Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 514/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020Krádež

HeslaKrádež
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.514.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 205 odst. 1,2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 514/2020-247

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného T. B., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 2 To 4/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 205/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 5 T 205/2019, byl obviněný T. B. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 16. 11. 2019 v době kolem 23:45 hodin v XY, na ulici XY, se zištným úmyslem, vnikl přes otvor v oplocení do venkovních prostor areálu firem, kde rozbil za užití kovového vytahovače hřebíků trojúhelníkovou skleněnou výplň okna u levých zadních dveří a následně stáhl skleněnou výplň okna levých zadních dveří u zde odstaveného, uzavřeného a uzamčeného osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia Combi, RZ: XY, barvy bílá, kdy během tohoto byl vyrušen projíždějící policejní hlídkou, která jej následně zadržela a čin tak nedokonal, čímž způsobil majiteli vozidla poškozenému K. H. škodu poškozením ve výši 4 840 Kč, a takto jednal, ačkoliv byl trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2019 č. j. 6 T 9/2019-84, který nabyl právní moci dne 7. 11. 2019, odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odstavec 1 písmeno d), odstavec 2 trestního zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin, které ještě nezačal vykonávat.“

Za uvedené jednání byl obviněný T. B. odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci a to kovového vytahovače hřebíků červené barvy.

Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 5 T 205/2019, podali obviněný T. B. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 2 To 4/2020, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 259 odst. 2 per analogiam, odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Olomouci doplnil o chybějící výrok o náhradě škody, když podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému T. B. uložena povinnost zaplatit poškozenému K. H., narozenému XY, trvale bytem XY, na náhradě škody částku 2 340 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený K. H. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného T. B. zamítnuto.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 2 To 4/2020, podal následně obviněný T. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný T. B. ve svém dovolání uvedl, že sice poškodil vozidlo způsobem popsaným v obžalobě, nebylo však „jednoznačně prokázáno, že by tam šel s úmyslem krást“. V této souvislosti namítl nesprávné právní posouzení skutku, přičemž uvedl, že popis skutku obsažený ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Olomouci odpovídá spíše přečinu poškození cizí věci ve smyslu § 228 tr. zákoníku. Dále obviněný namítl, že absentují skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o naplnění skutkové podstaty přečinu krádeže – předmět útoku, když není obsažena žádná úvaha ohledně věcí, které si obviněný snad chtěl přisvojit, a není ani označena představa pachatele o předmětu útoku a jeho záměru. Dále v rámci dovolání rozebral jednotlivé dílčí „položky jednání“ obsažené ve skutkové větě, následek popsaný ve skutkové větě a rovněž zmínil slovní spojení „se zištným úmyslem“. Z uvedeného dovodil, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o naplnění subjektivní stránky posuzovaného jednání je podle názoru obviněného spíše automaticky predikován, aniž by byl podpořen relevantními závěry. Dále uvedl, že existuje více variant, resp. že se jako důvodná a reálná nabízí varianta, že si obviněný skutečně pouze „vybil vztek“ prostřednictvím poškození daného vozidla, přičemž tato varianta je přinejmenším stejně pravděpodobná jako varianta uváděná soudem. Rovněž uvedl, že soud prvního stupně nevyhověl jeho důkaznímu návrhu na výslech třetího zasahujícího policisty a odvolací soud nevyhověl jeho novému důkaznímu návrhu vyšetřit jeho duševní stav za účelem prověření věrohodnosti jeho doznání zištného úmyslu, které učinil ve svých výpovědích před policejním orgánem a ve vazebním řízení. Ve svém dovolání trvá dovolatel na tom, že mu nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu přisvojit si z napadeného vozidla nějaké věci a že popis skutku ani takové tvrzení neobsahuje.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 5 T 205/2019, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že s uvedenými námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v odstavcích 6 - 7 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odstavcích 11 - 17 odůvodnění svého usnesení napadeného předmětným dovoláním. S argumentací soudů se ztotožňuje a v podrobnostech na ni pro stručnost odkazuje. Z hlediska dovolání považuje za podstatné následující skutečnosti. V části 3. svého dovolání napadá dovolatel právní posouzení skutku, pokud uvádí, že v popisu skutku není definován předmět útoku ani představa dovolatele o něm ani záměr dovolatele. Dovolatel připouští, že jeho úmysl mohl být popsán nalézacím soudem použitým slovním spojením „se zištným úmyslem“, avšak má za to, že jeho konkrétní představu o předmětu útoku neuvedl tento soud ani v odůvodnění rozsudku. Dovolání v této části odpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je však zjevně neopodstatněné. Dovolateli je třeba dát za pravdu, že jeho konkrétní představa o tom, jaké jednotlivé věci z napadeného automobilu odcizí, nebyla popsána ani ve výroku ani v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Onen „zištný úmysl“ z výroku rozsudku je nalézacím soudem rozveden v odstavci 7 odůvodnění rozsudku jako úmysl „do automobilu vniknout a něco z něho odcizit“. Takový popis ovšem považuje za plně postačující pro naplnění znaku pokusu krádeže vloupáním. Požadavek dovolatele, aby bylo pachatelům vloupání prokazováno, zda a jakou konkrétní představu tito měli co do předmětu útoku i o konkrétních věcech, které v napadeném prostoru odcizí, považuje za nereálný a ve svých konečných důsledcích za absurdní. V následné 4. části svého dovolání namítá dovolatel, že ani onen „zištný úmysl“ mu nebyl prokázán, neboť nebyla vyvrácena jím dodatečně uvedená varianta, že si na vozidle možná chtěl jen vybít vztek po předchozí hádce s manželkou. Nad rámec již shora zmíněného a velmi výstižného vyrovnání se soudů s touto námitkou jen shrnuje, že dovolatel ve zkráceném přípravném řízení i v řízení vazebním uvedl svůj úmysl „z vozidla něco ukrást“ jako jediný motiv svého jednání. U hlavního líčení uvedl, že neví, zda „šel krást nebo si vybít vztek na autě“ s tím, že obojí je možné. Soudy velmi pečlivě odůvodnily, proč nemají pochybnosti o variantě první. V tomto směru považuji za zcela nejprůkaznější nikým nezpochybňovanou skutečnost, že dovolatel po rozbití malého okénka částečně stáhl vnitřní kličkou velké okno napadených dveří. V případě vybíjení vzteku je vysvětlitelné rozbití malého okna a bylo by vysvětlitelné i rozbití velkého okna. Jestliže dovolatel, namísto aby velké okno rozbil, toto pracně stahoval, přičemž musel zezadu potmě nahmatat poměrně vzdálenou kličku a neodřít se přitom o střepy rozbitého okna, jednalo se o promyšlené jednání sloužící k nepozorovatelnému vniknutí do vozidla a nikoliv k vybití vzteku.

Pokud dovolatel namítá důkazy opomenuté, tedy výslech třetího policisty a opatření znaleckého posudku, plně odkazuji na odstavce 14 a 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč se jedná o důkazy nadbytečné. Ve své části 4. tedy dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný T. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části svého dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného a některých listinných důkazů) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný založil dovolání v této části výlučně jen na námitkách vyjadřujících nesouhlas se skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci a tím se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu. Lze konstatovat, že obviněný zde sice formálně deklaroval zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Je zřejmé, že obviněný svými námitkami zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry, které na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. soudy učinily. Se způsobem hodnocení důkazů soudy polemizuje, dokazování považuje za neúplné a předestírá svou verzi průběhu skutkového děje.

Je však třeba uvést, že přestože skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě judikatury Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Přitom je třeba konstatovat, že obviněný tzv. extrémní rozpor (nesoulad) i tzv. opomenuté důkazy namítl.

Přezkoumáním obsahu spisu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů však bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátů spravedlivého procesu ve formě opomenutých důkazů a ani ve formě tzv. extrémního nesouladu (jak bude uvedeno níže).

Pokud jde o namítaný extrémní nesoulad, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že za případ extrémního nesouladu nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Okresní soud v Olomouci přitom tomuto požadavku dostál, když v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného pokusu přečinu krádeže podle § 205 tr. zákoníku. To potvrdil také Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, který rozhodoval o odvolání obviněného. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž znovu zopakoval, na základě jakých důkazů a k jakým skutkovým zjištěním dospěl soud prvního stupně, přičemž tato shledal správnými. Odvolací soud se také vypořádal s námitkami obviněného, které směřovaly do oblasti skutkových zjištění. V dalších podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť se s tam uvedenou argumentací ztotožnil.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, a provedenými důkazy, není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad především ve výpovědích svědků – policistů P. J. a D. S., když se jejich výpověďmi soud prvního stupně podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval a hodnotil je nejen samostatně, ale právě i v kontextu s dalšími důkazy – s listinnými důkazy i s výpovědí obviněného, když dovolatel ve zkráceném přípravném řízení i v řízení vazebním uvedl svůj úmysl „z vozidla něco ukrást“ jako jediný motiv svého jednání. U hlavního líčení pak uvedl, že neví, zda „šel krást nebo si vybít vztek na autě“ s tím, že obojí je možné. Soudy obou stupňů zdůvodnily, proč obhajobě obviněného neuvěřily, přičemž Nejvyšší soud se s jejich argumentací ztotožňuje a učiněné závěry považuje za správné, odpovídající provedeným důkazům. V tomto směru lze souhlasit s názorem státního zástupce ohledně skutečnosti, že obviněný po rozbití malého okénka částečně stáhl vnitřní kličkou velké okno napadených dveří, přičemž v případě vybíjení vzteku je vysvětlitelné rozbití malého okna a bylo by vysvětlitelné i rozbití velkého okna. Pokud dovolatel, namísto aby velké okno rozbil, toto pracně stahoval, přičemž musel zezadu potmě nahmatat poměrně vzdálenou kličku a neodřít se přitom o střepy rozbitého okna, jednalo se o promyšlené jednání sloužící k nepozorovatelnému vniknutí do vozidla a nikoliv k vybití vzteku. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního, resp. i druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily.

Na straně druhé za právně relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně neopodstatněnou, shledal Nejvyšší soud námitku dovolatele, že z jednání popsaného v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá předmět útoku ani představa dovolatele o něm ani záměr dovolatele a neskýtá tak podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky přisouzené skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obviněný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedením i jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I Sb. rozh. tr.).

V tomto směru lze konstatovat, že soud prvního stupně učinil ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu zcela konkrétní skutková zjištění, která odvolací soud plně akceptoval, přičemž ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně byly popsány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Požadavek obsažený v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. byl postupem soudů obou stupňů akceptován. Pochybení v nedostatečném vyjádření znaků skutkové podstaty projednávaného trestného činu ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně soudu nelze zakládat na nespokojenosti obviněného s popisem skutku, případně na základě jeho požadavku na exaktnější vyjádření v situaci, kdy skutková zjištění dostatečně vyjadřují jeho jednání ve vztahu ke znakům skutkové podstaty pokusu přečinu krádeže a nevzbuzují jakékoliv pochybnosti při právní kvalifikaci skutku z hlediska všech znaků této skutkové podstaty. Citované ustanovení přitom nestanoví, jakými přesně údaji mají být jednotlivé znaky skutkové podstaty vyjádřeny, podstatné je, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, což popis skutku v daném případě naplňuje. Vytýká-li tedy obviněný, že ve skutkové větě napadeného rozsudku není dostatečně rozebrána subjektivní stránka, je k tomu nutno zdůraznit, že podstatné je, aby z popisu skutku bylo možné rozeznat naplnění znaků dané skutkové podstaty trestného činu, což nepochybně skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a s nimiž se odvolací soud plně ztotožnil, splňují, neboť slovy „v zištném úmyslu“ byl dostatečně vystižen úmysl pachatele přisvojit si z napadeného automobilu nějaké věci zmocněním (což vyplývá i z odstavce 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že dovolatel se snažil násilím vniknout do předmětného vozidla nepochybně proto, aby z něj něco odcizil pro svou potřebu.

Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.). Tzv. opomenuté důkazy tedy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).

Ve vztahu k neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že oba soudy, jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, reagovaly na důkazní návrhy obhajoby. Zejména soud druhého stupně v rozsudku velmi podrobně rozvedl, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné provést další navrhovaný důkaz obhajoby (viz str. 5 rozsudku soudu druhého stupně), když neprovedení těchto důkazů odůvodnil jejich nadbytečností. Současně je možno konstatovat, že soud prvního stupně své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, hodnotil. Je třeba zdůraznit, že smyslem dokazování není provést každý důkaz, který strany navrhnou, ale zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Této povinnosti soudy nižších stupňů dostály.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, včetně subjektivní stránky.

Nejvyšší soud dále konstatuje, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněné námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly shledány opodstatněnými. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného T. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru