Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 284/2020Usnesení NS ze dne 24.03.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Kuplířství
Obchodování s lidmi
Předvolání a vyrozumění
Subsidiarita trestní represe
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.284.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 168 odst. 1,3 písm. d) tr. zákoníku

§ 189 odst. 1 tr. zákoníku

§ 233 odst. 1 tr. ř.

§ 64 tr. ř.

§ 63 odst. 1,2 tr. ř.

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 284/2020-

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2020 o dovolání obviněného T. D., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 1 To 49/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 4/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 53 T 4/2019, byl obviněný T. D. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (jednání pod bodem 1) a přečinem kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku (jednání pod bodem 2), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

I. v době od 6. 7. 2016 do 17. 7. 2016, poté, co jeho nevlastní matka M. H., nar. XY, pravomocně odsouzená rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2017, č. j. 48 T 6/2017-1327, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. 4 To 6/2018, zjednala tehdy nezletilou AAAAA (pseudonym), nar. XY, o které věděl, že je mladší 18 let a je na útěku z výchovného ústavu, kdy provozovala prostituci v bytě na ulici XY v Brně, kdy od zákazníků inkasovala za pohlavní styk v trvání 30 min částku 1 000 Kč, za 60 min částku 1 500 Kč a za orální sex 700 Kč, AAAAA odevzdávala peníze získané prostitucí M. H. a tato podstatnou část z nich předávala T. D., který takto získané peníze použil pro svoji vlastní potřebu ve formě úhrad nákladů na živobytí a na nákup pervitinu, který i s AAAAA užívali,

II. v době od 18. .7. 2016 do 6. 8. 2016, poté, co jeho nevlastní matka M. H., nar. XY, pravomocně odsouzená rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2017, č. j. 48 T 6/2017-1327, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. 4 To 6/2018, zjednala AAAAA, nar. XY, aby provozovala prostituci v bytě na ulici XY v Brně, kdy od zákazníků inkasovala za pohlavní styk v trvání 30 min částku 1 000 Kč, za 60 min částku 1 500 Kč a za orální sex 700 Kč, AAAAA odevzdávala peníze získané prostitucí M. H. a tato podstatnou část z nich předávala T. D., který takto získané peníze použil pro svoji vlastní potřebu ve formě úhrad nákladů na živobytí a na nákup pervitinu, který i s AAAAA užívali.

2. Za shora uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2017, sp. zn. 11 T 9/2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 90 T 78/2017, uložil Krajský soud v Brně obviněnému podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému uložen podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to plastové tašky šedé barvy s alobalovou výplní, igelitové tašky modré barvy se žlutým nápisem Datart, igelitové tašky s červeným kruhem s nápisem Mister minit. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku Krajský soud v Brně zrušil výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2017, sp. zn. 11 T 9/2017 a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 90 T 78/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 53 T 4/2019, podal obviněný a státní zástupkyně odvolání. Obviněný svůj řádný opravný prostředek směřoval do výroku o vině, právní kvalifikaci a trestu. Státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 1 To 49/2019, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 1 To 49/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř., neboť soud druhého stupně porušil ustanovení o přítomnosti obviněné osoby u veřejného zasedání o odvolání, současně napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a v odvolacím řízení bylo rozhodnuto v rozporu s procesními ustanoveními, ač byly v řízení mu předcházejícím dány výše uvedené dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř.

5. Dovolatel ve vztahu k jeho nepřítomnosti u veřejného zasedání namítá, že mu předvolání k veřejnému zasedání bylo doručeno náhradním způsobem podle § 64 odst. 4 tr. ř. na adresu XY, kterou uvedl při propuštění z výkonu trestu. Takový způsob doručení není možný s ohledem na ustanovení § 64 odst. 5 tr. ř., když se jednalo o předvolání. Navíc předmětem veřejného zasedání mělo být projednání jeho odvolání, což je stejně významné jako samotné hlavní líčení a z důvodu procesní důležitosti by měla být použita stejná kritéria jako na předvolání k hlavnímu líčení. Současně zdůrazňuje, že na dané adrese se nikdy nezdržoval.

6. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že skutkové závěry vycházejí z důkazů, které odporují zásadám formální logiky a jsou v extrémním nesouladu s těmito důkazy. Zároveň nebyla podle obviněného respektována zásada in dubio pro reo, přičemž tato zásada má procesní důsledky, ale i zároveň významné hmotněprávní důsledky, a v důsledku toho je zde dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Soudům obou stupňů dále vytýká, že závěry o vině opřely pouze o důkazy provedené v jiných v trestních věcech, kdy v těchto jiných trestních věcech nebyly proti jeho osobě vyvozeny žádné procesní závěry, a trestní stíhání nebylo zahájeno. Za postačující pro zahájení jeho trestního stíhání orgány činné v trestní řízení považovaly až výpověď poškozené AAAAA a teprve tato její výpověď odůvodnila jeho trestní stíhání. Následně ovšem soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že výpověď této svědkyně je natolik nevěrohodná, že nemůže sloužit jako základ pro skutková zjištění. Nastala tedy stejná situace, jaká zde byla před zahájením jeho trestního stíhání, takže z logiky věci vyplývá, že nemohlo dojít k jeho odsouzení. Soudy byly totiž v důkazní nouzi.

7. Dále obviněný nesouhlasí s právním posouzením skutku uvedeného pod bodem 1 napadeného rozsudku. Upozorňuje, že se jednalo pouze o dobu 11 dní, přičemž ve většině případů je daný trestný čin charakterizován delší dobou jeho páchání. Nejedná se o trestný čin, který je proveden jednorázovým skutkovým jednáním. Zjištěná doba je natolik krátká, že je otázkou použití okolností podmiňující přísnější kvalifikaci podle odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku byla rovněž zmenšena společenská škodlivost jeho jednání, takže použití tohoto ustanovení je nedůvodné. Navíc podle jeho názoru nelze přehlédnout skutečnost, že poškozená se živila prostitucí již značnou dobu a způsob její obživy nebyl závislý na jeho jednání. Za přiléhavější proto považuje právní kvalifikaci jeho jednání podle § 189 odst. 1, alinea 2 tr. zákoníku.

8. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 53 T 4/2019 i usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 1 To 49/2019, a to v celém rozsahu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 1 NZO 53/2020, nejprve shrnul uplatněné dovolací důvody a argumentaci obviněného. Ve vztahu k zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvádí, že v projednávaném případě se jednalo o vyrozumění, nikoliv o předvolání obviněného k veřejnému zasedání, takže se neuplatní omezení podle § 64 odst. 5 písm. a) tr. ř. Zdůrazňuje, že sám obviněný příslušnou adresu označil za doručovací a nic tedy nebránilo tomu, aby ji vrchní soud použil k doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání a mohlo dojít k vyrozumění uložením podle § 64 odst. 4 tr. ř. Obviněný tedy byl řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání a jeho konání v nepřítomnosti obviněného nebylo vyloučeno ani s odkazem podle § 263 odst. 4 tr. ř., když žádné relevantní překážky ani v konání veřejného zasedání nebránily.

10. Z hlediska výtek v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především upozorňuje, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a porušení zásady in dubio pro reo neshledává. Provedené důkazy svědčí o tom, že se obviněný trestné činnosti dopustil, a to bez důvodné pochybnosti. Závěry soudů netrpí žádnými významnými rozpory a důkazy jsou dostatečné a použitelné, ačkoliv některé byly pořízeny v jiné trestní věci. Navíc ani obviněný neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, na základě kterých by bylo možno dovodit nezákonnost prováděných důkazů. Za správnou považuje i soudy zvolenou právní kvalifikaci. Relativně kratší doba trvání páchání trestné činnosti nemůže uplatněnou právní kvalifikaci vyloučit, neboť není zákonným znakem deliktu, může mít pouze význam pro posouzení jeho závažnosti. Zdůrazňuje, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná.

11. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, protože je zjevně neopodstatněné. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

14. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

18. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný v dané věci zvolil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu spočívající v tom, že bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se otázky konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného a právní kvalifikace skutku pod bodem 1 jako zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku.

20. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jak již bylo naznačeno, lze mít za to, že tento byl uplatněný právně relevantním způsobem. Obviněný namítá, že soud druhého stupně konal veřejné zasedání o jeho podaném odvolání za situace, kdy nebyl k veřejnému zasedání předvolán řádně, neboť mu bylo doručeno předvolání náhradním způsobem podle § 64 odst. 4 tr. ř. na adresu uvedenou při propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, na které se nikdy nezdržoval. Obecně je nezbytné zdůraznit, že ze zákonné formulace důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle kterých nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

21. V těchto souvislostech nelze pominout znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a také právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva [právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“] není osobní účast obviněného tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení (viz Zahorovic proti Chorvatsku, Kamasinski proti Rakousku aj.). Způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. Ekbatani proti Švédsku, Monnell a Morris proti Spojenému království, Zahorovic proti Chorvatsku). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Tento předpoklad byl v posuzované věci zcela naplněn a postup odvolacího soudu nelze tedy považovat za nekorektní.

22. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Z dikce § 263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. O takovou situaci v posuzované věci nešlo. Proto bylo možné veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného konat, neboť tato překážka nebyla dána.

23. Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce nebo opatrovníka těchto osob. Z dikce předmětného ustanovení je nepochybné, že obviněný jako osoba, která dala svým návrhem podnět (podal odvolání) k veřejnému zasedání se o jeho konání vyrozumí, když předvolat se musí toliko tehdy, jestliže je podle soudu druhého stupně jeho účast nutná. V předmětné věci jde tedy o výklad otázky, zda byla účast obviněného u veřejného zasedání nutná a zda ho tedy soud druhého stupně měl předvolat nebo nebyla, a tedy zda ho postačilo pouze vyrozumět. Současně je třeba zdůraznit, že konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1272/2015). O takový případ se v dané věci nejednalo.

24. Jak již bylo naznačeno, současná právní úprava obsažená v ustanoveních § 233 odst. 1 a § 64 tr. ř. umožňuje, aby byl obviněný o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), přičemž způsob takového vyrozumívání není v zákoně striktně stanoven. Za této situace tak může být užito jakékoliv formy nevzbuzující pochybnosti o obsahu uvedeného vyrozumění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 509/2004).

25. Z pohledu shora naznačených východisek lze uzavřít, že porušení ustanovení trestního řádu upravujících přípravu veřejného zasedání a doručování by mohlo za určitých okolností založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Bylo by tomu tak například tehdy, pokud by předvolání obviněného k veřejnému zasedání nebylo obviněnému doručeno do vlastních rukou (srov. ustanovení § 64 tr. ř.), nebo tehdy, pokud by soud vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání doručoval jako zásilku určenou do vlastních rukou, a navzdory tomu by při takovém doručování nerespektoval ustanovení § 64 tr. ř. O takovou situaci ale v projednávané věci nešlo.

26. Zde je na místě ještě citovat ustanovení § 64 odst. 2 tr. ř., podle kterého platí, nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování - tzv. fikce doručení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 11 Tdo 934/2013).

27. Obviněný především vyjadřuje přesvědčení, že jeho právo účastnit se veřejného zasedání bylo porušeno tím, že soud druhého stupně ho k veřejnému zasedání nepředvolal, když následně dovozuje porušení § 64 odst. 5 písm. a) tr. ř. V souvislosti s touto argumentací lze uvést následující. O podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně může soud druhého stupně rozhodnout ve veřejném zasedání a za určitých podmínek v neveřejném zasedání (§ 263 odst. 1 tr. ř.). Platí, že primárně soud druhého stupně rozhoduje o podaném odvolání ve veřejném zasedání, když v neveřejném zasedání může rozhodnout toliko za předem stanovených zákonných podmínek (např. odvolání je podáno opožděně). Soud druhého stupně pak k rozhodnutí o podaném odvolání obviněného nařídil veřejné zasedání. Konání veřejného zasedání pak upravuje § 232 až § 238 tr. ř., když přípravu k veřejnému zasedání upravuje § 233 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná (viz odůvodnění v bodě 24.).

28. Jak již bylo naznačeno, platí, že obviněného jako osobu, proti které se vede trestní řízení, není vždy nutné k veřejnému zasedání předvolávat, když v tomto směru lze odmítnout tvrzení obviněného, že ho bylo nutno předvolat jen z toho důvodu, že předmětem řízení bylo projednání jeho podaného odvolání. Pokud obviněný tvrdí, že se jedná o situaci srovnatelnou s hlavním líčením, tak je třeba především zdůraznit, že toto z příslušných ustanovení trestního řádu nevyplývá, a nakonec to nelze dovodit ani z ustanovení o konání hlavního líčení a veřejného zasedání. Zde je na místě pro stručnost možno uvést, že těžiště dokazování je právě v rámci hlavního líčení, takže z tohoto pohledu se na možnost konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného kladou zcela jiné nároky (viz např. § 202 odst. 2 tr. ř.), než na účast obviněného u veřejného zasedání, kde je sice možno dokazování provádět, ale ovšem v omezeném rozsahu (blíže viz § 259 odst. 1 tr. ř.). Obviněného, jak již bylo naznačeno, je nutno k veřejnému zasedání předvolat jen tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná. O takovou situaci se bude jednat zejména tehdy, jestliže soud druhého stupně považoval za nezbytné vyslechnout obviněného, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho podání, které je předmětem veřejného zasedání, resp. o vyjádření k takovému podání jiné procesní strany (srov. R 38/2003-I. a TR NS 33/2007-T 972.). V ostatních případech, tedy za situace, že osobní účast obviněného při veřejném zasedání soudu není nutná, zejména když se u veřejného zasedání neprovádí žádné dokazování, se obviněný o konání veřejného zasedání pouze vyrozumí, jako osoba, která dala svým návrhem podnět k veřejnému zasedání, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání (viz R 38/2003-I. pro veřejné zasedání konané o odvolání a ÚS 45/2004-u.). Tomuto naznačenému závěru nakonec odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007, rozhodnutí ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 7 Tdo 62/2012). Tím, že soud druhého stupně obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, dal obviněnému najevo, že nepovažuje jeho přítomnost při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002). Zde je ještě nutno uvést, že soud druhého stupně při nařizování veřejného zasedání neobeslal žádné svědky ani si nevyžádal žádné listinné důkazy, čímž dal najevo, že neshledal v dané fázi řízení důvody pro doplnění dokazování v rámci veřejného zasedání. Jinak vyjádřeno, soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení neuvažoval při nařizování veřejného zasedání o doplnění dokazování a za této situace nepochybně postačilo obviněného o konání veřejného zasedání pouze vyrozumět.

29. Stran námitek týkající se doručovací adresy je nutno předestřít, že soud druhého stupně vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání obviněného doručil na adresu uvedenou obviněným při propuštění z výkonu trestu, a to XY (č. l. 335). Pro úplnost je třeba poznamenat, že soud druhého stupně nejprve obviněného vzorem 17 předvolal, přičemž předvolání zaslal do Věznice Rapotice, v níž vykonával trest odnětí svobody a z níž byl dne 6. 8. 2019 propuštěn. Zde se sluší poznamenat, že v této fázi byl obviněný správně předvolán, protože byl ve výkonu trestu a za takové situace se předpokládá obligatorní účast obviněného u veřejného zasedání (§ 263 odst. 4 tr. ř.), když výjimku předpokládá situace, že sám obviněný prohlásí, že se účasti u veřejného zasedání vzdává. Zásilka se tak soudu druhého stupně vrátila. Následně soud druhého stupně obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozumíval, když u tohoto již nebyl dán důvod nutné účasti u veřejného zasedání podle § 263 odst. 4 tr. ř., přičemž vyrozumění doručoval na adresu XY, jež obviněný uvedl jako svoji adresu pobytu při propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Konkrétně byl obviněný o konání veřejného zasedání dne 31. 10. 2019 upozorněn výzvou ze dne 9. 10. 2019, a protože si obviněný písemnosti na základě této výzvy nevyzvedl, byla mu dne 22. 10. 2019 vhozena do domovní schránky. Tímto dnem došlo k fikci doručení. Soud druhého stupně zároveň vyrozumění o konání veřejného zasedání zasílal obviněnému i na adresu trvalého pobytu, která byla známa z řízení před soudem prvního stupně. Jednalo se o adresu XY. V případě doručování vyrozumění na adresu XY, nebyl dovolatel ani na této adrese zastižen, takže byl vyrozuměn o uložení této zásilky, přičemž tuto si rovněž nevyzvedl, a protože zásilku nebylo možno po 10 dnech vhodit do schránky, neboť adresát neměl domovní schránku, bylo vyrozumění o veřejném zasedání vráceno zpět soudu druhého stupně. I v tomto případě došlo k doručení předmětného vyrozumění fikcí. Obecně platí, že podle § 64 odst. 4 tr. ř. nastala fikce doručení desátým dnem od uložení, i když se obviněný o jejím doručení nedověděl. Z pohledu shora naznačených skutečností lze uzavřít, že soud druhého stupně obviněnému doručoval vyrozumění o konání veřejného zasedání jednak na aktuální adresu jeho pobytu, jednak na adresu, kterou uvedl jako adresu svého pobytu v rámci přípravného řízení.

30. Ve vztahu k adrese pro účely doručování je ještě vhodné připomenout, že za adresu pro doručování nelze pokládat jen adresu, kterou takto obviněný sdělí při sepisování protokolu o procesním úkonu s ním prováděném [§ 55 odst. 1 písm. c) tr. ř.], nýbrž i adresu, kterou uvede ve svém podání adresovaném orgánu činnému v trestním řízení, který v daném okamžiku řízení vede. Stran tohoto konstatování lze odkázat přiměřeně např. na rozhodnutí publikované pod č. 18/2008 Sb. rozh. tr., v němž byl vysloven právní názor, že za adresu, kterou obviněný určil pro doručování, je třeba považovat „adresu, kterou obviněný uvede v písemném slibu nahrazujícím vazbu”. Z toho, že podání se posuzuje vždy podle svého obsahu (§ 59 odst. 1 tr. ř.), plyne, že neoznačení udávané adresy obviněným („kontaktní adresa”) termínem užívaným právním předpisem („adresa pro účely doručování”) nemůže jít k jeho tíži, neboť na něj v tomto směru nelze klást stejné požadavky, jako na osobu práva znalou (např. státního zástupce). Písemný projev vůle obviněného obsažený v přípisu Vězeňské služby ČR při propuštění z výkonu trestu odnětí svobody tak byl soudem druhého stupně správně vyložen jako určení adresy pro doručování, na niž pak, v souladu s ustanovením § 63 odst. 2 tr. ř. („Je-li adresátem obviněný, doručuje se mu především na adresu, kterou za tím účelem uvedl [§ 55 odst. 1 písm. c)].”), mělo být obviněnému doručováno vyrozumění o konání veřejného zasedání. S tímto se soud druhého stupně nespokojil, když jak plyne z výše uvedeného, takové vyrozumění bylo obviněnému jednak zasláno na adresu uvedenou v protokolu o výslechu obviněného, potažmo vyplývající z rozsudku soudu prvního stupně a současně na adresu uvedenou při propuštění z Věznice Rapotice. Jinak řečeno, vyrozumění bylo zasláno na všechny známé adresy, které obviněný označil za adresy, na kterých mu je možno doručovat písemnosti.

31. Tvrzení obviněného, že se na adrese XY, nikdy nezdržoval, musí Nejvyšší soud v dané věci považovat za zcela irelevantní, neboť to byla soudům nižší instance poslední známá adresa, kterou uvedl sám obviněný při propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Lze dále dodat, že v případě uvedení adresy pro doručování (zde „kontaktní adresy”) nepřechází na soud povinnost ověřovat, zda obviněný změnil adresu svého současného fyzického pobytu, neboť fyzický výskyt obviněného na takové adrese je okolností irelevantní a není podmínkou vzniku fikce doručení (srov. § 64 odst. 4 tr. ř.: „ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování”). V případě, že je taková adresa orgánu činnému v trestní řízení sdělena, zasílá na ni bez dalšího zásilky určené pro adresáta, neboť to plyne i z již zmíněného znění § 63 odst. 2 tr. ř.

32. V dané souvislosti je nezbytné zdůraznit, že jestliže se soud rozhodne vyrozumět obviněného o konání veřejného zasedání písemně a tuto písemnost mu doručuje prostřednictvím doručujícího orgánu (dále jen „pošta“), pak základní podmínkou provedení veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je jeho řádné vyrozumění způsobem předvídaným v ustanoveních § 62 a násl. tr. ř. a náležité doložení této skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1463/2007). Současně je třeba připomenout, že na rozdíl od předvolání k veřejnému zasedání zásilka obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání není takovou, kterou je nezbytné doručit obviněnému do vlastních rukou [§ 64 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.]. Do vlastních rukou by ji bylo nutné doručit pouze tehdy, jestliže by to předseda senátu z důležitých důvodů nařídil [§ 64 odst. 1 písm. c) tr. ř.], k čemuž v posuzované věci nedošlo.

33. Jak vyplývá z č. l. 345, 346 obviněnému bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání doručováno v obálkách typu č. I. Za této situace tak mohl soud druhého stupně konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného tehdy, bylo-li při doručování zmíněných zásilek obsahujících dané vyrozumění dodrženo ustanovení § 64 tr. ř. Podle § 64 odst. 2 tr. ř., nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Z ustanovení § 64 odst. 3 písm. c) tr. ř. se podává, že doručuje-li se prostřednictvím pošty, písemnost se ukládá u pošty. Podle § 64 odst. 4 tr. ř. nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílateli a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 26/2016). Skutečnost, že písemnost (tedy vyrozumění o konání veřejného zasedání) dovolateli po marném uplynutí desetidenní lhůty nebyla vhozena do poštovní schránky (doručování na adresu trvalého pobytu) je zcela bez významu. Tato okolnost totiž fikci doručení podle citovaného ustanovení nevylučuje (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1272/2015). Podle § 64 odst. 4 věta první tr. ř. totiž nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Zákon přitom nevylučuje ani situaci, kdy odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí (viz § 64 odst. 4 věta druhá tr. ř.), (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 4 Tdo 77/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1186/2011).

34. V posuzované věci byly podmínky stanovené § 64 tr. ř. beze zbytku splněny a obviněný byl o konání veřejného zasedání řádně vyrozuměn. Obviněný naposledy označil adresu XY jako adresu pro účely doručování, z čehož také vyplývá, že není významné, zda se na této adrese skutečně zdržoval či nikoliv. Povinností soudu není ověřovat fyzickou přítomnost obviněného na uvedené adrese a tato okolnost není ani podmínkou vzniku fikce doručení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1337/2014). Navíc byl i řádně vyrozuměn na adresu, kterou uvedl jako adresu svého pobytu v rámci přípravného řízení.

35. Z protokolu o veřejném zasedání konaném soudem druhého stupně dne 31. 10. 2019 o odvolání obviněného a státní zástupkyně je tedy zřejmé, že bylo konáno v nepřítomnosti obviněného, přičemž doručení bylo vykázáno fikcí dne 22. 10. 2019 a lhůta obviněného k přípravě tedy byla zachována. Lze tedy sice dovolateli přisvědčit v tom, že se o konání veřejného zasedání nedozvěděl, nastaly však všechny zákonem stanovené podmínky pro vznik fikce, podle níž bylo obviněnému příslušné vyrozumění doručeno. Za takové situace měl soud druhého stupně zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.

36. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obviněný byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn řádně a včas. Pokud Nejvyšší soud posoudil neúčast obviněného při veřejném zasedání z hledisek zvláštních aspektů tohoto dotčeného řízení a bral do úvahy celý průběh dosavadního řízení a účast obviněného v něm, včetně jeho možnosti k řádnému uplatnění obhajoby a možnosti vyjádřit se ke všem rozhodným otázkám, lze uzavřít, že role soudu druhého stupně nebyla rozhodující pro výsledek celého řízení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 453/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 33 pod č. T 972, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 23 pod č. T 517).

37. Nad rámec těchto shora naznačených úvah je třeba zdůraznit, že čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jedná se o právo, nikoliv povinnost, když rozhodující a důležité je, aby obviněný měl reálnou možnost se veřejného zasedání zúčastnit a pokud se v důsledku svého zaviněného jednání veřejného zasedání nezúčastní, nelze z tohoto dovozovat porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Proto lze považovat námitky obviněného ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za sice uplatněné právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněné.

38. Obviněný dále poměrně obecně brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, zejména odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně v bodě 14. Takové námitky nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.

39. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým argumentům obviněného, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

40. Lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. V tomto směru je nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř. Obdobně postupoval soud druhého stupně. Zde se sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

41. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba zdůraznit, že tento důkazy neprováděl selektivním způsobem. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 8-12, bod 35. – 62. rozsudku soudu prvního stupně). Z pohledu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je třeba uvést, že tento velmi obezřetně přistupoval k výpovědi poškozené AAAAA, když její výpověď považoval za sníženě věrohodnou, a proto poukázal na další důkazy, které její výpověď objektivně doplňují (viz str. 10, bod 44. rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 4-6, bod 10. – 15. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

42. Pokud obviněný namítá, že byl odsouzen na základě důkazů z jiné trestní věci, aniž by ovšem nějak blíže specifikoval, jaké důkazy má na mysli, tak se jedná o námitku do hodnocení důkazů, která nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože obviněný skutečně nespecifikuje, jaké důkazy má na mysli, odkazuje Nejvyšší soud pro stručnost na úvahy soudů nižších stupňů (viz str. 10, bod 44. rozsudku soudu prvního stupně, str. 5, bod 14. rozhodnutí soudu druhého stupně), když se lze toliko domnívat, že se jedná o tyto důkazy.

43. Lze tedy uzavřít, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky ve věci vypořádaly, nelze v postupu soudů nižších stupňů shledat nějaké vady a lze tedy mí za to, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo, neboť verze, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v § 125 tr. ř.

44. Obviněný rovněž namítá porušení zásady in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. ř.), když se dovolává existence důkazní nouze. Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. V tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.

45. Stran tvrzení obviněného spočívající ve vhodnější přiléhavosti právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podle § 189 odst. 1, alinea 2 tr. zákoníku ve vztahu k posouzení skutku popsaného pod bodem 1. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně je vhodné uvést následující skutečnosti. Trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který kořistí z jednání popsaném v odst. 1, tedy kořistí z toho, že jiný přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje nebo vydá dítě, aby bylo užito k pohlavnímu styku a současně spáchá-li takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Z dikce zákona tedy vyplývá, že rozhodná skutečnost pro naplnění shora citované skutkové podstaty je aktivní jednání pachatele jako takové (objektivní stránka) nikoliv počet, tj. četnost, porušení chráněného zájmu (objektu). Není podstatné, zda obviněný jednáním popsaném ve skutkové větě kořistil „pouze“ 11 dní z toho, že jiný zjednal nezletilou poškozenou (dítě), aby byla užita k pohlavnímu styku a spáchal takový čin v úmyslu, aby poškozené bylo užito k prostituci, neboť skutková podstata trestného činu obchodování s lidmi by byla naplněna i v rámci jednoho případu, tedy jednoho pohlavního styku. Délka páchání trestného jednání nemá tedy na naplnění skutkové podstaty podle § 168 tr. zákoníku žádný vliv, když předmětem ochrany je dítě, avšak může být k délce protiprávního jednání obviněného přihlíženo v rámci ukládání trestních opatření, zejména trestu. Proto v tomto směru je podaná námitka zcela neopodstatněná.

46. Ve vztahu k námitce obviněného týkající se § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud musí konstatovat, že argumentace obviněného je kusá, nedostačující a obecná. Za takové situace obecné námitky obviněného nemohou být předmětem podrobného přezkumu a Nejvyšší soud se s nimi vypořádá jen v obecné rovině (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015).

47. Z pohledu zvolené dovolací argumentace týkající se subsidiarity trestní represe je třeba zdůraznit, že obecně námitka týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky poukazuje na skutečnost, že poškozená byla nezletilou pouze 11 dní a pak nabyla zletilosti.

48. Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

49. Společenská škodlivost pak není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy jí je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

50. V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., konkrétně na bod II., v němž bylo vysloveno „Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“.

51. K velmi stručné argumentaci obviněného je třeba uvést, že obviněný se domáhá aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku z toho pohledu, že nenaplnil skutkovou podstatu podle § 168 odst. 1, alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, neboť jeho jednání trvalo krátce, tj. pouze 11 dní, než poškozená nabyla zletilosti a že samotná poškozená se živila prostitucí, a proto se domáhá právní kvalifikace svého jednání podle § 189 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, tedy jako přečinu kuplířství. Obecně je třeba uvést, že vztah mezi trestným činem podle § 168 tr. zákoníku a trestným činem podle § 189 tr. zákoníku je takový, že trestný čin podle § 168 tr. zákoníku je ve vztahu k § 189 trestným činem speciálním (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 545/2017). Jinak řečeno, pokud pachatel kořistí z prostituce, kterou provozuje dítě nelze takové jednání kvalifikovat jako kuplířství podle § 189 tr. zákoníku, nýbrž jako obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Ohledně skutečnosti, že jednání obviněného mělo trvat toliko 11 dnů je možno stručně odkázat na předchozí úvahy (bod 46), když je třeba zdůraznit, že již jednorázový útok vůči dítěti naplňuje všechny znaky odst. 3 písm. d) § 168 tr. zákoníku. Navíc je třeba uvést, že motiv páchání trestné činnosti obviněným byl zcela zištný a že obviněný zneužíval jisté závislosti poškozené na jeho osobě a skutečnosti, že tato byla na útěku z výchovného ústavu. Skutečnost, že se měla poškozená již dříve živit prostitucí je také nerozhodná, neboť ochrana je poskytována dítěti bez ohledu na jeho morální kredit. Jedná se o vyjádření zvýšené ochrany osob, které právě s ohledem na svůj věk nejsou schopny náležitě posoudit následky svého jednání. Navrhovaná právní kvalifikace obviněného je tak zcela nepřiléhavá.

52. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolené dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

53. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 3. 2020

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru