Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 35/2012Usnesení NS ze dne 04.04.2012

HeslaPodvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.35.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1741/12 ze dne 14.04.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 35/2012-50

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. dubna 2012 o dovolání obviněného Z. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 14 To 274/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 40/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný Z. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. 1 T 40/2009 uznán vinným, že

1)

dne 30. 8. 2006 v H. B. na K. n. v advokátní kanceláři JUDr. J. K. jako jednatel a stoprocentní vlastník společnosti Styl.Renta s. r. o. se sídlem H. B., M., uzavřel s K. K., kupní smlouvu, na základě které K. K. společnosti Styl.Renta s. r. o. prodal nemovitosti – dům, pozemky – vše v obci L. n. J., a to za dohodnutou kupní cenu ve výši 1.100.000,- Kč, přičemž obviněný se jménem kupujícího v této smlouvě zavázal tuto kupní cenu uhradit tak, že část kupní ceny ve výši 347.436,95 Kč uhradí věřitelům prodávajícího, tzn. Komerční bance a. s. a jednotlivým exekutorským úřadům, které proti prodávajícímu vedly exekuce, část kupní ceny ve výši 350.000,- Kč předá prodávajícímu na místě při podpisu kupní smlouvy a zbývající část kupní ceny prodávajícímu doplatí hotově do sedmi dnů po doručení smlouvy s vyznačeným vkladem vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí a listu vlastnictví, ačkoli již v době podpisu kupní smlouvy měl v úmyslu tuto dohodu nedodržet a uhradit pouze část kupní ceny věřitelům prodávajícího s tím, že zbylou část kupní ceny prodávajícímu neuhradí, což také učinil, neboť při podpisu kupní smlouvy ani později prodávajícímu z kupní ceny téměř nic neuhradil, když uhradil pouze částku 346.816,- Kč přímo jednotlivým věřitelům prodávajícího (KB a. s. 120.645,- Kč, exekutorovi JUDr. Vránovi 82.071,- Kč a exekutorovi JUDr. Suchánkovi 144.100,- Kč) a zbylé peníze si ponechal, přestože Katastrální úřad pro Vysočinu, Katastrální pracoviště J. dne 22. 9. 2006 pod sp. zn. V-4171/2006 rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva ke shora uvedeným nemovitostem pro spol. Styl.Renta s. r. o. a toto rozhodnutí obviněný jménem kupujícího převzal nejpozději dne 10. 10. 2006, místo toho si nezjištěným způsobem opatřil výdajové pokladní doklady s podpisy K. K. a jeho manželky M. K. mající prokazovat plné uhrazení kupní ceny, a to doklad s datem 30. 8. 2006 na částku 350.000,- Kč a doklad s datem 29. 9. 2006 na částku 403.184,- Kč, když až dne 23. 2. 2007 poté, co nemovitosti prodal novým majitelům, předal K. K. a jeho manželce finanční částku ve výši 30.000,- Kč, aby je donutil se z domu vystěhovat, a tímto jednáním způsobil K. K. škodu ve výši 723.184,- Kč,

2)

dne 4. 12. 2006 v H. B. na K. n. v advokátní kanceláři JUDr. J. K. jako jednatel a stoprocentní vlastník společnosti Styl.Renta s. r. o. se sídlem H. B., M., uzavřel s manželi J. Š. a R. Š., kupní smlouvu, na základě které manželé Š. společnosti Styl.Renta s. r. o. prodali nemovitosti – dům – vše v obci V., okres H. B., a to za dohodnutou kupní cenu ve výši 2.500.000,- Kč, přičemž obviněný se jménem kupujícího v této smlouvě zavázal tuto kupní cenu uhradit tak, že část kupní ceny ve výši 1.036.100,- Kč uhradí přímo na účet věřitelům prodávajících, tzn. Komerční bance a. s., Modré pyramidě stavební spořitelně a. s. a exekutorovi Mgr. Molákovi, část kupní ceny ve výší 400.000,- Kč předá prodávajícím v hotovosti na místě při podpisu kupní smlouvy, část kupní ceny ve výši 300.000,- Kč předá prodávajícím v hotovosti do 10 dnů od podpisu kupní smlouvy, část kupní ceny ve výši 400.000,- Kč předá prodávajícím v hotovosti v den podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a část kupní ceny ve výši 363.900,- Kč předá prodávajícím v hotovosti do 7 dnů ode dne vyznačení plomby v katastru nemovitostí, ačkoli již v době podpisu kupní smlouvy měl v úmyslu tuto smlouvu nedodržet a uhradit pouze část kupní ceny věřitelům prodávajících s tím, že zbylou část kupní ceny prodávajícím neuhradí, což také učinil, neboť při podpisu kupní smlouvy ani později prodávajícím kupní cenu řádně neuhradil a uhradil pouze částku 1.042.811,28 Kč přímo jednotlivým věřitelům prodávajících (KB a. s. 729.500,- Kč, MPSS a. s. 302.175,78 Kč, exekutorovi Mgr. Molákovi 11.135,50 Kč) a dále částku 300.000,- Kč J. G. jako dalšímu věřiteli J. Š. v kupní smlouvě neuvedenému, zbylé peníze si ponechal, přestože Katastrální úřad pro Vysočinu, Katastrální pracoviště J. dne 13. 1. 2007 rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva ke shora uvedeným nemovitostem pro spol. Styl.Renta s. r. o. a toto rozhodnutí obviněný jménem kupujícího převzal nejpozději dne 22. 2. 2007, namísto toho si nezjištěným způsobem opatřil výdajové pokladní doklady s podpisy manželů Š. mající prokazovat plné uhrazení kupní ceny, a to doklad s datem 4. 12. 2006 na částku 400.000,- Kč, doklad s datem 13. 12. 2006 na částku 400.000,- Kč, doklad s datem 14. 12. 2006 na částku 300.000,- Kč a doklad s datem 21. 12. 2006 na částku 363.900,- Kč, když až dne 8. 6. 2007 po naléhání manželů Š. jmenovaným zaslal na účet částku 224.500,- Kč a další peníze jim nikdy nepředal, a tímto jednáním způsobil J. Š. a R. Š. škodu ve výši 932.688,72 Kč,

3)

dne 20. 12. 2006 v H. B. na K. n. v advokátní kanceláři JUDr. J. K. jako jednatel a stoprocentní vlastník společnosti Styl.Renta s. r. o. se sídlem H. B., M., uzavřel s A. S., smlouvu o půjčce, na základě níž se jménem uvedené společnosti zavázal půjčit A. S. finanční částku 300.000,- Kč, a to hotově do sedmi dnů po vyznačení plomby ve vkladovém řízení před katastrálním úřadem ohledně smlouvy o zajišťovacím převodu práva, kterou jménem společnosti Styl.Renta s. r. o. s A. S. současně téhož dne na stejném místě uzavřel a na základě níž A. S. bezplatně převedla podle § 553 občanského zákoníku na společnost Styl.Renta s. r. o. své vlastnické právo k nemovitostem – budově, pozemku a pozemku – vše v H. u H. s rozvazovací podmínkou spočívající v tom, že pokud půjčku s dohodnutým úrokem ve výši 6 % vrátí nejpozději do 20. 3. 2007, smlouva o zajišťovacím převodu práva se ruší a A. S. se opět stane vlastníkem shora uvedených nemovitostí, přičemž pokud by A. S. byla v prodlení s vrácením půjčky, společnost Styl.Renta s. r. o. je oprávněna uvedené nemovitosti prodat a rozdíl mezi utrženou kupní cenou a pohledávkou za smlouvou o půjčce spolu s příslušenstvím je povinna A. S. uhradit do 30 dnů ode dne převzetí celé kupní ceny za nemovitost, avšak obviněný již v době podpisu obou smluv měl v úmyslu závazky z nich vyplývající nedodržet, což také učinil, neboť dne 27. 12. 2006 předal v rozporu se smlouvou o půjčce A. S. namísto 300.000,- Kč pouze 188.000,- Kč, přičemž poté, co jmenovaná do 20. 3. 2007 finanční prostředky společnosti Styl.Renta s. r. o. nevrátila, prodal jménem této společnosti shora uvedené nemovitosti kupní smlouvou ze dne 25. 7. 2007 M. D., od něhož si na úhradu kupní ceny ve výši 1.000.000,- Kč nechal ve skutečnosti vyplatit pouze částku 900.000,- Kč, kterou obdržel dne 26. 7. 2007, avšak rozdíl mezi kupní cenou a pohledávkou ze smlouvy o půjčce A. S. do dnešního dne neuhradil, místo toho dne 25. 7. 2007 na Městském úřadě v Pelhřimově přiměl A. S. podepsat nevyplněné výdajové doklady, které pak vyplnil tak, aby prokazovaly úhradu všech finančních částek dle výše uvedených smluv, a takto si opatřil mj. výdajové doklady mající prokazovat finanční vyrovnání mezi A. S. a společností Styl.Renta s. r. o., a to doklad s datem 6. 8. 2007 na částku 300.000,- Kč a doklad s datem 15. 8. 2007 na částku 295.000,- Kč, a tímto jednáním způsobil A. S. škodu ve výši 712.000,- Kč,

4)

dne 21. 12. 2006 v H. B. na K. n. v advokátní kanceláři JUDr. J. K. jako jednatel a stoprocentní vlastník společnosti Styl.Renta s. r. o. se sídlem H. B., M., uzavřel s L. P., smlouvu o půjčce, na základě níž se jménem uvedené společnosti zavázal půjčit L. P. finanční částku 110.000,- Kč, a to hotově v den podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí dle smlouvy o zajišťovacím převodu práva, kterou jménem společnosti Styl.Renta s. r. o. s L. P. současně téhož dne na stejném místě uzavřel a na základě níž L. P. bezplatně převedla podle § 553 občanského zákoníku na společnost Styl.Renta s. r. o. své vlastnické právo k nemovitostem – budově, pozemku, pozemku a pozemku – vše v obci V., okres H. B., s rozvazovací podmínkou spočívající v tom, že pokud půjčku s dohodnutým úrokem ve výši 6 % vrátí nejpozději do 21. 3. 2007, smlouva o zajišťovacím převodu práva se ruší a L. P. se opět stane vlastníkem shora uvedených nemovitostí, přičemž pokud by L. P. byla v prodlení s vrácením půjčky, společnost Styl.Renta s. r. o. je oprávněna uvedené nemovitosti prodat a rozdíl mezi utrženou kupní cenou a pohledávkou za smlouvou o půjčce spolu s příslušenstvím je povinna L. P. uhradit do 30 dnů ode dne převzetí celé kupní ceny za nemovitost, avšak obviněný již v době podpisu obou smluv měl v úmyslu závazky z nich vyplývající nedodržet, což také učinil, neboť po uzavření smlouvy o půjčce L. P. žádné peníze nepředal, ačkoli návrh na vklad vlastnického práva ke shora uvedeným nemovitostem do katastru nemovitostí podal již dne 22. 12. 2006, jmenované předal toliko finanční částku 20.000,- Kč, a to ještě před uzavřením smlouvy o půjčce v blíže nezjištěný den pravděpodobně v měsíci prosinci 2006 a poté na její naléhání jí dne 23. 1. 2007 J. G., který vystupoval jako společník obviněného, předal ještě finanční částku 2.295,- Kč, a přesto, že L. P. v termínu půjčené peníze vrátila, neboť dne 21. 2. 2007 vložila v hotovosti na účet společnosti Styl.Renta s. r. o. finanční částku 23.000,- Kč, vlastnické právo k nemovitostem na ni nebylo převedeno zpět, místo toho si obviněný nezjištěným způsobem opatřil výdajový pokladní doklad na částku 110.000,- Kč s podpisem L. P. a s datem 22. 12. 2006 mající prokazovat poskytnutí půjčky L. P. a jednal s potencionálními zájemci o prodeji nemovitostí, když až na základě občanskoprávního sporu vedeného z iniciativy L. P. před Okresním soudem v Havlíčkově Brodě uzavřel jménem společnosti Styl.Renta s. r. o. s L. P. dne 7. 2. 2008 dohodu o narovnání a téhož dne podepsal jménem této společnosti souhlasné prohlášení o splnění rozvazovací podmínky dle smlouvy o zajišťovacím převodu práva, kdy na základě těchto dokumentů L. P. byla nucena uhradit společnosti Styl Renta s. r. o. finanční částku ve výši 200.000,- Kč, aby vlastnické právo ke shora uvedeným nemovitostem bylo převedeno zpět na ni, přičemž tímto jednáním obviněný způsobil L. P. škodu ve výši 200.000,- Kč,

celkově pak jednáním popsaným shora pod body 1 – 4 způsobil poškozeným škodu ve výši 2.567.872,72 Kč.

V tomto skutku byl spatřován trestný čin podvodu podle 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ( zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009), za což byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, za současného vyslovení dohledu. Dále byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti, a to zákazu vykonávat funkci jednatele na dobu 4 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost nahradit způsobenou škodu K. K. ve výši 723.184,- Kč, J. Š. a R. Š. ve výši 932.688,72 Kč, A. S. ve výši 712.000,- Kč a L. P. ve výši 200.000,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání, o nichž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl svým rozsudkem ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 14 To 274/2011, kdy podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému Z. K. uložil za trestný čin podvodu, jímž byl uznán vinným, podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 3 let, k jehož výkonu jej zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na 4 léta. Odvolání obviněného pak podle § 256 tr. ř. zamítl s tím, že ostatní výroky v napadeném rozsudku zůstávají nezměněny.

Tento rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V odůvodnění dovolání je poukazováno na to, že již samotný rozsudek okresního soudu je ve vlastním výroku vnitřně rozporný. Podstata tohoto rozporu spočívá v tom, že si okresní soud a před ním již orgány činné v přípravném řízení nedostatečně ujasnily, k jaké škodě směřoval případný úmysl obviněného a zejména kdy taková škoda vznikla. Trestný čin podvodu, lhostejno zda podle § 250 starého trestního zákona nebo podle § 209 nového trestního zákoníku, záleží v tom, že pachatel sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku obohatí tím, že někoho uvede v omyl, něčího omylu využije nebo zatají podstatné skutečnosti. Trestný čin je dokonán v okamžiku, kdy dojde ke vzniku škody, tedy kdy se majetek poškozeného zmenší, popřípadě nedojde k jeho očekávanému přírůstku. Dovolatel zde poukázal na rozhodnutí 34/2010 Sb. rozh. tr. (5 Tdo 923/2009) a citoval z něj.

Z toho činí závěr, že pokud by platilo, že jednání obviněného Z. K. od samého počátku bylo podvodné, jak soud uvádí, pak by úmysl obohatit se (resp. obohatit společnost Styl.Renta, s. r. o.) směřoval k získání celé nemovitosti, resp. její hodnoty, která byla předmětem koupě nebo zajišťovacího převodu. To vyplývá nejen z toho, že smlouva uzavřená v podvodném úmyslu by byla z hlediska občanského práva absolutně neplatná, ale i z judikatury, která se vztahuje sice k trestnému činu zpronevěry, ale pro podvod platí obdobně. Zde poukázal na rozhodnutí 7 Tdo 1210/2007 a opět z něj citoval. Znamenalo by to, že úhradu exekuce v případě manželů K. (prvý skutek) a manželů Š. (druhý skutek) by bylo nutno pokládat jen za náhradu škody. Ke vzniku škody by došlo v okamžiku vkladu vlastnického práva pro uvedenou společnost na základě podvodně uzavřených smluv.

Okresní soud vychází z předpokladu, který však není ničím zdůvodněn, že podvodný úmysl měl obviněný již při uzavření příslušné smlouvy. Sám soud zřejmě intuitivně cítil (protože v odůvodnění svého rozsudku se touto otázkou nijak nezabývá), že takový úmysl obviněný neměl. Jinak by rozhodoval na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť výše škody je obligatorním znakem objektivní stránky u trestného činu podvodu a bylo by nutné zjistit skutečnou cenu nemovitostí, které byly na Styl.Renta s. r. o. převedeny, neboť hodnota těchto nemovitostí by byla škodou, způsobenou podvodem. O to se však orgány činné v přípravném řízení ani nepokusily, stejně tak na zjištění této ceny rezignoval soud, neboť jinak by byl nucen přibrat znalce z oboru ceny nemovitostí. Takovou výši škody nenamítali ani poškození samotní, neboť v prvých dvou případech měli eminentní zájem na tom, aby se zbavili břímě exekucí, což se skutečně stalo. I ve zbylých případech šlo o půjčky na úhradu dluhů. Tedy ani poškození nezpochybňují, že úmysl obviněného směřoval toliko k získání těch prostředků, u nichž údajně vylákal jejich podpis, tedy vytvořil si možnost předstírat splnění závazku, který mu ze smluv vyplýval.

Poškození shodně tvrdí, že k popření jejich nároků vůči obviněnému (resp. společnosti Styl.Renta s. r. o.) došlo až v době po podpisu smluv, kdy se domáhali nároků, uvedených v příslušných smlouvách. Takové jednání ovšem nelze posoudit jako jednání podvodné, byť by snad podvodný charakter mělo. Je nutné poukázat tu na rozhodnutí č. 53/2003 Sb. rozh. tr. 5 Tdo 65/2002 VS v Praze. Za těchto okolností má mimořádný význam to, kdy vlastně vznikly doklady, umožňující obviněnému předstírat, že závazek ze smluv splnil. Z výroku rozsudku v bodě 1 to nevyplývá. Z hlediska zásady in dubio pro reo lze předpokládat, že data na výdajových dokladech odpovídají skutečnosti, dokud nebude prokázán opak. Tedy v bodě 1 šlo o doklad ze dne 30. 8. 2006 a 29. 9. 2006, když sama smlouva vznikla dne 30. 8. 2006. Musela být úředně ověřena, z hlediska zásady in dubio pro reo tedy uvedené doklady (bez ohledu na věrohodnost tvrzení poškozených) vznikly později.

K tomu je třeba poznamenat, že pokud v tomto bodě obviněný předal manželům K. částku 30.000,- Kč, lze k ní přihlížet toliko v rámci adhezního výroku, neboť šlo o jednání po dokonání činu a z hlediska trestního práva hmotného tedy o náhradu škody. I z této poznámky je zřejmé, že nalézací soud vůbec neměl jasno v otázce, co je vlastně způsobenou škodou.

Případu vzniku „vylákaných“ dokladů nevěnoval soud dostatečnou pozornost. Jde o otázku skutkovou, dovolatel zde ale poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, např. nález I. ÚS 669/05 či nález I. ÚS 55/04, které vycházejí z teze, že z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, tedy při porušení procesních předpisů, nelze učinit správné hmotně právní závěry.

Obdobně v bodě 2 údajně vylákané pokladní doklady nesou datum 4. 12. 2006 a 13. 12. 2006, přičemž smlouva byla uzavřena dne 4. 12. 2006. Je tedy zcela zřejmé, že možný úmysl obviněného v prvých dvou případech se týkal toliko toho, že předstíráním zaplacení hotovosti se vyhne splnění svého závazku z kupní smlouvy. Tvrzení soudu obsažené ve výroku, že „již v době podpisu kupní smlouvy měl v úmyslu tuto dohodu nedodržet a uhradit pouze část kupní ceny“, obsažené ve výroku pod bodem 1 a 2, se tedy nepromítlo do náležitých úvah o právní kvalifikaci.

Totéž se týká bodu 3. Zde je ale situace odlišná. Zde obviněný uzavřel s A. S. dne 20. 12. 2006 smlouvu o půjčce na částku 300.000,- Kč, sníženou půjčku (údajně 188.000,- Kč) předal S. dne 27. 12. a teprve po prodeji nemovitosti nesplnil závazek plynoucí ze smlouvy, neboť na základě dokladů, vylákaných až za několik měsíců po uzavření smlouvy, předstíral, že svůj závazek splnil. Jestliže poplatky za půjčku dosahovaly výše 112.000,- Kč, jak tvrdí poškozená, bylo by snad možné uvažovat o lichvě, jde však pouze o tvrzení poškozené, když jinak uvedenou částku 300.000,- Kč si obviněný půjčil od svého bratra, který půjčku potvrzuje. Sotva je možné tvrdit, že „již v době podpisu smlouvy měl v úmyslu tuto dohodu nedodržet...“ jak uvádí soud. Půjčka byla jištěna zajišťovacím převodem práva k nemovitosti, avšak poškozená měla do 20. 3. 2007 možnost půjčku s dohodnutým úrokem vrátit. Bylo by proti logice podnikání obviněného, aby předvídal, že každý jeho dlužník závazek nesplní. Zde se soud měl blíže zajímat o kontinuitu podnikání obviněného, neboť v mezidobí, kromě oněch čtyř stíhaných skutků, uzavřel řadu dalších obdobných obchodů, z nichž inkasoval pouze úrok, popřípadě závazky ze smluv beze zbytku splnil. Mezi následkem, tak jak je uváděn v popisu skutku a uzavřením smlouvy uplynulo téměř osm měsíců. V průběhu té doby muselo dojít k řadě okolností, které by musel obviněný v době podpisu smlouvy, tedy 20. 12. 2006, aspoň v hrubých rysech předvídat: a) poškozená A. S. (správně S.) půjčku nesplatí a peníze jinde nesežene; b) bude vloženo vlastnické právo pro společnost Styl.Renta, s. r. o.; c) nemovitost se vůbec podaří prodat; d) poškozená se nechá natolik jím ovlivnit, že podepíše nevyplněné doklady.

Pokud jde o vztah zavinění k možnému průběhu příčinné souvislosti, dovolatel poukazuje na publikaci Základy trestní odpovědnosti od Solnaře a cituje z ní následující ze str. 212: „Dnes máme za to, že pachatel je trestně odpovědný za následek, který způsobil jen potud, pokud jej také zavinil. Zavinění proto musí zahrnovat příčinný průběh, alespoň v podstatných rysech. Při úmyslu je mimo jiné třeba, aby pachatel znal tento průběh alespoň jako možný a byl s ním pro ten případ srozuměn, při nedbalosti pak, aby si pachatel měl a mohl alespoň představit, že se takto může příčinný vztah rozvinout. Nepředvídané a (u nedbalosti) pro pachatele nepředvídatelné příčinné průběhy nejsou tudíž zahrnuty a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde.“

Zaviněný příčinný vztah mezi jednáním, které je popsáno ve stíhaném skutku, tedy mezi uzavřením smlouvy v podvodném úmyslu a nezaplacením závazků z této smlouvy tu podle dovolatele prokázán nebyl. Příčinná souvislost existuje jen mezi vylákáním podpisu na dokladech (s výhradou toho, že soud zde nijak nezkoumá rozpory mezi objektivně zjištěnými skutečnostmi a pouhým tvrzením poškozené) a škodou, která vznikla nesplněním již existujícího závazku.

Pokud jde o bod 4 napadeného rozsudku. Zde opět obviněný údajně nesplnil závazek ze smlouvy o půjčce, když předstíral, že půjčku ve výši 110.000,- Kč poskytl. Soud vychází z toho, že ve skutečnosti poskytl 20.000,- Kč, škoda tedy činí 90.000,- Kč, sporné je započtení částky 2.295,- Kč, která byla poškozené předána dne 23. 1. 2007 J. G. Až sem je možno uvažovat v intencích neplnění závazku ze smlouvy, tedy z naplnění znaků poškození věřitele. Naprosto nepochopitelné však je přičítání škody ve výši 200.000,- Kč, které tato poškozená zaplatila na základě svého dobrovolného rozhodnutí, když podepsala dohodu o narovnání a vzala zpět civilní žalobu. Navíc tato údajná škoda vznikla až po patnácti měsících. V tomto případě škoda, kterou ve skutku shledal soud, vůbec nemůže být v příčinné souvislosti s předstíráním toho, že závazek byl splněn, resp. jde o případ nesprávně nazývaného tzv. „přerušení příčinné souvislosti“, kdy průběh příčinné souvislosti (tedy podání žaloby, sjednání dohody o narovnání a zpětvzetí žaloby L. P.) zcela jistě nemohl obviněný v době činu předvídat. Platí tedy shodná argumentace o vztahu zavinění k příčinné souvislosti, jak je uvedeno výše.

Navíc se okresní soud nijak zvlášť nezabývá formou úmyslu. Zřejmě vychází z toho, že šlo o úmysl přímý. To však u následků, časově tak vzdálených, jak tomu nastalo v bodech 3 a 4 rozsudku nebylo a ani nemůže být vzhledem ke shora uvedeným výtkám prokázáno. Pokud jde o úmysl eventuální, lze poukázat na nález Ústavního soudu II. ÚS 722/09.

Shora citované rozhodnutí Vrchního soudu rozšířilo výklad ustanovení § 256 tr. zák. z roku 1961 extenzivně „in bonam partem“, tedy způsobem přípustným. Připouští to i komentář k tehdejšímu zákonu (Šámal, Púry, Rizman, Komentář, C.H. Beck Praha 2001, str. 1332, kdy k jednáním uvedeným pod body § 256 odst. 1 písm. b) a c) uvádí: „V obou případech jde o tzv. fingovaná práva nebo závazku, jimiž pachatel úmyslně maří, byť i jen částečně, uspokojení věřitele).

Je tu další okolnost, kterou je nutno Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě a následně Krajskému soudu v Hradci Králové vytknout. Podle § 2 odst. 1 tr. zák. č. 40/2009 se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Bylo proto povinností soudu porovnat znění § 256 tr. zák., kdy předstírané splnění závazků, byť má podvodný charakter, lze při extenzivním výkladu podřadit pod ustanovení § 256 odst. 1 písm. c) a ustanovení § 222 tr. zák. č. 40/2009 Sb.

Nový trestní zákon obsahuje shodnou skutkovou podstatu v ustanovení § 222, avšak jednání tam uvedená jsou definována mnohem podrobněji. Jednání, uvedené v odst. 1 pod písm. f) výslovně uvádí, že věřitele poškozuje, kdo f) předstírá splnění závazku. Komentář (Šámal a kol. Komentář k trestnímu zákonu II., C.H. Beck Praha 2010, str. 2002) k tomu uvádí: Podle § 222 odst. 1 písm. f) pachatel předstírá splnění závazku, tj. v rozporu se skutečností jedná tak, jako by došlo ke splnění závazků dlužníka splněním jeho dluhu. Může to být spojeno s vyhotovením padělaných dokumentů, které mají potvrzovat splnění dluhu (podtrhl J.T.). Ustanovení § 222 tr. zák. č. 40/2009 však na jednání, spáchané před jeho účinností, aplikovat nelze, neboť jak v základní, tak i v kvalifikovaných skutkových podstatách obsahuje přísnější sankce. Je však zřejmé, že za pomoci analogie legis lze novou definici jednání, spočívajícího v předstíraném splnění závazku vztáhnout i na úpravu starší, která při náležitém posouzení věci měla být aplikována a která je obsahově i z hlediska stupně nebezpečnosti pro společnost, resp. škodlivosti v terminologii nového trestního zákona, obsahově nejbližší. Takovým ustanovením je ve všech případech právě ustanovení § 256 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961.

Za takové situace je třeba vytknout i to, že soud považuje všechny čtyři útoky za pokračování v jediném trestném činu. Podle § 116 platného trestního zákona se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Mezi prvým útokem dne 30. 8. a dalšími třemi uplynula doba čtyř měsíců, poslední tři jednání se sice odehrávají v prosinci 2006, pokud jde o uzavření smlouvy, avšak pokud jde o vlastní nesplnění závazků, vyplývajících ze smlouvy, je tu časový rozptyl více než 15 měsíců. Lze to ještě považovat za blízkou souvislost časovou? Na tuto otázku v odůvodnění rozsudku okresního soudu odpověď nalézt nelze.

Čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat (§ 2 odst. 4 tr. zák.). Jednání, které podle soudu mělo za následek škodu 200.000,- Kč v posledním případě, se událo až 7. 2. 2008. Z toho mj. vyplývá, že bylo již povinností okresního soudu zabývat se otázkou závazků, vyplývajících z předložených smluv jako otázkou předběžnou. Nabádá jej k tomu rozhodnutí publikované pod č. 17/2009, jinak 10 To 286/2007 jeho vlastního nadřízeného soudu, tedy Krajského soudu v Hradci Králové. V daném případě tedy měl soud provést důkaz civilním spisem ve sporu P. versus Styl.Renta, s. r. o., bez ohledu na to, že řízení bylo zastaveno. Dovolatel si je vědom, že jde opět o otázku skutkovou, související však s výsledky právního posouzení i s možností přezkoumání věrohodnosti výpovědi poškozených jako svědků.

Okresní a posléze krajský soud se bezvýhradněji stavějí za poškozené způsobem, který vyvolává pochybnosti o jejich objektivitě. Nelze popřít, že poškození jednali v tísnivé situaci, své dluhy si však vesměs zavinili sami svým neopatrným jednáním. Jestliže civilní právo spočívá na zásadě „vigilantibus iura“, tedy na zásadě, že nad svými právy má bdít každý sám, nemůže nedostatek této bdělosti nahrazovat stát intervencí v trestním řízení. Markantní je to zejména v bodě 4 rozsudku, kdy jako škodu pojímá okresní i krajský soud závazek, který na sebe L. P. dobrovolně převzala. Lze tu připomenout rozhodnutí 7 Tdo 486/2010, které bylo vydáno v jiné věci, avšak mimochodem v obvodu téhož Krajského soudu v Hradci Králové.

To platí zejména pro bod 4 rozsudku okresního soudu, kdy podpis na smlouvě o narovnání je za pomoci trestního řízení zpochybňován a druhý účastník smlouvu ve výši plnění, na základě uvedené smlouvy přijatého, bezdůvodně kriminalizován. (Tím ovšem nemá být řečeno, že i v tomto případě je nutné náležitě zjistit skutkový stav a skutečnou výši případné škody).

Z důvodů, které jsou uvedeny shora, je vadný i výrok o náhradě škody. Zřejmé je to zejména v případě L. P., které byla přiznána částka 200.000,- Kč, ačkoli ta s podvodným jednáním obviněného nijak nesouvisí. K tomu lze srovnat rozhodnutí 4 Tdo 3/2010. Jde o výtku formální, obviněný, resp. společnost Styl.Renta, s. r. o., škodu všem poškozeným již uhradila. Sám výrok o náhradě škody však porušuje zásadu uvedenou v § 441 občanského zákoníku, neboť spoluzavinění poškozených na vzniku škody dané naprostou lehkomyslností při podepisování důležitých dokumentů, je zcela zřejmé. Protože v adhezním řízení nemůže soud použít moderační právo, měl poškozené odkázat na řízení občanskoprávní. Krajský soud uvedené nedostatky zcela přehlédl, pokud jde o právní posouzení, v podstatě jen reprodukuje tytéž nedostatečné a nepodložené úvahy okresního soudu o trestném činu podvodu, aniž by se zabýval skutečnou podstatou jednání obviněného.

V rámci dovolání nelze vytýkat jeho zcela jednostranné hodnocení věrohodnosti poškozených, včetně úvah o tom, proč nelze závěr fyziodetekčního měření použít proti nim, ačkoli právě uvedené pochybnosti měly vést k úvahám ve prospěch obviněného. V novém řízení však bude možno tuto chybu napravit např. tím, že budou vyslechnuty osoby, s nimiž poškození o věci hovořily apod.

Z toho, co bylo uvedeno dovolatel činí závěr, že podmínky uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou splněny. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 14 To 274/2011, zrušil také rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. 1 T 40/2009 a dále postupoval podle § 265l tr. ř.

K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Zdůrazňuje, že z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Nelze proto považovat za relevantní zejména námitku obviněného, že soudy dříve činné ve věci vycházely (chybně) především z tvrzení poškozených, či že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu.

Pokud jde o konkrétní námitky obviněného, lze konstatovat následující. Obviněný se všech dílčích útoků, popsaných pod body 1 až 4 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, dopustil v zásadě obdobným (byť nikoli shodným) způsobem. Vždy v zastoupení společnosti Styl.Renta, s. r. o., sjednal s poškozeným smlouvu, na jejímž základě společnost Styl.Renta, s. r. o., získala vlastnické právo k nemovitostem poškozeného a byla povinna uhradit kupní cenu (útoky popsané pod body 1 a 2 zmíněného výroku o vině) nebo poskytnout půjčku a buď v případě jejího splacení převést vlastnické právo k nemovitosti zpět nebo, v případě nesplacení, nemovitosti zpeněžit a poškozenému uhradit rozdíl (bod 3 a 4). Obviněný však tyto smlouvy uzavřel se záměrem je nedodržet a smluvním závazkům společnosti Styl.Renta, s. r. o., nedostát, což také v konečném důsledku učinil. Ve všech případech také užil na podporu svého podvodného záměru pokladní doklady, mající prokazovat výplatu určitých finančních částek poškozeným. Důsledkem jednání obviněného potom byl neoprávněný prospěch na jeho straně (resp. na straně společnosti Styl.Renta, s. r. o.) a škoda na straně poškozených. Zejména odvolací soud k průběhu skutkového děje doplnil, že obviněný si pro svoji činnost vybíral sociálně slabé osoby v těžké životní situaci s dluhy (byť si je zavinili sami poškození svým způsobem života). Následně realizoval celý útok tak, že poškozeným přislíbil pomoc a oddlužení a přitom je připravil o zbytek jejich majetku. Obviněný přitom měl vše precizně připraveno, aby po formální (účetní a dokladové) stránce působily jeho úkony zcela zákonným dojmem.

Z naznačeného skutkového děje je zřejmé, že k protiprávnímu jednání obviněného došlo vždy při sjednání příslušné smlouvy s poškozenými, kterou obviněný podepsal v podvodném úmyslu. Škoda potom v případě útoků popsaných v bodě 1 a 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zjevně nastala již při uzavření kupních smluv, neboť zde zařazená ujednání stanovila práva a povinnosti smluvních stran jednoznačně, bez možnosti jakýchkoli alternativ. V návaznosti na sjednání těchto smluv obviněný podvodně vylákal od poškozených nemovitosti, za které neuhradil (resp. přesněji v plném rozsahu neuhradil) kupní cenu. Vzhledem k tomu, že obviněný podle výše popsaných skutkových zjištění celé jednání precizně plánoval, muselo mu být zřejmé, že musí uhradit dluhy poškozených tak, aby na převáděných nemovitostech nebyly evidovány žádné závazky a mohly tak být dále zpeněženy, a rovněž mohl i předpokládat, že na intenzivní naléhání poškozených či pro zajištění jejich vystěhování jim vyplatí ještě i část jimi oprávněně požadované sumy. Pokud proto k takové výplatě došlo, jednalo se sice o náhradu škody, neboť trestný čin již byl spáchán, ale zároveň se jednalo o součást obviněným plánovaného skutkového děje (byť ke zcela plné konkretizaci vyplacené částky došlo až později po podpisu smluv), tedy obviněnému je přičítáno způsobení škody ve výši, která předmětné výplaty peněz zohledňuje. Je možné doplnit, že hodnota převáděných nemovitostí byla dovozena z kupních smluv, které byly ve vztahu k nim sjednány. Pokud má obviněný za to, že dokazování k této okolnosti bylo nedostatečné, dostává se jeho argumentace již mimo možnosti uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo naznačeno výše.

Pokud jde o útoky popsané pod body 3 a 4 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, je nutné především uvést, že v jejich rámci uzavřené smlouvy umožňovaly především dvě alternativy vývoje celého závazkového vztahu, a to podle toho, zda bude poškozeným splacena půjčka. Ani existence takových okolností však nebrání hmotně právnímu závěru, že obviněný jednal podvodně se záměrem své povinnosti neplnit (a taky je reálně nesplnil), neboť v případě nezaplacení půjčky v podstatě aplikoval postup uplatněný v rámci útoků popsaných v bodech 1 a 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a v případě zaplacení potom rovněž nesplnil své povinnosti (resp. povinnosti společnosti Styl.Renta, s. r. o.) a opět za užití pokladních dokladů prokazujících údajnou půjčku větší částky peněz požadoval větší splátku. I zde přitom obviněný podvodně jednal již v okamžiku sjednání původních smluv o půjčce (neboť již v tomto okamžiku uvedl poškozené v omyl tvrzením, že bude jednat podle těchto dokumentů) s tím, že další následné úkony obviněného byly již jen efektem původního jednání a zejména záměru obviněného, který nejméně v hrubých rysech existoval při sjednání smluv, totiž ať jedním či druhým popsaným způsobem, odvislým od postoje poškozeného, se na jeho úkor obohatit.

Pod tento záměr je namístě zařadit, jak již bylo naznačeno, i jednání obviněného uskutečněné ve vztahu k poškozené L. P., která sice uhradila půjčku, ovšem v důsledku svého primárního záměru obviněný ani zde nedodržel své smluvní povinnosti (povinnosti společnosti Styl.Renta, s. r. o.). Konečný důsledek byl potom ovlivněn poměrně nečekaně razantním postojem poškozené, i když je zřejmé, že i ona se musela do jisté míry podvolit požadavkům obviněného a nikoli dobrovolně, ale pod tlakem situace, aby nebyla definitivně připravena o svoji nemovitost, uhradila větší částku, než jakou půjčku obdržela. Na posouzení, podle něhož obviněný uvedl poškozenou v omyl (že bude postupovat podle smlouvy, ač tak učinit nechtěl, což kdyby poškozená věděla, jistě by do smluvního vztahu nevstoupila) to ničeho nemění.

V návaznosti na uvedené skutečnosti lze konstatovat, že byť se tím soudy dříve činné ve věci zcela konkrétně nezaobíraly, je zřejmé, kdy obviněný spáchal protiprávní jednání (totiž sjednáním prvotní smlouvy kupní či o půjčce – zde je namístě doplnit, že uplatněním pokladních dokladů obviněný poškozené uvést v omyl nemohl, neboť poškození museli vědět, jakou částku od obviněného převzali) i kdy nastal vznik škody. Popření nároků poškozených obviněným proto sice nastalo až po uzavření zmíněných smluv (na což poukazuje obviněný v dovolání), avšak podle učiněných a poměrně zřetelných skutkových závěrů se tak nestalo z důvodu následné změny postoje obviněného k plnění závazků, ale z důvodu realizace již dříve přijatého úmyslu. Celý posuzovaný skutkový děj přitom neproběhl v jediném časovém okamžiku, ale byl spíše procesem, což ovšem zcela zjevně nijak nevyvrací primární záměr obviněného se na úkor poškozených obohatit, a to předem připraveným postupem, byť s tím, že detailní výše obohacení a škody bude vždy známa až po ukončení celého děje (případně i po několika měsících, což však vyslovenému hmotně právnímu posouzení nijak nebrání, protože zákon žádný požadavek ve smyslu nutné okamžité či velmi blízké časové návaznosti mezi jednáním a všemi následky nevyslovuje).

Pro vyhodnocení jednání obviněného jako podvodného není významná ani skutečnost, že vývoj skutkového děje byl do jisté míry odvislý i od postoje poškozených (resp. od intenzity jejich odporu), neboť, ať již v případě splacení či nesplacení půjčky, byl obviněný v rámci svého primárního záměru nedostát svým povinnostem a obohatit se zjevně připraven na obě varianty. Tyto varianty navíc byly poměrně zřetelné a obviněný, jak již bylo zmíněno, precizně připravený, skutkový děj ve smyslu docílit neoprávněného obohacení ovládal. To současně značí, že od počátku činu, tj. od sjednání primární smlouvy kupní či o půjčce, až do konečného „vypořádání“ v zásadě podle požadavků obviněného, je dána příčinná souvislost, tedy zejména je zde zřejmá návaznost na primární smlouvu (obviněným sjednanou podvodně), na kterou již všechny další skutečnosti toliko navazovaly a bez níž by nemohly nastat.

Jednání obviněného tak naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Naopak v úvahu nepřipadá posouzení skutku jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., v důsledku čehož není zcela podstatné, ve kterém okamžiku obviněný zajistil vyhotovení výše zmíněných pokladních dokladů, majících prokazovat údajná (nerealizovaná) plnění.

Obviněný rovněž poukazoval na § 2 odst. 1 tr. zákoníku, upravujícím časovou působnost trestních norem, ovšem v souvislosti s jím navrhovanou aplikací § 256 tr. zák., resp. § 222 tr. zákoníku, které však ve věci nepřipadají v úvahu.

Obviněný také zpochybňuje vztah pokračování podle § 89 odst. 3 tr. zák. mezi útokem popsaným v bodu 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a útoky popsanými pod body 2 až 4 téhož výroku. Státní zástupce je názoru, že byť vztah pokračování byl dovozen správně a v souladu se zákonem, je nutné především zmínit, že případná změna rozhodnutí v daném smyslu by znamenala, že obviněný by byl shodně jako doposud shledán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (útoky 2 až 4) a k tomu dalším trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. za útok podle bodu 1. Takový postup ovšem směřuje v neprospěch obviněného, a proto nemá význam se jím v řízení, vedeném z podnětu dovolání toliko obviněného, zaobírat.

Pokud obviněný poukazoval na neopatrnost poškozených při vzniku jejich dluhů, lze mu patrně přisvědčit, ovšem s tím, že otázka vzniku těchto dluhů se s předmětem tohoto řízení míjí a tedy postrádá zásadní relevanci. Vedení tohoto trestního řízení potom není v rozporu se zásadou vigilantibus iura, neboť rozhodné především je, zda obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky některé ze skutkových podstat uvedených v trestním zákoně, resp. konkrétně zda zejména uvedl v omyl poškozené, kteří následně bez ohledu na svoji bdělost učinili určitou dispozici, jež vedla k jejich škodě a obohacení obviněného. Naznačeným hmotně právním závěrům potom zcela odpovídá i výrok o náhradě škody, který navíc obviněný napadl podle svého vyjádření toliko formálně.

Státní zástupce proto dovozuje, že soudy dříve činné ve věci se nedopustily nesprávnosti v hmotně právním posouzení, jak bylo tvrzeno v dovolání, a proto tento opravný prostředek shledává zjevně neopodstatněným a navrhl ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům. Dovolání proti cit. rozsudku odvolacího soudu je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.

Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ten je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. (K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006).

Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být zároveň vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti takovéto právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).

Nejvyšší soud nehodlá opakovat polemiku dovolatele obsaženou v jeho podání ohledně hodnotících závěrů soudů nižších stupňů pokud jde o úplnost hodnocení jimi provedených důkazů, ani pokud jde o učiněná skutková zjištění obsažená v napadených rozhodnutích a jakkoli na ni reagovat. Takovéto výhrady mají totiž povahu procesních resp. skutkových námitek, jejichž cílem je zpochybnit zjištěný skutkový stav, případně dosáhnout jeho změny, a na tomto základě pak poukazovat na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutím soudů z valné části namítá nesprávnost zjištěného skutkového stavu věci, k němuž zejména mělo dojít v důsledku nesprávného vyhodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.

Dovolatel ve svém obsáhlém mimořádném opravném prostředku ale uplatnil i relevantní právní námitky ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Konkrétně proti subjektivní stránce trestného činu za nějž byl odsouzen a s tím související výhradu k právní kvalifikaci jednání obviněného, dále proti škodě způsobené tímto trestným činem a její výši včetně příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a taktéž proti tomu, že soudy označily jím spáchaný trestný čin podvodu za pokračující.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Téhož trestného činu podle odstavce 3 písm. b) § 250 tr. zák. se dopustí ten, kdo činem uvedeným v odstavci 1 způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

O podvodném úmyslu obviněného v projednávané věci není důvodné na základě obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů ale i obsahu předloženého spisu pochybovat. Obviněný jako statutární orgán společnosti Styl. Renta s. r. o. zabývající se dlouhodobě obchody obdobného typu si byl velmi dobře vědom čeho, jakým způsobem, za jakým účelem a vůči komu se popsaného jednání dopouští. Právě i okolnost, že se nejednalo o ojedinělou záležitost, kdy se ve všech případech orientoval na osoby, které byly ve finančních a dá se říci i existenčních problémech, neznalých problematiky převodu nemovitosti, případně problematiky vzniku zástavního práva vůči nemovitosti a použil vůči těmto osobám praktik podle totožného scénáře (útoky 1 a 2, útoky 3 a 4), jej dostatečně usvědčuje z podvodného úmyslu za účelem obohacení obchodní společnosti, jejímž byl jediným společníkem, a to od samého počátku. Tento podvodný úmysl obviněného [ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák.] je zcela pregnantně popsán a odůvodněn zejména v rozhodnutí odvolacího soudu a je proto možné se na jeho příslušné pasáže v plném rozsahu odvolat, aniž by bylo třeba je znovu opakovat. Obviněný byl připraven reagovat na budoucí, případně se měnící a vyvíjející situaci a to podle následné, konkrétní reakce protistrany (poškozeného), ale to rozhodně neznamená, že od počátku jeho záměrem nebylo podvodně z celé transakce získat pro svoji společnost a tím v konečném důsledku i pro sebe maximální prospěch (obohacení) a to vždy na úkor (ke škodě) jednotlivých poškozených. Obviněný rozhodně nepojal záměr nesplnit, byť i jen částečně, své závazky vůči jednotlivým poškozeným až následně, tedy po uzavření a realizaci smluv o koupi nemovitosti, resp. o půjčce peněžní hotovosti a s tím souvisejícího vzniku zástavního práva k nemovitosti. Byl si však současně vědom, že nemůže reálně docílit svého záměru, aniž by na počátku alespoň zčásti nesplnil to, k čemu se v rámci jednotlivých smluv zavázal. Tedy v případech smluv o koupi nemovitosti zaplatil zčásti kupní cenu tím, že uhradil částky, které prodávající strana dlužila jiným věřitelům, u smluv o peněžní půjčce předal sám nebo prostřednictvím jiných osob výpůjčitelům alespoň část dohodnuté finanční částky. Přitom byl ale již rozhodnut zbývající dohodnuté peněžní prostředky jednotlivým smluvním stranám nevyplatit a v případech 3 a 4 jim nehodlal vyplatit ani rozdíl mezi výší skutečně poskytnuté a případně nesplacené půjčky a částkou, kterou utržil za prodej nemovitosti, vůči níž měl původně sjednáno zástavní právo. Tudíž argumentace dovolatele směřující ke zpochybnění stávající právní kvalifikace jednání obviněného a snaha o docílení jeho případné překvalifikace na trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., případně podle § 222 tr. zákoníku, není rozhodně přiléhavá a na místě.

Pokud jde o námitky dovolatele stran způsobené škody a její výše, jakož i příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, je nutné připustit, že soudy nižších stupňů se s těmito atributy nevypořádaly u všech jednotlivých útoků zcela přiléhavě. Je třeba si uvědomit, že trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, přičemž mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby musí být příčinná souvislost. Obohacení se přitom nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy, kdy jde nejen o zmenšení majetku, ale i o ušlý zisk. Obsahem škody může být peněžní částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu.

U skutků pod body 1) a 2) odsuzujícího rozsudku k dokonání trestného činu došlo v okamžiku, kdy na společnost obviněného bylo převedeno vlastnictví k příslušné nemovitosti. Obviněný již v té době byl rozhodnut, že poškozeným ve smlouvě dohodnutou kupní cenu zaplatí pouze zčásti. Záležitosti týkající se částečného uhrazení kupní ceny věřitelům poškozených a neuhrazení jejího zbytku přímo poškozeným, jakož i machinace s listinami a podpisy poškozených, vedoucích k získání dokladů potřebných k údajnému prokázání uhrazení celé kupní ceny jsou již jen průvodními jevy, které mají význam z hlediska tzv. dokončení trestného činu. Výši škody způsobenou trestným činem obviněného u útoků pod body 1) a 2) soudy správně odvíjely od obviněným nezaplacené částky za převedenou nemovitost, neboť úmyslem obviněného nebylo od poškozených podvodně vylákat nemovitost jako takovou. Poškození s prodejem nemovitosti společnosti, kterou zastupoval obviněný, jakož i s nabídnutou kupní cenou souhlasili. Poškození ale byli uvedeni v omyl v tom, když na základě uzavřené smlouvy očekávali, že za převáděnou nemovitost jim smluvenou formou bude zaplacena dohodnutá kupní cena, což se nestalo. Záměrem obviněného totiž již od počátku bylo, že poškozeným nezaplatí část ze smluvně dohodnuté kupní ceny, kterou se jim zavázal vyplatit k jejich rukám.

Jinými slovy řečeno u útoku pod bodem 1) rozsudku rozdíl mezi dohodnutou kupní cenou za předmětnou nemovitost ve výši 1.100.000,-Kč a zaplacenou částkou tvořil škodu způsobenou trestným činem obviněného poškozenému K. K. Tato škoda činila 753.184,-Kč. Pokud jde o částku 30.000,-Kč, kterou obviněný následně poškozenému vyplatil za to, že nemovitost – dům vyklidil, již nebylo možné do škody způsobené trestným činem obviněného zahrnovat a její celkovou výši o tuto částku snižovat, což okresní soud nesprávně učinil. Jestliže pak o tuto částku okresní soud snížil výši náhrady škody, ke které obviněného vůči poškozenému zavázal, je diskutabilní zda byl takový postup opodstatněný, když předmětná částka byla obviněným poškozenému vyplacena v souvislosti s vyklizením domu, a nikoli jako součást náhrady za nevyplacenou část kupní ceny.

Prakticky totožné závěry lze vyslovit i v případě útoku pod bodem 2) rozsudku, kdy obviněným dodatečně zaslaná částka 224.500,-Kč poškozeným manželům Š. neměla být soudem odečtena od výše škody způsobené trestným činem obviněného. Ta se odvíjela od smluvně dohodnuté kupní ceny za nemovitost ve výši 2.500.000,-Kč a tvořila ji její nevyplacená část poškozeným manželům Š. ve výši 1.157.188,72 Kč. Správně ale byla o částku 224.500,-Kč ponížena výše náhrady škody, ke které byl soudem obviněný ve vztahu k poškozeným zavázán.

K výše uvedenému je třeba poznamenat, že u obou útoků soud při stanovení výše škody způsobené trestným činem postupoval ve prospěch obviněného (viz celková částka uvedená v rozsudku).

Poněkud jiná je situace u útoků pod body 3) a 4). Zde obviněný poškozené podvodně připravil jednak o část peněžní půjčky, kdy jim z dohodnuté částky nevyplatil vše k čemu se zavázal a zároveň i o nemovitost, kterou rovněž podvodně získal do zástavy se záměrem ji následně převést na svoji obchodní společnost, což také učinil. Tím byl trestný čin dokonán. Veškeré ostatní úkony obviněného, které sloužily k zastření jeho počátečního záměru, tedy opatření si dokladů zdánlivě prokazujících, že poškozeným byla vyplacena celá částka z dohodnuté půjčky (útoky ad 3), 4), nebo že poškozené byl vyplacen rozdíl mezi smluvenou a současně nevrácenou výší půjčky a částkou, kterou obdržela společnost obviněného za prodej nemovitosti, která byla podvodně získána (útok ad 3), lze označit za průvodní jevy vedoucí k dokončení trestného činu. Soudy při stanovení výše škody způsobené trestným činem měly správně vycházet z rozdílu mezi skutečně vyplacenou částkou peněžní půjčky a částkou, která byla poškozeným ze strany společnosti obviněného smluvně přislíbena a k tomu měla být vždy připočtena tržní cena konkrétní nemovitosti, kterou obviněný na poškozených podvodně pro svoji společnost získal. Pokud bylo u útoku pod bodem 3) mj. vycházeno z částky, která byla za následný prodej nemovitosti získána, jde o postup nesprávný. Jestliže v případě útoku pod bodem 4) nebylo při stanovení výše škody způsobené trestným činem kalkulováno s nevyplacenou částkou smluvně dohodnuté výše půjčky, jakož ani s tržní hodnotou nemovitosti, která byla na společnost obviněného převedena (dokonce dříve než uplynula lhůta, ve které poškozená měla vrátit vypůjčenou sumu peněz), tak nelze postup soudů označit za souladný se zákonem. Naopak částka 200.000,-Kč neměla být do škody způsobené trestným činem zahrnuta. K jejímu vyplacení obviněnému došlo až po dokonání i dokončení trestného činu, za okolností následně vyvolaného občanskoprávního sporu ze strany poškozené a na základě jejího vlastního rozhodnutí, byť pod tíhou obavy, že jí nemovitost (o níž podvodně přišla) nebude vrácena. Příčinnou souvislost v daném případě mezi podvodným jednáním obviněného a tímto konkrétním následkem dovodit nelze, neboť byla výše uvedeným přerušena a dovodit zde nelze ani počáteční zavinění obviněného ve formě úmyslu.

Na tomto místě je třeba ale zdůraznit, že výše škody způsobená trestným činem obviněného by při shora naznačeném správném postupu v obou těchto případech byla nepochybně vyšší, než jak ji stanovil soud prvního stupně a potvrdil soud odvolací.

S ohledem na zákaz reformationis in peius (§ 265s odt. 2 tr. ř. - dovolání podal pouze obviněný) není procesně efektivní z důvodu nesprávně stanovené škody způsobené trestným činem obviněného rušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc přikazovat kterémukoli z nich k novému projednání a rozhodnutí. V opakovaném řízení by sice mohla být správně určena výše škody způsobená trestným činem obviněného a to u všech útoků, jimiž byl obviněný uznán vinným, tedy i celková, ale tato by přesto nemohla být promítnuta do výroku odsuzujícího rozsudku, neboť by se jednalo o podstatné zhoršení postavení obviněného, což je v dané procesní situaci nepřípustné.

Poslední relevantní námitka dovolatele směřovala proti tomu, že trestný čin podvodu obviněného byl ohledně všech čtyřech útoků označen za pokračující. Poukazuje na to, že ke skutku pod bodem 1) došlo o čtyři měsíce dříve, než ke skutkům (útokům) zbývajícím, což pokládá za okolnost, která takovému postupu brání.

Podle § 89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Nejprve je třeba poznamenat, že doba, která uplynula mezi spácháním útoku pod bodem 1) a útokem pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku byla o něco kratší než čtyři měsíce, což ale není rozhodující. Zde je třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu publ. pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr., v němž bylo konstatováno, že z hlediska naplnění formálního znaku „blízká časová souvislost“ pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.) je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak, za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců.

Z uvedeného je patrné, že předmětná námitka dovolatele je v uvedených souvislostech zcela lichá. Zároveň nelze pominout poznámku obsaženou ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že při opačném postupu by jednání obviněného muselo být posouzeno jako dvojnásobný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., což by bylo opět v neprospěch obviněného a takový postup není ve stávající procesní situaci přípustný.

Lze tak uzavřít, že dovolání obviněného uplatněné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo v relevantně zmíněné části shledáno neopodstatněným, a pokud ve zbývající části bylo podáno opodstatněně, tak v případě akceptace vznesených námitek by po zrušení napadeného rozhodnutí nové meritorní rozhodnutí nebylo pro obviněného příznivější pokud jde o výrok o vině i trestu. Jistému zhoršení jeho postavení by bránil pouze princip zákazu reformationis in peius. Zároveň projednávaná problematika není po právní stránce zásadního významu, neboť skutková podstata trestného činu podvodu byla, a to nejenom Nejvyšším soudem, v minulosti mnohokrát judikována.

Podle § 265i odst. 1 písm f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Na základě výše uvedených závěrů a v souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného Z. K. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)

V Brně dne 4. dubna 2012

Předseda senáůtu:

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru