Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 470/2017Usnesení NS ze dne 10.05.2017Podvod podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku

HeslaPodvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.470.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 470/2017-27

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2017 dovolání obviněné I. O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 7 To 376/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 58/2015, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3 T 58/2015, byla obviněná I. O. uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že

poté, co se dozvěděla o pohledávce z nesplaceného úvěru poskytnutého společností ACM Česká republika, a. s., bratrovi poškozené D. P., která zde ručila svou nemovitostí na adrese Ž. , P., zapsanou na listu vlastnictví č. ....., pro katastrální území Č., okres P., začala s poškozenou jednat o řešení této pohledávky a přesvědčila ji k prodeji jejího domu mimo jiné i mylnou informací, že hrozí exekuce od společnosti BEMTAX, ačkoli v té době tato společnost nebyla majitelem pohledávky, neboť tou byla firma UNIDEPT, a tvrdila jí, že jedinou možností, jak se vyhnout této exekuci, je získat potřebné prostředky prodejem uvedené nemovitosti, přičemž zneužila u poškozené její duševní indispozice, o které věděla, neboť s poškozenou jednala i během její hospitalizace v PN Bohnice, a krátce po propuštění poškozené odsud ji dne 22. 4. 2014 přiměla, v úmyslu se obohatit, k podpisu kupní smlouvy, v níž ji uvedla v omyl tím, že kupní cena bude převedena na účet prodávajícího, kde ale záměrně napsala účet firmy ORPI, s. r. o., jíž v té době byla jednatelkou, a to v úmyslu, aby s těmito finančními prostředky mohla následně svévolně nakládat, k čemuž také došlo, čímž způsobila tímto podvodným jednáním poškozené D. P. škodu ve výši 4.269.000 Kč.

Za to byla obviněná podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu jí byla současně uložena povinnost uhradit poškozené D. P. škodu ve výši 4.269.000 Kč.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3 T 58/2015, podali odvolání státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 i obviněná I. O. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 7 To 376/2016, tak, že z podnětu odvolání podaného státním zástupcem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněné při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků a podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradila škodu trestným činem způsobenou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn, přičemž odvolání obviněné bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 7 To 376/2016, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítla, že nebyla zachována totožnost skutku, a to z důvodu zcela jiného způsobu vymezení skutku v podané obžalobě a v odsuzujícím rozsudku, nadto byl skutek nesprávně právně kvalifikován. Popírá, že by z její strany zazněla nepravdivá informace o hrozící exekuci od společnosti BEMTAX a není důležité, od koho exekuce hrozila. V této souvislosti zmínila existenci exekučního titulu v podobě rozhodčího nálezu a na možnost věřitele domáhat se soudního prodeje zástavy. Poškozená podle dovolatelky disponovala přesnými informacemi, neboť exekuce by byla uvedena v katastru nemovitostí. Tato část vymezení skutku podle dovolatelky je v rozporu s hmotným právem (občanským soudním řádem, exekučním řádem a občanským zákoníkem), jelikož se nejedná o nic, co by bylo v rozporu s trestním zákoníkem ani jinými právními předpisy. Obviněná na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že nemohla vědět o duševní indispozici poškozené, přičemž zdůrazňuje, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 12. 2015 bylo rozhodnuto, že se způsobilost poškozené k právním úkonům neomezuje. Z toho je zřejmé, že tato část rozsudku je v rozporu s hmotným právem. Napadá jako nesprávné skutkové zjištění, že poškozenou uvedla v omyl tvrzením, že kupní cena bude převedena na účet prodávající. Poškozená podle dovolatelky velmi dobře věděla, že peníze mají být zaslány na účet společnosti ORPI, a to už proto, že sama účtem nedisponovala. Podle dovolatelky šlo o ústní smlouvu o úschově. Nemohla být proto poškozená uvedena v omyl. Podle obviněné soud ignoroval oprávnění subjektů sjednat smlouvu ústně a v této souvislosti cituje ustanovení § 559 a § 560 občanského zákoníku. Skutečnost, že měla disponovat s prostředky zaslanými na účet společnosti, v níž byla jednatelkou, neodpovídá skutkové podstatě trestného činu podvodu, ale spíše trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku.

Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Námitku týkající se porušení zásady totožnosti skutku pokládá za námitku ryze procesní, a proto formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Další námitky jsou dle jeho názoru svým obsahem převážně námitkami skutkovými. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle názoru státního zástupce podřadit pouze námitku, podle níž popis skutku ve skutkové větě rozsudku odpovídá spíše popisu trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, avšak nepovažuje ji za důvodnou. Právní kvalifikace trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku by byla namístě v případě, že by předmětné finanční prostředky byly obviněné legálním způsobem svěřeny. Ze skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě však vyplývá, že finanční prostředky se dostaly do dispozice obviněné v důsledku v omylu provedené majetkové dispozice poškozené P., přičemž tento omyl obviněná podáváním nepravdivých informací vyvolala nebo minimálně využila. Takovémuto skutkovému zjištění plně odpovídá právní kvalifikace trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

Na základě shora specifikovaných skutečností proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněná v dovolání deklarovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyšší soud připomíná, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu. V jeho průběhu soud musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřadit výhrady, jimž obviněná zpochybňuje provedené důkazy či jejich hodnocení. Jedná se předně o námitky, v rámci kterých tvrdí, že z její strany nezazněla nepravdivá informace o hrozící exekuci od společnosti BEMTAX. V průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že poté, co se obviněná dozvěděla o pohledávce za poškozenou, si připravovala podmínky pro získání pohledávky pro firmu BEMTAX a následně pro firmu ORPI, jejíž byla jednatelkou. S poškozenou jednala o řešení dané pohledávky a přesvědčila ji k prodeji nemovitosti specifikované ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, a to mimo jiné i mylnou informací o hrozící exekuci od společnosti BEMTAX. V této souvislosti obviněná připouští, že i kdyby tuto informaci poškozené sdělila, tak že exekuce jednoznačně hrozila. Považuje přitom za nedůležité, od koho exekuce hrozila, a dle jejího názoru poškozená měla přesné informace, neboť případná exekuce by byla uvedena v katastru nemovitostí. K tomu je nutno uvést, že obecně poškozený může být uveden v omyl ve smyslu ustanovení § 209 tr. zákoníku i v případě, má-li možnost zjistit skutečný stav věci (např. z katastru nemovitostí apod.). Současně také nelze zaměňovat hrozbu exekucí a reálným exekučním titulem.

Povýtce skutkový charakter má také námitka obviněné, že nemohla vědět o duševní indispozici poškozené a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 12. 2015 bylo rozhodnuto, že se neomezuje způsobilost k právním úkonům poškozené. S touto obhajobou obviněné se vypořádal již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat. Podle učiněných skutkových zjištění byla obviněná zcela jasně srozuměna s tím, že zdravotní stav poškozené vylučuje, aby tato realizovala jakékoliv zásadní právní úkony (právní jednání). Plnou psychickou dispozici poškozené k právnímu jednání nelze dovozovat z faktu, že její způsobilost k právním úkonům nebyla soudem omezena.

Irelevantní z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou i námitky, podle kterých poškozená měla vědět, že peníze mají být zaslány na účet společnosti ORPI, a to na základě ústně uzavřené smlouvy o úschově. Provedené důkazy tyto námitky jednoznačně vyvracejí se závěrem, že mezi obviněnou a poškozenou žádná smlouva o úschově uzavřena nebyla, a to ani písemně, ani ústně.

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu není pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřaditelná ani námitka, že popis skutku obsažený v obžalobě se neshoduje doslovně s popisem skutku v soudním rozhodnutí (námitka totožnosti skutku). Přesto Nejvyšší soud pokládá za potřebné připomenout, že zásada zachování totožnosti skutku je upravena v ustanovení § 220 odst. 1 tr. řádu. Teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obviněného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku.

Obecně je skutek charakterizován jednáním a následkem, přičemž totožnost skutku bude zachována v případě úplné shody jednání při rozdílném následku, dále v případě úplné shody následku při rozdílném jednání, ale i v případě jen částečné shody jednání nebo následku, musí ovšem jít o shodu v podstatných okolnostech, které jsou relevantní pro právní kvalifikaci činu. Zachování totožnosti skutku nebrání změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání zůstala nedotčena.

Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že ze srovnání popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku a popisu obsaženého v obžalobě státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 vyplývá, že byť se popis vymezeného jednání v některých částech liší, v obou případech se jednalo o klamavé jednání obviněné vůči poškozené v souvislosti s prodejem předmětné nemovitosti. Plná shoda je pak ve vymezeném následku (tj. způsobení škody ve výši 4.269.000 Kč poškozené P.). Byla tedy dána úplná shoda následku a přinejmenším částečná shoda jednání, není proto sporu o tom, že totožnost skutku v posuzované věci zachována byla.

Právně relevantně byla uplatněna z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitka, že předmětné jednání mělo být kvalifikováno spíše jako trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, jehož zákonné znaky dle dovolatelky vykazuje. Nejvyšší soud však shledal tuto námitku neopodstatněnou.

Trestného činu podvodu podle ustanovení § 209 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spáchání konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Může se stát lstí, ale také může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2053 s.).

Trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 206 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Přitom cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (držení nebo dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2008 s.).

Z porovnání citovaných ustanovení je zřejmé, že v dané věci nebyly finanční prostředky poškozenou obviněné svěřeny legálním způsobem, ale naopak se dostaly do dispozice obviněné v důsledku omylu, který obviněná vyvolala podáním nepravdivých informací. Zjištěný a popsaný skutek byl proto důvodně právně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, jehož skutkovou podstatu obviněná svým protiprávním zaviněným jednáním naplnila.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněné I. O. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 10. 5. 2017

JUDr. Danuše Novotná

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru