Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 494/2020Usnesení NS ze dne 13.05.2020Křivé obvinění

HeslaKřivé obvinění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.494.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2757/20


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 494/2020-388

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2020 o dovolání obviněného J. Š., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 7 To 341/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 1 T 42/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 1 T 42/2017, byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 17.8.2016 v 08:50 hodin v místě svého trvalého bydliště v obci XY čp. 29XY okres XY, při podání vysvětlení vyšetřovacímu orgánu Generální inspekce bezpečnostních sborů pod č.j. GI-K-1158-5/2016 po řádném poučení o následcích trestného činu křivé obvinění podle § 345 tr. zákoníku úmyslně nepravdivě obvinil svou výpovědí příslušníka Policie České republiky vrchního inspektora T. R., služebně zařazeného na Obvodním oddělení XY, OEČ XY, z toho, že jej dne 25.7.2016 v době okolo 14:50 hodin v místě jeho trvalého bydliště v obci XY čp. XY při provádění služebního zákroku spočívajícího v předvedení, fyzicky napadl opakovanými údery rukou do obličeje a hlavy, čímž mu měl způsobit bezvědomí a újmu na zdraví, což však bylo šetřením odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje pod č.j. KRPU-166139/Čj-2016-040066-UL-6-S ve spojení s odborem vnitřní kontroly Policejního prezidia ČR pod č.j. PPR-31785/ČJ-2016-990210-S vyvráceno, přičemž obžalovaný J. Š. takto jednal, i když věděl, že touto výpovědí může přivodit trestní stíhání policisty T. R., a byl s tím při poučení prokazatelně srozuměn.“

Za uvedené jednání byl obviněný J. Š. odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3,5 roku.

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 250 Kč, celkem 50 000 Kč.

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by výkon peněžitého trestu byl zmařen, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíce.

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 10. 2018, č. j. 1 T 53/2016-605, kterým byl J. Š. odsouzen za přečiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku a uložen mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 roky a peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 4 měsíce, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 1 T 42/2017, podal obviněný J. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 7 To 341/2019, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 7 To 341/2019, podal následně obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání obviněný uvedl, že došlo k „nesprávnému právnímu posouzení skutku, jak je uveden ve výroku o vině“. V této souvislosti poukázal na aktuální judikaturu Ústavního soudu, podle níž „může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkových zjištění soudů, v nichž jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy“. Není podle něj pravdou, že by se vyhýbal trestnímu stíhání pro podezření z daňové trestné činnosti a z výslechu v tomto řízení se pro nemoc omlouval. Neobstojí podle něj argument Policie ČR, dle kterého byl schopen výslechu ve svém obydlí, když „vyřknout ortel, zda je či není schopen výslechu“, může pouze ošetřující lékař. Podle lékařské zprávy přitom výslechu v kritickém čase schopen nebyl a neschopenka byla stornována, protože nebyl plátcem sociálního pojištění. Dále vyjádřil názor, že policejní orgán vůči němu postupoval nad rámec svých pravomocí. Zakročující policisté měli brát zřetel na jeho špatný zdravotní stav. Jeho zranění při jejich zásahu nemohla být způsobena jen jimi popisovaným způsobem, tedy jedním navolňovacím úderem hřbetem ruky do obličeje s následným nárazem hlavou o zem, nýbrž tato odpovídají jeho tvrzení o obdrženém úderu pěstí do nosu. Poškozený nedbal, aby použitím donucovacího prostředku nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání, čímž porušil § 38 odst. 1 písm. a), odst. 5 zákona o Policii České republiky. Znalkyně pak dle jeho názoru potvrdila verzi obviněného a naopak vyvrátila výpovědi poškozeného i dalších svědků. Objektivně zhodnotit intenzitu násilí není povinností obviněného, jenž není lékařem. Při svém zdravotním stavu si obviněný neumí představit, jak by jej poškozený vyváděl z vany tak, jak to popisoval.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 1 T 42/2017, a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Litoměřicích.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že zmíněné námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Skutková zjištění obou soudů učiněná po vyhodnocení důkazního materiálu jsou včetně jejich právního posouzení výstižně shrnuta na stranách 2-13 rozsudku prvoinstančního soudu a v odstavcích 11. – 22. usnesení soudu druhého stupně, na něž pro stručnost státní zástupce odkázal.

Zásah do skutkových zjištění je samozřejmě možný v případě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09 nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. V této věci sice lze s určitou mírou tolerance k formulacím obsaženým v dovolání konstatovat, že extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními obviněný formálně učinil předmětem svého dovolání tak, jak je to judikaturou vyžadováno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), ovšem na druhé straně jak je uvedeno takový extrémní rozpor v předmětné trestní věci v žádném případě není možné dovodit. Soudy spolehlivě dovodily svá skutková zjištění nejen ze svědeckých výpovědí poškozeného T. R., ale v celkovém kontextu i z výpovědí a přečtených podaných vysvětlení ostatních svědků V. S., P. M., J. D., J. S., J. Š. a A. T., listinných důkazů – především lékařských zpráv a dokumentace týkající se předvolávání obviněného v původním trestním řízení a též znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví soudní lékařství vypracovaného znalkyní MUDr. Janou Markvartovou, jejíž závěry jsou v dovolání evidentně dezinterpretovány, když tato ve skutečnosti v žádném případě nevyloučila vznik zranění obviněného, určených jí jako poranění lehká a neomezující jej v obvyklém způsobu života, způsobem popsaným poškozeným a dalšími svědky, přičemž naopak mimo jiné fakticky vyvrátila tvrzení obviněného o jeho ztrátě vědomí během předmětného zákroku. Za shora nastíněného skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů jsou námitky naznačující údajnou nedůvodnost prováděného předvedení irelevantní. Zcela bez významu je ve výše vylíčených souvislostech z hlediska dovolacích důvodů dle státního zástupce i polemika o tom, zda obviněný byl či nebyl v inkriminované době zdravotně schopen výslechu ve svém domácím prostředí. Je ovšem vhodné k tomu dodat, že výslech, v němž využil zákonného práva a odmítl vypovídat, nakonec tentýž den bez potíží absolvoval u policejního orgánu a taktéž byl schopen za 3 týdny poté podat vysvětlení orgánu GIBS, v němž poškozeného lživě obvinil z trestné činnosti. Jako důvod odmítnutí provedení takového úkonu v místě bydliště přitom sám ve svých výpovědích nezmiňoval zdravotní příčiny, ale zejména to, že „měl v kanceláři odposlechové zařízení a bál se“. Námitka nepřiměřenosti postupu poškozeného a tedy jeho porušení zákonných povinností policisty by sice uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu zdánlivě odpovídat mohla, ovšem ze znění dovolání je zjevné, že byla obviněným použita toliko formálně a ve skutečnosti vychází z jiných pro obviněného výhodnějších skutkových zjištění, než ke kterým dospěly oba soudy.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostřeždkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

K obsahu podaného dovolání lze předně poznamenat, že obviněný obdobné námitky vznesl již ve svém odvolání. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud dále Nejvyšší soud konfrontoval tyto jeho námitky se skutkovými a právními závěry napadených rozhodnutí, pak mohl konstatovat, že uvedené námitky obviněného nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Je třeba uvést, že námitka, že došlo k „nesprávnému právnímu posouzení skutku, jak je uveden ve výroku o vině“ uplatněná v dovolání je formulována velmi obecně a de facto postrádá jakoukoli relevantní argumentaci. Vzhledem k absenci bližšího zdůvodnění nelze než konstatovat, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně naopak vykazuje všechny znaky zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Navíc obviněný tuto námitku spojuje s námitkami ryze skutkovými (jak je níže uvedeno), čili zřejmě má namysli vlastní verzi skutkového děje, nikoli tu, která byla zjištěna soudem.

Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů [konkrétně výpovědi obviněného, výpovědí svědků (bez bližší konkretizace), znaleckého posudku znalkyně MUDr. Jany Markvartové, lékařské zprávy Š.] a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný J. Š. založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na námitkách, které se odvíjely od jeho obhajoby, že byl policistou fyzicky napaden a zraněn. Tyto námitky mají vyloženě skutkovou povahu a v důsledku toho stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Rovněž námitka týkající se nepřiměřenosti postupu poškozeného (a tedy jeho porušení zákonných povinností policisty) vychází z jiných pro obviněného výhodnějších skutkových zjištění, než ke kterým dospěly oba soudy. Obviněný totiž v této souvislosti Generální inspekci bezpečnostních sborů úmyslně nepravdivě uvedl, že mu poškozený zasadil větší počet úderů pěstí, a to i po jeho spoutání (čímž by překročil svou pravomoc, resp. by ji vykonával způsobem odporujícím zákonu, a dopustil by se tak k újmě obviněného trestného činu). Tato argumentace se s jakýmkoliv dovolacím důvodem míjí, neboť nevychází z neadekvátnosti donucovacího prostředku použitého poškozeným podle skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ale z nepřiměřenosti donucovacích prostředků užitých v míře tvrzené obviněným, jehož verze však byla v tomto i dalších ohledech provedeným dokazováním vyvrácena.

Lze konstatovat, že dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. Obviněný sice ve svém dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením skutku, zakládá ho však na tvrzeních výlučně skutkové povahy, tj. že soudy nesprávně vyhodnotily znalecký posudek znalkyně MUDr. Jany Markvartové, jakož i výpověď jeho samotného. Tím vším se však primárně domáhá změny skutkových zjištění, a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že nebyla naplněna skutková podstata mu přisouzeného trestného činu. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla z hlediska uplatněného dovolacího důvodu způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k nápravě některých výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zcela zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. K přezkumu jejich skutkových zjištění může ze strany Nejvyššího soudu dojít ve zcela výjimečných situacích, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný pro zajištění práva obviněného na spravedlivý proces, jak konečně uvádí sám dovolatel. Pokud tedy dovolatel dovozuje existenci extrémního rozporu z toho, že z odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. že v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. k tomu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další), tak i v této souvislosti ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03). Upozorňuje-li Ústavní soud, že je povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.

V posuzovaném případě neshledal Nejvyšší soud žádné důvody pro vyslovení závěru o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soud prvního stupně na str. 3-13 odůvodnění svého rozsudku a soud odvolací na str. 3 až 7 odůvodnění rozhodnutí rozvedly důkazy a důvody, na jejichž podkladě dospěly ke skutkovým zjištěním, s nimiž obviněný nesouhlasí.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Litoměřicích, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad ve svědeckých výpovědích policistů, kteří jednoznačně a přesvědčivě vyloučili, že by se T. R. při zákroku proti obviněnému dopustil vůči němu jednání, z něhož ho obvinil. Jejich výpovědi byly, byť jen nepřímo, podpořeny dalšími důkazy, na které oba soudy výstižně odkázaly. Okolnost, že u obviněného byla objektivně zjištěna zranění, byla spolehlivě objasněna jak svědeckými výpověďmi, tak znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a výslechem znalkyně MUDr. Jany Markvartové. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a logicky přijatelně vysvětlily a že náležitě zdůvodnily také to, proč nevyhověly návrhům obviněného na nadbytečné doplňování důkazů. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 5. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru