s. obžalovanými D. Š. a P. R. předkládány průběžné výsledky hospodaření obžalované společnosti D. S. I., a ačkoliv výsledek hospodaření obžalované společnosti D. S. I. za rok 2014 činil 934.982 Kč a obrat byl ve výši 13.795.000 Kč, Komerční bance a.s. a České spořitelně a.s. bylo předloženo daňové přiznání za rok 2014 s přílohami, které obsahovalo výsledek hospodaření 4.435.368 Kč a obrat ve výši 137.169.000 Kč.

II. obžalovaní R. L., J. K., P. R., B. S., J. C. a K. P.

obžalovaný J. K. jako zaměstnanec na pozici obchodního ředitele obžalované obchodní společnosti K. P., IČ: XY, se sídlem XY, XY, za níž byl oprávněn jednat navenek na základě plné moci vystavené jednatelkou této společnosti obžalovanou R. L., se začátkem července 2014 prostřednictvím svého známého obžalovaného J. C. seznámil s obžalovaným B. S. za účelem vyřízení úvěru, následně na pravidelných schůzkách, kterých se účastnili obžalovaní J. K., J. C. a B. S. obžalovaný J. K. ostatní obžalované seznámil s výší ročního obratu obžalované společnosti K. P. pohybujícího se okolo 6 mil. Kč a výší čistého zisku činícího cca 2 mil. Kč, přesto obžalovaný B. S. prohlásil, že je schopen zařídit úvěr ve výši 50 až 100 mil. Kč, ačkoliv si všichni tři byli vědomi, že reálný hospodářský výsledek není dostačující k dosažení úvěru v takovém rozsahu, posléze obžalovaný J. K. předal obžalovanému B. S. řádná daňová přiznání obžalované obchodní společnosti K. P. od roku 2012, jakož i potvrzení o bezdlužnosti od státních orgánů a další řádné účetní doklady, přičemž obžalovaný B. S. upozornil obžalované J. K. a obv. J. C., že účetní doklady budou pozměněny tak, aby byl úvěr poskytnut v předjednané výši, o všech těchto aktivitách byla obžalovaná R. L., jednatelka a jediný společník obžalované obchodní společnosti K. P. vyrozuměna a následně za účelem vyřízení úvěru za těchto podmínek obžalovaný B. S. seznámil obžalované J. K. a R. L. s obžalovanou P. R., která předala obžalované R. L. k podpisu nevyplněná daňová přiznání a rozvahy této společnosti za zúčtovací období 2012, 2013, 2014, které obžalovaná R. L. přes předchozí nesouhlas na základě přesvědčování ze strany obžalovaných J. K. a B. S., podepsala, když všechny osoby zúčastněné tohoto jednání věděly, že obžalovaná P. R. buď sama nebo prostřednictvím další osoby či osob zajistí doplnění nevyplněných listin údaji tak, aby hospodářský výsledek obžalované společnosti K. P. několikanásobně převyšoval skutečnou výši, následně tyto padělané účetní doklady obžalovaná P. R. sama či prostřednictvím obžalovaných J. K. a R. L. a dalších osob doručila do České spořitelny a.s. a Komerční banky a.s. a v součinnosti s bankéři zajistila další nezbytné podklady a formality pro sjednání úvěrů pro obžalovanou společnost K. P., kdy na přípravě podkladů se rovněž podíleli i obžalovaní J. C. a B. S. tím, že převáželi potřebné listiny mezi K. P. a obžalovanou P. R., přičemž obžalovaná P. R. tak činila za sjednanou provizi ve výši 20% hodnoty sjednaných úvěrů jako odměnu pro ni a pro nespecifikované bankéře a všichni uvedení obžalovaní vše činili s vědomím, že skutečná ekonomická situace společnosti K. P. neumožňovala získání úvěrů u bank ve výši, jak byly tyto na základě uzavřených smluv o úvěrech poskytnuty, neboť výsledky hospodaření a obrat společnosti K. P. činil:

- za rok 2012 - výsledek hospodaření 47.960 Kč, obrat 175.000 Kč

- za rok 2013 - výsledek hospodaření 40.398 Kč, obrat 2.275.000 Kč

- za rok 2014 - výsledek hospodaření 1.075.760 Kč, obrat 4.460.000 Kč

přičemž Komerční bance a.s. a České spořitelně, a.s. byla k žádosti o úvěry pro společnost K. P. a následně v průběhu úvěrového vztahu předložena daňová přiznání s přílohami, která obsahovala nepravdivé údaje o výsledcích hospodaření a obratu:

- za rok 2012 - výsledek hospodaření 4.390.377 Kč, obrat 98.931.000 Kč

- za rok 2013 - výsledek hospodaření 6.919.290 Kč, obrat 196.589.000 Kč

- za rok 2014 - výsledek hospodaření 7.037.311 Kč, obrat 200.662.000 Kč

na základě nepravdivých podkladů vztahujících se k ekonomické situaci společnosti K. P. bylo poskytnutí úvěrů této společnosti schváleno, úvěry byly poskytnuty na základě obžalovanou R. L. jako jednatelkou společnosti podepsaných smluv o úvěrech s:

1. Komerční bankou a.s. uzavřených dne 19.11.2014 v Ostravě mezi Komerční bankou, a.s. a obžalovanou K. P., zastoupenou jednatelkou obžalovanou R. L.,

• smlouva o revolvingovém úvěru č. 99010050583 do výše 10.000.000 Kč, jejímž účelem bylo financování pohledávek z obchodního styku do lhůty splatnosti a do 30 dnů po lhůtě splatnosti mimo pohledávek v rámci ekonomicky spjaté skupiny klienta a pohledávek určených k zápočtům, zajištěný blankosměnkou avalovanou R. L. a J. K. a zástavou pohledávek, který byl plně vyčerpán na základě žádosti o čerpání úvěru v částce 5.000.000 Kč ze dne 19.11.2014 a žádosti o čerpání úvěru v částce 5.000.000 Kč ze dne 27.11.2014 v obou případech převodem na účet č. XY,

• smlouva o revolvingovém úvěru č. 99010050514 do výše 5.000.000 Kč, jejímž účelem bylo financování zásob-nákup svařenců a odlitků, zajištěný blankosměnkou avalovanou R. L. a J. K. a Zárukou Českomoravské záruční a rozvojové banky a.s. do výše 70 % z nesplacené jistiny na základě Smlouvy č. 2014-3610-FK, který byl plně vyčerpán na základě žádosti o čerpání úvěru v částce 5.000.000 Kč ze dne 27.11.2014 převodem na účet č. XY,

• smlouva o revolvingovém úvěru č. 99010050307 do výše 5.000.000 Kč, jejímž účelem bylo financování zásob-nákup metalurgických komponentů, zajištěný blankosměnkou avalovanou R. L. a J. K. a Zárukou Českomoravské záruční a rozvojové banky a.s. do výše 70 % z nesplacené jistiny na základě Smlouvy č. 2014-3611-FK, který byl částečně čerpán na základě žádosti o čerpání úvěru v částce 3.500.000 Kč ze dne 16.12.2014 převodem na účet č. XY,

čímž obžalovaní R. L., J. K., P. R., B. S., J. C. a K. P. způsobili poškozené Komerční bance a.s., IČ: 45317054, se sídlem Na Příkopě 969/33, 110 00 Praha, přímou škodu ve výši 18.500.000 Kč z celkového možného limitu čerpání ve výši 20.000.000 Kč, přičemž konečná škoda byla ponížena o 5.950.000 Kč plněnou zárukami ČMZRB, v důsledku čehož Komerční banka a.s. ke dni 6.9.2016 eviduje nesplacenou jistinu ve výši 8.434.307 Kč,

2. Českou spořitelnou a.s. uzavřené dne 28.11.2014 v Jihlavě mezi Českou spořitelnou a.s. a obžalovanou K. P., zastoupenou jednatelkou obžalovanou R. L.,

• smlouva o kontokorentním úvěru č. 1340/14/LCD ve výši 10.000.000 Kč, jejímž účelem bylo financování potřeb klienta, zajištěný blankosměnkou avalovanou R. L. a J. K. a smlouvou o zastavení pohledávek, který byl čerpán převody z úvěrového účtu č. 6229682/0800 bez nutnosti podat žádost o čerpání úvěru, ve výši 2.541.000 Kč,

• smlouva o revolvingovém úvěru MEDIUM TERM č. 1341/14/LCD ve výši 5.000.000 Kč, jejímž účelem bylo financování nákupu zásob klienta, zajištěný blankosměnkou s avalem R. L. a J. K. a bankovní zárukou Českomoravské záruční a rozvojové banky, který byl částečně čerpán na základě žádosti o čerpání úvěru v částce 3.318.000 Kč ze dne 4.2.2015 převodem na účet č. XY,

čímž obžalovaní R. L., J. K., P. R., B. S., J. C. a K. P. způsobili poškozené České spořitelně a.s., IČ: 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, přímou škodu ve výši 5.859.000 Kč z celkového možného limitu čerpání ve výši 15.000.000 Kč, přičemž konečná škoda byla ponížena o částku 2.322.600 Kč plněním záruky ČMRZB, v důsledku čehož Česká spořitelna ke dni 22.5.2018 eviduje nesplacenou jistinu ve výši 3.382.934 Kč,

3. Erste Leasing a.s., u níž na základě oznámení ze dne 27.11.2014 o schválení výše úvěrového limitu do 15.000.000 Kč, kteréžto bylo doručeno do emailové schránky obžalované právnické osoby K. P. došlo k uzavření:

• smlouvy o úvěru č. 1091401265, uzavřené dne 9.12.2014 v Horních Tošanovicích, mezi Erste Leasing a.s. a obžalovanou K. P., zastoupenou jednatelkou obžalovanou R. L. ve výši limitu 3.840.000 Kč, na pořízení předmětu financování - nákup horizontální vyvrtávačky TOS WHN 13 CNC, řídicí systém CNC Heidenhain TNC 426 + příslušenství, ze kterého byla čerpána částka 3.840.000 Kč,

• smlouvy o úvěru č. 1091500164, uzavřené dne 2.3.2015 v Horních Tošanovicích, mezi Erste Leasing a.s. a obžalovanou K. P., zastoupenou jednatelkou obžalovanou R. L., ve výši limitu 1.613.600 Kč, na nákup souboru nářadí, nástrojů a příslušenství k horizontální vyvrtávačce TOS Varnsdorf WHN 13 CNC, ze kterého byla čerpána částka 1.613.600 Kč,

čímž obžalovaní R. L., J. K., P. R., B. S., J. C. a K. P. způsobili poškozené Erste Leasing a.s., IČ: 16325460, se sídlem Horní náměstí, 669 02 Znojmo, přímou škodu ve výši 5.453.600 Kč.

2. Za uvedené zločiny úvěrového podvodu Krajský soud v Ostravě uložil obviněné P. R. podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen rovněž trest propadnutí věci, a to 1 ks mobilního telefonu zn. Samsung GT-S6810P, IMEI XY vč. akumulátoru.

Tentýž soud uložil obviněným J. K. a B. S. za shora uvedený úvěrový podvod podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byli pro výkon uloženého trestu zařazeni do věznice s ostrahou.

Spoluobviněným D. Š. a R. L. za shora uvedené zločiny úvěrového podvodu Krajský soud v Ostravě uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jim výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 roků.

Spoluobviněnému J. C. uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let.

Společnosti D. S. I. uložil podle § 17 odst. 1, 3 tr. zákoníku (správně zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení o nich), trest propadnutí části majetku, a to finanční částky ve výši 50 000 Kč.

Společnosti K. P. za shora uvedený zločin úvěrového podvodu uložil podle § 18 odst. 1, 2 tr. zákoníku (správně zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení o nich) peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb, která je složena z 1 000 denních sazeb, čemuž odpovídá celková výše peněžitého trestu 50 000 Kč.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným R. L., J. K., P. R., B. S., J. C. a společnosti K. P. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody způsobené poškozeným

- České spořitelně a. s., IČ: 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4 částku ve výši 3 382 394,11 Kč

- Komerční bance a. s., IČ: 45317054, se sídlem Na Příkopě 969/33, 110 00 Praha, částku ve výši 8 498 077,34 Kč

- a Českomoravské záruční a rozvojové bance a. s., IČ: 44848943, se sídlem Jeruzalémská 964/4, Praha 1 částku ve výši 8 893 518,73 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Komerční banka a. s. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla rovněž poškozená Erste Leasing a. s., IČ: 16325460, se sídlem Horní náměstí, 669 02 Znojmo, se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 34 T 7/2016, podali obvinění J. K., B. S., J. C., P. R., společnost K. P. a státní zástupce odvolání. Odvolání obviněných B. S., J. C. a P. R. směřovala do výroků o vině, trestu a náhradě škody. Odvolání obviněného J. K. směřovalo do výroku o uloženém trestu. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněných D. Š., R. L. a J. C. do výroku o trestu a do výroku o trestu uloženým společnostem D. S. I. a K. P., v konkursu a do toho, že soud prvního stupně nezměnil formu zajištění věcí, které byly zajištěny k nároku poškozených. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci dvěma rozhodnutími, když ohledně obviněné P. R. byla věc podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 2 To 74/2018 bylo rozhodnuto o podaných odvoláních obviněných J. K., B. S., J. C., společnosti K. P., nyní v konkursu a státního zástupce tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek z podnětu odvolání společnosti K. P. a státního zástupce částečně zrušen ve výrocích o trestech uložených obviněné D. S. I. a z podnětu odvolání obviněných B. S., J. C. o společnosti K. P., podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. za použití § 261 tr. ř., dále ve výrocích, jimiž byla těmto obviněným a obviněným R. L. a J. K. uložena povinnost nahradit škodu poškozeným Česká spořitelna, a. s., a Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s., a u obviněné K. P. také ve výroku, jímž byla této obviněné uložena povinnost nahradit škodu poškozené Komerční bance a.s. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné K. P. podle § 20 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim č. 418/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách č. 1 až 3 živnostenského zákona, obráběčství, opravy silničních vozidel, zámečnictví, nástrojářství a silniční motorová doprava, na dobu 10 let, a současně společnosti D. S. I. podle § 17 odst. 1, 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim č. 418/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložil trest propadnutí majetku, a to té jeho části, která spočívá v částce 344 000 Kč, kterou tvoří výnos z prodeje této společnosti zajištěného motorového vozidla zn. Citroen Jumper Y, RZ XY, bílé barvy, VIN XY, uložený na účtu Policie ČR, KŘP Moravskoslezského kraje. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného J. K. a státního zástupce podaného v neprospěch obviněných D. Š., R. L. a J. C. podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. O podaném odvolání obviněné P. R. rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 2 To 90/2018 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku, jímž byla obviněné uložena povinnost nahradit škodu poškozeným České spořitelně a. s. a Českomoravské záruční a rozvojové bance a. s. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 2 To 74/2018, podali obvinění J. K. a B. S. dovolání. Dovolání rovněž podala obviněná P. R., a to proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 2 To 90/2018.

6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 4 Tdo 523/2019, podle § 23 odst. 3 tr. ř. per analogiam z důvodu uvedeného v § 20 odst. 1 tr. ř. věc obviněných J. K. a B. S. vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 521/2019, a věc obviněné P. R. vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 523/2019, spojil ke společnému řízení o dovolání, jež je u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 4 Tdo 521/2019.

7. Obviněný B. S. podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 2 písm. g) tr. ř. [správně § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] směřující do všech výroků rozsudku soudu druhého stupně, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotném právním posouzení skutku.

8. S ohledem na uplatněný dovolací důvod obviněný namítá nesprávné hodnocení skutkových zjištění a učiněných právních závěrů soudů nižších stupňů, které jsou v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. Podle jeho názoru převzaté skutkové závěry soudu prvního stupně, které bez dalšího převzal soud druhého stupně, jsou výrazem logického excesu, neboť skutková zjištění nemají obsahovou spojitost s jednotlivými důkazy a nemohly vést k závěru o jeho vině. Zdůrazňuje, že jediné usvědčující důkazy představují výpovědi spoluobviněných L. a K., jež ovšem sám soud druhého stupně označil za tendenční se snahou se vyvinit. Neztotožňuje se s hodnocením tohoto soudu ohledně obsahu SMS zpráv mezi ním a obviněnou R., když na základě jejich obsahu nelze hovořit o jeho vědomosti a srozumění s postupem při získávání úvěrů ve vztahu k subjektivní stránce a formě účastenství.

9. Současně akcentuje, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu může být toliko smluvní strana příslušné úvěrové smlouvy, avšak on nikdy žádnou úvěrovou smlouvu neuzavřel a ani neposkytl součinnost k jejímu uzavření. Rovněž rozporuje závěry soudů ve vztahu k formě návodu, když odkazuje na požadavek vyšší míry srozumění, neboť musí být srozuměn s tím, že jeho jednání je protiprávní a dojde jím k porušení objektu nějaké skutkové podstaty trestného činu. Obviněný tvrdí, že nevěděl o protiprávním jednání obviněných K., L. a R. a způsob jejich jednání nikterak neovlivňoval. Opětovně připomíná, že závěry soudů nižší instance jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 6 Tdo 731/2014, z něhož posouzení otázky extrémního nesouladu vyplývá, byť se publikovaná věta zabývá pojmem veřejná zakázka.

10. Dále namítá, že se soudy nezabývaly hodnocením důkazních prostředků – výpovědí svědků Š. a P., jež by potvrdily jeho verzi skutkového stavu, když tito svědci potvrdili, že se procesu podepisování předmětných úvěrových smluv vůbec neúčastnil. Totéž platí ve vztahu k namítaným rozporům v účelových výpovědích spoluobviněných L. a K. Za hodnocení jeho obhajoby soudy nelze považovat paušální tezi o tom, že jeho obhajoba byla vyvrácena, přičemž dle mínění obviněného soudy rezignovaly na pečlivé, přesvědčivé a logické hodnocení důkazů s detailním vysvětlením namítaných rozporů.

11. V závěru podaného dovolání obviněný B. S. žádá, aby Nejvyšší soud přezkoumal namítaný nesoulad skutkových zjištění s provedenými závěry a provedl hmotněprávní přezkum právní kvalifikace zejména ve vztahu ke specifikcé formě účastenství. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně ve vztahu k jeho osobě a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

12. Obviněný J. K. podal dovolání z rovněž z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřující do výroku o trestu, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

13. Obviněný nesouhlasí s výší uloženého trestu odnětí svobody v trvání 5 let. S ohledem na uložený trest namítá, že nebyly správně posouzeny polehčující okolnosti, které mohly soudy nižších stupňů vést k použití § 58 tr. zákoníku, tedy k mimořádnému snížení trestu, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Základní listiny práv a svobod (zřejmě Listiny základních práv a svobod) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na takto tvrzené skutečnosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13, v němž bylo konstatováno, že námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Ve vztahu k polehčujícím okolnostem uvádí, že je osobou bezúhonnou, netrestanou, společně se svou družkou podal trestní oznámení, na základě něhož došlo k obvinění všech zúčastněných osob a objasnění případu ve všech skutkových okolnostech a posléze odsouzení ostatních pachatelů. Pokud by se jednalo o organizovanou skupinu, mohl by být označen jako spolupracující obviněný. Poukazuje na uložené tresty u ostatních spoluobviněných, kdy některým z nich byl uložen i trest podmíněný. Má za to, že v jeho případě tedy došlo k uložení nepřiměřeně přísného trestu.

15. V závěru podaného dovolání obviněný J. K. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 2 To 74/2018 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 34 T 7/2016, a aby Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

16. Obviněná P. R. podala, stejně jako spoluobvinění, dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když napadá rozhodnutí soudu druhého stupně v celém rozsahu. Konkrétně namítá, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, neboť nedošlo k naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, přičemž rozporuje provedené dokazování, neboť nebyl zjištěn dostatek průkazných podkladů, aby učinil soud taková skutková zjištění, o nichž by nevznikly důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.

17. Dle názoru obviněné bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Obviněná svoji argumentaci založila na tvrzení, že skutková zjištění soudu druhého stupně nemají dostatečnou obsahovou vazbu na provedené důkazy nebo jsou dokonce pravým opakem provedených důkazů. Poukazuje na ustálenou rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 268/2016) ohledně jasně formulovaných námitek extrémního skutkového rozporu a výjimku přezkumu správnosti a úplnosti skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů podle judikatury Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 4/04, III. 3136/09). Současně namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nese prvky nepřípustné soudní libovůle, neboť soudy ignorovaly jí navržené důkazy, když skutkový stav dovozují z domněnek, nikoliv provedených důkazů.

18. Ve vztahu k její zainteresovanosti na páchání trestné činnosti rozporuje závěry soudů, které na základě provedeného dokazování shledaly, že byla hlavní osobou, která jednala za uvedené společnosti (jednala s bankami, předkládala vědomě nepravdivé podklady), což podle jejího názoru nebylo prokázáno. Soudy se nezabývaly tím, v kterém případě to byla ona, kdo předmětné doklady v rámci sjednávání úvěru bankám předkládal a že věděla, že údaje, které jsou bankám předkládány jsou zkreslené. Podle ní soudy koncentrovaly svou pozornost výhradně na její osobu a nepřipustily žádnou jinou variantu. V souladu s tímto tvrzením odkazuje na paralelní trestní řízení u PČR Krajského ředitelství policie Kraje Vysočina, pod č. j. KRPJ-18813-351/TČ-2016-160081, kde proběhlo širší dokazování a kde je stíhán svědek M. Š. za totožné jednání jako v projednávaném případě. U Krajského soudu v Brně (paralelní trestní řízení) je označena jako spolupracující obviněná podle § 178a tr. ř. a zcela totožné jednání je kvalifikováno jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 211 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Obviněná tvrdí, že v obou těchto případech je pojítkem dílčích útoků svědek M. Š. jako zaměstnanec banky, přičemž za takové situace bylo nutno k jeho výpovědi nutno přistupovat velmi obezřetně, což soudy nižších stupňů evidentně nečinily. Rovněž nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, který odmítl podle § 211 odst. 1 tr. ř. vrátit věc státnímu zástupci k došetření, a současně upozorňuje na skutečnost, že v případě vadného skutkového zjištění nepůjde při eventuálním ukládání společného trestu podle § 45 tr. ř. (správně trestního zákoníku) tato skutková vada napravit.

19. V závěru podaného dovolání obviněná P. R. navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 2 To 90/2018, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 34 T 7/2016, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

20. K dovolání obviněného B. S. se vyjádřila dne 26. 3. 2019 pod sp. zn. 1 NZO 177/2019 státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve uvedla, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Konstatuje, že ačkoliv obviněný svou argumentací směřuje proti právní kvalifikaci jeho jednání jako přisouzeného trestného činu, fakticky uplatněnými námitkami zpochybňuje rozhodná skutková zjištění, k nimž soudy dospěly po vyhodnocení provedených důkazů, kterým odmítly akceptovat jeho obhajobu. Obviněný tvrdí, že pokud pro spoluobviněné K. a L. převážel písemnosti vztahující se k ekonomickým výsledkům provozované společnosti K. P., činil tak proto, aby je předal spoluobviněné R. (e-maily i SMS komunikace z tohoto důvodu) za odměnu 25.000 Kč, aniž by znal výši požadovaného úvěru, jeho strukturu a úvěrový rámec. Dle mínění státní zástupkyně obviněný namítl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen formálně, když napadá především způsob vyhodnocení provedeného dokazování a v této souvislosti pak namítá, že skutkové okolnosti jeho jednání nebyly prokázány. Těmito námitkami se domáhá změny ve skutkových zjištěních, neboť nabízí svou verzi skutkového děje. Touto argumentací se pohybuje mimo zvolený dovolací důvod. Státní zástupkyně ani neshledává existenci extrémního rozporu mezi závěry soudů a provedeným dokazováním, přičemž vymezuje podstatu takové námitky i s poukázáním na judikaturu Ústavního soudu, kdy v duchu judikatury obviněný neargumentuje a pouze podané dovolání zaměnil s dalším řádným opravným prostředkem, neboť napadl způsob vypořádání se s obhajobou.

21. Nad rámec uvedeného uvádí, že soudy zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, který byl nalezen v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž své úvahy řádně odůvodnily v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., když ani soud druhého stupně neměl objektivní potřebu zásadního přehodnocení skutkového stavu. Soudy zcela řádně aplikovaly zásadu volného hodnocení důkazů, jejich hodnocení vychází z logického a ničím nepřerušovaného řetězce přímých i nepřímých důkazů, vzájemně se doplňujících a spolehlivě prokazujících rozhodné skutečnosti (vzhledem k povaze i stíhané trestné činnosti i zapojení se do ní). Výpověďmi spoluobviněných K. a L. byla potvrzena míra účasti tohoto obviněného na předmětných úvěrových podvodech, když tento zprostředkoval kontakt na spoluobviněnou R. s upozorněním, že budou pozměněny žadatelovy účetní doklady, aby mohl být úvěr vůbec poskytnut. Neztotožňuje se ani s tvrzením obviněného, že by soud řekl, že výpovědi těchto spoluobviněných byly tendenční, když tento pouze uvedl, že tito spoluobvinění by mohli mít zájem na výsledku řízení, přičemž poukazuje na další provedené důkazy. Takové důkazy představuje výpověď J. C. a obsah SMS komunikace, když právě na podkladě těchto důkazů nemohl soud druhého stupně výhradám obviněného vůči subjektivní stránce trestného činu vyhovět. Státní zástupkyně dále poukazuje na další usvědčující důkazy např. na elektronickou komunikaci s obviněnou R. a J. J., když tato vypovídá o nadstandardních postupech při práci na slíbených dokumentech, když takový postup by nepřicházel v úvahu v případě legitimního úvěrového žadatele. Dále odkazuje na obsah pořízených odposlechů a záznam telefonních hovorů. Státní zástupkyně vzhledem k provedenému dokazování činí závěr, že to byl právě dovolatel, který seznámil spoluobviněné K. a L. se spoluobviněnou R. za účelem získání úvěrových peněz za pomoci nepravdivých a hrubě zkreslených hospodářských výsledků, které při znalosti skutečných čísel jejich firmy přesvědčil a ovlivnil při jejich rozhodnutí požádat o úvěr. Nadto obviněný při nastavení klamavého efektu solventního žadatele o úvěr participoval na trestné činnosti převážením listin a finančních prostředků, jakož i zahlazovám stop svědčících o páchání trestné činnosti. Státní zástupkyně nepochybuje, že obviněný vzbudil ve spolupachatelích rozhodnutí vylákat úvěr, přičemž mu bylo známo, o jaký trestný čin půjde, když postačuje, že v hlavních rysech věděl o činu, který má být proveden (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1237/2017).

22. V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání obviněného B. S. bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto a Nejvyšší soud tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.

23. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se rovněž vyjádřila dne 2. 4. 2019, pod sp. zn. 1 NZO 177/2019, k dovolání obviněného J. K., když především uvádí, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Vytýkané vady však dle názoru státní zástupkyně nejsou schopny naplnit zvolený dovolací důvod, když i upozorňuje, že obviněný odkázal na nepřiléhavý judikát Ústavního soudu, který se vztahuje k zásadě subsidiarity a možnosti podání ústavní stížnosti. Na podané dovolání lze nahlížet jako na přípustné, avšak vzhledem k uplatněné námitce nesprávného právního posouzení je nelze považovat za konvenující účelnému zaměření zvoleného dovolacího důvodu, neboť námitka nepřiměřenosti trestního postihu nenaplňuje žádný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů v trestním řádu. Současně uvádí, že k námitce trestu se vztahuje především dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž případné nesprávné použití § 39 až § 42 tr. zákoníku, nelze spojovat s žádným dovolacím důvodem. Rovněž námitku nepoužití § 58 tr. zákoníku nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, ale ani pod dovolací důvod v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť trest nebyl uložen mimo zákonnou sazbu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 311/2012). Nad rámec naznačených závěrů státní zástupkyně konstatuje, že trest byl obviněnému uložen na spodní hranici trestní sazby a to právě s přihlédnutím k jeho podílu na objasnění trestné činnosti a plně akceptuje argumentaci soudů obou stupňů ohledně výše uloženého trestu a odkazuje na příslušné pasáže obou rozhodnutí.

24. V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání obviněného J. K. bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto a Nejvyšší soud tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.

25. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 14. 5. 2019, vedeném pod sp. zn. 1 NZO 423/2019, vztahujícím se k obviněné P. R. nejprve konstatovala, jaký uplatnila obviněná dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Státní zástupkyně konstatuje, že byť obviněná uplatnila hmotněprávní námitku absence subjektivní stránky zločinu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, vychází její argumentace ze zpochybnění skutkového podkladu. S odkazem na vyjádření ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 1 NZO 177/2019, k dovolání obviněného B. S., zdůrazňuje, že použité argumenty nelze podřadit pod zvolený ani jiný dovolací důvod, přestože oba použili námitku extrémního rozporu. Poukazuje, že na rozdíl od obviněného S. se obviněná ani nepokusila odůvodnit neexistující vztah mezi skutkovými zjištěními a hodnotícími úvahami soudů a nelze tak tuto vadu nijak posoudit, když především uvedla, že mělo být posouzeno, zda a v kterém případě to byla ona, kdo předával zkreslené údaje a zda věděla, že jde o údaje zkreslené.

26. Státní zástupkyně upozorňuje i na skutečnost, že obviněná vytrhla výpověď svědka Š. z kontextu zbývajících důkazů prokazujících její vinu, když touto argumentací chtěla poukázat na jeho sníženou věrohodnost. V daném případě se tak nejedná o rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy v takové intenzitě, který by zakládal existenci extrémního rozporu. V intencích zásady obžalovací odkázala na hodnocení věci soudem prvního stupně, přičemž zdůrazňuje, na základě jakých důkazů byl soudy vysloven výrok o vině obviněné. Skutečnost týkající se trestního stíhání svědka Š., nemůže ovlivnit jakkoliv skutkový podklad v dané věci. Státní zástupce se neztotožňuje ani s námitkou obviněné, že obě řízení směřovala s ohledem na odlišný rozsah a způsob dokazování k odlišným skutkovým zjištěním majícím vliv na právní kvalifikaci jejího jednání a proto nemohlo být spravedlivě rozhodnuto o její vině.

27. V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání obviněné P. R. bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto a Nejvyšší soud tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím jejich obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůty k podání dovolání byly ve smyslu § 265e tr. ř. zachovány.

29. Po zvážení všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud přikročil k projednání shora učiněných dovolání s tím, že na tomto místě je především nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., je dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

30. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

31. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

32. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

33. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.

34. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je možno konstatovat, že všichni obvinění své námitky formálně opírají o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění (obvinění R. a S.) nebo nezakládají přezkumnou činnost Nejvyššího soudu ohledně nepřiměřenosti trestu (obviněný K.). Obvinění R. a S. vytýkají soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítají vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazují vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně – vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Takovou argumentací obvinění zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Námitky těchto obviněných totiž fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu

35. Z pohledu jednotlivých námitek lze uvést následující.

Obviněný B. S.

36. Obviněný B. S. především namítá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň je nezbytné zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

37. Obviněný S. fakticky existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tento podrobně vyslechnul všechny zúčastněné osoby a provedl listinné důkazy, když zároveň neprováděl jen důkazy navržené obžalobou, ale i obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně obhajobu obviněného, ale i ostatních spoluobviněných, hodnotil v kontextu ostatních provedených důkazů, zejména z pohledu výpovědí spoluobviněných a motivace jejich výpovědí, výpovědí svědků, přepisu záznamů z odposlechů a telekomunikačního provozu a listinných důkazů (žádostí o čerpání úvěru, daňových přiznání s přílohami, e-mailové korespondence obviněné R., SMS zpráv v mobilním telefonu obviněné R., aj.). Lze tedy konstatovat, že všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 77-83, bod 10., 11. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedený soud závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědích spoluobviněných K. a L., ale i na ostatních provedených důkazech, které jak již bylo naznačeno, hodnotí v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Zde je nutné poznamenat, že z provedeného dokazování vyplývá, že to byl právě obviněný S., který spoluobviněným K. a L. sdělil, že má kontakty a že může zajistit úvěr s tím, že musí upravit nějaké papíry, aby účetnictví obsahovalo požadované hodnoty pro kladné vyřízení úvěru a že za to bude požadováno 20 % z úvěrů. Byl to právě tento obviněný, jenž za účelem nestandardního a protiprávního sjednání úvěrů seznámil obviněnou R. se spoluobviněnými L. a K., v důsledku čehož byly podepsány potřebné dokumenty k vyřízení úvěru včetně prázdných daňových přiznání. Role obviněného spočívala rovněž v předávání zfalšovaných dokumentů od spoluobviněných K. a L. obviněné R. (v souladu s e-mailovou korespondencí). Soud druhého stupně se pak se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když se nespokojil pouze s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně, ale rozvedl své úvahy i z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání a jež jsou z části totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání (hodnocení výpovědí spoluobviněných L. a K.). Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (viz str. 14-15, body 40., 42. rozsudku).

38. Ve vztahu k námitce obviněného S. ohledně hodnocení výpovědi spoluobviněných K. a L. je třeba především uvést, že tato námitka má procesní charakter a jak již bylo naznačeno, jako taková není způsobilá založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Přesto z pohledu uplatněné námitky extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že především soud druhého stupně netvrdí, že výpovědi spoluobviněných L. a K. jsou tendenční a že z nich nelze vycházet, tento toliko uvedl, že takové mohou být, takže ze strany obviněného se jedná o jeho intepretaci vyjádření soudu druhého stupně (viz str. 14, bod 40. rozsudku soudu druhého stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně poukazuje na další důkazy, které podporují věrohodnost výpovědí těchto spoluobviněných, když především odkazuje na obsah SMS komunikace mezi tímto obviněným a spoluobviněnou R., ale i další důkazy, které prokazují vědomé zapojení ostatních spoluobviněných na páchání této trestné činnosti a tím podporující věrohodnost výpovědí spoluobviněných K. a L. Zde je třeba podotknout, že nakonec spoluobvinění K. a L. svojí výpovědí neusvědčují jen ostatní spoluobviněné, ale zejména sebe ze spáchání trestné činnosti, což také podporuje jejich věrohodnost. Proto je možno z pohledu provedených důkazů uzavřít, že obviněný S. byl tím, kdo sehnal pro obviněnou R. potencionální klienty, kteří byli ochotni na základě zfalšovaných podkladů vyřídit úvěr. Ze skutkových zjištění je tedy zřejmé, že to byl právě obviněný, kdo vzbudil ve spoluobviněných L. a K. úmysl spáchat úvěrový podvod podle § 211 tr. zákoníku.

39. Obecně je ještě nutno uvést, že pokud obviněný uvádí, že žádnou úvěrovou smlouvu neuzavřel, tak je třeba zdůraznit, že v případě návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel byl účastníkem příslušné úvěrové smlouvy. Návodce je zpravidla osobou, která stojí vně úvěrového vztahu, jehož prostřednictvím je trestná činnost páchána. Nad rámce tohoto závěru se sluší poznamenat, že nejen v případě návodce, ale i hlavního pachatele se nevyžaduje, aby byl vždy účastníkem úvěrové smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo 507/2018, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 Tdo 778/2017). Pokud obviněný dále uvádí, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by si byl vědom toho, že úvěrové smlouvy byly uzavírány s tím, že nebudou uhrazeny či použity k jinému účelu, je možno připustit, že navenek by se mohlo jevit, že se jedná o námitku směřující do subjektivní stránky. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu této námitky je ovšem zřejmé, že fakticky směřuje do skutkových zjištění, ze kterých je zřejmé, že část úvěru měla být použita na zcela jiný účel (20 % jako odměna pro obviněnou R. a neustanoveného bankéře), což bylo obviněnému známo již v době sjednávání úvěru, přičemž obviněnému bylo i známo, že při vyřizování úvěru byly předkládány nepravdivé informace, když to byl sám obviněný, který upozornil spoluobviněné, že takto bude muset být postupováno, aby byl úvěr získán, takže si musel být obviněný vědom toho, že úvěry, pokud by byly uvedeny pravdivé údaje, by nebyly poskytnuty vůbec či ve zcela jiné výši a za jiných podmínek. Navíc k trestní odpovědnosti za úvěrový podvod se nevyžaduje, aby pachatel jednal v úmyslu úvěr nehradit, postačí uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených informací při sjednávání úvěru, když ve vztahu ke vzniku škody postačí nedbalost.

40. Bez ohledu na shora naznačené závěry je třeba zdůraznit, že návodce je účastníkem, který se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Zároveň platí, že takové jednání musí ve svém souhrnu přesáhnout rámec pomoci a neomezit se pouze na podporu hlavních pachatelů, aby se dalo konstatovat, že takový pachatel vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin, který musel dospět alespoň do stadia pokusu. Trestný čin musí být v návodu konkretizován alespoň jeho hlavními rysy. Formy návodu zákon blíže nevymezuje, a proto mohou být jakékoli (např. může jít o rozkaz, přemlouvání, poučení či o jinou formu vyvolání rozhodnutí). Povahu návodu by mohlo mít i schvalování trestného činu, pokud by jím bylo sledováno vzbuzení rozhodnutí v jiné osobě ke spáchání trestného činu. Návod vždy směřuje k individuálně určené osobě nebo osobám a k individuálně určenému trestnému činu či trestným činům.

41. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů má za to, že prokázané jednání obviněného S. vykazuje znaky návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k úvěrovému podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je nepochybné, že obviněný S. věděl, že obviněný K. má zájem získat pro firmu spoluobviněné L. úvěr a z toho důvodu seznámil tyto spoluobviněné se spoluobviněnou R., když těmto obviněným sdělil, že doklady pro banku budou muset být upraveny, aby úvěr byl získán, přičemž následně zajišťoval předávání podkladů potřebných pro vyřízení úvěru obviněné R. a v tomto směru s ní jednal, když zároveň utvrzoval spoluobviněné K. a L. v jejich rozhodnutí takto získat úvěr sliby, že se obviněná R. bude o předmětné úvěry starat až do jejich splacení. Je tedy nepochybné, že obviněný vzbudil v těchto spoluobviněných zájem spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku. V dané souvislosti je třeba uvést, že podstatné je, že obviněný vzbudil u spoluobviněných K. a L. úmysl spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, přičemž alespoň v hlavních rysech věděl o tom, o jaký trestný čin se bude jednat a jak bude proveden (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1237/2017).

42. Ve vztahu k námitce obviněného, že soud druhého stupně se nezabýval hodnocením důkazních prostředků spočívajících ve svědeckých výpovědích svědků Š. a P., považuje Nejvyšší soud za nutné opětovně zdůraznit, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Dovolání je učeno k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o odvolání. Soud prvního stupně a následně i soud druhého stupně hodnotily provedené důkazy v rozhodujících aspektech v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., po pečlivém uvážení všech okolností samostatně, tak i v jejich souhrnu. Odůvodnění obou soudů odpovídá požadavkům uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř., neboť soudy vysvětlily, které skutečnosti považují za prokázané, o které důkazy opírají skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení daných důkazů řídily. Navíc soud druhého stupně tyto výpovědi hodnotil, přičemž je třeba zdůraznit, že ani ostatní spoluobvinění netvrdili, že by se obviněný přímo účastnil uzavírání úvěrových smluv v tom směru, že by byl přítomen při jejich podpisu.

43. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je nepochybné, že v případě obviněného S. se nejedná o případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.

Obviněný J. K.

44. Obviněný K. předně namítá, že jemu uložený trest odnětí svobody je nepřiměřený a že soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem podle § 41 tr. zákoníku a nepostupovaly podle § 58 tr. zákoníku.

45. Nejvyšší soud v daném kontextu připomíná, že k výroku o trestu se primárně vztahují dva dovolací důvody, a to podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

46. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení soudů nižších stupňů neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1726/2016). Z uvedeného je tedy nepochybné, že uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.

47. Pokud obviněný namítá, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces s odkazem na čl. 36 Listiny, tak je třeba uvést, že tento článek upravuje právo na soudní ochranu, které bylo v dané věci zachováno, když trestní věc obviněného projednal nezávislý soud v dvojinstančním řízení. Rovněž odkaz na čl. 6 Úmluvy, který upravuje právo na spravedlivý proces, není odpovídající, když věc byla projednána před nezávislým soudem a minimální práva obviněného upravena v čl. 6 odst. 3 Úmluvy byla respektována, což ani obviněný nenamítá. Skutečnost, že obviněný nesouhlasí s uloženým trestem, nemůže znamenat porušení jeho práva na spravedlivý proces. Je nezbytné uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1192/2012).

48. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud musí zdůraznit, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně uloženého trestu tomuto obviněnému řádně odůvodnily, v souladu s ustanovením § 39 tr. zákoníku. Soud prvního stupně výslovně přihlédl k dosavadní bezúhonnosti obviněného, jeho doznání se k vytýkanému jednání a rovněž vzal v úvahu i trestní oznámení iniciované právě obviněným K., které vedlo nejen k trestnímu stíhání tohoto obviněného, ale i ostatních spoluobviněných. Nicméně soud při ukládání trestu odnětí svobody musel zohlednit přitěžující okolnosti uvedené v § 42 písm. k), m) tr. zákoníku, když obviněný způsobil škodu velkého rozsahu výrazně překračující dolní hranici této škody, a dopouštěl se trestného jednání po delší dobu, jakož i použití získaných finančních prostředků. Po vyhodnocení všech těchto polehčujících a přitěžujících okolností dospěl soud prvního stupně k závěru, že účelu trestu u obviněného bude dosaženo trestem na samé spodní hranici trestní sazby uvedené v § 211 odst. 6 tr. zákoníku, ve výměře 5 let z možných 5 až 10 let, přičemž soud zohlednil i odstup času, který uplynul od spáchání vytýkaného jednání do jeho projednání a s těmito závěry se ztotožnil i soud druhého stupně. Z pohledu odkazu na možné použití ustanovení § 58 tr. zákoníku je třeba uvést, že v dané věci nebyly zjištěny žádné takové skutečnosti, které by takový mimořádný postup odůvodňovaly, když obviněnému sice polehčovala řada polehčujících okolností, které ovšem nebyly nijak mimořádné a na druhé straně mu přitěžovala řada přitěžujících okolností. Navíc dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn, pokud soud nepoužil § 58 odst. 1 tr. zákoníku, stejně tak není naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014).

Obviněná P. R.

49. Ve vztahu k použité argumentaci je možno konstatovat, že tato obviněná stejně jako obviněný S. primárně namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když uvádí, že stěžejní skutková zjištění soudu druhého stupně nemají dostačující obsahovou vazbu na provedené důkazy nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Předně uvádí, že v rámci dokazování mělo být potvrzeno či vyvráceno, zda a v jakých případech předávala zkreslené údaje bankám a pokud ano, tak zda věděla, že tyto údaje jsou zkreslené.

50. Ohledně tvrzení obviněné R. stran naplnění extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem jako předpokladu naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odkazuje Nejvyšší soud na své předchozí úvahy ohledně podmínek naplnění extrémního rozporu jako právně relevantního dovolacího důvodu (viz bod 36). Nejvyšší soud se musí i v tomto případě ztotožnit, obdobně jako soud druhého stupně (viz str. 10-11, bod 17. – 18. rozhodnutí soudu druhého stupně), se závěry soudu prvního stupně ohledně prokázání viny obviněné R. a její aktivní účasti na spáchání trestného činu úvěrového podvodu, když soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tento podrobně vyslechnul všechny zúčastněné osoby a jak již bylo naznačeno, provedl listinné důkazy, přičemž důkazy neprováděl selektivním způsobem, když prováděl důkazy navržené obžalobou, ale i obhajobou. Následně obhajobu obviněné hodnotil v kontextu ostatních provedených důkazů, zejména z pohledu výpovědí spoluobviněných, výpovědí svědků, přepisu záznamů z odposlechů a telekomunikačního provozu a listinných důkazů (srov. str. 73-83, bod 9. – 12. rozsudku soudu prvního stupně). Lze tedy konstatovat, že všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů. Pro stručnost Nejvyšší soud na shora uvedené pasáže rozsudku odkazuje.

51. Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když je třeba uvést, že obviněná v rámci podaného odvolání uplatnila stejné námitky jako v podaném dovolání. Uvedený soud se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil (viz str. 10-13, bod 16. – 27. usnesení soudu druhého stupně), jak to vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., a zároveň zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.

52. Nad rámec těchto obecných úvah a bez ohledu na shora naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že obviněná se nepokusila zdůvodnit neexistující vztah mezi skutkovými zjištěními a hodnotícími úvahami soudů, aby bylo možné posoudit, zda rozhodnutí soudů trpí skutečně nějakou podstatnou vadou. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit určité skutečnosti. Je třeba uvést, že ze skutkového popisu přímo vyplývá, že obviněná R. nejednala sama a nerealizovala všechny jednotlivé úkony sama, nýbrž spolupracovala s dalšími pachateli, přičemž ve svém souhrnu vedla tato činnost a činnost ostatních spoluobviněných k naplnění skutku, jenž naplňuje všechny znaky zvolené skutkové podstaty. Zde je nutno podotknout, že i soud druhého stupně si byl vědom určité složitosti situace a možné účelovosti výpovědí jednotlivých zainteresovaných osob (bagatelizace jejich jednání, přesouvání vlastní viny na jiné obviněné atd.), přičemž tuto skutečnost nepominul, nýbrž vzal při hodnocení důkazů a formulování skutkového stavu v úvahu. Byť i s touto myšlenkou, týkající se možné snahy ostatních spoluobviněných bagatelizovat svoje jednání, Nejvyšší soud musí souhlasit, lze konstatovat, že vina obviněné byla prokázána právě důsledným hodnocením všech provedených důkazů v jejich vzájemném kontextu, přičemž pro stručnost lze v tomto směru odkázat na hodnotící úvahy soudů nižších stupňů. Pokud obviněná zpochybňuje výpověď svědka M. Š., tak je třeba zdůraznit, že jak již bylo naznačeno, soudy nižších stupňů si byly vědomy jisté rozporuplnosti jeho výpovědi ohledně jeho úlohy v celé věci, byly si vědomy i jeho trestního stíhání za obdobnou věc (viz str. 75, bod 9. rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 11, body 20. – 21. rozhodnutí soudu druhého stupně). Zde je třeba zdůraznit, že závěr o vině obviněné nezaložily toliko na výpovědi tohoto svědka a ostatních spoluobviněných, nýbrž i na výpovědi dalších svědků, o jejichž výpovědi neměly důvod pochybovat (např. D. P.) a dalších důkazech, zejména listinné povahy (např. obsah SMS komunikace).

53. Obviněná dále namítá, že soudy nepřipustily žádnou jinou variantu než tu, že to byla ona, která falešné podklady zajistila a předložila do banky, když poukazuje na trestní řízení na Vysočině. Takto vznesená námitka obviněné R. je však lichá. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nastínil v bodě 25., že se nabízejí dvě verze skutkového děje, a to verze soudu prvního stupně nebo verze, že do trestné činnosti zasahoval z velké části bývalý partner obviněné R. J., který postupoval v součinnosti s Š. Následně ovšem logicky odůvodnil na základě jakých důkazů a skutečností vychází ze skutkového stavu formulovaného soudem prvního stupně, když poukazuje i na skutečnost, že obviněná druhou verzi počala tvrdit až v rámci odvolacího řízení a že její výpovědi byly nekonzistentní a často v příkrém rozporu z ostatními důkazy. Nejvyšší soud musí připustit, že trestním řízením vztahujícím se k svědkovi Š. vedeném u Krajského ředitelství policie Kraje Vysočina, pod č. j. KRPJ-18813-351/TČ-2016-160081, může být snížena věrohodnost tohoto svědka, avšak jelikož tento svědek nebyl pravomocně odsouzen, stále platí zásada presumpce neviny. Navíc oba soudy nižších stupňů jeho výpověď hodnotily velmi obezřetně. Zároveň je třeba uvést, že ve věci, ve které je stíhán Š., mu není kladeno za vinu spáchání skutků, pro které byla obviněná odsouzena v nyní projednávané věci. Současně nelze pominout, že v citované věci je rovněž trestně stíhána i obviněná, což nakonec je v rozporu s její prezentací svého postavení ve vztahu ke svědkovi Š. Nicméně je třeba zdůraznit, že vinu obviněné v nyní projednávané věci prokazuje řetězec jiných důkazů, zejména výpovědi spoluobviněných K. a L., dále SMS komunikace, e-mailová korespondence, výpovědi dalších obviněných.

54. K námitce obviněné, že její totožné jednání je ve věci vedené u Krajského ředitelství policie Kraje Vysočina, pod č. j. KRPJ-18813-351/TČ-2016-160081 právně posouzeno při totožném jednání jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, je třeba především uvést, že obviněná žádnou další právní argumentaci neuvádí. Za takové situace se může Nejvyšší soud vypořádat s námitkami obviněné zcela obecně, když není povinností Nejvyššího soudu si případnou dovolací argumentaci domýšlet, když právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněné obhájcem v rámci dovolacího řízení (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Přesto je třeba uvést, že řízení se vede pro skutek, jehož právní kvalifikace je sice vyjádřena jednak ve sdělení obvinění, jednak v podané obžalobě, což ovšem neznamená, že se po provedeném dokazování před soudy nemůže právní kvalifikace v případě výroku o vině změnit. Skutečnost, že v jiné trestní věci tedy bylo jednání obviněné podanou obžalobou kvalifikováno jinak, než v nyní projednávané věci, je z tohoto pohledu bezpředmětná. Přesto je třeba obecně uvést, že pro spolupachatelství platí, že každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo každý svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání. V případě obviněné tato svým jednáním naplnila některé znaky zvoleného trestného činu, když převzala doklady, které bylo nutno předložit k žádosti o úvěr, přičemž následně sama nebo prostřednictvím jiné osoby zajistila přepracování dokumentů, které sama či prostřednictvím jiných osob doručila poškozeným a podílela se na obstarávání dalších dokumentů nutných k zajištění úvěru, přičemž takto jednala, ačkoliv jí byla známa skutečná ekonomická situace těchto společností. Tedy obviněná se aktivně podílela na sjednávaní úvěrů tím, že zajistila dokumenty, které obsahovaly nepravdivé a hrubě zkreslené informace, což jí bylo známo a takto jednala v úmyslu získat část poskytnutých úvěrů pro sebe, popř. další neustanovené osoby. Takové jednání obviněné vykazuje znaky spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku na zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli jen znaky pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k citovanému trestnému činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 6 Tdo 341/2012).

55. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obvinění svojí argumentací obsaženou v podaných dovoláních s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešli a vznesli námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jimi deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody). V souvislosti s námitkou porušení práva na spravedlivý proces (obviněný K.) je třeba zdůraznit, že pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že v řízení, v němž bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, nedošlo k (namítanému) porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a obviněný neuvedl žádnou hmotněprávní námitku odpovídající povaze jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno dospět k závěru, že obviněný své dovolání opřel o skutečnosti, jež nenaplňují nejen důvod dovolání deklarovaný, nýbrž ani žádný jiný důvod dovolání upravený § 265b tr. ř., a dovolací soud podané dovolání odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 152/2017). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovoláních obviněných je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 9. 2019

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zpracovala:

JUDr. Marta Ondrušová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru