Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 426/2013Usnesení NS ze dne 04.06.2013

HeslaZpronevěra
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.426.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 426/2013-138

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. června 2013 o dovolání obviněné S. P., roz. Z. a obviněného P. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 4 To 30/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 4/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. P. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.

Odůvodnění:

Obvinění S. P., roz. Z. a P. P. byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 35 T 4/2010 uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině pod body 1 až 97. Za to byl obviněné S. P. podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byla zařazena podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu realitní a zprostředkovatelské činnosti, a to jako fyzické osobě, statutárnímu orgánu a členu statutárního orgánu obchodních společností a družstev, zaměstnanci či na základě smlouvy o zastoupení jiného subjektu, a to na dobu osmi let. Obviněnému P. P. byl podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti na dobu deseti let spočívající v zákazu výkonu realitní a zprostředkovatelské činnosti, a to jako fyzické osobě, statutárnímu orgánu a členu statutárního orgánu obchodních společností a družstev, zaměstnanci či na základě smlouvy o zastoupení jiného subjektu. Zároveň bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obou obviněných společně a nerozdílně nahradit zde uvedeným poškozeným škodu v celkové výši 36.338.649,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání a odvolání podal i poškozený M. Š. Na základě odvolání poškozeného M. Š. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 4 To 30/2012 podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil ve výroku o náhradě škody ve vztahu k tomuto poškozenému a při nezměněných výrocích o vině, trestu a náhradě škody ve vztahu k ostatním poškozeným podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že jsou obvinění povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozenému M. Š. v B., bytem Č. L., K., škodu ve výši 740.000,- Kč. Odvolání obviněných S. P. a P. P. pak odvolací soud podle § 256 tř. ř. zamítl.

Oba obvinění podali proti zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, v nichž oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jej vymezili identickým způsobem.

Jejich dovolací námitky se toliko opírají o nový znalecký posudek č. 656/01/13 vypracovaný znaleckým ústavem Ostravská znalecká a.s., přezkoumávající účetnictví společnosti REKIN s.r.o. a její celkovou hospodářskou a finanční situaci, z něhož obsáhle citují. Zadavatelem tohoto posudku je obhájce obviněných (č. l. 8144-8260). Jeho provedení navrhovali obvinění již v předchozím řízení, avšak soud tomuto návrhu nevyhověl a v odvolacím řízení nebylo vyhověno ani žádosti o odročení veřejného zasedání z důvodu vyčkání na jeho zpracování. Tento znalecký posudek přiložili obvinění k návrhu na povolení obnovy řízení ze dne 16. 1. 2013, který předcházel podaným dovoláním.

Oba obvinění v těchto dovoláních především upozorňují na nesprávné vedení účetnictví D. Š., poukazují na její jednotlivá pochybení a vyvrací časovou a množstevní náročnost zpracování účetnictví. Účetní D. Š. a společnost REKIN s.r.o. jsou podle nich dva na sobě nezávislé ekonomické subjekty disponující samostatnými právy a povinnostmi, přičemž Š. svou povinnost vést účetnictví společnosti REKIN s.r.o. v souladu s legislativou jednoznačně nesplnila. Ze znaleckého posudku také podle obviněných vyplývá i manipulace s účetnictvím a prvotními doklady. Zejména však vyvrací tvrzení účetní o správnosti postupu účtování finančních operací a duplicitní výplaty finančních prostředků, kdy svědecká výpověď účetní byla jedním z důkazů svědčících o vině dovolatelů. Dále rozsáhle citují z rozhodovací praxe Ústavního soudu zabývající se zásadami spravedlivého procesu ve vztahu k právu obhajoby obviněného vyjadřovat se k provedeným důkazům, navrhovat důkazy a povinností obecných soudů vypořádat se s takovými návrhy a nutností existence důsledného zdůvodnění odmítnutí takového návrhu v odůvodnění jejich rozhodnutí (blíže viz III. ÚS 51/96, I. ÚS 733/01 a III. ÚS 3320/09). Obvinění uvedli, že pro rozhodnutí o vině a trestu je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti, přičemž ani nejvyšší stupeň podezření sám o sobě nestačí pro odsouzení. Pokud tomu tak není, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněných. Tento závěr koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (např. B., M. a J. z roku 1988, A-146). V řízení před nalézacím soudem došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obvinění se domnívají, že právo obviněné osoby podle čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě je nutno vysvětlovat v širším významu, neboť se týká nejen výslechů osob, ale i opatření dalších důkazů a tím zjištění skutečného stavu věci, tedy zpracování znaleckého posudku, ze kterého vyplývají rozpory mezi ním a závěrem o vině učiněným nalézacím soudem. Domnívají se, že tyto rozpory je nutno v souladu se zásadou in dubio pro reo odstranit. Rovněž poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1999 sp. zn. IV. ÚS 135/99, N 74/14 SbNU 121 týkající se přednosti Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod před Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních. Podle obviněných je zřejmé, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod má podle čl. 10 Ústavy přednost před trestním řádem a v případě rozporu nelze trestní řád aplikovat.

Dále nebyl podle obviněných respektován princip presumpce neviny. Opětovně v tomto směru rozsáhle citují z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08, ve kterém je vymezena i povinnost obecných soudů, Nejvyššího soudu nevyjímaje, poskytovat ochranu základních práv a svobod, kdy i v nálezu sp. zn. I. ÚS 375/06 Ústavní soud vymezil ústavní vázanost Nejvyššího soudu interpretovat dovolací námitky tak, aby mohla být přezkoumána námitka porušení základních práv dovolatelů.

Obvinění rovněž odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1449/2010-I., podle něhož k právnímu závěru o naplnění zákonného znaku trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., resp. § 206 odst. 1 tr. zákoníku přisvojení si cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla pachateli svěřena, nepostačuje skutkové zjištění, podle kterého obviněný jako jednatel společnosti s ručením omezeným převzal do jejího majetku určité finanční prostředky a použil je k blíže nezjištěnému účelu. To platí i za situace, kdy obviněný nebyl schopen doložit (např. záznamem v účetnictví), jak použil tyto finanční prostředky.

V závěru proto oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 4 To 30/2012 i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 35 T 4/210 a podle § 265l odst. 1 ve spojení s ustanovením § 265l odst. 3 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.

Současně oba shodně požádali o odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.

K dovolání obviněných se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu (např. citovanou v dovolání) a na ní navazující judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011 sp. zn. 3 Tdo 91/2011) uvedla, že námitku obviněných opírající se o existenci tzv. opomenutého důkazu lze podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento závěr učinila s poukazem na definici tzv. opomenutých důkazů vyplývající z četných rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 359/05), který je rozdělil na dvě skupiny. První skupinu tvoří procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či pouze okrajová a neodpovídající povaze a závažnosti věci. V druhém případě se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly zohledněny v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. V posuzovaném případě lze podle státní zástupkyně uvažovat o první variantě, protože znalecký posudek z oboru ekonomie – účetnictví nebyl soudem proveden, ač přibrání znalce a provedení tohoto znaleckého posudku navrhovali obvinění již v nalézacím řízení a odvolacímu soudu navrhli vyčkat jeho zpracování, neboť jej sami zadali.

Poté je podle názoru státní zástupkyně nutno posoudit, zda (případně jakým způsobem) se oba soudy nižších stupňů návrhy obviněných zabývaly, zda se s nimi vypořádaly a v jaké kvalitě, tj. zda je nezamítly bez věcně adekvátního odůvodnění či zda se ve vlastních rozhodovacích důvodech o nich ve vztahu k jejich zamítnutí nezmínily buď vůbec, či pouze okrajově a neodpovídaje povaze a závažnosti věci. Státní zástupkyně proto citovala pasáž na straně 127 a 128 odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, ve které nalézací soud uvedl důvody, proč důkaznímu návrhu obviněných nevyhověl, a dále argumenty odvolacího soudu nalézající se na straně 80 jeho rozsudku vztahující se k zamítnutí odvolací námitky obviněných o neakceptaci důkazního návrhu na zpracování znaleckého posudku, když se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

Státní zástupkyně v tomto směru vymezila tři případy možností neakceptace důkazního návrhu obviněných vyplývající z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz nález sp. zn. I. ÚS 733/01 a sp. zn. III. ÚS 359/05). Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, tedy ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Třetím případem je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Nalézací i odvolací soud se v odůvodnění svých rozsudků zabývaly daným důkazním návrhem obviněných, přičemž z úvah, o které opřely své negativní stanovisko ve vztahu k opatření tohoto důkazu, lze jednoznačně podle státní zástupkyně dovodit, že předmětný znalecký posudek shodně považovaly za nadbytečný (jejich zhodnocení lze podřadit pod třetí z výše uvedených legitimních důvodů neakceptování důkazního návrhu) a zároveň shodně onen důkaz v podstatě označily za nedisponující potřebnou vypovídací potencí (ve smyslu druhého z výše uvedených legitimních důvodů odmítnutí). O možnosti jeho objektivního zpracování se vyjádřily negativně, a to mimo jiné „s ohledem na nedostatečné účetnictví“, „že účetnictví řádně vedeno nebylo, a to zejména z důvodů úmyslného zkreslování podkladů pro účetnictví ze strany obou obviněných“.

Možnost či nemožnost objektivního zpracování znaleckého posudku, který by mohl dokladovat toky finančních prostředků uvnitř i vně společnosti REKIN s.r.o. a rekonstruovat její účetnictví, považuje státní zástupkyně za otázku ryze odbornou, stojící mimo rámec volného uvážení soudu. Avšak závěry obou soudů jsou z hlediska praktického i hlediska ekonomie trestního řízení zcela pochopitelné a nebyly opřeny toliko z pohledu oboru ekonomie a účetnictví o laický názor soudu, ale vycházely z četných vyjádření svědků coby osob znalých účetnictví, a zároveň osob, které se na tvorbě účetnictví v dotčené společnosti podílely. Krom svědectví svědkyně Š. je to například na straně 126 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu zmíněné sdělení účetní L. P., která se měla k požadavku obviněné vyjádřit k formální správnosti vedení účetnictví se zaměřením na pokladnu a provize v účetním softwaru POHODA – účetnictví REKIN s.r.o. tak, že není průkazné a vykazuje odchylky od věrného a poctivého účetnictví. Posudek, z něhož citovali obvinění ve svých dovoláních, byť není státní zástupkyni známo, z jakých podkladů vycházel a jaké je jeho celé znění, lze z hlediska vypovídací hodnoty pro meritum trestní věci označit za prakticky nulový a navíc i nadbytečný, neboť se vztahuje k hodnocení způsobu vedení účetnictví společnosti REKIN s. r. o., a nedokládá vlastní dispozice se svěřenými finančními prostředky. Okolnost, že účetnictví nebylo vedeno řádně a že nedokládá skutečný obraz stavu a pohybu finančních prostředků v této společnosti, byla v trestním řízení prokázána jinými důkazy, přičemž bylo uzavřeno, že tuto situaci zapříčinili sami obvinění. Podle státní zástupkyně je třeba uvést, že zejména nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku mj. na stranách 120, 122-125 při výčtu provedených důkazů, z něhož je částečně i zřejmé, jak tyto důkazy následně byly hodnoceny, zejména pak na stranách 128-132 při vlastním hodnocení a úvahách o prokázání skutku vyložil, z jakých důkazů vycházel, přičemž z těchto výčtů, úvah a hodnocení je zároveň zcela zřejmé, že provedené důkazy považoval za zcela dostačující pro rozhodnutí o vině bez důvodných pochybností. Nalézací soud ve svých úvahách reagoval i na podstatné námitky obviněných spočívající v tom, že jim finanční prostředky byly bez jejich vědomí z majetku obchodní společnosti vyvedeny, a to zřejmě účetní Š., a že za stav účetnictví je odpovědna právě účetní Š. Tento výčet důkazů, jakož i jejich hodnocení a reakce na tvrzení obviněných je třeba považovat i za bližší rozvedení závěru o nadbytečnosti znaleckého posudku z oboru ekonomie – účetnictví. Obdobně odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na straně 81 stručně shrnul zásadní momenty, z nichž dovodil úplnost a dostatečnost provedených důkazů. Z toho podle státní zástupkyně plyne, že zejména nalézací soud, avšak i soud odvolací dostály výše označeným požadavkům zachování práva na spravedlivý proces akcentovaného Ústavním soudem ve vztahu k legitimnosti odmítnutí navrhovaného důkazu.

Státní zástupkyně dále konstatovala, že byla při přezkoumání úplnosti provedeného dokazování a nadbytečnosti znaleckého posudku z oboru ekonomie – účetnictví do určité míry limitována spisovým materiálem, který měla k dispozici, takže nemohla plně vyhodnotit, zda a případně jakým způsobem, se podařilo doložit či prokázat, že i každé jednotlivé částky peněz přijatých do úschovy v hotovosti (např. z titulu rezervačních záloh, ale i jako prostředky určené na kupní cenu) vyčíslené ve výroku rozsudku nalézacího soudu byly následně vloženy na účet REKIN s.r.o., z něhož byl jejich další pohyb zjevný, popř. zda byly dohledány v záznamech, z nichž by bylo možno dovodit, že o jejich složení obvinění věděli a použili je či nechali použít, ať již pro sebe či pro provoz obchodní společnosti REKIN s.r.o., popř. další aktivity v rozporu s účelem svěření. Zdůraznila však, že se ve vztahu k celku jedná, zejména pokud jde o právní kvalifikaci, o zcela nepodstatnou část, přibližně celkem o 5.084.000,- Kč. Zároveň třeba uvést, že s výjimkou několika případů šlo toliko o část svěřených finančních prostředků, zbývající části byly vyplaceny, a až na výjimky byly i odečteny provize. V části z těchto případů byly zaslány zároveň platby na účet, s nímž výhradně disponovali obvinění. O konkrétní zakázce tedy věděli. Navíc jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ten vycházel nejen ze svědectví zpochybňované svědkyně Š., ale taktéž např. ze svědectví T. K. Dále tato skutečnost vyplývá rovněž z výpovědi samotných makléřů či vedoucích poboček o předávání hotovosti zejména obviněnému P. Celkový finanční obnos z převzatých úschov zaslaných na účet REKIN s.r.o., se kterým jednoznačně (prokazatelně i pouhým výrokem rozsudku) disponovali obvinění, činí zaokrouhleně 31.234.000,- Kč zaslaných na účet REKIN s.r.o. Oba soudy zcela logicky a odůvodněně na základě jimi označených důkazů vzaly za prokázané, že o finanční situaci obchodní společnosti REKIN, s.r.o., byli obvinění bezpečně informováni, přičemž si byli nejméně od změny účetní (od konce roku 2007) vědomi rizika vyplývajícího z v podstatě nekontrolovatelného užívání smluvně přijatých úschov pro vlastní chod obchodní společnosti REKIN s.r.o. Sami záměrně zkreslovali podklady pro vedení účetnictví, obzvláště pak v souvislosti se vznikem a finančním zajištěním společnosti SUPER FINANCE s.r.o., a nejméně od měsíce září 2008 věděli o finančních problémech projevujících se v neschopnosti řádných výplat úschov. Z okolnosti, že na tuto situaci obvinění nereagovali, nýbrž naopak takřka beze zbytku vybrali všechny peníze složené na účet klienty, dále že k datu 2. 12. 2008 ukončila obviněná P. své jednatelství ve společnosti REKIN s.r.o. a že ukončila i oprávnění pro společnost REKIN s.r.o. k realitní a zprostředkovatelské činnosti, je zřejmé, že při dispozicích se svěřenými finančními prostředky obvinění ani nemohli důvodně předpokládat, že by je mohli vrátit z budoucích provizí, když jiné legální (oficiální) příjmy REKIN s.r.o., neměla. Z výše uvedených důvodů a s akcentem na výši částky, která prošla přes účet společnosti REKIN s.r.o., zároveň však i proto, že vyjádřená pochybnost může být s ohledem na obsah spisu zcela lichou, považuje státní zástupkyně znalecký posudek taktéž za nadbytečný.

Poukaz obviněných na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1449/2010-I. lze sice chápat jako námitku nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když tímto zřejmě obvinění poukazují na argumentaci předešle uplatněnou v podaných odvoláních, že s penězi mohli zcela volně disponovat. Jelikož tuto námitku obvinění blíže nerozvedli, státní zástupkyně jen uvedla, že v citovaném rozhodnutí se jednalo o zcela odlišnou situaci, kdy peníze převzal jednatel společnosti s ručením omezeným v souvislosti se smlouvou o dílo, přičemž předmětem činnosti této obchodní společnosti, jakož i v dané věci konkrétním závazkem této obchodní společnosti bylo zhotovení díla, a právě za účelem financování díla byly ony finanční prostředky poskytnuty. Peníze tak byly narozdíl od případu obviněných poskytovány k tomu, aby byly užity - spotřebovány ve prospěch díla. Právní závěry z citovaného rozhodnutí tak nelze na věc obviněných použít. Navíc se zcela dostatečně s námitkou obviněných stran oprávněnosti nakládání se svěřenými finančními prostředky vypořádal jak nalézací (na stranách 132 a 133), tak odvolací soud (na straně 82) v odůvodnění svých rozhodnutí.

Státní zástupkyně v posuzovaném případě neshledala ani tzv. extrémní rozpor, a proto považuje dovolání obviněných S. P. a P. P. za zjevně neopodstatněná a navrhla je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Zároveň vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obou obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 4 To 30/2012 jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká), tato splňují náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. a byly podány prostřednictvím jejich obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“

Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Nejprve je třeba uvést, že obhajoba obviněných spočívající v jejich snaze přesunout veškerou odpovědnost za flagrantní nedostatky v účetnictví, zkreslování informací o stavu hospodaření a jmění společnosti, duplicitní výplaty finančních prostředků aj. na účetní Š. byla dostatečně vyvrácena v předchozím řízení, když soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že to byli právě obvinění, kteří tuto situaci zapříčinili, a nedošlo k její nápravě ani po upozornění účetních D. Š. a jí předešlé účetní V. P. Vyvedení peněz v řádech milionů či desítek milionů D. Š. považuje nalézací soud za absurdní až vyloučené, neboť by to musela zaznamenat řada osob v REKIN s.r.o., především však oba obvinění. Soud prvního stupně prokázal, že to byli právě obvinění, kteří působili v REKIN s.r.o. od počátku její činnosti, pouze oni stanovovali pravidla, nakládali s prostředky na jediném bankovním účtu, podíleli se na formulaci smluv o úschovách. Výlučně sami rozhodovali o výdajích společnosti, odměnách makléřů, reklamách, platbách apod. a jen na jejich straně byl dán důvod k obměnám účetních a jejich snaze vykazovat jiné hospodářské výsledky, než které vyšly účetním, a se kterými byli seznámeni (rozdělováním příjmů společnosti na „legální” a „nelegální”, odměňováním makléřů předáním peněz v hotovosti bez zahrnutí těchto částek do účetnictví, aniž z nich byly odečteny zákonné odvody a daně, předkládáním dokladů o převzetí záloh a jiných plateb od klientů, aniž by účetní dostala spolu s dokladem tomu odpovídající hotovost, rozpor mezi elektronickým účetnictvím, pokladní knihou, chybějící kompatibilita účetnictví a výběrů z bankovního účtu realitní kanceláře REKIN s.r.o. apod.). Z takto uplatněných námitek je zřejmé, že obvinění nejsou spokojeni se zjištěným skutkovým dějem, a opakovaně i v dovolacím řízení namítají, ačkoli se s totožnými námitkami vypořádaly již oba soudy v předchozím řízení, že shora uvedená pochybení v účetnictví, jakož i možnou zpronevěru způsobila výlučně svědkyně Š. Tím však zpochybňují skutková zjištění obou soudů, což neodpovídá jejich odkazu na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Na tomto místě je však třeba zmínit, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Pokud tedy jde o další námitku obviněných, že oba soudy nesprávně nevyhověly jejich návrhu na vypracování předmětného znaleckého posudku k přezkoumání účetnictví a hospodářské situace společnosti REKIN s.r.o., z odůvodnění obou rozsudků je zřejmé, že tento důkaz považovaly oba soudy za nadbytečný a za nedisponující vypovídací potencí.

Soud prvního stupně na straně 127 náležitě zdůvodnil, že navrhovaný znalecký posudek považuje za zřejmě nepotřebný pro své rozhodnutí, neboť těžištěm dokazování pro jeho rozhodnutí není stav účetnictví a způsob jeho vedení. Skutečnost, že obvinění nedisponovali prostředky na vyplacení klientů, je evidentní z řady provedených důkazů. Dále poukázal na objektivní nemožnost jeho zpracování, neboť vzhledem ke zcela nedostatečnému účetnictví a ke skutečnosti, že účetnictví prošlo přes více subjektů, a měli jej k dispozici i obvinění, nejsou vyloučeny jeho různé úpravy. Zároveň velice pečlivě hodnotil všechny okolnosti vztahující se k neoprávněné dispozici obviněných se svěřenými finančními prostředky na straně 122-131 svého rozsudku, které byly ve svém důsledku taktéž důvodem pro zamítnutí navrhovaného znaleckého posudku.

Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil a na straně 80 svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně zdůvodnil, proč tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl, neboť těžiště dokazování v posuzované věci nespočívalo ve zkoumání účetnictví společnosti, když zároveň z výsledků provedeného dokazování bylo možno uzavřít, že účetnictví nebylo řádně vedeno zejména z důvodů úmyslného zkreslování podkladů pro účetnictví ze strany obou obviněných. Rovněž odvolací soud jej má za nepotřebný a nadbytečný, protože je nesporné, že společnost REKIN s.r.o. přebírala finanční prostředky klientů do úschovy, nevydala je zpět oprávněným osobám a použila je výlučně k jiným účelům.

Nejvyšší soud se v rámci dovolacího řízení seznámil se závěry obviněnými dodatečně opatřeného znaleckého posudku a zjistil, že tyto v podstatě korelují se závěry vyslovenými soudy nižších stupňů v předchozím řízení. Znalecký posudek totiž shodně potvrdil, že vlivem neúplných či zcela chybějících účetních dokladů, nelze provést zcela spolehlivou a objektivní analýzu, která by zodpověděla, zda společnost REKIN s.r.o. byla schopna uhradit svůj provoz z realizovaných výnosů – příjmů (č. l. 8175), že účetnictví nepodává věrný a poctivý obraz o ekonomické a finanční situaci realitní kanceláře REKIN s.r.o. (č. l. 8158), že došlo ke zkreslení údajů o stavu aktiv a pasiv společnosti a její ekonomické situaci (č. l. 8160). Z jeho závěrů obecně plyne, že účetnictví společnosti REKIN s.r.o. naprosto nesplňovalo požadavky vyplývající ze souvisejících právních předpisů, je neúplné, nesrozumitelné, nesprávné, zkresluje údaje o hospodaření i ekonomické situaci společnosti REKIN s.r.o., a účetní výkazy sestavované v průběhu roku 2008 tak nemohly podávat relevantní a objektivní pohled na ekonomickou a finanční situaci společnosti REKIN s.r.o. Znalecký ústav dále uvedl, že pro posouzení její reálné ekonomické a finanční situace nebylo k dispozici dostatek relevantních a spolehlivých údajů, což se týká i vyhodnocení reálných finančních toků (skutečných příjmů a výdajů společnosti REKIN s.r.o.) a posouzení, zda byla schopna financovat svůj provoz, aniž by využívala prostředků složených klienty do úschovy. Zásadní překážkou je podle znaleckého ústavu vedení dvojích pokladních knih, zavádění fiktivních příjmů do účetnictví, nespolehlivost a neúplnost ručně vedené pokladní knihy, nemožnost spolehlivého zjištění, které příjmy a výdaje byly „reálné” a které jen „fiktivně” proúčtované, a dále rovněž neproúčtování všech případů a ztráta části podkladů. Z analýzy bankovních výběrů provedených P. v období od 1. 9. 2008 do 30. 11. 2008 v celkové výši 13.336.310,- Kč podle úředního záznamu č. j. PSM-1167/TČ-2008-93 navíc mělo vyplynout, že z výběrů nad 500.000,- Kč v objemu 10.546.300,- Kč byla částka 10.146.300,- Kč (96%) průkazně použita pro chod společnosti REKIN s.r.o. k výplatě klientům či dotacím pokladny, nikoliv pro osobní potřebu P. Znaleckému ústavu se nepodařilo konkrétně ověřit pouze částku 400.000,- Kč.

K uvedenému lze prohlásit, že předmětný znalecký posudek ve skutečnosti nevyvrací vinu obviněných ze spáchání skutku, za nějž byli odsouzeni, ale pouze dokládá, že účetnictví společnosti REKIN s.r.o. bylo (lapidárně řečeno) nedostatečně vedeno. Z tohoto účetnictví proto nelze ani vycházet při stanovení chodu samotné obchodní společnosti a tím méně je schopno ve světle ostatních provedených důkazů cokoli podstatného změnit na závěrech ohledně viny obviněných, vyslovených soudy v předchozím řízení.

Pokud se pak znalecký ústav ve zpracovaném posudku rovněž vyjádřil k tomu, že obvinění P. nemuseli být příjemci části finančních prostředků, když shledal nedostatky i v průkaznosti skutečných toků finančních prostředků, přičemž z dostupných podkladů podle něj nelze spolehlivě zmapovat reálný tok peněz a nelze vyloučit, že část finančních prostředků společnosti REKIN s.r.o. byla zcizena, a v uvedených konkrétních případech přitom obvinění P. jako příjemci peněz nefigurují, tak je evidentní, že tímto tvrzením se znalecký ústav snaží zpochybnit otázku pachatelství stíhaného zločinu zpronevěry způsobem, který mu jednoznačně nepřísluší. Hodnotit důkazy a činit z nich skutkové a posléze právní závěry ohledně případné viny a v konečném důsledku zda dotyčná osoba spáchala trestný čin, přísluší výhradně soudu, nikoli znalci nebo znaleckému ústavu!

Ohledně tohoto znaleckého posudku lze ale každopádně uvést, že se v rámci provedeného dokazování nejednalo o tzv. opomenutý důkaz, jenž by zapříčinil porušení práva obviněných na spravedlivý proces, a tím méně pak mohlo dojít k porušení principu in dubio pro reo a presumpce neviny. Učiněná rozhodnutí soudů tak nelze považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04). Soudy obou stupňů se v rozsahu odpovídajícím povaze a závažnosti věci zabývaly návrhem obviněných na provedení navrhovaného znaleckého posudku a řádně zdůvodnily, proč jejich návrh zamítly. Nejvyšší soud se v této otázce s nimi ztotožnil a zároveň odkazuje na podrobná odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména na odsuzující rozsudek soudu prvního stupně.

Jako jediná zdánlivě relevantní námitka obviněných týkající se nesprávného hmotně právního posouzení, která však nebyla obviněnými dále nijak obsahově vymezena, se jeví odkaz obviněných na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1449/2010-I. Citované rozhodnutí však na posuzovaný případ nedopadá, neboť zde byl zjištěn zcela odlišný skutkový stav spočívající v tom, že obviněný jako jediný jednatel společnosti s ručením omezeným podepsal se zástupcem objednavatele smlouvu o dílo na provedení stavby rodinného domu a později i dodatek k této smlouvě, na základě něhož obdržel částku ve výši 1.540.000,- Kč, kterou nenechal řádně zaúčtovat do účetnictví obchodní společnosti s ručením omezeným a úmyslně ji použil k jinému blíže nezjištěnému účelu a v druhém případě odčerpal z bankovních účtů této společnosti částku ve výši 7.083.480,50 Kč, které nechal zaúčtovat do jejího účetnictví jako hotovostní vklad na pokladnu, aniž by je do pokladny vložil a tuto částku použil k blíže nezjištěnému účelu.

V přezkoumávaném případě je ale rozhodnou okolností pro právní kvalifikaci jednání obviněných ve smyslu § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku povaha částek přijatých společností REKIN s.r.o. a důvod jejich svěření klienty této realitní kanceláři. Tyto byly determinovány postavením REKIN s.r.o. v předmětných závazkových vztazích, jako zprostředkovatele koupě a prodeje nemovitostí. Jednalo se o části kupních cen nemovitostí či úhrad cen za převod členských práv a povinností k družstevním bytům a rezervační zálohy vždy přijatých jako úschovy s tím, že patřičnou částku REKIN s.r.o. deponuje po určitou dobu na účtu společnosti REKIN s.r.o. či v hotovosti a po splnění sjednané konkrétní podmínky tuto částku klientovi vydají. Obvinění se proto v žádném případě nemohli domnívat, že by tyto částky přešly do jejich vlastnictví či vlastnictví společnosti REKIN s.r.o., neboť se nejednalo o případ, kdy by společnost REKIN s.r.o. vystupovala jako hlavní účastník kupní smlouvy (či například smlouvy o dílo), tedy jako prodávající (či zhotovitel díla), kdy by bylo důvodné se domnívat, že mohou takto přijaté částky považovat za příjem společnosti REKIN s.r.o., tedy za věci vlastní a použít je v rámci svého podnikání, neboť po celou dobu zůstaly ve vlastnictví složitelů a za výše uvedeným účelem byly společnosti REKIN s.r.o. pouze svěřeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. 7 Tdo 928/2002). Navíc obvinění P. vybírali jednotlivé platby od klientů, aby pomocí nich mohli zejména uhradit jiné závazky společnosti a běžné výdaje realitní kanceláře REKIN s.r.o., tedy oba soudy nižších stupňů spolehlivě zjistily, jakým způsobem a pro jaký účel finanční prostředky použili.

Zákonný znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v přisvojení si cizí věci svěřené pachateli, je naplněn takovou majetkovou dispozicí se svěřenou věcí, při níž je s věcí naloženo v rozporu s účelem, k němuž byla pachateli svěřena. Obvinění vědomě použili finanční prostředky svěřené jejich obchodní společnosti v rozporu s účelem, než za jakým jim byly jednotlivé finanční částky svěřeny klienty jejich realitní kanceláře. V důsledku jinak neutěšené finanční situace společnosti si zároveň byli vědomi a minimálně byli srozuměni i s tím, že nebudou schopni zajistit řádné vyplacení svěřených peněz svým klientům. Svěřené předmětné finanční prostředky si tak evidentně v rozporu s účelem svěření neoprávněně přisvojili, neboť s nimi nakládali jako s vlastními a užili je k úhradě jiných pohledávek či provozních potřeb společnosti REKIN s.r.o., případně i k jiným účelům. Z uvedených důvodů je proto poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1449/2010-I., učiněný v podaném dovolání, zjevně nepřípadný.

Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěného pokračujícího skutku, jehož se oba obvinění podle rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně dopustili, ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady dovolatelů nemají opodstatnění, neboť napadená rozhodnutí těchto soudů vytýkanými vadami netrpí.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v jeho první části byly uplatněny námitky neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů, jak jsou uvedeny v taxativním výčtu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a ve zbývající části dovolání se jednalo o argumentaci zjevně neopodstatněnou. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

S ohledem na odmítnutí podaných mimořádných opravných prostředků obviněných pak Nejvyšší soud neshledal žádného důvodu k vyhovění jejich žádostí o odklad výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. června 2013

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru