Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 421/2020Usnesení NS ze dne 30.04.2020

HeslaLoupež
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.421.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 421/2020-322

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2020 o dovoláních obviněných J. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, a C. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2019 č. j. 8 To 439/2019-241, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 132/2019, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného C. D. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2019 č. j. 6 T 132/2019-199 byli obvinění J. P., C. D. a L. H. (nar. XY v XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram), uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že „dne 3. 8. 2019 v době kolem 03:34 hodin v Brně, na ulici XY dohnali poškozeného L. S., narozeného XY, jdoucího směrem od centra města, se kterým předtím několik minut komunikovali a jenž jim předtím na jejich žádost dobrovolně předal bankovku v hodnotě 100 Kč, těsně jej obestoupili a J. P. mu ze zadní kapsy kalhot vytáhl peněženku, na což poškozený reagoval pokusem o odchod z místa, avšak J. P. jej uchopil za ruku nad loktem a znemožnil mu odchod, přičemž poškozený se z obav o svou bezpečnost již nepokusil z místa odejít, následně J. P. prohledal peněženku poškozeného, ponechal si hotovost v hodnotě 50 Euro (1.288 Kč) a 40 Kč a peněženku poškozenému vrátil do ruky, zatímco zbylý obsah peněženky mu vložil do zadní kapsy, dále mu z předních kapes vytáhl svazek klíčů a mobilní telefon značky Xiaomi, a po krátkém dotazování poškozeného mu obě věci vrátil s varováním, ať nikoho nevolá, a z místa obžalovaní společně odešli po ulici XY směrem od centra, čímž poškozenému L. S., narozenému XY, způsobili škodu v celkové výši 1.328 Kč“. Za to byl každý z obviněných podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněným též uložil povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili na náhradě škody poškozenému L. S. částku 1.328 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pak poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Z podnětu podaných odvolání následně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 11. 2019 č. j. 8 To 439/2019-241 podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. ohledně všech obviněných rozsudek městského soudu zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku uložil všem obviněným tresty odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jejichž výkon je podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Poškozeného L. S. pak podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve výroku o vině zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli následně obvinění J. P. a C. D. dovoláními, v nichž shodně uplatnili důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný J. P. namítl, že jediným přímým důkazem, který ho měl usvědčit z trestné činnosti, byla výpověď poškozeného S., jejíž věrohodnost však soudy nijak blíže nezkoumaly, ačkoli bylo evidentní, že poškozený je na výsledku řízení osobně zainteresován. Tím porušily zásadu spravedlivého procesu a princip presumpce neviny. Jejich skutkové závěry se ocitly v tzv. extrémním nesouladu s provedenými důkazy, který plně odůvodňuje dovolací přezkum. Stíhaný skutek navíc nesprávně posoudily i po stránce hmotněprávní. Podle dovolatele se nemohlo jednat o trestný čin loupeže, neboť obvinění vůči poškozenému nepoužili žádného násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí. Pokud v něm něco vzbudilo strach, pak to byly okolnosti, prostředí a čas, kdy ke skutku došlo. I v tomto ohledu je však třeba vycházet z toho, že poškozený předtím s obviněnými komunikoval, na ulici XY v té době bydlel, a tudíž dobře znal pověst daného místa. Výhrady pak vznesl dovolatel i proti uložené sankci. Krajskému soudu vytkl, že s ohledem na zjištěné polehčující okolnosti nepřistoupil k ještě razantnějšímu snížení jeho výměry na samou spodní hranici zákonné trestní sazby, resp. dostatečně nezdůvodnil, proč tak neučinil. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.

I obviněný C. D. v dovolání namítl, že soud prvního stupně vystavěl své rozhodnutí výhradně na základě výpovědi poškozeného, přestože ten byl v době činu silně podnapilý, skutkový děj popisoval rozporně a mnohá jeho tvrzení byla spíše formulována jako domněnky. I proto dovolatel navrhoval doplnit dokazování jednak o rekonstrukci na místě činu, aby bylo objasněno, před jakým domem mělo přesně k přepadení dojít, a dále o zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, jímž by byla zjištěna míra ovlivnění poškozeného alkoholem a její vliv na jeho schopnost vybavit si postavení jednotlivých osob zúčastněných na údajné loupeži. Tyto návrhy však byly odmítnuty jako nadbytečné a tím došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nesprávná realizace důkazního řízení v konečném důsledku vedla i k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Souhrnně dovolatel označil rozhodnutí soudů v dané trestní věci za překvapivá, odporující zásadě legitimního očekávaní a porušující princip právní jistoty. Nemá za to, že by jeho jednání bylo posouzeno stejně jako jiné typově obdobné případy, tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2019 č. j. 8 To 439/2019-241, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem podotkl, že v nich obsažené námitky jsou z valné části pouze opakováním obhajoby obviněných z předchozích fází trestního řízení, se kterou se soudy vypořádaly dostatečně a především věcně správně. Z hlediska dovolacího přezkumu pak pokládá za podstatné, že jde o námitky skutkové, které deklarovanému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. V nynější trestní věci totiž podle jeho mínění nelze dovodit obviněnými tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé, který by odůvodňoval výjimečný průlom do právní moci napadených rozhodnutí i na podkladě výhrad procesního charakteru. Soudy naopak zcela přesvědčivě vysvětlily, proč neuvěřily obviněným ale poškozenému, když se vedle jeho výpovědi opřely i o kamerový záznam zachycující počáteční kontakt mezi ním a obviněnými a o záznamy o následujících úkonech policie poté, co poškozený oznámil loupež na tísňovou linku. K porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces pak podle státního zástupce nedošlo ani tím, že soudy nevyhověly všem jejich návrhům na doplnění dokazování, jak namítal dovolatel C. D. Takovou povinnost jim čl. 36 Listiny základních práv a svobod neukládá. Z hlediska ustálené judikatury byly toliko povinny případné zamítnutí těchto důkazních návrhů náležitě zdůvodnit, což ve svých rozhodnutích učinily. Pokud jde o dovolatelem předložený výklad zásady legitimního očekávání a jejího uplatnění v různých právních odvětvích, pak s ním sice podle státního zástupce v teoretické rovině polemizovat nelze, ovšem z opravného prostředku zároveň vůbec nevyplývá, čím přesně nebyla tato zásada v předložené trestní věci respektována.

Za irelevantní označil státní zástupce i výhrady dovolatele J. P. směřující do výroku o trestu. V uvedené souvislosti zdůraznil, že předmětem dovolacího řízení není posuzování otázky přiměřenosti sankce, resp. toho, zda soudy při jejím ukládání postupovaly podle obecných kritérií obsažených v § 39 tr. zákoníku. Kromě toho dovolatel při své argumentaci akcentoval výhradně takové okolnosti činu, které mu měly polehčovat, zatímco převažující okolnosti přitěžující záměrně pominul. Trest, který mu byl uložen, rozhodně za zjevně nespravedlivý pokládat nelze.

Své vyjádření tedy státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, přičemž projevil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obvinění J. P. a C. D. jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jejich přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřují proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byly obviněným nově uloženy tresty.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda námitky, o které je obvinění opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na výše rozvedená výkladová východiska je zřejmé, že valná část námitek obviněných uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. To se týká jednak výhrad C. D. vůči rozsahu provedeného dokazování, kdy soudům vytkl, že nevyhověly řadě důkazních návrhů předložených obhajobou, a jednak argumentace obou obviněných, jíž svorně brojili proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Byť tedy dovolatelé formálně reklamovali nesprávné právní posouzení svého jednání jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ve skutečnosti své mimořádné opravné prostředky založili (až na níže uvedenou výjimku) zejména na polemice se skutkovými závěry soudů, domáhali se jejich zásadní revize ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítali vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnili primárně na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního a logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.

Žádnou z výše uvedených závažných vad řízení však dovolací senát v posuzované trestní věci nezjistil.

K námitce obviněného C. D., že soudy neprovedly veškeré obhajobou navržené důkazy, je předně zapotřebí zdůraznit, že trestní řád neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi řízení zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ten v nynější trestní věci naplněn byl. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být jeho účastníkovi dána mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné k prokázání svých tvrzení. Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, nebo - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - alespoň vyložit důvody tohoto odmítavého postoje v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, tak v podstatě vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny důkazy, jež navrhla ta či ona procesní strana (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí i v tomto směru jeho rozhodnutí respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

Výše rozvedeným postulátům „fair procesu“ soudy obou stupňů vyhověly. Jak je patrno z předloženého procesního spisu, městský soud rozhodl o důkazních návrzích obviněných přímo v hlavním líčení konaném dne 4. 10. 2019, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 193 a násl. spisu). Proč jim nevyhověl, pak ústavně konformním způsobem zdůvodnil na str. 4/5 písemného vyhotovení rozsudku (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). V souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. se pak s návrhy na doplnění dokazování vypořádal i krajský soud (viz str. 3 napadeného rozsudku). K opomenutí žádného důkazu, jež by zároveň znamenalo nepřípustný zásah do ústavně garantovaného práva dovolatelů na spravedlivý proces, tak v dané trestní věci zjevně nedošlo.

Z odůvodnění obou rozhodnutí zároveň nelze dovodit, že by soudy k reklamovaným skutkovým zjištěním dospěly po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, které by odporovalo zásadě zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř., nebo je dokonce založily na ničím nepodložených spekulacích. Již městský soud se analýze obsahu jednotlivých důkazů věnoval s maximální pečlivostí a přesvědčivě vysvětlil, proč měl konstantní obhajobu obviněných ve všech dílčích aspektech za vyvrácenou. Jeho hodnotícím úvahám obsaženým na str. 5 a 6 odůvodnění rozsudku nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Stejnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obvinění uplatnili i ve svých dovoláních a jejímž cílem bylo především prosadit odlišný náhled na věrohodnost usvědčující výpovědi poškozeného L. S., se pak v rámci svého přezkumu patřičně vypořádal i krajský soud. Jestliže proti skutkovým závěrům městského soudu neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v daném ohledu odůvodnil na str. 3 a 4 napadeného rozsudku plně v souladu s požadavky zákona. Námitka dovolatelů, že se stali obětí soudní libovůle, tak nemá oporu v realitě.

Z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno považovat za právně relevantní pouze námitku obviněného J. P., že skutek ani v podobě, jak byl popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nevykazoval znaky zvlášť závažného zločinu loupeže, ale toliko přečinu krádeže. Nejvyšší soud však jeho související argumentaci nepřiznal žádné opodstatnění. Dovolatel v jejím rámci prezentoval vlastní restriktivní výklad toho, jaké počínání pachatele (či pachatelů) lze považovat za konkludentně vyjádřenou pohrůžku bezprostředního násilí vůči poškozenému ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, když výslovně zmínil například „naznačování úderů či ukázání zbraně“. Záměrně naopak pominul fakt, že ustálená soudní judikatura do této kategorie řadí typicky i obstoupení napadeného útočníky v početní převaze, jestliže je z jejich počínání zároveň zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, pokud se napadený nepodrobí jejich vůli (k tomu srov. zejména rozhodnutí publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Při hodnocení naplnění znaku pohrůžky bezprostředního násilí je současně třeba vycházet z důvodné obavy poškozeného v tom smyslu, jak se mu jeví okolnosti na místě činu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006 sp. zn. 3 Tdo 602/2006; ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1443/2014 aj.).

Ve světle zmíněné rozhodovací praxe lze jednání obviněných v posuzovaném případě naopak považovat za téměř dokonalý modelový příklad loupežného přepadení. Z výpovědi poškozeného jednoznačně vyplynulo, že obvinění ho v nočních hodinách na vylidněné ulici doběhli a takříkajíc „na těsno“ obstoupili, čímž mu dali jasně najevo, že ho z místa nenechají odejít dříve, než ho obviněný P. prohledá a zváží, které z jeho věcí si ponechá. Poškozený připustil, že z nich měl strach, a poté, co ho při pokusu o odchod jeden z útočníků uchopil za ruku (sic!), už z obav před ještě razantnějším útokem na svoji fyzickou integritu nekladl raději žádný odpor a strpěl další šacování. Evidentně byl tedy obviněnými zastrašen natolik, že se nijak nebránil, i s vědomím toho, že by se v daném místě a čase nedovolal žádné, natož pak okamžité účinné pomoci. Specifická podstata vlastního protiprávního jednání přitom musela být naprosto jasná i samotnému dovolateli (obv. P.), který má podle opisu z evidence rejstříku trestů bohaté zkušenosti mimo jiné i s majetkovou trestnou činností. I jeho obhájkyně zajisté připustí, že pro trestné činy krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku vskutku nebývá charakteristické, aby se zloděj tváří v tvář okradeného vyptával, jakou cenu má například mobilní telefon, který mu právě vytáhl z kapsy, a v závislosti na odpovědi, které se mu dostane, se teprve rozhodoval, zda si ho ponechá nebo ho okradenému vrátí s varováním, ať nikomu nevolá.

Pokud pak jde o námitku obviněného P. vůči uložené trestní sankci, tak ta deklarovanému dovolacímu důvodu taktéž neodpovídá. U výroku o trestu lze za tzv. „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považovat jen vady tohoto výroku spočívající v nesprávném závěru o tom, zda měl či neměl být pachateli ukládán souhrnný nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takovou vadu však dovolatel napadenému rozhodnutí nevytkl, a dost dobře ani nemohl, jelikož tento trest mu uložen soudy nebyl.

Jiná pochybení soudu, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku či v § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání zásadně namítat nelze (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které ostatně citoval i sám obviněný). Opačný výklad by neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by však bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. To zajisté úmyslem zákonodárce nebylo. Zároveň je třeba si uvědomit, že pokud by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (obecně) mohl mít dopad na jakýkoliv nesprávně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., speciálně určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu, zcela nefunkční a nadbytečný.

Pokud tedy obviněný namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný nepodmíněný trest odnětí svobody, protože odvolací soud dostatečně nezohlednil specifické okolnosti případu, okolnosti charakterizující jeho osobu jakožto objekt trestu (viz námitka, že za zvlášť závažný zločin doposud trestán nebyl) a ani další polehčující okolnosti podle § 41 písm. j), n) tr. zákoníku, jde o argumenty, které z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádají jakoukoli relevanci.

Pro úplnost je vhodné doplnit, že výrok o trestu netrpí ani vadou zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takového pochybení, které by šlo k tíži dovolatelů, se krajský soud nedopustil. Obviněné odsuzoval za zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za který lze uložit trest odnětí svobody na dva roky až deset let. Pokud jim tedy tento trest uložil ve výměře čtyř let a šesti měsíců, byť spojený s přímým výkonem, evidentně se nejedná o nezákonnou sankci co do druhu ani co do výměry.

Lze tedy shrnout, že obviněný C. D. a dílem i obviněný J. P. svá dovolání odůvodnili námitkami, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a pokud jde o jedinou právně relevantní námitku obviněného J. P., tak ta postrádala z hlediska uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jakékoli opodstatnění. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného J. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a dovolání C. D. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 4. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru