Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 428/2020Usnesení NS ze dne 20.05.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Práva obviněného
Právo na spravedlivé soudní řízení
tlumočník
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.428.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g,l) tr. ř.

§ 28 odst. 1,2, 4 tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b.e) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2543/20


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 428/2020-1786

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2020 o dovolání obviněných A. O., nar. XY, bytem trvale XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice a N. Z., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 2 To 84/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 8/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. O. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. Z. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 45 T 8/2019, byl obviněný N. Z. uznán vinným návodem ke zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a k přečinu porušování domovní svobody podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Obvinění A. O. a C. T. byli uznáni vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku spáchaných ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

obžalovaný N. Z., nar. XY, v přesně nezjištěné době od 20.9.2018 do 16.10.2018 v XY úmyslně vzbudil v obžalovaném C. T. rozhodnutí vloupat se do domu na adrese XY, a odcizit z něho peněžní hotovost v částce cca 6.000.000 Kč, které se nacházejí v sejfu, a zlato, to poté, co se obžalovaný N. Z. prostřednictvím odděleně stíhaného S. T., nar. XY, setkal s obžalovaným C. T. a ukázal mu předmětnou nemovitost, když podmínkou obžalovaného N. Z. bylo, že se s dalšími pachateli nechce setkat, a žádal pro sebe podíl na kořisti,

načež obžalovaní C. T., A. O., odděleně stíhaný I. C., nar. XY, a odděleně stíhaný V. S., nar. XY, po předchozí domluvě po dobu několika dní sledovali rodinný dům obývaný poškozenými G. I. a P. G., aby zjistili denní režim majitelů domu, obstarali si kovovou tyč, dvě zdravotní roušky, rukavice, a zároveň průběžně získávali konkrétní informace od obžalovaného N. Z. o tom, kde jsou G. I. a P. G., např. že jsou aktuálně na dovolené, to prostřednictvím S. T., který je předával obžalovanému C. T.,

a dne 16.10.2018 v době od 12:45 hodin do 13:20 hodin v XY, obžalovaný C. T. společně s I. C., nar. XY, hlídali venku před domem, zatímco V. S., nar. XY, společně s obžalovaným A. O., maskováni rouškou, vnikli přes francouzské okno ze zahrady do rodinného domu, kde byla přítomna hospodyně O. M., nar. XY, to tím způsobem, že V. S. nejprve zabránil O. M., která si ho všimla a chtěla dveře zavřít, tím, že do nich zatlačil, následně je odsunul a vešel do domu následován obžalovaným A. O., a poté V. S. O. M. řekl, že pokud nebude klást odpor, zůstane naživu a současně dotyčné pohrozil kovovou tyčí, kterou držel v ruce, dále požadoval sdělit, kde jsou v domě peníze, následně našli ve skříni dva trezory, ve kterých byla uložena mimo jiné i peněžní hotovost ve výši 6.250.0000 Kč, obžalovaný A. O. a V. S. předmětné trezory i s obsahem uložili do tašek a z domu odnesli, kdy před odchodem z domu V. S. spoutal O. M. nohy a ruce za zády a přelepil jí ústa lepicí páskou, kterou mu za tím účelem podal obžalovaný A. O., a dále jí odcizili z kabelky peněžní hotovost ve výši 2.300 Kč, mobilní telefon zn.Samsung Grand Prime, rovněž z kabelky G. I., nar. XY, odcizili mobilní telefon zn. APPLE iPhone SJ, a ku škodě téže poškozené zlatý prsten, poté oba z domu odešli na ulici, kde od nich obžalovaný C. T. a I. C. převzali jeden z trezorů a z místa odešli, následně se C. T., I. C., V. S. a A. O. o odcizené peníze rozdělili stejným dílem, přičemž díl pro obžalovaného N. Z. ve výši 1.000.000 Kč, která měla být předána prostřednictvím S. T., měl při sobě C. T.,

a tímto jednáním způsobili poškozené O. M. škodu ve výši 1900,-Kč na odcizeném mobilním telefonu Samsung GrandPrime a 2300,-Kč odcizením peněžní hotovosti, poškozené G. I. škodu ve výši 6.250.000,-Kč odcizením peněžní hotovosti, škodu ve výši 4.200,-Kč na odcizeném mobilním telefonu zn. Apple iPhone SJ, škodu ve výši 5.000,-Kč na odcizeném zlatém prstenu a škodu ve výši 1.000,-Kč na odcizeném kovovém sejfu, a poškozenému P. G. škodu ve výši 620,-Kč na odcizeném kovovém sejfu.

2. Městský soud v Praze za návod ke zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a návod k přečinu porušování domovní svobody podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému N. Z. podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl tomuto obviněnému podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

3. Městský soud v Praze za zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku spáchané ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku uložil shodně obviněným A. O. a C. T. podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byli tito obvinění pro výkon trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Městský soud v Praze dále uložil těmto obviněným podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil všem obviněným rovněž povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozeným G. I., nar. XY, místo bydliště podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. skryto, částku ve výši 2.810.000 Kč jako náhradu majetkové újmy a O. M., nar. XY, místo bydliště podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. skryto, částku ve výši 2.300 Kč jako náhradu majetkové újmy.

5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 45 T 8/2019, podali všichni tři obvinění odvolání. Obvinění N. Z. a C. T. směřovali odvolání do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný A. O. směřoval své odvolání do výroku o uloženém trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 2 To 84/2019, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k nim

6. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 2 To 84/2019, podali prostřednictvím obhájců dovolání obviněný A. O. a obviněný N. Z.

7. Obviněný A. O. podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění dovozuje z toho, že jeho jednání bylo soudy nižších stupňů nesprávně právně posouzeno, když obviněný má za to, že při hodnocení důkazů soudy postupovaly chybně a následně mu uložily nepřiměřeně přísný trest.

8. Obviněný namítá, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 45 T 8/2019, mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest, a současně zdůrazňuje, že soud druhého stupně měl při ukládání trestu postupovat podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, kdy mu měl uložit trest odnětí svobody pod dolní hranici stanovené trestní sazby. Následně dovolatel rozebírá důvody, na základě kterých měl soud podle jeho názoru snížit výši trestu pod spodní hranici trestní sazby. Připomíná, že od počátku trestního řízení plně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, přičemž poukazuje na skutečnost, že právě díky informacím, které poskytl při výslechu policii, byla celá věc řádně prošetřena, a to v relativně krátké době. Akcentuje své osobní poměry a dovolává se závislosti své přítelkyně a dětí na jeho osobě. Poukazuje na skutečnost, že v Moldávii vedl dosud řádný život. Obviněný je toho názoru, že v jeho případě jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a soudy měly podle tohoto ustanovení postupovat.

9. Dovolatel rovněž vyjadřuje nesouhlas s jeho zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž poukazuje na ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku a zdůrazňuje, že jiný typ věznice na něj bude mít lepší výchovný charakter. Poukazuje na uložený trest vyhoštění, který by spolu s uložením trestu odnětí svobody pod dolní hranici nepochybně zajistil jeho nápravu a odůvodňuje použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

10. V závěru podaného dovolání obviněný A. O. navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 2 To 84/2019 zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se mu ukládá přiměřený trest pod spodní hranici trestní sazby a zařadí jej pro výkon trestu do věznice s ostrahou, případně aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil zpět Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání.

11. Obviněný N. Z. uplatnil v dovolání důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., když rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení a byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, neprovedení všech požadovaných důkazů a nedostatečné odůvodnění uloženého trestu vyhoštění.

12. Obviněný namítá celou řadu pochybení, kdy předně uplatňuje námitku nezákonných důkazů a tzv. opomenutých důkazů. Dovolatel zmiňuje konkrétní návrhy na provedení dokazování, se kterými se soudy adekvátně nevypořádaly (emailová komunikace s D. L., výslech L., znalecký posudek z oboru psychologie a psychiatrie, spis vedený k trestnímu stíhání svědka I. C.). Takovým postupem byla porušena zásada spravedlivého procesu. Ve vztahu k existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem zdůrazňuje, že skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech a jsou dovozovány spekulacemi a na základě pochybnosti, čímž došlo k porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Je přesvědčen, že výrok o vině ve vztahu k jeho osobě je založen na důkazech, o kterých soud tvrdí, že nebyly provedeny (protokoly o rekognici a výslechy spoluobviněných), přesto z nich čerpá. Následně namítá, že došlo k porušení jeho ústavního práva na tlumočení a překlad listin, když jeho osobě nebyly doručeny překlady listin v jeho mateřském jazyce. Obviněný vytýká soudům, že mu nebyl poskytnut překlad listin trestního spisu a uplatňuje námitky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 45 T 8/2019, o zamítnutí jeho žádosti o písemný překlad listin, respektive proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 2 To 94/2019 o zamítnutí jeho stížnosti proti výše uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy má za to, že soudy se nedostatečně vypořádaly s jeho argumenty. Tím, že mu nebyly přeloženy příslušné listiny do ruského jazyka, došlo podle obviněného k porušení jeho práva na obhajobu v rodném jazyce podle ustanovení § 28 tr. ř., a současně k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Poukazuje rovněž na skutečnost, že o jeho stížnosti proti tomuto citovanému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto 3 dny před konáním veřejného zasedání, když o tomto byl toliko vyrozuměn jeho obhájce. Současně odkazuje na znění § 28 odst. 2, odst. 4 tr. ř.

13. Dovolatel dále zmiňuje konkrétní důkazy, hodnotí je a vyhodnocuje z nich vlastní skutkové závěry. Zdůrazňuje, že žádný svědek neuvedl, že to byl právě on (obviněný), kdo navedl spoluobviněné T. a O. ke spáchání trestného činu, neboť ani jeden z obviněných ho bezpečně nepoznal. Rovněž z výpovědi spoluobviněného C. podle jeho názoru nevyplývá, že by byl návodcem. Tuto jeho pozici pak podle dovolatele vylučuje také výpověď poškozené I., která uvedla, že nikdy nebyl u ní doma, a proto nemohl vědět, kde si poškozená schovává peníze. Ve vztahu k výpovědi poškozené ohledně jeho vědomosti o tom, kde peníze schovává a jejich přesnou výší namítá neprovedení výslechu L. a že výpověď poškozené je nevěrohodná. Současně podrobně rozvádí výpověď poškozené. Obviněný dále tvrdí, že právní závěry obou soudů nemají oporu v provedeném dokazování, jsou dovozovány spekulacemi, a proto nebyla jeho vina prokázána nadevše pochybnost, v čemž spatřuje porušení zásady in dubio pro reo a z ní vyplývající zásady presumpce neviny.

14. Dovolatel má rovněž za to, že trestní řízení vykazuje velké množství vad. Předně namítá, že soud použil nepřípustné důkazy a nesouhlasí s průběhem rekognice a jejím následným použitím soudem prvního stupně. Je toho názoru, že před podáním obžaloby došlo k porušení ustanovení § 176 odst. 2 tr. ř., neboť státní zástupkyně ho, stejně jako jeho obhájce neupozornila (JUDr. Vladimíru Pelcovi, PhDr. nebylo upozornění na změnu právní kvalifikace doručeno vůbec) na změnu právní kvalifikace a správně nezjistila, zda obhajoba navrhuje vyšetřování doplnit. Obviněný zdůrazňuje, že měl v úmyslu podat návrh na předběžné projednání obžaloby, avšak o tuto možnost byl připraven, když o podání obžaloby se dozvěděl dne 18. 6. 2019 a již dne 21. 6. 2019 bylo nařízeno hlavní líčení. Dovolatel se dovolává absence protokolů o hlavním líčení, a má za to, že když mu protokoly o hlavním líčení byly doručeny bezprostředně před konáním veřejného zasedání o odvolání, nebylo mu umožněno účinně uplatnit právo na obhajobu, neboť nemohl podat námitky proti protokolaci. Současně vyjadřuje přesvědčení, že v obžalobě byl chybně vymezen skutek, neboť označený skutek není trestným činem. Obviněný nesouhlasí ani s právní kvalifikací jednání obviněného T., jako spolupachatelství loupeže, když se jednalo o formu pomoci a odkazuje v tomto směru na příslušnou judikaturu. Dále se dovolává existence tzv. opomenutých důkazů, když poukazuje na podání ze dne 13. 8. 2019 a ze dne 5. 10. 2019, ve kterých požadoval provedení řady důkazů, přičemž soud se s těmito návrhy vůbec nevypořádal (např. důkaz emailovou komunikaci s L.) popř. zcela nedostatečně. V neposlední řadě dovolatel namítá uložení nepřiměřeně přísného trestu neodpovídajícího jeho podílu na spáchané trestné činnosti, byť setrvává na tvrzení, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Dále namítá, že u něho nebyly ani splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou.

15. V závěru podaného dovolání obviněný N. Z. navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně znovu projednat a rozhodnout.

16. Opisy dovolání byly za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání jednotlivých obviněných vyjádřil samostatně.

17. Ve vyjádření k dovolání obviněného A. O. ze dne 24. 3. 2020, č. j. 1 NZO 151/2020-25, nejprve uvádí, jaký dovolací důvod obviněný uplatňuje a v čem spatřuje jeho naplnění, přičemž následně se vyjadřuje k jeho argumentaci.

18. Státní zástupce zastává názor, že obviněný svou argumentací zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť napadá uložený trest odnětí svobody a skutečnost, že nedošlo k uplatnění institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody, fakticky tedy obviněný namítá nepřiměřený trest. Ve vztahu k této argumentaci státní zástupce předestírá, že námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatňovat jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze tehdy, jestliže byl uložen obviněnému druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za předmětný trestný čin. Jiná pochybení, tedy ani nepřiměřeně přísný trest, nelze v dovolání úspěšně namítat. Ve vztahu k nemožnosti domáhat se zrušení napadeného rozhodnutí pouze s odkazem na nepřiměřeně přísný uložený trest pak výslovně zmiňuje rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2866/07.

19. Ve vztahu k výroku o trestu a dovolacím námitkám státní zástupce dodává, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, považovat jen jiné vady tohoto výroku, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

20. Státní zástupce uzavírá, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu, který mu byl vyměřen v rámci příslušné trestní sazby, a dodává, že s ohledem na soudní praxi [srov. rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 411/2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 26, č. T 617), obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, či sp. zn. 3 Tdo 362/2014], platí, že v řízení o dovolání se nelze na základě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. s úspěchem domáhat uplatnění mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

21. Ve vyjádření k dovolání obviněného N. Z. ze dne 18. 2. 2020, č. j. 1 NZO 151/2020-18, nejprve opětovně státní zástupce shrnul, jaké dovolací důvody obviněný uplatňuje a v čem spatřuje jejich naplnění, a následně se vyjadřuje ke zvolené argumentaci dovolatele.

22. Státní zástupce má za to, že dovolací argumentaci obviněného nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit [a to ani ve spojení s dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.]. Poukazuje na to, že na podkladě uplatněného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů, neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Zdůrazňuje, že dovolatel se domáhá právě přezkumu skutkových zjištění a snaží se o změnu hodnocení provedených důkazů, přičemž prosazuje svoji vlastní verzi o skutkovém stavu. Zmiňuje, že přezkum skutkového stavu by byl možný za výjimečné situace, a to v případě, kdy by existoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Je však toho názoru, že k žádné extrémní vadě v případě obviněného nedošlo, neboť skutkové závěry soudů mají oporu v provedeném dokazování, především ve výpovědích spoluobviněných O. a T., výpovědi odděleně stíhaného C. či výpovědi svědkyně I. Pokud výpovědi uvedených osob vykazují nesrovnalosti, jedná se o okolnosti, které by neměly vliv na naplnění skutkové podstaty posuzované trestné činnosti.

23. Ve vztahu k hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním svědčících o vině obviněného, odkazuje státní zástupce na str. 9–10 usnesení Vrchního soudu v Praze, přičemž je toho názoru, že v případě dovolatele nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo. Má za to, že ve věci není dána ani vada opomenutých důkazů, když z usnesení soudu druhého stupně je zjevné, že veškeré otázky důležité pro rozhodnutí v trestním řízení byly dodatečně a řádně objasněny a vina obviněného byla zjištěna bez důvodné pochybnosti, a proto by další dokazování bylo nadbytečné. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 připomíná, že neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá.

24. Státní zástupce je toho názoru, že výhrady obviněného směřující do procesní oblasti, nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Poukazuje na to, že v právu na užití mateřského jazyka nebyl obviněný zkrácen způsobem, který by zakládal zásah do jeho práva na spravedlivý proces, když ty nejpodstatnější listiny i úkony byly obviněnému tlumočeny, a současně měl obviněný k dispozici obhájce. Jeho právo na obhajobu tak nebylo dotčeno. Odmítá námitku obviněného týkající se nezákonných důkazů, když z obsahu odsuzujícího rozsudku je zjevné, že výrok o vině vybudoval soud zejména na výpovědích, které byly provedeny v hlavním líčení. Ve vztahu k právní kvalifikaci a jejím změnám, také neshledává žádné porušení základních práv a svobod, jelikož obviněnému bylo po celou dobu známo, pro jaký skutek je vedeno trestní stíhání, na což nemá změna právní kvalifikace vliv a akcentuje, že trestní stíhání je vedeno pro skutek, nikoliv pro právní kvalifikaci. Stran právní kvalifikace skutku a její změny pak zdůrazňuje, že obviněný se o změně reálně dozvěděl s dostatečným předstihem. Za bezpředmětné označuje námitky obviněného týkající se absence protokolů z hlavního líčení a kvality obžaloby. Z hlediska dovolání obviněného považuje za bezvýznamnou námitku týkající se právní kvalifikace jednání spoluobviněného T., neboť podstatné je, že odpovídá právní kvalifikaci činu dovolatele. K námitce nepřiměřeně přísného trestu pak s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 817/2014 uvádí, že tuto námitku nelze úspěšně uplatňovat pod zvoleným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod žádným jiným (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 149/2003).

25. Závěrem státní zástupce v obou vyjádřeních k dovolání jednotlivých obviněných navrhnul, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a současně Nejvyššímu soudu navrhnul, aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.

26. Obviněný prostřednictvím zvolené obhájkyně využil možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce. Obviněný uvádí, že s vyjádřením státního zástupce nesouhlasí, když poukazuje na obsah svého dovolání. Opětovně namítá, že skutkové závěry soudu druhého stupně nemají oporu v provedených důkazech a dovolává se existence tzv. opomenutých důkazů. Za zcela nepřijatelné považuje, že soud druhého stupně k věci nevyslechnul navrhovaného svědka L. a neprovedl důkaz založenou emailovou komunikaci s tímto navrhovaným svědkem a že o tomto důkazů nebylo žádným způsobem rozhodnuto. Obdobně postupoval ve vztahu k důkazům týkajícím se spoluobviněného T. Dále namítá nepoužitelnost provedené rekognice a její vadný způsob provedení, a že se k této námitce státní zástupce nijak nevyjádřil. Opětovně uplatňuje námitku porušení práva na tlumočení. V závěru zdůrazňuje, že má za to, že jeho dovolání je zcela důvodné.

III.

Přípustnost dovolání

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], jsou podaná osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

29. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

30. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je uplatňována ta alternativa uvedeného dovolacího důvodu, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

31. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

32. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

33. Nejvyšší soud v dané věci považuje nejprve za vhodné uvést, že oba obvinění v podaných dovoláních uplatňují v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jejich obhajoby reagovaly, tedy zabývaly se jimi. V souvislosti s námitkami, které obvinění uplatnili v rámci podaných dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaných odvoláních je třeba uvést, že na situaci, kdy obvinění v rámci podaných dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněná. O takový případ se v dané věci jedná. Bez ohledu na uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněných.

34. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oba obvinění shodně dovozují z toho, že jim byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Obviněný A. O. současně namítá, že soud měl při ukládání trestu postupovat podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, kdy mu měl uložit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to s ohledem na skutečnost, že od počátku trestního řízení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, jakožto i s ohledem na jeho osobní poměry. Současně má za to, že soudy měly v případě jeho zařazení pro výkon uloženého trestu aplikovat ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku. N. Z. nepřiměřenou přísnost uloženého trestu dovozuje z jeho role na páchané trestné činnosti a z dalších okolností (dosavadní trestní bezúhonnost, absence finančního přínosu) a ze skutečnosti, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou.

35. K této argumentaci obviněných, je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uložených trestů (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zde je také třeba zdůraznit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje ani námitka nepoužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016).

36. Vzhledem ke shora uvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněných ohledně uložených trestů podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.). Nad tento prezentovaný závěr lze stručně dodat, že obviněnému O. byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené zákonem, když za zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle nejpřísnějšího ustanovení § 173 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 8 roků, což je trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. V rámci úvah o trestu se oba soudy zabývaly všemi polehčujícími okolnostmi (doznání, poskytnutí informací orgánům činným v trestním řízení pro objasnění trestné činnosti ve vztahu k dalším spolupachatelům a ve vztahu k návodci, trestní bezúhonnost na území České republiky), když však musely přihlédnout i k řadě přitěžujících okolností (spáchání skutku s rozmyslem, spáchání vícero trestných činů), a současně se výslovně zabývaly i otázkou aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 80. – 82. rozsudku Městského soudu v Praze, bod 15. usnesení Vrchního soudu v Praze) a při rozhodování tyto skutečnosti v dostatečné míře vzaly oba soudy v úvahu. I pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný zařazen v souladu s § 56 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, když pro použití § 56 odst. 1, 3 tr. zákoníku nebyly shledány důvody, zde je totiž na místě zdůraznit, že obviněný se dopustil trestné činnosti násilného charakteru vůči slabší osobě a dvou trestných činů. Obviněnému Z. byl také uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené zákonem, když za návod ke zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle nejpřísnějšího ustanovení § 205 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 6 roků, takže soud prvního stupně mu uložil trest odnětí svobody na takřka samé spodní hranici zákonné trestní sazby (byl ohrožen trestem odnětí svobody na 5 – 10 let). V rámci úvah o trestu se oba soudy i u tohoto obviněného zabývaly všemi rozhodnými okolnostmi týkající se tohoto obviněného (dosavadní trestní bezúhonnost, spáchání vícero trestných činů, opakované navádění ke spáchání trestného činu, zneužití důvěry poškozené osoby), a současně se rovněž zabývaly i otázkou aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 83. – 84. rozsudku Městského soudu v Praze, bod 16. usnesení Vrchního soudu v Praze) a při rozhodování tyto skutečnosti v dostatečné míře vzaly oba soudy v úvahu. Soudy se také zabývaly otázkou nutnosti uložení trestu vyhoštění u tohoto obviněného, přičemž dospěly k závěru, že uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou vyžaduje právě závažnost jednání obviněného, když ovšem skutečnosti, že obviněnému je uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou daly výraz ve výměře uloženého trestu odnětí svobody (viz bod 84. rozsudku Městského soudu v Praze, bod 16. usnesení Vrchního soudu v Praze). Soudy nižších stupňů při ukládání trestů u obou obviněných zjevně respektovaly příslušná zákonná ustanovení, zejména ustanovení § 38 a § 39 tr. zákoníku. Nelze tedy činit závěr o tom, že by v případě dovolatelů šlo o trest nepřiměřený či dokonce extrémně nepřiměřený, když navíc, jak již bylo naznačeno, námitky obviněných nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod.

37. Na rozdíl od obviněného O., který mimo námitku nepřiměřeně přísného trestu žádnou jinou námitku ve svém dovolání neuvedl, obviněný Z. ve svém dovolání uplatnil celou řadu dalších námitek.

38. Obviněný Z. naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, dále namítá nesprávné posouzení naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu, v existenci tzv. opomenutých důkazů a závažných procesních pochybeních, které mají za následek porušení práva na spravedlivý proces.

39. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný Z. uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, přestože převážná část zvolené dovolací argumentace má procesní charakter (námitka opomenutých důkazů, porušení presumpce neviny, námitka týkající se rekognice, změna právní kvalifikace, námitka ve vztahu k předběžnému projednání obžaloby, absence protokolů o hlavním líčení, chybné vymezení skutku v obžalobě). Za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze považovat toliko námitku týkající se porušení práva na spravedlivý proces, když součástí tohoto práva je i právo na obhajobu, zejména pak právo na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jehož porušení v kvalitě znamenající porušení práva na spravedlivý proces se obviněný fakticky argumentačně dovolává.

40. Ohledně zbývající části uplatněných námitek obviněného, jež se vztahují k naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze uvést, že obviněný sice své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné vyhodnocení provedených důkazů, když namítá zejména vadná skutková zjištění (ani jeden ze spoluobviněných ho neidentifikoval, nebylo prokázáno, obviněný věděl, jak velká hotovost se nachází v domě poškozených a na jakém místě), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

41. Přesto považuje Nejvyšší soud ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

42. Lze konstatovat, že obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem fakticky dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. Uvedený soud velmi podrobně vyslechnul všechny osoby, které mohly k řádnému objasnění posuzované trestné činnosti přispět (obviněného O., obviněného T., obviněného Z., svědky C., G., svědkyně M., I., B., S.), a následně jejich výpovědi hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, zejména listinné povahy (např. protokoly o ohledání místa činu na č. l. 2, 61, 940 a násl., odborné vyjádřeními z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky na č. l. 574, úřední záznam o prodejní historii a aktivaci zájmových SIM karet, úřední záznam o vyhodnocení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu na č. l. 485) a dalších důkazů (např. záznamy bezpečnostních kamer, znalecký posudek na č. l. 517, znalecký posudek z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky na č. l. 524 a násl.). Lze tedy uzavřít, že všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně, tak jak to činí obviněný. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz body č. 3., 18.-21., 55.-61., 67.-79. rozsudku soudu prvního stupně, potažmo body 11.-14. usnesení soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soudy závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi dalších obviněných, a rozhodně je nestaví na protokolech o rekognici (když tyto ani jako důkazy nebyly provedeny), jak naznačuje obviněný, ale i na ostatních provedených důkazech (výpověď svědkyně G. I., svědkyně O. M., výpovědi svědka Y. C., dále ve světle okolností zjištěných zkoumáním dat uložených v mobilních telefonech všech tří obžalovaných, záznamy bezpečnostních kamer), když je třeba zdůraznit, že výpovědi spoluobviněných a svědků hodnotí v kontextu dalších důkazů a to i z pohledu jejich věrohodnosti, přičemž, jak již bylo naznačeno, všechny provedené důkazy hodnotí, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Lze tedy uzavřít, že soudy nižší instance svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Nejvyšší soud v podrobnostech pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně odkazuje.

43. Obviněný dále uplatnil ve svém dovolání námitku porušení práva na obhajobu v rodném jazyce, respektive práva na tlumočení a překlad listin, z čehož dovozuje porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný v tomto směru konkrétně namítá, že je státním příslušníkem Ruské federace a ruské národnosti, a proto v závěru hlavního líčení požádal o překlad písemností podle § 28 odst. 4 tr. ř., které následně výslovně určil. Ve skutečnosti, že soudy jeho žádost posoudily zamítavě, spatřuje dovolatel porušení svého práva na obhajobu v rodném jazyce a v návaznosti na to porušení práva na spravedlivý proces. Stejný závěr dovozuje z nedoručení překladu usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby a z toho, že při prostudování spisu neměl tlumočníka a nikdo se jej netázal, zda tlumočníka žádá či nikoliv.

44. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že vytýkané vady lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť uplatněná argumentace směřuje do porušení práva na spravedlivý proces, přičemž obviněný konkrétně zdůvodňuje, z jakých skutečností porušení tohoto práva dovozuje. V tomto směru je třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu, porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05) a proto považoval Nejvyšší soud za potřebné a nutné se touto námitkou zabývat právě z pohledu, zda v dané věci skutečně nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces.

45. Z pohledu zvolené argumentace je možno obecně říci, že právo na spravedlivý proces je realizováno také právem na obhajobu, zejména pak právem na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny, podle čl. 6 odst. 3 písm. e) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a také podle čl. 2 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. 10. 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (dále jen „Směrnice“).

46. Podle čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy (právo na spravedlivý proces), každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Obdobně čl. 37 odst. 4 Listiny (právo na soudní a jinou ochranu) stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Byť Úmluva hovoří o soudu, je třeba mít za to, že na pomoc tlumočníka má obviněný právo v každé fázi trestního řízení, tedy i v přípravném řízení, čemuž odpovídá i znění ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny a ustanovení § 2 odst. 14 tr. ř. a § 28 odst. 1 tr. ř.

47. Podle § 28 odst. 1 tr. ř. pokud obviněný využije právo uvedené v § 2 odst. 14 tr. ř. (prohlásí, že neovládá český jazyk) ustanoví tlumočníka orgán činný v trestním řízení, kdy tímto orgánem se rozumí orgán, před kterým se v době ustanovení tlumočníka trestní řízení vede. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, pak za podmínek uvedených v odstavci 1 je třeba obviněnému písemně přeložit usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o vazbě, usnesení o nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu, obžalobu, dohodu o vině a trestu a návrh na její schválení, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz, rozhodnutí o odvolání a o podmíněném zastavení trestního stíhání; to neplatí, jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje. Týká-li se takové rozhodnutí více obviněných, přeloží se obviněnému jen ta část rozhodnutí, která se jej týká, pokud ji lze oddělit od ostatních výroků rozhodnutí a jejich odůvodnění. Pořízení překladu rozhodnutí a jeho doručení zajišťuje orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí se jedná.

48. Podle § 28 odst. 4 tr. ř. za podmínek uvedených v odstavci 1 je třeba obviněnému písemně přeložit i písemnost neuvedenou v odstavci 2, je-li to zapotřebí pro zaručení spravedlivého procesu, zejména pro řádné uplatnění práva na obhajobu, a to v rozsahu určeném orgánem činným v trestním řízení, který je zcela nezbytný k seznámení obviněného se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu; není-li odůvodněnému návrhu obviněného, který využil právo uvedené v § 2 odst. 14, na pořízení překladu takové písemnosti vyhověno, orgán činný v trestním řízení, který řízení vede, o tom rozhodne usnesením. Namísto písemného překladu podle věty první lze písemnost nebo její podstatný obsah přetlumočit; ustanovení věty první se nepoužije, jestliže již byla tato písemnost nebo její podstatný obsah obviněnému přetlumočena nebo jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení jejího překladu nepožaduje. Proti rozhodnutí podle věty první je přípustná stížnost. Pořízení překladu a jeho doručení zajišťuje orgán činný v trestním řízení, který řízení vede.

49. Lze uzavřít, že právo na tlumočníka slouží k zajištění fair procesu jako kompenzace nevýhody na straně obviněného, který neovládá český jazyk. Takovému obviněnému zajistí právo na tlumočníka obhajobu v mateřském jazyku, případně jazyku, o kterém uvede, že ho ovládá (§ 2 odst. 14 tr. ř.). Právem na tlumočení se nepovažuje pouze překlad mluvené řeči, nýbrž i překlad písemností (tlumočení jejich obsahu). Z výše uvedených odstavců ustanovení § 28 tr. ř. je však nepochybné, že právo na tlumočníka je ale věcí volby a není třeba překládat, pokud obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu nepožaduje.

50. Z pohledu dané problematiky je současně třeba uvést, že s právem na spravedlivý proces a s právem na soudní ochranu a jinou ochranu nepochybně souvisí Směrnice č. 2010/64/EU ze dne 20. 10. 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení. Právo na tlumočení a překlad pro osoby, jež nemluví jazykem řízení nebo tomuto jazyku nerozumějí, vyplývá, jak již bylo naznačeno, z čl. 6 odst. 3 Úmluvy. Citovaná Směrnice usnadňuje uplatňování tohoto práva v praxi. Cílem této směrnice je zajištění práva podezřelého nebo obviněného na tlumočení a na překlad v trestním řízení v zájmu zajištění jejich práva na spravedlivý proces v praxi (bod 14 preambule Směrnice). Směrnice by měla zajistit bezplatnou a přiměřenou jazykovou pomoc, jež umožní podezřelému nebo obviněnému, který nemluví jazykem trestního řízení nebo tomuto jazyku nerozumí, plně uplatnit právo na obhajobu a zaručit spravedlivé řízení (bod 17 preambule Směrnice). Podle čl. 2 odst. 1 této Směrnice členské státy zajistí, aby podezřelému nebo obviněnému, který nemluví jazykem trestního řízení nebo mu nerozumí, bylo bez prodlení poskytnuto tlumočení při trestním řízení před orgány činnými v trestním řízení, včetně policejního výslechu, všech soudních jednání a jiných nezbytných předběžných jednání.

51. Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků je ponechána vnitrostátním orgánům. Uvedená Směrnice měla být implementována do 27. 10. 2013. Předmětná Směrnice byla do českého právního řádu promítnuta podle sdělení Ministerstva spravedlivosti novelou tř. ř. č. 105/2013 Sb.

52. Otázka, která je v dané věci namítána spočívá v tom, zda byl soud s ohledem na zajištění práva na spravedlivý proces povinen zajistit překlad listin podle § 28 odst. 4 tr. ř., jejichž přetlumočení obviněný po vyhlášení odsuzujícího rozsudku požadoval. Zde je na místě uvést, že z předloženého spisového materiálu se podává, že po vyhlášení odsuzujícího rozsudku učinil obviněný návrh na překlad celého spisu do jazyka ruského, přičemž po poučení o povinnosti svůj návrh odůvodnit jej doplnil prostřednictvím své obhájkyně, která určila konkrétní listiny, jež si obviněný přeje ve smyslu § 28 odst. 4 tr. ř. přeložit. Městský soud v Praze tento návrh obviněného přezkoumal, když dospěl k závěru, že návrh obviněného je nedůvodný, a proto ho zamítnul rozhodnutím ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 45 T 8/2019 na č. l. 1340-1343. Prvostupňový soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že některé listiny nebylo potřeba překládat, jelikož nemají charakter důkazu a jako takové nebyly v hlavním líčení jako důkazy provedeny (přičemž následně uvádí konkrétní navrhované listiny), některé listiny potenciál důkazu jako takového mají (protokoly o výsleších spoluobžalovaných a svědků) avšak nebyly jako důkazy v rámci hlavního líčení provedeny, když tomu tak bylo z důvodu jistých procesních pochybení pro jejich provádění v přípravném řízení. Důkazem v předmětné trestní věci se pak staly výpovědi svědků a spoluobviněných před soudem v hlavním líčení. Stran usnesení o zahájení trestního stíhání sice uvedl, že se jedná o listinu mající charakter rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, avšak obviněný se dříve explicitně vyjádřil, že překlad nežádá (viz č. l. 249). K dalším listinám soud uvedl, že nebyly prováděny jako důkazy a ani ve světle provedeného dokazování potenciál důkazu dle závěru soudu v dané věci nenesou. Z uvedeného je tedy zjevné, že soud prvního stupně si ustanovení § 28 odst. 4 tr. ř. vyložil tak, že v případě, že listiny (jež obviněný požaduje přeložit) nedisponují žádnou důkazní silou a nejsou v hlavním líčení prováděny jako důkazy, pak jejich překladu není zapotřebí pro zaručení práva na spravedlivý proces, přičemž stejně tak postupoval, pokud se jedná o překlad listin uvedených v § 28 odst. 2 tr. ř., ohledně níž obviněný výslovně dříve prohlásil, že překlad nepožaduje. Ohledně návrhů na překlad listin, které byly fakticky v hlavním líčení podle § 213 odst. 1 tr. ř. stranám předloženy k nahlédnutí, případně podle § 213 odst. 2 tr. ř. byly čteny či podle § 211 odst. 6 tr. ř. či byly provedeny jako důkaz postupem podle § 211 odst. 5 tr. ř., případně byly čteny postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř. dospěl soud k závěru, že překlad těchto listin není k zajištění práva na spravedlivý proces nutný, jelikož během hlavního líčení byl v jednací síni pro potřeby obviněného za účelem realizace jeho práva na obhajobu přítomen tlumočník do jazyka ruského, přičemž obviněný až do přednesu závěrečné řeči jeho služeb nevyužil a opakovaně výslovně uváděl, že český jazyk ovládá a tlumočení nepožaduje. Soud také zdůraznil, že obviněný v průběhu hlavního líčení vypovídal v jazyce českém, česky činil i dotazy ke svědkům a své vyjádření ve smyslu § 214 tr. ř. činil rovněž v českém jazyce, a to i přes poučení, že tlumočník může kteroukoliv část výpovědí, důkazů, průběhu hlavního líčení přetlumočit, avšak obviněný překlad nežádal. Soud současně uzavřel, že listiny, které obviněný žádal přeložit, a které byly v průběhu hlavního líčení provedeny jako důkaz, nepovažoval za nezbytné překládat, i z toho důvodu, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (kdy překlad rozsudku byl obviněnému doručen) je zcela zjevné, co z těchto důkazů vyšlo najevo a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě soud dospěl, takže nepochybně je tak zřejmé, jaké skutečnosti jsou obviněnému rozsudkem kladeny za vinu. S tímto názorem soudu prvního stupně se ztotožnil i soud druhého stupně ve svém rozhodnutí ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 2 To 94/2019 na č. l. 1496-1498, kterým rozhodoval o stížnosti obviněného proti prvnímu zamítavému rozhodnutí jeho žádosti o překlad listin.

53. Nejvyšší soud vzhledem k čl. 2 odst. 1 Směrnice a preambuli k této Směrnici i s přihlédnutím k obsahu práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 3 Úmluvy, ale i vzhledem k čl. 37 a čl. 40 Listiny dospěl k následujícím závěrům. Lze mít za to, že pokud obviněný využije svého práva uvedeného v § 2 odst. 14 tr. ř. a § 28 tr. ř. jsou orgány činné v trestním řízení povinny zajistit tlumočení písemností, ovšem nikoliv vždy a každé písemnosti. Právo na tlumočení podle § 28 odst. 4 tr. ř. totiž obviněnému automaticky negarantuje překlad celého spisového materiálu, který byl v předmětné věci orgány činnými v trestním řízení zajištěn, ale pouze takových listin, které jsou vzhledem ke svému charakteru a obsahu nezbytné k tomu, aby se obviněný, který neovládá jednací jazyk, mohl náležitě obeznámit se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu z pohledu požadavku práva na spravedlivý proces. Předpokladem pro takový postup je odůvodnění žádosti obviněného o překlad, a zejména s pohledu požadavku realizace práva na spravedlivý proces, konkrétně řádného uplatnění práva obviněného na obhajobu. Rozsah překládaných listin je tak odvislý od uvážení orgánu činného v trestním řízení, který v dané fázi řízení vede s přihlédnutím ke kontextu posuzovaného případu i na fázi řízení, ve které se věc nachází, když meze jeho uvážení jsou limitovány právem na spravedlivý proces.

54. V posuzované věci se Nejvyšší soud plně ztotožnil s názory soudů nižších stupňů, že vzhledem k tomu, že řízení dospělo až do vynesení odsuzujícího rozsudku (rozsudek byl obviněnému přeložen), který podrobně rozebírá všechny provedené důkazy, jsou z něj zjevné všechny okolnosti případu a není pochyb o tom, co je obviněnému kladeno za vinu, není následná žádost obviněného o překlad výslovně označených listin důvodná. Jelikož překlad slouží především pro řádnou realizaci práva obviněného na obhajobu, je nezbytné zdůraznit, jisté skutečnosti posuzovaného případu. Již od počátku řízení a v průběhu celého řízení byl obviněný poučován o možnosti využít svého práva na tlumočníka, když tlumočník se účastnil všech rozhodujících úkonů ve věci, u kterých byl obviněný (výslechy v přípravném řízení, rozhodování o vazbě a hlavní líčení), přičemž obviněný opakovaně orgánům činným v trestním řízení sděloval, že český jazyk ovládá a překlad nepotřebuje (viz č. l. 249, 10005, 1169). Po dobu celého hlavního líčení u prvoinstančního soudu (viz č. l. 1159, 1182, 1211), jakožto i celého veřejného zasedání u soudu druhého stupně (viz č. l. 1516) byl u soudů přítomen tlumočník do jazyka ruského, který byl kdykoliv připraven obviněnému tlumočit kteroukoliv část výpovědí, důkazů či průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale dovolatel jeho služeb až do přednesu závěrečné řeči u soudu prvního stupně nevyužil, byť byl opakovaně na možnost využití jeho služeb upozorňován. Rovněž je třeba mít na paměti, že obviněný měl od počátku řízení k dispozici obhájce, takže jeho práva na obhajobu byla plně respektována a pokud by snad obhájce měl pochybnosti o tom, že jeho klient něčemu nerozumí, vzhledem ke skutečnosti, že český jazyk není jeho rodným jazykem, tak by nepochybně zasáhl. S ohledem uvedené skutečnosti nelze dospět k jinému závěru, než že obviněný na svém právu na obhajobu rozhodně nebyl dotčen, a to i ve smyslu svého práva na obhajobu v mateřském jazyce podle § 2 odst. 14 tr. ř., neboť obviněným požadované listiny nebyly z přednesených důvodů zcela nezbytné k seznámení obviněného se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu.

55. Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud uzavřel, že nevyhověním žádosti obviněného o pořízení překladu listin podle § 28 odst. 4 tr. ř., nedošlo k porušení práva obviněného na tlumočení, neboť nevypracování těchto překladů se práva obviněného na spravedlivý proces a zejména jeho práva na řádné uplatnění obhajoby nedotýká.

56. Z pohledu shora naznačených závěrů bylo následně přistoupeno k další argumentaci obviněného uplatněné v rámci podaného dovolání.

57. Pokud obviněný namítá, že mu nebyly doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloba Městského státního zastupitelství v Praze, pak je třeba říci, že obžaloba byla přeložena do ruského jazyka (viz č. l. 1044-1055). Je skutečností, že obviněnému překlad obžaloby nebyl zaslán, což však nezakládá porušení jeho práva na tlumočení a překlad a práva na obhajobu. Je tomu tak proto, že obviněný výslovně uvedl v rámci přípravného řízení, že překlad listin uvedených v § 28 odst. 2 tr. ř. nepožaduje, když své stanovisko změnil až u hlavního líčení konaného dne 10. 7. 2019, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný v předchozích fázích trestního řízení nevyužil svého práva podle § 2 odst. 14 tr. ř., přičemž opakovaně uváděl, že tlumočníka nechce a český jazyk ovládá slovem i písmem (např. během hlavního líčení na začátku svého výslechu viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1169 nebo zvukový záznam) a výslovně uvedl, že nepožaduje překlad písemnosti vyjmenovaných v § 28 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud dále dodává, že překlady listin zásadně zajišťuje orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí jde. Překlad obžaloby tedy zajišťuje státní zástupce, který obžalobu podává u soudu současně s jejím překladem. Protože státní zástupce nemůže obžalobu, resp. její překlad i doručovat (§ 196 odst. 1 tr. ř.), vykládá se v těchto případech ustanovení § 28 poslední věty odstavce 2 tr. ř. tak, že státní zástupce zajišťuje překlad a doručení obžaloby včetně doručení překladu a připojených spisů soudu, ale nikoliv doručení obžaloby obžalovanému, jeho obhájci a dalším osobám uvedeným v § 196 odst. 1 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1–156. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 365). Zde je nutno zdůraznit, že překlad obžaloby do ruštiny byl doručován obviněnému C. T., který v přípravném řízení požadoval podle § 28 odst. 2 tr. ř. překlad do ruštiny. Protože obviněný v přípravném řízení, ale ani po nápadu obžaloby při jejím doručování stranám, překlad nepožadoval, nebyla mu obžaloba doručena s překladem. Tento postup zcela odpovídal znění § 28 odst. 2 tr. ř.

58. Ve vztahu k překladu usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba dále poznamenat, že podle § 28 odst. 2 tr. ř. za podmínek uvedených v odstavci 1 je třeba obviněnému písemně přeložit kromě jiných výslovně zde uvedených písemnosti i usnesení o zahájení trestního stíhání. Pořízení překladu rozhodnutí a jeho doručení zajišťuje orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí se jedná. Z tohoto znění vyplývá, že překlad usnesení o zahájení trestního stíhání apriori je povinen zajistit policejní orgán či státní zástupce, když v rámci přípravného řízení může vydat usnesení o zahájení trestního stíhání toliko policejní orgán či státní zástupce, nikoliv soud. Zde je ještě nezbytné uvést, že v případě usnesení o zahájení trestního stíhání, ale i obžaloby se neaplikuje ustanovení § 28 odst. 4 tr. ř., když toto ustanovení se nevztahuje na písemnosti uvedené v § 28 odst. 2 tr. ř. (viz věty první, § 28 odst. 4 tr. ř.). Za takové situace překlad usnesení o zahájení trestního stíhání nebyl vůbec povinen zajišťovat soud, nýbrž policejní orgán a tomuto měl obviněný případnou žádost adresovat. Zde je ovšem třeba opětovně zdůraznit, že obviněný výslovně v přípravném řízení prohlásil, že překlad písemností uvedených v § 28 odst. 2 tr. ř. nepožaduje a své stanovisko nezměnil ani při prostudování spisu podle § 166 odst. 1 tr. ř. Obecně ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání je nezbytné uvést, že obviněný za účasti svého obhájce explicitně uvedl, že překlad podle § 28 odst. 2 tr. ř. nežádá (viz č. l. 249). K námitce ohledně nedoručených překladů uvedených procesních úkonů je závěrem třeba poukázat na § 2 odst. 14 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce, a z tohoto ustanovení se nedá dovodit povinnost doručovat v mateřském jazyce (shodně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 32/2000). S ohledem na uvedené je zjevné, že jednoznačně nedošlo k porušení jeho práva na tlumočení podle § 28 odst. 2 tr. ř. a s tím související porušení práva na spravedlivý proces. Nad rámec tohoto závěru považuje Nejvyšší soud obidum dictum za vhodné uvést, že i pokud by bylo možno přisvědčit námitce obviněného stran nutnosti doručování překladu usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby, tak samotné toto případné pochybení by nemohlo představovat porušení práva na spravedlivý proces. V tomto směru je třeba zdůraznit, že rozsudek soudu prvního stupně, zejména výrok byl obviněnému přeložen do ruského jazyka a z pohledu rozhodných skutkových zjištění obsahoval stejné skutečnosti, jako byly vyjádřeny v usnesení o zahájení trestního stíhání a podané obžalobě. Navíc nelze pominout ani skutečnost, že obviněný předmětné rozhodnutí požadoval až ve fázi po skončení dokazování.

59. Ve vztahu k argumentaci obviněného tím, že neměl tlumočníka ani při prostudování spisu, kdy se ho nikdo netázal, zda tlumočníka žádá či nikoliv, čímž podle něj došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu v mateřském jazyce, je třeba uvést, že ze spisového materiálu toto tvrzení obviněného nevyplývá. Ze záznamu o prostudování spisu ze dne 20. 5. 2019 (viz č. l. 1005) je naprosto zjevné, že dovolatel výslovně prohlásil, že „nepožaduje pro prostudování trestního spisu účast soudního tlumočníka a postačí mu přítomnost R., který bude případně tlumočit“ (viz č. l. 1005). Tvrzení dovolatele je tedy v tomto směru zcela liché. Sluší se také poznamenat, že u prostudování spisu byl pro zajištění řádného výkonu práva na obhajobu obviněného přítomen rovněž obhájce obviněného JUDr. Marián Kováčik, takže toto prohlášení učinil obviněný za situace, kdy jeho obhajovací práva byla zcela respektována.

60. Ve vztahu k další argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým skutečnostem, byť tyto zvolený dovolací důvod nenaplňují. Dovolatel namítá neprovedení všech navrhovaných důkazů soudem druhého stupně, přičemž podle dovolatele uvedený soud o návrzích obhajoby nijak nerozhodl, takže se dovolává existence tzv. opomenutých důkazů. Zde je vhodné připomenout, že k problematice tzv. opomenutých důkazů, se v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013) a své rozhodnutí náležitě zdůvodní.

61. Zde je na místě zdůraznit, že soud druhého stupně o návrzích obviněného Z. rozhodl, a to při veřejném zasedání konaném dne 10. 10. 2019, když toto je zjevné jak z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 1521, tak ze zvukového záznamu. Vrchní soud zdůraznil, že doplnění dokazování nebylo ze stran obviněných u soudu prvního stupně navrhováno, ale bylo navrženo až v rámci podaného odvolání (viz zvukový záznam). O návrzích na doplnění dokazování rozhodnul tak, že je zamítnul pro nadbytečnost. Nelze tedy mít pochybnosti o tom, že se soud druhého stupně návrhy na provedení důkazů zabýval, když výslovně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že nalézací soud výpověď poškozené I. vyhodnotil jako věrohodnou, přičemž ani soud druhého stupně nedospěl k závěru, že je potřeba dále ověřovat její výpověď, např. svědeckou výpovědí advokáta L., když věrohodnost poškozené nebyla nijak zpochybněna (viz bod 12. usnesení Vrchního soudu v Praze). Lze připustit, že odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je v tomto směru stručnější, ale dostatečné, když uvedený soud uvedl, že zejména výslech navrhovaného svědka L. nepovažuje za nutný, tedy provedení tohoto důkazů uvedl příkladmo, takže je nepochybné, že jeho závěry o nadbytečnosti doplnění dokazování se týkají všech navrhovaných důkazů. Je tedy možno uzavřít, že soud druhého stupně, zdůvodnil neprovedení důkazů navrhovaných obhajobou a z tohoto pohledu nelze v dané věci hovořit o existenci tzv. opomenutých důkazů. V dané souvislosti je třeba poukázat na to, že účelem dokazování v trestním řízení není provést každý požadovaný důkaz, nýbrž zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Vzhledem k rozsahu dokazování lze mít za to, že soudy nižších stupňů dostály svým povinnostem podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když zjistily takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, tak jak to vyžaduje § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud obviněný namítá, že soud druhého stupně nekonstatoval jím předloženou emailovou korespondenci s navrhovaným se svědkem L., tak je třeba uvést, že toto neměla charakter důkazů, navrhovaný svědek se jen vyjadřoval k tomu, za jakých předpokladů by mohl ve věci vypovídat jako svědek (jednalo se o advokáta poškozené a obviněného) a proto nebylo nutno ji provést jako důkaz.

62. Z pohledu námitek obviněného ohledně respektování zásad spravedlivého procesu, jehož porušení dovozuje z toho, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, je třeba uvést, že zásady spravedlivého procesu jsou dány tím, že účastníku řízení je dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale též možnost označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k prokázání svých tvrzení. Naproti tomu však soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, a pakliže tak učiní, je ve svém rozhodnutí povinen vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Právu obviněného navrhnout důkazy totiž odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a odůvodnit své případné zamítavé stanovisko na doplnění dokazování, což soud druhého stupně v dané věci také učinil (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09). Naznačené povinnosti soud nižšího stupně, byť stručněji, tedy dostál. Nejvyšší soud proto ve shodě se soudem druhého stupně považuje rozsah dokazování v trestní věci obviněného z hlediska meritorního rozhodnutí za dostatečný a plně vyhovující též stanovisku Ústavního soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů.

63. K argumentaci obviněného spočívající v porušení zásady in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že předmětné pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).

64. Obecně je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem, a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.

65. K námitce porušení zásady presumpce neviny Nejvyšší soud ještě stručně dodává, že ani tato námitka nemohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jak již bylo naznačeno, tato zásada má procesní charakter a týká se jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).

66. Obviněný rovněž namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně stojí na nezákonných důkazech, když podle jeho názoru soud vycházel z toho, že ho spoluobviněný T. měl u hlavního líčení poznat, ačkoliv si nebyl zcela jistý, přičemž tento soud vycházel z protokolu o rekognici ze dne 22. 3. 2019, kterou sice soud jako důkaz neprovedl, ale přesto jí argumentoval v rámci odůvodnění. Z pohledu výpovědi spoluobviněného T. obviněný namítal, že takové poznání své osoby spoluobviněným u hlavního líčení nelze považovat za rekognici, když byla obcházena ustanovení o rekognici, navíc nebylo vzato v úvahu, že byl tomuto spoluobviněnému v rámci přípravného řízení předtím procesně neúčinným způsobem několikrát ukázán (fotorekognice ze dne 13. 11. 2018, fotorekognice ze dne 22. 3. 2019, před zahájením dokazování v hlavním líčení). Z argumentace obviněného je tedy zjevné, že má za to, že konstatování spoluobviněného T. během hlavního líčení, že „N. je ten pán, co byl se mnou eskortován k soudu, ale podobá se tomu muži, co nám dal ten tip“ (viz č. l. 1165), považuje obviněný za rekognici, ale s tím, že takovéto znovupoznání nesplňuje náležitosti § 104b tr. ř. o rekognici, neboť se nejednalo o poznávání mezi několika osobami. Obecně je třeba uvést, že argumentace obviněného má procesní charakter a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto lze připustit, že z pohledu práva na spravedlivý proces je třeba zvažovat relevanci těchto námitek, když podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu případné procesní pochybení by mohlo za jistých okolností naplňovat zvolený dovolací důvod. Bylo by tomu tehdy, pokud by procesní pochybení bylo takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný, a proto by takové procesní pochybení mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). O takovou situaci se ovšem v dané věci nejednalo.

67. Zde je však na místě zdůraznit dvě věci. Údajnou „rekognici“ obviněného při výslechu spoluobviněného T. během hlavního líčení nelze považovat za rekognici ve smyslu § 104b tr. ř., což ani soud prvního stupně netvrdí. Jedná se pouze o prohlášení spoluobviněného, že obviněného Z. poznal, byť si nebyl stoprocentně jistý. Nejednalo se o určení totožnosti obviněného v rámci rekognice. Obecně je možno uvést, že rekognice je zvláštním procesním úkonem, který je upraven ustanovením § 104b tr. ř., přičemž její provedení je na místě, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. Dovolací soud na tomto místě akcentuje, že prohlášení spoluobviněného u hlavního líčení ohledně obviněného Z., nelze považovat za rekognici, což jak již bylo naznačeno, ani soud prvního stupně netvrdí, nýbrž se jedná o postup soudce v rámci dokazování před soudem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 395/2017). Jedná se tedy o součást výpovědi spoluobviněného. Z pohledu dalších námitek obviněného nelze opomenout, že soud neprovedl v rámci hlavního líčení, jako důkazy protokol o rekognici in natura ze dne 22. 3. 2019 a protokol o výslechu obviněného T. z přípravného řízení, jak již ostatně bylo uvedeno soudem prvního stupně v bodě 67. jeho rozhodnutí, a proto nepovažuje Nejvyšší soud za nutné se otázkou zákonnosti rekognice in natura ze dne 22. 3. 2019 blíže zabývat. Ve vztahu k výpovědi spoluobviněného T. z přípravného řízení, která nebyla jako důkaz u hlavního líčení provedena, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soud prvního stupně správně a v souladu se zákonem neprovedl tyto výpovědi spoluobviněného T. ve vztahu k obviněnému Z. jako důkaz, když tato výpověď byla učiněna před zahájením trestního stíhání vůči obviněnému Z., takže byla ve vztahu k tomuto obviněnému procesně nepoužitelná. Obecně je ovšem nutno zdůraznit, že naznačený závěr nelze interpretovat tak, že by soud nemohl tuto výpověď použít ve vztahu ke spoluobviněnému T. např. postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř., když ve vztahu k tomuto spoluobviněnému se jednalo o výpověď učiněnou po zahájení trestního stíhání u tohoto obviněného za přítomnosti jeho obhájce. Jedná se ovšem o jistou teoretickou úvahu, když takto soud prvního stupně nepostupoval. Zde je nezbytné opětovně uvést, že soud prvního stupně při formulování skutkového stavu ve vztahu k obviněnému Z. vycházel toliko z výpovědi spoluobviněného T., kterou učinil v hlavním líčení, jakožto důkazního prostředku, který byl obstaraný a provedený zákonným způsobem, kdy je třeba zdůraznit, že se nejednalo o jediný usvědčující důkaz. Rovněž je nezbytné uvést, že pokud soudy uvedly, že spoluobviněný T. poznal u hlavního líčení obviněného Z., tak se i zabývaly tím, že se nejednalo o 100 % poznání (viz bod 56. rozsudku soudu prvního stupně), když následně posuzovaly věrohodnost tohoto spoluobviněného z pohledu dalších provedených důkazů (např. údaje, které spoluobviněný uvedl o osobě N.). Soud prvního stupně se posouzením věrohodnosti výpovědi spoluobviněného T. dále věnuje v bodech 69. – 72. rozsudku, když logicky odůvodnil na základě, jakých skutečností a důkazů považuje výpověď spoluobviněného T. za věrohodnou. Pokud obviněný tvrdí, že soud prvního stupně se sám dovolává procesně nepoužitelné rekognice in natura, tak je třeba uvést, že toto tvrzení je liché, když soud prvního stupně toliko reaguje na jisté námitky, které měl obviněný v rámci své obhajoby z pohledu věrohodnosti spoluobviněného, když ovšem opětovně zdůrazňuje, že protokoly o rekognici nebyly provedeny jako důkaz (viz bod 71. rozsudku), přičemž se následně dále věnuje posouzení věrohodnosti výpovědi tohoto spoluobviněného (viz body 69. – 72. rozsudku soudu prvního stupně). Obdobné závěry lze učinit i ve vztahu k výpovědi svědka C., kdy i v případě tohoto svědka vychází toliko z jeho procesně použitelné výpovědi u hlavního líčení, kterou hodnotí v kontextu dalších provedených důkazů. Z pohledu námitek obviněného ohledně předloženého protokolu o rekognici se svědkem C., která byla realizována v trestní věci tohoto svědka, státní zástupkyni je třeba uvést, že soud prvního stupně netvrdí, že by při formulaci skutkového stavu vycházel z této rekognice provedené v jiné trestní věci (trestní stíhání svědka pro stejnou trestnou činnost je vedeno samostatně). Navíc tento protokol o rekognici z trestní věci svědka C. nebyl proveden v nyní projednávané věci jako důkaz. Je tedy nepochybné, že rozhodnutí soudu nestojí na nezákonných důkazech, nýbrž na velmi pečlivém hodnocení všech provedených důkazů, zejména v jejich vzájemném kontextu, nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný.

68. Ve vztahu k námitce změny právní kvalifikace při podání obžaloby je třeba říci, že byť jde výlučně o procesní námitku, Nejvyšší soud se k ní stručně vyjádří. Především je třeba uvést, že obviněný formuloval svou výhradu tak, že mu vyrozumění o změně právní kvalifikace nebylo doručeno s dostatečným předstihem. Zde je nezbytné uvést, že ze spisu je zjevné, že při podání obžaloby došlo proti přípravnému řízení podle § 176 odst. 2 tr. ř. ke změně právní kvalifikace, když oproti usnesení o zahájení trestního stíhání bylo jednání obviněného právně posouzeno jako návod podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku (v přípravném řízení § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku), když se tak stalo při zachování totožnosti skutku. Zde je vhodné zdůraznit, že z hlediska právní nauky i soudní praxe je vždy nutné rozlišovat mezi pojmy skutek a popis skutku, jak vyplývá z tzv. skutkové věty výroku o vině. Skutek je všechno to, co se skutečně stalo v reálném světě, zatímco jeho popis představuje slovní vyjádření objektivně nastalých událostí. Trestní stíhání je vždy vedeno pro určitý skutek a v zásadě není rozhodná jeho právní kvalifikace, u níž může dojít ke změnám v návaznosti na výsledky dokazování. Rovněž popis skutkových okolností může být na základě postupně opatřených důkazních prostředků upravován či změněn, ale vždy je právě z důvodu respektování zásady zachování totožnosti skutku nutné zkoumat, zda takovou úpravou popisu jednotlivých okolností zůstal skutek ve své podstatě zachován. Podkladem pro rozhodnutí soudu podle § 220 odst. 1 tr. řádu je vždy skutek, který je uveden v žalobním návrhu. Naopak totéž ustanovení v odst. 3 výslovně říká, že soud není vázán právním posouzením skutku v obžalobě. Podle ustálené rozhodovací praxe platí, že k zachování totožnosti skutku postačí, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, jednání nebo následek přitom nemusí být popsány zcela shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v žalobním návrhu, resp. mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí musí být úplná shoda; úprava popisu skutku k porušení požadavku na zachování totožnosti skutku nevede (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1724/08, nebo ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 4211/16). V posuzované věci byl popis jednání obviněných v usnesení o zahájení trestního stíhání svým obsahem téměř totožný s vymezením jejich jednání v obžalobě. Z toho vyplývá, že jeden ze základních principů trestního řízení – zásada obžalovací podle § 2 odst. 8 tr. ř. – porušena nebyla.

69. Co se týče změny právní kvalifikace a námitky obviněného, že mu vyrozumění o změně právní kvalifikace nebylo doručeno státním zástupcem před podáním obžaloby, tak o takovou situaci se v dané věci skutečně jednalo, když státní zástupkyni nebylo vyrozumění podle § 176 odst. 2 tr. ř. doručeno obviněnému a jeho obhájci před podáním obžaloby, ačkoliv bylo vyhotoveno dne 3. 6. 2019 a obžaloba byla vyhotovena dne 6. 6. 2019 a na soud doručena dne 17. 6. 2019. Přesto lze mít za to, že bez ohledu na toto jisté procesní pochybení bylo právo obviněného na obhajobu zachováno. Smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby je to, aby obviněný věděl, pro jaký skutek je stíhán, díky čemuž může vyhodnotit, jakým způsobem povede svou obhajobu. Právní kvalifikace má sice rovněž význam pro obhajobu, nicméně skutečnost, že došlo k její určité změně, nebyla v dané věci pro přípravu obhajoby obviněného nikterak významná, když obviněnému bylo po celou dobu trestního stíhání známo, pro jaký skutek je trestně stíhán, kdo se na něm měl podílet, na což změna právní kvalifikace neměla vliv, neboť trestní stíhání je vedeno pro skutek, nikoliv pro právní kvalifikaci. Nehledě na skutečnost, že změna právní kvalifikace nebyla v dané věci nikterak významná a tato změna nezasáhla do práva obviněného na obhajobu, tak nelze pominout, že vyrozumění o této změně bylo obviněnému doručeno, byť nikoliv před podáním obžaloby, ale po jejím podání. Zde je na místě konstatovat, že vyrozumění o změně právní kvalifikace bylo obviněnému doručeno dne 21. 6. 2019 (viz vyjádření obviněného) a obžaloba Městského státního zastupitelství pak dne 25. 6. 2019. Ve vztahu k námitce, že upozornění státního zástupce na změnu právní kvalifikace skutku nebylo řádně doručeno obhájci JUDr. Vladimíru Pelcovi, který byl určen k přijímání písemností podle § 37 odst. 3 tr. ř., je vhodné uvést, že tento se o změně právní kvalifikace dozvěděl nejpozději dne 21. 6. 2019 (když tohoto dne mu byla doručena obžaloba). Zde je na místě zdůraznit, že lhůta 5 pracovních dnů k přípravě před zahájením hlavního líčení byla na straně obhajoby zachována, takže obhajoba měla možnost navrhovat v souvislosti se změnou právní kvalifikace skutku doplnění dokazování, když fakticky tak činila v průběhu hlavního líčení. I přes jisté pochybení ve vztahu k doručování vyrozumění o postupu podle § 176 odst. 2 tr. ř., proto lze konstatovat, že obviněný měl dostatečný čas na to, aby si připravil svou obhajobu, neboť o skutku, pro který je vedeno řízení věděl již od zahájení trestního stíhání (to si převzal dne 21. 11. 2018, viz usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 83) a o tom, jak je jeho jednání kvalifikováno, věděl nejpozději od 21. 6. 2019, a měl tedy možnost reagovat na změnu právní kvalifikace prostředky, které mu trestní řád dává (srov. Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1998, IV. ÚS 106/98). Z uvedeného je tedy zjevné, že naznačené pochybení nemělo za následek porušení práva obviněného na obhajobu.

70. Pokud obviněný namítá, že mu byla odňata možnost podání návrhu (správně podnět) na předběžné projednání obžaloby, neboť o podání obžaloby se dozvěděl až dne 18. 6. 2019 a již dne 21. 6. 2019 bylo nařízeno hlavní líčení, pak dovolací soud uvádí následující. Z ust. § 185 tr. ř. vyplývá obligatorní povinnost předsedy senátu přezkoumat obsah obžaloby a obsah spisu, a to bez návrhu. Strany mohou dát k takovému přezkoumání podnět. Po přezkoumání může dojít k další fázi řízení, tedy k předběžnému přezkoumání obžaloby, toto představuje samostatné fakultativní stádium a patří do kompetence soudu. O tom, zda je nutno věc předběžně projednat, anebo zda lze ve věci nařídit hlavní líčení rozhoduje předseda senátu, přičemž nevydává žádné speciální rozhodnutí o tom, proč předběžné projednání nenařídil či nařídil. V dané souvislosti lze skutečně připustit, že podnět strany k předběžnému projednání obžaloby musí být soudu předložen do nařízení hlavního líčení podle § 198 odst. 1 tr. ř., neboť po nařízení hlavního líčení je již vyloučeno, aby soud trestní věc předběžně přezkoumal (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 6 Ntd 2/2010), když stěžejní je nejenom samotné nařízení hlavního líčení, ale záleží i na okamžiku, kdy vyrozumění o nařízení hlavního líčení došlo do sféry obviněného. Ze spisu vyplývá, že o nařízení hlavního líčení byl obviněný informován dnem 25. 6. 2019 (doručenka připojena k č. l. 1081), přičemž obviněný během hlavního líčení konaného dne 8. 7. 2019 uvedl, že mu bylo předvolání k hlavnímu líčení doručeno 21. 6. 2019, jeho obhájce byl o nařízení hlavního líčení informován dne 21. 6. 2019 (doručenka připojena k č. l. 1081). Je tedy zjevné, že v případě, že obviněný měl povědomí o podání obžaloby ode dne 18. 6. 2019, měl dostatek času k podání podnětu na předběžné projednání obžaloby, kterému by však soud prvního stupně nebyl povinen vyhovět, když přezkoumání obžaloby je fakultativním stádiem a závisí pouze na uvážení soudu, zda věc předběžně projedná. Na základě uvedeného je zjevné, že není stěžejní, zda by obviněný podnět podal, neboť předseda senátu přezkoumal obsah obžaloby a obsah spisu (k čemuž je povinen i bez návrhu), přičemž dospěl k závěru, že věc lze bez dalšího projednat v hlavním líčení a nařídil jeho termín. Nejvyšší soud k tomuto navíc závěrem uvádí, že neprovedení předběžného projednání obžaloby vytýkal obviněný již v odvolání a soud druhého stupně se s touto námitkou již náležitě vypořádal (viz bod 12. usnesení Vrchního soudu v Praze).

71. Pokud obviněný namítá absenci protokolů o hlavním líčení, tak tuto námitku nelze podřadit pod zvolený důvod. Zde je třeba akcentovat, že soud nemá povinnost zasílat obviněnému, resp. jeho obhájci bez dalšího protokol o hlavním líčení. Samotná skutečnost opožděného zaslání protokolu nepředstavuje vadu, která by zapříčinila porušení práv obviněného na obhajobu, neboť obhájce měl možnost si spis prostudovat a mohl si např. pořídit fotokopii protokolů o hlavním líčení, a současně měl k dispozici nahrávku z hlavního líčení (viz předávací protokol na č. l. 1201).

72. Obviněný má současně za to, že obžaloba obsahovala chybné vymezení skutku. S tímto přesvědčením dovolatele však nelze souhlasit. Podle § 177 písm. c) tr. ř. musí být v žalobním návrhu obžaloby přesně označen skutek, pro který je obviněný stíhán, s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby; musí tu být dále uvedeno, jaký trestný čin obžaloba v tomto skutku spatřuje, a to jeho zákonným pojmenováním, uvedením příslušného ustanovení zákonů a všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Nejvyšší soud je toho názoru, že obžaloba Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 6. 2019 obsahovala dostatečně vymezený skutek, pro který byl dovolatel obviněn, neboť obsahovala vše podstatné v souladu s ustanovením § 177 písm. c) tr. ř.

73. V neposlední řadě obviněný vyslovuje nesouhlas s právní kvalifikací jednání spoluobviněného C. T. Zde je však nezbytné zdůraznit, že obviněný může dovoláním vytýkat pouze ty vady rozhodnutí a jim předcházejícího řízení, které se ho bezprostředně týkají. Dovolatel ovšem soudům vytkl údajnou nesprávnou právní kvalifikaci jednání obviněného T., když dovolatele se však tvrzená vada vůbec netýká. Fakticky tedy v této části dovolání podatel nepřípustně uplatňuje námitky ve prospěch obviněného T. a Nejvyšší soud nemá vůbec povinnost zkoumat, zda bylo jednání obviněného T. správně právně kvalifikováno. Bez dalšího je proto možno uzavřít, že taková námitka není přípustná, neboť ve své podstatě jde o dovolání ve prospěch jiného obviněného. To ovšem trestní řád zapovídá, když podle § 265d odst. 1 umožňuje podat dovolání jedině: za a) nejvyššímu státnímu zástupci a za b) obviněnému, a to „pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká“. To znamená, že dovolatel mohl napadat pouze výrok, resp. jeho část, o jeho vině, a nikoliv tu část o vině spoluobviněného C. T. (byť vše bylo součástí jediného odsuzujícího výroku).

74. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný A. O. svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.

75. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného A. O. je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

76. Ve vztahu k dovolání obviněného N. Z. je nutno uvést, že bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo obviněným dovozováno z toho, že v řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možno uzavřít, že toto bylo sice uplatněno právně relevantním způsobem, je ovšem zjevně neopodstatněné, když dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.

77. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného N. Z. je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.

78. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích obviněných v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 5. 2020

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru