Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 379/2020Usnesení NS ze dne 22.04.2020

HeslaKrádež
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.379.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 379/2020-2073

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2020 o dovolání obviněného M. V., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 8 To 312/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 39/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 2 T 39/2018, byl obviněný M. V. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a jednak přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, zčásti spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (část I. body 9. – 11. daného rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

R. Š. a M. V. společně

„9. ve XY, okres Prostějov, od 15.30 hodin 24. 11. 2017 do 7.10 hodin 25. 11. 2017 odcizili trojdílný hliníkový žebřík ze střechy zaparkovaného vozidla Ford Tranzit, registrační značky XY, tak, že R. Š. za použití nezjištěného nástroje přestřihl lankový zámek, kterým byl žebřík zajištěn, načež jej naložili do svého vozidla a z místa odjeli. Tak společnosti SITEL, spol. s r.o., způsobili škodu odcizením 1.000 Kč a škodu poškozením 100 Kč,

10. ve XY, okres Prostějov, 25. 11. 2017 od 0.40 hodin do 6.35 hodin odcizili registrační značky ze zaparkovaného vozidla Dacia Dokker SD, registrační značky XY, a to tak, že M. V. za použití nezjištěného nástroje roztáhl přední a zadní plastové rámečky, ve kterých byly registrační značky umístěny, a R. Š. je nainstaloval na své auto a z místa odjeli. Tak vlastníku vozidla A. V., nar. XY, způsobili škodu odcizením 450 Kč,

11. v XY, okres Prostějov, od 19.15 hodin 24. 11. 2017 do 7.10 hodin 25. 11. 2017 vnikli do budovy Obecního úřadu XY, a to tak, že M. V. přistavil pod okno obecního úřadu odcizený hliníkový žebřík, po kterém vyšplhali do prvního patra, kde R. Š. rozbil a vypáčil okno, tudy vstoupili do kanceláře hospodářky úřadu, kterou prohledali a pokusili se zmocnit zabudovaného trezoru, což se jim nepovedlo, a proto od dalšího jednání upustili. Tak obci XY, způsobili škodu poškozením 16.375 Kč.“

Za uvedené jednání byl obviněný M. V. odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen a nad obviněným byl stanoven dohled, přičemž zkušební doba byla stanovena na 4 roky.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným R. Š. a M. V. uložena povinnost nahradit škodu obci XY, okres Prostějov, ve výši 16.375 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Mateřská škola Přestavlky u Čerčan, obec Petroupim, obec Kubšice, obec Bohutice, obec Čermákovice, obec XY, družstvo COOP družstvo Velké Meziříčí, obec Bernartice, M. S. a L. H. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody ohledně obviněných R. Š. a Z. I.

V části IV. rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 2 T 39/2018, byli obvinění R. Š. a M. V. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby za skutky spočívající v tom, že

1. v době od 16.40 hodin dne 14. 11. 2017 do 3.40 hodin dne 15. 11. 2017

v XY, okres Znojmo, se po předchozí vzájemné domluvě pokusili vloupat do prodejny Jednota na adrese XY, XY, a to tak, že R. Š. hlídal a M. V. se pokusil násilím odstranit štítek a vložku zámku vstupních dveří pro zaměstnance, avšak vniknout do budovy se mu nepodařilo, a proto od dalšího jednání upustili, čímž společnosti Jednota, IČ 00032336, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 28, 672 01 Moravský Krumlov, způsobili škodu poškozením v celkové výši 779 Kč,

2. v době od 16.40 hodin dne 14. 11. 2017 do 3.40 hodin dne 15. 11. 2017 v XY, okres Znojmo, se po předchozí vzájemné domluvě pokusili vloupat do Obecního úřadu v XY na adrese XY, XY, a to tak, že R. Š. hlídal a M. V. překonal zeď s bránou do dvora úřadu, kde odmontoval mříž z okna v přízemí vedoucího do kanceláře úřadu, okno se pokusil vypáčit, avšak vniknout do budovy se mu nepodařilo, a proto od dalšího jednání upustili, čímž Městysu XY, IČ XY, se sídlem XY, XY, způsobili škodu poškozením v celkové výši 1.052 Kč,

3. v době od 7.30 hodin dne 18. 11. 2017 do 7 hodin dne 20. 11. 2017

v XY, okres Znojmo, se po předchozí vzájemné domluvě vloupali do Obecního úřadu v XY na adrese XY, XY, a to tak, že společně vypáčili zámek mříže před vstupními dveřmi a vylomili vstupní dveře úřadu, který prohledali a odcizili pořadač na vizitky s vizitkami, dva litry rumu Tuzemák Božkov a 8 ks lahví o objemu 0,7 litru vodky Jelcin, 2 ks 50 metrových prodlužovacích elektrických kabelů se zásuvkami, UPC záložní zdroj k PC, notebook Asus, čímž obci XY, IČ XY, se sídlem XY, XY, způsobili škodu odcizením v celkové výši 6.200 Kč a škodu poškozením v celkové výši 6.557 Kč a dále z archivu tohoto úřadu odcizili notebook Toshiba Satelite a cestovní tašku s hnědými potisky a lemováním, čímž starostce obce XY, B. A., nar. XY, trvale bytem XY, XY, způsobili škodu odcizením v celkové výši 1.555 Kč,

4. v době od 19 hodin dne 29. 11. 2017 do 7.15 hodin dne 30. 11. 2017 v XY, okres Žďár nad Sázavou, se po předchozí vzájemné domluvě vloupali do prodejny smíšeného zboží č. XY COOP na adrese XY, XY, a to tak, že rozlomili zámek dveří na nákladové rampě, vnikli dovnitř, kde odcizili cigarety, lihoviny, drogistické zboží, sladkosti, elektrický kráječ na salámy a elektrickou váhu a z trezoru odcizili finanční hotovost 2.811 Kč, čímž společnosti COOP družstvo Velké Meziříčí, IČ 00032344, se sídlem Družstevní 1173/2, způsobili škodu odcizením v celkové výši nejméně 16.702 Kč a škodu poškozením v celkové výši 887 Kč,

5. v době od 21.15 hodin dne 29. 11. 2017 do 8.55 hodin dne 30. 11. 2017 ve XY, okres Žďár nad Sázavou, se po předchozí vzájemné domluvě vloupali do restauračního zařízení Hostinec ve XY na adrese XY, XY, a to tak, že po rozlomení zámku vchodových dveří vnikli dovnitř, prostor prohledali a z baru odcizili tablet, kasírovací tašku s finanční hotovostí 800 Kč, 1.500 Kč z krabičky a 511 Kč ze skleničky, 20 ks tatranek, 12 ks oplatků Mila, 2 ks krabiček cigaret Chesterfield, čímž vlastníku budovy H. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, způsobili škodu odcizením v celkové výši 1.500 Kč a škodu poškozením v celkové výši 748 Kč, a provozovateli hostince L. D., nar. XY, trvale bytem XY, XY, způsobili škodu odcizením v celkové výši 5.507 Kč,

6. dne 1. 12. 2017 v době od 3.39 hodin do 3.41 hodin v XY, okres Žďár nad Sázavou, se po předchozí vzájemné domluvě pokusili vloupat do čerpací stanice EuroOil na adrese XY, XY, a to tak, že páčili vstupní dveře do objektu čerpací stanice, což se jim nepovedlo, a proto od dalšího jednání upustili, čímž společnosti ČEPRO, a.s., IČ 60193531, se sídlem Dělnická 213/12, 170 00 Praha, způsobili škodu poškozením v celkové výši 1.700 Kč,

v nichž byly ve vztahu k obviněnému R. Š. spatřovány dílčí útoky přečinů krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, oba spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,

a ve vztahu k obviněnému M. V. v nich byly spatřovány dílčí útoky přečinů krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, oba spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,

neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali obvinění.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození JEDNOTA, spotřební družstvo XY, Městys XY, Obec XY a XY, B. A., COOP družstvo XY, L. D., H. H. a ČEPRO, a.s., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 2 T 39/2018, podali obvinění M. V. a R. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 8 To 312/2019, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 8 To 312/2019, podal následně obviněný M. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání obviněný uvedl, že ze strany soudů obou stupňů došlo k nesprávnému právnímu posouzení, které má základ v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávném hodnocení provedených důkazů, když skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Obviněný namítl, že již od počátku trestního řízení popíral, že by se měl dopustit jakéhokoli protiprávního jednání a že se soudy dostatečně nezabývaly jeho obhajobou, přičemž na základě provedeného dokazování nelze učinit závěr, že by se dovolatel trestné činnosti dopustil. Dále uvedl, že dokazování nelze postavit pouze na metodě pachové identifikace, tedy na nepřímém důkazu, který se navíc „objevil“ až následně. Rovněž uvedl, že tento nepřímý důkaz nepodporuje ani výpověď obviněného R. Š., když následně tuto výpověď rozebral. V této souvislosti vyjádřil názor, že verze obžaloby je založena pouze na nevěrohodné, zinscenované a až následně doplněné výpovědi spoluobviněného a na nepřímém důkazu metodou pachové identifikace, proto měly soudy uplatnit zásadu in dubio pro reo.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 2 T 39/2018 a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Brno-venkov, příp. aby obviněného sám zprostil obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 4. 2. 2020 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat, a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Podstatou dovolání obviněného je především námitka, že se předmětných trestných činů nedopustil a dále námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů soudy. Výrok o vině je dle názoru obviněného postaven pouze na zjištění shody pachových stop a zinscenované výpovědi spoluobviněného. Ve věci provedené důkazy netvoří podle něj ucelený řetězec, na základě kterého by ho bylo možno uznat vinným.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný M. V. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi spoluobviněného R. Š.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání obviněný M. V. neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav byl nesprávně právně posouzen, pokud byl kvalifikován jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, zčásti spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na námitkách vyjadřujících nesouhlas se skutkovými zjištěními Okresního soudu Brno-venkov a tím se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu. Lze konstatovat, že obviněný sice formálně deklaroval zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry, které na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. soudy učinily. Se způsobem hodnocení důkazů soudy polemizuje, dokazování považuje za neúplné a předestírá svou verzi průběhu skutkového děje. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Nejvyšší soud předně podotýká, že podmínkami použitelnosti metody pachové identifikace, resp. použitím pachových stop jako důkazu a jeho věrohodností se již v minulosti mnohokráte zabývaly jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud. Tento důkaz je obecně nazírán jako nepřímý, či podpůrný, kdy na jeho základě je možné dospět toliko k závěru, že se určitá osoba s největší pravděpodobností nacházela na určitém místě anebo např. byla v kontaktu s určitou věcí, přičemž vycházeje pouze z tohoto důkazu nelze bez dalšího dovodit, že se uvedená osoba dopustila trestného činu, který se např. na daném místě stal. Výsledek metody pachové identifikace je tedy typickým nepřímým důkazem, který zpravidla potvrzuje skutečnost, že se určitá osoba dostala do kontaktu s předmětem, z něhož byla pachová stopa sejmuta (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97; nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99; nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02; usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 90/04; nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 439/2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1486/2012).

Jak je patrno z obsahu spisu, soudy mohly vycházet i z jiných důkazů, přičemž nelze přisvědčit námitkám obviněného, že pachová stopa byla jediným důkazem, na kterém mohly soudy svá rozhodnutí postavit (srov. zejména veškeré ve věci provedené důkazy a jejich hodnocení na str. 17 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Provedené důkazy pak také soud prvního stupně náležitým způsobem vyhodnotil. V odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se všemi provedenými důkazy, přičemž logicky vysvětlil, ze kterých důkazů a proč vycházel, a současně uvedl argumenty, které jej vedly k závěru, že obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena (srov. str. 17-18 rozsudku soudu prvního stupně). Jeho závěry, s nimiž se také bez výhrad ztotožnil i odvolací soud (srov. str. 5 napadeného usnesení odvolacího soudu), jsou přitom logické a přesvědčivé. Soudy v posuzované věci důvodně vycházely především z pozitivních výsledků srovnání zajištěných pachových stop na místech činů (rámeček registrační značky, výsuvný žebřík) se vzorky odebranými obviněnému a z výpovědi spoluobviněného R. Š. Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 4. 2020

JUDr. Jiří Pácal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru