Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 33/2013Usnesení NS ze dne 26.02.2013

HeslaZnásilnění
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.33.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 33/2013-29

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2013 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 5 To 314/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 71/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karviné uznal rozsudkem ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. 10 T 71/2011 obviněného J. P. vinným dvojnásobným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

1. v době od 23.00 hod. dne 22. 3. 2009 do 23.00 hodin dne 31. 3. 2009 v B., okres K., na pokoji hotelu P. na ul. J., veden snahou pohlavně se ukojit, kdy využil skutečnosti, že D. N. je v podnapilém stavu, poté, když spolu leželi v místnosti na jedné posteli a D. N. k němu ležela zády, ji neustále otáčel k sobě, sundal jí kalhotky a vykonal na ní proti její vůli soulož, kdy tato ho odstrkovala od sebe rukama, přičemž v průběhu týdne došlo ještě k několika pohlavním stykům, které byly nedobrovolné a při kterých D. N. dala odstrkováním nebo kopáním najevo, že je nechce, a tohoto jednání se dopustil přesto, že věděl, že D. N. nedosáhla věku 18 let,

2. v přesně nezjištěné době v měsíci dubnu 2009 v městě G., P. r., v domě Z. P., kde přijeli na návštěvu, veden snahou pohlavně se ukojit, opakovaně požadoval po D. N. pohlavní styk a asi ve dvou případech pod hrozbou, že ublíží jejím mladším sourozencům a opakovaně vykonal na ní proti její vůli soulož, přestože věděl, že D. N. nedosáhla věku 18 let.

Za to byl obviněnému podle § 185 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 1 T 123/2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2012 sp. zn. 5 To 174/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 5 To 314/2012 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti napadenému usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž je opřel o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že skutek byl nesprávně hmotně právně posouzen nebo došlo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.

V podaném dovolání poukazuje na to, že od počátku trestního řízení popíral, že by se jednání, za něž byl odsouzen, dopustil. Připouští, že mezi ním a poškozenou k několika pohlavním stykům došlo, ale stalo se tak vždy dobrovolně. Podle jeho názoru soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. V další části pak zpochybňuje výpovědi poškozené, zejména jejich věrohodnost a poukazuje na tvrzení některých svědků. Soudy však všechny svědky kromě poškozené označily za nevěrohodné, pro což ale nebyly splněny zákonné podmínky a jednalo se tak o jejich libovůli, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

V další části dovolání obviněný soudům vytýká nesprávné hmotně právní posouzení, když ze skutkové věty rozsudku okresního soudu pod bodem 1) není zřejmé, že by svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění, za nějž byl odsouzen. Není v ní především uvedeno, že by poškozenou donutil k pohlavnímu styku násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy. Je zde pouze uvedeno, že využil skutečnosti, že poškozená je v podnapilém stavu. Tuto skutečnost ale není možné hodnotit jako zneužití něčí bezbrannosti. Poškozená se nenacházela v takovém stavu bezbrannosti, v němž nebyla schopna projevit svou vůli nebo klást odpor. Popis obou skutků v odsuzujícím rozsudku pak dovolatel označuje za obecný a kusý, v nichž není jednání obviněného dostatečným způsobem konkretizováno.

Z popisu skutkových okolností ve výroku o vině tak není možné dovodit, že by svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění, za nějž byl odsouzen. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a sám nově rozhodl, že se obviněný obžaloby zprošťuje, případně aby věc přikázal krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve zrekapituloval rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, jakož i podstatný obsah dovolání obviněného a zaujal stanovisko, že s ohledem na uplatněný důvod dovolání nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy.

Vymezenému důvodu dovolání odpovídá pouze část námitek dovolatele. Za relevantní lze považovat námitku, že popis jednání obviněného nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm.a), b) tr. zákoníku, ale nelze se s ní ztotožnit. Námitka, že poškozená se v důsledku podnapilosti nenacházela ve stavu bezbrannosti, se míjí se závěry soudu, podle kterých nebyl stav bezbrannosti poškozené pro právní posouzení jednání obviněného rozhodující. Z tzv. právní věty rozsudku totiž vyplývá, že obviněný donutil poškozenou k souloži násilím, nikoli zneužitím její bezbrannosti. Tato námitka tak rozporuje právní posouzení, které soudy ve věci vůbec neužily. Pokud je ve skutkové větě zmíněno, že poškozená se nacházela v podnapilém stavu, lze to považovat pouze za okolnost významnou pro posouzení intenzity projevu nesouhlasu poškozené s pohlavním stykem.

Státní zástupce se též neztotožňuje s námitkou obviněného, že by popis jednání obviněného nevyjadřoval dostatečně všechny znaky stíhaného zločinu, ačkoli se lze ztotožnit s názorem obviněného, že popis skutku je poněkud stručnější. Nicméně i z takového popisu skutku je zřejmé, že obviněný využil své fyzické převahy výrazně staršího muže proti nezralé dívce a přes odpor poškozené, kdy ji proti její vůli jednak na posteli otáčel, jednak ji sundal prádlo. Na intenzitu násilného jednání obviněného je pak třeba usuzovat rovněž i z odporu poškozené, který obviněný musel překonávat. Přes uvedené nedostatky tak lze popis jednání obviněného akceptovat. Do jisté míry lze souhlasit s obviněným, pokud namítá nedostatečné vyjádření znaků skutkové podstaty uvedeného zločinu, a to v případě jednání uvedeného pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu. Je ale zřejmé, že k donucení k souloži došlo v tomto případě pohrůžkou násilí, směřující vůči sourozencům poškozené. Lze tedy vytknout právnímu posouzení soudu prvého stupně, že jednání obviněného nedostatečně diferencoval a právní posouzení tak není zcela bez vad.

V důsledku toho je třeba se zabývat tím, zda jde o pochybení, k jehož nápravě je třeba kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z ustanovení § 185 odst. 1 tr. zákoníku je přitom zřejmé, že z hlediska trestní odpovědnosti jsou obě v úvahu připadající formy působení na vůli poškozené srovnatelné. Zároveň jde o otázku, jejíž řešení zpravidla nečiní v praxi obtíže, přičemž i všeobecně respektovaná komentářová literatura (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012) k uvedené otázce obsahuje v podstatě jednoznačný výklad. Případná kasace napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozsudku zároveň nemůže mít na právní postavení obviněného výraznější vliv, když jeho trestnost by se i nadále odvíjela od totožného ustanovení trestního zákoníku, toliko v odlišné variantě téže skutkové podstaty.

Dalším okruhem námitek obviněný brojí v podstatě pouze proti skutkovým zjištěním soudu nalézacího, když tomuto soudu v podstatě vytýká, že uvěřil poškozené, ač je dle jeho vlastního názoru osobou nevěrohodnou. K tomu je však třeba uvést, že věrohodností poškozené, její případnou motivací obviněného křivě obviňovat a porovnáváním výpovědi poškozené s dalšími provedenými důkazy, se nalézací soud dostatečně věnoval. Svůj závěr o věrohodnosti poškozené pak opřel nejen o vlastní vnímání poškozené na základě realizace zásady bezprostřednosti a ústnosti, ale rovněž na základě obšírných závěrů znaleckého posudku zpracovaného k osobě poškozené. Námitky obviněného tak jsou v tomto směru pouhou polemikou s hodnocením důkazů soudem prvého stupně, přičemž je namístě připomenout, že námitkami takového druhu není obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

Pokud jde o soudy zjištěný skutkový stav, přes vzájemnou rozpornost některých důkazů (zejména výpovědi svědkyň P. a D.), celkovou důkazní materii nalézací soud vyhodnotil v souladu se svými povinnostmi podle § 2 odst. 6 tr. ř. Státní zástupce tak ve věci neshledává podstatný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. O takový rozpor by se mohlo jednat jen za situace objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při kardinálních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. jsou založena na důkazech, které zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování atp. Rozhodnutí soudů v nyní projednávané věci však takovým deficitem podle názoru státního zástupce netrpí.

Státní zástupce tak dospěl k závěru, že dovolání obviněného v mezích jím uplatněného dovolacího důvodu lze do jisté míry přisvědčit, avšak zároveň je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by tak měla být řešena, není po právní stránce zásadního významu. Proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako takové podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného J. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 5 To 314/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).

Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu dovolání shledal, že je obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v jeho první části pouze formálně. Je zřejmé, že značná část námitek obviněného směřuje do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá, takže k nim přihlížet nelze. Jsou to námitky, ve kterých obviněný vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že dokazování bylo neúplné a účelové apod. Stejně tak deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, ve kterých obviněný odmítá, že by se skutkový děj odehrál tak, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě, a na základě vlastního hodnocení důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi celé události. Zde je třeba prohlásit, že v této části dovolání obviněný nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž nesprávnost soudy učiněných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Tento závěr se týká všech námitek, které směřují proti soudním zjištěním ohledně toho, co celému jednání předcházelo, jak k němu došlo a co je event. provázelo. Je zcela nepřípadné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které jimi bylo provedeno.

Toho si dovolatel byl zřejmě vědom a proto tyto skutkové a důkazní námitky vyústily v jeho tvrzení o libovůli soudů při hodnocení důkazů a dokonce v porušení práva na spravedlivý proces, což by podle judikatury Ústavního soudu mohlo vést k přezkoumání existujících skutkových zjištění a provedených důkazů dovolacím soudem.

S takto závažným závěrem dovolatele ale nelze souhlasit. Okresní soud totiž ve svém rozhodnutí podrobně a logicky popsal z jakých důkazů vycházel, co bylo jejich obsahem a proč těm či oněm skutečnostem uvěřil, případně neuvěřil. Dovolatelem opakovaně zpochybňované věrohodnosti poškozené se nalézací soud důkladně věnoval, což potvrzuje nejenom okolnost, že tato byla podrobena znaleckému zkoumání znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie dětí a dospělých, ale i to, že znalkyně byla podrobně ke svým závěrům vyslechnuta v hlavním líčení. Na str. 12 – 14 svého rozsudku pak okresní soud podrobně vysvětluje, proč se jako k věrohodné přiklonil k výpovědi poškozené D. N., a nikoli k tvrzení obviněného, případně jakým způsobem hodnotil ostatní provedené důkazy včetně výpovědí svědků. S v podstatě totožnými námitkami obviněného se pak již dříve vypořádal ve svém usnesení na str. 3 – 4 odvolací soud.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezených trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí.

Za relevantně uplatněnou námitku v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze ale označit tu, která je obsažena v druhé části dovolání a to vůči naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění v bodě 1), kdy obviněný zpochybňuje dostatečnou specifikaci donucení poškozené k pohlavnímu styku. Na tomto místě je třeba ale poukázat na znění skutkové věty ve výroku odsuzujícího rozsudku v uvedeném bodě, kde je jasně uvedeno, že obviněný na poškozené proti její vůli vykonal soulož, když ji neustále otáčel k sobě, sundal jí kalhotky, ačkoli jej odstrkovala od sebe rukama. V odůvodnění rozhodnutí na str. 13 je pak celé jednání obviněného ještě blíže rozvedeno s tím, že poškozená dávala obviněnému rovněž kopáním najevo, že nechce pohlavní styk. V právní větě výroku rozsudku je vyjádřen znak, že obviněný poškozenou „násilím“ donutil k pohlavnímu styku souloží. Dovolací soud je toho názoru, že z uvedeného popisu skutku je dostatečně patrné, že obviněný k dosažení svého záměru vykonat na poškozené soulož i proti její vůli, musel vůči její osobě vyvinout vyšší míru fyzické síly - násilí, aby její odpor překonal, což se mu také podařilo. Není proto možné souhlasit s dovolatelem, že předmětný zákonný znak trestného činu znásilnění nebyl v odsuzujícím rozsudku dostatečně skutkově specifikován.

Správně pak státní zástupce ve svém písemném vyjádření poukázal, že zpochybňování znaku „zneužití bezbrannosti“ poškozené ze strany dovolatele se míjí se závěry učiněnými soudy nižších stupňů, jelikož tento zákonný znak trestného činu znásilnění nebyl v daném případě v odsuzujícím rozsudku vykvalifikován. Brojit proto proti jeho naplnění je zcela nadbytečné, resp. nemístné.

Státnímu zástupci lze dát za pravdu i v tom, že pokud jde o skutek pod bodem 2) rozsudku okresního soudu, tak užitá právní věta neodpovídá zcela jeho popisu vyjádřenému ve výroku o vině. Nikoli ale proto, že by znak „násilí k donucení k pohlavnímu styku souloží“ nebyl vůbec ve skutkové větě rozsudku vyjádřen. Je pravdou, že popis skutku měl být v tomto směru podrobnější a výstižnější, ale ze skutkové věty vyplývá, že obviněný opakovaně vykonal na poškozené proti její vůli soulož. Z příslušné části odůvodnění rozsudku (viz str. 13 nahoře) je dále patrné, že k pohlavním stykům obviněného a poškozené docházelo proti její vůli za použití násilí ze strany obviněného, jemuž se nebyla schopna ubránit, přičemž v P. pak navíc obviněný poškozené ve dvou případech vyhrožoval ublížením jejím mladším sourozencům. Je tedy evidentní, že násilí vůči poškozené k dosažení pohlavního styku souloží obviněný používal i na území P. Pokud pak nalézací soud shledal, že kromě toho obviněný na poškozené ve dvou případech vykonal soulož pod pohrůžkou, že ublíží jejím mladším sourozencům, pak bylo třeba tuto okolnost vyjádřit též v právní větě, jako naplnění dalšího znaku „pohrůžky násilí“, když taková pohrůžka nutně nemusí směřovat proti osobě poškozené, ale postačí, když je namířena např. vůči jejímu blízkému příbuznému, jimiž sourozenci nepochybně jsou. Zde je ale třeba současně zdůraznit, že by se jednalo o změnu v neprospěch obviněného, kterou nebyl oprávněn v dané procesní situaci učinit odvolací soud a nyní tím méně soud dovolací, jelikož na základě pouhého dovolání obviněného tak učinit nelze.

Dovolací soud závěrem konstatuje, že soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí věnoval velice důkladně a obsáhle vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů, ale i důkazům jako celku. Mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jejich adresu. Nejedná se tudíž o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). K uplatněné výtce dovolatele lze pouze poznamenat, že v daném případě hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů jakoukoli libovůlí netrpí a ani v tomto ohledu tak k porušení práva na spravedlivý proces ve svém celku nedošlo. Nejvyšší soud proto neměl důvod učinit průlom do zásady, že dovolací soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů.

Nejvyšší soud tak na základě výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. února 2013

Předseda senátu

JUDr. František Hrabec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru