Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 33/2020Usnesení NS ze dne 29.01.2020

HeslaZpronevěra
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.33.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 33/2020-2513

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného K. D., nar. XY, bytem XY, okr. Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2019 č. j. 9 To 339/2019-2472, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 5/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. D. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. 6. 2019 č. j. 1 T 5/2019-2436 byl obviněný K. D. uznán vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku na skutkovém základě, že

1/ jako realitní makléř podnikající pod obchodním jménem D. s místem podnikání XY, IČ: XY, uzavřel dne 21. 11. 2014 s J. B., nar. XY, jako zájemcem o nemovitost smlouvu o rezervaci na koupi bytu XY, součásti bytového domu na XY ulici v Prostějově, ležícího na pozemku parcela číslo XY a parcela číslo XY, vše v k.ú. XY, obec XY, a převzal dne 22. 11. 2014 rezervační zálohu ve výši 20.000,-Kč a dne 26.11.2014 na účet č. XY doplatek rezervační zálohy ve výši 80.000, -Kč, přičemž obě zálohy v celkové výši 100.000,-Kč byly součástí dohodnuté kupní ceny 1.990.000,- -Kč, ovšem zálohu nepoukázal budoucímu prodávajícímu - společnosti SBC CZECH Investment a.s., IČ: 27827577 a ani ho o uzavření rezervační smlouvy neinformoval, ačkoliv tak měl učinit ústně uzavřené zprostředkovatelské smlouvy se společností SBC CZECH Investment a.s., kterou se zavázal zprostředkovat společnosti SBC CZECH Investment a.s. uzavření kupní smlouvy s třetími osobami na bytové a nebytové prostory ve výlučném vlastnictví zájemce za sjednanou provizi, a ačkoliv kupní smlouva na rezervovaný byt nebyla do termínu uvedeného v rezervační smlouvě, konkrétně do 31. 3. 2015, uzavřena z důvodů na straně budoucího prodávajícího pro velké prodlení s výstavbou bytového komplexu, který byl zkolaudován až 14. 7. 2016, přes opakované výzvy J. B. k vrácení rezervační zálohy, v rozporu s článkem II. odst. 3 rezervační smlouvy složenou zálohu nevrátil, ale ponechal si ji pro vlastní potřebu a způsobil tak J. B. škodu ve výši nejméně 100.000,-Kč,

2/ jako realitní makléř podnikající pod obchodním jménem D. s místem podnikání XY, IČ: XY, poté, co byl pověřen podle plné moci z 13. 1. 2014 od společnosti SBC CZECH Investment a.s. a po té, co uzavřel jako zprostředkovatel v blíže neurčeném termínu v roce 2014 ústní smlouvu a následně dne 30. 4. 2015 v souladu s návrhem obžalovaným omylem nepodepsané písemné zprostředkovatelské smlouvy další ústní smlouvu se zájemcem - společností SBC CZECH Investment a.s., IČ: 27827577, se sídlem Klínec 196, 252 10 Klínec, ve které se zavázal pro zájemce zprostředkovat zájemci uzavření kupní smlouvy s třetími osobami na bytové a nebytové prostory ve výlučném vlastnictví zájemce za sjednanou provizi z každého sjednaného a uskutečněného prodeje ve výši 2,5 % do 30. 4. 2015 a ve výši 2% výsledné kupní ceny po 30. 4. 2015 a jednotnou provizi ve výši 26.000,-Kč z každého sjednaného prodeje do 31. 12. 2015, a ačkoliv podle čl. IV. zprostředkovatelské smlouvy a podle § 2447 odst. 1 z.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku neměl nárok na výplatu provize z rezervačních záloh zaplacených zájemci o bytové a nebytové prostory, ale zprostředkovatelská provize mu náležela až po uzavření kupních smluv, poté, co se zájemci o bytové a nebytové prostory ve vlastnictví společnosti SBC CZECH Investment a.s. uzavřel smlouvy o rezervaci na koupi nemovitostí a převzal od nich rezervační zálohy jakožto součást budoucí kupní ceny, tyto neodevzdal ani z části společnosti SBC CZECH Investment a.s., ale ponechal si je pro vlastní potřebu, a to konkrétně:

- částku 100.000 Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 28. 8. 2014 na koupi bytu v bytovém domě na XY ulici v Prostějově, ležícího na pozemku p.č. XY a p.č. XY, vše k.ú. XY, obec XY za kupní cenu 2.210.000,-Kč od L. P., nar. XY, a to ve výši 20.000,-Kč a dne 2. 9. 2014 doplatek rezervační zálohy ve výši 80.000,-Kč na svůj účet č. XY, způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 100.000,- Kč, neboť kupní smlouva na rezervovaný byt nebyla do termínu uvedeného v rezervační smlouvě, konkrétně do 31.1.2015 a ani později, uzavřena z důvodu zejm. nedostatku solventnosti budoucí kupující, tudíž mu nevznikl nárok na úhradu provize

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 30. 7. 2014 na koupi bytu XY včetně sklepa a parkovacího státní za kupní cenu 2. 310.000,- Kč od R. F., nar. XY, a to dne 30. 7. 2014 v hotovosti 10.000,- Kč a 90.000,- Kč dne 31. 7. 2014 na svůj účet č. XY, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 16.109,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 83.891,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 15. 9. 2015 z konečné kupní ceny 2.341.650,- Kč nárok a kterou společnosti SBC CZECH Investment a.s. na její žádost vyúčtoval fakturou ze dne 3. 12. 2015 č. 2015/12/0011 v částce 75.257 Kč,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 28. 8. 2014 na koupi bytu XY včetně sklepa a parkovacího státní za kupní cenu 2. 310.000,- Kč od J. S., nar. XY, a to dne 28. 8. 2014 v hotovosti 20.000,- Kč a 80.000,- Kč dne 1. 9. 2014 na svůj účet č. XY, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 16.523,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 83.477,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 25. 9. 2015 z konečné kupní ceny 2.325.065,- Kč nárok a kterou společnosti SBC CZECH Investment a.s. na její žádost vyúčtoval fakturou ze dne 3. 12. 2015 č. 2015/12/0014 v částce 75.897 Kč,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 19. 11. 2014 na koupi bytu XY včetně sklepa a parkovacího státní za kupní cenu 2. 020.000,- Kč od M. N., nar. XY, a to dne 19. 11. 2014 v hotovosti 20.000,- Kč a na svůj účet č. č. XY dne 20. 11. 2014 částku 50.000,- Kč a dne 21. 11. 2014 částku 30.000,- Kč, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 24.150,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 75.850,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 24. 9. 2015 z konečné kupní ceny 2.020.000,- Kč nárok a kterou společnosti SBC CZECH Investment a.s. na její žádost vyúčtoval fakturou ze dne 3. 12. 2015 č. 2015/12/0015 v částce 69.625 Kč,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 25. 11. 2014 na koupi bytu XY včetně sklepa a parkovacího státní za kupní cenu 2. 310.000,- Kč od L. P., nar. XY, a to dne 25. 11. 2014 v hotovosti 20.000,- Kč a 80.000,- Kč dne 4. 12. 2014 na svůj účet č. XY, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 16.900,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 83.100,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 11. 9. 2015 z konečné kupní ceny 2.310.000,- Kč nárok a kterou společnosti SBC CZECH Investment a.s. na její žádost vyúčtoval fakturou ze dne 3. 12. 2015 č. 2015/12/0016 v částce 75.569,- Kč,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 8. 1. 2015 na koupi bytu XY včetně sklepa a parkovacího státní za kupní cenu 3.280.000,- Kč od D. P., nar. XY, a to dne 8. 1. 2015 v hotovosti 20.000,- Kč a 80.000,- Kč dne 15. 1. 2015 na svůj účet č. XY, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 10.154,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 89.846,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 15. 9. 2015 z konečné kupní ceny 3.218.288,- Kč nárok a kterou společnosti SBC CZECH Investment a.s. na její žádost vyúčtoval fakturou ze dne 3. 12. 2015 č. 2015/12/0012 v částce81.452,- Kč,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 11. 2. 2015 na koupi bytu XY za kupní cenu 1.881.000,- Kč od O. M., nar. XY, a to dne 11. 2. 2015 v hotovosti 20.000,- Kč a 80.000,- Kč dne 12. 2. 2015 na svůj účet č. XY, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 36.674,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 63.326,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 9. 11. 2015 z konečné kupní ceny 1.892.322,- Kč nárok, ačkoliv tuto provizi společnosti SBC CZECH Investment a.s. vůbec fakturou nevyúčtoval,

- částku ve výši 30.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 12. 3. 2015 na koupi garáže XY za kupní cenu 169.000,- Kč od M. N., nar. XY, a to téhož dne na svůj účet č. XY, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 540,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 29.460,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 4.. 3. 2016 z konečné kupní ceny 199.000,- Kč nárok, ačkoliv tuto provizi společnosti SBC CZECH Investment a.s. vůbec fakturou nevyúčtoval,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 17. 3. 2015 na koupi bytu XY včetně sklepa a parkovacího státní za kupní cenu 2. 310.000,- Kč od A. S., nar. XY, a to dne 17. 3. 2015 v hotovosti 10.000,- Kč a 90.000,- Kč dne 24. 3. 2015 na svůj účet č. XY, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 16. 900,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 83.100,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 15. 9. 2015 nárok a kterou společnosti SBC CZECH Investment a.s. na její žádost vyúčtoval fakturou ze dne 3. 12. 2015 č. 2015/12/0010 ve výši 75.569,-Kč,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 12. 6. 2015 na koupi bytu XY za kupní cenu 2. 480.000,- Kč od M. K., nar. XY, a to dne 12. 6. 2015 v hotovosti 20.000,- Kč a 80.000,- Kč dne 18. 6. 2015 na svůj účet č. XY, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 24.920,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 75.080,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 15. 10. 2015 z konečné kupní ceny 2.480.000,- Kč nárok a kterou společnosti SBC CZECH Investment a.s. na její žádost vyúčtoval fakturou ze dne 3. 12. 2015 č. 2015/12/0018 ve výši 68.612,- Kč,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 17. 8. 2015 na koupi bytu XY včetně sklepa a parkovacího státní za kupní cenu 2. 390.000,- Kč od F. Z., nar. XY, v hotovosti, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 15.000,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 85.000,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 24. 9. 2015 z konečné kupní ceny 2.390.000,- Kč nárok a kterou společnosti SBC CZECH Investment a.s. na její žádost vyúčtoval fakturou ze dne 3. 12. 2015 č. 2015/12/0017 ve výši 77.309,- Kč,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 17. 9. 2015 na koupi bytu XY za kupní cenu 3.500.000,- Kč od L. K., nar. XY, a to dne 17. 9. 2015 v hotovosti 10.000,- Kč a dne 30. 9. 2015 částku 90.000,- Kč na svůj účet č. XY, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši nejméně 2.289,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 97.711,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 1. 8. 2016 z konečné kupní ceny 3.611.541,- Kč nárok, ačkoliv tuto provizi společnosti SBC CZECH Investment a.s. vůbec fakturou nevyúčtoval,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 22. 9. 2015 na koupi komerčního prostoru s příslušenstvím (prodejna XY) za kupní cenu 2.117.500,- Kč H. M., nar. XY, a to dne 22. 9. 2015 v hotovosti, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 50.000,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 50.000,- Kč, na kterou měl dle dohody se společností SBC CZECH Investment a.s. nárok, když k uzavření kupní smlouvy z důvodů na straně zájemce nedošlo, přičemž tuto provizi společnosti SBC CZECH Investment a.s. vůbec fakturou nevyúčtoval,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 5. 11. 2015 na koupi komerčního prostoru s příslušenstvím XY „XY“ za kupní cenu 1.694.000,- Kč od T. L., nar. XY, a to na svůj účet č. XY dne 11. 11. 2015 částku 50.000,- Kč a dne 12. 11. 2015 částku 50.000,- Kč, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 100.000,- Kč, protože ačkoliv dne 22. 3. 2016 byla uzavřena mezi společností SBC CZECH Investment a.s. a T. L. kupní smlouva s konečnou kupní cenou 1.400.00,- Kč, na provizi ze zprostředkování prodeje neměl podle článku IV zprostředkovatelské smlouvy uzavřené se společností SBC CZECH Investment a.s. a podle § 2450 z.č. 89/2012 Sb. nárok, protože dne 5. 11. 2015 uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu na zprostředkování uzavření předmětné kupní smlouvy isT. L. a téhož dne od něj inkasoval provizi ve výši 30.000,- Kč,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 12. 11. 2015 na koupi bytu XY za kupní cenu 2.140.000,- Kč od M. N., nar. XY, a to dne 18. 11. 2015 na svůj účet č. XY, a způsobil tak společnosti SB CZECH Investment a.s. škodu ve výši 100.000,- Kč, protože ačkoliv dne 7. 12. 2015 byla uzavřena mezi společností SBC CZECH Investment a.s. a M. N. kupní smlouva s konečnou kupní cenou 2.140.000,- Kč, na provizi ze zprostředkování prodeje neměl podle článku IV zprostředkovatelské smlouvy uzavřené se společností SBC CZECH Investment a.s. a podle § 2450 z.č. 89/2012 Sb. nárok, protože dne 12. 11. 2015 uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu na zprostředkování uzavření předmětné kupní smlouvy isM. N. a téhož dne od něj inkasoval provizi ve výši 30.000,- Kč,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 25. 11. 2015 na koupi bytu XY za kupní cenu 1.860.000,- Kč od M. C., nar. XY, a to na svůj účet č. XY dne 3. 12. 2015, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 100.000,- Kč, protože ačkoliv dne 2. 2. 2016 byla uzavřena mezi společností SBC CZECH Investment a.s. a M. C. kupní smlouva s konečnou kupní cenou 1.860.000,- Kč, na provizi ze zprostředkování prodeje neměl podle článku IV zprostředkovatelské smlouvy uzavřené se společností SBC CZECH Investment a.s. a podle § 2450 z.č. 89/2012 Sb. nárok, protože dne 25. 11. 2015 uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu na zprostředkování uzavření předmětné kupní smlouvy isM. C. a téhož dne od ní inkasoval provizi ve výši 30.000,- Kč,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 13. 1. 2016 na koupi bytu XY za kupní cenu 2.130.000,- Kč od R. Š., nar. XY, a to na svůj účet č. XY dne 18. 1. 2016, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 31.920,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 68.080,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 18. 2. 2016 z konečné kupní ceny 2.130.000,- Kč nárok, přičemž tuto provizi společnosti SBC CZECH Investment a.s. vůbec fakturou nevyúčtoval,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 22. 2. 2016 na koupi bytu XY za kupní cenu 1.500.000,- Kč od J. G., nar. XY, a to na svůj účet č. XY dne 11. 4. 2016, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 50.000,- Kč, neboť měl nárok na provizi ve výši pouze 50 % složené rezervační zálohy, neboť k uzavření kupní smlouvy nedošlo z důvodů na straně zájemce,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 21. 3. 2016 na koupi bytu XY za kupní cenu 2.130.000,- Kč od V. P., nar. XY, a to na svůj účet č. XY dne 14. 4. 2016, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 31.920,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 68.080,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2016 z konečné kupní ceny 2.130.000,- Kč nárok, přičemž tuto provizi společnosti SBC CZECH Investment a.s. vůbec fakturou nevyúčtoval,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 15. 4. 2016 na koupi bytu XY za kupní cenu 1.910.000,- Kč od V. L., nar. XY, a to na svůj účet č. XY dne 19. 4. 2016, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 36.800,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 63.200,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 9. 2016 z konečné kupní ceny 1.886.000,- Kč nárok, přičemž tuto provizi společnosti SBC CZECH Investment a.s. vůbec fakturou nevyúčtoval,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 7. 4. 2016 na koupi bytu XY za kupní cenu 2.010.000,- Kč od P. F., nar. XY, a to dne 8. 4. 2016 na svůj účet č. XY, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 34.320,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 65.680,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 8. 8. 2016 z konečné kupní ceny 2.010.000,- Kč nárok, ačkoliv tuto provizi společnosti SBC CZECH Investment a.s. vůbec fakturou nevyúčtoval,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 4. 5. 2016 na koupi bytu XY za kupní cenu 2.110.000,- Kč od N. a D. L., a to dne 4. 5. 2016 na svůj účet č. XY, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 33.320,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 67.680,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 2. 8. 2016 z konečné kupní ceny 2.090.000,- Kč nárok, ačkoliv tuto provizi společnosti SBC CZECH Investment a.s. vůbec fakturou nevyúčtoval,

- částku ve výši 100.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 12. 8. 2016 na koupi bytu XY za kupní cenu 1.540.000,- Kč od M. P., nar. XY, a to na svůj účet č. XY dne 16. 8. 2016, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 43.720,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 56.280,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 4. 10. 2016 z konečné kupní ceny 1.540.000,- Kč nárok, přičemž tuto provizi společnosti SBC CZECH Investment a.s. vůbec fakturou nevyúčtoval,

- částku ve výši 50.000,- Kč, kterou převzal na základě smlouvy o rezervaci ze dne 7. 2. 2017 na koupi bytu XY za kupní cenu 1.510.000,- Kč od I. V., nar. XY a to na svůj účet č. XY dne 16. 8. 2016, a způsobil tak společnosti SBC CZECH Investment a.s. škodu ve výši 44.320,- Kč, což je částka, která odpovídá výši rezervační zálohy ponížené o provizi ve výši 55.680,- Kč, na kterou měl po uzavření kupní smlouvy ze dne 28. 2. 2017 z konečné kupní ceny 1.510.000,- Kč nárok, přičemž tuto provizi společnosti SBC CZECH Investment a.s. vůbec fakturou nevyúčtoval,

tedy způsobil společnosti SBC CZECH Investment a.s. celkovou škodu ve výši 936.479,- Kč.

Za to byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současné mu byl uložen podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 300 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, v intencích § 69 odst. 5 tr. zákoníku mu soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 300 dnů. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání v oboru zprostředkování obchodu a služeb a realitní činnosti na dobu tří let.

O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 9. 2019 č. j. 9 To 339/2019-2472 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný K. D. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově a poté i Krajského soudu v Brně nemá hmotněprávní základ v provedených důkazech, jelikož došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Zprostředkovatelská smlouva mezi obviněným a společností SBC CZECH Investment a. s. (dále jen „SBC“) měla být vyhodnocena jako absolutně neplatná, jelikož není opatřena podpisem obviněného a za společnost SBC ji podepsal R, přičemž nebylo doloženo žádné jeho pověření, že takto mohl učinit. Tato skutečnost tak musí mít vliv i na trestněprávní posouzení skutku, přesto soud prvního stupně vycházel z jednotlivých ustanovení smlouvy, když bez jakýchkoliv důkazů dovodil, že byla uzavřena ústně. Soudy se vůbec nezabývaly oprávněným nárokem obviněného na provizi u těch jednotek, které byly prodány, ale nebyla vybrána rezervační záloha, nezabývaly se ani odměnou pro něj od SBC za činnost realizovanou v její prospěch (jednání se sousedy, zajištění parkovacích míst, jednání se stavebním úřadem atd.). SBC měla vůči němu dluh, jelikož obviněnému náležela provize ve výši 2 199 246 Kč. Jediným platným právním dokumentem pro oprávněnost obviněného prodávat bytové i nebytové jednotky je plná moc ze dne 13. 1. 2014. Obviněný právě na základě tohoto dokumentu věnoval spoustu času a finančních prostředků do inzerce. Pokud tedy byty koupil někdo jiný bez uzavření zprostředkovatelské smlouvy, stalo se tak na základě této inzerce a vznikl mu tak nárok na provizi z uzavřeného obchodního případu, jelikož podle § 2447 občanského zákoníku je provize splatná již obstaráním příležitosti. Nelze tak vycházet z neplatné písemné dohody mezi obviněným a SBC, jak bylo uvedeno výše. Soud prvního stupně rovněž nesprávně hodnotil postup obviněného při jeho činnosti pro druhou stranu zprostředkovatelské smlouvy, tedy pro získání provize od zájemce o koupi. Podle § 2450 odst. 2 občanského zákoníku pokud činnost pro druhou stranu zprostředkovatelské smlouvy není v rozporu se smlouvou, pak se na takovou činnost nevztahuje ustanovení odst. 1 tohoto paragrafu. V daném případě neexistovalo žádné platné ujednání o tom, že nesmí být zprostředkovatel činný pro druhou stranu, proto mu provize náležela. Toto navíc potvrdili i svědkové R. a M. Obviněný má za to, že soudy nerespektovaly ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V daném případě se jedná o obchodněprávní vztah mezi obviněným a SBC, který byl nakonec vyřešen dohodou o narovnání, kde došlo k vyjasnění vzájemných požadavků. Principem celé záležitosti bylo pouze nedorozumění obchodních partnerů. Obviněný vybíral rezervační zálohy, které pro spotřebitele byly součástí kupní ceny, a tito souhlasili s takovým postupem, neboť o jimi složenou zálohu se dohodnutá kupní cena snížila. Z kupní ceny pak byl prodávající SBC povinen uhradit obviněnému sjednanou provizi. Shodně tak měl být řešen v civilním řízení požadavek L. P., když bylo v civilním řízení řešeno a rozhodnuto o požadavcích V. a L. H. Mezi obviněným aj. B. došlo k započtení vzájemných pohledávek. Soud musel mít minimálně pochybnosti o výši sjednané odměny, neboť jediný svědek R. uváděl jinou výši než obviněný. Je pravdou, že spolupráce nebyla naprosto profesionální, neboť obě strany při svém jednání pochybily. Vycházelo se ovšem z jejich přátelského vztahu a ze vzájemných obchodních dohod. Je naprosto nelogické, aby bylo kladeno za vinu obviněnému, že si přisvojil finanční prostředky neoprávněně, které patřily SBC, když rezervační zálohy vybíral již od roku 2014, vybíral je i v roce 2015 a 2016. Jestliže by si obviněný ponechával finanční prostředky neoprávněně, jistě by netrvala vzájemná spolupráce tři roky. Z výše uvedeného vyplývá, že došlo k dohodě mezi účastníky a že svědectví R. je účelové, jelikož chtěl svým svědectvím ublížit obviněnému. Již ta skutečnost, že společnost SBC nebyla oznamovatelem a nepřipojila se k trestnímu řízení s návrhem na náhradu škody, naprosto podporuje tvrzení obviněného. Jasně tedy vyplývá, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, neboť veškeré příjmy, které náležely SBC jako záloha na kupní cenu od budoucích kupujících, byly započteny oproti jeho nároku na odměnu za výborně odvedenou práci, tedy provizi, která mu náležela. Jedná se tak o běžný obchodní případ. Pohledávky se střetly a došlo k jejich zápočtu, takže nikdo nikomu nic nedlužil, což bylo ještě právně definováno v uzavřené dohodě o narovnání z března roku 2019. Skutková podstata trestného činu zpronevěry vyžaduje přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena. Obviněný na jedné straně přijímal pro SBC část kupní ceny jako rezervační zálohu, na druhé straně měl právo od SBC na odměnu již při uzavření rezervační smlouvy, protože to byl on, kdo zajistil kupce. Obě tyto okolnosti se střetly a došlo k započtení. Že nedošlo ke zpronevěře je zřejmé z toho, že nikdo nepožaduje náhradu škody, SBC nepodala trestní oznámení, civilní řízení skončilo dohodou o narovnání, spotřebitel nebyl krácen a nevznikla mu žádná újma. V této oblasti je tak namítán nedostatek společenské škodlivosti, neboť obviněnému veškeré finanční prostředky náležely.

Obviněný proto v závěru podaného dovolání navrhl, aby usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2019 sp. zn. 9 To 339/2019 bylo zrušeno a aby mu Nejvyšší soud přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout v jiném složení senátu.

Alternativně bylo obviněným navrženo, aby Nejvyšší soud zrušil alespoň část napadeného rozhodnutí oddělitelného od ostatních, neboť vzhledem k osobě obviněného a jeho sociální situaci není adekvátní uložení peněžitého trestu k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem v poměrně dlouhé době, jelikož se jedná o bezúhonného muže. Rovněž není adekvátní uložení trestu zákazu činnosti, protože tak dochází k naprosté likvidaci obviněného, který vyživuje svoji rodinu jako OSVČ v oblasti zprostředkování a koupě realit. Zákaz činnosti a peněžitý trest je kontraproduktivní, neboť jak má obviněný získat peněžní prostředky pro úhradu peněžitého trestu, když nemůže vykonávat svoji samostatně výdělečnou činnost a v jeho věku s ním žádný zaměstnavatel pracovní poměr neuzavře.

Pokud jde o doplněk dovolání z 18. 12. 2019, který soudu zaslal sám obviněný a kde uvádí, že se orgány činné v trestním řízení proti jeho osobě spikly a členové senátu soudu prvního stupně během hlavního jednání „spali“, dále sám sebe považuje za poctivého člověka, kdy trestní řízení mělo na celou jeho rodinu likvidační vliv, výpověď pana R. označuje za nepravdivou a účelovou a rozhodně nesouhlasí s uloženým trestem, tak k němu s ohledem na znění ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. nelze přihlížet, jelikož dovolání a z logiky věci i jeho doplnění je třeba podat pouze prostřednictvím obhájce. Nejvyšší soud tak bude brát v úvahu pouze námitky uvedené v dovolání ze dne 16. 12. 2019.

Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil (§ 265h odst. 2 tr. ř.).

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Samotné dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti požadované ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek podaný obviněným.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Pokud obviněný v podaném dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek tedy nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný případně vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu musí být nejprve zákonným způsobem provedeny důkazy, tyto pak vyhodnoceny podle vnitřního přesvědčení soudu založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury mohou odpovídat rovněž námitky ohledně existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními jde v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že obviněný v dovolání uvedl totožné námitky, které v rámci své obhajoby uplatňoval po celou dobu trestního řízení, jež proti němu bylo vedeno, deklaroval je rovněž v odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Obhajobu obviněného především prověřoval nalézací soud, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, a důkazy rovněž způsobem konvenujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. velmi podrobně vyhodnotil (viz str. 18-27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Hodnocení důkazů bylo provedeno plně v souladu s požadavky, které na tuto činnost klade jednak právní předpis a jednak uznávaná pravidla logického myšlení. Obhajoba obviněného byla prověřena i procesním postupem odvolacího soudu a jeho rozhodnutím, v němž soud druhého stupně vyložil, proč obhajobu obviněného nepovažuje za prokázanou, naopak má ji za vyvrácenou (viz str. 3 až 8 odůvodnění jeho usnesení). Odvolací soud rovněž dostatečným způsobem vyložil, proč odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Hodnocení důkazů je výsostným a nezadatelným právem nalézacího soudu a jak Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Usoudil-li obviněný, že výklad ustanovení trestního řádu mu zaručuje právo na to, aby soudy hodnotily důkazy v souladu s jeho představami, vychází z vadné premisy. V této souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že „právo na spravedlivý proces a z něho plynoucí výsledky není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

Samotné důvody pro užití dovolaní podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledává částečně ve výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje rozsah dokazování a především pak způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Prezentované námitky je nutno z části považovat za námitky skutkového charakteru, jimiž se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro nějž byl odsouzen a současně zaměňuje dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek za další řádný opravný prostředek ve stylu odvolání. Pomíjí však, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek plně odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. ř. Nedostatek validní právní argumentace k užitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze konvalidovat odkazem na zákonem nestanovenou a nepředvídanou povinnost Nejvyššího soudu dospět za použití krajně extenzivního výkladu k závěru o právní konformitě podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení tak obviněný vyvozuje z nabízené vlastní verze skutkového děje, spočívající na subjektivním hodnocení jednotlivých důkazů, a tímto postupem dospívá k závěru, že měl být obžaloby zproštěn. Jak již bylo zmíněno výše, tuto argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Taktéž není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat, případně nadále rozvíjet skutkové závěry soudu a vršit tak další argumenty do polemiky obviněného s nimi, zejména v případě, kdy soudy obou stupňů plně dostály své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování v zákonem požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do správné právní kvalifikace činu. Okolnost, že obviněný výsledky tohoto postupu obou soudů nadále neakceptuje a nadále prosazuje svou verzi skutkového děje, nemůže být v tomto stadiu řízení relevantní.

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Prostějově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy jasně uvedly, které skutečnosti měly za prokázané a co je k těmto závěrům vedlo, z jakých důvodů měly výpovědi R., P. a M. za věrohodné a naopak, proč neuvěřily výpovědi obviněného, která stála zcela osamoceně. Nalézací ani odvolací soud se tak v konečném důsledku v procesu hodnocení důkazů nedopustily žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., kdy se v projednávané věci nejedná o svévolné odůvodnění rozhodnutí, kde by absentoval logický způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nemá ani on žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě z části jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Nejvyšší soud v této souvislosti opakuje, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a současně nedovodil, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu a před ním soudu prvního stupně, není zatíženo vytýkanými vadami.

Další námitka, kterou obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatňuje, je skutečnost, že svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jelikož si nepřisvojil cizí věc, jelikož vůči společnosti SBC CZECH Investment a. s. měl určité nesplacené pohledávky a on tak provedl pouhé jejich započtení pomocí rezervačních záloh, které vybíral na základě uzavřené zprostředkovatelské smlouvy mezi ním a výše uvedenou společností.

V prvé řadě je třeba uvést, že trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, čímž způsobí značnou škodu. Značnou škodou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.

Objektem uvedeného trestného činu je zájem na ochraně vlastnictví věci nebo obdobného majetkového práva, předmětem útoku je pak cizí věc, která byla pachateli svěřena. Cizí věc je svěřena pachateli, je-li mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal svěřeným způsobem. Přisvojením se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel získává možnost trvalé dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté s věcí skutečně nakládá. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Skutečnost, že není zjištěno, jak pachatel naložil s přisvojenými prostředky, nebrání závěru o spáchání trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, za předpokladu, že s nimi nenaložil v souladu s účelem jejich svěření (k tomu též přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003 sp. zn. 11 Tdo 1395/2003, ze dne 3. 6. 2004 sp. zn. 3 Tdo 425/2004, ze dne 9. 11. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1306/2005 aj.).

Tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s níž se ztotožnil i odvolací soud, jasně uvádí, že podstata jednání obviněného uvedeného pod bodem 1) spočívala v tom, že od J. B., jakožto zájemkyně o koupi nemovitosti, převzal rezervační zálohu ve výši 20 000 Kč a poté ještě doplatek ve výši 80 000 Kč, který byl zaslán na jeho soukromý bankovní účet č. XY, přičemž si tyto finanční prostředky ponechal a nevrátil je poškozené, i přestože v budoucnu (následně) nebyla uzavřena kupní smlouva s prodávající společností SBC CZECH Investment, a. s., a způsobil tak J. B. škodu v celkové výši 100 000 Kč. Obviněný poté svým dalším jednáním uvedeným pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně způsobil společnosti SBC CZECH Investment, a. s. celkovou škodu ve výši 936 479 Kč, když si v rozporu se zprostředkovatelskou smlouvou uzavřenou s touto společností ponechával celé rezervační zálohy vybrané od zájemců o koupi bytových či nebytových prostor, ačkoliv si měl z těchto částek ponechat pouze jejich část ve výši své provize a zbylé částky předat společnosti SBC CZECH Investment, a. s., přičemž takto získané finanční prostředky následně použil pro vlastní potřebu.

Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný se společností SBC CZECH Investment, a. s. uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu, kdy měl vyhledávat klienty ke koupi budoucích nemovitých věcí. Na základě toho poté měl s těmito osobami uzavřít rezervační smlouvu a vybrat toliko rezervační poplatek, o který se poníží cena nemovitosti, a ten, pokrácený o výši jeho provize za provedené služby, kdy výpočet provize byl definován v uzavřené zprostředkovatelské smlouvě, měl poslat společnosti SBC CZECH Investment, a. s. To ale nečinil a finanční prostředky svěřené mu jednotlivými klienty za účelem koupě nemovitostí užíval pro svou vlastní potřebu, ačkoli mu byly předány za jiným účelem. Pokrácené rezervační zálohy tak náležely společnosti SBC CZECH Investment, a. s. za budoucí prodeje bytů a obviněný byl pouze zprostředkovatelem celé této transakce, kdy mu za tyto služby náležela odměna v podobě části rezervačních záloh, které si mohl ponechat, nikoli však v celé jejich výši. To potvrzuje i e-mailová komunikace mezi obviněným a P., která po něm žádala, aby konečně vyúčtoval své provize a poukazoval částky z rezervačních záloh. Obviněný takto v rozporu se smlouvou uzavřenou mezi ním a společností SBC CZECH Investment, a. s. neoprávněně zadržoval mu svěřené finanční částky, které si převážně nechal zasílat na svůj soukromý účet, takže tyto finanční prostředky nebyly žádným způsobem odděleny od jeho soukromých financí, a tyto následně dál poukazoval na účet svého bratra. Tímto způsobem se chtěl obohatit a také obohatil na úkor společnosti SBC CZECH Investement, a. s., kdy využil toho, že jednání mezi ním a akciovou společností bylo značně neprofesionální a do jisté míry i zmatečné. Přesto bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný si přisvojil věc, která mu nenáležela a byla mu pouze svěřena k jinému účelu a tímto svým jednáním společnosti SBC CZECH Investment, a. s., způsobil značnou škodu.

Pokud jde o případ poškozené J. B., tak zde mu nevznikl žádný nárok na ponechání si rezervačního poplatku a to ani z části, jelikož smluvená provize byla vždy vázána na uzavření kupní smlouvy mezi zájemcem o koupi nemovitosti, tedy poškozenou a společností SBC CZECH Investement, a. s., k čemuž ale nikdy nedošlo. Obviněný měl tudíž celou rezervační zálohu po 30. 3. 2015 vrátit poškozené, jelikož do tohoto dne podle rezervační smlouvy měla být uzavřena kupní smlouva ohledně prodávané nemovitosti, což se ale nestalo, jelikož budoucí prodávající byl ve velkém časovém prodlení, k prodloužení rezervační smlouvy nedošlo a obviněný předmětnou rezervační zálohu společnosti SBC CZECH Investement, a. s. ani nevyúčtoval. Podle svědeckých výpovědí R. a P. společnost SBC CZECH Investment, a. s., o převzetí této rezervační zálohy ani nevěděla. To vyplývá i z korespondence mezi obviněným a touto společností. Na straně obviněného se tak jednalo o zpronevěření celé částky složené rezervační zálohy ve výši 100 000 Kč na úkor poškozené J. B.

Nejvyšší soud se dále zabýval i námitkou obviněného uplatněnou v rámci podaného dovolání, jež se vztahuje k otázce možnosti uplatnění zadržovacího práva podle občanského zákoníku, která též úzce souvisí s úmyslem spáchat trestný čin zpronevěry. Obviněný zde namítá nesprávnou aplikaci jiné normy hmotného práva, konkrétně institutu započtení podle občanského zákoníku. V souvislosti s uplatněnou argumentací považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že se jedná o opakování obhajoby, kterou uplatnil obviněný již v řízení před soudem prvního stupně, který se otázkou možnosti použití institutu zadržení předmětných částek k provedení započtení řádně zabýval a své úvahy podrobně rozvedl (viz str. 17 až 24 odůvodnění jeho rozsudku). Rovněž soud druhého stupně se otázkou uplatnění zadržovacího práva zabýval (viz str. 3 až 8 odůvodnění jeho usnesení). Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že obviněný žádné splatné pohledávky vůči poškozené společnosti vymezené co do důvodů, výše a termínu splatnosti neměl, tudíž je nemohl uplatnit. Též Nejvyšší soud má za to, že závěry obou soudů o neexistenci jakékoli splatné pohledávky obviněného vůči poškozené společnosti jsou správné a mají oporu v provedených důkazech, takže z jeho strany k užití institutu zadržovacího práva nebyl jakýkoli právní důvod. Z provedeného dokazování je totiž nepochybné, že obviněný si předmětné rezervační zálohy přisvojoval, protože zastával názor o nedostatečnosti odměn za jeho služby, jelikož ve prospěch společnosti SBC CZECH Investment a. s. vykonal více úkonů, aniž by ale tento jeho postoj vyplýval a měl oporu v uzavřené zprostředkovatelské smlouvě ze dne 30. 4. 2015, případně v jiném smluvním ujednání. V této souvislosti nelze pominout ani skutečnost, že obviněný nikdy proti poškozené společnosti písemně neuplatnil započtení, přezkoumatelným způsobem neuvedl výši svých údajných pohledávek, jejich titul a vznik a posléze tyto tvrzené pohledávky nedoložil ani v trestním řízení, ačkoliv mj. prohlásil, že soudu předloží příslušné faktury. Obviněný tak pouze neustále tvrdí a to i v rámci dovolacího řízení, že má vůči poškozené společnosti nesplacené pohledávky, přičemž to není ničím relevantním podloženo. Nad rámec těchto úvah je třeba rovněž zmínit, že i pokud by obviněný měl pohledávky vůči poškozené společnosti, mohl by se trestného činu zpronevěry v daném případě dopustit, neboť „trestného činu zpronevěry se lze dopustit i v případě, že pachatel má vůči poškozenému pohledávky, avšak v rozporu se smluvními i zákonnými podmínkami na ně započte peněžní prostředky, jež mu předtím svěřil poškozený. Přitom je rozhodný okamžik, ve kterém si pachatel uvedené prostředky přisvojil, neboť časově musí takové jednání předcházet okamžiku, kdy vůči poškozenému provedl započtení svých vlastních pohledávek“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1577/2011). Vznesenou námitku obviněného tak nebylo možné akceptovat.

Obviněný v souladu s uplatněným dovolacím důvodem také namítl, že se nejednalo o případ společensky škodlivý, ve kterém by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, než je trestní zákoník, že celá věc měla být řešena soukromoprávní cestou a byla tak mj. porušena zásada subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud se ovšem ani s touto námitkou nemohl ztotožnit.

Uvedená zásada je zakotvena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Společenská škodlivost ve smyslu citovaného ustanovení nepředstavuje nějakou složku skutkové podstaty trestného činu, ale vyjadřuje interpretační hledisko, podle něhož se postupuje při výkonu zákonných znaků trestného činu. Zjednodušeně vyjádřeno jde o to, aby jako trestné činy nebyly kvalifikovány skutky, u nichž to není nutné. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a to tehdy, pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018 sp. zn. 7 Tdo 132/2018).

Z logiky věci pak vyplývá, že je nutné vždy zvažovat konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele a vedle toho nelze odmyslet ani typovou společenskou škodlivost určitého trestného činu vyjádřenou sazbou trestu odnětí svobody. Pro úvahy o tom, zda je na konkrétní případ možné aplikovat zásadu vymezenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku je důležité, zda jde o čin, který vyžaduje ochranu trestního práva a trestněprávní kvalifikace protiprávního jednání vykazujícího znaky trestného činu, anebo zda jde o jednání, jež má soukromoprávní základ. Je proto třeba rozlišit, kdy již je možné dovodit, že trestní právo nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, a kdy je opodstatněné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).

Posuzovaná věc obviněného ale nevykazuje nic, co by připouštělo možnost dospět k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, následek spočívající ve způsobení značné škody, kdy její základní výše byla téměř dvojnásobně překonána, vypovídá o jednání, které se nijak nevymyká z rámce běžně se vyskytujících případů daného trestného činu. Nejvyšší soud tudíž neměl důvod k tomu, aby do právního posouzení skutku jakkoli zasahoval, a to ani s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Již soud prvního stupně se stejnou námitkou zabýval, kdy velice podrobně odůvodnil, proč uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu by v tomto konkrétním případě nepostačovalo (viz body 46 až 50 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), kdy Nejvyšší soud k tomuto odůvodnění nemá co dodat a plně na něj odkazuje. Předmětná námitka tak byla rovněž shledána zjevně neopodstatněnou.

V posuzovaném případě se námitky dovolatele opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. týkají také uloženého trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu a na něj navazujícího náhradního trestu odnětí svobody a spočívají na argumentu obviněného, že tyto tresty mu byly uloženy, ačkoli jsou pro jeho osobu likvidační atd.

Vznesené výhrady obviněného vůči uloženému trestu, konkrétně že mu neměl být uložen trest peněžitý s náhradním trestem odnětí svobody, v kombinaci s trestem zákazu činnosti, jelikož mu je tím zamezeno vyživovat rodinu a obstarat si prostředky na splacení peněžitého trestu, však nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož takto vyspecifikované námitky nejsou hmotněprávního charakteru. Obdobné námitky by ovšem nebylo možné uplatnit ani s odkazem na důvod dovolání vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívající v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V tomto směru tak je podané dovolání formálně vadné a neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Přesto s ohledem na existující judikaturu Nejvyššího soudu uvedená vada sama o sobě vzhledem k věcné jednoznačnosti uplatněných námitek nebránila přezkumu napadeného rozhodnutí i z uvedeného hlediska.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku může soud trest zákazu činnosti uložit na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.

V případě uložení trestu zákazu činnosti se o nepřípustný trest jedná např. tehdy, když byl uložen za trestný čin, který nebyl spáchán v souvislosti s takovou činností (srov. rozhodnutí č. 10/1973 Sb. rozh. tr.), protože soud může pachateli trestného činu uložit trest zákazu jen takové činnosti, v souvislosti s jejímž výkonem se pachatel dopustil trestného činu. Soud však nemůže pachateli trestného činu zakázat výkon jakéhokoliv povolání a určit mu povolání jediné, a stejně tak není oprávněn přikázat mu určité pracoviště (srov. rozhodnutí č. 23/1963 Sb. rozh. tr.). Pro vyslovení zákazu určité činnosti je též nutné, aby činnost pachatel při trestném jednání sám přímo vykonával (viz rozhodnutí č. 41/1965 Sb. rozh. tr.). Tato souvislost nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, musí být přímá, bezprostřední (srov. rozhodnutí č. 5/1980 Sb. rozh. tr.). Z dikce uvedeného vymezení trestu postačí, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo spáchání trestného činu alespoň usnadnila.

Jak se podává ze skutkových zjištění v bodech 1) i 2) napadeného rozsudku, obviněný se obou dílčích útoků dopustil tím, že jako realitní makléř zneužil svého postavení a zpronevěřil peněžní prostředky, které mu byly v souvislosti s výkonem tohoto povolání svěřeny, a dopustil se pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Není tedy pochyb o tom, že obviněný se tohoto činu dopustil v přímé a bezprostřední souvislosti s výkonem činnosti realitního makléře, a že to byla právě tato jeho profese, která mu umožnila, aby se uvedeného činu dopustil. Je pak zřejmé, že nalézací soud postupoval v souladu s podmínkami § 73 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže obviněnému za tuto trestnou činnost vedle podmíněného trestu odnětí svobody a peněžitého trestu uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání v oboru zprostředkování obchodu a služeb a realitní činnosti na dobu tří let. Byla to totiž tato činnost, která byla prostředkem sloužícím a umožňujícím obviněnému spáchání výše uvedeného zločinu.

Výhrada obviněného, že realitní činnost je jeho jediným zdrojem obživy, není okolností podřaditelnou pod nepřípustnost uloženého trestu, a ani nemůže na správnosti tohoto závěru nic změnit, neboť z dikce ustanovení § 73 odst. 3 tr. zákoníku plyne, že obviněnému lze v rámci trestu zákazu činnosti „zakázat výkon určitého zaměstnání, povolání, …“, což obvykle bývá činnost zajišťující obživu pachatele. Je tak zřejmé, že zákon i citelné zkomplikování možnosti výdělku pachatele trestného činu nevylučuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 8 Tdo 32/2014).

Pokud tedy uvedený trest zákazu činnosti byl obviněnému uložen v trvání tří let, čili ještě hluboko v dolní polovině trestní sazby, která činí od jednoho do deseti let, byly předchozími soudy splněny a dodrženy všechny zákonem stanovené požadavky na uložení tohoto trestu.

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch.

Podle § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest se ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb. Podle odst. 2 tohoto ustanovení zákona denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč.

V případě postupu podle výše citovaného ustanovení zákona je pro uložení peněžitého trestu rozhodující forma zavinění a pohnutka, tedy musí jít o úmyslný trestný čin, kterým pachatel získal nebo se snažil získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch. Nezáleží na tom, zda pachatel sobě nebo jinému skutečně opatřil takový prospěch, anebo zda zůstalo pouze u této snahy. Zároveň musí jít o majetkový prospěch neoprávněný. Obě uvedené podmínky musí být splněny současně.

Z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný byl uznán vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Předmětný trestný čin je trestným činem úmyslným (§ 15 tr. zákoníku) a z popisu jednotlivých dílčích skutků je evidentní, že jednání obviněného bylo evidentně motivováno pouze zištným záměrem, čili slovy zákona, obviněný pácháním této trestné činnosti získával neoprávněný majetkový prospěch. Tedy obě výše uvedené zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu ve smyslu § 67 odst. 1 tr. zákoníku byly v konkrétním případě splněny.

Námitky obviněného spočívající v tom, že není adekvátní uložení peněžitého trestu k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem a k trestu zákazu činnosti v oblasti, ve které podniká a během které se dopustil výše uvedeného trestného činu, jsou v těchto souvislostech zcela bezpředmětné. Z ustanovení § 53 odst. 1 tr. zákoníku nevyplývá, že by kterýkoli z uložených trestů nebylo možné uložit vedle sebe. Pokud soud prvního stupně takové tresty uložil v jejich zákonné sazbě a v takové kombinaci, kterou zákon připouští, nemá Nejvyšší soud důvod jakýmkoli způsobem správnost takového postupu a rozhodnutí zpochybňovat.

Celkově lze tedy uzavřít, že námitky dovolatele směřující vůči jednotlivým uloženým trestům i trestu výslednému, byly shledány jako zjevně neopodstatněné.

Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání obviněného buď nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitky skutkové či procesní a v případě, že se jednalo o námitky hmotněprávní, tak tyto byly shledány jako zjevně neopodstatněné, bylo dovolání obviněného K. D. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru