Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 491/2017Usnesení NS ze dne 17.05.2017Pomoc k loupeži podle § 173 odst. 1, § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku

HeslaLoupež
Pomoc k trestnému činu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.491.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 491/2017-36

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2017 dovolání obviněné A. F., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2015, sp. zn. 9 To 597/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 152/2015, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 14 T 152/2015, byla obviněná A. F. (vedle spoluobviněných A. D. a M. Š.) uznána vinnou účastenstvím ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že

po předchozí vzájemné domluvě, kdy obviněná A. F. poskytla spoluobviněným A. D. a M. Š. informace ohledně možnosti se obohatit přepadením poškozeného M. H. za účelem získání finančních prostředků, které mu jsou svěřeny vždy oproti předání jím rozváženého zboží, když v tomto úmyslu oběma spoluobviněným sdělila důležité informace nezbytné k provedení přepadení M. H., zejména, že poškozený zboží na provozovnu benzínové čerpací stanici C Petrol s.r.o., na adrese Z. v obci D. B., okr. P.-z., zaváží pravidelně mj. v úterý okolo deváté hodiny, je vyplácen vedoucí této čerpací stanice svědkyní I. B. vždy v hotovosti, která se pohybuje nejméně okolo 100.000 Kč, dále za účelem provedení přepadení M. H. poskytla oběma obviněným i osobní motorové vozidlo Škoda Citigo, registrační značky ....., kdy oba obvinění na základě těchto informací dne 24. 3. 2015 od 09:00 hodin vyčkávali za účelem přepadení poškozeného M. H. na čerpací stanici C Petrol s.r.o., na adrese Z. v obci D. B., okr. P.-z., kdy si rozdělili úlohy tak, že fyzické napadení poškozeného provede obviněný M. Š., a to za užití slzotvorného prostředku a obviněný A. D. bude nejen střežit okolí, ale především bude připraven k okamžitému odjezdu s vozidlem Škoda Citigo, registrační značky ......, poskytnutým spoluobviněnou A. F. ke spáchání trestné činnosti, kdy k samotnému přepadení došlo až okolo 10:10 hodin poté, co poškozený M. H., který měl v den přepadení z důvodu silného provozu na pozemních komunikací nepředpokládané zpoždění, nejprve vyložil zboží a převzal za něj ve vnitřním prostoru čerpací stanice finanční hotovost ve výši 97.350 Kč a zatímco obviněný A. D. byl s vozidlem Škoda Citigo připraven k odjezdu, obviněný M. Š. se slzotvorným sprejem v ruce rychle přistoupil k poškozenému M. H., který se vracel z vnitřních prostor čerpací stanice k služebnímu vozidlu a jelikož chování obviněného M. Š. vyhodnotil jako nebezpečné, vstoupil do interiéru služebního vozidla Ford Tranzit, registrační značka ......., avšak nepodařilo se mu ještě zcela uzavřít dveře od vozidla, čehož obviněný M. Š. využil a vůči poškozenému M. H. zaútočil slzotvorným sprejem, který mu stříkal z blízkosti do obličeje, načež poté, co poškozený uzavřel dveře od vozidla a uzamkl se ve vozidle, obviněný M. Š. stříkal tímto sprejem i skrz mezeru u nedovřeného okénka ve dveřích vozidla, kdy takto jednal v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti držené a převážené poškozeným, kdy útočit vůči poškozenému přestal až poté, co si všiml, že poškozený vytahuje na svoji obranu elektrický paralyzér, načež od dalšího útoku vůči poškozenému upustil, běžel ke spoluobviněnému A. D., který již v té době byl připraven k okamžitému odjezdu z provozovny benzínové čerpací stanice, nasedl na sedadlo spolujezdce a společně z místa činu, aniž by se jim podařilo dokonat své původně plánované jednání z důvodu aktivní obrany poškozeného, odjeli, přičemž poškozený M. H. v důsledku agresivního fyzického útoku utrpěl drobná poranění v obličeji.

Za to byla obviněná A. F. podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.

Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 14 T 152/2015, podal odvolání jak státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ v neprospěch obviněných, tak obvinění M. Š., A. D. a A. F. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 12. 2015, sp. zn. 9 To 597/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil ve výroku o trestu obviněného M. Š. a sám nově o tomto výroku rozhodl. Odvolání státního zástupce ve vztahu k obviněné A. F. a samostatné odvolání této obviněné byla zamítnuta podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2015, sp. zn. 9 To 597/2015, podala obviněná A. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace uvedla, že odvolací soud se nijak nevypořádal s námitkami užitými v odvolání, které zpochybňovaly existenci subjektivní stránky účastenství (pomoci) a vytýkaly porušení principu totožnosti skutku, jakož i neexistenci všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže. Provedené dokazování nepotvrdilo, že by poskytla informace o provozních záležitostech předmětné benzínové stanice s vědomím zlého úmyslu spoluobviněných Š. či D. Zdůraznila, že informace o tom, kdy poškozený zajížděl do čerpací stanice s cigaretami a že dostává zaplaceno v hotovosti, jsou informacemi zcela banálními, které znal každý zaměstnanec čerpací stanice. Z toho dovolatelka dovozuje, že obviněný Š. měl možnost podrobně se seznámit s provozem čerpací stanice i bez jejího přičinění. V této souvislosti obviněná vytkla rozhodujícím soudům neprovedení důkazu výslechem matky poškozeného Š. Porušení principu totožnosti skutku obviněná spatřuje v tom, že v obžalobě uvedená skutková věta rozšiřuje skutek o účastenství v podobě fyzické pomoci (půjčení automobilu), ačkoli v usnesení o zahájení trestního stíhání popis skutku odpovídá výlučně psychické formě pomoci. Obviněná se domnívá, že tímto postupem byla zkrácena na svých právech. Námitku o neprokázání skutkové podstaty zločinu loupeže opírá obviněná o úvahu, že provedené důkazy jednoznačně nesvědčí závěru, že se obviněný Š. tohoto trestného činu dopustil. Neučinil totiž nic, aby se fyzicky zmocnil hotovosti. Dále obviněná popisuje několik z jejího pohledu možných interpretací, proč se obvinění nacházeli na čerpací stanici a jakým způsobem došlo k napadení poškozeného H. Podle obviněné je právní kvalifikace skutku založena na spekulativních závěrech, které nemají oporu v provedeném dokazování.

Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a zprostil ji předmětné obžaloby, popř. věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněná v dovolání deklarovala důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) al) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud je tak oprávněn zabývat se z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněná uplatnila jednak v předchozích stadiích trestního řízení jako součást své obhajoby, jednak v odvolání, které podala proti rozsudku nalézacího soudu. Dovolací námitky jsou proto pouze opětovným opakováním obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí.

Nadto dovolací námitky obviněné primárně výlučně směřují do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Obviněná sice v dovolání uplatnila důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustila, že provedené důkazy byly vyhodnoceny nesprávně a nedostatečně a že nebylo prokázáno ani to, že se spoluobviněný Š. dopustil zločinu loupeže (resp. že nebyla prokázána skutková podstata zločinu loupeže), je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněná se těmito námitkami pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.

Obviněné nelze přisvědčit v názoru, že nebyla prokázána subjektivní stránka účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. I tato námitka totiž primárně směřuje do oblasti skutkové, neboť obviněná v této souvislosti soudům v prvé řadě vytýká neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž současně prosazuje vlastní verzi průběhu skutkového děje. Teprve sekundárně pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků, resp. o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi učiněnými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotněprávní argumenty.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v průběhu řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněná spoluobviněným Š. a D. poskytla detailní informace o tom, v který den a hodinu poškozený jako dodavatel cigaret jezdí na předmětnou benzínovou čerpací stanici, jak vysokou finanční hotovost přebírá, kde parkuje a kam si ukládá peníze.

Účastníkem ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je mimo jiné ten, kdo jinému umožnil nebo usnadnil spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, radou, hlídáním při činu a slibem přispět po trestném činu.

S přihlédnutím ke všem provedeným důkazům musela být obviněná srozuměna s tím, že spoluobvinění využijí od ní získané informace při spáchání trestného činu loupeže, resp. že svým jednáním napomáhá ke spáchání trestného činu loupeže, a to tím spíše, když spoluobviněným k vlastnímu provedení loupeže poskytla osobní automobil a byla s nimi v inkriminované době ve spojení prostřednictvím telefonátů a SMS zpráv. Dokazováním byla jednoznačně vyloučena možnost, že by spoluobvinění Š. a D. shora specifikované detailní informace mohli získat jinak než od obviněné A. F. Obhajoba obviněné, že uvedené informace podala v dobré víře v rámci nezávazné konverzace naplněné banalitami, nemá ve výsledcích provedeného dokazování oporu a naopak jimi byla plně vyvrácena. Právní závěry nalézacího i odvolacího soudu kvalifikující zaviněné protiprávní jednání obviněné jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, ve správném hodnocení důkazů a Nejvyšší soud jim z těchto důvodů plně přisvědčil.

Obviněná soudu vytkla, že neprovedl důkaz výslechem svědkyně Š., byť to navrhovala, a dovozuje z této situace závěr o neúplnosti dokazování. Obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané „opomenuté důkazy“, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

Nejvyšší soud v posuzované věci nezjistil, že by šlo o případ tzv. opomenutých důkazů. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 30. 12. 2015 vyplývá, že obhájce obviněné navrhl po zahájení veřejného zasedání výslech svědkyně Š., matky obviněného Š. Následně předsedkyně senátu sdělila, že rozhodnutí o navrhovaném důkazu ponechává do závěrečné porady senátu. Odvolací soud poté v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně konstatoval, že dokazování provedené soudem prvního stupně považuje za plně postačující pro rozhodnutí ve věci. Odvolací soud tak navrhovaný důkaz neopomenul, ale rozhodl, že dalšího dokazování (včetně navrhovaného důkazu výslechem svědkyně Š.) není již třeba s tím, že skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušný obviněným navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu a viny obviněné žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujícího soudu, neboť není jeho povinností provádět všechny stranami navrhované důkazy v situaci, kdy sám pokládá skutková zjištění za dostatečně stabilizovaná, umožňující meritorní rozhodnutí. S tímto závěrem se Nejvyšší soud rovněž plně ztotožnil.

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nemá právní relevanci, jíž vyžaduje podřazení uplatněné námitky pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani ten názor obviněné, že popis skutku obsažený v usnesení o zahájení trestního stíhání se neshoduje doslovně s popisem skutku v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně (námitka totožnosti skutku), čímž byla „poškozena na svých právech“. Nejvyšší soud konstatuje, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, v žalobním návrhu a v soudním rozhodnutí. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v průběhu řízení, a to bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obviněného. Některé skutečnosti tedy mohou přibýt, některé mohou odpadnout, v obžalobě může být upřesněn nepřesný popis z usnesení o zahájení trestního stíhání či soud může ve svém rozhodnutí upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku.

Obecně je skutek charakterizován jednáním a následkem, přičemž totožnost skutku bude zachována v případě úplné shody jednání při rozdílném následku, dále v případě úplné shody následku při rozdílném jednání, ale i v případě jen částečné shody jednání nebo následku, musí ovšem jít o shodu v podstatných okolnostech, které jsou relevantní pro právní kvalifikaci činu. Zachování totožnosti skutku nebrání změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání zůstala nedotčena.

V případě posuzované věci ze srovnání popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a ve výroku odsuzujícího rozsudku vyplývá, že popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání byl v obžalobě a v rozsudku nalézacího soudu toliko upřesněn a doplněn o údaje, které vyšly najevo v rámci dokazování, což se týká i skutečnosti o půjčení automobilu ze strany obviněné k páchání trestné činnosti. Není tak sporu o tom, že totožnost skutku byla v posuzované věci zachována.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněná ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.

Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatelka se ve svém mimořádném opravném prostředku s uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu míjí. Je třeba připomenout, že k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že „označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem“.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné A. F. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 17. 5. 2017

JUDr. Danuše Novotná

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru