Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 521/2015Usnesení NS ze dne 12.05.2015Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání

HeslaMaření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.521.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 521/2015-19

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2015 o dovolání obviněného T. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 55 To 308/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 68/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 9 T 68/2014, byl obviněný T. N. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „dne 15. 9. 2014 v době kolem 8.55 hod. ve Š., na ulici V., řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Renault Twingo, kdy byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, Obvodní oddělení, Šternberk, přičemž při této kontrole bylo zjištěno, že předmětné vozidlo řídil, ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 5 T 172/2014-56, který nabyl právní moci dne 9. 9. 2014, uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 20 měsíců“.

Za uvedené jednání byl obviněný T. N. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 9 T 68/2014, podal obviněný T. N. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 55 To 308/2014, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 55 To 308/2014, podal následně obviněný T. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání namítl, že jeho jednání nevykazovalo znak protiprávnosti, neboť se odehrálo ve stavu krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku, proto se nemůže jednat o jednání trestné. To, že jednal v krajní nouzi, pak dovozuje obviněný z toho, že se snažil zabránit distribuci drog, přičemž v tomto směru jednal ve spolupráci s policií. Dále namítl, že soudy nesprávně posoudily subjektivní stránku jeho jednání a tzv. skutková věta nevyjadřuje dle jeho názoru subjektivní stránku jeho jednání dostatečně jasně. Obviněný rovněž uvedl, že jeho jednání by bylo případně možno posoudit jako „skutkový omyl pozitivní o okolnostech vylučujících protiprávnost činu, což vylučuje úmysl i vědomou nedbalost“. Obviněný ve svém dovolání vyjádřil názor, že mylně předpokládal skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky krajní nouze, resp. se domníval a byl v daném okamžiku přesvědčen, že jedná v krajní nouzi.

Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby zrušil rovněž rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 9 T 68/2014.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že v rámci dovolání obviněný namítá v podstatě tři právní vady dotčených soudních rozhodnutí. Zaprvé má za to, že jeho jednání nevykazovalo znak protiprávnosti, neboť se odehrálo ve stavu krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku. Tuto námitku nepovažuje za důvodnou. Naopak má za to, že se jedná o účelové a ničím nepodložené tvrzení obviněného motivované snahou vyhnout se trestu. Lze odkázat na příslušné části napadených soudních rozhodnutí (viz str. 3 rozsudku okresního soudu a str. 3 usnesení krajského soudu). Zadruhé obviněný namítá, že tzv. skutková věta nevyjadřuje subjektivní stránku jeho jednání dostatečně jasně, soudy jeho zavinění nezkoumaly. Ani tuto námitku nepovažuje za důvodnou. Z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku ve spojení s navazující částí odůvodnění vyplývá jednoznačně, že obviněný řídil motorové vozidlo, ač mu to bylo pravomocným rozsudkem soudu zakázáno. Pokud za této situace přesto usedl za volant a motorové vozidlo řídil, musel být minimálně srozuměn s tím, že výkon předmětného soudního rozhodnutí, resp. zákaz řízení porušuje či maří. Zatřetí obviněný namítá, že jeho jednání je eventuálně možno posoudit jako „skutkový omyl pozitivní o okolnostech vylučujících protiprávnost činu, což vylučuje úmysl i vědomou nedbalost“. Rovněž tuto námitku označil za nedůvodnou. Nedůvodnost námitky dovozuje především z toho, že soudy ve věci činné dospěly k závěru, že obhajoba obviněného o tom, že jednal v krajní nouzi ve smyslu § 28 tr. zákoníku je účelová a jím uváděné skutečnosti nejsou „nijak hodnověrně doloženy“.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného T. N.

Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání se podle ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl.

Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, tj. že v daném případě vykonával obviněný zakázanou činnost s vědomím existence tohoto zákazu. Z popisu skutku v napadeném rozhodnutí ve spojení s odůvodněním tohoto rozhodnutí zřetelně vyplývá úmyslné zavinění na straně obviněného, neboť řídil motorové vozidlo, ačkoli mu to bylo pravomocným rozsudkem soudu zakázáno, přičemž v tzv. skutkové větě není nutno výslovně uvádět formu zavinění, protože přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku lze spáchat jen úmyslným jednáním. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal úmyslně. Z okolností daného případu, jak jsou také uvedeny na str. 2 - 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že obviněný věděl, že mu soud řízení motorového vozidla zakázal. Jak správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, pokud za dané situace přesto motorové vozidlo řídil, musel být minimálně srozuměn s tím, že výkon předmětného soudního rozhodnutí, resp. zákaz řízení porušuje či maří. Jednal tedy minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jeho jednání naplnilo namítanou subjektivní stránku přečinu, jímž byl uznán vinným a napadené rozhodnutí tak nespočívá na nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nelze akceptovat ani námitku obviněného, že jeho jednání nevykazovalo znak protiprávnosti, neboť se odehrálo ve stavu krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že k uvedené námitce se vyjádřily jak nalézací soud, tak i soud odvolací. V odůvodnění svého rozsudku nalézací soud uvedl, že okolnosti vylučující protiprávnost jsou uvedeny v ustanoveních § 28 - § 32 tr. zákoníku a lze je rovněž nalézt i ve zvláštní části trestního zákoníku (např. § 363 tr. zákoníku o beztrestnosti agenta), nicméně je zjevné, že žádná taková okolnost na jednání obviněného (byť by skutečně spolupracoval s policií) nedopadá. V této souvislosti odkázal na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 5 T 172/2014. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že i v případě, kdy by se potvrdila určitá spolupráce obviněného s Policií ČR, tak toto zjištění by nemohlo zvrátit nazírání na samotnou trestnost obviněného, a to i z toho důvodu, že o údajné schůzce s drogovým dealerem, na kterou jel svým vozidlem, Policii ČR neinformoval, a tedy ani navrhovaného svědka R. P., se kterým měl obviněný spolupracovat. Obviněný u hlavního líčení dne 6. 10. 2014 uvedl, že předtím, než se odebral svým vozem k dealerovi na policii nezavolal, nenapadlo ho to. Tato skutečnost tak jen potvrzuje stanovisko soudu prvního stupně, že obviněný se touto obhajobou snaží vyvinit z trestní odpovědnosti za uvedené jednání. Nejvyšší soud se s názorem soudů obou stupňů plně ztotožňuje, neboť v tomto ohledu učinily soudy přijatelný závěr, že o krajní nouzi nešlo.

S výše uvedeným souvisí další námitka obviněného, a sice že jeho jednání je eventuálně možno posoudit jako skutkový omyl pozitivní o okolnostech vylučujících protiprávnost činu. I tato námitka je zjevně neopodstatněná, neboť soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obhajoba obviněného o tom, že jednal v krajní nouzi ve smyslu § 28 tr. zákoníku je účelová a jím uváděné skutečnosti nebyly vyjma jeho vágních tvrzení nijak hodnověrně doloženy. Vzhledem k neexistenci objektivních okolností, které by tvořily dostatečný a reálný podklad pro výroky obviněného ohledně okolností vylučujících protiprávnost činu, lze dospět k závěru, že se v posuzovaném případě nejedná o existenci pozitivního skutkového omylu o okolnostech vylučujících protiprávnost.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný T. N. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného T. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. května 2015

Předseda senátu

JUDr. Jiří Pácal

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru