Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 43/2021Usnesení NS ze dne 27.01.2021

HeslaIn dubio pro reo
Podvod
Provádění důkazů
Skutek
Subjektivní stránka
Subsidiarita trestní represe
Výrok rozhodnutí
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.43.2021.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 43/2021-351

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání obviněného Z. O., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 14 To 251/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 54/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 1 T 54/2020, byl obviněný Z. O. (dále jen obviněný, popř. dovolatel), uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

v přesně nezjištěné době od 1. 11. 2018 do 3. 12. 2018 ve Věznici XY, ulici XY č. p. XY, na oddíle "XY", v době výkonu trestu odnětí svobody, se záměrem získat finanční prostředky na uhrazení svého dluhu vůči M. P., narozenému XY, jednal s poškozeným spoluvězněm D. D., narozeným XY, s cílenou nepravdivou záminkou zajištění rehabilitací v Rehabilitačním centru v Hradci Králové spojených s přerušením výkonu trestu odnětí svobody, a od poškozeného takto vylákal finanční hotovost ve výši 30 000 Kč, zaslanou na jím určený bankovní účet číslo XY vedený u Komerční banky, a. s., disponentky M. B., narozené XY, kdy uvedenou částku ve výši 30 000 Kč na žádost poškozeného D. D. podle pokynů obžalovaného dne 3. 12. 2018 vložila v hotovosti matka poškozeného Z. D., narozená XY, prostřednictvím Komerční banky, a. s., na označený bankovní účet, přičemž obžalovaný od počátku svého jednání věděl, že žádné rehabilitace ve zdravotnickém zařízení spojené s přerušením výkonu trestu odnětí svobody pro poškozeného není schopen zajistit, a vylákanou finanční hotovost použil na úhradu svého dluhu vůči M. P., narozenému XY, čímž poškozenému D. D., narozenému XY, záměrně způsobil škodu ve výši 30 000 Kč.

2. Za uvedený trestný čin podvodu uložil Okresní soud v Pardubicích obviněnému podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému D. D., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici XY, na náhradě škody částku 30 000 Kč.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 1 T 54/2020, podal obviněný odvolání, které směřovalo do všech jeho výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 14 To 251/2020 tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítnul.

2.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 14 To 251/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Následně dovolatel uvádí, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou založena na extrémním rozporu mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy. Současně naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje v nedostatečné formulaci výroku o vině, když zároveň soudům vytýká absenci naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu zdůrazňuje, že se nepokusil úmyslně podvést poškozeného D. Dovolatel odmítá svou vinu a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 172/2001 vyslovuje přesvědčení o porušení zásady in dubio pro reo. Podle jeho názoru provedené důkazy jejich vinu neprokazují.

6. Namítá, že k odsouzení jeho osoby došlo pouze na základě podání vysvětlení údajného poškozeného a údajných svědků. Postrádá argumentaci, proč bylo jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin podvodu, když z provedeného dokazování nevyplývají skutečnosti, že by tento přečin spáchal. Má za to, že v dané věci stojí jeho tvrzení proti tvrzení poškozeného, přičemž uvádí, že důrazně zpochybňuje věrohodnost označených svědků. Soud prvního stupně se nevypořádal s výpověďmi D., G., Z. a F. z přípravného řízení a u hlavního líčení, když tyto se rozcházely v tom, z jakých důvodů poškozený peníze poslal, jakožto i v časových postupech.

7. Domnívá se, že orgány činné v trestním řízení zcela pochybily, když se neřídily zásadou subsidiarity trestní represe, přičemž odkazuje na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Má za to, že v posuzované věci je prakticky suplováno občanskoprávní řízení řízením trestním. I za situace, kdy by připustil, že má vrátit poškozenému částku ve výši 30 000 Kč, tento po něm předmětné finanční prostředky nevymáhal, ani nepodal žalobu. Poškozený D. se tak snaží suplovat svoji pasivitu v občanskoprávním řízení řízením trestním. Trestní řízení však nemá nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti účastníka při ochraně vlastních práv. Je na každém, aby chránil svá práva. Posuzované jednání proto považuje za občanskoprávní vztah a při respektování zásady subsidiarity trestní represe nemělo být trestní řízení vůbec zahájeno.

8. Dovolatel současně podal s odkazem na stanovisko Unie obhájců České republiky č. 2/2020, k ochraně vězňů během koronavirové pandemie, podnět k odložení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř.

9. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle § 265k odst. 1 tr. ř. ruší napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 14 To 251/2020, jakožto i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 1 T 54/2020, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

10. Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 26. 11. 2020 (viz č. l. 331). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

3.

Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

4.

Důvodnost dovolání

12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

13. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

14. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Proto se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán s výjimkou extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkových stavem. Povahu právně relevantních námitek tedy nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

16. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když namítá porušení zásady subsidiarity trestní represe a absenci subjektivní stránky, resp. že se nepokusil úmyslně podvést poškozeného, byť ve vztahu k této námitce s velkou dávkou tolerance. Zdánlivě právně relevantně uplatnil obviněný námitku stran nenaplnění objektivní stránky trestného činu, když ovšem fakticky k této námitce neuvádí žádnou argumentaci. Zcela mimo zvolený dovolací důvod stojí námitky chybné formulace výroku o vině a nevěrohodnosti svědků. Rovněž námitku porušení principu in dubio pro reo a tvrzenou existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a právními závěry z těchto zjištění vyvozenými nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Všechny tyto uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí poškozeného a svědků G., Z. a F. Na základě uvedeného následně vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů a jsou tedy mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu, ale i jiného dovolacího důvodu. Dovolacím důvodem nejsou totiž námitky proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že primárně nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí s výjimkou případu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

17. Ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud za potřebné obecně uvést, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale nezbytné zdůraznit, že pro naplnění tohoto dovolacího důvodu nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

18. Obviněný konkrétně existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. Uvedený soud ve věci provedl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy navržené obhajobou s výjimkou navrhovaného výslechu svědka K., kdy ovšem svůj postup řádně zdůvodnil (bod 43. rozsudku), takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně obhajobu obviněného hodnotil v kontextu ostatních provedených důkazů, zejména z pohledu výpovědi poškozeného D., svědků G., F., Z. a dalších provedených důkazů. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz body 14. – 49. rozsudku). V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soud prvního stupně závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi poškozeného D., jak se snaží naznačit dovolatel, ale i na ostatních provedených důkazech, které hodnotí, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Soud druhého stupně se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když se ovšem nespokojil pouze s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, ale své úvahy řádně rozvedl z pohledu námitek obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou totožné s námitkami, které uvedl v rámci podaného dovolání (viz str. 3-6 usnesení soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné.

19. Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného. Dovolatel předně namítá, že jeho odsouzení stojí na podaných vysvětleních údajného poškozeného (D.) a údajných svědků (G., Z. a F.). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud nevycházel z podaných úředních záznamů o podaných vysvětleních těchto svědků učiněných v přípravném řízení, což by ani nemohl, neboť obviněný nesouhlasil s přečtením těchto úředních záznamů u hlavního líčení (§ 211 odst. 6 tr. ř.), nýbrž tyto svědky sám u hlavního líčení za přítomnosti obhájce obviněného (obviněný požádal o konání hlavního líčení v nepřítomnosti) a státního zástupce vyslechnul. Již z tohoto pohledu je jeho argumentace lichá. Svědek F. byl sice vyslechnut mimo hlavní líčení, avšak za účasti obhájce a státního zástupce a tato jeho výpověď byla u hlavního líčení přečtena podle § 211 odst. 1 tr. ř. za souhlasu obviněného a státního zástupce, takže k porušení práv obviněného nedošlo. Pokud jde o úřední záznamy o podaných vysvětleních z přípravného řízení, soud vycházel toliko z úředních záznamů o podaných vysvětleních, které učinili svědci B., P., T. a D., přičemž státní zástupce a obviněný výslovně podle § 211 odst. 6 tr. ř. souhlasili s přečtením těchto úředních záznamů (viz protokol z hlavního líčení ze dne 23. 6. 2020 na č. l. 232). Postupu soudu prvního stupně tak v tomto směru nelze nic vytknout a tento odpovídá zcela zákonu.

20. Nelze se ztotožnit ani s názorem dovolatele, podle něhož se prvoinstanční soud nedostatečně vypořádal s výpověďmi svědků a poškozeného, konkrétně s drobnými rozpory v těchto výpovědích. Naopak se sluší poznamenat, že nalézací soud otázce posouzení odchylek v jejich výpovědích a rozporům mezi výpověďmi svědků a obviněného věnoval mimořádnou pozornost. Nejvyšší soud pro stručnost v tomto směru odkazuje na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým se zcela ztotožnil, a ve kterém se soud vypořádal s případnými rozdíly či rozpory ve výpovědích, jakožto i s rozpory mezi výpověďmi svědků a obviněného (viz body 14. – 18., 24. – 26., 29. – 38. rozsudku).

21. V návaznosti na uvedené a s ohledem na námitku obviněného týkající se posouzení věrohodnosti svědků D., G., Z. a F. je třeba zdůraznit, že prvoinstanční soud se velice podrobně zabýval i posouzením otázky věrohodnosti svědků, když si byl nepochybně vědom jednak skutečnosti, že většina svědků jsou osoby, které se dostaly do konfliktů se zákonem, což jistým způsobem může vést k nutnosti větší obezřetnosti při posuzování věrohodnosti jejich výpovědi a skutečnosti, že ke skutku mělo dojít v určitém specifickém prostředí (viz bod 14. – 18., 24. – 26., 29. – 32. rozsudku soudu prvního stupně). Následně dospěl k závěru, že výpověď poškozeného je věrohodná, když zdůraznil její spontánnost, zjevnou nenaučenost, zásadní obsahovou bezrozpornost a to, že má korespondující charakter s ostatními důkazy. Sluší se ještě poznamenat, že výpověď svědka G. sice nebyla v určitých částech shledána tímto soudem jako věrohodná, ovšem tento závěr nemohl vést k závěru o nevěrohodnosti výpovědi poškozeného, když soud svůj závěr o věrohodnosti poškozeného postavil na velmi pečlivém hodnocení všech provedených důkazů, přičemž nepominul i jisté časové nesrovnalosti ve výpovědích svědků, které jsou ovšem u výpovědí poskytovaných se značnou časovou prodlevou obvyklé. Tento soud se v souvislosti s věrohodností svědků zabýval i obviněným namítanou možností ovlivňování svědků např. pomocí kupování věcí ze strany poškozeného, jakožto i jejich případnými závislostmi na alkoholu či lécích. Nalézací soud se věnoval i hodnocením verze skutkového děje uváděné obviněným, přičemž obhajobu dovolatele v tomto směru vzal za vyvrácenou. S tímto závěrem soudu prvního stupně se plně ztotožnil i soud odvolací (viz str. 3-4 usnesení). Dovolací soud pro stručnost ještě uzavírá, že posuzování věrohodnosti svědků nepřísluší obviněnému nýbrž soudu.

22. Obviněný dále uplatnil námitku ohledně nenaplnění objektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo naznačeno, tuto námitku uplatnil dovolatel jen zdánlivě právně relevantně, když žádnou odpovídající argumentaci k této námitce neuvádí. Námitku tak uplatnil pouze formálně, a proto se jí Nejvyšší soud nezabýval. V tomto směru se sluší poznamenat, že není úkolem dovolacího soudu si dovolací argumentaci obviněného domýšlet, když právně fundovanou argumentaci má právě zajistit povinné zastoupení obviněného v dovolacím řízení advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. V souvislosti s namítanou nedostatečnou formulací výroku o vině, kdy podle obviněného výrok neobsahuje konkrétní skutková zjištění, jež by naplňovala všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, je třeba říct následující. Předně tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když skutek je institut procesního práva. Přesto není pochyb o tom, že skutek, tak jak je vymezen ve skutkové větě výroku o vině daného rozsudku vykazuje všechny znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu. Popis skutku ve stručnosti uvádí, že obviněný pod nepravdivou záminkou zajištění rehabilitací v Rehabilitačním centru v Hradci Králové spojené s přerušením výkonu trestu odnětí svobody, od poškozeného vylákal finanční hotovost ve výši 30 000 Kč, přestože od počátku věděl, že žádné rehabilitace ve zdravotnickém zařízení včetně přerušení trestu není schopen zajistit, čímž záměrně způsobil poškozenému škodu ve výši 30 000 Kč. Uvedené jednání jednoznačně zahrnuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, neboť je jasné, čím obviněný uvedl poškozeného v omyl (nepravdivou informací týkající se jeho schopností zajistit rehabilitace a následného přerušení výkonu trestu), když takto dovolatel svým jednáním obohatil sám sebe, přičemž je i nepochybné jaká byla výše způsobené škody. Soudu prvního stupně tak stran formulace skutkové věty výroku o vině nelze nic vytknout, když i díky podrobnému uvedení jednotlivých okolností nemůže být skutek zaměněn s jiným.

24. Za právně relevantně uplatněnou lze považovat námitku týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, když dovolatel namítá, že se nepokusil úmyslně podvést poškozeného, byť s jistou dávkou tolerance. Je tomu tak proto, že otázka zavinění se vztahuje k předpokladům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Předně je nezbytné uvést, že vlastní dovolací argumentace obviněného je velmi kusá. Za takové situace se může Nejvyšší soud s dovolací argumentací vypořádat toliko obecně (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), když není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, neboť jak již bylo naznačeno, právně fundovanou argumentaci v rámci dovolání zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

25. Obecně lze uvést, že zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a chápeme jej, jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, jež musí být dán v době činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 212 s). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15) a nedbalost (§ 16). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

26. Přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formu zavinění podle § 15 tr. zákoníku, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

27. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného, když byl vázán a vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Předně je možno konstatovat, že soudy nižších stupňů věnovaly ve svých rozhodnutích otázce zavinění náležitou pozornost (srov. bod 39., 49. rozsudku soudu prvního stupně, str. 6 usnesení soudu druhého stupně), přičemž dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil a na jejich závěry odkazuje.

28. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování jasně vyplývá závěr, že dovolatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, v posuzované věci zájem na ochraně cizího majetku. Úmysl uvést poškozeného v omyl, vylákat z něj takto peníze a obohatit se tak na jeho úkor je z jednání dovolatele evidentní, když tento využil neznalostí poškozeného ohledně předpokladů přerušení výkonu trestu a pod smyšlenou záminkou zajištění rehabilitací v rehabilitačním centru v Hradci Králové a s tím souvisejícím přerušením výkonu trestu vylákal od poškozeného finanční obnos ve výši 30 000 Kč (jež měl sloužit k urychlení vyřízení rehabilitací v Hradci Králové a následného přerušení výkonu trestu), přičemž od počátku obviněný věděl, že není schopen pro poškozeného rehabilitace s přerušením výkonu trestu odnětí svobody zařídit, takže peníze, které od poškozeného vylákal neměl nikdy v úmyslu použít na prezentovaný účel, ale použil je na úhradu vlastního dluhu vůči věřiteli M. P. V jednání obviněného lze proto jednoznačně shledat přímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když ve vztahu k následku porušení zájmu chráněného zákonem (majetek – peněžní prostředky – poškozený) chtěl takové porušení způsobit.

29. Obviněný dále uplatnil právně relevantně námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe. Z pohledu zvolené dovolací argumentace týkající se subsidiarity trestní represe je třeba zdůraznit, že námitka týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky poukazuje na skutečnost, že uvedené jednání považuje za soukromoprávní vztah a má za to, že spory z tohoto vztahu mají být řešeny soukromoprávní cestou.

30. Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

31. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

32. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“

33. V posuzovaném případě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku nebylo na místě, když jednání obviněného nese od počátku všechny znaky promyšleného podvodného jednání. Nelze opomenout ani to, že dovolatel svým jednáním nezpůsobil škodu v bagatelní výši, když poškozenému způsobil škodu ve výši 30 000 Kč, která v době spáchání několikanásobně přesahovala škodu nikoliv nepatrnou. Obviněný se také podvodu dopustil opakovaně jako tzv. speciální recidivista, a dokonce se trestného činu dopustil ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž ve výkonu se nachází již potřetí. Lze tedy uzavřít, že jednání obviněného se nevyznačuje žádnými výjimečnými okolnostmi, pro které by nebylo namístě jednání obviněného posoudit jako trestný čin. Naopak obviněný nepochybně zneužil jisté naivity poškozeného, který je i výrazně zdravotně indisponován, takže mohl předpokládat, že by mohlo dojít k jeho umístění do rehabilitačního centra z důvodu jeho nedobrého zdravotního stavu, a to zejména za situace, kdy samotný obviněný byl skutečně po jistou dobu v rehabilitačním centru umístěn. V dané věci považuje Nejvyšší soud za nutné ještě zdůraznit, že zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když se poškozený, na jehož úkor byl trestný čin spáchán, může nápravy domáhat občanskoprávní cestou. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017). O takovou situaci se v dané věci ze shora uvedených důvodů nejednalo. Proto lze považovat argumentaci obviněného za zjevně neopodstatněnou.

34. K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Proto tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).

35. Přesto je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.

36. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

37. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

38. Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání učinil podnět k odložení výkonu rozhodnutí, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 1. 2021

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru