Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 488/2020Usnesení NS ze dne 20.05.2020

HeslaPoškození cizí věci
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.488.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 488/2020-307

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2020 o dovolání obviněného V. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, přechodně a adresa pro doručování XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. 5 To 414/2019, v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 105/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. 50 T 105/2019 byl obviněný V. S. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

dne 8. 4. 2018 v XY, na pozemku společnosti D., sousedícím s jeho pozemkem, za pomoci blíže neztotožněných nejméně dvou osob a bez vědomí a souhlasu majitele pozemku a vlastníka porostů, společnosti D., nechal provést ořez dřevin na pozemku společnosti D., a to zcela neodborným, biologicky nevhodným, zbytečným a nadměrným způsobem, kdy takto došlo k ořezání kvalitní a plně funkční koruny 3 vzrostlých stromů – líp velkolistých, stáří 40 až 70 let, které tím vážně poškodil s trvalými nepříznivými následky do budoucna vlivem narušení stability stromů, zhoršením jejich provozní bezpečnosti a vzniku hrozby významného zhoršení jejich zdravotního stavu i vitality, vedoucí až k jejich odumření, a dále k plnému ořezání koruny 2 keřů lísky obecné, a způsobil tak společnosti D., se sídlem v XY, IČ: XY, škodu ve výši nejméně 95 380 Kč.

Za to mu byl podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, uložen samostatný peněžitý trest ve výměře 25 (dvaceti pěti) denních sazeb, když denní sazba činí 4 500 Kč, tedy celkem 112 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, soud obviněnému stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dnů.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému též uložena povinnost uhradit poškozené společnosti D., se sídlem v XY, IČ: XY, na náhradě škody částku 53 444 Kč.

Proti tomuto rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 podal obviněný odvolání směřující do všech výroků, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. 5 To 414/2019 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný následně dovoláním, v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. Ve vlastním odůvodnění dovolání konkrétně namítá, že v důsledku přítomnosti Mgr. Ing. Kateřiny Hayes, která se v pozici stážistky zúčastnila práce senátu rozhodujícího o odvolání obviněného, ačkoliv rozhodovala o dané věci jako samosoudkyně v první instanci, došlo k nesprávnému obsazení senátu a závažnému porušení procesních práv obviněného. Senát, jenž rozhodoval o jeho odvolání, byl fakticky doplněn o jmenovanou soudkyni, ta se účastnila celého veřejného zasedání o odvolání i porady senátu. Byla tak z její strany možnost vysvětlení celého rozhodovacího procesu, mínění o obviněném či dalších okolnostech nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nehledě na osobní vztahy, které se při podobné věci nevyhnutelně vytvářejí. Mínění kolegyně a tlumočení přímo v průběhu rozhodování má nepochybně větší váhu než to, co mohl pro ně neznámý obviněný uvést na svoji obhajobu v průběhu veřejného zasedání. Již samotná možnost ovlivnění rozhodovacího procesu, tedy nestrannost senátu rozhodujícího o odvolání, jej ohrožuje a znevěrohodňuje.

Dále podle názoru obviněného odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku totožnosti skutku popsaného v obžalobě. Závěr odvolacího soudu, že by dílčí skutek spočívající v ořezání keřů lísek, byl až výsledkem dokazování před soudem, je zcela v rozporu s výsledky přípravného řízení, kde je již uveden v usnesení o sdělení obvinění, bylo k němu vedeno dokazování a škoda byla vyčíslena již ve znaleckém posudku, který byl vyhotoven v přípravném řízení. Součástí obžaloby nicméně tento dílčí skutek nebyl. Je tak jednoznačné, že větší rozsah skutku postavení obviněného jednoznačně zhoršuje, nehledě na samostatně vyčíslenou a následně uloženou povinnost k náhradě škody, kterou by na základě popisu skutku v obžalobě nebylo možné uložit, neboť součástí zde popsaného skutku dílčí skutkový děj vedoucí k této dílčí škodě nebyl. Je tedy nutno k dané věci přistoupit jako k faktickému rozšíření obžaloby způsobem, který trestní řád neumožňuje.

V daném případě pak soudy zcela nesprávně a nepochopitelně dospěly k závěru, že nelze zjistit, za kolik se daná věc obvykle prodává. Věcí je v tomto případě pozemek, jehož součástí jsou i porosty a nepochybně lze zjistit obvyklou cenu pozemku, a to metodou porovnávací či tzv. vyhláškovým způsobem na základě oceňovacího předpisu, kterým je vyhláška č. 441/2013 Sb. Oběma metodami tedy lze zjistit hodnotu pozemku s porostem a bez porostu, rozdílem pak je hodnota porostu. Na základě libovolné metodiky znalce byla cena určena na několikanásobek ceny porostů stanovené oceňovacím předpisem a též rozdílů cen obvyklých. Obviněný opakuje, že zdrojem namítané nesprávnosti a neaplikovatelnosti posudku přitom nejsou zjištění znalce ohledně míry poškození stromů, ale zcela nepodložená položka nákladů na odborné práce a zcela nereálná základní cena. Proti závěrům znalce stojí prostá zkušenost, že stromy takovou cenu z hlediska obvyklé ceny a způsobu výpočtu škody podle oceňovacího předpisu nemají, rozdíl v ceně pozemku s, a bez tří lip skutečně není cca milion korun. Rovněž použitím oceňovacího předpisu by se dospělo u porostů podobného věku a stavu k částce mnohem nižší. Hodnota zjištěné škody tak může přesahovat a podle obviněného přesahuje dokonce i celkovou cenu porostů zjistitelnou jiným způsobem, což je v rozporu s logikou a vymezením škody jako majetkové újmy. Obviněný též odkazuje na skutečnost, že úvahy znalce nevedou k uvedení škody v předešlý stav, ale zahrnují na jedné straně poškození vycházející z libovolně stanovené hodnoty, na druhé straně pak rovněž náklady na další opatření, která mohou vést k uvedení věci v předešlý stav (sama o sobě větve v původním rozsahu nevytvoří), nicméně je znalec považuje za užitečná. Nijak přitom nebylo prokázáno, že by tyto náklady poškozený vynaložil nebo nevyhnutelně vynaložit musí, neboť vyčíslení škody zahrnuje např. odborné práce na ošetření stromů, které však podle stavu dokazování nebyly provedeny (škoda tedy dosud nevznikla), další část je založena na predikci nejistého budoucího stavu, která se navíc bude měnit v důsledku regenerace a růstu stromů, takže se značná část aktuálních zásahů napraví sama. Z takto vymezených mantinelů se způsob určení výše náhrady škody užitý znalcem nepochybně vymyká, navíc zde znalec vychází ze závěrů o celkové hodnotě porostů, které překračují i mantinely právní, neboť jsou v rozporu s oceňovacím předpisem. Soud prvního stupně takto popsaný a obvyklý postup určení škody nevzal v úvahu a zcela převzal zjištění znalce, aniž by si ověřil, zda je lze v daném případě aplikovat. Z posudku je zřejmé, že uvedené škody vychází z tabulkových hodnot stanovených samotným znalcem, nezohledňuje obecně závazný právní předpis citovaný výše ani stav účetní evidence. Metodika použitá znalcem je zjevně nastavena na ekologicko-estetickou škodu, která jednak celá nevznikla poškozením, jednak je svým způsobem cenou zvláštní obliby, respektive obdobou nemajetkové újmy, která v daném případě uplatněna nebyla a je sporné, zda tímto způsobem vůbec může právnické osobě vzniknout.

V případě peněžitého trestu, který byl obviněnému uložen, pak má povinnost k náhradě škody povahu povinnosti stejného druhu. Uložení povinnosti zaplatit náhradu škody nad rámec újmy, kterou poškozený mohl utrpět a nad rámec náhrady škody, které by se mohl domoci v občanskoprávním soudním řízení bez předchozího trestního řízení, tedy představuje fatické zostření peněžitého trestu, který se tak sám o sobě může jevit jako přiměřený, ale ve skutečnosti je doplněn právě o tuto soukromou pokutu či náhradu škody s trestní funkcí, což zpochybňuje jeho přiměřenost.

V závislosti na výše uvedeném tak v závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. 5 To 414/2019 v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 3. 3. 2020 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s částí námitek obviněného se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, kdy se s touto argumentací plně ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje. Nad to uvádí následující.

Obviněný spatřuje naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. také v tom, že samosoudkyně nalézacího soudu se v pozici stážistky zúčastnila práce senátu rozhodujícího o odvolání obviněného. Co ovšem obviněný popisuje, není možné. Pokud by se jmenovaná soudkyně jako členka senátu účastnila předmětného veřejného zasedání a porady senátu, jistě by i ona o odvolání obviněného svým hlasováním nakonec rozhodovala. Obviněný tak dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. pouze z přítomnosti soudkyně nalézacího soudu z jeho trestní věci v soudním oddělení, z jehož soudců byl posléze sestaven senát rozhodující o jeho odvolání. Nemá na mysli, že by jím jmenovaná soudkyně o jeho odvolání rozhodovala jako členka senátu. Takováto námitka tak ani formálně neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Proto považuje státní zástupce v této části dovolání obviněného za podané z jiného než v § 265b tr. ř. uvedeného dovolacího důvodu.

Dále namítá, že ořezání koruny dvou keřů lísky bylo „dílčím skutkem“, který nebyl součástí obžaloby, tedy že nalézací soud porušil totožnost skutku a že tak bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Podle státního zástupce se ohledně všech dřevin jednalo o jeden trestný čin. Za daných podmínek nelze jednání a provedení „ořezu dřevin“ dále členit na jednotlivé útoky. Jestliže nalézací soud oproti obžalobě rozšířil popis skutku o uvedené lísky, rozšířil tím rozsah následku při jinak totožném jednání. Výraznému rozšíření popisu následku nebo zpřísnění právní kvalifikace oproti obžalobě nalézacímu soudu brání jen všeobecný zákaz rozhodnutí překvapivých, tedy rozhodnutí, která nevytvářejí dostatečný prostor pro obhajobu obviněného, což se v projednávaném případě nestalo. Nutno dodat, že ohledně předmětných lísek se jednalo o marginální část celého skutku, kdy škoda na nich činila pouze 3 960 Kč – nepatrný zlomek z celkové škody přes 95 000 Kč. Již z tohoto důvodu nemohly mít lísky žádný vliv na právní kvalifikaci skutku a pouze nepodstatným způsobem zvýšily způsobenou škodu, což není v žádném rozporu s § 220 tr. ř. V této části tak dovolání s jistou rezervou odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je však zjevně neopodstatněné.

V další části mimořádného opravného prostředku se obviněný domáhá, aby byla škoda vypočítána podle vyhlášky č. 441/2013 Sb. Státní zástupce má za to, že nepoužitelnost oceňovacích předpisů na daný případ plyne i z judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 5 Tdo 141/2012). Na druhou stranu je ovšem možno konstatovat i odlišnou praxi při výpočtu škody na okrasných dřevinách (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019 sp. zn. 3 Tdo 923/2019). Z odůvodnění poslední zmíněné věci ovšem nelze zjistit, zda se jednalo o oceňovací předpisy uvedené shora. V kladném případě lze usuzovat, že v judikované věci vzhledem k právní kvalifikaci nedokonaného trestného činu směřujícího k úplnému zničení předmětných stromů se vycházelo nikoliv z nákladů na uvedení stromů „v předešlý stav“ podle § 137 tr. zákoníku, nýbrž i z celé ceny napadených stromů podle přílohy č. 39 již shora citované oceňovací vyhlášky č. 441/2013 Sb. V projednávané věci však byla zjišťována škoda na stromech poškozených jen zčásti, přičemž se obviněnému nepodařilo prokázat úmysl k jejich úplnému pokácení. Již proto považuje státní zástupce za mnohem přiléhavější stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. Tpjn 304/2005. Postup podle oceňovacího zákona č. 151/1997 Sb. omezil Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 5 Tdo 576/2018 pouze na adhezní řízení. Stejně tak stanovení škody znalcem podle § 137 tr. zákoníku preferoval i v usnesení ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. 6 Tdo 4/2019. Ze všech uvedených důvodů považuje státní zástupce použití oceňovacích předpisů za přiléhavé ve zcela výjimečných případech, kdy bez nich nelze dospět ke stanovení výše škody podle § 137 tr. zákoníku ve smyslu shora citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu. S obviněným poté souhlasí, pokud ten uvádí, že poškozené stromy byly součástí pozemku, na jehož ceně by se jejich případné nevhodné ořezání či úplné pokácení neprojevilo. Avšak právě proto měla být škoda na nich způsobená počítána tak, jak byla, tedy metodou nákladovou. Pokud obviněný argumentuje i nezměněnou účetní hodnotnou předmětných pozemků, je v trestním řízení takový argument nepřiléhavý. To, že účetně zůstává majetek společnosti stejný, neznamená, že se nesnížil z hlediska práva trestního. Pokud obviněný namítá, že znalcem zjištěná škoda „je zjevně nastavena na ekologicko-estetickou škodu“ a že tato škoda je „svým způsobem cenou zvláštní obliby“ považuje státní zástupce tuto argumentaci pro daný případ vzniku škody za nepřiléhavou. Odstraněním části dřevin nevznikl užitek, ale škoda. S tím souvisí i to, že zvláště v případech útoků na rostoucí stromy je existence a rozsah škody v případě majetkových trestných činů vždy závislý na subjektivním vztahu poškozeného k předmětným stromům. Totožným jednáním, k němuž došlo v předmětné věci, by poškozenému žádná škoda způsobena nebyla, pokud by si ořez sám objednal, nebo pokud by neobjednané řezání stromů přijal z nějakého důvodu s úlevou. Zákonodárce pamatuje na takové případy v ustanovení § 30 tr. zákoníku. Způsobená škoda je tak skutečně založena na subjektivní touze jednatelů poškozené společnosti, aby na jejich pozemku nerušeně rostly stromy. Nelze tedy soudům vytýkat, že výše škody vzešla i ze subjektivního vztahu zástupců poškozené společnosti k poškozeným věcem. V této části tak státní zástupce považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.

Pokud na závěr obviněný brojí proti uloženému peněžitému trestu, a považuje jej s uloženou povinností k náhradě škody za nepřiměřený, je k tomu nutno uvést, že otázka přiměřenosti trestu žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy Nejvyšší soud přiměřeností uloženého trestu ani zabývat nemůže.

Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pak vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný V. S. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), g) nebo h) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů. Prakticky se zde jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. TR NS 47/2008-T 1110). Podobně by tomu bylo v případě, kdyby okresní soud rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu a o uložení společného trestu za takový trestný čin podle § 45 tr. zákoníku, přestože se tímto postupem rozhodovalo o trestném činu uvedeném v § 17 odst. 1 tr. ř., k jehož projednání v prvním stupni je věcně příslušný krajský soud. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu.

Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (R 36/2012-II.) apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, že Mgr. Ing. Kateřina Hayes, která jeho věc rozhodovala jako samosoudkyně nalézacího soudu, se v pozici stážistky zúčastnila práce senátu rozhodujícího o jeho odvolání, v čemž vidí naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř.

K tomuto je hned na úvod nutno uvést, že takováto námitka nenaplňuje žádný z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, a ani žádný jiný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř.

Pokud by se jmenovaná soudkyně jako členka senátu účastnila předmětného veřejného zasedání i porady senátu, jistě by i ona o odvolání obviněného svým hlasováním nakonec rozhodovala. Pokud by tomu tak skutečně bylo, byl by naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., kdy ve věci rozhodoval vyloučený orgán, jehož naplnění ovšem obviněný ve svém dovolání nenamítal. Z ničeho však nevyplývá, že by Mgr. Ing. Hayes měla sebemenší podíl na rozhodnutí odvolacího senátu. I sám obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, že o jeho odvolání nerozhodovala. Obviněný navíc sám předložil kopii seznamu projednávaných věcí, ze které je patrno, že výše jmenovaná soudkyně byla toliko přidělena k oddělení 5 To Městského soudu v Praze. Z tabulky na str. 119 rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2019 (s účinností od 15. 11. 2019) sp. zn. Spr 3000/2018 je patrno, že výše jmenovaná soudkyně skutečně vykonávala stáž v oddělení 5 To a to sice v době od 1. 10. 2019 do 31. 12. 2019. Na oddělení pak působili tři předsedové senátu (Mgr. Kareš, JUDr. Cihlář, JUDr. Vávra) a dvě soudkyně z povolání (JUDr. Straková a jmenovaná Mgr. Ing. Hayes). Obviněný tak nenáležité obsazení soudu dovozuje pouze z přítomnosti soudkyně, působící původně u nalézacího soudu, kde v jeho trestní věci rozhodla, v soudním oddělení, z jehož soudců byl posléze sestaven senát rozhodující o jeho odvolání. Taková námitka ovšem ani formálně neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., kdy pravidla pro obsazování krajského soudu při rozhodování o odvolání jsou zřejmá z § 31 odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, podle kterého se má senát skládat z předsedy senátu a dvou soudců, přičemž obviněný nenamítá, že tomu v daném případě bylo jinak.

Pokud pak obviněný v podaném dovolání deklaroval i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný případně vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Obviněný pod deklarovaný dovolací důvod zahrnuje námitku, že ořezání korun dvou keřů lísky bylo „dílčím skutkem“, který nebyl součástí obžaloby, tedy že nalézací soud porušil totožnost skutku a že tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení (dříve i vznesení) obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. Tzn 12/94).

Nejvyšší soud k tomuto uvádí, že ořezání dvou lísek nebylo samostatným skutkem ani dílčím útokem pokračujícího trestného činu. Ohledně všech dřevin se jednalo o jediné jednání, které naplňovalo skutkovou podstatu jednoho trestného činu, kdy tento trestný čin byl spáchán na tomtéž místě a v tutéž dobu. Podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně obviněný „nechal provést ořez dřevin poškozeného“, kdy následkem tohoto jednání bylo poškození tří vzrostlých lip a dvou keřů lísky. Za daných podmínek a okolností tak zjevně nelze sjednání a provedení ořezu dřevin dále členit na jednotlivé útoky, kdy poškození každého konkrétního stromu či keře by se považovalo za zvláštní skutek, ale musí být toliko bráno jako jedno souvislé jednání s jedním následkem. Jestliže tak nalézací soud oproti podané obžalobě rozšířil popis skutku o uvedené lísky, rozšířil tím rozsah následku při jinak totožném jednání spočívajícím stále v tom, že obviněný nechal bez povolení provést ořez dřevin poškozené společnosti (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1480/2006). Zároveň je nutno souhlasit s argumentací státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kdy k výraznému rozšíření popisu následku nebo zpřísnění právní kvalifikace brání jen všeobecný zákaz rozhodnutí překvapivých, tedy rozhodnutí, která nevytvářejí dostatečný prostor pro obhajobu obviněného. Takovéto překvapení však sám obviněný vyloučil tím, že ve svém mimořádném opravném prostředku jasně uvedl, že i ořez dvou lísek byl předmětem jeho trestního stíhání i dokazování v přípravném řízení. Obviněný tak od počátku svého trestního stíhání věděl, že jsou mu kladeny za vinu ořezy všech dřevin včetně dvou lísek.

Dále obviněný vytýká soudům nižších stupňů, že škoda, kterou způsobil na dřevinách poškozené společnosti, byla vypočítána špatným způsobem, resp. špatnou metodou, a že měla být vypočítána podle vyhlášky č. 441/2013 Sb., která je prováděcím předpisem k zákonu č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku a o změně některých dalších zákonů.

Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že: „ … při zjišťování výše škody způsobené na věci se vychází z obecných kritérií podle § 137 tr. zákoníku. Byla-li škoda způsobena na jiném majetku než jsou věci, popřípadě na některých specifických věcech (např. nemovitostech, cenných papírech), vychází se rovněž z ceny majetku v době a místě činu, přičemž tato cena se určí podle zvláštních předpisů, zejména podle zákona č. 151/1997 Sb. a podle jeho prováděcí vyhlášky“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 5 Tdo 141/2012). Otázce metodologie a způsobu výpočtu způsobené škody se věnovalo i trestní kolegium Nejvyššího soudu, které ve svém stanovisku ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. Tpjn 304/2005, publikovaného pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr., uvedlo: „Rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením tedy přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru ve srovnání s celkovou cenou poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. poničení kapoty motorového vozidla, rozbití jeho oken, světlometů apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením.“. Postup podle oceňovacího zákona č. 151/1997 Sb. omezil Nejvyšší soud ve své judikatuře poté pouze na adhezní řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 5 Tdo 573/2018). Stanovení výše škody znalcem podle § 137 tr. zákoníku, bez použití oceňovacích předpisů preferoval Nejvyšší soud i ve svém usnesení ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. 6 Tdo 4/2019.

Podle samotné důvodové zprávy k § 1 zákona č. 151/1997 Sb. má oceňování podle tohoto zákona sloužit tam, kde nelze užít ceny sjednané a to zejména k účelům daňovým a dalším spíše administrativním, jak správně uvádí státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného. Podle důvodové zprávy je zřejmé, že zákonodárce nepředpokládal, že by bylo užíváno oceňovacích předpisů i ke stanovení škody v trestním řízení, zvláště pak, když tr. zákoník ve svém § 137 obsahuje „vlastní oceňovací způsoby“, a když tr. zákoník v tomto ani ve svém jiném ustanovení na žádné oceňovací předpisy neodkazuje.

Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší soud považuje používání oceňovacích předpisů v trestním řízení za přiléhavé ve zcela výjimečných případech, kde nelze výši škody určit podle § 137 tr. zákoníku ve smyslu citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu. Projednávaná věc ovšem takovým mimořádným případem není. Nelze ale ani vycházet z teze obviněného, že poškozené stromy byly součástí pozemku, na jehož ceně by se jejich případné nevhodné ořezání či úplné pokácení nijak neprojevilo. V posuzovaném případě proto bylo postupováno správně, pokud při stanovení výše způsobené škody bylo vycházeno z tzv. nákladové metody.

Je zřejmé, že vzrostlé stromy, o něž se v posuzovaném případě jedná, koupit nelze. Bylo proto nutno vycházet z účelně vynaložených nákladů na uvedení věci v předešlý stav. Metoda výpočtu způsobené škody, kterou zvolil soudní znalec, tak na základě výše uvedených závěrů zcela vychází z požadavků, které na ni klade tr. zákoník. Soudní znalec ve svém posudku jasně uvedl, že vyčíslení škody způsobené ořezáním kvalitních, plně funkčních korun stromů vychází z procentuálního rozsahu ořezu koruny a následně její možné regenerovatelnosti. K tomu využil metodiku fakulty agrobiologie ČZU. Stejně tak konstatoval, že regenerace a následné zapěstování korun si vyžádá nemalé prostředky, jelikož se jedná o zjevné poškození stromu, kdy k tomu, aby při vichru nedošlo k rozlomení či vylomení vrcholové části koruny či větví, bude nutno zhruba každých pět let provádět řez a údržbu, což vyvolá velké finanční náklady na udržování koruny v bezpečném stavu. Není tak ani vyloučeno, že bude vynucena likvidace jednotlivých stromů. K samotnému výpočtu způsobené škody použil dokonce dvě metody, podle kterých se výše způsobené škody lišila cca o 10 000 Kč, přičemž soud prvního stupně správně ve smyslu zásady in dubio pro reo konstatoval, že vycházel z metody A, jelikož je pro obviněného příznivější, ale žádným jiným zásadním způsobem se závěry obou metod od sebe nelišily.

Tímto způsobem vznesenou námitku obviněného tak sice lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale v konkrétním případě na základě výše uvedeného se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak naopak neodpovídá námitka obviněného, v níž nesouhlasí s výší uloženého trestu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Proto ani námitku poukazující jen na nesouhlas s uložením trestu není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat v řízení o dovolání. Přitom v posuzované trestní věci soudy nižších stupňů věnovaly náležitou pozornost otázce přiměřenosti a druhu trestu (viz body 38 až 40 odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9). Nalézacím soudem byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 25 denních sazeb po 4 500 Kč, tedy celkem 112 500 Kč, což se žádným způsobem nevymyká ze zákonného rozpětí uvedeného v § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak konstatuje, že takto uložený trest plně odpovídá jak okolnostem případu, tak osobním poměrům a zejména možnostem nápravy obviněného a nejedná se žádným způsobem o trest nepřiměřeně přísný. Skutečnost, že obviněnému byla vedle něj uložena i povinnost uhradit poškozené společnosti způsobenou škodu ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř., nehraje při stanovení druhu a výše trestu žádnou zásadní roli. Tato mu byla uložena v rámci tzv. adhezního řízení, které má za úkol již v trestním řízení uložit obviněnému povinnost nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil, pokud je tato dostatečným způsobem prokázána, a nezatěžovat tak nadbytečně soudy vedoucí řízení v občanskoprávních věcech, kde by poškozený musel následně obviněného o tuto náhradu škody žalovat. Jedná se tak o zcela jiný druh sankce a není možno, aby výše náhrady škody, kterou má obviněný uhradit k rukám poškozeného, nějakým kategorickým způsobem ovlivňovala úvahy ohledně uložení konkrétního druhu či výše trestu.

Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v dovolání buď vůbec nenaplňují deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř., a pokud tak tomu výjimečně bylo, tak tyto byly shledány jako zjevně neopodstatněné, bylo dovolání obviněného V. S. v konečné výsledku odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto rozhodnutí pak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 5. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru