Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 417/2020Usnesení NS ze dne 30.04.2020Podvod

HeslaPodvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.417.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 417/2020-514

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2020 o dovolání obviněného D. V., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 14 To 297/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 25/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 2 T 25/2019, byl obviněný D. V. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

1)

„v přesněji nezjištěné době roku 2015 využil znalosti prostředí a svých zkušeností z realitní činnosti a poté, co byl požádán spol. Z. V., IČ: XY, zastoupenou předsedou představenstva A. D. o zkontaktování spol. Montebello Invest s.r.o., IČ: 24799378, za účelem narovnání Pachtovní smlouvy na pozemky k.ú. XY v obci XY, jejichž vlastníkem je spol. Montebello Invest s.r.o., IČ: 24799378 a které spol. Z. V. v předmětné době obhospodařovala, předstíral jednání se spol. Montebello Invest s.r.o., které vyústilo v sepsání podvodné Pachtovní smlouvy č. 23028/2018, uzavírané mezi "propachtovatelem" spol. Montebello Invest s.r.o. a "pachtýřem" spol. Z. V. na dočasné užívání předmětu pachtu, tedy zemědělských pozemků v k.ú. XY za účelem obhospodařování, kdy připravená a podepsaná smlouva spol. Z. V. byla předána obžalovanému k zajištění podpisu zástupce spol. Montebello Invest s.r.o., doplnění čísla účtu a přivezení podepsané smlouvy, a na základě podvodně uzavřené smlouvy, ve které spol. Montebello Invest s.r.o. nebyla ve skutečnosti zainteresovaná, kdy obžalovaný měl ze strany spol. Z. smlouvy k dispozici, mimo jiné obžalovaný informoval A. D. o tom, že smlouvy byly doručeny a předány a budou odeslány, tedy podvodně jednal v souvislosti s vytvořením pachtovní smlouvy, kdy spol. Z. vznikla povinnost uhradit pachtovné ve výši 143 062 Kč, což poškozená spol. Z. V. učinila a pachtovné zaslala dne 8. 12. 2015 na účet č. XY, který však nenáležel spol. Montebello Invest s.r.o., čímž poškozené spol. Z. V. byla způsobena škoda ve výši 143 062 Kč,

2)

v polovině roku 2015 využil znalosti prostředí a svých zkušeností z realitní činnosti a poté, co byl požádán H. B., nar. XY o zprostředkování Pachtovní smlouvy na pozemky v k.ú. XY v obci XY, jejichž vlastníkem je spol. Montebello Invest s.r.o., IČ: 24799378 a které měla jmenovaná v plánu obhospodařovat, předstíral jednání se spol. Montebello Invest s.r.o., což vyústilo v předložení podvodné Pachtovní smlouvy uzavírané mezi "propachtovatelem" spol. Montebello Invest s.r.o. a "pachtýřem" H. B. na 10-ti leté užívání předmětu pachtu, tedy zemědělských pozemků v katastru XY za účelem jejich obhospodařování s platností od 1. 9. 2015, kdy obžalovaný měl zprostředkovat kontakt se zástupcem spol. Montebello Invest s.r.o., kdy obžalovaný byl ve velmi úzkém kontaktu s manželi B., obžalovaný podvodně, bez zainteresování spol. Montebello Invest s.r.o., se podílel na uzavření smlouvy, kterou předložil poškozené, která ji dne 27. 11. 2015 podepsala, přičemž na jejím základě měla hradit pachtovné ve výši 2 000 Kč ročně, tedy v případě první úhrady pachtovného k 30. 9. 2016 převodem na účet č. XY, který však nenáležel spol. Montebello Invest s.r.o., což poškozená H. B. neučinila, přičemž D. V. s žádným oprávněným zástupcem spol. Montebello Invest s.r.o. nikdy nejednal, měl v úmyslu takto získané prostředky v minimální výši 2 000 Kč následně použít pro vlastní potřebu,

3)

v červenci roku 2016 využil znalosti prostředí a svých zkušeností z realitní činnosti a dne

14. 7. 2016 poškozenému P. S. zaslal jménem spol. Montebello Invest s.r.o.,

IČ: 24799378, výzvu k úhradě částky ve výši 41 952 Kč jako nájemné za pozemky v k.ú. XY, na kterých P. S. v předmětné době hospodařil, a to za období od roku 2013 do roku 2016 s tím, že platbu požadoval zaslat nejpozději k 31. 7. 2016 na účet

č. XY, který však nenáležel spol. Montebello Invest s.r.o., avšak sám obžalovaný měl možnost s ním disponovat, výzvu k úhradě zaslal, přestože k tomu nebyl nijak oprávněn, přičemž s ohledem na neuhrazení požadované platby ze strany poškozeného P. S. ke způsobení škody nedošlo.“

Za uvedené jednání byl obviněný D. V. odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Montebello Invest s. r. o., IČ: 24799378, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Administrace insolvencí CITY TOWER v. o. s., IČ: 29414873, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. S., narozený XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 2 T 25/2019, podal obviněný D. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 14 To 297/2019, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 14 To 297/2019, podal následně obviněný D. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dovolání obviněný uvedl, že soudy obou stupňů závažným způsobem pochybily při závěrech o naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu. Dále obviněný namítl, že sebe ani jiného neobohatil, nesměřoval k tomu a nezpůsobil tedy ani škodu. V řízení nebylo prokázáno, že by obviněný nabyl nějaký finanční obnos. Dokazování bylo nedostatečné a učiněná skutková zjištění nelze podřadit pod zákonné znaky trestného činu. Soudy se nezajímaly o to, jak a kým bylo s podvodně získanými financemi nakládáno. Obviněný rovněž uvedl, že svědkyně J. B. vypovídala ve shodě s obviněným a naopak v rozporu se stěžejním svědkem J. V., jenž už byl sám pro obdobnou trestnou činnost odsouzen. Svědkyně L. H. pak podle názoru dovolatele účelově uvádí nepravdivé skutečnosti ve prospěch tohoto svědka. Dále obviněný v dovolání podrobněji rozvedl jednotlivé výpovědi i další důkazy, na základě kterých obviněný dovozuje, že skutečným pachatelem daného skutku je právě J. V., který vše naplánoval a zrealizoval za pomoci neznámé osoby vydávající se za V. Z. Soud dle obviněného přehlédl, že neexistuje jediný přímý důkaz, který by ho usvědčoval, a nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec umožňující učinit závěr o vině obviněného nade vši pochybnost. Právní hodnocení těchto závěrů ve vztahu k posouzení skutku pak bylo v rozporu s hmotně právními normami. Skutek byl tedy vadně právně hodnocen a kvalifikován. Řízení předcházející vydání rozsudku trpělo vadami, když policejní orgán nezajistil všechny nezbytné podklady. Následkem toho nebyly zajištěny kamerové záznamy osoby vybírající inkriminovanou peněžní hotovost z bankomatů. Nebyly identifikovány též IP adresy používané pro elektronickou komunikaci a nebyl ani ztotožněn telekomunikační provoz ve vztahu k telefonnímu číslu V. Z. Důkazní nouze byla soudy vyhodnocena v neprospěch obviněného. Později se podle znění dovolání ukázalo, že vyšetřující komisař L. F. je dobrým známým J. V., kvůli prošetření čehož podal obviněný dne 21. 10. 2019 podnět Generální inspekci bezpečnostních sborů, přičemž řízení dosud nebylo skončeno. Soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou. Jednotlivé fáze trestního řízení přitom i dle judikatury Ústavního soudu nemohou být posuzovány izolovaně. Obviněný nikoho neuvedl v omyl a absentuje tak příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklou škodou. Toto jednání nebylo zaviněné. Ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, jakým způsobem měl jiného uvést v omyl a obohatit se. Tento skutkový stav tak nenaplňuje znaky trestného činu. Jeho trestní odpovědnost je proto vyloučená. Nesprávné skutkové závěry jsou tak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a je tak na místě, aby se dovolací soud jimi výjimečně zabýval s ohledem na garanci práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud by měl pečlivě vyhodnotit jeho námitky proti dosavadnímu soudnímu procesu a řídit se zásadou in dubio pro reo.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 2 T 25/2019 a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Pardubicích.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že zmíněné námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Skutková zjištění obou soudů učiněná po vyhodnocení důkazního materiálu jsou výstižně shrnuta v odstavcích 26. – 34. rozsudku prvoinstančního soudu a na stranách 4 - 7 usnesení soudu druhého stupně, na něž pro stručnost odkazuje a souhlasí s nimi. Tvrzení obviněného mají za cíl zasáhnout do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, když opomíjejí, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je samozřejmě možný v případě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ovšem takový extrémní rozpor v předmětné trestní věci v žádném případě není možné dovodit. Soudy spolehlivě dovodily svá skutková zjištění ze svědeckých výpovědí nejen J. V. a L. H., ale v celkovém kontextu i z výpovědí ostatních svědků a především též z důkazů listinné povahy. Tyto důkazy byly ze strany soudů velice pečlivě zhodnoceny a nelze rozhodně konstatovat, že by důkazně šlo o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“ jak uvádí obviněný v rámci dovolání. Soudy kromě jiného správně poukázaly na časovou nemožnost obviněným tvrzených schůzek s údajnou osobou vystupující jako V. Z. Jejich data obviněný opravil až v odvolání poté, co si uvědomil zjevné vyvrácení jeho daných sdělení. Jak ovšem uzavřel i odvolací soud, tak ani obviněným dodatečně „opravená“ data naprosto neodpovídají ostatním důkazům. Jeho obhajoba se tak ukázala nepravdivou. Ostatně celá verze o tom, že na základě rady pana Ř. vyhledal sám na internetové sociální síti osobu prezentující se lživě jménem V. Z. a jednající neoprávněně za společnost Montebello Invest s.r.o., pod níž se ve skutečnosti skrýval J. V., případně člověk s ním spolupracující, se jeví jako krajně nepravděpodobná a v realitě nemožná. Soudy se dostatečně zabývaly i trestní minulostí J. V. a s přihlédnutím k celkové důkazní situaci správně vyvodily, že tato bez dalšího neznamená, že by v této věci jmenovaný vypovídal jakožto svědek nepravdivě.

Pokud jde o námitku nedostatků v přípravném řízení spočívajících v neopatření všech v úvahu připadajících důkazů, pak ani ta nemůže coby ryze procesní naplňovat jakýkoliv dovolací důvod. Z výše nastíněných důvodů nedošlo ve věci ani k údajnému porušení zásady in dubio pro reo, které by navíc, i kdyby k němu skutečně došlo, při nepřítomnosti uvedeného tzv. extrémního rozporu nemohlo být samo o sobě dovolacím důvodem. Tato zásada má totiž ryze procesní, resp. skutkový a nikoliv hmotně právní charakter, pročež argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. V dovolání naznačovaná podjatost „vyšetřujícího komisaře“ L. F. nenaplňuje žádný dovolací důvod, a to ani ten podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, když ve věci meritorně rozhodujícími orgány byly pouze oba soudy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1441/2014). Známost mezi uvedeným policistou a J. V. pak není v dovolání nijak blíže konkretizována či doložena.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b, a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

K obsahu podaného dovolání lze předně poznamenat, že obviněný obdobné námitky vznesl již ve svém odvolání. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud dále Nejvyšší soud konfrontoval tyto jeho námitky se skutkovými a právními závěry napadených rozhodnutí, pak mohl konstatovat, že uvedené námitky obviněného nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědí svědkyň J. B. a L. H., výpovědi svědka J. V.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání obviněný D. V. neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav byl nesprávně právně posouzen, pokud byl kvalifikován jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na námitkách vyjadřujících nesouhlas se skutkovými zjištěními Okresního soudu v Pardubicích a tím se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu. Lze konstatovat, že obviněný sice formálně deklaroval zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry, které na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. soudy učinily. Se způsobem hodnocení důkazů soudy polemizuje, dokazování považuje za neúplné a předestírá svou verzi průběhu skutkového děje. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Pardubicích, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v důkazech, z nichž je třeba zmínit především výpovědi svědků A. D., V. Z., J. B. a H. B. Konzistentní výpovědi výše uvedených svědků je, byť nepřímo, podporována výpověďmi svědků J. V., L. H. a J. B. a dále listinnými důkazy (pachtovní smlouvy, e-mailová komunikace mezi obviněným a dalšími zúčastněnými osobami, výzva učiněná jménem společnosti Montebello Invest s. r. o. zaslaná J. S., výpisy pohybů na předmětném bankovním účtu J. B. u Air Bank a. s. atd.). Soudy si byly vědomy protichůdnosti obhajoby obviněného a tvrzení svědka J. V., a již proto výpověď svědka J. V. a výpovědi svědků, kteří jeho výpověď (byť nepřímo) podporovali, hodnotily velmi obezřetně, než konstatovaly, že z nich lze vyvozovat skutkové závěry vtělené do výroku o vině.

Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkovou verzi. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně, výstižně a logicky vysvětlily. Zejména Okresní soud v Pardubicích v odůvodnění rozsudku velmi pečlivě vyložil, proč považoval výpověď svědka J. V. za věrohodnou. Na hodnotící úvahy a z nich vyplývající skutkové závěry Okresního soudu v Pardubicích, jak je rozvedl zejména na str. 5-15 odůvodnění rozsudku, lze odkázat s tím, že je Nejvyšší soud považoval za plně přijatelné a nenašel žádný důvod k tomu, aby konstatoval extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině a důkazy. Skutková zjištění soudů nepředstavují žádné porušení základního ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Co se týká námitky případné podjatosti „vyšetřujícího komisaře“ L. F., lze uvést, že jednak v tomto případě nejde o hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. upravuje v tomto směru speciální dovolací důvod, který však obviněný neuplatnil a který se vztahuje na případy, kdy vyloučený orgán ve věci rozhodl, což není případ policejního orgánu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož námitky obviněného nenaplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného D. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 4. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru