Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 257/2020Usnesení NS ze dne 24.03.2020

HeslaPříprava k trestnému činu
Vražda na více osobách
Vražda s rozmyslem
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.257.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1726/20


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 257/2020-995

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2020 o dovolání obviněného M. F. I. E., nar. XY v XY, státního příslušníka Egyptské arabské republiky, v České republice trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2019 sp. zn. 6 To 72/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 1/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. I. E. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2019 sp. zn. 40 T 1/2019 byl obviněný M. F. I. E. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

po předchozích sporech, které vedly k ukončení jeho partnerského vztahu s L. H., jednal tak, že v době nejméně od 21. 3. 2018 v Brně a jinde plánoval usmrcení této své bývalé partnerky L. H., narozené XY, a to z důvodu její údajné nevěry, a R. H., narozeného XY, kterého považoval za jejího nového partnera, a proto ve dnech 21. 3 a 23. 3. 2018 požádal A. J., narozeného XY, o opatření zbraně, zejména pistole, případně výbušného pásu, neboť čin chtěl spáchat tím způsobem, že dne 26. 3. 2018 v době po 15:00 hod. v XY, na cestě do XY, případně v blízkém okolí zablokuje vozidlo, v němž pojede L. H., sám k ní nastoupí do vozidla a přinutí ji, aby s ním odjela na blíže neurčené místo, kde s ní natočí video, v němž se mu L. H. přizná k nevěře, a následně ji zde usmrtí za pomoci takto opatřené zbraně, případně vlastního nože, poté se přesune do bydliště L. H., když ve stejném domě bydlí R. H., a tohoto rovněž usmrtí nejméně za použití nože, a po spáchání činu odjede na letiště do Vídně, odkud odletí do Egypta, avšak k pokusu ani k dokonání činu nedošlo díky činnosti a následnému zákroku policejních orgánů, které dne 24. 3. 2018 ve 14:45 hodin obžalovaného M. F. I. E. zadržely.

Za to byl obviněnému uložen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 10. 2019 sp. zn. 6 To 72/2019 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Toto rozhodnutí soudu druhého stupně následně napadl obviněný dovoláním s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V další pasáži odůvodnění podaného dovolání obviněný uvádí, že v pořadí druhý dovolací důvod spatřuje v tom, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty vraždy ve stadiu přípravy, a to úmysl. Obviněný nejednal v úmyslu spáchat vraždu, ale v úmyslu prokázat, že svědek A. J. spolupracuje s Islámským státem. Obviněný tedy celou dobu hrál divadlo. Dále uvádí, že ve věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Přepis audiozáznamu ze schůzky A. J. s obviněným je neúplný a chybný. Také není zjevné, kdo provedl překlad z arabského jazyka do českého a zda byl tento tlumočník zapsán v seznamu znalců a tlumočníků u krajského soudu. Protokol o průběhu sledování z 5. 11. 2018 neobsahuje všechny náležitosti, které trestní řád požaduje a je nekonkrétní. Podle § 158d odst. 7 tr. ř. platí, že má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a § 55a tr. ř. Protokol však neobsahuje žádné údaje o technickém prostředku a nepopisuje způsob, čas a místo provedeného záznamu. Nelze tak k němu přihlížet jako k důkazu. Ze znaleckého posudku vypracovaného na osobnost obviněného vyplývá, že jeho verze událostí má znaky pravdivosti a je uvěřitelná (že vše bylo jen divadlo). Obviněný chtěl policii přinést nějaké informace o činnosti A. J., kdy si tak celou historku vymyslel, přičemž ten ale věděl, že schůzka je nahrávána, tak obviněnému pokládal otázky, které jej vyloženě naváděly k odpovědi. Skutečnost, že podle nalézacího soudu obviněný nebyl oficiálním informátorem policie, nemá žádný význam, jelikož si myslel, že jím je a k policii měl kladný vztah a chtěl se zavděčit kapitánu D. Poškozená H. navíc o připravovaném útoku nic nevěděla, kdy se vše dozvěděla až od policie a novinářů, stejně tak poškozený H. Soud žádným způsobem nepřihlédl k výpovědi svědkyně A. Ch. N., kdy ta přitom dne 22. 3. 2018 plánovala s obviněným cestu do Rakouska. Zásadní také je, že obviněný hledal letenky s odletem dne 22. 3. 2018, což svědčí o jeho úmyslu odcestovat a nikoli připravovat vraždu. Procesní vadou pak je, že soud prvního stupně přibral tlumočníka Ing. Ali Al-Fateshe ad hoc k hlavnímu líčení, i když není zapsán na seznamu tlumočníků u krajského soudu. § 11 vyhlášky č. 37/1967 Sb. stanovuje, že tlumočníci přibráni ad hoc musí být prověřeni, což se však nestalo. Listiny navíc obsahují vady v překladu a tak je nutno pochybovat o odbornosti ustanoveného tlumočníka.

Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2019 sp. zn. 6 To 72/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2019 sp. zn. 40 T 1/2019, a současně všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství vypracoval k podanému dovolání písemné vyjádření, které dne 25. 2. 2020 zaslal Nejvyššímu soudu (§ 265h odst. 2 tr. ř.). V něm k námitkám obviněného zaujal následující stanovisko. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje obhajobu, kterou použil i před nalézacím i odvolacím soudem, kdy se s ní soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, na které lze plně odkázat. Pokud obviněný uvádí, že jeho skutek nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu vraždy ve stadiu přípravy, tak k tomu ovšem nedodává žádné bližší odůvodnění a popírá pouze skutková zjištění o svém zavinění. Stejně tak uvádí, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, kdy ovšem ani tuto námitku neodůvodnil. K tomu přikládá jen svá alternativní skutková zjištění, aniž by uvedl, které z četných úvah nalézacího či odvolacího soudu jsou zcela svévolné a nesmyslné. Celkový obsah námitek obviněného směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Přitom se ovšem jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Jediná vada, která v rámci celého trestního řízení nastala, bylo nedostatečné odůvodnění přibrání tlumočníka nezapsaného v seznamu tlumočníků, což ale napravil odvolací soud. Jen na okraj státní zástupce dodává, že v přípravném řízení byli přibráni dva tlumočníci v seznamu zapsaní, kdy obviněný měl námitky k překladu prvního z nich a druhý byl časově vytížen, tak za sebe doporučil právě Ing. Ali Al-Fateshe. Obviněný při provádění jednotlivých důkazních prostředků si žádným způsobem na jeho tlumočení nestěžoval. Nic tak nenasvědčuje tomu, že by orgány činné v trestním řízení při hledání tlumočníka postupovaly svévolně v neprospěch obviněného a že by zjištěná vada mohla vést k diskvalifikaci celého trestního řízení.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný M. F. I. E. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti požadované ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Spočívá tedy ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z obsahu samotného dovolání je zřejmé, že obviněný spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho poslední variantě, tedy že jím podaný řádný opravný prostředek byl zamítnut, ačkoli řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně podle písm. g).

Pokud obviněný v podaném dovolání uvádí, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak je nutno uvést, že ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný případně vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury mohou odpovídat rovněž námitky existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními jde v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že obviněný v dovolání uvedl totožné námitky, které v rámci své obhajoby uplatňoval po celou dobu trestního řízení, jež proti němu bylo vedeno, deklaroval je rovněž v odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Obhajobu obviněného především prověřoval nalézací soud, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, a důkazy rovněž způsobem konvenujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil (viz str. 17 až 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Hodnocení důkazů je plně v souladu s požadavky, které na tuto činnost klade jednak právní předpis a jednak uznávaná pravidla logického myšlení. Obhajoba obviněného byla prověřena i procesním postupem odvolacího soudu a jeho rozhodnutím, v němž soud druhého stupně vyložil, proč obhajobu obviněného nepovažuje za prokázanou, a naopak ji má za vyvrácenou (viz str. 8 až 11 odůvodnění jeho rozhodnutí). Odvolací soud rovněž dostatečným způsobem vyložil, proč odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Hodnocení důkazů je výsostným a nezadatelným právem nalézacího soudu a jak Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Usoudil-li obviněný, že výklad ustanovení trestního řádu mu zaručuje právo na to, aby soudy hodnotily důkazy v souladu s jeho představami, vychází z vadné premisy. V této souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že „právo na spravedlivý proces a z něho plynoucí výsledky není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

Důvody dovolaní podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž obviněný shledává primárně ve výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním a v procesním postupu soudu prvního stupně, v rámci něhož poté zpochybňuje rozsah dokazování a především pak způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Prezentované námitky je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, jimiž se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro nějž byl odsouzen a současně zaměňuje dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek za další řádný opravný prostředek ve stylu odvolání. Pomíjí však, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek plně odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. ř. Nedostatek validní právní argumentace k užitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zhojit pouhým odkazem na zákonem nestanovenou a nepředvídanou povinnost Nejvyššího soudu dospět za použití krajně extenzivního výkladu k závěru o právní konformitě podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení tak obviněný vyvozuje pouze z nabízené vlastní verze skutkového děje, spočívající na subjektivním hodnocení jednotlivých důkazů, a tímto postupem dospívá k závěru, že měl být obžaloby zproštěn. Jak již ale bylo zmíněno výše, uvedenou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat, případně nadále rozvíjet skutkové závěry předchozích soudů a vršit tak další argumenty do polemiky obviněného s nimi, zejména v případě, kdy soudy obou stupňů plně dostály své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování v zákonem požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do správné právní kvalifikace činu. Okolnost, že obviněný výsledky tohoto postupu obou soudů stále neakceptuje a nadále prosazuje svou verzi skutkového děje, nemůže být v tomto stadiu řízení relevantní.

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, která se stala podkladem napadeného usnesení vrchního soudu na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy jasně uvedly, které skutečnosti měly za prokázané a co je k těmto závěrům vedlo, z jakých důvodů měly výpověď svědka A. J. za věrohodnou, jaké další důkazy tuto výpověď podporovaly (např. elektronická komunikace mezi obviněným a A. J., analýza dat z mobilního telefonu obviněného, zvukový záznam ze schůzky obviněného a svědka J.), a naopak, proč neuvěřily výpovědi obviněného, která stála zcela osamoceně. Nalézací ani odvolací soud se tak v konečném důsledku v procesu hodnocení důkazů nedopustily žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., kdy se v projednávané věci nejedná o svévolné odůvodnění rozhodnutí, kde by absentoval logický způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nemá ani on žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, a to i při posuzování otázky subjektivní stránky.

Celý obsah dovolání, jak správně uvádí státní zástupce ve svém vyjádření, směřuje fakticky, ač expressis verbis tato námitka uvedena není, spíše k tomu, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, což ovšem také nelze shledat za relevantní. Předmětná námitka by totiž svým obsahem směřovala výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Nejvyšší soud v této souvislosti opakuje, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a současně nedovodil, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy či že by soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani řízení, které mu předcházelo, nejsou zatíženy vytýkanými vadami.

Mezi námitky vybočující z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. patří i ta, jež se týká přibrání tlumočníka Ing. Ali Al-Fateshe ad hoc k hlavnímu líčení, když ten nebyl zapsán na stálém seznamu tlumočníků, který je veden Ministerstvem spravedlnosti ČR, jakož i námitka, že protokol o pořízení zvukového záznamu schůzky obviněného a svědka J. neobsahuje všechny náležitosti. Byť Nejvyšší soud (ve světle aktuální judikatury) připouští, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru, tak zároveň považuje za nezbytné zdůraznit, že by se muselo jednat o procesní námitky, jež by mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016). O takový případ se však v projednávané věci rozhodně nejedná. K tomu Nejvyšší soud musí konstatovat, že postup, jaký zvolil Krajský soud v Brně, je nutno hodnotit jako vadný v tom, že žádným způsobem transparentně neobjasnil, proč přibral ve věci tlumočníka, který není zapsán v jejich seznamu. Obviněný i jeho obhájce ovšem měli v průběhu řízení před soudem prvního stupně dostatek času k vznesení námitek vůči výkonu jeho tlumočnické činnosti (např. při výslechu obviněného, svědků, případně při provádění listinných důkazů … atd.), k čemuž ale ze strany obhajoby nikdy nedošlo. Pak ovšem nelze takovou námitku akceptovat, jestliže byla poprvé vznesena až v průběhu odvolacího řízení. Postup nalézacího soudu totiž nikterak nenasvědčuje tomu, že by jednal svévolně v neprospěch obviněného a že by přibrání takového tlumočníka mělo sebemenší negativní vliv na správnost výsledného rozhodnutí soudů. Stejně tak je nutno odmítnout námitku obviněného ohledně absence všech náležitostí protokolu o pořízení zvukového záznamu. Ten se totiž nachází na č. l. 180 spisu, a obsahuje důvod i okolnosti, za kterých byl zvukový záznam proveden i veškeré náležitosti požadované ustanovením § 158d odst. 7 tr. ř., resp. ustanovením § 55 a § 55a tr. ř.

Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům, kdy Nejvyšší soud shledal, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a uplatněné námitky ve své podobě a konečném výsledku byly shledány jako nepodřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojící mimo jeho rámec, v důsledku čehož nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř, bylo dovolání M. F. I. E. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto rozhodnutí pak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 3. 2020

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru