Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 43/2020Usnesení NS ze dne 29.01.2020Krádež

HeslaKrádež
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.43.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 205 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 43/2020-369

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného M. A., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 7 To 170/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 43 T 60/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 43 T 60/2018, byl obviněný M. A. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 3. 7. 2016 v době od 10:20 hodin do 11:37 hodin, na čerpací stanici společnosti Chemis engine a.s., na ulici XY v obci XY, okres Brno-venkov, vědomým a neoprávněným odběrem odcizil 902,49 litrů motorové nafty v celkové hodnotě 23 587 Kč tím způsobem, že načerpal prostřednictvím dvou tankovacích pistolí téhož výdejního stojanu do kontejnerové automobilové nástavby motorovou naftu v celkovém množství 4 142 litrů o celkové prodejní ceně 107 945,39 Kč, přičemž si byl vědom a využil toho, že v důsledku technické závady ventilu u výdejního stojanu č. 1 a za pomoci manipulace s tankovacími pistolemi, vydává tankovací pistole č. 1 motorovou naftu, aniž bylo vydané množství zaznamenáno počitadlem stojanu a pokladním systémem čerpací stanice, kdy rozdíl v množství natankované a zaznamenané motorové nafty zatajil obsluze čerpací stanice a uhradil pouze 3 239,51 litrů motorové nafty o ceně 84 607,26 Kč, tímto svým jednáním způsobil poškozené společnost Chemis engine a.s., IČO 262 16 671, škodu ve výši 23 587 Kč.“

Za uvedené jednání byl obviněný M. A. odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 5 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 400 Kč, tedy celkem 40 000 Kč.

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému stanoven pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Chemis engine a. s., IČO 262 16 671, sídlem U Splavu 1448, 684 01 Slavkov u Brna, škodu ve výši 23 587 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 43 T 60/2018, podal obviněný M. A. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 7 To 170/2019, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 7 To 170/2019, podal následně obviněný M. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy obou stupňů. V této souvislosti argumentoval, že výrok o vině je postaven jen na pochybné a nepravdivé výpovědi svědka poškozeného. Žádný jiný důkaz nebyl proti dovolateli uplatněn. Dokazování však nelze postavit pouze na nepodložených tvrzeních zaměstnance a manažera poškozeného J. H., listinných důkazech vytvořených poškozeným a na dohadech, kdy, kde, zda a hlavně jakým způsobem se dovolatel mohl dopustit daného jednání. Dále uvedl, že mu nebyl a ani nemohl být prokázán úmysl, neboť obviněný v dobré víře za účelem natankování pohonných hmot navštívil čerpací stanici, započal tankovat pohonné hmoty do nádrže o objemu 4.000 litrů. V průběhu tankování ze dvou pistolí zjistil, že jedna nefunguje, resp. nevydává pohonné hmoty. Informoval obsluhu, která reaktivovala pistoli zavěšením do stojanu a jejím opětovným zvednutím, jakož i svědkyní potvrzeným resetem stojanu. Po natankování zaplatil a čerpací stanici opustil. Výdej nafty obviněný nemohl ovlivnit, což potvrdil i revizní technik, který uvedl, že zjištění technické závady na pistoli a stojanu je pro zákazníka nemožné. Za podstatnou považuje dovolatel interpretaci revizního technika, který rozporoval sdělení poškozeného, že je vidět, jak z pistole něco teče či ne, a že k obsluze pistole je třeba dvou rukou.

Dovolatel rovněž namítl porušení zásady subsidiarity trestního práva, a to ve světle toho, jak postupoval poškozený. Ten do věci vstoupil až měsíc po natankování zásluhou zjištění revizního technika. Složitou konstrukcí za využití necertifikovaného a nekalibrovaného měřícího zařízení, založeného na tyči vložené do zásobníku PHM a za využití kamerových záznamů s neodpovídajícími časy dospěl k závěru, že dovolatel natankoval do nádrže, která ani nebyla prázdná, 4.142 litrů. Tzn. o 902,49 litrů více, než kolik bylo uhrazeno. Poškozený po zkontaktování obviněného a pokusu o osobní setkání, bez ohledu na to, že disponuje dovolatelem složenými prostředky na přednabité kreditní kartě tyto nevyužil k úhradě (jak by se dalo logicky předpokládat), pohledávku nezapočetl, nezaslal předsoudní výzvu ke splnění ani nepodal civilní žalobu. Naopak využil nátlakového řešení a podal trestní oznámení. Je nepřípustné, aby byl občan a spotřebitel kriminalizován za pochybení vlastníků čerpací stanice a nekvalitní vybavení čerpací stanice.

Jelikož výpověď svědka H. nebyla podepřena jinou skutečností, jde o jasný příklad situace, kdy jediným správným postupem je postup v souladu se zásadou in dubio pro reo. Došlo tedy k porušení této zásady. Provedené důkazy nesvědčí o vině dovolatele a naopak potvrzují jeho nevinu, když v pochybnostech měly být důkazy hodnoceny ve prospěch dovolatele.

Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 43 T 60/2018, a aby věc přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám zprostil obviněného obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že shledat extrémní nesoulad v trestní věci obviněného není možné. Předně je nutno nesouhlasit s tvrzením, že soudy vycházely jen z ojedinělého důkazu, a to výpovědi svědka J. H. Obviněný tak v dovolání toliko prezentoval jinou skutkovou verzi, důkazně nepodloženou a naopak s provedenými důkazy ve věci ve zjevném protikladu, zcela rozdílnou od té, která byla v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. přijata nalézacím soudem. Lze-li tedy hovořit o nějakém extrémním nesouladu, tak jedině v souvislosti s nelogickými závěry, které vykonstruoval dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku. Počínání obviněného na benzínové čerpací stanici totiž absolutně neodpovídá tomu, jak by si počínal běžný zákazník, který by přijel natankovat PHM, nevšiml si po dobu několika minut nefungujícího ukazatele odebrané látky a v domnění, že mu bylo napočítáno odebrání PHM podle skutečného odběru, zaplatil vše, jak měl. Naopak z jeho postupu zachyceného na obrazových záznamech a podloženého i svědecky je zjevné, že na čerpací stanici již přijel se záměrem za část natankovaných PHM nezaplatit, tedy tyto v určitém množství odcizit, minimálně pak tento záměr pojal vzhledem k okolnostem na místě v průběhu čerpání nafty. Ze spáchání skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně usvědčují obviněného zejména obrazové záznamy, dále výpovědi svědků a do jisté míry i listinné důkazy. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně přitom zcela logicky vyplývají z důkazů provedených v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených podle zásad vyjádřených v § 2 odst. 6 tr. ř. a tedy v souladu s jejich skutečným obsahem bez známek jakékoli deformace, včetně povinné reakce na obhajobu uplatněnou obviněným. Soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, na jakých důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení. Za relevantní pak vůbec nelze považovat ani námitku dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo.

Z obviněným uplatněných námitek je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod jen námitka týkající se subsidiarity trestní represe. V případě obviněného se jedná o úmyslnou trestnou činnost. Jednání obviněného nebylo spontánní akcí vynucenou okolnostmi, naopak vykazovalo znaky předem plánovaného a promyšleného postupu. Z vyhodnocení důkazních podkladů taktéž vyplývá, že obviněný v průběhu událostí, když páchání krádeže trvalo několik desítek minut, reagoval na vnější okolnosti a činil kroky vedoucí k znesnadnění odhalení jeho protiprávního postupu. Rovněž výše způsobené škody není nikterak zanedbatelná, neblíží se zákonem určené hranici pro trestnost přisvojení si cizí věci, naopak ji několikrát přesahuje. Způsob jednání obviněného a záměr, který obviněný sledoval, charakterizují posuzovaný skutek jako čin, který výrazně a očividně překročil rámec soukromoprávního vztahu a nabyl ryze kriminální povahy. Jednání obviněného nevykazuje jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně takovou společenskou škodlivost, s ohledem na níž by bylo odůvodněno uplatnění odpovědnosti výhradně.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný M. A. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědi svědka J. H., listinných důkazů a kamerových záznamů) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání obviněný M. A. v podstatě neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav byl nesprávně právně posouzen, pokud byl kvalifikován jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání je jen dalším opakováním obhajoby, kterou obviněný prezentoval v původním řízení a podle které měl v úmyslu pouze natankovat pohonné hmoty, a proto v dobré víře započal (a posléze dokončil) tankování do nádrže o objemu 4 000 litrů. Uvedené námitky obviněného pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný nesouhlasil se způsobem, jak soudy v meritorním rozhodnutí hodnotily provedené důkazy, neboť podle jeho názoru přetrvávaly ve věci pochybnosti a bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Námitka obviněného týkající se porušení uvedené zásady nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Brno-venkov, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají v důkazech odpovídající obsahový podklad. Především tu jsou výpovědi svědků A. M., D. R., J. H. (když soudy neměly žádný reálný důvod k tomu, aby výpovědi svědků považovaly za nepravdivé, nevěrohodné, smyšlené apod.), kamerovými záznamy, kterými byl monitorován prostor příslušné čerpací stanice a rovněž listinnými důkazy (zpráva výrobce nádrže, dokumentace k systému sledování úbytku paliva atd.). Celkově lze konstatovat, že soudy při hodnocení důkazů nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Za tohoto stavu soudy nijak neporušily ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

Námitka obviněného týkající se subsidiarity trestní represe, jak již bylo naznačeno, naplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky uvádí, že trestní právo v daném případě sloužilo pouze jako prostředek k domožení se případného civilního nároku.

Lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

S uvedenou námitkou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“

V dané věci považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na úvahy soudu prvního stupně týkající se společenské škodlivosti jednání obviněného (str. 11 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5-6 usnesení odvolacího soudu). Proto lze konstatovat, že soud prvního stupně se společenskou škodlivostí jednání obviněného zabýval. Soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil a dále je rozvedl.

Jak je uvedeno výše, úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015).

Jednání obviněného kvalifikované jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není ničím snižována. Naopak je zvyšována mimo jiné výší škody několikanásobně překračující hranici škody nikoli nepatrné, je zřejmé, že rezignací na trestní postih by nedošlo k účinnému působení na pachatele trestného činu. Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi ním a poškozeným. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodu, který lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněná námitka je zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. A. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru