Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 37/2020Usnesení NS ze dne 05.02.2020

HeslaPomoc k trestnému činu
Úvěrový podvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.37.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 37/2020-1448

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2020 o dovolání obviněného M. Š., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 44 To 121/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 54/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 1. 2019 č. j. 6 T 54/2018-1131 v trestní věci obviněných M. Š., J. O. a L. J. byl obviněný M. Š. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokračujícímu zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku za jednání popsané ve výroku o vině pod body 1) a 2). Za to byl podle § 211 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50.000 Kč, a to ve 100 denních sazbách po 500 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud mu podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání v oblasti finančního poradenství na dobu pěti let. Zároveň byl ohledně jeho osoby zrušen pravomocný výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 7. 2015 sp. zn. 1 T 54/2015 a pravomocný výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 1. 2017 sp. zn. 2 T 83/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud současně rozhodl o vině a trestu u spoluobviněných L. J. a J. O. Poškozená Sberbank CZ, a. s., IČ: 25083325, se sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5 – Jinonice, byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Ve druhém stupni ve věci rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 44 To 121/2019, a to mimo jiné tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného M. Š. napadený rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. poté podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině obviněného z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 7. 2015 č. j. 1 T 54/2015-61, výrok o trestu a další výroky, jež měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a obviněného znovu uznal vinným účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokračujícímu zločinu úvěrového podvodu podle „§ 211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku“, dílem dokonanému a dílem ukončenému ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že

1/ (skutek převzatý z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 7. 2015 č. j. 1 T 54/2015-61) odsouzený D. H., nar. XY, dne 12. 1. 2015 v Praze 9, v ulici Freyova 35, v pobočce ČSOB, a. s., po předchozí dohodě s obviněným M. Š. uplatnil žádost o poskytnutí finančního úvěru ve výši 300.000 Kč, ve které uvedl, že tuto bude splácet po dobu 84 měsíců v pravidelných měsíčních splátkách, ačkoli věděl, že nemá pravidelný měsíční příjem nebo jiný zdroj pro splnění jím deklarovaného závazku, přičemž tuto žádost o poskytnutí úvěru opatřil neplatnými potvrzeními o výši svého pracovního příjmu ve výši 22.402 Kč měsíčně, kterého měl dosahovat v pracovní pozici provozního technika u OSVČ M. Š. IČ XY, se sídlem v XY, které mu za tímto účelem vystavil obviněný M. Š., ačkoli oba obvinění věděli, že tyto skutečnosti se nezakládají na pravdě, neboť obviněný D. H. nikdy v označené firmě nepracoval, přičemž požadovaná finanční částka ve výši 300.000 Kč obviněnému D. H. ze strany poškozené společnosti ČSOB, a. s., IČ 00001350, se sídlem Praha 5, Radlická 150, poskytnuta nebyla a škoda tak nevznikla,

2/ obžalovaný L. J. jako jednatel společnosti M. p. s., IČ XY, se sídlem XY, vědom si skutečnosti, že jeho společnost není bonitní pro získání úvěru od banky, využil nabídky obžalovaného J. O., který se mu nabídl, že za něj za úplatu úvěr zařídí, načež obžalovaný J. O. pro účely získání úvěru v blíže nezjištěné době ve spolupráci s obžalovaným M. Š. opatřili pro obžalovaného L. J. listiny rozhodné pro schválení žádosti o poskytnutí nového kontokorentního úvěru č. 2015965997 ze dne 19. 3. 2015 na částku 500.000 Kč, a to přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012, včetně výkazu zisku a ztráty za rok 2012 a rozvahy za téže období, a přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, včetně výkazu zisku a ztráty za rok 2013 a rozvahy za téže období, přestože oba věděli, že informace uvedené v těchto listinách nejsou pravdivé, jsou padělané a budou předloženy k žádosti o úvěr, obžalovaný M. Š. dále v blíže nezjištěné době zprostředkoval jednateli společnosti M. p. s., obžalovanému L. J., kontakt na pracovníka České spořitelny, a. s., T. Z., načež obžalovaný L. J., dle instrukcí obou obžalovaných a s plným vědomím nepravdivosti jimi připravených dokumentů, tyto předložil dne 19. 3. 2015 na pobočce České spořitelny, a. s., na adrese Vítězné náměstí 817/9, Praha 6, k žádosti o poskytnutí nového kontokorentního úvěru č. 2015965997 k bankovnímu účtu č. XY ve výši 500.000 Kč, na základě nich byl úvěr bankou poskytnut a finanční prostředky byly vyčerpány prostřednictvím výběrů hotovosti a platbami kartou, avšak nikdy nebyl splacen, přičemž celkový dluh jistiny včetně veškerého příslušenství činil ke škodě České spořitelny, a. s., IČ 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, ke dni 1. 2. 2016 částku 561.957,67 Kč,

3/ následně obžalovaný L. J. jako jednatel společnosti M. p. s., IČ XY, se sídlem XY, v návaznosti na předchozí žádost o úvěr u České spořitelny, a. s., a poté, co mu obžalovaný M. Š. v blíže nezjištěné době zprostředkoval kontakt na pracovnici banky J. B., dne 25. 5. 2015 v Praze 2, ulici Vinohradská 40, na pobočce Sberbank, a. s., po předchozí domluvě se zprostředkovateli úvěru obžalovaným J. O. a obžalovaným M. Š., při sjednávání smlouvy o investičním úvěru č. KA1500488 na částku 750.000 Kč za účelem financování nákupu manipulační techniky a modernizace vybavení a smlouvy o kontokorentním úvěru č. KA1501664 na částku 1.000.000 Kč za účelem refinancování kontokorentního úvěru u České spořitelny, a. s, a financování provozního kapitálu, předložil dle instrukcí obou obžalovaných a s plným vědomím nepravdivosti jimi připravených dokumentů výpis z bankovního účtu č. XY vedeného u GE Money, a. s., s pozměněným majitelem účtu, společností M. p. s., za období od srpna 2014 do ledna 2015, jehož vlastníkem je ve skutečnosti společnost OOSPO Automotive, a. s., IČ 01615921, se sídlem Národní 138/10, Praha, dále výpis z bankovního účtu č. XY vedeného u Komerční banky, a. s., za období duben 2015, tedy za období, ve kterém společnost již měla bankovní účet zrušen, a dále padělaná daňová přiznání společnosti M. p. s. z příjmu právnických osob za období roku 2012, 2013, 2014 a výkazy zisku a ztráty, včetně rozvah společnosti M. p. s. za rok 2012, 2013 a 2014, prokazující hospodaření společnosti, na základě kterých byly tyto úvěry bankou poskytnuty, a posléze byl L. J. vyčerpán úvěr 750.000 Kč a kontokorentní úvěr byl vyčerpán pouze do částky přesahující 200.000 Kč, a poté z důvodu nesplácení byla výplata tohoto úvěru zastavena, čímž poškozené Sberbank, a. s., způsobil škodu minimálně 950.000 Kč.

Za tuto trestnou činnost a dále za sbíhající se účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na pokusu zločinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 1. 2017 č. j. 2 T 83/2016-201, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017 č. j. 7 To 113/2017-228, byl obviněný podle § 211 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50.000 Kč, a to ve 100 denních sazbách po 500 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání v oblasti finančního poradenství na dobu pěti let. Zároveň byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku u obviněného zrušen pravomocný výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 1. 2017 č. j. 2 T 83/2016-201, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017 č. j. 7 To 113/2017-228, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného M. Š. bylo druhostupňovým soudem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Tento soud kromě výše uvedeného rozhodl i o odvoláních obviněného J. O. a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného L. J.

Proti rozsudku odvolacího soudu (resp. výše zmíněné odsuzující části týkající se jeho osoby) podal obviněný M. Š. následně dovolání s odkazem na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění soudům obou stupňů vytkl, že se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou a k závěru o jeho vině dospěly bez toho, aby nejprve náležitě objasnily role a podíl jednotlivých obviněných na trestné činnosti. Trvá na tom, že se skutků, které jsou mu kladeny za vinu, nedopustil. Pro spoluobviněného L. J. žádný úvěr nezařizoval. Pouze v jednom případě mu zprostředkoval kontakt se svědkem Z. z České spořitelny, a. s., kterého znal ze školení. Samotného jednání mezi nimi se ale již neúčastnil, nijak do něho nezasahoval, nepřinesl na ně žádné podklady pro schválení úvěru a žádné nepravdivé podklady pro tento účel ani nevyráběl. Se získáním úvěru od Sberbank CZ, a. s., neměl vůbec nic společného. Pokud někde figurovalo jeho jméno, muselo k tomu dojít tak, že spoluobviněný O. zneužil jeho tzv. získatelské číslo, které sám používá pro čerpání provizí při uzavírání pojistek. Za zprostředkování inkriminovaných úvěrů u obou bank však od L. J. žádnou provizi nepožadoval a ani nepřevzal. Na výsledku předmětných jednání nebyl nijak zainteresován. Tato jeho konstantní obhajoba nebyla provedeným dokazováním vyvrácena. Výpovědi spoluobviněných, kteří se pouze snažili zbavit trestní odpovědnosti tím, že vinu svalovali na něho, podle dovolatele za usvědčující důkazy brát nelze, zvláště pokud v mnoha směrech odporovaly důkazům ostatním a netvořily s nimi ucelený řetězec. Soudy ovšem při jejich analýze nerespektovaly mantinely vytyčené významnou procesní zásadou volného hodnocení důkazů a přes přetrvávající pochybnosti o jeho vině nepřistoupily ani k navrhovanému doplnění dokazování. Svými verdikty tudíž porušily i další klíčovou zásadu trestního řízení in dubio pro reo. Tento vadný procesní postup pak vedl k nesprávnému právnímu posouzení věci.

Z výše rekapitulovaných důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 44 To 121/2019 zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Součástí dovolání byl i „návrh“ dovolatele na rozhodnutí o odkladu výkonu uloženého trestu do doby, než bude tento mimořádný opravný prostředek projednán. Dovolatel jej obsáhle odůvodnil svými dlouhodobými psychickými problémy, potřebou zajistit si své osobní věci a materiálně zabezpečit své děti před nástupem do výkonu trestu, plánovanou svatbou se svojí družkou a nutností vypořádat své závazky a pohledávky z podnikání.

Opis dovolání zaslal soud prvního stupně v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 18. 9. 2019 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k němu věcně vyjadřovat nebude. Omezila se pouze na výslovný souhlas s tím, aby o něm Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě předpokládaném v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.

Obviněný M. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. i podle ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzovaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení svého jednání jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaném a dílem ukončeném ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel primárně o výtky vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení soudy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhal se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy.

Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad však řízení v posuzované trestní věci zatíženo nebylo.

K paušálně formulované námitce dovolatele, že soudy „neprovedly navrhované doplnění dokazování“, je předně v obecné rovině zapotřebí zdůraznit, že trestní řád žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti neurčuje. Je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pravdou, že soud ani v tomto směru nesmí svým postupem vybočit z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, nebo - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - alespoň vyložit důvody tohoto odmítavého postoje v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé.

Z předloženého procesního spisu nevyplývá, že by obviněný v průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání o odvolání navrhoval nějaký konkrétní důkaz, o němž by některým z obecných soudů nebylo rozhodnuto, a v tomto smyslu byl zkrácen v právu na obhajobu.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zároveň nelze dovodit, že by k reklamovaným skutkovým zjištěním dospěly po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založily na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Nutno zdůraznit, že již obvodní soud se analýze obsahu jednotlivých důkazů věnoval s maximální pečlivostí. Způsobu, jímž se vypořádal s obhajobou dovolatele spočívající de facto na tezi, že se stíhaného skutku nedopustil on ale někdo jiný a že ho spoluobvinění účelově označili za pomocníka při trestné činnosti, aby na něho přenesli trestní odpovědnost za vlastní protiprávní jednání, přitom nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu patřičně vypořádal také městský soud. Jestliže vůči obvodním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v daném ohledu odůvodnil v napadeném rozsudku plně v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem (§ 125 odst. 1 tr. ř.).

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Protože dovolací námitky obviněného M. Š. ve skutečnosti nerespektovaly věcné zaměření žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Předseda senátu také neshledal důvody pro předchozí rozhodnutí o odkladu výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. 2. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru