Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 49/2013Usnesení NS ze dne 05.03.2013

HeslaTýrání osoby žijící ve společném obydlí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.49.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 49/2013-24

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. března 2013 o dovolání, které podal obviněný S. H. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 4 To 614/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 192/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného S. H. V. odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. 8 T 192/2011 uznal obviněného vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v době od měsíce listopadu 2009 do 27. 6. 2011 v obci B., ulici D. v bytě ve druhém nadzemním podlaží, kde žil s družkou K. P. a jejími dětmi, týral svoji družku K. P., tak, že ji urážel hrubými hanlivými výrazy „kundo, děvko”, opakovaně ji fyzicky napadal, a to fackami do hlavy, údery zaťatou pěstí do žeber, kopy do žeber, čímž ji způsobil podlitiny po těle a v jednom případě i podlitinu pod okem, zakazoval ji kontakt s kamarádkami, švagrovou a bývalým manželem, kontroloval její mobilní telefon, vzal jí SIM kartu operátora O2 se všemi kontakty, aby nemohla se známými komunikovat, omezoval ji ve volném pohybu tím, že jí zakazoval, aby sama chodila do města, všude ji doprovázel, během dne telefonicky kontroloval, kde se nachází a co dělá, nejméně ve dvou případech ji na posteli v ložnici výše uvedeného bytu po slovní rozepři násilím přes její odpor a proti její vůli donutil k pohlavnímu styku, a to poprvé v přesně nezjištěnou dobu na podzim 2010 tak, že nejprve na poškozenou křičel, že je nula, že se bude plazit a prosit, aby ji nechal na pokoji, poté ji povalil na postel, otočil ji na břicho, přitáhl ji za nohy k sobě a když se poškozená snažila bránit tím, že uhýbala, bil ji pěstmi do žeber, poté proti její vůli na ní vykonal anální soulož, kterou dokonal, podruhé v přesně nezjištěnou dobu koncem roku 2010 po předchozí hádce přes odpor poškozené a proti její vůli přitažením její hlavy k jeho přirození donutil poškozenou k orálnímu sexu, poté na ní vykonal soulož, kterou dokonal, kdy ejakuloval do její pochvy, a dne 25. 6. 2011 poškozené K. P. opakovaně slovně při osobním i telefonickém rozhovoru vyhrožoval tím způsobem, že na ni křičel, že ona neví, kdo on je, a že ji zničí, ať počká, až přijde, že se tři dny nevyspí a že jí ukáže, kdo on je, že ji zbije, že zničí celou její rodinu, že zavřít ho můžou, pustit musí, že si ji najde, že zmizí, ani nebude vědět jak, když tyto výhrůžky v poškozené vyvolaly strach o její život a zdraví její rodiny.

Za to mu byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný, státní zástupkyně i poškozená K. P. Krajský soud v Českých Budějovicích ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 4 To 614/2012 o nich rozhodl tak, že se k odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušuje ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak krajský soud znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného a poškozené byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Toto rozhodnutí soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho naplnění v první části dovolání zdůvodňuje existencí extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy a zároveň v porušení zásady in dubio pro reo, jímž došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V jeho druhé části pak zmiňuje porušení zásad pro stanovení druhu a výměry trestu.

Extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy a porušení zásady in dubio pro reo a tím i práva na spravedlivý proces dovolatel opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 4 Tz 8/2007, z něhož obsáhle cituje. Z postulátů v něm vyjádřených dovozuje přípustnost svého dovolání, jelikož podle jeho názoru soudy nižších stupňů takto nepostupovaly. Oba soudy naopak hodnotily důkazy v obecné rovině a nikoliv ve vztahu ke konkrétním skutečnostem. V napadených rozhodnutích neuvedly, který konkrétní důkaz prokazuje konkrétní jednání obviněného. Rozhodně nedošlo k prokázání celého skutku, neboť žádný ze svědků si nevšiml zranění poškozené, ačkoli ji vídali několikrát týdně, ani nikdo z nich nezaznamenal, že by se obviněný k poškozené choval hrubě či ji vulgárně urážel. Ničeho z toho si nevšimla ani dcera poškozené, ačkoli s poškozenou žila ve společném obydlí, kde mělo k násilí docházet.

Dovolatel se dále obsáhle zabývá posouzením věrohodnosti poškozené v souvislosti s odvoláním její původní výpovědi usvědčující obviněného a následným tvrzením, že si vše vymyslela. Nesouhlasí se závěrem nalézacího i odvolacího soudu, že je vyloučeno, aby systematicky a záměrně lživě konstruovala popisované okolnosti týkající se soužití s obviněným a současně se s nimi průběžně po delší dobu svěřovala osobám blízkým, když ve skutečnosti se své matce svědkyni K. svěřila toliko jednou, svědkyni A. dvakrát a bývalému manželovi svědku P. taktéž jen jednou, nedlouho před podáním trestního oznámení. Poškozené pak skutečnost, že si vše vymyslela, uvěřila i svědkyně A., tedy tyto dvě klíčové osoby prohlásily, že skutkové závěry, na nichž oba soudy zakládají svá rozhodnutí, jsou výmyslem. I přesto se soudy obou stupňů nijak nevypořádaly s odvoláním prvotní výpovědi poškozené, nezohlednily okolnosti této změny a ani nezkoumaly, co mohlo být jejím motivem.

Podle dovolání vina obviněného nebyla prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, neboť oba soudy založily svou argumentaci na jediném usvědčujícím důkazu, kterým je výpověď poškozené a na výpovědích osob, jež nebyly svědky žádného protiprávního jednání dovolatele, přičemž se těmto poškozená pouze měla svěřit, tedy sdělit jim něco, co ona sama později označila za výmysl. Takovou výpověď nelze podle obviněného v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 3741/11 považovat za věrohodnou či věrohodnější než výpověď obviněného. Oba soudy se z neznámých důvodů rozhodly nezabývat se verzí dovolatele, který poskytl velmi věrohodné vysvětlení na první pohled nepochopitelného jednání poškozené P. Zároveň odkázal na své další argumenty týkající se věrohodnosti poškozené, které uvedl ve svém řádném opravném prostředku.

V druhé části svého dovolání obviněný zaměřil své námitky do výroku o trestu. Nalézací a posléze i odvolací soud podle něj při stanovení druhu a výměry trestu v souladu s ustanovením § 39 odst. 2 tr. zákoníku (správně má být uveden § 39 odst. 1 tr. zákoníku) náležitě nepřihlédl k chování obviněného po činu, a to jeho snaze odstranit jiné škodlivé následky činu včetně urovnání všech vztahů s poškozenou. Všechny podmínky uložené mu v rámci zákazu přibližovat se k poškozené v období od 30. 6. 2011 do 15. 2. 2012 dodržel a tomuto omezení bezvýjimečně vyhověl, jak plyne ze zprávy Probační a mediační služby. Dovolatel si neumí představit, jak jinak by mohl efektivně napravit následky jím údajně spáchaného trestného činu. Jestliže se poškozená rozhodla za dovolatele vdát, je evidentní, že dovolatel se nejen pokusil následky trestného činu, který mu je kladen za vinu, napravit, ale i to, že se mu to skutečně povedlo.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 4 To 614/2012 a současně i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. 8 T 192/2011, a věc přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby tento vázán právním názorem Nejvyššího soudu znovu rozhodl.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství zaslal Nejvyššímu soudu písemné sdělení, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Vyslovil však souhlas, aby věc byla projednána podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 4 To 614/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“

Při respektování výše konstatovaných hledisek Nejvyšší soud zjistil, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první části však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně vyhodnotily věrohodnost poškozené, jejíž výpovědi jako v podstatě jedinému důkazu jednoznačně svědčícího pro vinu dovolatele uvěřily, navzdory výpovědi obviněného, že se žádné trestné činnosti nedopustil, a to, že poškozená svou dřívější výpověď odvolala a uvedla, že si vše vymyslela. Ostatní svědci vypověděli, že o žádných útocích na poškozenou nevěděli, matka poškozené a svědkyně R. A. mohly pouze zprostředkovaně referovat o tom, s čím se jim poškozená svěřila, neboť nebyly přítomny žádnému násilí obviněného na poškozené. Výhrady obviněného se tak soustředily jen proti správnosti zjištění, že se obviněný předmětného jednání skutečně dopustil, neboť jeho vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána a mělo být proto v pochybnostech rozhodnuto v jeho prospěch.

K tomu je třeba ale uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí logicky popsal, z jakých důvodů uvěřil původní výpovědi poškozené, podpořené výpověďmi svědků R. A., J. K. a P. P. Podrobně zde rozebral vývoj postupného popírání prvotního svědectví poškozené a uvedl, jaké úvahy ho vedly k závěru o nepravdivosti verze obviněného, kterou měly podpořit i výpovědi jeho známých, svědků Z. H. a K. Š., jež označil nalézací soud za částečně účelové. Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že mezi jednotlivými důkazy existují rozpory, přičemž nalézací soud nesplnil svou povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ke konkrétní skutečnosti, jak předpokládá rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 8/2007, na nějž obviněný odkazoval ve svém dovolání. Dovolatel vůči rozhodnutí odvolacího soudu a před ním soudu prvního stupně fakticky namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nesprávného vyhodnocení provedených důkazů. Z charakteru jeho námitek je tak evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a vzhledem k předchozímu postupu soudů nižších stupňů neakceptovatelné.

Je tomu tak zejména proto, že nelze souhlasit s výhradami obviněného ohledně namítaného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními obou soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Jakkoliv totiž skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Nejvyšší soud však na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán takový rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Tyto soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí, s nimiž se posléze ztotožnil i soud odvolací. Obviněný pod argument této zvláštní vady rozhodnutí, jež by jinak mohla naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti podřazuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze tak uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nejedná se o případ nezákonných důkazů, opomenutých důkazů a ani o případ hodnocení důkazů, které v žádné možné verzi volného hodnocení z jejich obsahu nevyplývá (jak o tom bylo pojednáno výše), a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).

Obviněný dále pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v druhé části svého dovolání podřadil i námitku směřující do uloženého trestu ohledně nedostatečného zohlednění jeho snahy odstranit jiné škodlivé následky spáchaného zločinu v podobě narovnání vztahů s poškozenou, což obviněný završil uzavřením sňatku s poškozenou. Takto uplatněná námitka však není hmotně právního charakteru, neboť obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale pouze se dovolává toho, že mu z výše uvedených důvodů měl být uložen nižší trest odnětí svobody. Takovéto námitky ale výše citovaný dovolací důvod nenaplňují. Obviněný by sice mohl své dovolání podat taktéž s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. To však obviněný neučinil. Navíc tímto dovolacím důvodem by mohl obviněný napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to pouze v zákonem jasně vymezených intencích.

V této souvislosti je třeba naopak nad rámec podaného dovolání přičinit poznámku, že z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. 8 T 192/2011 vyplývá, že skutek zde popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině vykazuje vedle naplnění zákonných znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, i znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Tohoto činu se dopustí pachatel, který jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku a čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží (tomu odpovídá ta část skutku, v níž je uvedeno, že: obviněný přes zde popsaný odpor poškozené ji povalil na postel, otočil na břicho, přitáhl za nohy k sobě, bil ji pěstmi do žeber, poté proti její vůli na ní vykonal anální soulož, kterou dokonal a v druhém případě proti její vůli přitažením její hlavy k jeho přirození donutil poškozenou k orálnímu sexu a poté na ní vykonal soulož, kterou dokonal). Uvedený skutek tak za tohoto stavu měl být kvalifikován jako vícečinný souběh zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a pokračujícího zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za nějž by obviněnému hrozil úhrnný trest odnětí svobody v rozmezí od dvou do deseti let. Jelikož proti rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně odvolání v neprospěch obviněného toliko do výroku o trestu a nikoliv i do výroku o vině, nebylo možné v řízení před odvolacím soudem vzhledem k zásadě zákazu změny k horšímu (reformationis in peius) tímto způsobem změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného, neboť pokud by byl uznán vinným shora uvedenými trestnými činy, byl by nesporně postižen ještě přísnějším trestem. Lze tak konstatovat, že se jednalo o rozhodnutí ryze ve prospěch obviněného, které nelze na základě výhradně jeho dovolání změnit ani v řízení před Nejvyšším soudem.

Závěrem je proto možné prohlásit, že obviněný se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného S. H. V. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. března 2013

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru